Minulý týden jsem strávila v Belianských Tatrách. Byli jsme ubytováni v jednom z četných penzionů ve Ždiaru, který je údajně nejvýchodnější tatranskou obcí. Ždiar je neuvěřitelně rozsáhlý – vleče se kolem silnice snad tři kilometry (bez přehánění). Také v něm nejméně třikrát zastavuje autobus.
Z okna jsme měli nádherný výhled přímo na Ždiarskou vidlu a Havrana, dvě nedaleké dvoutisícovky. Protože ale patří do Belianských Tater a ty jsou přísně chráněny, nemohli jsme se na ně podívat. Paní domácí nám ovšem vyprávěla, že ona na nich byla někdy vloni v září a byla tam spousta dlouhé trávy a děsně se jí to šmýkalo. Tiše jsme záviděli, i když jsme to alespoň částečně odsuzovali. Ten zákaz tam asi není pro nic za nic.
Při příjezdu ukazuje venkovní teploměr 31°C ve stínu. Podobné to je během celého našeho pobytu, ale nějak se s tím dokážeme vypořádat díky vysoké nadmořské výšce a většímu množství pití, které si nosíme s sebou.
Z okna jsme měli nádherný výhled přímo na Ždiarskou vidlu a Havrana, dvě nedaleké dvoutisícovky. Protože ale patří do Belianských Tater a ty jsou přísně chráněny, nemohli jsme se na ně podívat. Paní domácí nám ovšem vyprávěla, že ona na nich byla někdy vloni v září a byla tam spousta dlouhé trávy a děsně se jí to šmýkalo. Tiše jsme záviděli, i když jsme to alespoň částečně odsuzovali. Ten zákaz tam asi není pro nic za nic.
Při příjezdu ukazuje venkovní teploměr 31°C ve stínu. Podobné to je během celého našeho pobytu, ale nějak se s tím dokážeme vypořádat díky vysoké nadmořské výšce a většímu množství pití, které si nosíme s sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat