Když mi v pátek v práci říkali, že má být o víkendu 12°C, nechalo mě to zcela klidnou. Nejsem zemědělec, takže mě změny počasí moc neberou, a poslední dobou sedím o víkendech doma. Buď uklízím, nebo se snažím psát blog. Nebo odpočívám po týdnu plném aktivit. Asi tak před měsíce jsem jednomu kolegovi zrovna vyprávěla, že mám každý den nějakou aktivitu mimo domov a docela dlouho do noci, takže to o víkendu budu muset trochu dospat. A to takové chování nepovažuji za rozumné.
Nicméně, když se o dvanácti stupních zmínil i přítel, musela jsem se smát, jestli jim všem hrabe. Kdyby byla nějaká extra zima, třeba minus (mimochodem výraz mínus je špatně) dvacet, tak neřeknu, ale s naší pražskou bídnou zimou skoro bez sněhu to není žádné extra potěšení, když se oteplí. Ani to není o tolik. Možná pro kolegu z Dubaje, ale tomu byla zima i v létě (v tom nechutném parnu).
A pak mě to napadlo… dvanáct už je celkem teplo. Mohli bychom vytáhnout stroje a vyrazit na krátkou projížďku. Osahat si řízení, takhle po zimě. Mmmm. Pořád se mě někdo ptá, jestli se mi po motorce nestýská. Než se začali ptát, tak ne, teď už ano. A hlavně jak občas venku někoho zahlédnu – včera dokonce s velkou Jawou (tou, co bych asi chtěla) – a začne být lepší počasí, tak už se mi chce vyrazit.
Ráno v osm to sice z okna vypadalo na opalování, ale teploměr ukazoval 4°C a bylo pěkně zima. Možná z toho nakonec bude jenom vycházka. Škoda! Už jsem se tak těšila.
Pletení žlutého šátku mě nějak chytlo. Přitom jsem dala prát prádlo.
