pondělí 1. ledna 2018

Angeliky vánoční deník (2017), 5. část

So 30. 12.
Závěr letošního roku je nějaký divný. Venku je celkem teplo, teď ve 13:15 zrovna 2°C, sníh žádný, sem tam svítí slunce, většinu dní je tma, že by bylo potřeba svítit kvůli čtení málem celý den. V televizi není vůbec nic a čas utíká strašně rychle. Nebo za to může nereálný odhad potřeby času na jednotlivé věci? 

Myslela jsem si, že si nastuduji knihu o astrologii, upletu jedny ponožky, nebo alespoň tu zákeřnou část (patu), dokončím jeden šátek (zase tak moc mi toho nezbývá), zkouknu spoustu pohádek (ve skutečnosti jich zase tak moc není. Nechápu, proč každý den nedávají jednu pohádku z každého z předcházejícího roku. Vždyť, kdybych to vzala od roku 2010, tak to je cca 7 relativně nových pohádek na každý den v týdnu!) 

Stručný seznam českých pohádek promítaných o Vánocích najdete zde.

Tak se zase babrám s něčím jiným, než s čím jsem chtěla. Místo abych psala o výstavě panenek, nervózních stromů, Norsku a Rumunsku, píšu si seznam pohádek...

Pak jsem si pustila pohádku z roku 1993 O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli (36 %). Režíroval ji Vladimír Drha. Na starobylém hradě žije krásná panna (Jitka Ježková) se svým otcem (Jiří Zahajský) a odmítá všechny nápadníky. Pak jednou přislíbí otci, že si vezme vítěze turnajového klání s podmínkou, že místo v brnění bude bojovat ve lněné košili. Strach a Láska napovídají rytířům, zda na tuto podmínku přistoupit nebo ne. Myslím, že jedna hvězdička celkem stačí. I kvůli častému zpívání, ale ne právě povedených textů. 

Mnohem lepší byl další pořad, na který jsem se dívala. „Jsou nejoblíbenějšími domácími mazlíčky na světě. Často vypadají jako neforemné chlupaté koule... nevycvičitelné lenivé koule... Dokument BBC Tajný život koček (****) z roku 2016 byl hezký a poučný zároveň. Dozvěděla jsem se hned několik nových věcí o kočkách. Třeba že olizováním se mezi matkou a kotětem vytváří pouto. Kočka lízáním koťata nejen čistí, ale zároveň jim pročesává srst. Kočičí jazyk je drsný jako brusný papír, protože na něm má stovky drobných papil.

Kočky tráví péčí o svou srst šestinu svého života. Umí tedy ocenit, když jim poskytujeme stejnou péči. Když hladíme kočku, připomínáme jí dobu, kdy byla ještě kotě a starala se o ni maminka, upevňujeme tím náš vztah. Když chováme (na klíně) kočku uvolňuje se nám nějaký hormon (nepoznamenala jsem si jaký), zpomaluje se srdeční činnost a klesá krevní tlak. Pokud chováte kočku (myšleno doma), máte údajně o třetinu menší pravděpodobnost že budete trpět srdeční chorobou. (Zajímalo by mě, z jakého vědeckého zdroje se vychází, ale celkem bych tomu věřila.)

Kočičí čich je 30x silnější než náš. 

Kdybychom měli oči jako kočka, byly by velikosti pingpongových míčků. Kočky vidí perfektně do dálky, ale na blízko je pro ně přijatelné zaostřit leda na 30 centimetrů.  Naše oči by musely být 6x citlivější, abychom za šera viděli tak dobře jako kočky. Nepoznají od sebe červenou a zelenou, ale zato vidí ultrafialové záření, což je výhodné, protože některá zvířata nechávají ve své moči stopy ultrafialového záření. 

Přímý oční kontakt vnímají kočky jako ohrožení. Mnohem přátelštější je, když na svou kočku pomalu přimhouříte oči. Můžete to zkusit i na nějakou cizí, třeba vám to oplatí.

Kotě se rodí úplně hluché, uši se mu otevírají zhruba po dvou týdnech. Kočky mají mnoho ušních svalů, jestli si to dobře pamatuju, tak 24, takže mohou hýbat každým uchem zvlášť. Naše kočka to občas dělá a je to ohromná legrace.

Když si pořizujete kotě, je dobré, aby mělo už mezi druhým a sedmým týdnem kontakt s lidmi. Jinak by z něho mohlo být divoké kotě. Už osmitýdenní koťata trénují základy lovu. 

Váhám, jestli se večer budu dívat opět na detektivku od Agathy Christie nebo na pohádku Čert ví proč. Při pohádkách se líp plete, i když teď mám mnohem jednodušší vzor. 

Ve skutečnosti by bylo nejlepší, kdybych našla připravenou fotografii a konečně vytvořila PF pro příští rok. A taky napsala pár článků na blog a protrénovala svou angličtinu na Duolingu. Za celé Vánoce jsem na ni ani nesáhla. A to jsem si myslela, jak budu pracovat každý den.

Ne 31. 12.
Během dne jsem pletla, dívala se na Zimní příběh (***), který jsme si nahráli někdy dříve. Film to byl celkem pěkný. Řekla bych, že mnohem lepší než spousta těch, které mají tři hvězdičky, na druhou stranu potenciál mystična, cestování v čase a efektů s létajícím koněm dostatečně nevyužil. Takže z něj vyplynulo trochu i zklamání. A co si budeme povídat, konec nebyl úplně happy endový. Tak nějak divně rozpolceně napůl. Snímek byl natočen na motivy knihy Marka Helprina „Winter's Tale“ z roku 1983. Na ČSFD má 60 %. Hlavní postavu Petra Lake zahrál Colin Farrell. Okouzlující je především Jessica Brown Findlay coby Beverly.

Silvestr trávím doma, piju víno, dívám se z okna na ohňostroje, sledujeme pořady v televizi, nejdřív Tvoje tvář má známý hlas – to nejlepší! (dosud jsem neviděla a celkem se mi to líbilo) a pak Všechnopárty Karla Šípa, kde má právě Jaroslava Dušeka, potom Ivana Trojana a na závěr Jiřího Mádla. Všichni tři byli zajímaví a byla to i trochu legrace. 

Spát jdeme o půl druhé ráno. Říkám si, že by mohlo být zajímavé, podívat se někdy, jak jsem trávila minulé silvestry. Vzpomínám si, že jeden z prvních  (ještě jako malá holka), kdy jsem byla vzhůru snad až do půlnoci, jsem četla nějakou knihu, kterou jsem dostala k Vánocům. Líbila se mi. A připadalo mi kouzelné takhle trávit silvestra. Dneska mi připadá zajímavé, že si to pamatuji líp, než některé hromadné oslavy, které mi později připadaly „záživnější“. Proč jen má člověk pořád pocit, že mu něco utíká?

Žádné komentáře: