Zapomněla jsem se navečeřet a mám přesezený zadek. Řeším dilema, zda číst dál, nebo před spaním dělat něco jiného. Uklidňujícího. Kniha je celá taková divná. Tedy, abych nemátla – čte se jedním dechem a je to opravdu pecka. Člověk stále čeká, co bude dál. Ale na druhou stranu, když se zastaví a na chvíli se nad tím vším zamyslí, spousta věcí mu začne vrtat hlavou. Mohla by se takhle chovat? A on? Jak by se choval muž, kdyby mu tragicky zemřela žena? Co je s tím policajtem? A psycholožkou? Byla to psycholožka, a kde se vzala? Kam všichni zmizeli? Všichni se tak nějak podezřele objevují a mizí. Jsou skuteční, nebo jenom „role“?
Pustila jsem se do čtení další knihy z Čtenářské výzvy. Tentokrát jde o bod 1: Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Měla jsem v tomto bodě naplánované i jiné knihy, ale tahle si nějak přitáhla mou pozornost. Dráždila mě tím, že jsem ji dostala zabalenou v igelitové folii (jak neekologické!)
Její autor Tony Strong, který publikoval i pod dalšími pseudonymy (Anthony Capell, Jonathan Holt), pod tímto pseudonymem publikoval knihu Ta přede mnou (The Girl Before), která mě velice láká svým názvem. Takový tajemný, provokativní.
Zajímavé je, že hlavní hrdinkou této knihy je žena. Opravdu mě překvapuje, že chlap píše tak dobře za ženskou. Z přebalu: „Claire Wrightová ráda hraje jiné lidi… Mladá ctižádostivá herečka Claire zoufale potřebuje práci a peníze, proto se rozhodne přijmout nabídku stejně tak amorální jako nebezpečnou – má být jakousi volavkou právnické firmy specializující se na rozvodové pře. Jejím úkolem je svést ženatého muže, vše zdokumentovat a důkazy posléze předat „podvedené“ manželce, aby je ta mohla použít u soudu. Jenomže potom je žena jednoho z jejích cílů nalezena mrtvá a Claire se stává hlavní podezřelou. O pár měsíců později je však stejnými vyšetřovateli požádána o pomoc. Policie chce, aby se vetřela do života manžela zavražděné – tedy jediného muže, jehož se jí svést nepodařilo. Se svou rolí se však sžije až příliš dokonale… Kdo je však v této hře návnadou? A kdo kořistí?“
Z anglického originálu Believe Me, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2018, přeložila Milena Pellarová. Originální obálku upravila Lenka Gregorová, redigovala Markéta Hofmeisterová, odpovědný redaktor Vojtěch Staněk, technická redaktorka Růžena Hedrichová. Počet stran 344. Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Praha v roce 2018 jako svou 10104. publikaci. Sazba Vladimír Fára, tisk GGP Media GmbH, Pössneck, vydání první. ISBN 978-80-249-3708-3.
Vzadu na obálce jsou vybrány hodně zajímavé minitextíky: „Za daných okolností se totiž chovám věrohodně, a to, jak zjistíte, nemá s lhaním nic společného.“
Trochu mě děsí a trochu fascinují: „Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu ke tváři…“
„Na pár chvil se z člověka stane úplně jiná bytost. A je to ten nejkrásnější pocit na světě.“
„Všechny (herecké školy) vycházejí z přístupu k práci, který vymyslel velký ruský herec Konstantin Stanislavskij. Tkví v tom, že se ponoříte do emocionální pravdy své role a ztotožníte se s ní.
Tady vás neučí, jak někoho zahrát, ale jak se jím stát.“ (str. 24)
„Z pěstounské péče totiž jako nevinná květinka vylézt nemůžete.
A ještě něco si z ní člověk odnese – chce někoho milovat a zoufale touží, aby někdo miloval jeho. On byl nejkrásnější chlap, jaké jsem kdy viděla. Ten nejvášnivější a nejromantičtější. Uměl recitovat všechny Shakespearovy milostné monology, jako by byly napsané přímo pro něj.
Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se nezamilujte do nikoho, kdo si půjčuje slova od někoho jiného.“ (str. 29)
„Ale abych byla upřímná, do cizí postele mě nepřivedl jenom alkohol a vděčné obecenstvo.
Cítit vedle sebe teplé tělo a někoho objímat… po práci pro Henryho po tom toužím vždycky.
Protože jestli se ženská nemůže spolehnout na chlapa, který slíbil, že ji bude milovat až do smrti, tak komu na tomhle světě může věřit?
A vědomí, že jsem to byla já – můj talent a repliky, můj výkon –, kdo pomohl rozbít nějakou rodinu, ve mně vždycky vyvolá moc divný pocit.
Na to, co pro Henryho dělám, dvakrát pyšná nejsem.
Ale někdy jsem pyšná, jak dobře to dělám.“ (str. 38)
5. 5. 2019 Dočteno. Pocity mám rozporuplné. Líbilo se mi to? Nebo to bylo překombinované? Z psychologického propracování postav jsem unesená. To šlo autorovi výborně. Napínavý děj byl taky super. I když některé scény byly příliš málo rafinované (třeba ta s Glenem). Zajímavé je také nahlédnutí do jiného světa – hereckého i BDSM.
DALŠÍ ČÁST PROZRAZUJE DĚJ.
Když Claire hledá práci u Marcie, narazí hned na dva problémy: nemá zelenou kartu a tím pádem ji nevezmou do odborů, což znamená, že nikde nedostane práci, a zadruhé je považována tak trochu za hysterku, protože poté, co se na ni vykvajzla její láska (spoluherec ve filmu Rozruch) Lawrence v Londýně, se pokusila podřezat si žíly. Nakonec jí Marcie dohodí Henryho. Claiřina role je jasná: se zapnutou videokamerou v kabelce hraje studentku herectví, která nemá na školné a přivydělává si prostitucí. Snaží se nenápadně sbalit vždy předem určeného muže, resp. chová se tak, aby jí on učinil nabídku. Henryho heslo je, že nevinní se bát nemusejí. A takhle se jednou dostane i ke Stelle. Ta je zvláštní tím, že ji chce vidět. »Tomu, co dělá, říkal manželský dohled. Spočíval v tom, že lidi sledoval a snažil se je přistihnout při činu. „Většina našich klientů jsou ženy,“ řekl mi jednou. „obvykle se ukáže, že k podezření mají důvod. Třeba zjistí, že si manžel vzal do práce nejlepší košili, a později od něj dostanou esemesku, že se musí v kanceláři zdržet. Někdy je navede na stopu jenom nová voda po holení. Nebo najdou na mobilu usvědčující textovky a chtějí vědět, jak ta ženská vypadá. Naproti tomu muži se dost často pletou.“
Když byl Henry u policie, pracoval jako tajný a dnes mu to vzrušení zjevně chybí. Během dlouhých hodin v limuzínách a hotelových barech, kdy čekáme, až se objeví naše oběť, si krátí čas tím, že mi vypráví historky o minulých operacích.
„Stojíte každou nohou v jiném světě. Kriminálníci instinktivně poznají, když jimi člověk pohrdá nebo se jich bojí, takže musí uvěřit tomu, čemu věří oni. A to je horší než riziko, že na něj vytáhnou bouchačku nebo mu dají do huby. Někteří agenti se pak do normálního světa už nedokážou vrátit.« (str. 42)
Stella Foglerová: »„S takovým chlapem jste se ještě nesetkala. Myslím to vážně. Neobracejte se k němu zády. Nic mu nevěřte. Slibujete?“ Věřit mu? To tedy opravdu nehrozí. Další ženatý slizoun je to poslední, co teď potřebuju.« (str. 58)
»Čte si nějaký paperback a dělá si do bloku poznámky. Je mu něco ke čtyřicítce, má tmavé vlasy, světlezelené oči a podlouhlou tvář s orlím nosem. Vyhlíží ajko intelektuál, ale svým způsobem je moc přitažlivý.
Jako Daniel Day-Lewis v mladších letech, říkám si, když si ho v zrcadle za barem prohlížím. To je náhodou jeden z mých nejoblíbenějších herců. Ale Fogler je snad ještě zajímavější.
Abych byla spravedlivá, jako nevěrný parchant nevypadá. Jenže tak to chodí. Milí a okouzlující chlapi podvádějí nejvíc.
Proč? Nejspíš proto, že každou ženskou snadno zblbnou. …
Prostě odveď svou práci, poroučím si. Usmívej se, flirtuj, nechej Foglera, ať po tobě vyjede, a pak rychle vypadni. Zabere to nejvýš hodinu. Pak dostaneš čtyři stovky a doma se můžeš vyzvracet, vybrečet a opít.
A vydělat budeš muset už jen dalších sedm set.« (str. 59)
Celým románem se nese Charles Baudelaire a jeho kniha Květy zla. Asi bych si ji měla přečíst. I když teď bude ještě o něco ohavnější, než kdybych nečetla tuto knihu. »V době, kdy to psal, miloval dvě ženy. Jedna byla slavná kráska a tehdy v devatenáctém století ji obdivovala celá Paříž. Říkal jí Vénus Blanche, čili Bílá Venuše. Druhá byla míšenka, kabaretní tanečnice, která se prodávala na ulici. Tu pojmenoval V0nus Noire, Černá Venuše. … Začal skládat básně a anonymně je posílal Bílé Venuši. Líčil v nich, co by s ní rád dělal, co provádí s Černou Venuší, a nevynechal jedinou zvrácenou představu, která ho napadla. Zastával názor, že o království krásy toho bylo napsáno už víc než dost. On chtěl být první, kdo bude opěvovat krásu zla.« (str. 62–63)
A pak už to jde ráz na ráz. Stellu najdou mrtvou, na Foglera nic nemají a nakonec přijdou s nápadem, že by si Claire mohla zkusit ho sbalit a třeba se jí přizná. Jejími spolupachateli jsou doktorka – psycholožka zkoumající psychopaty (říká sociopaty, ale nejsem si jistá, jaký je v tom rozdíl) Lathamová a policista Frank Durban. „Máme podezřelého. Je velmi inteligentní, umí se skvěle ovládat a nenechá se zmást ani vyprovokovat. Všechny obvyklé metody selhaly, a tak jsme se rozhodli, že na něj nasadíme agentku v utajení. … Doufáme, že dotyčný odhalí osobnostní rysy, které bychom mohli porovnat s mým profilem vraha Stelly Foglerové. Jestli se budou shodovat, získáme větší jistotu, že on a vrah jsou jedna a táž osoba.“ (str. 94)
»„Tak tedy, chybí jí sebedůvěra, je impulzivní, nevyrovnaná a trpí emoční inkontinencí,“ prohlásí Lathamová věcně. „Nesnese odmítnutí, a ačkoli se to úporně snaží skrývat, touží po uznání jako feťák po dávce. Zkrátka a dobře, je to herečka. Na druhé straně je chápavá, všímavá, talentovaná a nechybí jí odvaha. Říkám to nerada, ale mohli bychom to s ní zkusit.“« (str. 97)
Claire zjistí, že Patrick ji sledoval a byl s Kathryn domluvený, takže hlavním podezřelým nebyl on, ale ona. Odvezou ji do psychiatrické léčebny v Greendridge, kde ji cpou prášky, protože se pořezala. Doktor Banner si ji oblíbí, ale je přesvědčen, že není v pořádku, protože žádná psycholožka jména, které udala, neexistuje. A Frank Durban je už tři měsíce na nemocenské.
A pak jí odtamtud pomůže právě Patrick. A taky napsal hru o Baudelairovi. Claire by v ní měla hrát Bílou Venuši, Apollonii Sabatierovou, Baudelaira by měl hrát právě její bývalý přítel Laurence Pisan. Claire začnou chodit černé květiny, s utrženými hlavičkami a verše od Baudelaira. Má obavy, a tak ji doprovází Henry. Jenže cílem neměla být ona, ale Černá Venuše, jiná herečka. A tu taky jednoho dne najdou v hotelu mrtvou.
Pak Catherine zjistí, že na Necropolisu, webové stránce, kam ji tehdy nahnala ta psycholožka, jsou v neveřejné části fotky z vražd podle Květů zla. A pak… pak se jí pokusí jeden bláznivý fanoušek Baudelaira zavraždit právě takovým způsobem. Ale ona ho zastřelí. Díky bohu za paranoiu, když měla celou dobu pocit, že po ní někdo jde.
A když ji Patrick vezme do Evropy, pravděpodobně, aby ji požádal o ruku, ukáže jí všechna místa, kam za studií chodil, když se zabýval Baudelairem. Na závěr ji zavede do podzemí, kde po ní chce, aby zastřelila nějakou snědou dívku. „Jako bychom zkoušeli nějakou scénu, otočím se a namířím, abych zabila netvora. Bestii, kterou miluju.“ (str. 333) Předcházelo tomu:
»„Kdo je to?“ zeptám se s hrůzou.
Patrick se na třesoucí se dívku ani nepodívá. „Myslím, že se jmenuje Rose. Není nijak důležitá, leda pro tebe.“
„Co tím myslíš?“
„Bude tvoje první,“ odpoví prostě. „Zrovna jako byla moje první ta holka u silnice.“
„Ne,“ vydechnu. „Přece po mně nemůžeš chtít –“
„Stella v podobné zkoušce neuspěla. Moc jsem ji miloval, ale když zjistila, jaký jsem, nedokázala se s tím smířit. Nebyla tak silná jako ty.
„Tys ji zabil,“ zašeptám. „Kvůli tomu, co na tebe věděla.“
„Ano, zabil, ale proto ne. Věděl jsem, že se příliš bojí, aby šla na policii. Zabil jsem ji kvůli někomu, koho jsem ten večer potkal. Mluvím o dívce v baru. Přečetla se mnou jednu z těch básní a její hlas… Byla to nádherná chvíle plná slibů a možností. Tehdy jsem pochopil, že Stella musí zemřít.“ Udělá ke mně krok a upře na mě bledé oči. „Hned jak jsme se potkali, věděl jsem, že jsi ta pravá a mohl bych se s tebou dělit o všechno, čím žiju. Ale teď to musíš dokázat. Musíš mě přesvědčit.“« (str. 328)
Položí mi ruce na krk.
„Konstantinopol!“ zvolám.
„Cože?“ zeptá se Patrick a zamračí se.
„To je moje bezpečnostní heslo. To, o kterém jsem řekla, že si ho nepamatuju. Znamenalo: ,Pospěšte si a pomozte mi.´ Konstantinopol!“
„Claire?“ vydechne nevěřícně.
Na zem se skutálí jakýsi oblý kovový předmět. Koutkem oka zahlédnu, že se pohybuje. Když narazí do zdi, zastaví se.
Vteřinku se nic neděje a potom se zableskne jakési bíle světlo. Hend nato se ozve tak silný výbuch, že nás oba srazí k zemi.« (str. 335)
Otázkou je, jak se Patrik dostal do hotelu, že ho nezaznamenaly kamery. Proč mu otevřela? Přece musela poznat jeho hlas.
P. S.: Když se sundá přebal, je kniha černobílá! Ale to už mám splněno.
Žádné komentáře:
Okomentovat