čtvrtek 8. března 2018

Virginia Woolfová: Paní Dallowayová (**)

Z anglického originálu Mrs Dalloway vydaného nakladatelstvím Vintage (Random House) v Londýně roku 2000 přeložila Kateřina Hilská. Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2658. publikaci, v Odeonu publikace 100. Stran 160. ISBN 80-207-1164-3. Sazba SF SOFT, Praha.

Moje první výtka směřuje právě k sazbě, proto jsem ji na konce předcházejícího odstavce zmínila. Písmo je naštěstí alespoň patkové, ale takové nějaké úzké a vysoké. Sice to ladí s tvarem knihy, ale blbě se to čte. Nevím, co mi na něm vadí. Jako by bylo tučné a natláskané na sebe… Takové nevhodně provokující. Jako by samo o sobě křičelo: nečti mě, nečti mě! A vskutku jsem měla zpočátku chuť knihu odložit jenom kvůli tomu písmu a bílému papíru. Jak je nepříjemný do očí oproti těm lehce žlutým. Copak to takové velké nakladatelství neví?

Druhá výtka je k příběhu jako takovému. Bylo to celé nějaké divné a moc mě to nebavilo. Všechno se odehrávalo v jediném dni a šlo spíš o pocity a „bláboly“ jednotlivých účastníků. Sem tam se objevilo něco chytrého a něco zajímavého, ale víceméně mi to připomínalo spíš Kerouackův styl: piš, co tě zrovna napadne, smysl si v tom čtenář najde sám.

Ale teď už k ději. Opět upozorňuji, že může být prozrazeno něco, co nechcete vědět, budete-li knihu číst. 

Hlavní hrdinkou je paní Dallowayová, jak název napovídá. Většinou o ní ovšem budete smýšlet jako o Clarisse, tak na ni totiž myslí druhý hrdina, její kamarád z dětství Peter Walsh. Oběma jim je asi kolem padesátky a mají se rádi, možná víc, než si jsou ochotni přiznat vzhledem k tomu, že on chce okouzlit jakousi dívku v Indii, do které je údajně zamilovaný, a ona je již dlouho vdaná za politika Richarda Dallowaye. Ale zdá se, že to je hroznej suchar.

Taky je tu dívka, Italka Rezie, která si vzala chlapce jménem Septimus, a žije s ním v Londýně, který se jí nelíbí. Asi by s ním jinak byla šťastná, ale zdá se, že on se zbláznil, vidí různé tváře, slyší hlasy, vykládá si sám pro sebe, k lidem, kteří již zemřeli, a ona je tu tak sama. 

Šedá chůva se znovu pustila do pletení, když Peter Walsh na rozpálené lavice vedle ní začal chrápat. V těch šedých šatech, jak pohybovala neúnavně, a přece klidně rukama, vypadala jako bojovnice za práva spáčů, jako jeden z těch přízraků, které se noří z příšeří lesů, jež vytváří obloha a větvičky. (str. 46)

A tak postarší chůva pletla nad spícím děckem v Regent´s Parku. A tak Peter Walsh chrápal. (str. 48)

Žádné komentáře: