Vstáváme před šestou, abychom na túru vyrazili dřív, než začne slunko pražit. A taky abychom se vrátili dřív, než přijdou případné odpolední bouřky. Jedeme autobusem do Starého Smokovce. Zdá se mi, že řidič nepostřehl, že jede autobusem a ne sporťákem, neboť s námi frčí, jako by závodil. Vesele předjíždí jiný autobus a nemá problémy s předjížděním ani na plné čáře.
Zubačkou se vezeme na Hrebienok a pohodlně tak překonáváme první dnešní převýšení. To se ovšem pochopitelně nepočítá. Po zelené turistické značce vyrážíme na Téryho chatu. Mám pocit, že jsem si ji dříve do poznámek uváděla s krátkým E a dvěma R, ale vůbec nevím, jak jsem k tomu přišla, když tady je to všechno uvedeno stejně a právě tak, jak jsem to teď napsala.
Nejprve ale jdeme kolem Bilíkovy chaty, která se mezi ostatními na pohledech i fotografiích dobře poznává, neboť to jako jedna ze dvou má na sobě napsané. Z cesty pak odbočujeme podívat se na Dlhý vodopád. Kolem Vodopádů Studeného potoka jdeme k Rainerově útulni (další chata do sbírky). Dále jdeme kolem Obrovského vodopádu, na který je pěkný výhled z nové lávky, za níž právě upravují na magistrále kameny, takže bude zase krásně rovná.
U Zamkovského chaty obdivujeme vyřezávané figurky a chvíli odpočíváme. Čtu si na informační ceduli, že pan Zamkovsý byl horský vůdce a tuto chatu postavil se svou rodinou. Na Téryho chatu jdeme 4 hodiny a ne 2:45, jak udávaly rozcestníky, ale to se nám vlastně v Tatrách stávalo vždycky. Cestou z kopce dodržíme nepsané hodiny a někdy je i předejdeme, ale do kopce to máme obvykle o hodinu delší. Něco samozřejmě dělají zastávky na četné fotografování, ale jinak… se spíš asi couráme a nebo to měřil nějaký rychlík.
Cestou vzhůru Malou Studenou dolinou kolem potoka mezi kosodřevinou potkávám spolužáka ze základní školy. Překvapeně na sebe koukáme. Prohodíme pár vět a zdá se, že jsme se oba viděli rádi. Zvláštní, ve škole jsme spolu snad nikdy nemluvili. Nějak se za celých devět let nenaskytla příležitost, nebo důvod.
Na chatě si dáváme zasloužené bylinkové čaje za 1,5 €. Jsou stejně skvělé, jako si je pamatujeme. Lehká bylinková chuť a spousta sladkého sirupu. Harmonická směs, mňam. Než se vydáme dolů, jdeme omrknout plesa a vyfotit se u nich. Jakýsi postarší Němec nás upozorňuje, že na té fotce budeme malinkatý. Marně vzpomínáme, jak mu německy říct, že nám to opravdu vůbec nevadí, že je podstatné, aby byly na snímku vidět hory. Strašný, jak je všude tak protěžovaná angličtina, vždyť německy jsem uměla celkem dobře…
Po zelené se vracíme zpátky k Zamkovského chatě a pak po magistrále na Hrebienok a do Starého Smokovce. Večer se mi nic nechce. Prý si mám napsat: „šli jsme na Teryho chatu a zpátky“. Jo, takové poznámky by mi byly za pár let platné! Nakonec sbírám odvahu a zkouším kreslit podle knihy, kterou jsem si koupila něco nového. Vypadá to líp, než jsem očekávala. Stačí se jen nebát a třeba to nakonec půjde.
Žádné komentáře:
Okomentovat