Po více než měsíci jsem konečně zasedla k počítači. Moje prsty jako by za tu dobu ztuhly. Chvíli jim to trvalo, než si vzpomněly, co mají dělat. A pak se rozeběhly po klávesnici. Nejprve jen zlehka, dotýkaly se jí něžně, jako by jí nechtěly ublížit, jako by váhala, zda vůbec smí. Byl to úžasný pocit. Dělat něco tak prostého a přitom tak důvěrně známého. Nejspíš mi to hodně chybělo. Ruce mám trochu nemotorné, jak si odvykly, ale zakouším pocit štěstí a spokojenosti. TOHLE mi jde. Tohle umím. Jsem v tom dobrá. O kolika věcech tohle můžete říct bez špetky zaváhání, bez ruměnce ve tvářích, bez pocitu, že se chlubíte. Je to čistá pravda, není o tom pochyb. Moc toho není.
Navíc se k tomu přidává nikdy neustupující fascinace počítačem. Jak je to zvláštní, tento výtvor člověka. Psací stroj dokážu pochopit. Má klávesy, a když je stisknete, připlácnou inkoustovou pásku (nebo co to je) na papír a otisknou se do něj. Funguje to jako razítko. I tak je fascinující, že slova a myšlenky, to co cítíte, se najednou objevuje na papíře. Má to fyzickou podobu. Počítač je pro mě mnohem magičtější. Mačkám klávesy a na obrazovce se objevují písmenka, aniž by je tam cokoliv vyráželo. Nejsou tam nesmazatelně a navždy vyrytá. Mohou snadno zmizet, když najdete vhodnější výraz.
Fascinuje mě, jak rychle můžete šířit své myšlenky a kolika lidem naráz. Pamatuju si, jak zdlouhavé to bylo s psacím strojem, i když měl člověk kopírák a mohl tak napsat třeba dva dopisy najednou, nebo jeden a kopii si mohl nechat. Mohla jsem snadno kamarádka převyprávět, co zajímavého jsem se dočetla v nějaké knize. Ale jak směšné se to zdá, když máme počítač. Takhle jim to můžu i poslat a ony to uvidí prakticky ihned. A když k tomu ještě připočtu scanner.
Škoda, že máme tak fantastické věci, které nám usnadňují práci a umožňují lepší komunikaci a všechno a my jsme tak hloupí, že se omezujeme různými zákony (včetně autorského), byrokracií a vším možným. Vždyť už jenom možnost tak snadno a čitelně psát (dokonce s kontrolou některých chyb) by nás měla dělat každodenně šťastnými.
Navíc se k tomu přidává nikdy neustupující fascinace počítačem. Jak je to zvláštní, tento výtvor člověka. Psací stroj dokážu pochopit. Má klávesy, a když je stisknete, připlácnou inkoustovou pásku (nebo co to je) na papír a otisknou se do něj. Funguje to jako razítko. I tak je fascinující, že slova a myšlenky, to co cítíte, se najednou objevuje na papíře. Má to fyzickou podobu. Počítač je pro mě mnohem magičtější. Mačkám klávesy a na obrazovce se objevují písmenka, aniž by je tam cokoliv vyráželo. Nejsou tam nesmazatelně a navždy vyrytá. Mohou snadno zmizet, když najdete vhodnější výraz.
Fascinuje mě, jak rychle můžete šířit své myšlenky a kolika lidem naráz. Pamatuju si, jak zdlouhavé to bylo s psacím strojem, i když měl člověk kopírák a mohl tak napsat třeba dva dopisy najednou, nebo jeden a kopii si mohl nechat. Mohla jsem snadno kamarádka převyprávět, co zajímavého jsem se dočetla v nějaké knize. Ale jak směšné se to zdá, když máme počítač. Takhle jim to můžu i poslat a ony to uvidí prakticky ihned. A když k tomu ještě připočtu scanner.
Škoda, že máme tak fantastické věci, které nám usnadňují práci a umožňují lepší komunikaci a všechno a my jsme tak hloupí, že se omezujeme různými zákony (včetně autorského), byrokracií a vším možným. Vždyť už jenom možnost tak snadno a čitelně psát (dokonce s kontrolou některých chyb) by nás měla dělat každodenně šťastnými.
Žádné komentáře:
Okomentovat