Recenze na pohádky 2017

Jednou z pohádek roku 2017 byl Nejlepší přítel. Kupodivu jsem na něj včas nenapsala recenzi. Ale pamatovala jsem si, že to byla opravdu pěkná pohádka, i když název se moc nepovedl. Takový nic neříkající. 

Nejlepší přítel (****)
Pohádku režíroval Karel Janák. Na ČSFD má 62 %. Tentokrát v pohádce nejde jen o lásku k princezně, ale taky o přátelství. A s trochou příjemného humoru, i hlubší myšlenkou o tom, jak lidé pořád nejsou šťastní a chtějí stále víc, si film ode mě vysloužil čtyři hvězdičky. Hlavním hrdinou je trochu líný čert Matěj (tedy správně něco jako Mathelusius, hraje jej Marek Adamczyk), který musí za trest (holt, ani čerti nesmí krást) plnit chudému dřevorubci Ondrovi (Zdeněk Piškula) přání, dokud ten neřekne, že je úplně šťastný. Na youtube najdete zde.

Když se Ondra zamiluje do komtesky Rézinky ze zámku (Kristína Svarinská), nastávají čertovi opravdu těžké časy. A aby toho nebylo málo, on sám se zalíbí kuchařce Marjánce (Hana Vagnerová). Navíc se objeví záludný baron (Ondřej Sokol), kterého pozval hrabě Hubert (Jiří Lábus) na námluvy, ale baron se ve skutečnosti nemá v úmyslu ženit. Jenom ukrást co se mu podaří. Hrabivý Hubert poňoukaný čertem-pokušitelem Befeleem (Jiří Langmajer) chce ale toho nejbohatšího ženicha, a tak před nějakým Ondrou, který přišel pěšky a daroval komtese vystřelovací prstýnek upřednostňuje barona. Ondra ochotně slíbí, že do příštího rána postaví pro Rézinku zbrusu nový honosný zámek hned na protějším kopci.

Předsedající čert v pekle: „Chcete říct něco na svojí obhajobu?“
Hříšníci: „Víte vy vůbec, kdo my sme? Máme největší statek v kraji!“
Předsedající čert v pekle: „Takže nic. Odsuzujete se tímto k nuceným pracem na věčnost s ubytováním v pekelném kotli.“

Předsedající čert v pekle: „Poslední přání nesmí sloužit k osobnímu prospěchu, takže vám tímto propadlo.“

Připadá mi zábavné, jak se čerti vyžívají v razítkování Knihy hříchů. Každý hříšník má svou vlastní a do kotle jde teprve tehdy, až se naplní a dá se do ní razítko sám Lucifer. A taky to musí podepsat. Kolonky jsou v ní ještě na další dvě schvalovací či vyřazovací razítka. Papírovej fetiš.

Čert Matěj vypadající jako normální člověk: „To u nás umí každej.“
Ondra: „Kde u vás?“
Čert Matěj: „To je hluboko. Teda daleko.“

Legrační je i kouzelná tabatěrka, za kterou mluví Pavel Liška. Skrývá se v ní plamínek, který plní čertovi Matějovi přání. Akorát je trochu zlomyslnej.

Čert nese brambory, které mu vykouzlil plamínek jako něco k jídlu: „Něco bych měl, ale asi sou to šutry.“

V pekle: „Kleje, ale je to čert. Mám to nějak řešit?“

„Pane nadlesní, vy hrajete jako satanáš.“
„Pouhý čert pokušitel, to úplně stačí.“

Ondra: „Jo a s tim šátkem. Já ti koupim novej.“
Marjánka: „Čert vzal nějakej šátek.“
Čert: „Jak to víš?“
Marjánka: „Co?“
Čert: „Že ho vzal nějakej čert?“

Ondra: „Ty jsi čert?“
Matěj: „Ne. Trochu.“
Ondra: „A proč mi plníš přání?“
Matěj: „Nedávno jsme to zavedli. Zkoušíme, jestli o to bude zájem.“

Recenzi na Anděla Páně 2 (****) jsem napsala již v loňském roce v deníku. Najdete ji zde. Na ČSFD má teď o trochu míň než vloni: 77 %. Režíroval Jiří Strach. Tento druhý díl s hledáním jablka poznání, které nešikovnému Petronelovi spadlo na zem, mi připadá lepší než ten první.

Strašidla (***) od Zdeňka Troška mají už na ČSFD taky o procento méně než vloni, nyní tedy 36 %. Ve Strašidlech se rodina hejkala Huga ze staré vily na kraji města potýká s novým přistěhovavivším úředníkem Patočkou, který chce, aby buď platili nájem, nebo se odstěhovali. A tak budou asi muset všichni začít pracovat: vodník by třeba mohl pomáhat v prádelně, víla Jitřenka by mohla působit jako primabalerína tanečního souboru a děti Ester a Eleonor budou muset do školy. Celkově se na to dívat dalo, ale žádný zázrak to nebyl. 

Nejkrásnější dar (**)

Na ČSFD má 64 %, i když za mě jen dvě hvězdičky. Pro neslyšící je možná fajn, že mají novou pohádku ve znakovém jazyce, ale souhlasím s komentářem, který říkal, že je to takové blboučké. 

Pan král vyhlásil soutěž o nejkrásnější dárek k patnáctinám princezny Nely. Trumfnout se snaží ježibaba a starý kouzelník. Připomínají trochu Pata a Mata. Výherce dostane byt a stravu za libovolnou práci, kterou si sám zvolí, na zámku.

Domovoj (*) 

V průběhu Vánoc mě napadlo, že zkusím dokoukat různé pohádky, které mi ještě chybějí v Seznamu českých pohádek, respektive které v něm jsou, ale nemají přidělený počet hvězdiček a napsanou recenzi. Takže si na ně buď matně vzpomínám, nebo jsem je nikdy neviděla. 

Pohádka o Domovoji byla zrežírována Pavlem Soukupem, scénář napsal Jakub Košťál. Na youtube najdete zde. Na ČSFD měla 80 %. Já dávám jenom jednu hvězdičku. Na poslech je to v pořádku (Přeučil má hezký přednes), pohodová pohádka o skřítkovi chránícím babičku před zloději, ale obrázky jsou dost hororové, nebo spíš nechutné. Takže děti nechte poslouchat a sami se můžete dívat.

Podle jednoho z recenzentů na ČSFD se jedná o vykradený děj dílu „Zvlášť strašidelní Simpsonovi“. Nedokáži posoudit, protože se mi Simpsonovi nelíbí, a tak je nesleduji a podobnou krvárnu a ještě k tomu se Simpsonovými opravdu vidět nepotřebuji. Jen další hřebíček do rakve této pseudopohádky.

Recenze na pohádky 2018

V letošním roce se na obrazovkách objevily dvě nové pohádky: Kouzelník Žito od Zdeňka Zelenky a O zakletém králi a odvážném Martinovi od Petera Bebjaka. Obě jsem ohodnotila třemi hvězdičkami, tedy jako průměr. Takové trochu lepší pohádky než jenom k pletení. V recenzích mám tuto kategorii popsanou jako „dobré, dá se jednou vidět, aby měl člověk přehled“. To je ale v podstatě lichotivé hodnocení, protože čtyři hvězdičky jsou výjimečné a říkají, že byste film měli vidět. Mělo by v něm být něco opravdu originálního. A pět hvězdiček? To už je opravdová elita „úžasné, možno koukat znovu a znovu! :-)“ Pokud chcete vidět, kdo tuhle kategorii obsadil, můžete juknout sem: moje Recenze filmů.

Kouzelník Žito (*** )

Tahle pohádka/ komedie si chudák na ČSFD získala jenom 23 %. Já bych to neviděla tak kriticky. Princezna je hodná a hezké, kluk jménem Žito taky hezký, čestný, milý a uvěřitelný, František z Básníků tedy Pavel Kříž coby kníže Neklan zlý a také velice uvěřitelný. A dva čerti jsou rovněž super. Takže v čem je problém?

Děj: V žitě je nalezeno miminko, kterého se ujme kořenářka Apolena (Jiřina Bohdalová) a pojmenuje ho právě podle tohoto obilí: Žito. Snad jen tato část mi připadá divná a neuvěřitelná, ještě že to se stejnou logikou nedělají i jiní. Žito nechce vybírat nespravedlivé daně a snaží se je bojkotovat po svém. Poctivý Žito se zalíbí nejen princezně Adélce, ale také čertici Filištíně, která mu nejprve nabízí bohatství a moc, a když to nefunguje, daruje mu čarovný kámen, který plní přání. A tak se z obyčejného kluka stane „kouzelník“. A tady je druhá věc, která se mi moc nelíbí – hraje si tak trochu na boha. Kdo se mu zdá nepoctivý, toho trestá.

Hrají: Denis Šafařík (Žito), Anna Kadeřávková (princezna), Pavel Kříž (zloduch kníže Neklan prahnoucí po majetku a trůnu), Tatiana Vilhelmová (čertice Filištína), Pavel Liška (čert), Jiřina Bohdalová (kořenářka), Petr Kostka (král), Ivan Martinka, Jakub Novotný (kamarád Žita) a další.

O zakletém králi a odvážném Martinovi (***)

Na ČSFD má pohádka 64 % a to měla před pár dny 61 %, zjevně se lidem líbí víc než ta první uváděná. Já je hodnotím tak nějak nastejno. Možná tuhle vnímám i jako horší. Nápad je fajn – zkamení každý, kdo mu pohlédne do očí. OK, tak máme slepého hlavního hrdinu. To je vtipné řešení, které zlého černokněžníka vyděsí. Jenže! Jedno véééélké JENŽE. Slepec, který podkovává koně? To jako fakt? To je moc velká kravina i na mě. A když se vydává hledat princeznu sám a bez pomoci na koni. Ok, tady by se to ještě dalo navléknout, že ji za ním dovede kůň. Ale on pak půjde sám? A ani si jako slepec nehledá cestu holí? To se snad dalo od někoho nevidomého naučit (aspoň trochu... tak aby to nepoznal i úplný amatér... aby se dalo věřit, že ten člověk vážně nevidí!). A jak proboha svázal ježibabu, když nikde po ruce neměl lano?

Kritika říká, že se jedná o vykrádačku všech možných pohádek. Souhlasím s tím, že to tak vypadá skoro vždycky a často tomu tak je, co taky pořád chcete vymýšlet nového? V tomto případě to ani nijak zvlášť nevadí, jen zrovna ten důvod proč s sebou brát kocoura byl trochu podivný... Vždyť to je jen hloupě převzato z Kocoura v botách, ale tam byl zlý černokněžník lstí donucen změnit se v myš. Zde k tomu neměl nejmenší důvod. A kdyby se změnil v netopýra nebo můru, bylo by po ptákách...

Děj: Žil byl v jednom království král Svarog a ten měl čarovnou korunu, s jejíž pomocí šlo leckoho uzdravit. Jenže jeho zem chtěl získat jeho proradný rádce jménem Vlkan. Když se mu to nepodařilo a Svarog neodevzdal korunu dobrovolně a on se nemohl se stát vládcem jeho říše, alespoň ho proklel. Kdo se na krále Svaroga podívá, ten zkamení. A tak tomu bylo snad tisíce let. (Nechápu, proč pořád do Svarogova království lezou lidi a proč se on neschová za sloup a neřekne jim, že ho nesmějí vidět.)

Otec (král) princezny Michaely onemocněl a ona se rozhodla najít Svarogovo začarované království, aby ho zachránila. Cestou se zastaví v jedné vesnici, protože potřebuje okovat koně a nabrousit meč. Kovářem je tu sympatický Martin. Hned se nabízí, že princeznu doprovodí, vůbec mu nevadí, že je slepý. Ale jeho matka nechce, aby chodil někam do hor a tak mu dá uspávací čaj a nechá princeznu odjet samotnou. Když se po pár dnech vrátí její kůň sám (těžko říct, jak ho poznal), vypraví se Martin za princeznou. 

Ještě že se k němu přidá nenažraný skřítek, který mluví ve verších a miluje povidlové buchty. Několikrát Martinovi dobře poradí, třeba i ohledně ježibaby, která bydlí v perníkové chaloupce.

Angeliky vánoční deník (2018), 3. část

Po 17. 12. Chorvatské koledy

Objevila jsem chorvatské koledy (viz můj předchozí článek Sněch furt padá).

Út 18. 12. Asi nic, dnešek byl mimořádný tím, že byl úplně obyčejný... 
Dneska jsem asi nic mimořádného nedělala. Prostě v práci bylo hodně práce, večer jsem psala chvilku blog a potom pletla rukavičky

St 19. 12. Vánoční přání a bílej sobík, večírek ve stylu první republiky
Hodně hodně na poslední chvíli jsem poslala alespoň jedno vánoční přání. Udělalo mi to radost. Bylo fajn zase poslat pohled. Dřív jsem je posílala docela často. Asi mi to chybí. I když je to drahé, pomalé a nepraktické. ... A stihlo přijít ještě před Vánoci. Jupí.

Od kolegyňky jsem dostala k Vánocům čajík, protože si všimla, že je hodně piju. Bylo to mooc milé a styděla jsem se, že pro ni nic nemám. Měla bych něco vymyslet aspoň k narozeninám!

O angličtině nám učitelka rozdala k překladu (doplnění, pochopení a diskusi) článek o bílém sobovi, kterého někdo vyfotografoval v Norsku. Pro ně to znamená předzvěst štěstí. Nebo krásných Vánoc, už přesně nevím. Příjemně to navodilo vánoční atmosféru, i když otázky pod článkem byly šílené. Jaké zvíře (kreatura) je u nás spojena s Vánocemi? Jaké zvíře u nás nosí štěstí? A tak dále. Těch pár rozumných jsme brzy vyčerpali a tak jsme začali vymýšlet nesmysly, ale aspoň jsme se pobavili.

Večer jsme měli, tak jako letos skoro všichni, firemní večírek ve stylu první republiky. Vzala jsem si dlouhé šaty, které jsem si zřejmě kdysi koupila v nějakém pomatení smyslů, protože vypadají tak akorát do první republiky nebo pro jeptišku – mají dokonce i límeček. Večírek byl super, šla jsem spát až ve dvě. A to jen proto, že jsem druhý den měla zkoušky a potřebovala být (alespoň relativně) svěží.

Čt 20. 12. Šampáňo v masně, zkoušky

Vlivem událostí se mi uvolnilo ráno, a tak jsem mohla vyrazit do sýrárny pro dárečky. Začalo chumelit, i přes rukavičky mi byla zima a jako na potvoru na sýrárně nápis „přijdu hned“. Po chvilce jsem tedy šla okounět do nedaleké kavárny s knihami, ale protože jsem o nic neměla zájem, vlezla jsem do masny Terrys steaky a začala obhlížet klobásky. 

Terrys steaky, ranní šampaňské

Za chvíli jsem se zapovídala s příjemnou paní prodavačkou. Brzy jsme dospěly k tomu, že je venku pořádná zima (ale vypadalo to krásně, jak chumelilo) a že takové zmrzlé ruce nejsou nic moc. Slyšela jsem, že na nízký krevní tlak – což často mají ti, kterým mrznou ručičky a nožičky – je dobrá troška vína každý den. A to už nám (oběma) její kolega nabídl šampaňské. Chvíli jsem si myslela, že jde o nějaký vtip (v devět ráno?), ale bylo to super. Při focení jsme se nasmáli. A já se svěřila se svým projektem dělání každý den něco nového. Šáňo na lačno je dost dobrý! 

A to mě dnes ještě čekají aikido zkoušky na 5. kyu (a jejich oslava).

Pá 21. 12. Bílej sobík (koincidence)
Dneska jsem byla totálně unavená, protože jsem poslední dvě noci šla spát pozdě a vstávala relativně brzy. Hodily jsme krátký pokec o ovečkách s Jančou a taky jsem chvíli zdržovala Sabču.

A pak jsem na Ravelry objevila návod na bílého srnečka – ale taky by to klidně mohl být sob. Autorkou je Claire Garland Designs. Limitovaná edice. A tak jsem si ho nadělila k Vánocům. Chvilku jsem uvažovala, že bych si na něj hned došla koupit příze, ale už mám pletení na Vánoce dost.

So 22. 12. Texture time a Harry Potter
Venku strašidelně fouká a dveře od spíže vržou. Dopoledne zní siréna. Ani mě nenapadne běžet se někam schovat. Asi jsme vážně příliš zvyklí na bezpečí. Trápí mě šílená rýma. Nevím, kde jsem k tomu přišla. Možná z klimatizace, která na mě ve čtvrtek při zkouškách foukala skoro celou hodinu. Děsně mě to otravuje. Zase na Vánoce.

Nabalila jsem si kupu pletení. Nevím proč, ale přece to nemůžu nechat tady! I když je mi jasné, že rozhodně za Vánoce (jen týden doma) nestihnu uplést šátek, svetr, čepici a kraťasy. Jenže zásadně pletu jen to, na co mám chuť. Pokud to není na přání a nemá to být do někdy hotové. Jako třeba rukavičky ve čtvrtek, pro které si holčina nepřišla.

A taky jsem si sbalila tři knihy. (Blázen.) Jako bych celou dobu neplánovala zírat na pohádky a psát blog (ještě mi chybí značný kus léta).

Večer jsem se dívala na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu. Úplně jsem zapomněla, jak je to strašidelné. A nahodila šátek Texture time od Stephena Westa. Vypadá dobře, náročně. A pletení mě baví. Samostatný článek o něm mám zde.

Ne 23. 12. První pohádky a celý den pletení
Pustila jsem si americký romanťák Královské Vánoce. (***). Je to docela vtipná ptákovina. Akorát mírně nepříjemná královna matka je doktorka Quinnová (herečka Jane Seymour), která byla vždy milá a laskavá, takže je to trochu divné. Připadá mi to, jako když se někdo snaží znovu natočit Deník princezny (četla jsem všechny knihy o princezně Mie a tenkrát mi připadaly boží). Celkem vtipná romantická komedie, vhodná spíše k pletení než vážnému sledování, protože vše je příliš jasné předem. I když sem tam slzička taky padla.

Princ: „Dál jsi ji posadit nemohla?“
Královna: „Ještě je stůl v kuchyni.“

Emily: „Táta nikdy neuznával moje kluky.“
Potenciální tchýně sladkým hlasem: „A kolik jich bylo?“
Emily: „Šest. Možná čtyři. Spíš dva.“

Královna: „Neřekla jsem ti snad, abys to vyhodil?“
Majordomus: „Řekla jste, abych to dal na zvláštní místo.“
Královna: „A tím jsem myslela krabici pro charitu.“
Majordomus: „Asi jsem Vás špatně pochopil.“
Královna: „O tom silně pochybuji.“

Královna: „Tobě se líbí, viď?“

Majordomus: „Má jisté přednosti.“

Královna: „Můžeš být konkrétnější?“

Majordomus: „Jsou lidé, kteří je nemají.“

Královna: „A to je kdo mimo mě právě teď?“

Majordomus: „Obávám se, že by to bylo na celý den.“

V programu marně hledám pohádku Čertí brko. Až později si uvědomím, že zatím bude v jenom kině. 

Protože nám nějak zlobí televize... v nejlepším napíše, že není signál a zčerná (což je dost k vzteku hlavně o Vánocích)... rozhodla jsem se pustit si Zakletou Ellu na počítači. Ještě že to v dnešní době jde. :-))

Princ na lidožrouty: „Běžte snídat jinam.“
Lidožrout: „Zobneme si něco cestou. A navíc, když sníš holku, tak máš zase za hodinu hlad.“

Macecha: „Na dnešním plese chci vypadat na pětadvacet. Co doporučujete?“
Víla si šeptá pro sebe: „Stroj času.“

Večer bych chtěla koukat na americko-britskou Popelku (2015). Tohle je moje nejoblíbenější verze. Snad televize půjde. Jsou tam ušatý koně!!!

„Jsou dvě věci, které ti pomohou překonat všechny nástrahy života: odvaha a laskavost.“

„Jsem tvá kmotra vidlička, teda víla kmotřička.“

Rychle – a trochu na poslední chvíli – jsem upletla vzorek z Loch Lomondu na čtyřkách jehlicích, abych zítra mohla nahodit svetřík Vintersol od Jennifer Steingass v rámci KALu s Upletusi. Tenhle svetřík vypadá, že bude rychle hotový. Už se těším. 

Sněch furt padá

Když jsem u kolegyňky slyšela z rádia hrát Last Christmas od Wham! došlo mi, že jsem ještě skoro vůbec neposlouchala koledy. Rozhodla jsem se, že začnu Tublatankou. Jako obvykle. Třeba Pri Betlehemskom salaši, nebo Pásli ovce valasi, nebo Do hory, do lesa  valasi. Zkrátka rockové koledy jsou nejlepší. Ještě si musím vzpomenout, kterou to mám nejradši. Možná hned tu první.

A pak mě napadlo, že by mohly být zajímavé chorvatské koledy. Pustila jsem si tedy nějaký výběr. 

Klapa Iskon: Sretan Božić svakome

Tak tahle písnička mě tak nadchla, že už jsem ji slyšela snad desetkrát. Nějak se mi stále ne a ne okoukat. A vlastně i z ní vychází název tohoto článku. Když totiž začala v nějakém tom výběru hrát, soustředila jsem se na práci a neposlouchala, ale najednou jsem si nebyla jistá, jestli mi hrají chorvatské koledy, nebo je to nějaký moravský úlet. Textu jsem bez problémů rozuměla. „Sněch furt padá, zvona zvone, srdcá mládá, veselé sem... ústa se smijú.“ Ani si nejsem jistá, jestli je to chorvatština, nebo si někdo dělá legraci.

Pak jsem zjistila, že je to písnička od Klapy Iskon, od nichž už mám pár songů v oblíbených, líbí se mi jejich melodie a jak zpívají. Víte, co to je za písničku? Určitě jo, protože jste dávali větší pozor než já. Já si ji musela pustit několikrát a stejně mě ve výsledku překvapilo, že je tam kousek textu v angličtině. A kdyby se vám víc líbila klidnější verze (k těm Vánocům), najdete ji od Fantomi zde. P. S.: Je trošku jiná, když tam nemá ten anglický text.

Krunoslav Slabinac: Zvoncici

Schválně, co vám to připomíná. ;-)) Vzpomenete si na českou verzi? (Kdyby ne, řeknu vám to na konci článku.)

Klidná, něžná chorvatská je koleda Jacquese Houdka: Pahuljice padajte.

Taky dobrá Colonia: Bozicna noc, ale pro změnu ještě o něco divočejší než dříve uvedené.

Naopak příjemně klidná je Srebrna krila: Božić dolazi, ale asi byste si to neměli překládat „Bůh doleze“. Božić jsou totiž Vánoce, ale dolazi opravdu znamená přichází.

Z těch od Tublatanky mám ještě ráda: Narodil sa Kristus Pán, Búvaj dieťa krásne.

Zvončiči jsou naše Rolničky. Sretan Božić svakome je Merry Christmas (začíná hrát až v 0:59). Která písnička je v češtině Pahuljice padajte, zatím jenom přemýšlím.

Angeliky vánoční deník (2018), 2. část

Po 10. 12. Nenápadná ignorace

Soustředěně jsem se snažila nedívat na někoho, o kom jsem byla přesvědčená, že na mě zírá. Ukázalo se, že to není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zvlášť, když jsem se snažila, aby to vypadalo přirozeně, že se jedním směrem vůbec nedívám. Dotyčný si sice všiml, kam jsem se dívala, ale už mu nedošlo, že jsem se snažila ignorovat jeho. Uff. 

Těžko říct, k jakému dni bych to měla zařadit, ale dnes jsem šla spát ve dvě ráno, tedy v neděli jsem šla spát v pondělí. Mohla za to detektivka, kterou jsem původně nechtěla číst večer, abych se nebála a pak jsem pro změnu nemohla přestat číst, dokud nezjistím, kdo je vrah.

V hospodě jsem si dnes dala vodu. Snad poprvé.

Út 11. 12. Pletení v Pointě – nové rukavičky, klubíky na La Traviatu

Dneska se konalo naše tradiční každoměsíční pletení v Pointě na Hradčanské. Začala jsem plést nové rukavičky (Pika gloves od Kristina Tyla) z nového klubíčka od Rowanu, protože jsem zjistila, že jsem zapomněla návod na ty, které mám rozdělané a je dost nepříjemné sedět na pletení bez pletení. Takže budu mít luxusní rukavičky bez prstů. Mmm, už se na ně těším.

A taky jsem si konečně vyzvedla klubíčka na svetřík La Traviata od Martina Storeye. Teď jen vybrat, kterou kombinaci chci: víc šedivou nebo fialovou?

St 12. 12. Sólo angličtina, chumelí, první dárek

Na hodinu angličtiny jsem dorazila se zpožděním, snad čtvrt hodiny, a ve dveřích potkala učitelku, která právě odcházela, protože nikdo jiný nepřišel. Byla jsem z toho trochu zmatená, a když jsem si to promyslela, dodala jsem si odvahy a řekla, že bych klidně zůstala. že si můžeme povídat. 

Bylo vidět, že to se mnou umí. Hned se zeptala na téma, které jsem nahodila – co jsem teď dočetla. Tedy povídání jenom s lektorkou bylo trochu děsivé a zároveň uklidňující zároveň. Za chvilku přišly další dvě studentky. Tak jsme si chvilku povídaly ve čtyřech a pak dělaly i trochu gramatiky. Bylo to fajn. 

V Praze chumelilo! Jupí!!!

Dostala jsem první dárek k Vánocům. Udělal mi ohromnou radost. Vůbec jsem ho nečekala. Když jsem šla z angličtiny, potkala jsem na chodbě kolegyni, která mi řekla, že mi na dveřích nechala zavěšený dárek, protože si přečetla cedulku, že jsem pryč a nechtělo se jí na mě čekat. Poděkovala jsem a nedočkavě se šla podívat. Už jsem zmiňovala, že miluju dárečky?

V dárkové tašce jsem zahlédla oválné víčko plechovky. Hned mě napadlo, že by to mohl být čaj a... možná takový ten v dóze, která hraje. Mám jednu takovou už pár let od Basiluru doma. Mamka říká, že to je praštěný, ale já to miluju! Hraje krásnou vánoční písničku. A ne jako všechny ty děsné uřvané dětské hračky, hraje jako orchestrion. Vytáhla jsem to a poznamenala, že to není hrací skříňka. Když jsem se ale lépe podívala dolů, zjistila jsem, že stačí částí plechovky otočit a opravdu bude hrát. Jupí. Je tam melodie Rolniček.

Čt 13. 12. Pletení v Pointě podruhé, SWAP

Ráno jsem vyrazila na Vysočinu. Všude po krajině se rozprostírala bílá mlha. A pak jsem uviděla i sníh. Bylo ho dost a bylo to nádherné. Když jedete vlakem. Rozplývala jsem se nad tou nádherou. Miluju zachumelené jehličnaté lesy.

Koupila jsem si svoje první šaty značky Desigual. Jejich design se mi už léta líbí. Jsou nádherné: zelené a růžové (a mají korálky).

Čtvrteční setkání se mělo konat v Café jedna, ale tam byla nějaká rezervace a tak se holky, než jsem dorazila, přesunuly do Pointy. Tím líp, mám to tam radši, je to útulnější. Dle domluvy jsme udělaly dárkovou výměnu. Každý donesl do neprůhledného papíru zabalenou (já balila až na místě) síťovku nebo rukavice (byly jen jedny nebo dvoje) a pak se dárky předávaly. Na moji síťovku se můžete podívat zde a na rukavičky tady.

Pá 14. 12. Trénink s Pavlem Munzarem

Rozesmutnil mě zrušený víkendový seminář se zahraničním lektorem – jak Francouzi stávkují, tak se mistr aikida nedostal na letiště. Aspoň že byly standardní hodiny. Poprvé jsem zažila trénink s Pavlem Munzarem, prezidentem Česká Federace Aikidó. 

Na vánočním večírku se líbil můj šátek s rolničkama. Občas se někdo otáčel, co se to za ním hýbe podezřelého. Kupodivu jsem po dvou hodinách cvičení ani moc neměla hlad. Ale dršťkovou polévku můžu vždy. Moc mi chutnala. Pak jsem si zobla ještě kousek sýra s ořechy nebo čím a vlastně jsem ani nijak dál nejedla. Divné, když tak nad tím přemýšlím. Zato svařeného vína jsem vypila nejmíň tři malé hrnečky (tak decáky). To byla ňamka. 

So 15. 12. Návštěva v nemocnici na JIP

Drobná skupinka fanoušků vyrazila za svým oblíbeným hercem (kaskadérem) do Vinohradské nemocnice. Po menších peripetiích jsme se sešli skoro všichni a ti, kteří museli někam odběhnout, protože plánovanou návštěvu na jednu hodinu jsme museli přesunout na třetí, dorazili později. 

Výborně jsme se pobavili tak trochu na Martinův účet, když druhý Martin řekl, že chápe, že nás první Martin přivezl z nemocnice do hospody a zaplatil za nás za všechny pití, ale že už nechápe, proč nás taky neodvezl zpátky a my musíme jet tramvají! Podařil se mu tak vážný výraz, že jsem si chvíli myslela, že to snad říká vážně. 

Téhle novinky – chození do nemocnice za známými – bych se s chutí vzdala. Byla bych výrazně radši, kdyby nikomu nic nebylo. Ale když už se stane, jsem ráda, že jsme mohli přijít!

Ne 16. 12. Hena

Obarvila jsem si vlasy měděnou henou a čekala, jak to bude vypadat. Rozhodla jsem se vyzkoušet nakreslit zentanglové okraje stránek. Něco jako hlavičkový papír, když to vložím do Wordu. Začala jsem, ale ještě nemám hotovo. Uvidíme, jak to bude vypadat.

Na adventním věnci jsem zapálila třetí svíčku. A pro jistotu (a větší bezpečnost, přece jen je to na parapetu) jsem dala tu druhou, která vypadala, že by mohla vytékat, do skleničky po jiné svíčce, kterou jsem právě dopálila. Tuhle zimu je to snad teprve počtvrté, co pálím svíčky. A přitom to mám tak ráda. (A mám doma dvoukilovku ze včelího vosku. Nebo je to jen kilovka a já přeháním?)

Hvězdičky

Krásné žluté hvězdičky

Chumelí! Paráda. Miluju sníh. Vždycky mi dělá dobrou náladu (nebo aspoň lepší). Hlavně když padá. Vlastně podobně na mě působí i déšť. Málokdy mě deprimuje svou šedostí a tím, že není vidět do dálky. Výhledy mám taky ráda. 

Okna už mám vyzdobená papírovými hvězdičkami. Vlastně jsou úplně všude. A může za to Helča! Ve čtvrtek na pletení v Café jedna donesla velkou zelenou igelitku plnou krásných vlastnoručně vyráběných hvězdiček z papíru. Ale jakých! 

Jsou prý úplně jednoduché. Ano, technicky ano, ale kdo by se s nimi chtěl dělat?! A navíc s takovým množstvím! Nejdřív musíte z novin nebo jiného papíru umotat tenké, krásné papírové ruličky (ano, už to mě moc nebaví, ale už jsem si to vyzkoušela, kdysi). Pak z nich musíte poslepovat spoustu trojúhelníčků (sudý počet) a pak dáváte vždy dva přes sebe. Myslím, že se takhle kreslí Davidova hvězda. Vlastně je ještě předtím musíte obarvit, třeba na bílo, žluto nebo zlato (ty se nám líbily nejvíc). A pak už jenom vždycky dva trojúhelníčky svážete k sobě třpytivou nití. Helča se svým citem pro barvy spojila bílé trojúhelníčky stříbrnou nití (ona je to spíš fólie jako alobal nebo třepení na vánoční stromeček), zlaté zlatou a žluté takovou měňavou zlato-růžovo-zelenou. Ty poslední jmenované sice šly nejmíň na odbyt, ale při bližším pohledu nebo v kombinaci dvě žluté, bílá a zase dvě žluté vypadají naprosto božsky!

Hvězdičky v akci (v okně)

S kamarádkou jsme byli nařčeni, že jsme hamouni. Co na to říct, než se pousmát. Jedna hvězdička je problém, to spíš překáží, než že by s ní šlo něco hezky elegantně ozdobit, zato když máte třeba pět červených, můžete je dát na vánoční stromek a bude to vypadat skvěle. Nebo pověsit na záclony (nebo vánoční kaktus v práci, jako jsem to udělala já). Což mi připomíná, že červené šly taky na dračku. Byly boží. A červená se k Vánocům skvěle hodí. A fialová taky. To by mohl být tip na příští rok. Ale zrovna letos by to nebyl úplně dobrý nápad, protože mi dvě „posedlounky“ jsme se zrovna oblékly do fialové a na fotkách by nebyly hvězdičky vidět. Zkoušela jsem si je pověsit na uši. To taky vypadalo dobře. 

Vůbec jsem si nedělala hlavu s tím, že jsem si vzala trochu víc hvězdiček, asi deset, zbylo jich tam pro každého dost, možná i ve stejném počtu. A že si někdo rejpne, že jsem hamoun? Co si tak vzpomínám, bývají to často lidi, kteří jsou ještě větší hamouni. Kdysi nám s kamarádkou takhle jeden tlustý pán říkal, že toho sníme jako malý cirkus. Byly jsme ještě malé a trochu z toho zmatené, a tak jsme se styděly, ačkoliv jsme nejedly nijak víc než ostatní, a trochu se bály jíst dál. A pak nám někdo řekl, že on toho sní jako velký cirkus a že se asi bál, že na něj nezbyde. Měla jsem z toho nějakou dobu trošku trauma, ale teď bych řekla, že už to mám za sebou, vím, že jím normálně, i když to vzhledem k výšce a šířce vypadá, že to je hodně (gramáž je běžná pro normálního člověka), a když mi někdo nabídne, že si mohu něco vzít, jako hvězdičky, vezmu si, kolik se mi líbí, s tím, že nechám stejně i pro ostatní. A jestli s tím má někdo problém, je to problém čistě jeho.

Angeliky vánoční deník (2018), 1. část

Loňský nápad s vánočním deníkem se mi moc zalíbil, a tak jsem se rozhodla, že ho budu psát letos zase. Ale tentokrát už hezky po celý advent. Inspiroval mě k tomu můj vlastní adventní kalendář, který jsem nakonec začala psát tak, že si každý den snažím zaznamenat nějakou zajímavou událost. Něco neobvyklého prožít a tak. Začalo to náhodou a vypadá to, že by se mi mohlo podařit prožít každý den nějaké malé dobrodružství.

So 1. 12. Pletení v creperii U slepé kočičky

Vyzkoušeli jsme nové místo na setkávání našeho pletacího kroužku a myslím, že se nám všem líbilo. Na mě je tam trochu draho, ale prostředí krásné a obsluha příjemná. Pokračovala jsem v pletení šátku Echo Flower Shawl #3 z úžasného vínového Malabriga.

Večer mě bolela hlava, což jsem přičítala dopolednímu nakupování v Globusu, a tak jsem šla místo plánovaného pečení perníčků spát.

Ne 2. 12. Adventní věnec a přišívání rolniček

V rámci přípravy na moji nejoblíbenější část roku (Vánoce, kdyby to nebylo jasné ;-)) jsem se rozhodla výrazně uklidit, a tak jsem nalezla kalíšky, které už dva roky plánuji využít na adventní věnec. Nebyl čas, lepidlo, vhodný karton (na nalepení do vystřiženého kruhu), a tak jsem udělala z nouze ctnost. Fotky najdete v článku Kdo říká, že adventní věnec musí být kulatý? A rovnou zapálila první svíčku, i když jsem někde četla, že se mohou (či dokonce mají) pálit už v sobotu.

Na černý šátek, který plánuji využít na tři akce (vánoční večírek ve stylu první republiky – celkem neoriginálně to tak mají skoro všichni v různých podnicích, čerty v Nebu a ples), jsem přišila rolničky, které jsem nakoupila ve čtvrtek minulého týdne. Vybrala jsem velké a malé, protože velkých bylo v balení jen pár a říkala jsem si, že to společně bude cinkat hezky. Přišívání bylo zdlouhavé a trochu otravné. Po poradě s holkama včera v creperii, jsem se rozhodla přišít je jenom na střední část dolů k třásním, aby to pořádně cinkalo (když už tak už!!!). Jednotlivé přišívání by bylo šílené, a tak jsem vždy navlékla na dvojitou nit jednu rolničku, udělala několik uzlíků, přidala druhou o kousek níž, zase několik uzlíků a tak dále, až na každém cancourku nitě visí pět rolniček. A cinká to opravdu báječně.

Nakonec došlo i na pečení těch perníčků. Dokonce jsem udělala dvě varianty těsta. Najdete je v článku Perníčkové pokusy.

Po 3. 12. Ples
K plesu nemám moc co říct. Snad jenom, že se tam tančilo a bylo to super. Na mě trochu moc krátké, když jsem chtěla stíhat poslední metro. Rolničky na šátku jsem moc nevyužila, protože tančit s šátkem bylo jednak nepraktické (pořád se někde motal), a jednak v něm bylo strašné vedro. Ale aspoň byl obdivován. I když na kamarádovy červené ďábelské oči vytvořené z kontaktních čoček to nemělo. Asi bych měla zmínit, že byl ve stylu čertů a andělů. Taky jsem se poučila v tom, že když tančíte s někým, kdo to opravdu umí, není problém nechat se vést (jupí! Většina chlapů nezná kroky, takže mám pocit, že většinou musím vést já.), na druhou stranu vás zase pořád někdo poučuje, že se máte víc odklonit, jdete mimo rytmus, ten nebo onen krok má být delší. Bránila jsem se vysvětlením, že kroky v podstatě nedělám, protože mi moje krásné lodičky sice velice slušely, ale taky děsně klouzaly, takže ty náznaky kroků byly spíše dobržďováním než skutečnými kroky. 

Út 4. 12. Cvičení s JO
Výjimečně jsem vyrazila na cvičení s tyčí zvanou jo [džo]. Bylo to nové, zajímavé, poučné, náročné. A vůbec mi to nešlo! Každopádně jsem si aspoň zkusila něco nového, jak jsem chtěla. A taky se připravuji na seminář, který mě čeká za týden a nejspíš tam jo bude.

St 5. 12. Copánky, den smíchu a čerti v Nebu

Na obou stranách hlavy jsem si upletla po jednom copánku a chodila tak celý den. Bylo to srandovní, připadala jsem si vesele a rozpustile a jak řekl jeden kolega, vypadala jsem jako školačka. A taky říkal, že to není špatně, na což jsem se ho pro jistotu zeptala.

Den smíchu jsem začala říkat, protože jsem se hodně nasmála s různými kolegy. Ani nevím, čím to bylo. Asi že bylo slunce, tak měla spousta lidí dobrou náladu. 

Cestou do Nebušic jsem si vyzkoušela, jaké to je výjimečně v metru neplést. DĚSNÁ OTRAVA A NUDA! Už dlouho se mi nestalo, že bych cestou do práce či z práce nic nedělala a jenom se tak koukala po lidech, nebo se pokoušela meditovat. Úplně jsem zapomněla, jaká to může být otrava. Nebyla jsem si jistá pokračováním vzoru tašky, kterou pletu, tak jsem raději nedělala nic. Už jsem to jednou párala, tak to nemá cenu dělat podruhé stejně špatně. 

Čerti v Nebušicích (zrovna jsem se překlepla na červi) byli senzační. Snad ještě lepší než kdy dřív. Co víc dodat, byli strašidelní a bylo to super. Nejradši mám Lucifera. Děti se ale možná nejvíc bojí toho čerta, který chodí ven. Nebo je nejděsivější to, co člověk nevidí, ale slyší, že to je uvnitř?

Čt 6. 12. Šla jsem „za školu“
S kamarádkou jsme se po hodině cvičení vypařily. Vlastně ani nevím proč, celkem mi to šlo a bavilo mě to. Ale dámský pokec (taky jednou pro změnu) jsem už docela potřebovala. A navíc jsem dostala chuť na Pho. Nakonec jsem si sice dala rajskou variantu této polévky (Bún, a s krevetami) a bylo to super. Akorát jsme se nechutně přežraly! Jenom z polévky.

Pá 7. 12. Kiwano
Ochutnala jsem kiwano. Bylo to divný. Vlastně byla docela trefná popiska upozorňující, že to je něco mezi banánem a okurkou. Nebylo to špatné. Má to velká semínka (asi jako granátové jablko), která se jedí, je to hodně šťavnaté, uvnitř srandovně zelené, ale za padesát korun trochu nudné. I když v zajímavém obalu! Nevím, proč mají plody takové šťopičky jako by to byly trny. Možná se snaží odradit zvířata, která by to mohla požírat.

So 8. 12. Pečení chleba
Nejdřív jsem si myslela, že budu muset pracně vymýšlet, co dnes udělám nového. Některé dny to náhodou vyšlo samo (a proto jsem s tím nápadem vlastně přišla), ale na dnešek jsem si nic nenaplánovala, vlastně jen sedím doma, píšu blog, uklízím, čtu červenou knihovnu a… peču chleba. Napadlo mě, že bych si někdy mohla zkusit pořídit kvásek a začít dělat domácí, opravdový a poctivý chleba, ale teď jsem se jenom snažila snížit množství zásob ve spíži tím, že sníme, co tam „překáží“. A jednou z věcí, kterou už mám opravdu dlouho je směs na rustikální chleba, kterou jsem koupila kdoví kdy a kdoví proč. Stačí přidat 475 ml vody, 20 ml oleje a 5 g sušeného droždí a společně s 500 g směsí od Nominalu by měl vzniknout chleba (po zamíchání, hodině kynutí a hodině pečení). Tak uvidíme, jaké to bude. Každopádně novinku mám tímto pro dnešek opět splněnou.

Výsledek: chleba je spíš menší (nevypadá na 900 g), ale je dobrý, možná trochu málo slaný. Měkký a chutný. Naslano i nasladko. Celkově spokojenost.

Ne 9. 12. Šmirglování meče
Na čtvrteční cvičení nosím dřevěný meč zvaný boken. Je seconhandový a není už v nejlepším stavu, a tak jsem se ho rozhodla trochu ošmirglovat. Zkušenost zajímavá: nejde to tak špatně a těžko, jak jsem si myslela, ale bylo to méně užitečné, než jsem si myslela. Otázkou tedy zůstává, co s ním dál?

Deníková pokračování:

Angeliky vánoční deník (2018), 2. část

Angeliky vánoční deník (2018), 3. část

Angeliky vánoční deník (2018), 4. část

Angeliky vánoční deník (2018), 5. část

So 8. prosince, 2. adventní víkend

Vypadá to na nádherný slunečný víkend. Možná jsme prohloupili, když jsme nevyrazili do Regensburgu na vánoční trhy. Ale nechtělo se nám vstávat na vlak v 5:33. Při pohledu z okna trochu lituji. Sice to ani v nejmenším nevypadá na Vánoce, spíš na probouzející se jaro, ale asi by venkovní courání po trzích bylo příjemné.

Na druhou stranu doma by to chtělo ještě uklidit, potřebuji doplést síťovku a rukavičky (šátek včera dokončen! Jupí.) Ošmirglovat meč (konečně!). A možná upéct další várku perníčků.

A to nemluvím o pečující kůře na vlasy, kreslení, předení a taky psaní blogu (a deníku). Tolik mi to chybí!

Kathleen E. Woodiwiss: Květy na vodě (***)

Knihu už jsem kdysi dříve četla, ale vůbec to nevadilo. 

Woodiwiss, Kathleen E.: Květy na vodě. Praha: 2015. Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar jako svou 7753. publikaci. Z anglického originálu Petals on the River (Avon Book, New York, 1997) přeložila Irena Klímová-Ročková. 376 stran. ISBN je 978-80-249-2783-1. Vydání druhé.

Hlavní hrdinkou je jako obvykle krásná dívka. Tentokrát je z dobré rodiny anglického obchodníka. Rusovlasá Irka Shemaine O'Hearnová se má brzy vdát za krásného markýze Maurice du Mercer. Jenže je křivě obviněna z krádeže, nespravedlivě (a rychle) odsouzena a v poutech odeslána na lodi s trestanci do Ameriky. Hrdá a tvrdohlavá Shemaine tuší, že za vším může být babička Edith jejího vyvoleného, která by pro svého vnuka chtěla někoho s rodokmenem, ne jen dceru chlápka, který se vlastní pílí vypracoval k bohatství. V městečku Newportes Newes ve Virginii ji koupí Gage Thornton, výrobce nábytku toužící postavit loď, který hledá chůvu pro svého malého synka Andrewa. Jeho žena Victorie totiž před rokem zemřela při pádu z rozestavěné lodi a už pomalu šílí z Roxanne, která se mu stará o synka i domácnost a neustále ho touží dostat do chomoutu.

Tolik z tiráže, další část prozrazuje děj. Základní pár je jasný Shemaine a Gage Thornton, jenž se v koloniích taky neocitl náhodou – utekl tam před svým otcem Wiliamem, který ho nutil do sňatku s dívkou, jež tvrdila, že ji Gage přivedl do jiného stavu, což ovšem nebyla pravda. Shemaine chce pro jistotu zavraždit babička Maurice, protože ten ji hledá a stále by ji chtěl za ženu, ale pase po ní (trochu z nepochopitelných důvodů) námořník Jacob Potts (asi že si od něj nic nenechala líbit) a prostitutka Morisa, které Shemaine zkazila její pověst na lodi a ostatní ženy jí přestaly poslouchat. Samozřejmě by ji ráda viděla mrtvou i Roxanne, která chce Gage buď pro sebe, nebo se mu aspoň pomstít – mohli by ho pověsit za smrt jeho druhé ženy, když jí nikdo nevěří, že tu první nezabil. Což ona musí vědět, protože to narafičila tak, aby ji zabil mrzák Kain (o němž nevěděla, že je její bratr). Předstírala, že se s ním přátelí a využívala jeho neuvědomované síly, když se jí někdo znelíbil. Potíž nastala, když se Shemaine ke Kainovi chovala hezky (bláznivě a zkratkovitě napadla Pottse, který byl výrazně větší a silnější než ona, když bil Kaina) a on ji proto nechtěla zabít. 

A samozřejmě se vše zkomplikuje, když se do kolonií dostane Gageův otec, jenž nemůže pochopit, že si jeho syn (syn lorda!) vzal trestankyni, která provedla bůhvíco. Nebo Shemaininy rodiče a bývalý snoubenec, kteří pro změnu slyšeli o tom, že Gage zavraždil svou první ženu a ji určitě zneužíval a donutil ke sňatku okolnostmi, když si ji koupil jako otrokyni. Takže tradičně jsou proti sňatku všichni, kromě zúčastněných a Andrewa, který má novou maminku taky rád.

(Gage ji vzal do náručí poté, co si ji koupil.) „Jestli chce nějaká stará klepna stát v lijáku a civět na nás, já jí v tom bránit nebudu!“ zavrčel. „Pokud jde o mě, hodlám se dostat co nejdřív domů a nechce čekat, až se zmátoříte.“ (str. 52)

„To by se asi nehodilo, pane.“

„A proč ne, jestli se můžu zeptat?“ ozval se stroze. „Vaše zápěstí a kotníky potřebují ošetřit, Shemaine, a tím, že je namažu, přece neohrozím vaši nevinnost. Věřte mi, že byste poznala, kdybych to někdy chtěl udělat. Rozhodně bych nezačal ani od kotníků, ani od zápěstí.“ Sklouzl jí pohledem na ňadra, zvýrazněná vypasovanými šaty, jako by naznačoval, kde by to místo bylo, ale potom zase rychle zvedl oči k jejímu ohromenému pohledu. (str. 67)

(Viděl ji jen lehce zakrytou příliš krátkým ručníkem po koupeli.) „Jestli jste si náhodou nevšiml, tenhle ručník se za vhodné oblečení rozhodně považovat nedá.“

„Promiňte, Shemaine,“ škublo Gageovi pobaveně v koutcích, „pohled na vás je tak příjemný, že jsem si neuvědomil, že by vám to mohlo vadit.“

Zvedla uraženě bradu a blesklo jí hlavou, zda ho nepovzbudila svým mlčením. Okamžitě to napravila. „Ano, vadí mi to, pane Thorntone. A to, co vám vidím v očích, mě zneklidňuje. Nemáte-li v úmyslu mě zneužít, pak vás prosím, abyste odešel, než si to rozmyslíte.“ (str. 147)

Několikrát maně zavadil o její ňadro a stehnem se jí tu a tam otřel o nohu. Ani několik sukní ji neochránilo, aby každý takový dotek nevnímala, jako by jí po těle přejížděl kusem rozžhaveného železa. Na to by potřebovala přinejmenším brnění. (str. 149) (Domnívám se, že brnění není správnou ochranou proti rozžhavenému železu. ;-))

(Gage vzal Shemaine na tancovačku, což bylo dost nezvyklé – otrokyně a trestankyně se svým pánem. Některé lidi to logicky pohoršovalo.) „Všichni se na nás dívají,“ zašeptala shemaine celá uzardělá. A opravdu. Několik lidí neváhalo přijít až těsně k řadě tančících, aby mělo lepší výhled. Mezi zvědavci byla i Roxanne, jež kvůli tomu dokonce opustila své místo u vchodu.

„Mají dobrý důvod,“ odpověděl zadýchaně Gage. „Jste to nejpohlednější děvče v sále.“

„Ale oni se dívají na nás oba,“ upozornila ho Shemaine, když se při tanci opět ocitla v jeho blízkosti. „Myslíte si, že čekají, že uděláme něco skandálního?“

„Možná bychom měli,“ sondoval Gage se spikleneckým úsměvem. V duchu rychle zvažoval možnosti, které přicházely v dané situaci v úvahu, a pak se rozhodl. „Polibek bude stačit.“ 

„To neuděláte,“ polekaně zašeptala Shemaine.

V Gageových očích to šibalsky zajiskřilo. „Že ne?“

Shemaine ani na chvilku nezapochybovala, že Gage Thornton udělá, co se mu zlíbí, a proto se snažila uniknout z jeho bezprostředního dosahu. Chytil ji ale kolem pasu, a na okamžik ji tak uvěznil po svém boku. Zašumění, které se ozvalo v řadách přihlížejících, bylo důkazem, že je lidé stále bedlivě sledují.

„Zůstaňte tady, nebo vás políbím hned teď,“ zahrozil Gage a paží ji stále k sobě tiskl. 

Shemaine přikývla. Udělala by cokoli, aby zabránila pobouření, jež by jeho čin vyvolal. „Mary Margaret měla pravdu.“

„V čem?“

Shemaine se neubránila úsměvu, který se jí dral na rty. „Že jste ďábel.“

Gage zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál, což vyvolalo vlnu údivu u všech, kteří stáli okolo. Takhle ho neviděli hodně dlouho. (str. 193–194)

„Přitáhnout sem mezi slušný lidi kriminálnici! To je neuvěřitelný, jak si některý lidi dovolej urážet sousedy.“

Gage se prudce otočil a kousek za sebou viděl Samuela Myerse spolu s Almou Pettycombovou a dalšími jí podobnými klepnami, jež se shromáždily opodál, aby mohly párek mladých lidí nerušeně pozorovat. V jejich společnosti se Myers cítil bezpečný před případnou odplatou. Jakmile se však Gage s hrozivým zavrčením zvedl od stolu, všechny se rozprchla, jako když střelí. Gage měl tisíc chutí si to s Myersem vyříkat, ale Shemaine i Sly mu v tom, každý po svém, zabránili. Shemaine něžným stiskem ruky a Sly hřmotným naléháním.

„Prosím tě, Gagi, tý nuly si nevšímej,“ naléhal Sly dostatečně hlasitě, aby ho Myers slyšel. „Nestojí za to se s ním špinit.“

„Ty blboune pitomej! Komu tady budeš řikat nula!“ obořil se na něj Myers a v návalu zlosti se o krok či dva přiblížil k Slyově židli. 

Při vidině toho, co by mohlo následovat, se Gilian potěšeně zahihňal. „Nandej mu to, Slyi!“

Muži se nijak nesnažili zakrýt své veselí, s nímž sledovali Slye, jenž se pomalu zvedal od stolu. Myers jej pozoroval podmračeným pohledem, stoupajícím stále výš, až byl nucen téměř zaklonit hlavu, aby vůbec mohl pohlédnout Slyovi do tváře. Při tom pohledu mu však notně poklesla čelist. Několikrát jen naprázdno polkl a beze slov, jež mu došla, si měřil výšku a mohutnost svého protivníka. 

„Jmenuju se Sly Tucker, jestli vás to zajímá,“ vyrazil na něj Sly.

„Ano, tedy, ehm, myslím, že už vás nebudu dál zdržovat,“ dal se Myers na spěšný ústup. „Omlouvám se, že jsem vás vyrušil.“

Když se Sly opět posadil, Gage se přidušeně rozesmál. „Ty máš na některé lidi ohromně uklidňující vliv, Slyi.“ (str. 195–196) 

„Vaše dcera spala do svatba v podkroví, pane O'Hearne. Ale momentálně tam přebývá můj otec, zotavující se z vážného poranění. Máme ještě dalšího hosta, ženu, s níž bude sdílet ložnici mého syna vaše manželka.“

„Pročpak by ona nemohla spát s naší dcerou?“

Gage na něj upřel pohled a pomalu odděloval slova, jako by mluvil s hlupákem. „Protože s vaší dcerou spím já a rozhodně nestojím o to spát s vaší ženou.“ (str. 296)

Adventní kalendář (verze B)

Jak jsem slibovala, o víkendu jsem si kreslila – tak trochu jsem se inspirovala tradičními motivy, trochu Marií Brožovou (psala jsem o ní zde) a trochu zentanglem, který teď sice nekreslím, ale pořád se mi moc líbí a připadá mi snadno použitelný. Pokud tedy máte chuť, tady je ilustrovaná verze kalendáře na psaní všeho, co vás napadne, nebo jen tak na vystavení a vyškrtávání políček, než přijde Ježíšek.

https://drive.google.com/open?id=1X3YN5B9CAWhUeyigRvpjepUh5MmpY_8R

Nejnovější články 3

Pokud jste ji ještě nečetli, doporučuji prohlédnout dovolenou ve Francii. Buď můžete začít u 5. července 2018, nebo navštívit rozcestníkový článek Nejnovější články 2. Tam také najdete odkaz vyprávění o meruňkovém šílenství (sklizeň a zavařování, včetně receptů), články o lovení kešek pro získání nějakých virtuálních potvůrek, pár recenzí knih a vyprávění o několika motovýletech.

Hvar

St 8. srpna, příprava
Proč jsem chtěla na dovolenou bez dětí?
Pá 10. srpna, odjezd
So 11. srpna, První den u moře


Filmy

Chicago (***) 



Rozcestník s kompletní dovolenou ve Francouzských Alpách (v červenci 2018) najdete zde.