Třídenní víkend, paráda, těšila jsem se, kolik toho udělám. Když už nikam nejedu na rozdíl od loňska, mohla bych aspoň něco pokutit doma. A že by toho bylo. Dalo by se šít (konečně), nebo aspoň pokročit v té knížce o šití, psát deník a blog. Příst – zítra začíná Tour de Fleece (jé, ono se mi to rýmuje!), číst knížky do své výzvy a tak.
Ale realita byla trochu jiná. Přítel měl vysoký horečky a nedařilo se nám je srazit ani Paralenem 500 (prý nejnižší) ani Brufenem 400. Maximálně jsme se dostali z 39,5°C o stupeň níž. Tak mě napadá, že jsem mohla vyzkoušet, jestli u nemocného funguje ten slibovaný účinek Touarega, který by prý měl taky snížit teplotu až o stupeň, ale myslím, že ho aktuálně doma nemám. Jenom v práci.
Každopádně to bylo dost na budku, protože rýma a kašel už víceméně odezněly, takže těžko říct, co by to mohlo být. Shodli jsme se, že když to do odpoledne nebude lepší, vyrazíme na pohotovost. Sanitku jsme volat nechtěli, pokud to nebude nezbytně nutné, ale když jsem ho včera viděla kolabovat, moc mi k zavolání nechybělo. Možná by to i bylo lepší.
Jet autobusem do nemocnice nebyl žádný med, ale jakž takž se to dalo. Houpalo to, drncalo, sem tam nějaká objížďka. Naštěstí mu nebylo zrovna nijak špatně, jenom měl tu teplotu. A zrovna i trochu nižší. V nemocnici se to ještě zlepšilo. Během tří hodin čekání v docela chladné místnosti už se cítil skoro zdravý.
Pobavilo mě, když vyvolávali nějakou paní a ona nepřišla ani na třetí zavolání a slečna naproti, která už se svým mužem taky čekala tři hodiny jako my, zahlásila celkem nahlas na celou čekárnu: „Asi už umřela z toho čekání!“
Je fakt, že už jsem toho měla taky dost. I mě, zdravou, bolela záda a byla jsem slušně unavená – asi tam byl hluk, který jsem si neuvědomovala. A to jsem se nenudila, protože jsem si vzala pletení Mariny, a protože jsem se přepočítala, tak jsem řadu, kde se odděluje tělo od rukávů, pletla dvakrát, neboť jsem ji předtím musela nejprve vypárat (a to skoro celou).
Přítel trpělivě seděl a čekal, až na nás přijde řada. Na poslední chvíli mě taky napadlo, že na něj třeba zapomněli, protože hned u vstupu se zaplatí poplatek (90 Kč) a nahlásí na recepci, co člověku je a oni ho pak přidělí k některé ordinaci. Všimla jsem si v podstatě jen dvojky a trojky (jednička snad byla jen výstupní) a nějakého odlehlejšího sálu, kam se chodilo s úrazy, tam to šlo hezky ráz na ráz. Jenže tam asi taky není moc co řešit. Není potřeba odebírat moč, krev, dělat testy či rentgen, aby se zjistilo, co nešťastníkovi chybí.
Výsledek byl celkem překvapivý, i když přítelova maminka celou dobu prorokovala, že by to mohl být nějaký zánět (nosohltanu). Teď v parném létě – zápal plic. Z čeho? Nevíme. Doporučení: předepsaná antibiotika Augmentin 1 g (amoxicillinum/acidum clavulanicum) třikrát denně (v návodu píší, že se to má jíst po jídle), případnou horečku snižovat paralenem (tím, který jsme zkoušeli a nezabíral?!!!) a proti kašli, který se začínal opět trochu projevovat, i když v podstatě bez pořádného vykašlávání ACC 600 (To mi, ve slabší verzi, vždycky vnucuje pro změnu moje mamka, protože tvrdí, že mi to pomáhá. Asi má pravdu.).
A pak zase cesta domů – se zastávkou v lékárně – jupí jou. Udělat něco lehkého k večeři (ještě, že jsem si vzala aspoň sváču, když ne oběd, jinak bych tam padla: pro příště moudrá rada – před návštěvou pohotovosti se pořádně najezte, není to na chvilku!!!) a pustit se do čtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat