K tomuto článku mě přivedl Fulghum, tedy jeho kniha, kterou právě čtu. Téma už mi v hlavě šrotovalo od té doby, co jsem se vrátila z Belianských Tater. Tam mě totiž překvapilo, jak snadno jsem si zvykla na obrovská vedra prvního červencového týdne. Podobně mě ještě předtím překvapovalo, jak dobře snáším vedro a příšerný vzduch v kanceláři. I když s tím aktivně bojuji, pořád je tam jako v tropech. Aspoň banánovník je spokojený.
Z vlastních pozorování jsem usoudila, že za tři dny si na Šumavě zvyknu i na velice těžký batoh, 15 kilo. (Nedivte se těm různým údajům, zpočátku měl můj „mazlík“ krásných 17 kilo, ale postupně se ujídalo jídlo a věci různě přehazovali tak, abych to měla lehčí, nebo abych nesla věci, které mohou být mokré. Konečná a nejnižší váha, když jsme dorazili byla asi 11–13 kilo.) Měla jsem pravdu, bez obtíží jsem si na to zvykla a záda nebo ramena mě kupodivu nebolela ani v prvních dnech.
Na jednu stranu mi to připadá fantastické, že si člověk může téměř na cokoliv zvyknout. Umožňuje mu to přežít. Je díky tomu flexibilní a určitě mu to prospívá. Může změnit školu, zaměstnání, partnera, přestěhovat se dokonce na jiný kontinent a pravděpodobně se s tím vyrovná. Na druhou stranu si říkám, že existuje spousta věcí, na které bychom si nikdy zvyknout neměli. Pořád bychom se měli bránit a vzpouzet. Ať už jde o tak vážné věci jako diktaturu, válku a zabíjení, domácí násilí, týrání dětí nebo zvířat nebo pouze to, že se k vám někdo nechová hezky (partner vám nevěnuje pozornost, sestra si na vás otvírá pusu, nebo vám šéf činí nevhodné návrhy…).
Žádné komentáře:
Okomentovat