Z pobytu v nemocnici jsem měla děsný nervy. Teď už vlastně tak docela nevím proč. Z nějakého záhadného důvodu jsem měla pocit, že tam snad umřu, nebo tak něco.
Nejdřív jsem se pobytu v nemocnici bála, pak jsem byla otupělá a rezignovaná a pak jsem si začala namlouvat, jak to bude super – operace bude rychle za mnou, doktoři jsou profíci (jak si je kámoška po motonehodě chválila!) a hlavně se rychle uzdravím, zahojím a všechno bude v pohodě. Moc to nepomáhalo. Tak jsem se rozhodla, že si z toho udělám výzvu. Většina věcí mi jde, když je to výzva. Takže cíl: napsat pár zajímavých článků o pobytu v nemocnici. Třeba by se to mohlo hodit někomu, koho to taky čeká.
Bod 1 – co si sbalit do nemocnice. Nutno doplnit adresu zaměstnavatele (!), abyste nemuseli volat kolegyni jako já. Potřebují to na neschopenku – nechápu, proč to nemůžou vygooglit, když to stejně klofají do počítače. (Na mém hloupém telefonu to vygooglit taky nešlo. ;-))
Po návštěvě Kartotéky (rozuměj Příjem) jsem byla u první sestry, která mi napsala tu neschopenku a něco vydatlila do počítače, do programu, který svou uživatelskou přívětivostí až příliš připomínal DOS (pouhý textový editor – vysvětlivka pro ty, kdo nejsou pamětníky). Pak mě poslali na příjem na chirurgii.
Bod 2 – Udělat dobrý dojem na doktory i sestry (= Nebýt potížistka. V papírech se mi pak objevilo: SPOLUPRACUJE.)
Žlutooranžová čekárna byla super. Nejvíc ji vyplňovala dobře vypadající důchodkyně, která pletla. Ale vyplňovala ji spíš svou osobností (aurouo nebo jak to nazvat), než že by byla obézní. Kromě ní tam byla ještě tichá paní, která šla na operaci s žílama a pravděpodobně syn té první. Paní mi říkala, že se jí ptali, zda je svéprávná, když sebou má doprovod (a v dotazníku snad zaškrtla zákonného zástupce). Kromě toho byla pěkně držkatá (takže by s ní na pokoji mohla být sranda, nebo by mi pořádně lezla na nervy) taky pletla. Takže jsem hned přicupitala k ní a vytáhla svůj rozpletený svetr Vintersol. (článek o něm najdete zde) Aby jí bylo jasné, že to není jen rekvizita, pochlubila jsem se rozpletenými ponožkami Papageno a vyjádřila obavy, zda půjde plést vleže. Tvrdila že jo, ale já o tom mám své pochyby.
Pak si vrchní sestra odvedla obě dámy a po chvíli je zase přivedla zpět a odvedla si mě. Podepsala jsem souhlas s transfúzí, i když o ni moc nestojím – co by dělali, kdybych ji odmítla? Jeden známý mi říkal, že to v nějakém náboženství (nebo sektě) nesmí a že se bez toho zranění líp hojí. No, ale kdo ví. Pak jsem podepsala ještě pár dalších věcí, jako že budu dodržovat řád nemocnice (stejně se nedá jezdit po zábradlí, když je tu jen výtah) a kdo smí být informován o mém zdravotním stavu (chvíli jsem uvažovala nad delším seznamem, ale oni stejně předávají informace asi jen osobně a ne telefonicky, takže je to fuk).
Doktor mě prohlédl, rozuměj poslechl, a pak mi sestra odvykládala spoustu informací. Skvělý, že zrovna tahle je tak příjemná! Věděla jsem, že toho bude hodně od babky pletařky, a tak jsem si vzala notýsek na poznámky. Dokud jsem si nezačala psát, mluvila úplně normálně, ale jak si toho všimla, zasekla se a nevěděla, co chtěla říct. Úplně stejné to je s průvodci na zámcích či hradech. Ale co, mám předoperační stres tak mám v hlavě prázdno, znám se.
Ptají se mě na váhu a výšku. Říkám přibližný údaj. Vážila jsem se oblečená před týdnem a měla jsem o jedno až dvě kila víc a měřila jsem se naposledy kdovíkdy. Možná ještě když mi děda maloval čárky na dveře garáže.
Pít můžu do půlnoci a co chci, k jídlu dostanu naposledy oběd a pak až v sobotu. V bufetu mě zaujal velikánský indiánek, ještě větší špička s koňakem a megavelký dort se zákysem a smetanou. Nakonec jsem těmhle svodům odolala. Po operaci bych měla pít vodu bez bublinek.
Nemám mít žádné šperky, ani nalakované nehty. Dokonce je problém mít nalakované nehty na nohou, a tak mi sestry půjčí nějaký mizerný odlakovač. Je to s ním docela boj. V nemocnici budu nejspíš tři až čtyři dny. Dopoledne jsou návštěvy venku. V osm večer se zavírá patro, neměli bychom zůstat venku, protože jinak se dovnitř nedostaneme. Pod televizí je hromada knih k zapůjčení.
Na první vstávání po operaci si mám přivolat sestru. Tohle je asi nejpravděpodobnější věc, na kterou bych mohla zapomenout. Naopak se mi určitě nestane, že by mě po osmé večer zamkl někde mimo oddělení, protože na průzkum jsem vyrazila hned po ubytování na pokoji.
Vedle bufetu s již zmiňovanými zákusky je ministánek s keramikou a kabelkami z nějakého centra. Džínová taška a jedna džínovolátková mě úplně uchvátili. Jenže jsem si s sebou do nemocnice neměla brát moc peněz! Takže na ně, vlastně ani na jednu, nemám. A to stojí jenom 320 Kč. Pokecala jsem s paní prodavačkou o operaci (uklidnila mě, že jich má za sebou dvacet šest a není se čeho bát), řidičáku (to jsem ji zase uklidňovala já, řízení je přeci skvělý, i když je kolem tolik cvoků) a pak jsme se bavily o kabelkách, řemeslných trzích a chlapech.
Od filozofických úvah jsem zamířila k bufetu na něco dobrého. Nakonec jsem se spokojila s pouhým průzkumem (chci být štíhlá, mám zdravý životní styl – nebo bych chtěla, radši utratím za tu tašku, to bude i dobrý skutek, potřebuji šetřit na něco speciálního a hraběnčiny řezy si zkusím udělat doma sama!). Časopisy zahrnovaly brak pro ženský, ale v jednom z nich mě zaujal chlapík, který maluje kuchařky. Jmenovalo se to nějak pitomě, ta jeho kniha. Něco jako „Už se to vaří, má panenko. Ráda bych si ji půjčila a nakoukla do ní.
Bod 3 – Najít si přátele aneb Udělat znovu dobrý dojem
Pak už jsem šla za Alenou a Lenkou na pokoj – představila jsem se, navrhla tykání a oznámila svou diagnózu. Holky nebyly tak sdílné, protože jedna právě měla jít na operaci a druhá měla po ní. Ale chci si tu udělat příjemnou atmosféru.
Ještě jsem sestře oznámila svůj příchod, to se tak dělá, když se odchází a přichází z oddělení.
Pořád nad něčím přemýšlím a na něco se ptám. Doufám, že nejsem moc otravná. Ale „potřebovala“ jsem zjistit, proč jsou některé sestry bílofialové a jiné bílozelené. To jsou různé barvy pro různá oddělení? Na chirugii jsem viděla jen ty fialové, ale dole v bufetu byly i zelené. Stejně je to divný ten plášť – nemaj pod ním kalhoty, tak je s podivem, že jim není zima.
Další dotaz byl, co se dělá s neschopenkou. První část si hned brali, druhá je pro mě, třetí mám hned poslat do práce a čtvrtý po 14 dnech společně s nějakým lístkem na peníze. To budou zase další dotazy… A pátý díl je o ukončení pracovní neschopnosti. (Nechápu, proč to dělají taky složitý!)
Bod 4 – Vytvořit si domov
Asi to zní úchylně, ale je to osvědčená strategie a už ji mám tak zažitou, že jsem nad tím ani nepřemýšlela. Došlo mi to až teď zpětně, když o tom píšu. Bydlela jsem různě na dovolených, na koleji, v podnájmu… a zjistila jsem, že klíč k úspěchu je cítit se všude, kde jste dobře.
Pro mě to znamená tahat s sebou pár maličkostí, které mě potěší, když je uvidím. Věci, které mám ráda, a jsou nabité dobrou energií. Věci, které spatřím, a rozjasní se mi tvář. Nebo se dokonce usměju. Dostala jsem teď takovou plyšovou lišku… nejdřív mi přišla trochu divná, s příliš velkýma očima a malým tělem. Obecně se mi tento typ plyšáků nelíbí. Ale když se na ni díváte seshora, má takový něžný, možná trochu prosebný výraz. Nebo spíš povzbuzující? S tím jejím droboučkým úsměvem. Sama nevím. Zkrátka jsem ji vzala s sebou. Stejně jako pastelky. I když jsem nakonec vůbec nemalovala – jen krátký pokus. A pletení. Pletení mi vždycky dělá radost.
Nakonec mi asi největší radost, trochu zprostředkovaně, dělal velký notýsek, či spíše kroužkový sešit A5, do kterého jsem si psala poznámky, co mám kdy jak udělat a na co se zeptat, a taky všechno tohle, o čem tady píšu. Plus něco trochu soukromějšího, co nezveřejňuji.
Taky by se dalo vzít si vlastní pytlíkový čaj a požádat sestry vždy jen o horkou vodu. Můžete mít mýdlo, které voní tak krásně, že se pak cítíte báječně svěží, nebo oblíbené pyžámko, v němž konečně můžete strávit celý den. Knihu, která vás vždycky rozesměje, nebo vám bere dech.
Bod 5 – Vytvořit si kladný obraz reality
Pobyt v nemocnici by neměl sloužit k tomu, abyste dohnali všechny resty, ale abyste si užili zasloužený odpočinek. Klíčové slovo by měla být relaxace. A když se pak díváte na pobyt v nemocnici jako na dovolenou – stelou vám postel, dávají vám jídlo, pomohou vám dojít do sprchy nebo na záchod – je to vlastně úplně o něčem jiném. Všechno je to jen ve vaší hlavě, jak se na to budete dívat.
Samozřejmě že zůstává ta nespokojenost s vlastní neschopností, bolesti (dnes už jsou na to prášky či injekce, stačí si říct), neochotné či příliš drsné sestry, ale to tak je vždy a všude. Hlavní je, že jste tam stejně jenom na pár dní. A věřte mi, že doma může být hůř.
