pondělí 2. října 2017

Co prokrastinuju? A proč?

Onehdy mi kolega doporučil zajímavý článek Zítřek, který nepřijde s podtitulkem Co nás naučilo dvacet let výzkumů fenoménu prokrastinace, který pro Respekt napsal Petr Třešňák. Článek je pěkný, souhrnný, i když bych od něj čekala víc právě kvůli tomu podtitulku. 

Možná už jsem příliš načuchla vědou, ale když něco nazvete dvacet let výzkumu, čekám spoustu čísel, dat, výsledků, analýz a jmen výzkumníků. Na co kdo přišel, co se zjistilo?

A nebo po dvaceti letech zkoumání víme pouze to, že prokrastinace škodí? To bychom jinak nevěděli, že nám přináší stres? A že údajná lepší práce pod tlakem ve skutečnosti nikdy lepší není?

Možná jsem příliš náročná, protože už jsem k tématu time managementu nejmíň deset knížek přečetla a k prokrastinaci už mám Ludwiga taky za sebou. Samozřejmě zvládání prokrastinace je trochu tvrdší oříšek. Zřejmě i proto, jak uvádí autor, že máme pocit, že odložený úkol udělá jiná osoba než my, protože se se svým budoucím Já tak docela neztotožňujeme, jak psala i Barbora Šťastná v článku Moje budoucí já to se mnou nemá lehké.

Napadlo mě zamyslet se nad tím, co vlastně prokrastinuju. Protože většinou, pokud nejste chorobní prokrastinátoři (= závislí na okamžitých požitcích), prokrastinujete jenom nějakou část svého života, třeba cvičení. Jo, to je ono. Jedna z těch věcí, kterou určitě prokrastinuju...

1. Prokrastinuju cvičení. Když už jsem si na to vzpomněla, musím to uvést. Pořád si říkám, že „bych  měla“ cvičit. Nejlíp každý den, nebo aspoň třikrát týdně. Nemám absolutní nulu, ale tak porůznu se zvedám ze dna a zase na něj zpátky klesám. Začnu třeba cvičit Suzukiho sestavu protahovacích cviků, ale pak se nějak stane, že si nenajdu čtyřicet pět minut na cvičení, nebo není zrovna vyluxováno a mně se nechce válet po zemi. Nebo potřebuju něco pozdě večer uvařit, pak se najím a po jídle se cvičit nemá (a ani se mi nechce) a pak už je zkrátka moc pozdě. A když se to tak stane pár dní po sobě, najednou úplně zapomenu, že jsem cvičit chtěla. Zkoušela jsem cviky na záda, které mi poradila doktorka – jako kancelářská krysa jen sedím u počítače, takže potřebuji zpevňovat svaly na zádech – jenže jsou to přesně ty samé cviky, které jsem nenáviděla už jako malá, snad s výjimkou kočičího hřbetu. Ale ležení na břiše a zvedání horní poloviny těla mi vždycky připadalo nanejvýš otravné. Když není koberec, parkety studí, a když je, nechci si po něm válet obličej.

2. S oblibou prokrastinuju mytí nádobí. Otázkou pro mě zůstává proč. I sebevětší množství nádobí se mi zatím snad pokaždé podařilo umýt do půl hodiny. Zatímco dumání nad tím, že se mi tam vrší a že mě to štve atp. mi zabere snad mnohem více času. 

3. O prokrastinaci si přímo říká psaní reakcí na oponentské posudky na disertaci. Proč je v tomhle případě velice jednoduché. Potřeba udělat to perfektně. Poznámek, otázek a připomínek je značné množství. Musím toho hodně přečíst a pak nějak trefně okomentovat. Napsat oponentovi, co si o mých komentářích myslí a obhajovat vlastní práci. Obhajoby jsou mi čím dál víc odporné. Už kdysi (může to být snad pět nebo možná i sedm let), když jsem se „hlásila“ do Partners, řekla jsem tomu milému chlapíkovi, který mi tam vykládal, že za nějakou úžasnou metodu seberozvoje (mentální mapy? nevím, možná) zaplatil svému lektorovi deset tisíc korun, protože se mu s ní vnucoval tak dlouho, až ho konečně pozval a nechal se to naučit. Sebevědomě jsem se usmála a řekla něco v tom smyslu, že tohle nemám zapotřebí. Moje práce/výuka/rady jsou hodnotné a pokud to někdo nechápe a neváží si toho, je to jeho problém, na světě je tolik lidí, kolika mohu pomoci, že mi připadá zbytečné (a nefér vůči těm ostatním) marnit čas s jedním zatvrzelým oslem. Kdybych se mohla z oponentských posudků poučit, dozvědět se něco zajímavého... asi bych je hltala, ale konfrontace s mojí vlastní prací, nějaké obhajování toho, co jsem použila, co ne, proč... už jsem z toho po tolika letech unavená. Rada pro potenciální doktorandy: nejste-li dohadující typ, vyhněte se kontroverzním tématům. ;-)

4. Kupodivu prokrastinuji i psaní na blog a přitom to je/byla jedna z mých největších zálib. Důvodů mě napadá více. Celý den strávený před počítačem v práci mě trochu odrazuje od dalšího počítačového psaní. Podobně velké množství duševní práce v práci i na disertaci vyvolává jistou nechuť psát další věci a přemýšlet o formulování vět, nebo celkově přemýšlet o čemkoliv. Chce se mi dělat něco jinak než hlavou. Zajímavé je, že ale přesto necvičím. Kdyby mi aspoň prokrastinace jednoho prvku pomáhala zvládat jiný... A v neposlední řadě je důvodem nekonečné množství předpřipravených článků a témat, které bych měla raději zpracované, aby mi nestrašily v papírech s úkoly a v hlavě. Sepsání dovolené v Rumunsku je totiž opravdu náročné, když to chci udělat tak příšerně dokonale. Ale copak můžu popsat jen pár věcí a fláknout k tomu dvě fotky? Za takový článek bych se musela stydět (asi jako za ten o Roku baroka, který se publikoval dříve, než jsem ho stihla dokončit). P. S.: Důvodem taky je, že doma nemám internet, takže když si potřebuju něco zjistit nebo ověřit, musím až po práci v práci a je to celé takové náročné.

5. Někdy prokrastinuju předení. Hlavně když si řeknu, že „bych  měla“. Nebo když mi to moc nejde. Třeba když mi pořád padá šňůrka pohánějící kolo.

6. Prokrastinuju vyřešení žádostí v práci, které moc nespěchají, protože nevím úplně přesně jak je mám formulovat a hlavně si vždy najdu něco, co spěchá víc.

7. Pravidelně prokrastinuju napsání e-mailů lidem, který jsem už dlouho nepsala a dlužím jim to. Tohle je krásně iracionální. Někomu jsem měla napsat, něco mu poslat a podobně, ale neudělala jsem to. Z objektivní nebo subjektivní příčiny. Pak už můžu, ale já to odkládám. Je mi blbý napsat po tak dlouhý době. Nevím, jak nebo čím omluvit svoje zpoždění. Sama vždy říkám, že tvrzení „neměla jsem čas“ je falešné a správně má znít „nebyl jsi pro mě dost prioritní“. A tak nevím kudy kam a nepíšu a nepíšu a je to čím dál trapnější a blbější. Proč nemůžu na e-mail odpovědět po týdnu, kdy by se ještě dalo říct, že jsem toho měla v práci moc a nevěděla, kam dřív skočit, nebo jsem byla na dovolené? Jenže co chcete říct za měsíc? Týden na dovolené, pak týden nevíte kam skočit, pak jste třeba týden nemocní, a po třech týdnech už to zní blbě, i když je to pravda.  

8. Když se tak dívám na seznam věcí, které prokrastinuji (napsala jsem ho asi před týdnem s tím, že tam něco ještě před zveřejněním doplním), jednoznačně tu chybí věc, kterou prokrastinuju ze všeho nejvíc. Hledání nového zubaře. Fakt jsem to nenapsala? Jak je to možný?! Už nejmíň měsíc tenhle úkol posouvám. Nechce se mi googlit, ke komu jít, jaké má ceny, jestli má volno, pak tam telefonovat (už jsem zmínila, že nesnáším telefonování?) a objednávat se (copak vím, kdy budu mít volno?) a nakonec tam jít a zjistit, co říká těm mým dvěma problémovým zubům.

2 komentáře:

Ivi řekl(a)...

Ahoj, zajímavé čtení. K tomu cvičení - prokrastinaci v tomhle úplně chápu a myslím si, že je tak trochu sebetýrání nutit se k něčemu, co mě vůbec nebaví. Místo toho abych se pak obviňovala, že prokrastinuji, bych zkusila najít úplně jiná řešení, třeba nějaké rady na protahování přímo v práci (ne 45 minut, ale jednu minutu vždy po hodině práce). Také se mi líbily návrhy v jedné brožuře, že každý by si měl najít nějakou fyzickou činnost na hodinu každý den, pro někoho to může být procházka cestou do práce a z práce (vždy půl hodiny), někdo jiný si u hudby doma zatancuje, někdo jiný uklízí (vysávání by zabilo dvě mouchy jednou ranou - jeden den vysávat, druhý den ti nevadí válet se po zemi při cvičení, třetí den můžeš zase cvičit a to tolik dní, kolik ti to nevadí, pak zase vysávat).

K emailům - kdo říká, že musíš najít výmluvu, proč jsi nenapsala tak dlouho? Prostě bych napsala "posílám vám slíbené to a to a omlouvám se, že píšu až teď. (Doufám, že zpoždění vám nezpůsobilo žádné nepříjemnosti. - kdybys měla podezření, že to nepříjemnosti způsobit mohlo)" Tečka, nevysvětluji proč. Je to moje věc. Asi to není ideální, ale někdy se možná prostě trápíš zbytečně kvůli ostatním lidem.

S obhajobou naprosto chápu - nesnáším takovéhle situace a držím pěsti, ať to dobře dopadne.

Angel ika řekl(a)...

Díky za komentář. Je milé vědět, že si to nepíšu jenom sama pro sebe.

S cvičením máš pravdu. :-) Ale taky je to trochu o přemlouvání slona, jak píše Ludwig v knize Konec prokrastinace: Když začneš po malých dávkách (abys nevyděsila slona = tvoje emoční já, které je rozhodně silnější než racionální a to u všech lidí) a buď přidáváš, nebo z toho aspoň uděláš zvyk, je to úplně v pohodě. Stejně jako sprchování studenou vodou, čištění zubů nebo cokoliv dalšího. Prostě za chvíli si na to zvykneš a už to vůbec není opruz, jenom je potřeba z toho udělat rituál. Trošku se tomu věnovat a mělo by to jít. Prý stačí tři týdny opakování a zvyk už se ti dostane pod kůži. Jenom to zvládnout těch 21 dní. Já obvykle selžu na tom, že třeba zapomenu, nebo se mi nechce cvičit, když zrovna není čerstvě vyluxováno. Jenomže mě právě vadí vysávat (kvůli hluku i prášení).