Nechci si stěžovat, ale…

Mám skvělý těhotenství a musím říct, že se mám žůžově. Žádné komplikace, oba jsme zdraví. I jedna starší kolegyně v práci říkala, že to dobře zvládám, že do poslední chvíle chodím do práce. A že dobře vypadám a tak.

Ale jsou věci, co mi začínají vadit. Asi proto, že se mám tak dobře, mám čas přemýšlet nad „hloupostma.“ Už jsem jednou psala o jídle a pití v článku Až to budu zase jenom já. Musím uznat, že za tu dlouhatánskou dobu bych si ráda občas dala pšeničák (pšeničné pivo), hlavně s oteplujícím se počasím, možná i trošku vína, nebo gin s tonikem a okurkou (to jsem se naučila v práci a teď kolegyně říkala, že je skvělý do toho hodit zmraženou citronovou šťávu a že to má skvělou chuť, jak se to tam pomalu rozpouští. Ale choutky mám i na nevinnější věci jako čaje. Černé, zelené, bílé, oolongy, pu-erh a taky bylinkové. Jaká to bude paráda, až si je člověk bude moct dát bez jakýchkoliv omezení a hlídání, že máta a šalvěj jsou nevhodné v tom kterém trimestru, popřípadě se toho o nich moc neví, tak se jim radši vyhněte. A koření. Zase budu moct dávat jakékoliv tolik, kolik budu chtít. 

Z jídla mi pořád nejvíc chyběj matesy s cibulí (slanokyselý ryby), ale dala bych si taky tataráček a nebo nějaký smrdutý sýr Limburger (ten zrající z Lídla tak hezky voněl, když jsem ho nesla manželovi).

Ale není to jen o jídle a pití, chtěla bych se vyhřívat na sluníčku a opatrně to zkouším, ale nerada bych měla nějaké fleky. Taky bych si chtěla nalakovat nehty. Bohatě by mi stačilo jednou měsíčně.

A taky bych chtěla být štíhlejší. Přijde mi, že mám hrozně tlustý stehna a špekový faldíky i na zádech. Nebo mám jen převislou kůži jako šarpej?

Ale abych si jen nestěžovala, tak na velký břicho už jsem si celkem zvykla a není tak hrozný ho nosit, i když si často potřebuju sednout a odpočinout. Hlavně už si do něj pořád něčím nenarážím, což je docela úleva. Většina věcí (krmení pro kozy) jde nosit bokem. Teď mi kolegyně radila, že si bokem můžu stoupnout i k umývadlu, abych dosáhla na kohoutek a mohla si umýt ruce. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že co mi spadne na zem tam taky hodlá zůstat. I když je zajímavé, že některé dny si můžu úplně normálně dřepnout a sebrat něco ze země nebo podojit kozu. A jindy už bych své boty na suchý zip (článek zde) vyměnila za nazouvací.

Samotnou kapitolkou je otáčení se v posteli na zádech. Zajímalo by mě, jestli mi díky nové hmotnosti zesílily svaly na rukou. Zvykla jsem si totiž vydatně si pomáhat rukama, když vstávám z postele, vylézám z auta a při dalších pro ostatní lidi běžných činnostech. Poslední dobou si všechny džemy a zavařeniny otevírám sama bez podebírání lžičkou. I když je to možná jen náhoda, že zrovna jdou dobře, mám radost z toho, že aspoň nějaká změna na mém těle je k lepšímu.

Jen abyste věděli, pevně věřím, že se všechno v dobré obrátí – zase budu moct baštit, na co budu mít chuť, zhubnu (snad sama od sebe díky kojení, případně budu mít dost vůle a času na cvičení) a všechno bude zase krásné, takže to nepíšu proto, abych vám ukázala, jakej jsem chudák a mám se špatně, ale spíš proto, abych zaznamenala pokud možno co nejobjektivněji, jaký to je být těhotná. I když nerada píšu o špatných věcech, nechci zároveň v ostatních vytvářet pocit, jak se mám mnohem líp. Nějak se tomu říká, když vám Instagram a Facebook ukazují, jak jsou všichni ostatní hezčí, šikovnější, mají víc času a usměvavější, hodné a vzorné děti. Lidi jsou z toho pak nešťastní, protože si připadají neschopně. Tak se mějte krásně, jdu krmit, malovat a možná si na chvilku sednu na sluníčko. A budu doufat, že dneska bude správná konstelace hvězd, abych mohla podojit kozu. V horším případě se malý kůzle pořádně nacpe.

Zahrádkářské plány

Měla bych chuť říct, že se toho teďka spousta děje. A svým způsobem je to možná pravda. Podnikli jsme s manželem nějaké ty výlety (ale ne do Poniklý), pak byly krajkářské trhy, pietní akce v Terezíně, malovala jsem cyklus Mastering Mixed Media Expo 2025 (články musím teprve napsat, obrázky nafotit...) a dneska začíná nové kreslení Bing Fest Hub, do kterého bych se taky moc ráda pustila!

Ale taky je to určitě tím, že jsem teď kvůli těhotenství víc unavená a potřebuju nejenom spát a odpočívat, ale taky si trochu užít večerů s manželem – aktuálně koukáme na seriály na České televizi (když už si ji platíme ;-)). Nyní právě na šestidílnou Bohému o hercích z Barrandova. A taky je potřeba chystat věci pro maličké, které přijde.

Nicméně v nejbližší době bych chtěla odmulčovat nový (loňský s mangoldem) záhonek, vyplít zbytek trav, pohnojit a něco tam zasadit. Už je dávno nejvyšší čas. Vidím to opět na mangold, který mě vloni dost potěšil, viz můj článek Mangoldové šílenství (doplnila jsem fotky teprve teď a zveřejnila, protože jsem si všimla, že ho mám stále jenom v konceptech, ach jo).

Taky bych potřebovala vytrhat plevel kolem topinamburů. A nafotit je pro vás, protože jsem o nich ještě vůbec nepsala! Hrůza, co?

A obsekat vysokou trávu kolem josty a dosud stále neplodících rakytníků. :-(

Těhotenské téma: chutě na kyselé a sladké

Svého času se mě lidi ptali, jestli se mi nějak změnily chutě. Jestli se cpu kyselýma okurkama a podobně. Nebylo jich moc, tak mě to nestihlo otravovat. I když jsem viděla, že je zjevně pravidelně zklamávám, když jim říkám, že si žádných speciálních chutí nejsem vědoma. 

Jo, je to smutný, ale nedávám si ke snídani tlačenku, ani uzenáče, ani tatarák nezajídám zmrzlinou jako kdysi za studií v Brně, kdy jsem sice věděla, že nejsem těhotná, ale moje chutě mě značně překvapily. Naopak si teď trapně hlídám, co mám a nemám jíst, ideálně i aby to bylo ve správném množství. Zejména v prvním trimestru jsem si dávala pozor, abych se pokud možno vyhýbala sladkostem, protože jsem měla velké obavy z těhotenské cukrovky. Paradoxně ta se objevuje až někdy ve druhém nebo možná i ve třetím trimestru, kdy jsem se sladkým spokojeně cpala, protože jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou a navíc jsem na něj měla děsnou chuť. Sváděla jsem to na manžela, že dítě je po něm, protože on je strašně sladkožravý a na dobrůtkách si pochutná tím víc, čím víc je v nich cukru. Zatímco my s tchyní si stěžujeme, že už je to moc sladké, manžel by si to klidně ještě mohl přisladit.

Pak jednou manžel přišel s tím, že by měl kvůli nějaké vyrážce držet cukrovou dietu (tak to nazvalo AI, ale požadavek byl od kožního lékaře) a ze dne na den přestal jíst v podstatě všechno, co obsahuje cukr. Ale taky med a dokonce se díval, kolik cukru je v mléce. – Popravdě je lepší jíst jogurt a pít kefír. Nebo pít mléko k jídlu, aby se tolik nevstřebával cukr (snad je v laktóze nebo kde). A tak jsem se začala taky trochu nedobrovolně postit. Ostatně ty výsledky z těhotenské cukrovky taky nebyly tak skvělé, abych se teď ládovala sladkým jako blázen. Kromě toho to není zdravé a nadváha zbytečně komplikuje porod i pohyb. A já už se teď cítím trochu jako mumínek.

Já mám tu výhodu, že na mě ovocná šidítka fungují skvěle. Koupila jsem si nějaká sušená jablíčka a hruštičky a dovedu si představit, že bych na tom klidně mohla přežít i bez bílého cukru. I když to samozřejmě taky cukr obsahuje, ale tolik toho zase nesním. Jediné, co je mi líto, že ráda peču. Pečení buchet, koláčů a jiných experimentálních kousků je pro mě mnohem zábavnější než vaření. Na druhou stranu i pečení masa má něco do sebe. A když na to přijde, „koláče“ se dají dělat i slané.

Abych se vrátila k těm chutím na kyselé, tak ty u mě nejsou nic zajímavého, protože obecně mám nejraději kyselé a slané. Jako matjesy, olivy, tlačenku s octem, utopence, kapary, případně citronový dort, který sice není slaný, ale vlastně ani moc sladký. Takže u mě žádná novinka. Zajímavostí je, že těhotným se prý zhorší chuťové rozpoznávání, a proto preferují kyselé (či slané), prostě výraznější chutě. (Zdroj bych ještě ráda dohledala, ale myslím, že to byl Pařízek. Kniha o těhotenství, porodu a dítěti. 1. díl, Těhotenství. 5. vydání.)

Nově, asi tak před měsícem, se u mě objevily chutě na mléko, máslo a různé další mléčné výrobky. Mohla bych si myslet, že to vyprovokoval tchán svými řečmi o tom, že dítě bere matce vápník, pokud ho nemá dostatek. Nevím, co je na tom pravda, ale chleba s máslem a tekutým medem jsem měla ráda vždycky. Ale pozor, máslo jedině tuhé bílé a z lednice. Žádné snadno roztíratelné zletnalé. 

Právě jsem si s umělou inteligencí ověřila, že možná slovu „zletnat“ nebudete rozumět. Poněkud mě to překvapilo, protože ho běžně používám. Znáte ho? Případně, jak vyjadřujete, když se má něco nechat samovolně ohřát na pokojovou teplotu?

Ale zpátky k mým chutím – pro mě je velmi zajímavé, že teď se můžu utlouct jak po másle, tak po sýrech, mléku, kefíru, jogurtech, zkrátka všech možných mléčných výrobcích. Zajímalo by mě, jestli si tím tělo říká o nějaké látky, nebo mi to prostě jenom chutná. Každopádně nemám alergii na laktózu a chováme kozy na mléko, takže si můžu celkem bezstarostně užívat. I když to znamená převařování nebo pasterizaci před tím, než se pustíme do výroby jogurtů či tvarohu. Zrovna teď máme jeden v lednici, už se mi na něj sbíhají sliny.

Organizuju slučák ze základky

Kolegyně v práci mě překvapila tím, že nevěděla, o čem mluvím, když jsem jí řekla, že mě v sobotu čeká slučák. Tak jsem se jí hned ptala, jak by nazvala setkání se spolužáky se základky. Slezina. Aha, ok, to by taky šlo, ale nikdy jsme tomu tak s nikým asi neříkali.

Druhá kolegyně se zase divila, že ty lidi chci vidět. No jo, proč je vlastně chci vidět? A co si od toho slibuju? Sama pořádně nevím. Nějak mě to napadlo, protože na základku vzpomínám ráda. Cítila jsem se tam dobře navzdory tomu, že si myslím, že spousta mých spolužáků byli „ti horší“. Jenže stejně mě s nimi pojí nějaké vzpomínky, fórky a zážitky. Zrovna nedávno manžel zmínil Wolkera a jeho Poštovní schránku. Nevím, jak ho napadla právě ta, já si u tohoto básníka vybavím především celý jeho epitaf na hrobě, protože jsme se ho učili zpaměti. Nicméně k poštovní schráce se váže vzpomínka na kluka, který se mi líbil. Popravdě ani nevím proč, protože hezkej nebyl, vysokej taky ne a spíš trojkař než cokoliv jiného. Jenže asi měl nějaký to charisma a možná to taky bylo tím, že se ještě s jedním hezky choval k holkám a nezlobil ani ty, které ostatní škádlili nebo dokonce šikanovali. A hrál šachy. I se mnou. Než jsem ho začala porážet. Nicméně v básni Poštovní schránka měl učiteli češtiny ukázat nějakou personifikaci, metonymii nebo metaforu či co a on si zrovna (protože určitě nedával pozor, ale nejspíš taky vůbec netušil, co má hledat) zvolil „psaníčka do ní házejí“. Učitel ho tehdy dost kousavě pochválil: „Výborně, našel jsi jediný řádek, ve kterém nic z toho není!“ To už by se asi dneska nesmělo. Sama bych nebyla kdovíjak nadšená, kdyby někdo takhle ztrapňoval moje dítě (nebo mě), ale tenkrát nám to připadalo vtipné. Stejně jako když jiný spolužák vytvoři zdrobnělinu od slova hoch hrošík. 

Ani nevím, jak to vzniklo. Asi jsem měla zase jednou pocit, že se málo socializuju, a tak jsem si řekla, že bych chtěla potkat lidi ze základky. Ze střední jsme se potkali na podzim a bylo to moc fajn, i když jsem tam zdaleka s těmi lidmi neměla takové vztahy, ani vzpomínky. Konec konců jsme spolu strávili jen polovinu času. A tak jsem se pustila do organizace. Zpočátku nadšeně, pak poněkud laxně, protože se mi nikdo neozýval, všichni pořád neměli čas, a tak jsem první plánovaný termín v dubnu zrušila, protože by nás bylo jenom pár. 

Pak jsem se tak ležerně znovu pustila do obepisování lidí, které jsem našla na Facebooku ve svých přátelích, příp. mi na ně někdo poslal odkaz. Ukázalo se, že nás o moc víc nebude, protože většina lidí už FB úplně zrušila a zbývající tam zjevně moc nechodí, když se jim za dva měsíce nepodařilo objevit moje zprávy. Ne, že bych jim chtěla něco vyčítat, já jsem na FB pořád ještě totální začátečník, vlastně tam taky nechodím, skoro tam nepíšu a nepřidávám příspěvky, jen sem tam objevím nějaké to reelsko nebo storýčko (bůhví jak se to jmenuje a čím se to od sebe liší, používají to mladší kolegové) a hlavně se tam proklikávám onlinovými kurzy malování od Tamary Laporte, které jsou jednou ročně zdarma v ochutnávkové verzi. Teď byl Mastering Mixed Media Expo 2025, můžete kouknout na můj blog o tvorbě, kam z něj budu postupně přidávat svoje výstupy. Předtím jsem dělala A Year of Light taster week (v roce 2024), Kaleidoscope taster week (taky 2024) a ještě předtím Taster Session Life Book 2024 (v roce 2023, ale z toho nemám články).

Když ještě existoval web Spolužáci, bylo to jednoduché. Tam jsme byli všichni nějak zapojení v jedné třídě a snad se to rozesílalo i na e-mail? Těžko říct. Tehdy dělala srazík jedna z akčních spolužaček, ale bylo to i s vedlejšíma třídama a to nějak nebylo ono, protože jsme se s nimi moc neznali a ani moc nekamarádili. Většina lidí z vedlejších tříd byla zdatnější v učení a zároveň asi z bohatších rodin, takže byli často takovou nafoukaní, nebo tak aspoň působili.

Hledání spolužáků se ukázalo jako mravenčí a nezábavná práce. Jak mi někteří zmizeli z FB, tak jsem měla najednou kontakt jen na pár z nich. Když se mi náhodou někoho podařilo najít, zase mi na zprávu nereagoval. A taky jsem našla jednoho, který sice reagoval rychle, působil sympaticky, ale byla to jen shoda jmen. Možná bych to už vzdala, kdyby mi jeden ze spolužáků nenapsal, že děkuje, že to dělám. Přišlo mi to tak milé a povzbuzující, že mi to dodalo sil to dotáhnout. I když nás bude jen pár. Kdo chce, ať přijde, kdo nechce, ať si škubne ploutví.

Kdybych to někdy měla dělat příště, udělala bych asi Doodle anketu nebo něco takového, kam bych napsala víc možných termínů a nechala lidi hlasovat o tom, který z nich se jim hodí. Vybrala bych pak ten, kde by bylo přihlášeno nejvíc lidí. Nicméně ani s tím v práci nemáme moc dobré zkušenosti. Často lidi to hlasování odfláknout, a když hlasuje pět jedinců ze třiceti tak víte stejný kulový jako předtím. To už je možná lepší dát přímo direktivně termín, který se hodí vám. Protože jinak vás klidně někdo ukecá na změnu termínu a pak stejně nemůže.

Taky bych asi všem napsala, na koho ještě nemám kontakty a ať je zkusí oslovit sami, jestli je mají oni. Pár lidí mi sice napsalo, že na někoho kontakt mají, ale maximálně mi ho přeposlali. A ostatní se nenamáhali ani s tím. Až teď, když je hotovo, vidím, jak naivní byla představa, že já to nadhodím a ostatní si to mezi sebou rozešlou dál jako tichou poštu. Myslela jsem, že z toho bude takový strom, pyramida nebo tak něco. Reálně totiž mám telefonický kontakt jen na jednu kámošku, se kterou se tak nějak vídáme. Náhodně jednou za pár let potkám jinou spolužačku. A o té, se kterou jsem chodila na střední, neví nic nikdo ani z mých středoškolských spolužáků. A pak jsem v září 2024 potkala jednoho spolužáka, vzala si na něj mail, protože jsem už tehdy měla nápad na slučák, ale stihla jsem ho někde zahrabat, takže ho nakonec musel pozvat někdo jiný.

Paradoxní mi přišlo, když mi někdo vytkl, že to organizuju na poslední chvíli. Jednak se s tím otravuju několik hodin už dva měsíce a až na pár výjimek se ostatní ani trochu neposnažili (ani dorazit), a jednak jsem u ostatních nezaznamenala ani tuhle aktivitku, takže pořád jsem o sto procent lepší. A navíc mám splněného dalšího bobříka odvahy. O těch vám snad povím víc něco na podzim.

Zblbneme z/s AI?

Poslední dobou se doma s AI (tzv. umělou inteligencí) dost kamarádíme a ptáme se jí na kde co. A tak mě jednou napadlo, jestli z toho můžeme zblbnout. Jako jestli budeme hloupější, když si pořád budeme všechno jen googlit a hledat místo toho, abychom se nad problémem sami zamysleli.

Zdroje [1] doporučují při psaní úvahy nejprve v jednom odstavečku vypsat všechna pro. O tom, že bychom mohli zhloupnout, zblbnout a podobně jsou přesvědčeni především odpůrci nebo neznalci nové technologie. Nicméně i moje zkušenosti s používáním kalkulačky ukazují, jak člověk rychle ztrácí schopnost počítat z hlavy, resp. ztrácí schopnost rychle počítat z hlavy. Pořád dokážu vynásobit čísla mezi sebou (ideálně, když si to můžu psát), ale leckdy je pohodlnější vyťukat to na kalkulačce. A viděla jsem i lidi, kteří si na kalkulačce sčítali jednociferná čísla nebo počítali, kolik je deset procent z nějakého základu.

Také se občas hovoří o určité nesamostatnosti dětí (generace Z, pejorativně sněhové vločky), za které všechno dělají rodiče (vodí je k doktorovi, řeší problémy na střední i vysoké škole atp.). Obdobný vliv by mohlo mít pokročilejší AI, které by za nás komunikovalo s úřady, vyplňovalo formuláře, poradilo nám, co z šatníku si máme který den vzít na sebe podle počasí, popřípadě uvařilo celé jídlo a uklidilo domácnost. Tak daleko ale zatím nejsme.

To jsem se ale zatím zamýšlela nad tím, jak bychom mohli zblbnout z toho, že pracujeme s AI místo toho, abychom samostatně přemýšleli. Druhou možností, která mě napadla, je, že zblbneme z AI, neboli necháme se zblbnout AI k tomu, abychom věřili věcem, která si vybájila, našla na nějakém pofiderním serveru a podobně. Když totiž googlím, pečlivě si kontroluji, odkud informace čerpám. Ale AI mi to všechno shrne do jednoho a já už si většinou jednotlivé zdroje nerozklikávám. Nicméně minule mi problémy s kůzlaty hledala na stránce o kočkách, kde jsem slovo koza vůbec nenašla. A samozřejmě to nebyla stránka s články od veterináře. 

Možná jste už také slyšeli o tom, že když se snažíte psát vědeckou práci s AI, tak si ráda vymýšlí zdroje, které vůbec neexistují, nebo jim podsouvá myšlenky, které v nich nejsou. Například jsme takhle viděli odkaz na článek v němž mělo být jakýchsi sedm parametrů, ale reálně v něm byly jen čtyři. Otázkou pak zůstává odkud jsou zbývající tři? 

A další nebezpečná věc spočívá v nadměrném užívání AI. Takže pokud internet zahltíme články z AI, kde si vymyslela zdroje, parametry a podobně, umístíme takové články na kvalitní servery a následně z takových článků budeme čerpat, budou se nám chyby tak krásně řetězit, že než se dobereme pravdy, může to pořádně dlouho trvat. A nejhorší na tom je, že se AI už daří vymýšlet poměrně věrohodné teorie. Pak už nám ale nepomůže ani googlení a pokud půjde o oblast, ve které nebudeme odborníci, tak ani přemýšlení, protože na spoustu věcí laik nemůže přijít. Snad se jen dá spoléhat na to, že odborné autority nebudou publikovat články s obsahem vytvořeným AI, který by nezkontrolovaly.

Kdybych se měla zamyslet nad tím, proč si myslím, že AI nepovede k tomu, že bychom zhloupli, uvedla bych následující body:

• Zdá se, že jsme nezhloupli ani z novin, televize, rádia nebo internetu – dostupnost nějakého zdroje informací nutně neznamená, že by poklesla naše inteligence. Naopak to vypadá, že bychom měli pečlivě probírat dostupné informace. Dokud jsme se totiž o tom, co je jedlé/možné/správné dozvídali jen od sousedů na vesnici, bylo to poměrně jednoduché. Ale teď se nám čím dál častěji a snadněji dostane dvou protichůdných rad a pak „babo raď“.
• Ani kalkulačka a počítač nevedly k tomu, že by lidé neuměli počítat z hlavy, nebo psát texty. Jsou jedinci, kterým korektury ve Wordu usnadňují život, a další, kteří tyto korektury následně opravují. 
• Ani digitální fotoaparáty a chytré telefony neznamenají, že už nad foceným objektem, clonou a časem nemusíme přemýšlet. Je to sice jednodušší, ale sama mám kolikrát tolik špatných fotografií, že bych potřebovala ještě chytřejší a výkonnější přístroj (nebo sochu kůzlete místo živého). tak jako se někteří lidé neorientovali v mapě a na turisťáku, koukají stejně zmateně na mapu v mobilu a většinou je lepší se kromě zeptání na cestu i sama podívat a najít si nějaké styčné body a správně zorientovat mapu. Můžete namítnout, že tohle všechno řeší navigace. Ano, do určité míry, ale občas se stane, že se odmítá smířit se skutečností, že nějaká silnice je uzavřená, ačkoliv ona to ve svých údajích nemá a pak už musíte zase kreativně vymýšlet, kudy se to dá objet.

Když tak nad tím přemýšlím kolem a kolem, myslím, že nás nečeká nic extra převratného. Ne, že bych brala AI na lehkou váhu, ale zkuste si sami odpovědět, jak moc změnil váš život chytrý telefon? Usnadnil vám cestování, práci z domova, dostupnost her a přátel i na cestách. Možná jste se na něm stali trochu závislými a trpíte FOMO (= úzkostí/strachem z propásnutí něčeho zajímavého nebo důležitého), ale stejně nad věcmi přemýšlíte. Možná, když si nevíte rady, co je to za rostlinku, ptáka, kam letí to letadlo na obloze, nebo kde se dají koupit takové pěkné boty, namíříte na ně telefon a už to víte. Stejně tak můžete rychle ukončit každou hádku o tom, zda satén je typ tkaniny nebo materiálu. (Je to ta první možnost.) Ale zdá se, že přemýšlet jsme nepřestali. A tak nevidím důvod, proč bychom měli přestat přemýšlet – nejlepší by bylo kriticky – i při používání AI.

Vhodné je to už na začátku. Zamyslete se nad tím, jak položíte svou otázku, abyste dostali co nejlepší odpověď. Například je zbytečné ptát se, jestli si mám připravit tašku do porodnice. Naštěstí AI není tak nanicovaté, aby mi odpovědělo prosté „ano“. Mnohem lepší bude zeptat se, v kolikátém týdnu si ji mám sbalit a co do ní dát pro sebe i pro miminko. A rovnou si to nechat vygenerovat v PDF jako odškrtávací seznam (to moc nevyšlo ;-)). A pak se na to podívat a dopsat věci, které si do porodnice potřebuju vzít já – třeba místo knihy by mohlo být vhodné nějaké jednoduché pletení. A taky si můžu seznam doplnit o info ze stránek porodnice, z knížek, které čtu, a podle doporučení od kamarádek (třeba sedací kruh a další věci si levněji koupíte jinde než právě v porodnici, kde už je potřebujete).

[1] Slohový útvar – Úvaha. Pravopisně.cz, https://www.pravopisne.cz/2019/01/slohovy-utvar-uvaha/, cit. 23. 5. 2025

Taky občas přecházíte na červenou?

Všichni víme, že přecházet by se mělo na přechodu pro chodce poté, co se pořádně rozhlédneme, a nebo na semaforech na zelenou. Občas ale spěcháme, rozhlédneme se a přejdeme i na červenou, když to vypadá, že nic nejede.

Teda já ne. Tvrdošíjně si stojím na kraji a čekám, až budu moct jít. Už několikrát se mi stalo, že to vypadalo, že nic nejede, ale pak se vyřítilo auto zpoza rohu, nebo jsem si ho mohla nevšimnout. Ta minutka dvě mě nezabije, to auto by mohlo. Ale věřili byste, že se to nestává moc často? Spoustu lidí vidím přecházet na červenou, když něco jede nebo nejede, na neoznačených místech, nebo špatně osvětlené chodce kolem silnice a taky občas lidi přebíhají koleje na zakázaných místech. Často se ale vůbec nic nestane. Asi jako když v autě nedáte přednost nebo se nerozhlédnete a ono zrovna nic nejelo. Nicméně i tak to asi nebudete aplikovat jako pravidlo, podle kterého se budete chovat běžně.

Stejně to mám i se stravou v těhotenství. Kolik lidí pije kávu, dá si hermoše... a tvrdí: „To bys nemohla jíst nic.“ „Tělo si řekne, co potřebuje.“ Ale pro dosud dítě můžou být všechny ty bakterie z plísňových sýrů a salámů konečnou. Nehledě na statistiku si říkám, jestli mi to za to riziko stojí. A zvlášť když to vím. Připadá mi to, jako když jedna známá solí psovi jídlo, aby to měl lepší. A přitom pro psy je sůl nezdravá a návykové a dávají ji do granulí jen špatní výrobci, protože tím chtějí pozvednout chuť (je to zvýrazňovač) a udělat hnusné granule pro psa návykovými.

Ale abych se jen nepředváděla, jak jsem vzorná, tak jsem se právě v jednom článku dočetla, že je potřeba dávat si pozor ne jen na sušené (a tedy tepelně neupravené) maso, ale taky na fermentované: „fermentované salámy nebo například sójový tempeh, který má jinak mimořádně hodnotné nutriční složení. Jenže proces výroby, kterým tyto potraviny procházejí, tedy záměrné nakažení (byť ušlechtilou) plísní, nebo fermentace, tedy řízené kvašení, jsou příliš rizikové z hlediska potenciální intoxikace organismu. Pro křehký organismus dítěte je velmi náročné zpracovat plísně a kvasinky. Rovněž nikdy nelze zcela vyloučit, že se v potravině nevyskytne i nějaký druh plísně, který tam být nemá.“ [1] Ono to sice bylo jasné, protože salámy (a celkově uzeniny) jsou fuj, co se týče zdravé výživy, ale když nám tolik chutnají, snažíme se mít je minimálně a pak si je opravdu užít. Třeba k přestěhování se domů jsem koupila na oslavu uherák. A na oslavu toho, že jsem prošla cukrovkovým testem (článek zde) zase pár plátků lovečáku. Tímto se tedy s těmito svými pochoutkami loučím. Adieu za pár měsíců. Nebo let, jestli to nebudou smět i kojící.

Zdroj: [1] 10 věcí, kterými škodíte svému miminku v těhotenství. Dr. Max. 24. 3. 2021, cit. 26. 4. 2025, https://www.drmax.cz/clanky/10-veci-kterymi-skodite-svemu-miminku-v-tehotenstvi

Zase budou rajčátka...

V sobotu jsme si dovezli od stejné paní jako vždycky sazeničky rajčátek. To by člověk neřekl, jakou radost mu udělá taková obyčejná věc. Vzali jsme o jedno míň než vloni, takže pouhých osm rostlinek, ale potom to na zalévání bohatě stačí. A na to, abychom měli co dělat to sníst taky. Ačkoliv mám rajčata ráda, přece jen jsme na ně jen dva.

Oproti loňsku zdražila o korunu. Osm korun za sazeničku, to je bomba! Nevím, kolik za to chtějí jinde, ale myslím, že vloni to bylo i pětatřicet.

Vzali jsme si dvě odrůdy: Balkán a Merrygold F1 (tyčkové rajče, plody by měly mít 40–45 g). Paní nám řekla, že se jí rostlinky dost vytáhly a že je máme zasadit hodně do země. Asi tak třetině rostliny oškubat boční lístky a šup s tím pod hlínu. To jsme v minulých letech nedělali, tak nás to dost překvapilo. 

Doma nám tchyně řekla, že v rádiu slyšela, že se mají rajčata sázet až tak za týden, že teď ještě přijdou přízemní mrazíky. Tomu se nedivím, zrovna jsem v kalendáři zahlédla, že dneska je Serváce, prostředního ze „zmrzlých mužů“.

So 24. 5. 2025

Tak nám přátelé zahrádkáři doporučili, abychom rajčata vysadili až po tomto víkendu. Je to šílené, mít je v maštali za oknem takhle dlouho, chudinky malá. Některá už nahazují květy!

Ne jen seriály/speciály živ je člověk

Jak jste si určitě všimli, na mém blogu teď frčí hlavně seriály = tematické speciály článků pokrývající téměř vše, co dělám. V pondělí píšu na blogu o tvorbě Angeliky tvorba o malování a kreslení, protože je to moje „nová“ vášeň, věnuju se mu tak posledních pět let. I když i předtím tu byly nějaké ty pokusy. Tady můžete aktuálně najít mých 277 článků k tomuto tématu. Ne každý článek znamená samostatný obrázek, ale přivádí mě to na myšlenku, že by bylo zajímavé spočítat, kolik obrázků jsem vlastně namalovala. Začínala jsem pastelkami díky inspiraci od Marie Brožové, pak jsem přešla k inkoustu v propisce díky zentanglu a Inktoberu. Zkusila jsem si sketching budov s Hanou Dankovou. A pak jsem objevila knihu Tamaru Laporte a následně Lifebook 2024 a celý online svět plný akvarelových a akrylových barviček.

V úterý zveřejňuji na svém hlavním blogu Angeliky bloček povídání o životě na statku. Jsou to vlastně takové minireportáže o tom, co doma děláme, s čím se nám daří, s čím ne. Jaký to je bydlet na vesnici, kam nejezdí ani autobus. O tom, jak chováme kozy, kterýma to samozřejmě začalo, protože to pro mě byla naprostá novinka. Ale pak jsme začali něco pěstovat, pořídili si husy, perličky, psa a přistěhovala se k nám zrzavá kočka, kterou se snažím ochočit. Ale najdete tu i články z domova: jako jaké poklady jsme našli po babičce, několik článků o tom, jak jsme malovali vápnem (škoda, že jsem jich nenapsala víc, bylo to někdy opravdu dramatické), ale dozvědět se taky můžete o bydlení u tchyně nebo  endemicky se vyskytujících sametkách. Aktuálně mám k životě na statku publikováno 218 článků.

Na středu jsem si plánovala inspirativní články o všem možném, ale na ty teď vůbec nemám prostor, takže se k ním možná vrátím zase někdy v budoucnu. Většina by jich opět byla na blogu k tvorbě, protože k ní mám nejvíc inspirace, popřípadě bych sem dala článek ohledně inspirací k vaření a jiným oblastem života než je pletení, háčkování, šití a malování.

Svého času jsem se snažila dělat pravidelně nové věci a psala o tom ve čtvrtek. Ale články neměly žádný speciální štítek, takže si je nemůžete vyhledat všechny najednou. Nedávalo mi to smysl. Pár věcí, které byly podle mě zajímavější, nebo by nějak mohly obohatit i vás, jsem zařadila do štítku Rozšiř si obzory.

V pátek můžete často na Angeliky tvorba nalézt nové články o pletení. Momentálně jich je 347, což mi připadá poněkud zvláštní, protože pletu mnohem déle než kreslím a maluji. Možná je to způsobeno tím, že to výrazně déle trvá a o jediné pletené věci napíšu maximálně dva tři články, zatímco o kreslení toho může být i mnohem víc. A taky asi spousta článků ještě není (a nejspíš ani nikdy nebude) napsaných. Dokonce mám 34 článků o háčkování, kterému se nyní už v podstatě vůbec nevěnuji, ačkoliv v pubertě jsem dělala jen to a pletení jsem si jednou vyzkoušela a naznala, že to není nic pro mě. Vtipné, že? Trošku zkouším i šití, ale to, že jsem v podstatě pořád začátečník poznáte i podle pouhých deseti publikovaných článků.

Nový sobotní seriál věnovaný těhotenství a prozřetelně označený štítkem „dítě“ má pouhých 13 článků, protože jsem ho začala psát v průběhu těhotenství, kdy mě napadlo, že bych se o některé postřehy chtěla podělit, a když jsem si uvědomila, že jsem toho plná (doslova) a taky že člověk nad spoustou věcí teď přemýšlí trochu jinak (kam se dokážu ohnout a které poličky ve skříni nemá smysl obsazovat). Nicméně pro netěhotné nebo nefanoušky dětí jsou myslím i některé tyhle články fajn, protože se snažím psát s nadhledem a prakticky. I když uznávám, že o tom, co máte dělat proti otékajícím kotníkům asi nebude úplně zábavné číst, pokud vás to netrápí. Nicméně omezit sůl, jíst zdravěji, přidat pohyb a mít dostatek tekutin je zcela jistě prospěšné i pro vás bez ohledu na věk, zdraví, stáří i jakkoliv jiný stav, který zrovna prožíváte.

Nedělnímu seriálu o štěstí bych ani neříkala seriál. Jsou to spíš jednou za čas publikované články a často ani ne v neděli. Píšu v nich o tom, jak být šťastnější, co jsem pro to udělala, co mi pomáhá a funguje a co ne. Pod tímhle štítkem najdete nejrůznější bucket listy = seznamy, jak si vychutnat to které roční období, jak si víc užít dovolenou, deštivé počasí a nevím co ještě. Taky co jsem vyzkoušela já. Jak si dát předsevzetí, co prokrastinuju, jak se dostat do flow a seznam toho, co mi v poslední době udělal radost, cvičení Carpe diem, Světový den štěstí, Mezinárodní den úsměvu, Den pozitivního myšlení, Pozitivní mluvení... musím říct, že je potěšením si tyhle články číst, protože jsou plné optimismu a dobré nálady. V rámci nedělního seriálu o štěstí plánuji na podzim 2025 minisérie článků souvisejících s tímto tématem. Moje představa je, že se každému budu věnovat třeba měsíc. A co vás tedy posune k většímu štěstí? Mohl by to být: 

• bullet journal = ručně psaný diář nejen s povinnostmi, 
• věnovat se nějakému tématu, kterého byste chtěli ve svém životě víc, já si vybrala 
• odvahu – myslím, že jsem hodně odvážná, ale proč na tom ještě trochu nezapracovat, když by to mohlo zlepšit kvalitu mého života?
• hravost – jak člověk stárne, někdy mi přijde, že se stáváme příliš vážnými, málo zábavnými, málo hravými a moc „dospělými“ v tom nejhorším slova smyslu.

A teď na závěr se dostávám k tomu, o čem měl tenhle článek být. Jo, jako reklama na moje seriály je taky určitě dobrý. ;-) Vlastně jsem si v nich i pěkně pohrabala sama a s překvapením jsem zjistila, kolik pěkných věcí jsem napsala. Z mého pohledu hlavně dřív, protože mám ráda populárně naučné články. Ale jeden kamarád mi kdysi říkal, že ho na mém blogu spíš zajímají/baví moje osobní zážitky a zkušenosti, že odborné věci si může přečíst v jiných publikacích. A já si uvědomila, že už jsem strašně dlouho (od lázní) nenapsala nic moc dalšího kromě seriálů. Zřejmě proto, že nikam moc nechodím a nic zajímavého/zvláštního nepodnikám. Nicméně kromě toho, že by to bylo dobré další předsevzetí ke štěstí – víc toho podnikat a socializovat, tak pár článků bych přece jen napsat mohla:

• výlet 1: Z Kralup do Nelahozevsi
• výlet 2: Z Lovosic na Lovoš
• Hobby výstava
• Pálení ohně na čarodky
• Terraformers hra

Kotníkový ponožky jsou víc cool, než jsem si myslela

Jsem... oprava byla jsem odpůrce kotníkových ponožek. Nikdy jsem nechápala, proč takhle blbou věc lidi dobrovolně nosej. Ano, ten přínos, že mi nekoukají z bot, naprosto chápu, ale všechna ta ostatní negativa:

• pořád slejzají do bot, následně tlačí a dělají vám puchýře,
• nebo nedosahují až v k vršku boty, takže vás tlačí boty a odírají vám kůži,
• táhne vám na kotníky (i v parném dni je v metru zima a pociťuju nepříjemný rozdíl mezi tím, co je v botě a co je venku těsně nad ní),
• podezřívám je, že je má pračka radši, a proto mi už při prvním praní ukradla jednu šedivou (asi tak před čtrnácti dny). Myslím, že jsem ji ještě pořád nenašla.
• Celou zimu narážíte mezi svými ponožkami právě na ty kotníkové. A nedej bože, když si je ráno rozespalí opravdu oblečete a pak jak cvoci mrznete v kozačkách s kotníkovými ponožkami. – K tomuhle mám soukromý tip: nacpala jsem je do tubusu od Mixitu, které je mi líto vyhazovat, protože jsou krásné, tak jich mám pár schovaných. A od té doby mám klid. Na léto prostě vytáhnu tubus a mám zvlášť oddělené kotníkové ponožky. Jasně, že by šlo použít i nějakou zásuvku na spodní prádlo, ale nic takového nemám. O praktickém uspořádání ostatních = normálních ponožek teprve uvažuji. Nemáte nějaký tip?

Když mě ještě nějaký další důvod nenávisti napadne, doplním ho později. ;-) 

Teď jsem začala kotníkovky trochu víc nosit, protože skoro pořád chodím v šatech a na sandály a bosé nohy to ještě není. Samozřejmě se s nimi vztekám z výše uvedených důvodů. A to jsem si ještě nestěžovala na mizernou kvalitu těch mých nových z Rossmanna, které sice nekloužou, nicméně se na nich po jednom nošení udělala díra na palci (a ne, nemám ostré neostříhané nehty). A z druhého páru tu jednu sežrala pračka. A to stály prosím pěkně 69 či 84 Kč.

Ale abych jim dala taky jednu pochvalu. A ne zrovna malou a bezvýznamnou. 

Chtěla jsem vyrazit na zahradu nakrmit zvířátka. Sáhla jsem automaticky po tlustších teplých ponožkách s vánočními motivy, které mi věnoval manžel, protože mu byly krátké a úzké přes kotník. Prvně jsem si myslela, že se praním ještě víc smrskly a jsou mi taky úzké. Mám trochu vyšší nárt, takže jsem na drobné nepohodlí zvyklá. Ale teď mě v tomto směru rozčílily i ponožky od Stephena Westa: Painting triangles socks (více o nich zveřejním 16. 5. 2025 na svém blogu o tvorbě), které prý nemám moc utahovat, ale ani nechávat volné, ono to tak nějak samo pěkně vyjde... jo, velký kulový, sotva je obleču přes nárt. A najednou mi to došlo – s tím jak mi teď příšerně otékají kotníky (ano, váhám, jestli to mám vyfotit nebo ne, je to dokumentační a na blog to patří, ale je to hnusný, a když naše koza při prvním porodu přišla o kůzlata, fotky jsem taky nezveřejnila, protože to pro mě byl drastický zážitek)... takže s tím, jak mi teď otékají kotníky, to asi není chyba ponožek jako takových (ani slavného návrháře Stephena, kterému jsem kvůli tomu skoro napsala mail s výčitkou). A pak jsem dostala spásný nápad. I když je nesnáším, vezmu si kotníkové ponožky. Otoky jsou totiž  především nad nimi, tím pádem je v klidu obleču. Jestli to takhle půjde dál, možná bych si i nějaké měla uplést. Ale tajně doufám, že mi pomůže „superželezo“, které mi doktorka předepsala.

Vavřínový věnec nad dveře (2. část)

Tvorbu vavřínového věnce jste si mohli prohlídnout tady. Teď se posuneme o krůček dál. Doplníme fialovou dvoulinku. Barvu vybral manžel. Já se trochu bála, i když se mi zároveň hodně líbila. V některých obdobích patří fialová k mým nejoblíbenějším. Ale pak jsem se koukla na barevný kruh od Tamary Laporte a říkala jsem si, že se to bude krásně doplňovat. A taky že jo. Zajímalo by mě, jak by touhle úchvatnou barvou vypadal celý pokoj. Nebo aspoň proužek pod stropem...

Fialová dvoulinka

Povšimněte si prosím těch hřebů, co drží obě ramena věnce. Nevypadají jako pravé? A přitom je to obkreslená padesátikoruna. :-)

Dalším krokem bude psaní textu. Aby odpovídal našim představám a historické době, rozhodli jsme se použít římskou kapitálu. Resp. já rozhodla, protože jsem se kdysi trochu věnovala typografii a kaligrafii, takže jsem věděla o čem mluvím. 

Manžel zase řešil historické hledisko – v jakém jazyce by měl takový nápis být? Na nejrůznějších zámcích, branách a sloupech bývá obvykle vyveden v latině. Stejně ho najdete například na Matyášově bráně, která je součástí Pražského hradu. 

Nicméně my nemáme zámek ale statek. A snažíme se hrát si na takovou nějakou selskost nábytku a stylu. I když sem tam inklinujeme i k tomu, že je to zámek, i když úplně malilinkatý. Ano, máte naprostou pravdu, nutně bych potřebovala ještě jednu místnost jako dámský salónek pro všechno svoje pletení, šití, knihy a malování. A ideálně s pódiem na čajové obřady! 

Uf, to jsem trochu odbočila. Takže na statku by to podle našeho souseda, který je tak trochu historik a hlavně asi archeolog, by to mělo být v němčině. Nicméně němčina má jednu nepříjemnou vlastnost pro tyto účely – nechutně dlouhá slova. A to znamená, že by se nám tam některé ty jejich spojeniny různých slov do jednoho nevešly na délku. Teď mě Google překladač pěkně utřel, protože šťastné manželství by se v němčině řeklo jenom „glückliche Ehe“. To je to horší v té latině!

Test na cukrovku (oGTT)

Gynekoložka mě poslala nechat si udělat test na těhotenskou cukrovku (oGTT). Odborné detaily najdete třeba na Wikiskriptech. Věděla jsem, že to přijde a trochu jsem se toho bála. No, co si budeme povídat, určitě to není věc, kterou chcete, aby vám našli.

Měla ji jedna moje bývalá kolegyně a ačkoliv už je to dávno a tou dobou jsem o dítěti ještě vůbec neuvažovala, děsilo mě, že smí sníst jen tři knedlíky (nebo to snad dokonce byly dva, a nemyslím šišky ale kousky) a trošku omáčky. A celkově si všechno hlídat a kontrolovat a počítat, aby toho nesnědla moc.

Současná kolegyně mě naopak uklidňovala, že to není žádný problém, jen taková menší dieta, de facto zdravá strava. A jedna kámoška ze sousední vesnice mě ujišťovala, že ji určitě nemám, když neomdlívám a nemotá se mi hlava kvůli výkyvům cukru. To by mi ji pak ale nemuseli měřit, kdyby se to poznalo tak snadno, ne? Ale znělo to dobře, než jsem se dostala k výsledkům.

Tolik zkušenosti ostatních, teď k zážitkům.

On už ten začátek nebyl nic moc: nemohla jsem se dovolat na objednání a doktorka chtěla, abych tam šla brzy, aby měla na příští naší schůzce (těhotenské prohlídce) informace s výsledky v ruce. A bůhví jaké tam mají objednací doby a za jak dlouho budou mít výsledky. To furt slyším od starší generace telefon telefon... no a jak jsem napsala mail, byť po pracovní době, hned ten den jsem dostala odpověď. Maily jsou zkrátka mnohem lepší, protože je jednoduše vyřídíte, kdy chcete, a nezdržují vás od vaší práce. A takovou banalitu jako „kdy bych si mohla nechat vzít krev“ nemusíte řešit telefonicky, protože ji druhá strana snadno pochopí.

Trochu oříšek byl hledání sídla v mapě. Kdybych se pořádně koukla, dala mi gynekoložka správnou adresu. Ale jak jsem se tam nedovolala, hledala jsem mail a upnula se na starou adresu i název polikliniky: Diabetologie na Jarově. Adresa Koněvova 2427/205. Nejprve selhal Google. No, to se dalo čekat, seznamácký mapy jsou lepší, takže přepínám na ně. Jenže ty selhaly taky. I tu jsem si vzpomněla, že už jsem v téhle ulici něco hledala. Oni ji přejmenovali! 

Teď se jmenuje Hartigova. Tak to už je jednoduchý. Stačí nastoupit na tramvaj devítku na Můstku, kam se snadno dostanu metrem Áčkem a pak už si v klidu budu plést, dokud nevystoupím na Chmelnici. Jednoduchý. 

Pak se jen rozhlídnu a někde vlevo by měla být ta poliklinika. Sice tam je, ale na budově to napsané nemá! Ještě že jsem se pořádně koukla do mapy. To může být celá Praha plná vizuálního smogu (= zaneřádění prostoro nevzhlednými a velkými reklamami, banery, plakáty a popisky), ale pak polikliniku aby člověk hledal lupou na zvonku!

No nic. Trefila jsem, dorazila včas a pěkně na lačno. První braní krve mě bolelo. Že by ještě tolik působily ty hormony – stalo se mi to už když zjišťovali, jestli jsem těhotná, ale to bolelo úplně nehorázně a sestřička mi tehdy řekla, že to je progesteronem. Já tím chtěla spíš naznačit, že asi byla trochu surová. Tohle bolelo jen trošku, ale stejně mě to dost znechutilo při představě, že to ještě dnes musím absolvovat dvakrát. Ach jo.

Následovalo pití sladké břečky. Jen dvě stě padesesát mililitrů, takže jsem neměla obavu, že to nezvládnu. Sladká voda nemůže být tak hnusná. Ale byla. Snad kvůli nějaké příchuti z ní brněl jazyk. Samotných 75 gramů glukózy by mě asi nerozházelo. 

Zvědavě jsem se ptala, proč po tom někdo zvrací (rozuměj, určitě to nechci absolvovat znovu, když už mi jednu krev vzali). Sestřička mi řekla, že to je asi hormony, citlivým žaludkem nebo prostě něčím spojeným s těhotenskou nevolností, takže jsem se uklidnila a řekla si, že to dám. Ještě mi zakázala dělat jakoukoliv aktivitu, abych jí nespalovala cukr rychleji a líp, než bych měla. Tak nějak jsem s tím počítala, takže jsem si s sebou vzala čtení (o tom zase někdy příště) a pletení. Jenže, není pletení taky pohyb?

Prý nemám moc máchat rukama a bude to dobrý. Stejně jsem se k tomu dostala jen na chvilku, protože sezení v čekárně se ukázalo jako náročnější, než jsem si myslela. Asi tam byl trochu vydýchaný vzduch. Nebo jsem jen byla unavená. Ale každopádně jsem tam chvíli v sedě podřimovala a taky přemýšlela, jestli bych si na tu lavici nemohla lehnout. Jenže mi to jednak přišlo trochu nechutné (bezdomovecké), a jednak bych tím možná překážela některým starším lidem, kteří přišli na kontrolu po mně. Psala jsem manželovi, že mi z toho jejich pitíčka brněl jazyk a že možná pojedu rovnou domů, protože v práci bych byla marná. Tedy pokud se mi po jídle (snídani cca v 11 hodin) udělá lépe. Nakonec jsem to zvládla přečkat v sedě, ale když si mě sestra konečně zavolala po hodině dovnitř a zeptala se, jak se cítím, řekla jsem jí, že nic moc, že jsem hrozně unavená a ospalá a mám hlad. On to nebyl takový ten hlad, že se potřebujete najíst, ale spíš prázdno v bříšku. Znovu mi vzala krev, tentokrát z druhé ruky a poslala mě opět do čekárny.

Kupodivu to najednou bylo mnohem lepší. Asi se mi dobily baterky. Chvíli jsem četla, pak pletla Stephenovy trojúhelníčkové ponožky (uvidíte 16. 5. 2025 na mém blogu o tvorbě) a pak si povídala s pánem, který tam přišel. Podle velikosti mého břicha odhadl, že je mimču o dva měsíce víc. To potěší. Ale beru to tak, že chlapi to obvykle nepoznaj a navíc to u běžně štíhlých jedinců vypadá výrazně děsivěji (blížící se porod je rozhodně děsivou záležitostí pro kolemjdoucí či sedící). A hlavně jsem se rozhodla soustředit na to, že se mu líbily ponožky, které pletu, a taky že mi pochválil, jak umím kombinovat barvy. To mi opravdu udělalo radost. Pak šel dovnitř a odešel jako všichni ostatní, ale předtím mi ještě stihl říct, že se jim druhé dítě „nepovedlo“, i když se ho snažili vychovat jak nejlépe uměli a že je to sice hrozný, ale že by bylo bývalo lepší, kdyby si ho nepořídili. Nepracuje, kouří, pije a má doma znepříjemňující řeči. Snažím se to vytěsnit, znám podobných pár smutných případů a říkám si, že náš to nebude. A určitě nad tím nechci dumat jakožto těhotná. Koneckonců holčičky jsou přece vždycky lepší... (ha ha ha) vzornější... (ha ha ha) a tak.

Nakonec došlo i na mě, potřetí mi vzali krev a rovnou si ji vzali do laborky na rozbory. Takže jsem se po dvou hodinách strávených v čekárně mohla najíst. Ještě že jsem si za odměnu s sebou vzala výborný sladký celozrnný koláček s tvarohem.

Ale aby to nevypadalo, že si jenom stěžuju, tak na výsledky mě pozvali už za dva dny. Tam mi dali zprávu pro paní doktorku (gynekoložku), která mě má na starosti. A řekli mi, že u toho testu po hodině jsem těsně pod hranicí určující cukrovku, takže dobrý. ... Jako jak dobrý? Když jsem těsně pod hranicí, tak je to vlastně špatný, ne? Ne. Nemám dodržovat žádný výživový omezení a vůbec nic nemusím řešit. Ještě jsem s paní doktorkou rychle hodila řeč o výběru porodnice a spokojeně vyběhla do studeného počasí a deště. Já říkala už ráno, že je dneska krásně, myslela jsem si šťastně.