Z mého pohledu jsme si dneska udělali nejnáročnější trasu. Opět jsme se autobusem svezli do Starého Smokovce a zubačkou na Hrebienok. Vyrážíme na Skalnatou chatu, kde si čtu neuvěřitelné rekordy nosiče Laca Kulangy, který například v roce 1993 vynesl na Zamkovského chatu 207,5 kg. Jasně, je to celkem nízko položená chata, ale stejně!
U Skalnaté chaty je Skalnaté pleso a lanovka na Lomnický štít. Překvapuje mě, že lanovka stojí 24 €. Čekala jsem dost, ale tohle je přece jen ještě víc než dost peněz. Ze Sedla pod Svišťovkou si děláme malou odbočku na vrchol. Ze Svišťovky se pak slézá k Chatě pri Zelenom plese. Vážně uvažuji o tom, že si dole dám panáka. Jen tak, pro povzbuzení, protože hned na začátku jsem si užila dost nervů. Slézání dolů je totiž celkem nechutná záležitost, neboť cesta je víceméně pokryta sutí, která se po došlápnutí rozkutálí na všechny strany. Přede mnou šla paní ve sportovních sandálech a ta se tam rovnou rozbrečela. Upřímně se jí ani nedivím. Stálo to tam fakt za pendrek. Jak jsme se pak přiblížili ke kosodřevině, bylo to hned lepší. Člověk pak aspoň neměl kam padat. Kdybych zahučela do kosodřeviny, sice se popíchám, ale nic vážnějšího se mi nestane. Ke konci byly dole pro jistotu ještě řetězy. Oblézal se tam takový placatý kus skály. Ale to bylo v pohodě. Jinak bych tuto cestu moc nedoporučovala, zvlášť v botaskách, nebo kdyby sprchlo.
Abychom nešli stejnou cestou jako včera, vydáváme se k Veľkému Bielemu plesu, odkud půjdeme dál po modrý Dolinou Kežmarskej Bielej vody, dokud se nespojí s tou včerejší žlutou. Autobus nám opět jede přesně tak, jak potřebujeme. A to mají dneska Slováci svátek!
U Skalnaté chaty je Skalnaté pleso a lanovka na Lomnický štít. Překvapuje mě, že lanovka stojí 24 €. Čekala jsem dost, ale tohle je přece jen ještě víc než dost peněz. Ze Sedla pod Svišťovkou si děláme malou odbočku na vrchol. Ze Svišťovky se pak slézá k Chatě pri Zelenom plese. Vážně uvažuji o tom, že si dole dám panáka. Jen tak, pro povzbuzení, protože hned na začátku jsem si užila dost nervů. Slézání dolů je totiž celkem nechutná záležitost, neboť cesta je víceméně pokryta sutí, která se po došlápnutí rozkutálí na všechny strany. Přede mnou šla paní ve sportovních sandálech a ta se tam rovnou rozbrečela. Upřímně se jí ani nedivím. Stálo to tam fakt za pendrek. Jak jsme se pak přiblížili ke kosodřevině, bylo to hned lepší. Člověk pak aspoň neměl kam padat. Kdybych zahučela do kosodřeviny, sice se popíchám, ale nic vážnějšího se mi nestane. Ke konci byly dole pro jistotu ještě řetězy. Oblézal se tam takový placatý kus skály. Ale to bylo v pohodě. Jinak bych tuto cestu moc nedoporučovala, zvlášť v botaskách, nebo kdyby sprchlo.
Abychom nešli stejnou cestou jako včera, vydáváme se k Veľkému Bielemu plesu, odkud půjdeme dál po modrý Dolinou Kežmarskej Bielej vody, dokud se nespojí s tou včerejší žlutou. Autobus nám opět jede přesně tak, jak potřebujeme. A to mají dneska Slováci svátek!
Žádné komentáře:
Okomentovat