O víkendu mě napadlo, že už jsem zase dlouho nic nečetla. Trochu jsem se bála něco začít, protože se to poslední dobou vždycky zvrtlo a já strávila celý víkend čtením a v pondělí jsem šla do práce unavená a s pocitem, že mi oba volné dny proklouzly mezi prsty. A přitom bych chtěla udělat ještě tolik dalších věcí – prostudovat si knihu o šití, psát blog (a deník), kreslit ty svoje zentanglové čtverečky (na Angeliky tvorbě mám projekt, že celý červen kreslím každý den jeden a zatím se mi to zdárně daří. Dokonce se mi i daří každý den jeden zveřejňovat.)
A tak jsem pro jistotu sáhla po drobnější knize, která ale stejně patří do Čtenářské výzvy. V databázi usnadňující výběr knih jsem našla několik inspirací pro bod 6, Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Asi by to bylo zajímavější (a možná i zábavnější), kdyby to člověk musel vyhledávat googlením nebo jinak, ale to bych jich pak rozhodně nestihla přečíst všech dvacet. Název Červenec má oslí uši se mi líbil a říkala jsem si, že by to mohla být legrace.
Teď, když to čtu, mám pocit, že už jsem ji buď někdy na základce četla, nebo slyšela obsah. Možná jsme ji četli i v rámci čtení nahlas ve škole – děsně potupná záležitost, zajímalo by mě, jestli se to ještě dělá.
Pár detailů ke knize: ilustroval ji Václav Pokorný, graficky upravil Luboš Šedivý. Vydal jako svou 8488. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, a. s., v Praze roku 1995. Odpovědná redaktorka Ilona Staňková. Výtvarná redaktorka Milada Čvančarová. Technická redaktorka Martina Adlová. Ze sazby písma Times vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s. vydání 13-732-95 14/55. Doporučená cena 98 Kč. Pro čtenáře od 10 let. ISBN 80-00-00183-7.
Musím říct, že se mi příběhy o zlobivém oslíkovi líbí. Zní to celkem uvěřitelně a autorčin sloh je příjemný. Kniha je čtivá a hezky ilustrovaná – nejvíc se mi samozřejmě líbí právě ten oslík Ámos, kterého podědil desetiletý kluk Dušan po dědečkovi, který zemřel. Do Skovanic u Berouna přijela na prázdniny z Prahy jedenáctiletá Johanka a té se oslík také líbí, ale kluk už míň. Problém spočívá v tom, že Dušanova maminka doma osla nechce. Sami o sobě nemají dost peněz a navíc jí osel ožral květinovou zahrádku. Děti tedy řeší, komu osla darovat, aby ho neudřeli na stavbě a nebili ho, nebo aby z něj neudělali guláš.
Srandovní jsou některé věci/situace, které dřív zjevně byly běžné, zatímco dnes nepřipadají v úvahu – třeba svézt jedenáctiletou holku na motorce bez přilby. Například: „Neboj,“ uklidní strýce. „To nic není. Svezeš mě?“
Už se hrne k motorce. Jízda se strýcem je legrace a dobrodružství. Má na stroji namontované různé zlepšováky. Klakson, který místo troubení kokrhá, světýlko s nápisem STŮJ rozsvěcující se při sešlápnutí brzdového pedálu, knoflíky na ukazování směru. Když zmáčkne červený knoflík, vymrští se od řídítek červená ruka s roztaženými prsty a ukazuje doprava. Při zmáčknutí zeleného knoflíku ukáže zelená ruka doleva. (No, s tím by měli asi na technické dost velký problém!)
„Moment!“ krotí strýc Johančinu netrpělivost. „Nejdřív vysyp, co bylo na vysvědčení!“
„Jako vždycky. Trojka ze zpěvu.“ (To už se snad nedává!)
„Jenom?“ Strýc má bystré oči, okamžitě si všimne jejího zaváhání. „Jenom jedna trojka? Jinak jedničky?“
„Dvojka z češtiny,“ zabručí Johanka neochotně. „Tu nepočítám.“
„Ale? Smím vědět proč?“
„Dostala jsem ji hlavně kvůli škrabopisu. Dneska stejně kdekdo píše na stroji. Nebo na počítači!“ (Podle mě je pořád stejně trapný, když lidi neumí psát hezky rukou.)
„Všechno se na počítači napsat nedá.“
„Jakto, že ne?“
„Vem si třeba vyznání lásky. To by na počítači nevypadalo dobře.“
Johanka ho sjede pohledem.
„Copak holky píšou zamilovaný dopisy? To přece dělají kluci! My jenom čekáme, až nějakej dostaneme a pak ho musíme rychle roztrhat.“
Strýc udiveně svraští čelo, helma mu sklouzne do očí. (Tak to asi nemá správnou velikost, že?“)
„A není vám to líto?“
„To musíš jenom jako,“ vysvětluje Johanka. „Na dva, nejvýš na čtyři kousky. Doma je zase slepíš.“
„To je ovšem jiná,“ kývne strýc s pochopením. Nasadí si ochranné brýle a ukáže Johance, aby si sedla. (str 15–16)
Děti už se dnes myslím nebijí vařečkou. A nejspíš by nikdo jedenáctileté holce neprodal cigarety.
Pobavila mě historka z druhého setkání s Dušanem: „Jseš z Prahy, co?“ zeptá se.
„Proč?“
„To se pozná.“
„Jo? A podle čeho, ty chytrej?“
„Pražská netýkavka.“
„Pch!“ utrousí Johanka. A okamžitě přejde do útoku. Třebaže se zrovna chtěla začít vyptávat na Ámose. „S burany se nebavím!“
„Pražandy jsou vopice,“ odpoví chlapec. Zatváří se zkušeně. „Já už jich viděl.“ (str. 26)
Celkem mě překvapuje, jak jsou dospělí v knize nemožní – buď neschopný trouba (Johančin tatínek), nebo nervní vzteklounky: Dušanova máma a Johančina teta, třeba příklad, když uvidí na zahradě osla:
„Co je to? Kde se to tu vzalo? Kudy to sem přišlo?“ zalyká se teta hněvem a úžasem, zapomínajíc, že kromě středního má čeština ještě další dva rody. (To asi menším, třeba těm desetiletým dětem nebude připadat tak vtipný jako mně.)
„To je Ámos,“ řekne Johanka. Už vidí i Tamaru. Zvědavě vykukuje za tetinými zády.
„Ámos? Jakej Ámos?“
„Přece osel. Říkala jsem ti o něm. Včera jsem ti vyprávěla, že zastavil autobus. Jenže jsi mi nevěřila.“
„Jak se dostal k nám na dvůr?“
„Nevím,“ zalže Johanka. A mrkne ke dveřím kuchyně. Teta se podezíravě otočí.
„Dušane!“
„No, je můj. A co má být?“
Stojí tam s rukama v kapsách a teniskou okopává dřevěný práh.
„Hm!“ tetě se zašpičatí brada. „To je tedy krása!“
Dušan vztáhne lichotku na osla. Přistoupí k němu a poplácá ho po hřbetě.
„Že jo? Už je mu dvacet, ale nevypadá na to. A jakou má chuť k jídlu! To byste měla vidět! Žere úplně všechno. Trávu, kytky, noviny…“
Teta už neposlouchá. Najednou má naspěch. Vykročí ke šňůře a chvatně začne sundávat navlhlé prádlo. Koutkem oka přitom sleduje Ámose, jestli nedostal zálusk na její cíchy a prostěradla.
„Prádlo ne,“ uklidňuje ji chlapec. Pak se zarazí. „Vlastně… ještě jsem to nezkusil.“ (str. 40–41)
Dušanovi se na vteřinu zastaví srdce. A je to tu. Zná maminku. Ví, co pro ni znamenají lidské řeči. Když od nich utekl tatínek (Dušan si je jistý, že utkl, třebaže to maminka nikdy otevřeně nepřiznala), tvrdili sousedům, že je na cestách. Znělo to docela pravděpodobně. Jezdil s cirkusem, někdy se neukázal půl roku i víc, na jeho nepřítomnosti nebylo nic mimořádného. Dnes, po třech letech, ví samozřejmě celá vesnice, jak se věci mají. Přesto maminka dál tvrdošíjně trvá na svém, jako kdyby neměla o tatínkově návratu nejmenších pochyb.
…
Kdyby ji před necelou minutou neslyšel kňučet jako psa, myslel by, že je v nejlepším rozmaru. A o to jí právě šlo. Nikdy a před nikým nedat najevo své skutečné pocity. Ukazovala lidem vyrovnanou, usměvavou tvář a velmi jí záleželo na tom, co si o ní její okolí myslí. (str. 43)
Pohodí hlavou, jako kdyby chtěl všechen ten rámus od sebe odehnat. Ženský, pomyslí si s převahou. Všecky ječí pro nic za nic! (str. 45)
„Myslíš, že Dušan bude po tátovi?“
„Proč? Uvažuješ o něm jako o případném ženichovi?“ zasmál se strýc. Jeho vtipkování je pobuřující. Pokaždé nějak zázračně uhodne, kudy se ubírají Johančiny myšlenky.
„Ty máš nápady!“ (str. 79)
„Cotije, cotije!“ opičíse Dušan. „Proč myslíš, že nám zastavil tady?“
„Abychom mohli nenápadně…“
„Protože nechtěl jet až k naší brance!“ vyletí z Dušana hořce. „Protože jsem ti lhal! Nevrátí se domů ani v září, ani nikdy jindy! Nebydlí s námi, chápeš? Už tři roky!“
Johanka mlčí. Neví, jak na jeho sdělení reagovat. Dívá se stranou a z rozpaků si tře špičku studeného nosu.
„Říkal, že tady nemůže žít! Že není penzista, aby pořád jenom spravoval plot! A v továrně ho taky dělat nebaví!“
„Na tom přece není nic nenormálního,“ namítne Johanka. „Můj táta by se nejspíš zbláznil, kdyby nemohl dělat, co ho baví.“
„Jenže v tom je rozdíl. Tvůj táta neutekl!“
„Protože nemusel,“ odpoví Johanka prostě. Dušan se zastaví a v úžasu na ni zírá.
„Myslíš, že jinak by zdrhl taky?“
„Co já vím? V dospělých se nevyznáš. A přemlouvat je nemá cenu. Stejně si vždycky dělají, co chtějí!“ (str. 141–142)
Děti jsou pěkný potvory. Musím se smát, když čtu závěr knihy – jak se vrátily z „výletu“, aby někde udali Ámose.
Vmžiku se za ním vynoří několik dalších obličejů. Hajný Vopat vypadá přísně, Dušanova maminka uplakaně, Johančin strýc klidně jako vždy. Pak se v okně objeví ještě jedna hlava a Johanka honem zavře oči. Má dojem, že na ni jdou mdloby. Vzápětí se však vzchopí. Nejlepší obrana je útok, vytane jí na mysli osvědčená poučka.
„Teda tati!“ vykřikne rozhořčeně. „My tě hledáme, a ty jseš tady!“
„Cože?“ Otec se dotkne brýlí, zcela zbytečně si je narovná na nose. Za silnými skly je vidět jeho nechápavý pohled. „Jakto, že mě hledáte? Vy jste byli v Praze?“
Johanka cítí, že má dobře připravenou půdu. Dokazují to otcovy nervózní pohyby i nejistý hlas. Neví, jestli něco nepokazil. Vtom Dušan udělá Johance nečekanou čáru přes rozpočet.
„Mami!“ volá a belhavě utíká k hájovně. „O Ámose už se nestarej, vzal si ho táta! Jezdí teď s Glóbusem, všechno je v pořádku, domů se nevrátí a já jsem asi po něm!“
To jsem zvědavá, jak daleko s touhle pravdou dojdem, pomyslí si Johanka pochybovačně. Pak pohodí hlavou a statečně se rozběhne za Dušanem. Vstříc hájovně, vstříc dospělým. (str. 142–143)
Žádné komentáře:
Okomentovat