Nejednou se podivuji tomu, jak na mě lidé reagují. Mám ráda lidi a ačkoliv jsem dřív byla plachá a nesmělá, dnes se nebojím oslovit někoho cizího a zeptat se téměř na cokoliv, co mě zajímá. Upřednostňuji komunikaci face to face, protože je mi milejší a navíc jsem si všimla, že na mě spousta lidí reaguje velice kladně. Myslím, že kdybyste se zeptali docela cizích lidí, kteří se mnou chvilku mluvili, označí mě za milou a přátelskou. Asi mám nějaké charisma, o kterém nevím.
Tenhle článek začal vzpomínkou na Honzíka, malýho kluka, kterýho mám abnormálně ráda. Přitom mě běžně malý děti neberou. Žádné juchání a rozplývání se. S ním je to jiné! Pouhá vzpomínka mě přinutila se usmát. No jasně. On se na mě směje a já se pak směju na něj. Tím to je. Získal si mě úsměvem. Vykládám si to jako náklonnost, a tak ho mám taky ráda. (Někde jsem četla, že máte rádi lidi, kteří mají rádi vás.) Ale pravdou je, že jsem mu možná úplně fuk. Možná se směje jen tak. Jen proto, že je spokojený. Myslím, že to nevědomky dělám taky tak. Že k sobě přitahuju lidi, protože se na ně směju. Ačkoliv se dost často nesměju na ně ale jen tak, protože jsem spokojená. Každopádně doporučuju vyzkoušet. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat