úterý 25. února 2020

O topení v kamnech

Uhodnete, co to hoří v kamnech? (řešením je obrázek níže)
Topíme elektřinou.

Mysleli byste si, jaká to je pohoda. Ústřední topení jako kdekoliv ve městě. Přívod tepla kdykoliv máte chuť. Venku začne foukat, nebo mrznout, otočíte kohoutkem... a ono nic.

Přiznám se, že to pro mě byl ze začátku docela šok.

Počítala jsem s tím, že to asi bude hříšně drahé, a tudíž musíme do budoucna vyřešit, jak/čím budeme topit. Ale, že se v některé hodiny netopí, mě nenapadlo. Nevím přesně, jak to funguje, ale jsou období, kdy radiátory parádně hřejí a kupodivu se dokáže i relativně velká místnost rychle vytopit. Asi je to tím, že máme opravdu velké topení (rozuměj dlouhé, např. 30 žeber v kuchyni), jinak si takovou efektivitu neumím vysvětlit. (Ještě by to mohlo být placebo.)

Takže se mi zpočátku stávalo, že když jsem byla doma o víkendu sama, dopředu neznámou určitou část dne jsem mrzla, než se začalo topit, i když termostat jsme měla stále nastavený na přijatelnou teplotu.

Ráno, respektive dopoledne, když do kuchyně svítilo slunce, bylo to fajn. Ale běda, když bylo zataženo, nebo chtěl být člověk v obýváku.

Jednou, když jsme si zase stěžovali, že nás to nebaví a že toho už máme dost, přítel vymyslel romantiku: večer si zatopíme v kamnech. Teda spíš kamínkách. Jsou to normální malé staré Petry nebo co. Ale praskání dřeva jako z krbu by z nich mohlo být pěkné.

První zkušenost ovšem byla trochu jiná. Vykouřili jsme celý dům. Dokonale. Nejspíš to bylo tím, že se kouř vracel komínem zpátky, protože venku ještě nebyla dostatečná zima. No ale ten puch byl strašný. Nevzpomínám si, že by se nám tohle kdy stalo u babičky, která taky měla kamna. Ale jenom ta. Tam nebyla jiná možnost. Zato mi ale přišlo, že nebylo potřeba tak často přikládat. Nebo to bylo tím, že jsem tehdy byla ještě malá a neasistovala u toho?

Každopádně první zapálení kamen bylo záživné. Rozhodně to byl nezapomenutelný zážitek a byli jsme moc rádi, že jsme to vyzkoušeli v relativně teplém podzimním dni a ne v kruté zimě, kdy by venku bylo minus dvacet. A my pak museli několik hodin větrat, aby byly místnosti opět obyvatelné. Kouř totiž nejenom smrděl, ale také výrazně dráždil ke kašli.

Dneska už to máme celkem zmáknuté. Sice sem tam bojujeme s tím, že kamna spíš dýmí, než že by v nich hořelo, ale to je vždy jenom zpočátku. 

Když jsme začínali s pravidelným večerním topením, měl vše na starosti přítel: od přípravy dřeva, přes zapálení i udržování ohně. Bylo to pohodlné (pro mě) a náročné (pro něho). A taky to pro něj byla asi docela otrava. Po počáteční nedůvěře k novým úkolům mě přikládání a hlídání ohně začalo bavit. Když to hoří nějak rozumně, stačí jednou za čtvrt hodiny (fakt tak často!) zkontrolovat oheň a přiložit třeba tři polínka. 

Jak by hořely staré ořechy?
A před patnácti dny jsem si to skoro celé zkusila sama! Byla jsem na sebe pyšná jako bych zvládla bůh ví co, a to jsem tam měla podpal i noviny už přichystané. Stačilo jenom škrtnout, dostatečně brzy přihodit větší kusy dřeva a pak se probojovat tou chvílí dýmení, kdy oheň skomírá, nebo naopak příliš fajruje, když zvýším přívod vzduchu. Něco mezi tím asi zkrátka není. Takže jsem pořád musela koukat na oheň a přidávat a ubírat, zase přidávat a zase ubírat, protože jinak by mi všechno dřevo příliš rychle shořelo a musela bych ven pro nové. (Ani nevím, v jakém je stavu. Musí se ještě štípat?)

Ale pak už to byla pohodička. Oheň sice vůbec neprskal. Nevím proč, jindy aspoň trošku zabublá, ale teplo se od kamínek linulo přímo kouzelné. Psala jsem blog, topila si v kamnech a bylo mi krásně. Jasně že neděle ve dvou by byla hezčí, ale i tohle mělo něco do sebe.

sobota 22. února 2020

Miluju Earl Grey

Víkendové ráno lze těžko začít lépe než čajem Earl Grey. No dobře, ještě by to šlo snídaní do postele nebo sexem. Tak to trochu opravím: pondělní ráno v práci vám nejlépe zpříjemní lichotka od kolegy (či kolegynina zmínka o slušivosti šatů), nebo Earl Grey, který je vzhledem k množství pracovních pondělních rán větší jistotou.

Miluju ho s mlékem (plnotučným) a oslazený. Patří k jednomu ze tří čajů, které sladím. Ani nevím od kdy. A od koho jsem se to naučila. Pro zvědavé: ty další dva jsou Touareg a Yogi (viz můj článek zde).

Earl Grey není samostatným druhem čaje z nějaké oblasti jako třeba Darjeeling nebo Assam, ale jedná se o směs černých čajů, jež je ovoněna silicí vyrobenou z olejových extraktů bergamotu. Bergamot je citrus, ne koření, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Jeho latinský název je Citrus bergamia a pravděpodobně vznikl jako kříženec Citrusu limetta (limeta či limetka) a Citrusu aurantium (laraha). Je to ovoce velikosti pomeranče, barvou podobné citronu. Většina světové produkce se pěstuje v jižní Kalábrii v Itálii, dále pak v jižní Francii, na Pobřeží slonoviny a v Antalyi v Turecku na marmeládu.

Pravý bergamot je dodnes vzácný a také drahý. Čaj Earl Grey tedy může být aromatizován dvěma způsoby: buď pravým bergamotem nebo bergamotovým aroma. Někteří výrobci používají jako základ právě již zmiňovaný Darjeeling nebo Assam, někdo kombinaci obou případně i dalších čajů. 


Bergamotový olej se získává tak, že se plody strojově loupou pod tekoucí vodou a kůra putuje do odstředivky.

Čínskou recepturu na výrobu tohoto čaje obdržel jako dar britský premiér, 2. hrabě (Earl) Charles Grey, když putoval po Číně. To je jedna líbivá pověst. Ovšem je také možné, že čaj začali ochucovat britští obchodníci, aby zlepšili vůni a chuť méně kvalitních čajů. Některé zdroje totiž uvádí, že Charles Grey nikdy v Číně nebyl a bergamot tam nebyl znám. Ani dnes se v Číně bergamotový čaj nepije. Prý ale roku 1833 zrušil monopol East India Company na dovoz čínských čajů. Našla jsem ale ještě třetí legendu, i když ta mi připadá dost přitažená za vlasy: při dovážení čaje a bergamotového oleje (K čemu by se používal a odkud by se dovážel? ... Prý se používá do mnoha parfémů.) se strhla na moři bouře a cenný olej se vylil do čaje, který byl také velice ceněný. Výsledná směs ale působila příjemně a tak se ji obchodníci rozhodli prodávat. Na druhou stranu... pověst o tom, jak se začaly používat čajové sáčky je také poněkud legrační.

Označení Earl Grey se poprvé objevilo v reklamě společnosti Charlton 
Co v roce 1880. Patří k nejprodávanějším černým aromatizovaným (ovoněným) čajům. Pozor neplést  s ochucenými, kdy je do čaje přidáno ovoce, koření apod.! Umělé aromatizování spočívá v postřiku čajových listů rozpuštěnými vonnými substancemi, proto se jim opravdový čajoví odborníci vyhýbají. 


Na půllitru vařící vody dejte dvě a půl lžičky čaje. Nechte vylouhovat (zakryté, ať neuniká aroma) tři až pět minut. Poté jej slijte do nahřáté konvičky. Lze ho sladit cukrem, karamelem i medem. Pak doporučím sladidlo připravit do té druhé konvičky, kdy se vám po zalití krásně rozpustí. Teprve poté můžete čaj zjemnit mlékem nebo dokonce smetanou. Ideálně přímo v hrnečku, ať se vám neochlazuje. Četla jsem, že do něj lidé dávají i citron. Hodí se ke sladkým dezertům, nebo toastům s máslem a marmeládou. Někdy bývá přidáván i do pečení.

Čaj seženete za různou cenu. A také v různé kvalitě. Třeba od Oxalisu 158 Kč za 100 g, Valačaj 150 Kč nebo aktuálně ve slevě 100 Kč. Můžete se setkat i se zeleným Earl Greyem. Myslím, že jsem ho kdysi ochutnala od Grešíka.

P. S.: I když je to úplně mimo, o tohle se s vámi musím podělit, protože mi to připadá nesmírně zajímavé a souvisí to s citrusy, tedy konkrétně s larahou, o které(m) jsem v článku psala: „Pomerančovníky přivezené na Curaçao ze Španělska v roce 1527 se nepřizpůsobily klimatu a půdě jižního Karibiku a změnily jasně oranžové a sladké plody na zelené, hořké a nejedlé. Sušené slupky larahy avšak oplývají libou vůní a experimenty s extrakty z těchto slupek vedly až k výrobě Curaçao likéru.“

Doporučeno k přečtení:

Zdroje: 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Port%C3%A1l:%C4%8Caj https://cs.wikipedia.org/wiki/Earl_Grey 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bergamot 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Limeta 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Laraha 
https://valacaj.cz/products/earl-grey-cerny-sypany-caj-200g http://www.teegschwendner.cz/clanky/earl-grey-aneb-cerny-caj-s-bergamotem-nejslavnejsi-aromatizovany-caj/ 
http://www.cajtydne.cz/a/earl-grey
https://regiony.rozhlas.cz/legendarni-earl-grey-oblibeny-caj-se-take-u-nas-pije-o-pate-7419755
https://www.oriental.cz/caje-a-necaje/sypane-caje/aromatizovane-a-ochucene-caje/
http://www.teatao.cz/druhy-caje/aromatizovane-a-ochucene-caje

úterý 18. února 2020

Zvířátka na statku

Jejich počet se průběžně mění.
Obě kozy a Franta (kocourek)

Máme doma kozy. To už víte. Teďka jsou tři: tmavě hnědá v barvě čokolády, černo-písková v kombinaci běžně označované jako pepř-sůl a pískový Baloun (kastrovaný kozlík, který byl pojmenován podle literární postavy z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války). Ještě před nedávnem jsme měli bílou rohatou „noutinu“, která byla na ostatní zlá a vyháněla je od žrádla. A bila je. Což není právě dobrý způsob vděku za záchranu života, když před nějakými dvěma lety měla přijít pod nůž a přítel si ji koupil. A od té doby s ní byly jenom potíže. Zpočátku jsem byla na její straně a snažila se jí domlouvat. Byla hezká a bylo mi jí líto. Ale nedala na mě. 

Kdyby se podařilo odhalit, kdy se budou kozy prskat, dalo by se je vzít za nějakým kozlíkem a pořídit si mladý. A mít mlíčko.

Ještě před kozou (a zimou) šli na pekáč králíci. Ani pomazlit jsem se s nimi nestihla. Ale možná je to tak lepší. Zrovna o víkendu jsme ho měli místo vepře s knedlíkem a zelím. Byl výborný!

Kočka na okně
A taky máme slepice – na vajíčka – a dvě perličky. Jsou trochu větší než slepice a uměj děsně řvát. Takový divný kokrhání to je. A jsou divoký, samostatný a úplně blbý. Měli jsme čtyři a dvě trubky přeletěly plot, i když měly zkrácená křídla, a někam se ztratily. A nejspíš je něco sežralo.

A proti myším, které máme stejně jako moly nedobrovolně, máme kočky. Hlavně kočka, které se říká naprosto nevhodně Macík (ale bylo to tak ještě než jsem přišla), je celkem lovec. Doufám, že se do toho dá časem i Franta, který byl ještě na podzim malé kotě a teď je nádherně huňatý a takový stříbrnočerný. 

Málem jsem zapomněla napsat, že se u nás objevil černý kocour. S krásnou lesklou srstí. Nijak nám nevadil, ale zdá se, že buď má potomky, nebo je u nás moc dobré žrádlo. Už nám sem chodí nějaký velikánský, pak střední a pak dvě v podstatě koťátka. Takže máme tak trochu kočičí smečku. Kdyby někdo chtěl, asi bychom se s nimi uměli rozloučit.

středa 12. února 2020

Popelky (***)

Nedávno jsem příteli vyprávěla o seriálu Popelky, který se mi líbil, když jsem byla malá. Vím, že to bylo ujetý, ale byla to legrace. A nebylo to o tom, jak se s pomocí make-upu někdo snaží z ošklivý holky udělat hezkou. Už jsem to zkoušela i googlit, ale nic moc jsem nenašla. O víkendu jsem si na to vzpomněla a k pletení jsem si chtěla jeden díl zkusit pustit.

Vypomohla jsem si ČSFD, které mi sice neprozradilo, jakou má seriál úroveň dle diváků a hodnotitelů, ale dozvěděla jsem se, že v angličtině se to jmenovalo Rags to Riches a to už by mohlo jít najít.

Když to vezmu kolem a kolem, nic dalšího jsem si k tomu nepamatovala. Jen písničku, kterou jsem měla svého času velice oblíbenou:

... neměly jsme nic, ani malý kout,
koho pohladit, koho obejmout,
náhle stačí málo
a štěstí se pousmálo,
máme tátu, který nás má rád.
 


A tak jsem zjistila, že tenhle seriál měl devatenáct dílů po pětačtyřiceti minutách. Že je to americká komedie mi bylo jasné už proto, že jsem věděla, že si chlapík Nick Foley (Joseph Bologna), který má nějaký problém se svou obchodní pověstí, adoptuje snad pět nebo kolik dětí. Holky v různém věku jsou strašný živel: Rose (Kimiko Gelman), Marva (Tisha Campbell-Martin), Diana (Bridget Michele), Patty (Blanca De Garr) Mickey (Heidi Zeigler) Nickova domu, kde je komorník Clapper (Douglas Seale). A tropí mu v jeho klidném krásném velkém luxusním domě pořádný rozruch. A nakonec je to vlastně dobře.

Z herců mi není povědomý nikdo. Bodejť by jo, když to bylo natočené v roce 1987 a má to vypadat jako ze šedesátých let. Náhodně jsem si pustila třetí epizodu první série (teď nevím, jestli to mělo víc sérií, ale to je asi jedno). Jmenuje se to Foley versus Foley a byť jsem to našla pouze v angličtině, docela jsem si to užila, i když jsem ani zdaleka všemu nerozuměla. Ale co člověk nerozumí, to si domyslí.

Tenhle díl je o tom, jak se má místo nějakého bistra stavět nové obchodní centrum. Holky jsou nadšené, bude to krásné a tak dál a tak dál, jenže to nevědí všechno. Vtip příběhu je v tom, že jim nevlastní otec vypráví o úžasném novém budoucím obchodním centru, kde bude všechno možné skvělé pro lidi, ale tak nějak neví, že se má zbourat to bistro, které ony milují. A tak jim vlastně radí, jak udělat protestní akci proti sobě samému.


Byla to celkem legrace. Taková nenáročná sledovačka k pletení.

úterý 11. února 2020

Úterní speciál „na statku“

V poslední době jsem začala psát články trochu víc ze svého života, a tak mě napadlo, že by z toho šel udělat tak trochu seriál. Když bude o čem psát, mohly by se tu každé úterý objevovat články o tom, jak se mi žije kdesi za Prahou. 

Novinky, překvapení pro holku z města a tak. Možná vás to bude bavit. 

A pro mě by to jednou mohlo být zajímavé. Až to bude samozřejmost. 

Nebo až budou některé věci úplně jinak. ... Třeba si místo koz pořídíme merino ovečky, lamu alpaku, nebo perské kočky...

Samozřejmě články nebudou úplně úplně aktuální, protože je lepší psát si je dopředu, ale takhle zase aspoň víte, že se až do konce března máte na co těšit. ;-)

neděle 9. února 2020

Chytrá koza nemečí

... když dělá něco, co nemá.

Včera byla sobota, a tak jsme si krásně přispali. Vlastně ani ne tak moc dlouho, protože někdy kolem osmé se ozvalo: „Mé. Mé.“ 

Koza, blesklo mi hlavou. Jaký to krásný život na statku. Se zvířátkama. 

„Mé. Mé.“ 

Nějak podezřele blízko, ne?
Hádejte, kde je páníček se žrádlem?

„Mé. Mé.“ 

Vyhlídla jsem z okna. 

Kozy podupávaly na dvoře a mečely. Bobky byly všude. Ale dokud se neozvalo tupé zadunění, nezabývali jsme se tím. Pak jsme na okamžik ztuhli. Buď ničej lavici na letní sezení. Nebo skáčou po autě!

Byla to lavice, ale stejně jsme je šli zahnat.

Když jsem dnes ráno vstala o půl osmé, protože už bylo světlo, kozy se spokojeně pásly na dvoře na zmrzlé trávě (včera nebyla taková zima, takže by se dalo určitě lépe pást). Užasle jsem se na ně chvíli dívala, než mi to došlo: nemečej. Ani trochu. ... Chytrá koza nemečí, když dělá něco, co nemá. A ta poučená taky ne. Včera se poučily.

pondělí 3. února 2020

Zase ty kozy!

Je to tak týden, co nám kozy utekly z ohrady. Asi jsme je špatně zavřeli, nebo byli na noc špatně zavřené v chlívku – necháváme je tam, když je venku zima. A ráno se volně couraly po dvoře, kam je běžně nepouštíme, aby všude nebyly bobky, a užívaly si čerstvější travičky. A taky mých čerstvě vypraných látek. Zachutnala jim především zelená s mramorováním připomínajícím trávu. Ale pro jistotu ochutnaly i šedivou s puntíky. Naštěstí jen zespoda, takže většina plochy je nadále použitelná. 

Minulý víkend se naše zvědavky pro změnu procpaly plotem k sousedům a vesele se pustily do okusování kůry ze stromů. Ještě že máme dovolené nechat je tam pást. Stejně jsme je brzy vyhnaly, respektive už byly nažrané zase zpátky u nás. Tak jsme zadělali plot (teda já ne, já psala blog, ale předtím jsem dělala oběd) a mají utrum. Snad. Doufám, že ho nepřehryžou. S kabelama u traktoru to zvládly.

neděle 2. února 2020

Velký jarní úklid

Protože počasí už na zimu moc nevypadá, pustili jsme se do jarního úklidu. Respektive v něm pokračujeme. Jak už asi víte, přestěhovala jsem se z Prahy na venkov, i když tak bych tomu neříkala, protože pořád jsem takový kousek od Prahy, že by se tam v případě nouze dalo dojít i pěšky (jenom by to chvíli trvalo). 

Výhodou toho, když se přestěhujete do domečku, který už stojí, je, že můžete začít hned bydlet. Což je zároveň tak trochu nevýhodou, protože pacifikaci nepořádku můžete odkládat téměř donekonečna. Nebo než partnerovi dojde trpělivost ;-). 

Myslím teď oba dva typy nepořádku, ten klasický – rozuměj špínu – jde zlikvidovat snadno. Prostě se vyluxuje, vytře podlaha (až koupím kýbl), utře prach, umyje nádobí... žádné velké složitosti. Horší je vytřídit obsah skříní a nechat si to, co opravdu chceme, nebo jak říká Marie Kondo, nám dělá radost. Něco se vyhazuje snadno, jako třeba prasklý talíř, plastové mističky, které mají vypadat jako broušené, ale jsou už tak zašlé, že by je člověk nikomu na návštěvě nedal. Ale co třeba hezká sada barevných plastových misek? Jsou roztomile ve dvou barvách: žluté a oranžové a jednou (až budou děti, což by mohlo být teoreticky brzy) by se mohly hodit. Nebo taky až začneme pořádně vařit, zatím spíš tak přežíváme v polozabydlené kuchyni. Stejně tak je otázkou, kolik potřebujeme hrnečků a talířů? 

Mám značné množství vlastních hrnečků, takže když k nim přibude ještě tlupa místních, mohli bychom jich mít třeba stovku. A tady právě nastává problém s vyhazováním. Dost se mi příčí vyhazování funkčních věcí, i když moc dobře vím, že jsou mi k ničemu. Variantou by asi bylo darovat je, prodat přes web nebo dát do bazaru, ale tak trochu na to není čas. Když už člověk uklízí, je docela fuška držet se i třídění odpadu a dávat věci tam, kam patří, protože to znamená zvlášť šrot, elektro, plasty, papír, sklo a směs. 

Za první krok našeho „velkého jarního úklidu“ považuji vyklizení velké kuchyňské skříně s nádobím. Kterou jsme konečně udělali komplet, i když jsme první poličku s kořením probrali už minulý týden. Jako poklad jsme našli velkou sklenici plnou koření jménem hřebíček. Přemýšlím, na co ho asi tak babička mohla mít. Dělala si z něj snad masti? Nebo alkoholový výluh? Slyšela jsem, že je skvělý na dezinfekci, třeba když vás bolí zuby, nebo dásně po trhání moudráku. Taky jsem kupovala od Naturinky hřebíčkové mýdlo kamarádovi proti plísním na nohách. 

Tuhle skříň jsem chtěla dělat už dřív. Dokonce jako první, ale pak mi přišlo jako lepší nápad počkat, až budeme mít teplou vodu v kuchyni, což mělo být někdy koncem září. Ale jelikož už je únor a instalatér se jen vymlouvá, že snad příští týden, rozhodli jsme se to zvládnout bez něj. Stejně už jsme určitou část měli zpacifikovanou pro používání, teď jen šlo o to vybrakovat celou skříň, vytřít ji a vrátit do ní jen to, co chceme používat. 

Ale nešli jsme tak daleko, že bychom si nechali jenom šest talířů mělkých a šest hlubokých a žádné malé talířky, když říkám, že je stejně na nic nepoužívám. Část jsme odnesli na špejchar, aby byly dostupné, až budou potřeba. 

Jinak to není první můj úklid, akorát o tom konečně mám čas napsat. A navíc velká část úklidu se mě netýkala. Dostala jsem tři skříně na oblečení, jednu obrovskou na klubíčka (našly tam krásné útočiště), jednu na papíry a další na takovou směsku, kde mám zatím jenom šicí potřeby, papíry na střihy a plánuji tam ještě umístit šanony s návody. A jak bylo v jedné hlášce kdysi na Lamerovi: kytkama jsem zaplevelila nejdelší parapet přímo nad topením! (Z čehož plyne, že jsem spokojená.)