Vlastně to byl můj nápad vyrazit ve dvou pod stan a jen tak s batohem. Žádné ubytování.
Jedni mi tvrdili, že jsem blázen a že bych si měla jako všichni ostatní normální lidi zajistit na nějakém místě ubytování a odtamtud podnikat různé túry. Jiní zase, že jsem odvážná a že by do toho nešli.
Zpočátku jsem přílišné obavy, například ze strany rodiny, odbývala vesele se slovy, že se to zvládne, uvidíme, a podobně. Postupně ale narůstal strach i ve mně. Začínala jsem si uvědomovat, že s trempováním nemám žádné zkušenosti. Že jsem ještě nikdy nešla napříč nějakým pohořím. Nikdy jsem si nemusela na zádech jako šneček vláčet celý svůj domeček. Najednou mě začaly nahlodávat pochyby.
Ale už nebyl čas to změnit. A taky jsem nechtěla zbaběle couvnout. A bylo to jenom dobře!
Žádné komentáře:
Okomentovat