Příchod do práce je po Vánocích překvapivý. Jako obvykle. Člověk je z toho celý nesvůj, že má najednou osm hodin sedět a něco psát, promýšlet, zařizovat a plánovat. Na druhou stranu (pominu-li ranní vstávání) je to i svým způsobem uklidňující. Ta pravidelnost (stejný začátek i konec). A rozmanitost (různé záležitosti k řešení). Když zrovna není žádný průšvih, nebo nějaký extra časový press, uvědomuji si, že mě moje práce ještě pořád baví, i když jsem poslední dobou měla spíš slabší chvilky.
Trochu mě k tomu přivedl online webinář Stáni Stiborové (dříve Mrázkové). Mělo to být o tom, jak si splnit svůj velký sen v roce 2020. Nebylo to špatné, i když si neumím představit, že by za to někdo dobrovolně platil... Byl to takový základ time managementu. Hezky a příjemně podaný (milá decentně nalíčená blondýnka), ale opravdu jen základ. Asi jsem čekala nějaký brutálnější návod, nápad, inspiraci, než že si máte vybrat jenom jeden cíl, protože když se jich snažíte stihnout dvacet najednou, tříštíte pozornost a ve skutečnosti se vám stejně nejspíš nepovede splnit ani jeden.
Zaujalo mě, že ale začnete tím, že si cílů napíšete pět a pak je mezi sebou porovnáváte podle toho, jak jsou pro vás důležité tak dlouho, až vám zbude jenom ten jeden. A ten by ve vás logicky měl vyvolávat silné emoce. Buď nadšení, protože se těšíte na jeho naplnění, nebo strach, protože máte strach, že je nereálné toho dosáhnout.
A pak už je to klasika – cíl by měl být konkrétní. Já bych rovnou doporučila pravidlo SMART. Zdá se, že o něm autorka neví, ale v podstatě částečně vyjmenovává jednotlivé body. Psala jsem o něm zde: Pravidlo SMART. Ještě vám doporučí zjistit, z čeho máte strach, to je asi ta nová přidaná hodnota, řekla bych. Naučit se, že strach máte, ale neschovávat se před ním, nesnažit se ho zlikvidovat, spíš ho brát jako existující a udělat danou věc jemu navzdory. I když asi ne vždy je to rozumné. A pak už je to jenom o tom naporcovat svého slona.
A já pak začala přemýšlet, kromě svého velkého přání pro tenhle rok (povím vám o něm za rok, když se mi ho podaří splnit), o tom, že asi nejsem typ, který by chtěl podnikat. Jasně, zní to všechno lákavě:
- časová svoboda: mít volno, kdy chcete (můžete jít na koncert, do knihovny, divadla, jet za přáteli – haha, volno máte vy, oni třeba ne, takže ve výsledku vám to stejně může být k ničemu),
- finanční svoboda
- ... asi ještě něco dalšího.
Jenže zároveň s tím přichází velká zodpovědnost – dokopat se udělat práci včas, stres z toho, že třeba neprodáte ten vámi vyrobený produkt, nebo to bude děsný šunt, nebo nebude dostatek lidí tak bohatých, aby si mohli kupovat takovéhle věci... A taky je otázka, co budete dělat, až se vám v podnikání přestane dařit. Nebo budete úspěšní odteď až do smrti, nebo do důchodu? Našetříte dost na dobu, když už nebudete mít tak skvělé podnikatelské plány? A co když pak budete chtít zase začít normálně pracovat, ale ten přechod ze svobody (lenosti a trochu nafoukanosti, že vám nemá kdo co říkat) do podřízené pozice by mohl být problém.
Možná jsem jenom málo ambiciózní, ale říkám si, že by mě podnikání nelákalo. Nebo mám v sobě někde zakuklených tolik strachů, co všechno by mohlo nevyjít?
Žádné komentáře:
Okomentovat