pondělí 28. října 2019

Angelika na statku: kozy

Tak tenhle článek jsem plánovala tak dlouho, že jsem si už začala myslet, že to nedává smysl. Cca před měsícem jsem se odstěhovala z Prahy. Z Bořislavky, kde se dá krásně nastoupit na (zelené) metro A, které mě pohodlně doveze skoro až do práce (zastávka Muzeum) nebo aspoň do centra (zastávka Můstek je na Václavském náměstí). A metro jezdí do půlnoci a pak zase od pěti ráno (využila jsem, když jsme s kámoškou slavily rozlučku se svobodou, i když to bylo trochu divné, protože si Svobodu brala).

Teď bydlím ve vesnici, do které nejezdí ani autobus, ani vlak. Je tu tak pět trvale obydlených domků a do vedlejší obce (kam už autobus jezdí) to je 2,5 km pěšky. Zatím jsem si to za ten měsíc zkusila absolvovat jen jednou tam a jednou zpět. A když jsem slyšela podezřelé šustění v nedalekém keři, docela jsem se bála. Ovšem, když se ozvalo mohutné chrochro, začala jsem považovat za Bobříka odvahy to, že jsem se rozhodla jít dál a ne se otočit a hledat útočiště v nejbližší vsi (což bych bývala mohla). 

Žiju teď na statku se slepicema, perličkama a kozama. Zpočátku to bylo trochu divný a děsivý. Nejvíc mě zajímalo, jak se kozám líbí hlazení. Krmení se zatím úspěšně vyhýbám. Ale je fajn vědět, že nekoušou, ani netrkaj. 

Kozy na tom byly zpočátku to nejlepší, protože celé stěhování mě dost děsilo – řekněme, že to je slušný výstup z komfortní zóny být na někom závislá, zda se dostanu do práce, nebo aspoň na autobus, že mě vyzvedne, až pojedu zpátky, a taky po nějakých třech čtyřech letech přestěhovat všechny svoje věci z bytu 3+kk, kam se jich vešlo opravdu dost, i když jsme využívali jen jednu místnost, dvě skříně a zmiňovanou koupelnu a kuchyň. A proč byly kozy tak super? Protože když jsem se tu poprvé objevila, stouply si k plotu do řady, zvědavě na mě koukaly a souhlasně mečely. Za sporého osvětlení (měsíce, nebo lampy, už přesně nevím) to vypadalo, jak když se shromáždili dvořané, když si mladý král přivedl novou paní. Zdálo se, že hodnotí, jaké to se mnou bude. A připadalo mi, že se shodly, že prima.

Vlastně i tenhle článek začal tak trochu díky kozám. Jak už jsem psala, myslela jsem si, že je zbytečné ho psát, protože už nejsem ze všeho tak vyjukaná jako dřív. A když jsem šla zalívat stromky (o tom zase jindy), všimla jsem si, jak jedna koza obtěžuje druhou. Trochu mě to zarazilo, protože jsem v hlavě měla uloženou informaci (nad kterou jsem nepřemýšlela, ani ji nekontrolovala), že to hnědé je kozlík. Ale proč by se koza sápala na kozlíka? Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že písková barva je také hnědá! A tudíž to pískové s mrňavýma růžkama je vykastrovaný kozlík, kterého mám celou dobu za kozu, zatímco to menší hnědé a tvářící se trochu hloupěji (chlapi prominou) je koza.

neděle 27. října 2019

Vlněné sestry v Ateliéru K1

Vyrazili jsme autem asi o půl druhé do Dejvic. Zase mě rozbolela hlava. Nevím, co to se mnou dnes je. Nechali jsme ho u kasáren – o víkendu modrá zóna neplatí – a šli pěšky na metro A, kterým jsme se svezli až na náměstí Míru. Odtud jsem se snažila pěšky trefit do Ateliéru K1 podle toho, jak jsem si v pátek nakreslila mapu (a dnes jsem ji zapomněla doma). Nezvolila jsem sice správně všechny ulice, ale trefila jsem bez obtíží, za což jsem na sebe byla pyšná, protože domy i ulice vypadaly ve dne úplně jinak než v noci. 

Poznamenala jsem si, že bych se někdy chtěla zajít podívat do místních látek Červený. Třeba tam budou mít něco úplně jiného než v Mrázovi. 

Poté, co jsme minuli kavárnu Monolok, jsem zaváhala, zda oslovit nedaleko stojící dámy (s pestrým ručně pleteným šátkem) mířící evidentně na téže místo, ale váhající kudy dál. Jenže jsem si nebyla tak docela jistá, kde přesně to je.

Nápis byl relativně nenápadný, ale když jsem věděla, co hledám, na které straně by to mělo být a kde přibližně, nedalo se zabloudit. 

Když jsme vstoupili dovnitř, zaskočilo mě, kolik je tam lidí. Málem jsem se musela ke stolku s klubíčky tlačit. Ačkoliv jsem měla seznam s tím, co bych asi tak přibližně potřebovala na nejrůznější projekty, které mě právě teď nejvíc lákají. Vždy jsem si vypsala typ příze – tloušťku – a potřebnou gramáž. A taky to, jestli potřebuji jednu, dvě nebo více barev, zda mají být kontrastní, nebo se doplňují. Mimo jakýkoliv projekt jsem vzala pouze klubíčko Crazy Zauberball od SchoppelWolle odstín Sanduhr. Ponožkovka. Někdy bych z nějaké opravdu mohla udělat ponožky. Ale z téhle asi ne. Vypadá tak dobře!

Potom jsem tam osahávala nejrůznější klubíčka a pořád váhala, která koupit na co. Ukázalo se, že kdybych chtěla plést svetřík nebo tuniku z něčeho lepšího, typu Malabrigo, vyjde to na dost velké množství peněz. Jasně, měla bych jedinečný kousek do šatníku, ale zase tak moc se mi utrácet nechtělo. Hlavně proti šátkům je to vysloveně drahota.

A tak to zase vyhrál šátek. Stripe study shawl vyžaduje dvě kontrastní barvy – zvolila jsem žlutou (Songbird) a modrou (Totoro) Hydru od Das Mondschaf po čtyři sta metrech na sto gramů.

Krátce nato jsem se zakoukala do bláznivě barevné v kombinaci s šedou Hedgehogfibres. Ale o kousek dál jsem objevila zlatou s šedivou. Nastalo velké váhání, která z nich se ke mně hodí víc, co s ní vymyslím a k čemu ji budu nosit. Přítel moje dilema nechtěl rozseknout, a tak jsem se obrátila na Vlněné sestry. Helča v tom měla jasno ihned – ukázala na zlatou a řekla, že to je to, z čeho obvykle pletu. Taky jsem si to myslela, jenom jsem váhala, jestli nezkusit něco trochu jiného (a přitom stejně bláznivého). Ale možná bych to mohla udělat až jako další zkušenost a napoprvé sáhnout po jistotě, barvě, která se mi bude zaručeně líbit. A co z toho udělat?

Katka ukázala na velikánský šátek, který jsem před chvílí obdivovala a přitom nevěděla, co je zač. Doporučila mi k němu mohérové ITO sensai, které jsem taky chtěla vyzkoušet. Z doporučených odstínů jsem si vybrala 301 Cream. A k tomu navrch silně kontrastní tmavě modrou Malabrigo Mechitu odstín 150 Azul profundo. Návod na šátek si budu muset sice teprve koupit, ale vlastně jsem na něj ušetřila díky tomu, že jsem si nekoupila jehlice velikosti 2,5 nebo 2,75, protože je snad na vzor rybí kosti nebudu potřebovat – holky říkaly, že i když pletu velice volně, mohla bych Mechitu plést na trojkách. 

Odcházela jsem asi v pět s malou taškou a nákupem na dva šátky. Prima, aspoň nezaplním skříň! Akorát budu muset ještě vymyslet, z čeho plést Japanese Garden Shawl, když BC Garn Soft Silk je čisté hedvábí.

Bleší trhy v Ředhošti

Vstávali jsme asi v sedm, abychom v osm mohli vyzvednout Marušku a vyrazit s ní na bleší trhy do Ředhoště. Zjistila jsem, že neumím jíst rychleji, ani když spěchám. Můžu toho leda sníst míň. Nepříjemný fakt.

Nejdřív jsme hledali místo, kde by se dalo zaparkovat. Překvapivě mělo podobný nápad docela dost lidí a trhy se rozlezly i mimo areál. Sem tam jsem viděla nějaké motověci, až jsem si říkala, že snad jsme na motoburze, ale uvnitř už to bylo jiné. Tam byly především věnce – blíží se Dušičky – košíky, kůže (brr, na ty jsem se asi dívala trochu déle, než bylo nutné), a tradičně spousta jídla. Už mě celkem začíná štvát, jak se všude cpou ty samé stánky s klobásami a sýry. Jako by nikdo neprodukoval nic jiného. Jasně, byla tam i paní s medem. Ale třeba s ořechy snad nikdo. A málem bych zapomněla, bylo tam hodně zvířátek na prodej: nějaké ty slepice, perličky (jsou to mrchy zdrhavý, nechtěj se nechat zavírat do kurníku jako slepice a radši nocují někde na kraji u plotu, kde je může něco sežrat), králíček – chudáček malý, vyplašený – a kozy. Jedna paní se nás ptala, jestli jsme tam někde neviděli, že by prodávali štěňátka, ale neviděli. A navíc se nejprve zeptala tak blbě, že jsme mysleli, že hledá svého pejska.

Nakoukli jsme do bazárku, ale po ničem jsem zase tak moc netoužila, i když to houpací křeslo vypadalo fakt dobře – tedy ne zrovna tohle konkrétní, ale doma by se mi líbilo mít houpací křeslo. Až tam uklidím a bude ho kam dát a taky se na něm bude dát houpat. Doma ho míval děda. Jako malá jsem se v něm moc ráda houpala. Bylo to takové příjemně uklidňující. 

A samozřejmě se mi tam líbila čajová konvička s ptáčky. Pro konvičky a čajový porcelán mám slabost. Ale zato jsem odolala koupi lipo bonbónků za výhodnou cenu. Říkala jsem si, že je to samotný cukr, tak že bych se ho mohla vzdát, dost na tom, že jsem si v pátek koupila haribáky. A celkově teď mám takové trochu „prasečí“ dny. 

Potom jsme šli ještě kus dozadu a tam se mi splnil jeden malý sen. Už od Dnů otevřených ateliérů mluvím o tom, že někde musím sehnat sladký popcorn, protože na něj mám pořád chuť. Na takový ten barevný, křupavý, co prodávají ve Žďáře nad Sázavou na nádraží, a dřív ho mívali na každé pouti. Tak tady ho opravdu měli.

Další zajímavá byla Stodola. Vlastně spíš jen jeden krámek. Venku jsem se tak nějak pohrdlivě podívala na pár klubíček. Akryl! Ani jsem původně neměla v úmyslu jít dovnitř. Ale když už jsme šli kolem podruhé, rozhodla jsem se nahlédnout. A nestačila jsem se divit. Obchůdek obsahoval několik látek, pár klubíček různé kvality i dodavatelů: Vlnikou počínaje, přes něco pro mě neznámého, až po Marlen, což mi nepřipadá špatné. Ale co mi vyrazilo dech, byly nádherné šité tašky. Dívala jsem se zvědavě i dovnitř a všechny měla krásně udělanou podšívku. To samé platilo i pro menší brašničky a kapsičky. Zvenku jsem, už jen v rychlosti, okoukla i nádherné obaly na knihy. Co všechno by se dalo šít!

Před odchodem jsme si domů pořídili zvláštní bílou orchidej se spoustou květů. Doufám, že se mi pěstování orchidejí snad konečně začne dařit. Ta v práci vypadá, že zvládla přechodné období, ačkoliv je to trochu smutné, protože ze tří zbyla jediná. 

sobota 26. října 2019

O psaní na blog

Na blog už jsem nepsala tak dlouho, že když na to mám konečně čas – vyhradila jsem si půlku soboty – pobíhám po domě a snažím se nenápadně něco dělat. Přesně tohle vysvětluji neznalcům prokrastinace. Nejsem líná: peru, myju nádobí, ožďubrávám kytky od starých listů, přelepím a přemáznu řeznou ranku Framykoinem, hraju si s kocourem v rámci jeho ochočování, mám v plánu si zazálohovat počítač, udělat oběd… zkrátka samé užitečné věci (zejména v porovnání s psaním blogu, z něhož členové mé domácnosti moc velký užitek mít nebudou), ale přesto vím, že zcela nezpochybnitelně prokrastinuju. Dělám kdeco, abych se nemusela postavit té těžké výzvě – zírání na prázdnou stránku. 

Vlastně i tohle tlachání je tak trochu pomůcka. Kdo nepsal blog, asi nezná. Kdybych si to sama nezkusila, bylo by i pro mě těžké představit si, jak může být malíř stresovaný, když vidí bílé plátno, ví, co na něm chce mít (nebo ani to ne), ale neví, kudy a jak do toho. Podobné je to s psaním. Tak nějak matně tušíte, že chcete napsat pár zajímavých článků, o tom, co se u vás právě děje, ale otázkou je kde začít a jak to napsat, abyste řekli vše, co jste chtěli a bylo to zajímavé.

neděle 13. října 2019

Markus Zusak: Zlodějka knih (****)

Opravdu pěkná kniha! Čtyři hvězdičky dostala jen proto, že si jich nechci vyplýtvat pět. ;-) Četla jsem ji v rámci Čtenářské výzvy 2019 jako bod 3: Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj. Zároveň byste ji ale mohli číst jako bod 12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha. Neřekla bych, že by zde byl akordeon až zase tak zásadní, ale svou úlohu v příběhu sehrál, to se mu musí nechat. 

Z anglického originálu The Book Thief, vydaného nakladatelstvím Black Swan v Londýně roku 2007, přeložil Vít Penkala. Originální obálku s použitím fotografie Twentieth Century Fox Film Corporation a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla, odpovědná redaktorka Michala Marková, technická redaktorka Alexandra Švolíková. Počet stran 526. Vydalo nakladatelství Argo, Praha v roce 2014 jako svou 1968. publikaci. Tisk Tiskárna Protisk s. r. o., vydání druhé. ISBN 978-80-257-0863-7. K dalším zajímavým autorovým knihám by měl patřit Posel a Roky pod psa.

Autor má úchvatné vypravěčské schopnosti a překladatel se myslím taky dost nadřel. Moc pěkné dílo.

Byli na půli cesty do Himmelstraße, když už to Liesel nevydržela. Předklonila se a knížku vytáhla a nechala ji, ať jí schlíple přeskakuje z ruky do ruky.
Když vychladla, oba si ji prohlíželi a čekali na slova.
Táta: „A to je zase co?“
Natáhl ruku a chytil Pokrčení ramen. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Bylo zjevné, že děvče knížku ukradlo z hranice. Knížka byla horká a vlhká, modrá a červená – zahanbená – a Hans Hubermann ji otevřel. Strany třicet osma a třicet devět. „Další?“
Liesel si mnula žebra.
Ano. 
Další.
„Tak to vypadá,“ nadhodil táta, „že už je nemusím vyměňovat za cigarety, co? Když kradeš rychlejc, než je stačím kupovat.“ (str. 127)

Smrt vypráví:
Jako voják nikde nevyčníval. Běhal uprostřed, plazil se uprostřed a střílel dost rovně na to, aby nedělal ostudu svým velitelům. Rozhodně se ale nevyznamenával natolik, aby ho vybrali mezi ty, kdo mi měli vběhnout první do náruče.

ξ KRÁTKÁ, ALE ZAZNAMENÁNÍξ
HODNÁ POZNÁMKA
Za ty roky jsem viděla tolik mladíků, kteří
si mysleli, že se ženou na jiné mladíky. 
Ale tak to nebylo.
Hnali se ke mně.

(str. 174)

Po celý týden se Liesel nesměla za žádnou cenu přiblížit ke sklepu. To máma s tátou se postarali, aby Max dostal jíst.
„Ne, Saumensch,“ odpovídala máma pokaždé, když se Liesel nabídla. Pokaždé se našla nějaká nový výmluva. „Co kdybys udělala pro změnu něco užitečného tady? Třeba dožehlila? Myslíš, že roznášet to po městě je něco extra? Zkus si to vyžehlit!“ Když se proslavíte jízlivostí, můžete pak potajmu konat všemožné dobré věci. Zafungovalo to i teď. (str. 219)