Z anglického originálu The Tales of Beedle the Bard, vydaného nakladatelstvím Children's High Level Group a nakladatelstvím Bloomsbury, Londýn, 2008, přeložil Pavel Medek. Ilustrace J. K. Rowlingová. Odpovědní redaktoři Ondřej Müller a Tereza Pecáková, výtvarná redaktorka Alexandra Horová. Počet stran 344. Vydal Albatros nakladatelství, a. s., právní nástupce, Praha, 2008 ve spolupráci s organizací Children's High Level Group jako svou 10227. publikaci. Sazba Amos Typografické studiuo spol. s r. o., vytiskla Centa, spol. s r. o., vydání první. ISBN 978-80-00-02284-0.
Knihu jsem si půjčila v rámci Čtenářské výzvy pro rok 2019. Údajně totiž měla mít lichý počet stran. Jenže když jsem ji pak dočetla – po dvou dnech –, připadá mi, že má stejně jako jiné knihy sudý počet stránek. Zajímalo by mě, kdo a jak posuzuje, kolik má ta která kniha stran, když to není jasně uvedeno v tiráži. Podle mě má 118 nebo 126 stránek. Ostatně začíná jako většina ostatních knih lichou stránkou vpravo, konkrétně číslem 7 a končí na té opačné, levé, ať už počítám či nepočítám závěrečný Osobní dopis baronky Emmy Harriet Nicholsonové z Winterbournu. Možná ještě kdybych počítala obsah a pak už ne tu kresbu na té další stránce, dalo by se říct, že má kniha lichý počet stran. Ale budiž, s tímhle nápadem jsem nepřišla já, takže by mi to měli uznat, když to mají v tom svém žebříčku (doporučení, když si nevíte rady).
Vždycky jsem si myslela, že bajky, které vypráví kouzelničtí rodiče svým dětem, bude obrovský tlustý svazek. Něco jako pohádky sepsané Erbenem nebo Boženou Němcovou. A ono jich je jenom pět. Ale jsou pěkné. A extra zábavný je i komentář Brumbála. Tedy není vtipný sám o sobě, spíš celý ten způsob zpracování textu se mi líbí. Vypadá tak věrohodně, že byste si málem mysleli, že se jedná o vědeckou práci viz str. 9: „Bard Beedle žil v patnáctém století a značná část jeho života zůstává zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil v Yorkshiru, a jediná dochovaná dřevořezba ukazuje, že měl neobyčejně hustý a dlouhý plnovous. Pakliže se v těchto pohádkách věrně odrážejí jeho názory, měl docela rád mudly, které považoval spíše za nevědomé než zlé, nedůvěřoval černé magii a věřil, že nejhorší zlořády čarodějného společenství jsou výsledkem takových jednoznačně lidských vlastností, jako je krutost, lhostejnost či domýšlivé zneužívání vlastních schopností. V jeho bajkách netriumfují hrdinové a hrdinky, ovládající nejmocnější kouzla, ale ti, kteří se vyznačují největší laskavostí, zdravým rozumem a chytrostí.“
Vypadá to, jako by text z run opravdu přeložila Hermiona a doplnila jej poznámkami pro mudly. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, odkázal mimo jiné bradavickému archivu písemné poznámky k Bajkám barda Beedleho, ředitelka McGonagalová udělila laskavé svolení s jejich otištěním. Takže čtenář má pocit, že se mu do rukou dostává něco unikátního a extra zajímavého. A přitom zmiňované komentáře poskytují prostor pro komentování či vysvětlování pohádek tak, jak to autor zamýšlel. Velice chytré a nápadité. A hltala jsem to jedním dechem. V podstatě celé jsem to přečetla cestou z práce a do ní v metru, tramvaji i za chůze!
Z úvodu Rowlingové: „Beedleho příběhy tak už po generace pomáhají kouzelnickým rodičům vysvětlovat mladým potomkům bolestnou životní realitu: že totiž kouzla dokážou vyvolat právě tolik potíží, kolik jich dokážou napravit.
Dalším významným rozdílem mezi těmito bajkami a jejich mudlovskou obdobou je skutečnost, že Beedleho čarodějky se hledání vlastního štěstí snaží napomáhat mnohem aktivněji než naše pohádkové hrdinky.“ (str. 8)
A teď k oněm slavným pohádkám. Jmenují se: Čaroděj a skákající hrnec; Fontána příznivé sudby; Mágovo chlupaté srdce; Králice Alice a chechtavý pařez; Příběh tří bratří.
Žádné komentáře:
Okomentovat