Rozhodli jsme se přejít Šumavu po červené. Napadlo mě to proto, že to je turistická značka, která vede po nejkrásnějších místech. Jen zřídkakdy je na silnici a navíc se po ní dá vždy ujít dlouhý kus. Červená vede skrz celou Šumavu, a tak byla pro náš výlet ideální. Pravdou je, že jsme se na ní rozhodně nenudili. Jak už jsem psala, vycházeli jsme z Vyššího Brodu poté, co jsme si prohlídli obě kulturní památky, abychom naplnili KPČ (= kulturně poznávací činnost, jak se dříve říkalo), a také poté, co jsme se občerstvili v Hospůdce u Hastrmana.
Na Čertově stěně, kopci se srázem plným balvanů, jsme shodili batohy, povečeřeli a pokochali se zapadajícím sluníčkem. V další části jsme se víceméně s ničím zajímavým nesetkali až do Přední Výtoně. To je místo, odkud začátkem prázdnin vyrazily dvě holčiny na túru kolem České republiky co nejblíže hranic, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Také odsud spolu s červenou turistickou značkou vede Svatojakubská cesta, ale asi jen deset kilometrů. A zároveň tu pro nás začíná Chráněná krajinná oblast Šumava. V Přední Výtoni se zastavujeme v novém informačním středisku, kde ještě nemají ani svoje razítko, ale jsou úžasně milí a ochotní. V penzionu Barborka si dáváme polévku a pravého Radlera. Radši mám ty „falešné“. Ceny „normálního“ jídla nám nepřipadají přitažlivé ani pro cyklisty, ani pro turisty, jak hlásá nápis venku. Možná by tam mohli alespoň drobným téměř neviditelným písmem, jak je zvykem na etiketách potravin, doplnit „pro rakouské“.
Za deště přicházíme do Svatého Tomáše, což je pidivesnička téměř bez baráků se stejnojmenným gotickým kostelem, který jsem chtěla navštívit, abych uctila památku svého zesnulého kolegy, který se jmenoval právě Tomáš. Nakonec je tak hnusně a zima, že se v kostele moc nezdržíme a zase jdeme. Zpětně mě to pak trochu mrzí, ale v tu chvíli to asi opravdu jinak nešlo. Vyšlápneme si asi kilometr na Vítkův Hrádek, který je nejvýše položenou zříceninou hradu v Čechách. Stejně jako skoro všechno tady kolem patřil Rožmberkům. Usadíme se na lavičce pod plachtou, a když sundám svůj bágl, nějaká paní potichu pronese ke svému partnerovi: „Nechtěla bych se tahat s takovým batohem,“ říká tónem, jako bych to měla za trest. V tu chvíli mě samotnou překvapuje, jak je vlastně velký. Když děláme relativně často přestávky, snáším jeho nošení až nečekaně dobře. Nějaký chlapík hraje na kytaru a zpívá. Píseň o dědečkovi a babičce mě přivádí do rozpaků, ale rozhodně se mi líbí. Jak si později hledám na internetu, pochází od Hustého Wimpyho. Řekla bych, že její melodie je něčemu velice podobná, ale těžko říct čemu.
Píseň o dědečkovi a babičce
Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,
tam spolu žijou jako v pohádce, dědeček a babička.
Každý ráno děda vyžene babičce kozy ze chlívku
a když jí to pěkně udělá, babička uvaří mu polívku.
R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.
Když dědeček dojí polívku, dá si hoďku šlofíčka,
babička mu zatím uvaří do hrnku trochu kafíčka.
Když se děda potom probudí z dýmky pákrát zabafá,
přitáhne si k sobě babičku a řádně jí prohmatá.
R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
taky bych chtěl se svou bábou mít, hm, takovouhle pohodu.
Sotva večer slunko zapadne, města rozsvítí se světýlky,
dědeček babičku popadne a nese jí do postýlky.
Babička vyndá falešný chrup a musí se postarat,
aby děda, probůh snad, s plným šourkem nešel spát.
R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
taky bych chtěl se svou bábou mít, jó takovouhle pohodu.
Kdo si myslí že snad dědeček, teď spokojenej půjde spát
tak ten nezná mýho dědečka a neví jak moc má to rád.
Dědeček jak Jůra vyskočí a našteluje babičku,
zezadu jak bejček přiskočí a už jí laská světničku.
R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
taky bych chtěl se svou bábou mít, hm takovouhle pohodu.
Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,
tam žijou jako v pohádce dědeček a babička.
Hodiny už půlnoc odbíjí, spánek se hlásí o slovo,
až staroušci se ráno probudí, tak všechno začne nanovo. Jó.
R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.
Jen se bojím, že až jednou budu starej doma hnít, tak na důchody nezbude.
A s ňákým dědkem, co je bez peněz, žádná bába nebude.
Pak u Paroubka zazvoním a před ním si ho vyhoním.
Po návratu do Svatého Tomáše jdeme do jediné restaurace, která tu je, což je v těchto končinách dosti obvyklé. Stejně jako to, že nepatří zrovna k nejlevnějším. Z Janovy cesty, která vede po silnici a lesem, se nám podaří sejít zřejmě proto, že najednou přestane být po silnici. Když zjistíme, že jsme na Spálené cestě, ptáme se projíždějících cyklistů, kudy se dostaneme tam, kam chceme. Ještě předtím se zkoušíme zorientovat podle slunce a lišejníků. Každý jinou metodou, kterou zná lépe, a oba docházíme ke stejnému a správnému výsledku. Ale není nad to, nechat si poradit od někoho, kdo to ví zcela jistě, neboť odtamtud jede.
V jedné zátoce Lipna (Rakovecké nebo Kyselovské) k nám připlouvají labutě, a tak se s nimi ochotně dělíme o kousek svého chleba. Mají zrovna krásná šedá mláďátka.
Penzion Wudy v Přední Zvonkové je doslova vymodlený. Padám únavou a deště už mám taky dost. Sotva se pustíme do jídla, vyleze sluníčko. Klasika, vždy když zalezeme do hospody, je venku pěkně.
Myslím, že to nebylo tady, ale to je jedno, kde se nás paní za pultem nevinně zeptala: „Zmokli jste?“ Byla jsem dost unavená, a tak mi dalo nemalou práci pouze přikývnout a neříct něco v tom smyslu: „Seš blbá i slepá? Jsme mokrý jak myši a chčije celej den, tak zkus hádat!“
Dobře jsme se najedli, pokecali s milým pánem, prohlédli si žaka, papouška, který co chvíli něco povídal. A ještě jsme si od pana hospodského koupili chleba, protože v národním parku ani v Zadní Zvonkové nebude kde. Ze Zadní Zvonkové, ve které byl někde bokem jeden hotel a jinak nikde nic, jsme se vydali po modré kolem Schwarzenberského kanálu, jenž v dřívějších dobách sloužil pro plavení dřeva. Naším cílem byl Sonnenwald. Ukázalo se, že to je malilinkatá vesnička s právě zavřenou hospodou a několika málo baráčky. Zrovna bylo krásně, a tak jsme neodolali a vyrazili ještě do vesničky Schöneben. S takovým názvem ho prostě musíme vidět, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat