pátek 28. září 2018

Samostatný článek s dějem Artemis

Pokud vás zajímá moje recenze na knihu Andy Weir: Artemis (****), najdete ji zde. Pokud si chcete nechat prozradit děj (nedoporučuji!), pokračujte ve čtení.

Pozor, další část prozrazuje děj. Dělám si čtenářský deník, abych si mohla v budoucnu připomenout, o čem to skutečně bylo. Jak už jsem uvedla dříve, hlavní hrdinkou je Jazz Bašarová, která je chytrá a zručná a malá (zřejmě výrazně pod sto šedesát centimetrů). Od šesti let žije na Měsíci v jediném městě Artemis, složeném z pěti velkých koulí. Její otec Ammar je uznávaný svářeč a je tak dobrý, že si ho ostatní váží, i když ho lidé z cechu pomlouvají, protože by chtěli, aby k nim vstoupil a platil jim část svého zisku. Byl by nejspíš ještě lepší a bohatší, kdyby mu v pubertě nezničila jeho čerstvě postavenou dílnu, když si tam s kamarády (a hlavně přítelem Seanem) dali trávu. Z toho nějak vyplynula hádka, Jazz se osamostatnila, resp. se přestěhovala k Seanovi a pak začala sama „podnikat“. Pracuje jako doručovatelka, ale přivydělává si především pašováním nedovolených věcí. Ovšem otcovi zásady poctivosti dodržuje, takže i kdyby ji chytili, neprozradí pro koho a co. Právě se snaží získat povolení k výstupům mimo bubliny, aby mohla provádět turisty a přijít si tak na větší peníze. Ovšem vedoucí výstupů Bob Lewis jí neudělí licenci, protože u zkoušek se jí rozbije skafandr koupený z druhé ruky. Jedním z jejích oblíbených zákazníků je Trond Landvik, pracháč, který se na měsíc přestěhoval kvůli své dceři Lene, jež je po autonehodě ochrnutá na spodní polovinu těla. V Měsíční gravitaci, která je šestinová proti zemi, může chodit o berlích. Trond Jazz nabídne zajímavý obchod – zničit čtyři kombajny na sbírání kámen anortit pro Sanchez Aluminium a za to dostane milion gempů. Chce totiž koupit továrnu, která vyrábí hliník a dodává do města zadarmo kyslík výměnou za elektřinu zadarmo. Chtěl by tam totiž vyrábět ZAFO, které mu ukázal jeden proradný Číňan. Proradný proto, že ho ukázal i konkurenci, tedy společnosti Sanchez Aluminium a dopadlo to tak, že když se Jazz podaří zlikvidovat jenom tři kombajny, najde Tronda i jeho ruskou pomocnici Irinu mrtvé. Od té chvíle ví, že se musí skrývat. Ukáže se, že Sanchez je vlastněná mafií a mají ve městě zabijáka, což je ostatně z dvojnásobné vraždy zřejmé. Po setkání s administrátorkou, která se o stavbu města zasloužila, je Jazz jasné, že musí zlikvidovat továrnu a smlouvu předat Lené, když Trond již nežije. Vytvoří tým sabotérů, ve kterém je Dale, jenž jí kdysi přebral partnera, a je zároveň s Bobem vedoucím výstupů, její otec, protože je to nejlepší svářeč, Lené, protože má spoustu peněz po otci (aspoň v gempech, vše ostatní zdědí, až jí bude osmnáct), bláznivý vědec Svoboda z východní Evropy (ach ti Američani – NEJSME východní Evropa, ale střední!).

Roztavit ocelovou lázeň navzdory ochranným opatřením není zase takový problém, když kamarád Kelvin ze země sežene přesné plánky. Drobná potíž je, že se do vzduchu při výbuchu uvolní chloroform a rozšíří se do celého města. Lidé mají jenom hodinku, aby mohli přežít. Dopadne to dobře, ale jen tak tak. Nikomu se nic nestane jenom díky tomu, že jsou na Měsíci, a když lidi usnuli, upadli pomalu díky malé gravitaci, nemají tam auta a tak dále.

A závěr: vypadá to, že bude brzy chodit se Svobodou, který je opravdu sympatický, i když takový trochu nesmělý truhlík, dostala milion gempů od Lené, polovinu dala tátovi, resp. mu zařídila stejnou dílnu, jako mu kdysi zničila, a zbytek jí v podstatě sebrala administrátorka jako pokutu za přiotrávení celého města. Ale protože se jí pašeračka, která do města nepustí zbraně a drogy bude hodit (Jazz nápad), nevyhostí ji do Saúdské Arábie.

V knize se opět hezky ukazuje autorův styl myšlení a řešení problémů – pěkně jedno po druhém. Začala jsem ho aplikovat v životě. Líbí se mi. Zkrátka teď řeším tohle a o nic dalšího se nezajímám. Není to vždycky úplně jednoduché, ale odpovídá to i principům všímavosti, žití přítomností a tady a teď a taky se mi zdá, že je to vysoce efektivní. I když občas se hodí použít trochu víc strategického myšlení a některé problémy vyřešit najednou, nebo je správně delegovat hned a ušetřit tím čas, většinou to dopadá tak, že když chci řešit víc věcí najednou, zabřednu do toho a jenom se v tom plácám a hotové není vlastně pořádně nic.

Můj vozík se blbě řídí, ale naložím na něj těžší věci. A na základě těchto vlastností jsem se utvrdila v tom, že je mužského rodu. Pojmenovala jsem ho Trigger. (str. 18)

Absolvovala jsem svůj ranní rituál včetně extra dlouhé sprchy. Soukromá sprcha – další věc na seznamu mých budoucích vymožeností. Voda je v Artemidě drahá a plýtvání nepřichází v úvahu. Máme uzavřený systém, takže vlastně platíte za její čištění. Z hotelové sprchy tekla recyklovaná voda. Prvních dvacet litrů jsem měla čistých (vydržely asi na tři minuty). Potom mi systém vodu ohříval a vracel. Můžete se sprchovat, jak dlouho chcete, ale spotřebujete jenom dvacet litrů. Důležitá poznámka. Ve sprše nečurejte. (str. 68–69)

Všechna sedadla byla obsazená a desítky dalších lidí postávaly kolem. Několik otravných tětí se odráželo od zdí. V tomto případě není „odrážení se od zdí“ řečnický obrat. Nabuzení haranti skutečně poletovali vzduchem. Měsíční gravitace je to nejhorší, co se rodičům může přihodit. (str. 74)

Nevkusně oblečená žena z amerického Středozápadu se s chichotem obrátila ke mně. „Není to úžasné?! Jsme na Měsíci!“
„Ma'alesh, ana ma'aref Englizy,“ pokrčila jsem rameny.
Obrátila se k dalšímu cestujícímu. „Není to úžasné?! Jsme na Měsíci!“
Když chcete mít od lidí pokoj, není nad jazykovou bariéru. (str. 76)

Když zkratujete baterii o 2,4 megawatthodinách, dost se zahřeje. Zahřeje se fakt pořádně. A přitom bude spočívat na zásobníku plném vosku a stlačeného kyslíku. A ten zásobník bude vzduchotěsně uzavřený. Vysvětlím vám to matematicky:
Vosk + kyslík + teplo = oheň.
Oheň + stísněný prostor = bomba.
(Bomba + kombajn) x 4 = 1 000 000 ğ pro Jazz. (str. 101)

Poté, co připravila na první kombajn bombu, chtěla jít na druhý.
Předpokládala jsem, že další kombajn bude nějakých sto metrů ode mě, na okraji sběrné zóny. Jenomže jsem ho měla tři metry před obličejem. Co tady kruci dělá?
Nesbíral. Nenakládal. Jenom se na mě „díval“ kamerami s vysokým rozlišením, které trochu změnily zaostření, když jsem vstala. To mohlo znamenat jediné: někdo v Sanchez Aluminium převzal nad kombajnem manuální kontrolu.
Zpozorovali mě. (str. 102)
„Tak jo, tohle je nějaká kravina,“ řekla jsem kombajnu.
Zbývající dva kombajny se taky sunuly směrem ke mně. Zřejmě chtěly mít jistotu, že se neschovám za balvan a neuteču. Jejich operátoři ke mně obraceli kamery z různých úhlů. Jupí.
Později jsem se dozvěděla, co se stalo. Když kámen narazil do mých kyslíkových zásob a zlikvidoval je, byla to docela rána – a kombajn zaznamenal vibraci. Mají v kolech velice citlivá čidla pro detekci jakýchkoli záchvěvů terénu. Proč? Protože kopou na horských svazích. Kdyby se na ně řítila lavina, operátoři o tom chtějí hned vědět.
Kombajn tedy zavolal domů a ohlásil slabé zemětřesení. Personál v řídicím centru Sanchezu zkontroloval videozáznam z posledních několika minut. Zajímalo je, jestli jejich kombajn za miliony gempů nezavalila stěna kamenné smrti. Hádejte, co viděli! Mě, jak lezu pod mašinu! A tak poslali další kombajn zjistit, co mám sakra za lubem.
Potom zavolali vedoucím výstupů. Nevím, jak přesně rozhovor probíhal, ale nejspíš nějak takhle:
Operátoři Sanchezu: „Hele, proč se motáte kolem našeho kombajnu?!“
Vedoucí výstupů: „Nemotáme.“
Sanchez: „Ale někdo se tam motá.“
Vedoucí výstupů: „Tak my ho půjdeme chytit pod krkem. Ne proto, že by nám záleželo na vás, ale kvůli tomu, že si chceme zachovat monopol na výstupy. A kromě toho jsme parta idiotů.“
Takže právě teď se členové cechu formovali do oddílu, který mě odvleče zpátky do Artemidy. Následovat bude výprask, deportace, gravitační nemoc v Rijádu a celkově samé nepříjemnosti. (str. 106)
V následujících třiceti minutách jsem musela trvale zničit všechny čtyři kombajny. Naštěstí byli operátoři Sanchezu natolik ohleduplní, že mi je svezli na jedno místo. (str. 107)

Fajn, když nemůžu přenastavit čas, zvolím brutálnější přístup. Odpojila jsem obě svorky ve tvaru krokodýlí tlamy, vytrhla jsem relé mezi nimi a seřízla z kabelů izolaci. Kabely jsem svázala do jednoduchého uzlu a svorky připojila zpátky k pólům baterie.
Pak jsem vzala nohy na ramena.
Odstraněním relé jsem vytvořila novou součástku, běžně známou jako „drát“. Ze zkratované baterie prakticky sálalo teplo.“
...
„Aha, samozřejmě,“ pochopila jsem. Zapomněla jsem započítat další výbušninu: vodíkový palivový článek. Všechen vodík se za vysoké teploty potkal s kyslíkem, což vedlo ke krátké výměně názorů.
Balvan zastavil první salvu, ale neochránil mě před troskami padajícími z oblohy. Po břiše jsem se plazila k dalšímu kombajnu a kolem mě se zvedaly obláčky prachu. Připomínka: nemáme tady žádný vzduch. Když se něco vznese k nebi, spadne to stejně rychle, jako když to letí nahoru. Pršely kulky.
S obrovskou dávkou štěstí jsem dorazila ke kombajnu a nějakou dobu jsem se pod ním schovávala. Čekala jsem, až bouře opadne, a pak jsem vylezla a pokochala se svým dílem.
Napadený kombajn byl na odpis. Skoro se nedalo poznat, že kdysi jezdil. Zůstal zkroucený podvozek a dobrých padesát procent vozidla se rozptýlilo po sběrné zóně. (str. 109)

Tím, jak odmítá přenášet zvuk, mi vakuum pěkně lezlo na nervy.
Vyplazila jsem se ven a nic mě nezabilo, takže se všechno zdálo být v pořádku. (str. 110)

Pokud se pátrací oddíl nezdržel, měli by dorazit za dalších deset minut. Pořád mi zbývaly dva kombajny ke zničení. Pokud jeden z nich zůstane v provozu, Sanchez Aluminium dokáže sbírat rudu a vyrábět kyslík a Trond si ten svůj milion gempů nechá.
Nejvíc jsem se zdržela, když jsem musela utíkat a schovávat se před troskami. Věděla jsem, co musím udělat – jenom se mi to nezamlouvalo. Aby to bylo náležité vyvrcholení, musela jsem ty dva poslední udělat  současně.
Prosím, aby moji poslední větu nikdo nevytrhával z kontextu. (str. 111)

Stála jsem u jednoho kombajnu a dívala se na druhý, který byl dvacet metrů ode mě. Nebude to žádná legrace, ozvala se dlouho opomíjená rozumná část mého mozku. Je to fakt dobrý nápad? (Milion gempů.) Jo tak! Už mlčím! (str. 111)

Na vozidlo pro čtyři pasažéry se poskládalo sedm vedoucích výstupů. Vypadalo to, jako kdyby planinou pospíchalo klaunské auto. Podle zvířeného prachu na to šlápli a vyždímali z náklaďáku maximum. Při téhle rychlosti si mě nemohli všimnout. Krucinál, co tím sledují?
„Do hajzlu,“ pochopila jsem.
Nepotřebovali mě vystopovat. Stačilo jim dorazit do města dřív než já. Potom budou hlídat všechny přechodové komory. Až mi nakonec dojde vzduch, prostě se vzdám.
„Kurva! Nasrat! Sakra! Do prdele! Parchanti!“ Je důležité sprostá slova obměňovat. Když nějaké používáte příliš často, ztrácí na síle. Minutu jsem soptila do skafandru, než jsem se uklidnila a začala plánovat. (str. 113)

Málokdo dostane příležitost vyjádřit číselně, jak moc ho otec miluje. Já jsem ji dostala. Práce měla trvat pětačtyřicet minut, ale táta na ní strávil tři a půl hodiny. Můj otec mě miluje o 366 procent víc než cokoli jiného.
To je dobré vědět. (str. 203)

Na Zemi by nikdo nebyl takový blázen, aby dopravoval natlakovaný kyslík trubkou. Ale na Měsíci nemůže nic vzplanout. Na Zemi se navíc potrubí zakopávají, aby byl systém chráněný před počasím, zvířaty a idioty. Tohle my nedělám. Proč taky? Počasí ani zvířata tady nemáme a všichni idioti jsou bezpečně zavření ve městě. (str. 206–207)

„Je to fakt bezpečné?“ zeptala jsem se. „Jen tak jezdit přes tlakové potrubí?“
Upravil výkon motoru v jednom kole. „Ta roura má osm centimetrů tlusté stěny. Nepoškodili bychom ji, ani kdybychom se snažili.“
„Mám tady věci na sváření, takže bych ji poškodit mohla.“
„Musíš mě chytat za slovo, krucinál?“
„Musím.“ (str. 207)

„Jestli se někomu dovolá, budu jedině šťastný.“ Pustil nás, ale ze mě nespouštěl zrak. Kdovíproč usoudil, že agresor jsem já. Jenom proto, že jsem té svini chtěla vyškrábat oči a zakroutit krkem. (str. 236)

Žádné komentáře: