Albánie, kráska se špatnou pověstí

Reakce na to, že jedu na dovolenou do Albánie byly dvojího typu, nic mezi. Jedni se děsili, jak je to nebezpečné, a druzí tiše záviděli a těšili se na vyprávění z cest. Já se řadila spíš k těm prvním. Vůbec jsem neměla tušení, co mám od takového místa čekat. Ze zeměpisu ze základky jsem si nepamatovala nic. Nebyl to můj oblíbený předmět. Vlastně spíš patřil k těm, které jsem nikdy neměla ráda. Myslím, že to tak trochu byla vina učitele, který nás nutil umět zpaměti všechny ty údaje: Albánie 28 784 km2 (jako Morava), 2,8 milionů obyvatel v roce 2011, hustota obyvatel 97,4 na km2, hlavní město Tirana. Přece když vím počet obyvatel a rozlohu, nemusím se aspoň učit hustotu, ta se dá spočítat, ale z hlavy dost těžko, že?

Honza Vlasák, autor cestopisu V Albánii nejsou lvi, celkem trefně prohlásil: „zkazky o nebezpečnosti jsou prý výplody lidí, kteří tam nikdy nebyli a snaží se vypadat zajímavě.“ Tak tohle si po své návštěvě myslím také. Albánie mi připadala snad ještě o něco vyspělejší než Lozenc v Bulharsku, kde jsem byla přibližně před pěti lety. Trochu tomu ale neodpovídá jeho další poznámka o tom, že mezi lidmi je údajně 630 tisíc AK–47, tedy kalašnikovů, což znamená, že to je jeden na každého čtvrtého obyvatele. A také zmiňuje, že tu v roce 2001 zmizeli tři studenti. Ale pokud ví, nic podobného se už od té doby neopakovalo. Navíc zmizeli v oblasti s dosud neprozkoumanými jeskyněmi, takže kdoví, co se tehdy vlastně stalo.