pátek 1. prosince 2017

Laurie R. Kingová: Hrůzná vláda žen

Před poměrně krátkou dobou jsem dočetla tuto tlustou knihu. Vlastně jsem ji zmařila za týden, resp. skoro za jediný den, kdy jsem se s ní uvelebila v posteli. Podle Amazonu se takhle mají psát anglické detektivky. Já jsem také myslím spokojená. No jo, není to Doyle, ale na druhou stranu ta ženská v hlavní roli je mi taky příjemná. Autorce se daří nedělat z hrdinky světoborného nadčlověka, ale nechává jí běžné lidské vlastnosti a sem tam nějaké neduhy. 

Na začátek upozorním, že se jedná o druhý díl, který sice spíš volně navazuje, tzn. bez předchozího se obejdete, ale ochudíte se o jiný příběh věnovaný Mary Russellové, žačce Sherlocka Holmese. Na 337 stránkách se přesuneme z neděle 26. prosince 1920 pouze do 6. února 1921. Další část vyzrazuje děj, tak pozor.

Mary studuje v Oxfordu a brzy se má stát bohatou dědičkou (bude jí 21 let, a tak se konečně zbaví nenáviděné tety a dostane dědictví po rodičích, kteří zemřeli při autonehodě před mnoha lety). Náhoda tomu chce, že jedno ráno narazí na bývalou spolužačku Veroniku, které říká Ronnie (chvíli mi trvalo, než jsem si na to v průběhu knihy zvykla). Ta ji vezme do Nového chrámu božího, což je tak trochu dámská sekta vedená Margery Childeovou, sufražetkou s mystickými sklony. Ačkoliv si autorka pohrává s feminismem, zdá se, že jej vnímá kladně. Ostatně se jednalo o dobu, kdy ženy ještě stále nemohly volit a nemohly se ani zbavit tyranizujících manželů. Mary je na chrám, který poskytuje útočiště týraným ženám a dětem, nejprve pouze zvědavá, ale pak se o něj začne zajímat i proto, že zde dochází podezřele často k nehodám, jejichž oběti ve své závěti zanechávají dědictví právě Chrámu. Může být Margery tak chamtivá, aby zabíjela své stoupenkyně? Nebo to dělá pro dobro Chrámu její služka Marie?

Ve skutečnosti ženy zabíjí manžel Margery, která je kupodivu naprosto slepá k tomu, co se děje. Jeho záměr je jasný – zabít několik lidí tak, abych Chrámu zanechali co nejvíce… díky falešným závětím, pak zabít samotnou Margery a všechno zdědit. Pro jistotu Claude Franklin/Calvin Franiche/Claude de Finetti (těžko říct, které jeho jméno bylo pravé, či alespoň jedno) unese Mary, deset dní ji drží ve sklepě a píchá heroin, snad jí chce přivodit závislost a pak předstírat, že neunesla velké dědictví, začala si užívat života a pak se předávkovala. Naštěstí ji zachrání Holmes (jak taky jinak, když policie je neschopná?).

„Představil jsem se vaší hospodyni jako osobní strážce, což její námitky spolehlivě umlčelo. Ženy se v mé přítomnosti cítí klidnější.“ Za běžných okolností byla Holmesova přítomnost uklidňující asi jako bazén plný žraloků, ale to jsem mu neřekla a radši se věnovala svým vajíčkům a toastu, které konečně chutnaly jako normální jídlo. (str. 295)

Šaty na mně – obzvláště kvůli mému nedávnému úbytku váhy – vypadaly směšně, ale podprsenka pozoruhodně nazdvedla a zdůraznila vše, o čem jsem byla přesvědčená, že nevlastním. (str. 296)

Po Sherlockově podivné žádosti o ruku, dá-li se to tak vůbec nazvat.
„Dobrá tedy, souhlasím. Avšak pouze s již zmíněnou podmínkou, že se mě už nikdy nepokusíš chránit před nebezpečím úderem do hlavy nebo lhaním. Neprovdám se za muže, k němuž bych se musela bát otočit zády.“
„Přísahám, Russellová, že se budu snažit krotit své rytířské pudy. Ale ty na oplátku musíš uznat, že mohou nastat situace, kdy – čistě proto, že mám za sebou více let zkušeností – budu nucen ti udělit jasný rozkaz.“
„Bude-li se jednat o příkaz pro partnerku, a nikoli pro ženu jako podřadný druh, pak poslechnu.“
Tím jsme završili jednání o manželské smlouvě, a jakožto čerstvě zasnoubený pár jsme pohlédli jeden druhému do očí… a potřásli si rukama. (str. 331)

Žádné komentáře: