Po týdnu stráveném v mrholení, dešti a mlze teď udiveně pozoruji slunce a stíny, které vytváří. Všechno je plné barev: domy jsou bílé, růžové, modré, zelené, červené i fialové, komíny a střechy červené, lesy zelené i dožluta, žaluzie šedivé. Překvapuje mě, kolik je různých barev odlišných od tmavě zelené, modré, hnědé a černé.
Je nezvykle teplo a vzduch stojí. Cítím se, jako bych každou chvíli měla omdlít, ale vím, že je to jen zdání. To jen nepřítomnost větru mě tolik překvapuje. Za jeden den jsem se přemístila do úplně jiného světa. (Pro ty, co četli či viděli Stmívání, jako z Forks do Philadelpihe.)
Opět pociťuji žízeň. Divím se, kolik jsem toho schopná vypít. Za dopoledne téměř dva litry. TAM jsem to vypila možná až za tři dny dohromady.
Fascinovaně a značně zklamaně si prohlížím obzor. Jasná linka hor a kopců… vlastně jen kopců, u Brna hory nejsou. Paneláky, domy… všechno je tak známé, malé a uzavřené. Omezené. A přitom je vidět tak daleko… Náš svět je omezený, ohraničený, plný domů, barev a jen s trochou zeleně a přírody, snad abychom nezapomněli, odkud pocházíme. Stejně jsme zapomněli. V parku se nemůžete bát, že se ztratíte a umřete. Nemůžete opravdu trpět žízní… Civilizace je víceméně bezpečná, vlastně hodně bezpečná. Jediný, kdo to kazí, je opět jen člověk. Je to úleva být zpátky v civilizaci, zase mezi lidmi… v místech, kde je všeho dostatek. Mohu si koupit jídlo, pití, oblečení, někdo se o mě nejspíš postará, když se mi něco stane. Ale TAM je to jiné. A proto cítím ještě větší úlevu, že ještě existují místa, na kterých si uvědomíte, na čem opravdu záleží.
Je nezvykle teplo a vzduch stojí. Cítím se, jako bych každou chvíli měla omdlít, ale vím, že je to jen zdání. To jen nepřítomnost větru mě tolik překvapuje. Za jeden den jsem se přemístila do úplně jiného světa. (Pro ty, co četli či viděli Stmívání, jako z Forks do Philadelpihe.)
Opět pociťuji žízeň. Divím se, kolik jsem toho schopná vypít. Za dopoledne téměř dva litry. TAM jsem to vypila možná až za tři dny dohromady.
Fascinovaně a značně zklamaně si prohlížím obzor. Jasná linka hor a kopců… vlastně jen kopců, u Brna hory nejsou. Paneláky, domy… všechno je tak známé, malé a uzavřené. Omezené. A přitom je vidět tak daleko… Náš svět je omezený, ohraničený, plný domů, barev a jen s trochou zeleně a přírody, snad abychom nezapomněli, odkud pocházíme. Stejně jsme zapomněli. V parku se nemůžete bát, že se ztratíte a umřete. Nemůžete opravdu trpět žízní… Civilizace je víceméně bezpečná, vlastně hodně bezpečná. Jediný, kdo to kazí, je opět jen člověk. Je to úleva být zpátky v civilizaci, zase mezi lidmi… v místech, kde je všeho dostatek. Mohu si koupit jídlo, pití, oblečení, někdo se o mě nejspíš postará, když se mi něco stane. Ale TAM je to jiné. A proto cítím ještě větší úlevu, že ještě existují místa, na kterých si uvědomíte, na čem opravdu záleží.
Žádné komentáře:
Okomentovat