Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. 

• Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)
• Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)
• poezie císařovny Sisi¹ (*) v díle Gabrielle Praschlová-Bichlerová: Císařovna Alžběta Mýtus a pravda (** = hodnocení knihy)
• Radkin Honzák, Denisa Vostrá: Haiku – cesta ze stresu

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

¹Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.

Moderování komentářů na blogu

Kdo jste si někdy zkusil vložit komentář k mému článku na blogu, víte, že je mám moderované. Není to proto, že bych chtěla poslouchat jenom chválu (stejně ji nikdo nepíše, ale to není nic divného, prý dobré pochválíme tak třikrát, zatímco o špatném řekneme deseti lidem, což moc nedává smysl, protože nepotřebujete slyšet výčet špatných knih, restaurací a filmů. Abyste si je nedejbože zapamatovali a ještě se na ně šli podívat do kina!), ale hlavně chci moderovat spam. Různé blbiny s odkazy, které mi tam někdo (možná roboti s dobrou češtinou) vkládá. 

O jednom takovém jsem psala v článku Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou. Teď mi někdo přidal další o tom, jak se žena pohádala s manželem a on odešel a nikdy se nevrátil, až to urovnal nějaký doktor a jsou zase zázračně spolu „a odvtedy je to krásne.“ Což je trošku zvláštní, když se nikdy nevrátil, ale nevadí. Ten hlavní fór vidím v tom, že tenhle příspěvek někdo vloží k mé recenzi na knihu 101 způsobů jak mučit manžela, kterou jsem ohodnotila jako vtipnou čtyřmi hvězdičkami. A dokonce přidala pár vlastních tipů. No, myslím, že z toho je hezky vidět, že tou dobou jsem nebyla moc šťastná ve vztahu. Ale teď jsem se pobavila. Hlavně zeleninovým jídlem a hláškou, že na klubíky (nákupy příze) se chlapi neberou, protože by nám do toho kecali.

P. S.: Jé, dneska je pátek třináctého! Něco si přejte. :-)

Židovská kuchyně na mém stole

Letos to na žádné velké cestování opět nevypadá. Malá je ještě pořád malá. Tak mě napadlo, že si aspoň zacestuju v kuchyni. Inspirovala mě k tomu četba knihy Golem a Sára – Záhadné vraždy v pražském ghettu (***), kterou napsal Vladimír Kavčiak. Je to o židovském ghettu a já se rozhodla začít židovskými recepty. Pak bych postupně mohla přejít na jakoukoliv zemi, o které bychom zrovna četli – Martin ze Stvolna (od Vondrušky) je právě ve Francii, ale ještě v minulé knize byl v Německu, pak v Benátkách a taky v Čechách. 

Další inspirací k témuž činu pro mě byla kniha Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně (*****) od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, ve které jsem objevila recept na bagely, které jsem už dávno chtěla vyzkoušet. Domnívala jsem se, že to je americká věc jako donuty, ale bylo k tomu napsáno, že se jedná o židovský pokrm. A tak jsem si řekla, že tahle shoda náhod se mi náramně hodí a vypadá jako koincidence. Navíc mi ještě ke všemu docházel chleba a nákup jsme plánovali až za pár dní. Těšila jsem se, že si zase vyzkouším něco nového.

Přemýšlím, jak to pojmout. Určitě nemám v úmyslu studovat náboženská pravidla kašrut, protože zase tolik volného času nemám. Takže bych se ráda podívala jen na pár základních a známých jídel, která půjdou uvařit v našich podmínkách. AI tvrdí, že se židovská kuchyně dělí na aškenázskou (evropskou) a sefardskou (středomořskou) a řídí se pravidly košer. Ani těmi se nemám v úmyslu zabývat. Dále říká, že mezi typická jídla patří:

• husí či kuřecí polévka s macesovými knedlíčky [3], „velmi silný slepičí vývar se zeleninou, který je obohacen o knedlíčky z mletého macesu, vajec a sádla.“ [1] „Složitější kuřecí polévka je sephardim s orzo nebo rýží, také polévka ashkenazim s nudlemi.“ [2] „polévka kubba připravená z bulguru nebo čočková polévka s masem a koriandrem. Polévka harira  je kořeněná polévka z jehněčího nebo kuřecího masa. v Jeruzalémě se často podává polévka z bílých fazolí v rajčatové omáčce.“ [2] 
• maca/matzo [3] = křehký nekvašený chléb používaný zejména o svátku Pesach, [1]
• knedlíčky (knaidly) v polévce, [3]
• falafel = „smažené kuličky z cizrnové kaše, podávané v chlebové placce pita s hranolky, salátem, nakládanou zeleninou, sezamovou omáčkou tahina (tchina), ostrými omáčkami nebo kečupem“ [4], [2]
• cizrnový hummus [3] = „kaše z cizrny s přísadami cibule, různých bylin a česneku. Jako příloha se podávají olivy a do kaše se kápne několik kapek olivového oleje. Hummus se nabírá na placku a je vhodným předkrmem nebo i přílohou k hlavnímu jídlu“ [4]
• mashi = plněné baklažány [4]
• šoulet = zapečené kroupy s fazolemi a husím nebo hovězím masem, někde [1] se uvádí i hrách, „Jeho příprava je sice časově náročná a vaše kuchyně bude vonět jako česnekové doupě, ale výsledek vás naprosto uchvátí.“ [1]
• husa, [1]
• kebab „Kuřecí a krůtí maso se připravuje na mnoho způsobů, od jednoduchého pečeného kuřecího masa až po komplikované pokrmy s omáčkami – datlový sirup nebo rajčatová omáčka. Známé jsou kuřecí kuličky z mletého masa (albondigas) v rajčatové omáčce nebo kufta z mletého masa, bylin a koření, vařená s rajčatovou omáčkou, datlovým sirupem, sirupem z granátového jablka nebo tamarindovým sirupem se zeleninou nebo fazolemi. Obalovaný krůtí řízek podávaný s těstovinami je velmi oblíbeným jídlem. Židé maso rádi grilují doma i venku, nazývá se pak mangal nebo al ha-esh (v ohni). Připravují tak kebab, taouk, merguez a šašlik.“ [2]
• šašlik [2] = druh kebabu [4] Rozdíl mezi kebabem, šašlikem a švarmou nechť si čtenář případně zjistí sám, pro mě už je to detail mimo tento článek.
• švarma/šavarma/šaurma = slabé plátky skopového či kuřecího masa hutně napěchované na otočnou vertikální tyč a rožněné otáčením kolem ohně [4]
• pita = chlebová placka
• ryby, např. gefilte fiš = plněné rybí koule (často kapr), „Připravují se celé, grilované nebo smažené často pouze s čerstvě vymačkanou citronovou šťávou. Oblíbený je pstruh (forel), gilthead seabream (denisse ) a mnoho dalších ryb. Ryby se často dusí v omáčce, například pokrm hraime, kdy je ryba v omáčce s feferonkou a jiným kořením. Ryba kufta se vaří v rajčatové nebo jogurtové omáčce. Tilapie je ryba zapečená s omáčkou tahini a přelitá olivovým olejem, koriandrem, mátou, bazalkou a piniovými oříšky. Pevné bílé ryby, jako je kapr, jsou rozemlety a tvarovány do bochníků nebo kuliček a vařené v rybím vývaru.“ [2]
• rýže „Rýži konzumují Židé od jednoduché dušené bílé až po slavnostní – složitě připravenou s mnoha ingrediencemi. Rýže se často vaří s kořením a podává s mandlemi a piniovými oříšky. Oblíbená je zelená rýže, která obsahuje různé čerstvě nasekané bylinky. Rýžové mísy často obsahují i tenké smažené nudle nebo čočku (mujadara). Orez shu'it se připravuje z bílých fazolí vařených s rajčaty a podává se s rýži.“ [2] „Mujadara (často psáno jako mujaddara nebo mejadra) je tradiční blízkovýchodní jídlo, které je velmi oblíbené jak v arabské, tak v židovské kuchyni, zejména u komunit sefardských a mizrachských Židů. Základní suroviny: Jídlo se skládá ze čočky (často hnědé nebo zelené), rýže (někdy bulguru) a velkého množství karamelizované cibule. Charakteristika: Je to syté, levné a nutričně bohaté vegetariánské jídlo, které je přirozeně veganské. Chuť a koření: Často se ochucuje římským kmínem, koriandrem nebo směsí koření allspice (nové koření). Podávání: Mujadara se obvykle podává s jogurtem, salátem nebo pita chlebem. Kulturní význam: V židovské kultuře se připravuje po celý rok, ale je oblíbená například během půstů. [1]
• „Kuskus se připravuje z krupice, která se pasíruje přes síto a vaří v aromatickém nálevu ve speciální parní nádobě zvané couscoussière. Na dušeném kuskusu se pak podává kuřecí nebo jehněčí maso. Kuskus se také míchá se zeleninou vařenou v polévce ochucené šafránem nebo kurkumou.“ [2] [3]
• „Těstoviny Putim, nazývané izraelský kuskus, vznikly jako náhrada rýže a byly připravovány z pšenice. Proto měly původně tvar rýžových zrn. Dnes mají tvar perel, smyček, hvězd nebo srdcí. Podobně jako ostatní těstoviny jsou dochuceny kořením, bylinkami a omáčkami. Další oblíbenou těstovinou je bulgur. Je to druh sušené popraskané pšenice, který se používá stejně jako rýže.“ [2]
• omáčky „Izraelci mají v oblibě nejrůznější pikantní omáčky a koření. Podávají se především ke grilovanému masu, ale i k mnoha dalším pokrmům. Známá je červená a velmi ostrá omáčka skhug malawach chilli z chilli papriček. Omáčky harissa a filfel chuma jsou vyrobené z česneku a chilli. Amba je nakládaná mangová omáčka.“ [2]
• káva „Mezi židovskou komunitou je pití kávy kulturní záležitostí. Káva se připravuje jako instantní (nes), ledová, latte (hafuḥ), italské espresso nebo turecká káva, která se někdy ochucuje kardamomem (hel).“ [2] „orientální Židé často servírují hořkou tureckou kávu s přídavkem kardamonu. Arabové servírují většinou tmavý sladký čaj ve skle, někdy s přídavkem máty. Židé si spíše potrpí na čaj s citronem nebo s obdobou sušeného mléka vyrobeného na rostlinné bázi (parve), aby vyhověli požadavku košer po masitém jídle. Běžně jsou k dostání ovocné šťávy, kromě citrusových džusů jsou tradičními palestinskými drinky datlová a mandlová šťáva.“ [4]
• čaj „Čaj je také velmi oblíbený a konzumovaný doma i v kavárnách. Židé jej připravují mnoha způsoby, od obyčejného černého čaje v ruském a tureckém stylu s cukrem, po čaj s citronem nebo mlékem, také s mátou (nana).“ [2]
• limonáda „Limonána, vyrobená z čerstvě vymačkaných citronů a máty, byla vynalezena v Izraeli počátkem 90. let. Rimonana je vyrobená z džusu z granátového jablka a máty.“ [2]
• alkohol – arak „Arak je alkoholický (40–63%) nápoj s anýzem; je čirý, bezbarvý a neslazený. Často se podává smíchaný s ledem a vodou, která promění likér v mléčně bílou barvu. S grapefruitovým džusem se nazývá Arak eškolijot (Arak grapefruit). Nejrůznější pálenky a likéry se produkují po celé zemi.“ [2]
• kreplach = taštičky plněné masem,
• latkes = bramborové placky, tradiční na Chanuku, dle [1] připomínají bramboráky, neboť se jedná o smažené placky z nastrouhaných brambor, „Tradiční latkes se nejčastěji konzumují se zakysanou smetanou a sladkými džemy.“ [1]
• challa/chalá = sváteční pletýnka, „Podávají se vždy dva bochníky. Je upečen ze sladkého těsta, které u nás není příliš běžné a je proto pro některé lidi zprvu oříšek, najít k němu cestu.“ [1] [3]
• čokoládová babka = sladké kynuté pečivo,
• rugelach = malé rohlíčky s ořechovou nebo džemovou náplní.

Jakási Štěpánka [1] na svých stránkách tvrdí, že židovská kuchyně „kombinuje sladké a slané prvky a vytváří nový chuťový požitek. Dominují zde vůně česneku a koření a pochutnáte si jistě i na sladkém pečivu a notné dávce medu, který židovská kuchyně často používá.“ Na Wikipedii [2] se píše, že „největší komunita Židů žije v Izraeli, a proto je židovská kuchyně téměř identická s kuchyní izraelskou. … Židovská kuchyně nemá všeobecně uznávané národní jídlo. … V Izraeli se za tradiční jídlo považují smažené a kořeně kuličky z mleté cizrny – falafel.“

Zdroje:
[1] Štěpánka. Kavárna pro chvíle pohody a inspiraci 4home.cz. Vůně kultur – tradiční židovská kuchyně, 2. 8. 2020. cit. 6. 3. 2026. https://kavarna.4home.cz/clanky/recepty/vune-kultur-tradicni-zidovska-kuchyne/
[2] Židovská kuchyně. Wikipedie. 6. 11. 2025, cit. 6. 3. 2026, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B
[3] Židovská kuchyně. Apetit online. cit. 6. 3. 2026, https://www.apetitonline.cz/stitek/zidovska-kuchyne
[4] Izraelská kuchyně. Wikipedie. 4. 11. 2025, cit. 6. 3. 2026, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B

Blafání o všem a o ničem

Už strašně dlouho jsem nepsala blog a cítím se kvůli tomu notně frustrovaná. Mateřská je někdy procházka růžovou zahradou s kochačkou, jaké všechny barvy růží se dají vymyslet a příroda je dokáže vypěstovat, a jindy máte pocit, že se snažíte holýma rukama prodrat k zámku s Šípkovou Růženkou. (P. S.: Nemám v plánu rozlišovat mateřskou a rodičovskou, protože nejsem sociálka a stejně by to nebylo přesné označení, protože po mateřské jsem si vybrala v práci dovolenou a pak teprve nastoupila na rodičovskou. Mimochodem, je s tím taky zábavná administrativa. Díky bohu, že už dnes jde skoro všechno dělat online.)

Vždycky když delší dobu nepíšu, cítím takový nepříjemný přetlak myšlenek a nápadů, že pak nevím, kde začít a špatně se mi píše, protože se to všechno tlačí ven jak z přecpaného šatníku. Což mi připomíná, že bych ho taky ráda přebrala. Ne, že bych měla sílu na to se s něčím rozloučit, to je vždycky jenom minimum kousků, ale mohla bych dát bokem věci, které teď nebudu nějakou dobu nosit, protože nechodím do práce a celkově mezi lidi. Víc by mi prospělo, kdyby jednu skříň zabíraly věci na doma a na vycházky. Případně praktické oblečení na výlety do města. Abychom si rozuměli, většina mého oblečení je praktická, protože nemám ráda něco, co mě omezuje (úzké sukně, ve kterých se musí cupitat), ale teď praktičnost musí zahrnovat i pohodlné kojení, popřípadě vyprání, kdyby mě miminko poblinkalo.

Jedním z článků, který pro vás připravuji, je o vaření, protože to se teď stává víc a víc nedílnou součástí mého života. Kupodivu mi to ani nijak zvlášť nevadí. Nechci být otravná, ale částečně za to vděčím Florentýně a jejím článkům na blogu, který už bohužel nepíše, a taky jejím třem knihám (snídaně, večeře, merendy, k těm se někdy vrátím samostatně, doufám). A teď jsem si navíc půjčila Hovory s řezníkem. Taky jsem zamilovaná do knihy Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, protože recepty v ní uvedené krásně fungují. Těsto se chová tak, jak autoři píší, a upeče se taky za stanovený čas. Skoro vždycky jde snadno uplácat rukama bez nějaké velké námahy. Ačkoliv ho nikdy nehňácám deset minut, jak uvádějí, všechny chleby jsou vydařené a chutné. Snad jen trochu malé, obvykle půlkilové. A další můj „nový“ kamarád a zdroj inspirace v této oblasti je AI. Už mi poradil dva skvělé recepty, o které bych se ráda podělila, protože jsem byla nesmírně spokojená. Jasně, není to úplně vaření pro začátečníky, je dobré, když máte nějaké základy, ale zároveň mu snadno můžu zadat suroviny, ze kterých chci udělat oběd (kokos, krevety, mascarpone a pomeranče) nebo si ověřit, jestli kus libového vepřového masa je vhodný pro přípravu steaků. Měla jsem takový neurčitý pocit, že není. A taky že ne. Prý by to bylo vysušené.

Ještě se musím vrátit k té první poznámce o růžích. Nějak jsem to na podzim nezvládla se sazenicemi krokusů a tulipánů, tak jsem se teď rychle ptala AI, jestli je má ještě smysl sázet. Prý pokud nejsou plesnivé nebo měkké, mohlo by z toho ještě něco být. Tak jsem si to taky naplánovala na dnešek. Ale když už jsem přemýšlela, že vyrazím ven s malou v nosítku (to by se to sázelo jedna báseň! – ironie), došlo mi, že bude mít zase za chvilku hlad (ještě pořád jí víceméně co dvě hodiny), takže jsem šla nejdřív kojit. Pak mi zavolal kamarád a po hodinovém rozhovoru – jak to mohlo být tak dlouho, vždyť jsme si sotva stačili říct novinky – mi pro změnu volal manžel, jak dopadl u doktora a co má koupit. 

Pak jsem dostala chuť upéct zase nějaký chleba. Asi je to moje nová závislost, nebo nevím. Proč pociťuju drobnou provinilost, když si připravím kvásek? Je to jako bych nahodila sedmi stý osmdesátý čtvrtý projekt, zatímco mi jich předešlých sedm set osmdesát tři nedokončených straší ve skříni. Máte to taky tak? Myslím nepochopitelný pocit provinilosti, i když děláte něco bohulibého?

No, jak jsem říkala, přemýšlela jsem o tom, které články začít psát nejdřív. Asi to vezmu tentokrát podle bullet journalu a čtvrtečního speciálu „něco nového“. Pak bych taky ráda posunula seriál „na statku“, protože sice se nic moc nového neděje (jedna velká novinka), ale o spoustě věcí jsem ještě nepsala a chtěla bych to napravit.

A teď už jdu konečně zasadit ty tulipány a krokusy. Jsem zvědavá, jestli z toho něco bude. Manžel mi zatím pohlídá malou.

Půl roku stará novinka

Minule jsem si trošku poskuhrala, tak to chci rychle napravit. Ne, že bych neměla právo mít špatnou náladu a trochu si postěžovat, ale na druhou stranu si zasloužíte vědět taky o těch super věcech, ne?

Jednou ze super věcí, o které jsem měla napsat už strašlivě dávno, je pitná voda. Musím to ještě jednou zopakovat: máme pitnou vodu!

Pokud jste jako většina ostatních obyvatel téhle země, nejspíš vám na tom nepřipadne nic divného. Prostě otočíte kohoutkem, naberete vodu do sklenice a napijete se. Nebo ji natočíte do rychlovarné konvice a uděláte si čaj, kafe, horkou čokoládu, nebo různé zimní dobrůtky typu grog, punč...

Jenže v některých oblastech (na chalupách) ještě pořád pitná voda samozřejmostí není. Jsou tam jen studny. A tak to bylo i u nás. Byli jsme asi poslední v obci, kdo ještě neměl zavedenou pitnou vodu. Většinou jsme ji vozili z práce či od tchyně v petlahvích a barelech (asi taky nic moc zdravého). Ta naše ze studny byla dle testů špatná. Jako šlo by koupit nějaký filtr... asi za deset tisíc, ale k tomu ještě něco dalšího a mělo by se to pravidelně testovat (snad co dva měsíce? A ty testy stojí asi dva tisíce.). Prostě vlastní voda ze studny se nevyplatí ani náhodou! Aspoň ne nám. A i tak by byl pravděpodobně problém s její tvrdostí, která by trápila naše spotřebiče.

Vodu jsme měli přivedenou k baráku a stačilo jen otočit kohoutkem a nějak propojit, abychom ji měli i v domě. Chvíli jsme dokonce uvažovali, že si pro pitnou vodu budeme chodit do sklepa. Ale to se samozřejmě změnilo s příchodem miminka. A i já měla najednou obavy, jestli se v šestinedělí budu chtít koupat v potenciálně špatné vodě.

No, můžu vám říct, že takový adrenalin jsem nečekala! A nejspíš byste to nečekali ani vy, kdybyste měli vodovodní přípojku v domě. Nejdřív jsme museli vyplnit žádost, že se v naší lokalitě (rozuměj obci) nacházejí vodovodní sítě. Pak podat nějakou žádost o přivedení přípojky (vždyť už jsme ji měli v domě) a pak si to jít teprve někam vyřídit osobně. K tomu ještě další potvrzení o tom, jak hodláme platit, jestli měsíčně, inkasem a tak... 

Nakonec bylo dobře, že jsem po porodu zůstala o pár dní dýl v porodnici, protože pitnou vodu jsme měli až tak od druhého dne, kdy jsem se vrátila domů. 

Možná bych o tom mohla napsat fejeton! ... Zkusila jsem o to požádat AI. A musím říct, že jsem fakt zklamaná. Pobavilo mě to natolik (i když s tou nadsázkou to někde přehnala), že nemám chuť se o psaní něčeho podobného snažit sama. To nepřekonám. ... Na druhou stranu jsem ze zvědavosti kromě klasické verze, kterou mi naservírovala jako první, požádala o poetičtější a to byly spíš nudné bláboly. Žádný fejeton. 

Co se děje na statku, když se nic neděje

Možná jste si všimli, že mi trochu zamrzl seriál na statku. Není to jen tím, že je zima a tudíž se nic moc neděje. Což je nezpochybnitelný fakt. 

Ohledně zahrádky zatím nemám ani plány. Možná pořídit nějaký ovocný keřík? Či maliní k plotu, aby k nám nebylo vidět od sousedů. To je argument pro manžela, pro mě je hlavní mít další maliníky! :-) Na druhou stranu jejich expanzní schopnosti jsou vážně děsivé a nerada bych, aby nás jednoho dne sežraly!

Možná budeme pořizovat krůty, aby se to trochu prostřídalo s husama, ale to se ještě uvidí. Dělá se to myslím tak nějak v květnu, takže relativně máme času dost. 

Kůzlata taky ještě nejsou. A ani moc nebudou. A to je druhý důvod, proč moc nepíšu, protože se mi o těch špatných věcech psát nechce. Rozloučili jsme se s Lízou, hnědou drzou bláznivou kozou, která si kdysi troufla na psa a tím přivolala jeho zlobu na celý kozí lid, který byl do té doby obcházen a míjen bez povšimnutí. Od té doby naopak bedlivě hlídán, střežen, s oblibou zaháněn do chléva a při první příležitosti s chutí kousnut do ucha či krku (bez vážnějších zranění než jsou oděrky). Takže v tuto chvíli máme jen bílou Melindu a hnědého Pepu/Hektora.

O plísních v předsíni jsem psala zde a taky ve vánočním deníku o jejich likvidaci prostředkem Bio repel. Jenže plísně se objevily znovu navzdory tomu, že pravidelně denně pečlivě větrám a používáme odvlhčovač. Dopisovala jsem si kvůli tomu s paní, která má na starosti prodej tohoto přípravku. Doporučila mi vytrvat a použít ho ještě jednou. Udělala jsem to a už docela dlouho (od nějaké půlky ledna nebo tak nějak) se držíme. Ale v rozích už se nám opět začíná rozlézat zeleň.

Ale co hůř, objevila jsem zelený růžek i v dětském pokoji, kde máme vymalováno vápnem. Sice obarveným načerveno, ale stejně! Proto jsme přece všude malovali vápnem. Abychom se vyhnuli plísním. A navíc jsem na stěně vedle skříně objevila něco bílého chlupatého. Do detailu jsem to nezkoumala, ale obávám se, že je to taky plíseň. 

Nebo takový to, co se nám začalo dělat v obýváku, protože nám z komína do zdiva prosakuje voda. Nemám tušení, jak se to jmenuje, ale asi bychom měli vyřešit stříšku nad komín, protože nám do něj zjevně nějak zatéká. Dřív to asi bylo úplně fuk, nebo to na naší staré výmalbě nebylo vidět. Ale teď, co jsou komíny vyvložkované, se to tam asi nějak sráží a je problém. Ach jo, člověk si myslí, že si rekonstrukcí pomůže a ony mu akorát vzniknou nové problémy.

Co tak nějak dělám a nedělám?

Juj, nějaký ten pátek už jsem nepsala na blog a teď zase nevím, kde začít. Poznámek mám fůru, materiálů v bullet journalu taktéž. Témat, o kterých se mi nechce psát (ani na ně myslet) by se pár taky našlo.

Koukám, že se poslední dobou hlavně zamýšlím. No, ono co taky chcete dělat na rodičovské dovolené? Sociálního kontaktu moc nemáte... cestování v zimě taky není žádná sláva. A s miminkem si to zatím ani moc neumím představit, i když v autě spí naštěstí dobře a není jí špatně.

Tak letmo koukám na své poslední články, rozuměj letošní. A přemýšlím, kudy do toho. Času na psaní je málo (dá-li se tak vůbec nějaký nazvat), takže jak toho udělat hodně v krátkém čase? To je poslední dobou moje oblíbená otázka na umělou inteligenci. Začíná to „mám takový problém...“ :-) a pak následuje téma, kterému se chci věnovat a nemám na něj čas. Kupodivu jeho návrhy nejsou tak úplně špatné. Spíš si nakonec pomůžu sama, protože vymyslím nějaké řešení out of the box, ale jako inspirace mi pomůže skoro vždycky.

Zaujal mě článek Co tak nějak dělám napsaný víc než před měsícem. Už bych ho mohla napsat znovu. Ve zkratce:

• starám se o miminko, aktuálně je to nějaké náročnější – Že by už přestalo být pro začátečníky? Znamená to snad, že se dostávám na level „pokročilá“? Nebo když tu mám mamku na výpomoc, tak se úroveň ztěžuje, aby se jedním miminkem zaměstnaly dvě ženy? Nebo to je prostě jen pár horších dní? ... Ha, už jsem asi opravdu pokročilá, jak to tak píšu a dumám o tom, napadlo mě, že možná prochází tzv. růstovým spurtem.
• na filmy nekoukáme, knihy víceméně nečteme, manžel je na „léčebném pobytu“ u tchyně, před pár dny jsme trochu víc hráli deskovky – k tomu se vrátím na začátku května (už mám jeden článek předepsaný, tak o to snad nepřijdete, i když člověk míní a mimi mění),
• řekla bych, že hodně pletu, ale oproti tomu, kolik jsem toho udělala jenom cestou v autobuse, když jsem chodila do práce, je to nic. Na druhou stranu všechno, k čemu se dostanete téměř každý den na rodičovské, děláte enormně intenzivně. ;-)
• Sem tam vařím nebo peču. Dneska jsem si přečetla jednu kapitolku z knihy Merendy v zástěře od Florentýny, kterou jsem dostala k Vánocům, a rovnou uvařila dvě polévky, abych ušetřila čas na následující poměrně náročné dny. Kdyby vás to zajímalo, šlo o bramboračku s hráškem (použila jsem mražený, který mám moc ráda) a minestronku z celeru, řapíkatého celeru, zelí a rajčat + protlak. Taky jsem před pár dny naložila citrony do cukru, aby se mi nezkazily. A je to překvapivě dobré.
• Sem tam si brnkám na ukulele a zkouším zpívat. Více bych chtěla napsat v samostatných článcích, teď snad stačí, že jsem prozradila tohle. :-))

Zkuste začít s něčím novým

Kdysi jsem napsala článek Staňte se začátečníkem. Ráda bych vás ve stylu lednových inspirací ponoukla k jeho přečtení. Já vím, pořád vás pokouším a nabádám, ať vyzkoušíte něco nového, pustíte se do svých snů a podobně. Doufám, že už vám to neleze na nervy. Píšu to tak trochu i pro sebe. I sobě musí člověk dodávat odvahu, nemyslete si! A pak jsem navázala článkem Moje malá začátečnictví, kde jsem psala o oblastech, se kterými bych chtěla začít (v roce 2022). Původní záměr byl, že k jednotlivým tématům napíšu i následující články. Třeba jak mi to jde a tak. Možná z nich udělám i seriály. Reálně na to sice nedošlo, ale to hlavní a zajímavé je, co mi připadalo přitažlivé a jak jsem na tom dneska. Třeba s vařením jsem se výrazně posunula. Nechci se chlubit, že bych byla kdovíjaký profík, mám značné mezery i v úplných základech (jak moc solit, na co se hodí která mouka, čím vylepšit vývar nebo zeleninovou polévku...), ale fór je v tom, že od té doby, kdy jsem psala tyhle články, jsem už úplně jinde. A taky vím, které oblasti mi schází a jak si je dostudovat. Ještě si na to najít čas. Každopádně podařenou srnčí pečeni, kozí maso na víně a bažanta na různé způsoby považuji za vyšší dívčí. To mi připomíná, že bych ráda našla deníček, kde jsem se tomuto tématu věnovala.

Ještě byste se mohli kouknout na článek Zamyšlení nad plány a předsevzetími pro letošek. 

Dnešní svět je plný možností. Můžete navštěvovat nejrůznější kurzy osobně, ale taky online. A dokonce i zdarma. Zamyslete se nad tím, co by vás lákalo a věnujte té oblasti jen pár hodin, třeba dvacet. To prý stačí, abyste se posunuli ze začátečníka někam, kde budete vědět, jestli tohle je nebo není ONO. Inspirací vám třeba může být kniha Prvních 20 hodin Jak se naučit cokoli... rychle od Joshe Kaufmana. Víc vám o ní povím příští týden ve středečním inspirativním okénku. Ale to hlavní už víte – potřebujete dvacet hodin!

Zamyslete se tedy nad oblastmi, které byste rádi prozkoumali. Můžete jim věnovat třeba jen dvě hodiny nebo čtyři, když to bude teorie – třeba vás vždycky zajímalo, jak funguje turbína a rozdíl mezi Kaplanovou a Francisovou. Nebo si chcete rozšířit své vědomosti o nahazování pletených projektů – kolika způsoby můžete nahodit a na co se který hodí?

Pro první průzkum tématu bych doporučila AI (umělou inteligenci). Hodí vám takový nástřel toho nejdůležitějšího pěkně přehledně v odrážkách a přidá odkazy, kde můžete najít víc a odkud víceméně (ne vždy zrovna správně, tak bacha na to!) čerpá. 

Určitě bych se pak koukla na nějaké to videjko, případně online kurzík.

Až jako třetí možnost bych zvolila knihy k danému tématu, protože bohužel nejrychleji zastarávají, jsou nejméně přehledné (těžko se v nich vyhledává) a názorné. Nejsou hned dostupné. Ale když si dáte práci s rešerší a vyberete dobrou, může být kniha mnohem lepší a přehlednější než celý internet dohromady. Záleží na tématu. Praktické věci jsou často lepší ve videu – jak ostříhat na jaře strom, jak ušít balonovou sukni (dělala jsem jenom dle youtube) nebo jak plést různé divné anglické zkratky. Když je dostatečně detailní video, může být i v japonštině, ale leckdy je i pro pokročilou pletařku náročné plést jen podle psaného návodu.

Zamyšlení nad plány a předsevzetími pro letošek

Út 27. 1. 2026

Píšu Velké ohlédnutí za loňským rokem. Musím uznat, že je to docela makačka, i když jsem se snažila průběžně doplňovat, co se zrovna v tom kterém měsíci dělo. Co jsme četli, kde jsme byli na výletech, jak se vedlo našim zvířatům a tak. Článek bych ráda publikovala ve čtvrtek, ale už teď mám pocit, že není šance to stihnout. Z hlavy už jsem doplnila, co mě napadlo. Prošla jsem taky všechny články na blogu a nakoukla na tvorbu, abych doplnila i co jsem kreslila nebo pletla. A teď jsem se ještě pustila do procházení fotek. Nádherně totiž ilustrují, co jsem dělala a kde jsem byla. Zejména výlety, o kterých jsem nestihla napsat. To je totiž tak – v zimě se člověk kope do zadku (haha, já určitě), ale od nějakého dubna května je v jednom kole někde na rajzu a to jsme vloni moc výletů neudělali, asi tak tři nějaké miniprocházky, jenže i tak jsem se snažila vymetat akce typu Terezín, Dril fest, pletení s Emiteri v Pointě, krajkářské trhy a Světový den pletení na veřejnosti (ani o tom jsem nezvládla napsat!). A to by bylo ideální ještě projít deník/bullet journal s poznámkami. Jenže za ten rok toho vždycky napíšu! A za ten loňský zvlášť. Těhotná jsem byla totiž poprvé. Navíc jsem psala více či méně pečlivě těhotenský deník. To bylo fajn. Jestli budu ještě někdy těhotná, chci si to zopáknout, je sranda, když to pak člověk po sobě čte a zjišťuje, že už po tom roce si různé věci nepamatuje docela přesně a připadá mu to ve vzpomínkách jako procházka růžovou zahradou.

Ráda bych vám takové psaní ohlédnutí za loňským rokem, nebo aspoň prohlídku fotek (s vymazáním těch zbytečných, rozmazaných nebo ošklivých) doporučila. Krásně si zrekapitulujete uplynulý rok a samo vás to navede k tomu, čemu byste se letos chtěli věnovat víc. Můžete to pak rovnou šoupnout do svého habit trackeru (více jsem o tom psala zde). Nejde jen o nástroj zvyšující vaši pracovní či jinou efektivitu, Knitsonik to ve svém bullet journalu (o něm jsem psala zde a myslím, že stojí za to to vyzkoušet) používá k přidání více činností, které máte rádi a chcete je dělat, do svého života. Možná že nemáte problém najít si čas na zábavu, ale my tady u Prahy (a ke všemu na statku) jo. Tady je pořád spousta práce! Můžete natírat, brousit, sekat trávu, sušit seno, sklízet ořechy, něco sázet... Takže pokud chci mít čas na pletení, psaní nebo čtení, musím si ho udělat. A hlavně si na to musím myslet. A vůbec není od věci čas od času kouknout, jak mi to v uplynulém měsíci šlo. Jasně, když jsem se k malování nedostala už od listopadu, žádné statistiky a záznamy hledat nemusím. Ale kdy jsem naposledy cvičila? Mám pocit, že to bylo nedávno, ale dle poznámek to vypadá na první půlku prosince a 21. ledna. To je asi celkem málo, když se snažím zhubnout, ne?

A co předsevzetí? Dali jste si letos nějaká? Na kterou oblast svého života se zaměřujete? Mám pocit, že v médiích se vždycky mluví jenom o zdraví a to ještě o dvou třech oblastech: 

• přestat kouřit (chlast snad ani nikomu nevadí, a to jsem se nedávno na stránkách Masarykova onkologického ústavu dozvěděla, že alkohol přispívá k rakovině (odkaz zde) a článek Sklenka pro zdraví může zabít. K rakovině přispívá i jedno pivo nebo víno denně, zjistili onkologové je sice populární a ne vysloveně naučný, ale už název hovoří za vše, ne?)
• zhubnout,
• víc se hýbat.

Všechno je to chvályhodné, ale jsou i jiné oblasti, kterým by se dalo věnovat (viz můj článek o tvorbě kola života, také ideální činnost na leden). Namátkou mě napadá:

• práce: snížit počet přesčasů, míň se stresovat...
• vztahy: větší tolerance, laskavost, asertivita (ne nasertivita), bez zbytečného sebeobětování...
• rozvoj: Je něco, co vás vždycky lákalo a neměli jste zatím odvahu to zkusit? Tak proč ne teď? A co se takhle poohlédnout po něčem novém, co by vás zlákalo? Může to být třeba jen změna toho, co už dávno děláte – zkuste běhat novou tratí, plavat v jiném bazéně (nebo kamencovém jezeře v Chomutově než vyschne), upleťte ponožky, když pletete jenom svetry, nebo upleťte svetr, i když pletete jenom ponožky... buď vás to posune dál a objevíte novou vášeň, nebo budete mít nové zážitky a na co vzpomínat při příštím shrnutí. Nové věci totiž prokazatelně zpomalují tok času. A nevím, jak vám, ale mně to strašně letí!
• koníčky: dělat víc toho, co mi přináší štěstí, a pokusit se to spojit s prací (třeba můžete změnit svou agendu po dohodě se šéfem) nebo jezdit do práce na kole, či tam chodit do posilky nebo na angličtinu/španělštinu/čtenářský kroužek, spojit se vztahy – nedalo by se něco, co vás baví, dělat zároveň v době, kdy jste s rodinou (výlety, společné čtení, hry) nebo přáteli (kino, fitko, pletací dýchánky)...
• zdraví: jíst víc zeleniny, sezóně, míň solit, snížit spotřebu cukru...
• ... cokoliv dalšího, co vás napadne

Ještě zmíním vydařený souhrnný článek o tvorbě předsevzetí, kdybyste potřebovali inspiraci: Předsevzetí do nového roku.

Klam utopených nákladů aplikovaný na film Lesní vrah (*)

Poslouchám kurz Kritického myšlení s Lukášem Hánou na Seduo. Je to super-zajímavý a fakt mě to moc baví. Mám ho koupený z práce. Kdybyste měli zájem, doporučuju, mají teď do konce ledna padesátiprocentní slevy! 

Poslední téma, kterému jsme se věnovali, byl klam utopených nákladů. Aniž bych to věděla, tak ho znám. Akorát mu říkám teorie špatné cesty ;-) Když už jste vynaložili čas a námahu na blbou cestu (např. zkratku), nechcete se vracet a jít správnou cestou, protože by to byla ztráta toho, co jste už ušli. Jenže nevíte, kolik bažin a dalších příkoří vás ještě čeká, a jestli se nakonec stejně nebudete muset vrátit, akorát ještě mnohem delší cestou. 

Oficiální definice je, že klam utopených nákladů je chyba v úsudku, kdy jsme při rozhodování ovlivněni dříve vynaloženými zdroji, které nás svádí pokračovat. Ve snaze vyhnout se ztrátě tak často pokračujeme v započatých akcích, které mají jen mizivé šance na úspěch v naději, že se stane zázrak. Navíc jsme silně motivováni tyto šance přeceňovat. Výsledkem je to, že zbytečně oddalujeme selhání a svou ztrátu. Místo jejího zmenšení ji ještě prohlubujeme. Protože ve snaze situaci otočit, vynakládáme zdroje další. (To trochu připomíná, jako když někdo na automatech sází víc a víc, když prohrává, a věří, že se to jednou změní a vyhraje. Místo aby přestal.) 

Stává se to i v případě, že uvažujete o tom, že byste s něčím přestali – sledování filmu, čtení knihy, vedení projektu... A přesně k tomuhle mířím. Včera jsme si chtěli pustit další díl seriálu Hrabě Monte Christo, ale vyskočila na nás upoutávka na film Lesní vrah. Po chvíli váhání jsme se na to rozhodli podívat, kriminálky máme rádi a třeba Případy prvního oddělení a Kriminálka Anděl byly dost povedené a taky podle skutečnosti. Trochu jsem váhala, jestli se nebudu bát, ale když jsem si k ruce vzala háčkování Charlotte's Dream Blanket, tak to snad dám, říkala jsem si. V popisku bylo, že se jedná o: „Minimalistické kriminální drama na motivy skutečných událostí sleduje poslední rok života jednoho z nejznámějších českých sériových vrahů. Ten v roce 2005 zavraždil v lese tři náhodné kolemjdoucí. Lesní vrah, jak se mu přezdívá, pracoval jako policista, vyhrál v soutěži Chcete být milionářem a měl nadprůměrně vysoké IQ. Případu se dostalo velké pozornosti nejen proto, že měl v plánu vystřílet pražské metro ale i proto, že svůj motiv nikdy zcela neprozradil.“

A bylo to přesně tak minimalistické, jak si jen dovedete představit. Lepší by bylo uvést o ničem. Na ČSFD to má 32 %, škoda, že jsme se na to nekoukli dřív. Nechápu, jak tomu může někdo dát víc hvězdiček než jednu. Ta jedna je za skvělou kameru. Nádherně natočené chození po lese – kdyby tam místo procházejícího se budoucího vraha byla zvěř, dopadlo by hodnocení určitě lépe.

Chápu, že chtěl autor natočit něco nového. Pomalé, dramatické záběry. Lyrický film. Ok, to by mohlo být zajímavé a super. Ale proč takhle zprznit téma, kde se toho dalo tolik využít. Smutné dětství, jak nemá holku, jak je sociálně prázdnej, neempatickej, depresivní – třeba si nepsal deník, ale mohl si aspoň něco z toho myslet, říct nahlas, nebo to mohli říct jeho spolužáci, nebo aspoň ten policajt, kterýho tam najednou tak přátelsky osloví, až se člověk diví, že umí i mluvit. Jinak hereckej výkon super, všechna čest. Jenže jinak to nejlíp vystihuje na ČSFD Estadra:

„Tak tohle bylo utrpení... Tohle není film.. nevím co to je ale film to není...  Začíná  to že Kalivoda běhá ...  Dlouho běhá... Pak se pokusí spáchat sebevraždu... Pak se vrátí domů a jde do soutěže.. (ta soutěž bylo to nejzajímavější v celém filmu ale taky nejkratší) ... Pak jede metrem.. dlouho jede metrem.... Pak si půjčí auto a jede autem... Dlouho jede autem... A když jsem se podívala jak dlouho trvá tohle utrpení ... Běželo to zrovna 52minut . Neskutečný... Není v tom filmu proč to udelal.. jasný neví se to.. chápu to.. ale tam tvůrce mohl udělat jak se to vyšetřovalo... Není to tam... Zastřelil tři lidi ... Šel domů udělal si míchaná vajíčka a dlouho jedl.... Pripadalo mi to jako nějaká reklama na jídlo... Pak vyšel ven .. policajti přijeli a odvezli ho ... Přiznal své činy .. a konec filmu ....  Nuda... A příšerný film....  1* a vážně nevím za co“ Miluju! Fakt dokonalý koment, naprosto vystihující moje pocity. Ještě by se slušelo dodat, že zastřelení tří lidí se odehraje během pár minut, výslech působí směšně, doufám, že takhle výslechy ve skutečnosti nevypadají, vyšetřovatel se tváří jako idiot. Několikrát se ptá, kolik bylo střelných ran a další věci, tak čekám aspoň pointu, že si to vrah nepamatuje, nebo že jich bylo víc, nebo míň, nebo z jiné vzdálenosti, nebo je blázen a bylo to v jiné roční období, ale ono nic. A to stejné dopadení. Prostě si tak nějak jezdí různými dopravními prostředky – asi tak třetinu filmu máte pocit, že sledujete reklamu na MHD všech druhů, jenom čekáte, jak tam zapasují letadlo a loď (to se jim nepovedlo) – pak zavraždí tři lidi a život jde dál. Najednou na něj čekají tajní někde před barákem a naloží ho do auta. Než si to zpětně přečtu v bývalých novinových článcích, myslím si, že došlo k nějakému omylu, o žádném vyšetřování totiž nebyla ani řeč, ani podezření, nic. No a pak pár minutový pseudovýslech.

Ještě pár dalších komentářů, které mě pobavily a souzní se mnou:

666teen: Fakt? „78 minut? Pocitově 178. Kalivoda zabil tři lidi. Kolik jich v tomhle provedení unudil k smrti?“ Ještě že jsem u toho háčkovala. Byla to taková nuda, že jsem i stíhala počítat oka. A manžel si něco hledal na mobilu. Ano, měli jsme to včas vypnout. Ale tohle snad ani tak nebylo podlehnutí klamu utopených nákladů, jako spíš jsme se těšili na to rozuzlení – jak na něj přišli, jak ho zatkli, co bylo dál... Myslím, že se autor ani neobtěžoval uvést, že ve vězení spáchal (konečně úspěšně!) sebevraždu.

Arsenal83: „Problémom filmu je, že keby nešlo o notoricky známu kauzu, tak nikto netuší, o čo ide. Ide len o karikatúru psychopata, ktorý nevie, ako skočiť z mosta, potom sa napije z kaluže v lese, prechádza sa a nepríčetne čumí, potom čumí v metre, pričom v hlave mu víria čierne myšlienky, že pred skapaním musí ešte niečo urobiť. ...“ Jo, přesně tak. Film sám o sobě nic neříká a nedává smysl. Zastřelení obětí vás ani nestihne dojmout, protože se to stane tak nějak rychle a bez ničeho, že ani nemáte pocit, že střílel na lidi. Proč neukázali, jak na ně míří. Fuj, zvedá se mi z toho žaludek, jenom to píšu a představuju si to. Záběr, jak jdou nevinný lidi v lese na houby s košíkem. Jak se k nim přikrade, jak na ně namíří... 

Slarque: „Jelikož hlavnímu hrdinovi do hlavy nenahlédneme, je tahle minimalistická psychologická studie jenom kamerovým cvičením a hereckou one-man show Michala Balcara. Diváci běžných televizních kriminálek by se tomuto filmu měli velkým obloukem vyhnout.“

Warhorr: „To měl být nějaký studentský film ? 90% filmu pozorujeme vraha a jeho ksicht, jak chodí po lese, stojí v metru, chystá se několikrát zabít, nebo jen blbě stojí a čumí. Unuděný, utrápený, absolutně nezáživný, bez emocí, atmosféry a jakéhokoli napětí natočený snímek. Není tu ani žádný policejní vyšetřování. Neznalý člověk tu vlastně nezjistí vůbec nic. Ofiko obsah na csfd mi dá víc než celá tato slátanina. Jediné plus je vážně ta stopáž.“ Ne, fakt ne. Už jsem viděla dost studentských filmů, dobré, špatné i hodně špatné, ale tohle se jednoznačně řadí do té poslední kategorie.

Takže dle kurzu kritického myšlení radím vybrat druhou nejlákavější možnost vedle sledování tohoto filmu a užít si ji. Určitě nesáhnete vedle, ani kdyby to mělo být mytí nádobí.

Řídký svoz popelnic

Musím se smát, když se koukám na témata na články, která si průběžně píšu, abych pak věděla, o čem jsem vám chtěla napsat. Znáte to, ne? Máte plnou hlavu článků, nápadů na dárky, skvělých inspirací, snu z dnešní noci a pak to někomu chcete říct, realizovat, nebo si vybavit a najednou pusto prázdno. S bídou vyplodíte jeden nápad a to ještě tušíte, že je úplně nový a ty báječné se někam vypařily.

Jak tak koukám na ten už trošku starší seznam, tak o plísni jsem vám už psala, a mám v plánu to ještě zopakovat, doufám ale, že to bude článek plný radosti a úspěchu s tipem na to, jak se jí také zbavit. Zatím nám jede odvlhčovat, snažím se větrat aspoň dvakrát příp. i třikrát denně, ale teď nám trochu nestíhalo topení, jak byly ty mrazy, takže s větráním jsem musela být opatrná.

Ale jednu z položek jsem měla popelnici. Říkám si, že to snad není možné, že jsem o tom ještě nepsala. Letos to bude pět let od svatby a tak nějak to bude i s tou naší popelnicí, neboť trvalý pobyt tu máme oba až od svatby. Šoupnu si do vyhledávače na blogu slovo „popelnic“ a ono fakt nic. Teda ne nic jako nic, ale žádná zmínka o tom, jak jsme úžasně ekologičtí. Tak to musím honem napravit!

Nechápu, že jsem ještě nenapsala, že naše obec umožňuje vybrat si, jestli se bude popelnice vyvážet každý týden, jednou za čtrnáct dní nebo dokonce jednou měsíčně. A podle toho samozřejmě platíte poplatek. V podstatě hned jsme se rozhodli pro měsíční vyvážení s tím, že nám to bude určitě stačit a zpravidla v administrativě není problém přejít na dražší variantu i v průběhu roku, doplatit rozdíl a nechat si popelnici vyvážet častěji. Zatímco vracení poplatku by byl určitě problém. Funguje nám to skvěle po celou dobu.

Jednou to bylo hodně legrační, když jsem tu měla kamarádku a ta se mě ptala, kde mám koš na odpadky, protože ho nemohla najít. Aniž bych si uvědomila, že to ostatním může připadat divné, prohlásila jsem, že nemám, že hodně třídíme. „A kam házíš komunál?“

„Ten nemám.“

„A co zbytky ovoce, zeleniny?“

„Ty jdou kozám. Nebo na kompost, když se zkazí.“

„Zbytky masa?“

„Psovi nebo kočkám.“

„Čajové pytlíky?“ pokračovala s určitou hrdostí v hlase, že objevila něco, co se na kompost dávat nedá. Omyl, pokud bude kupovat u Sonnenntoru.

„Já piju sypanej čaj.“

A teď si zaboha nemůžu vzpomenout, co to našla, co opravdu házíme do popelnice se směsným odpadem. Snad to byla rolička od toaleťáku, protože do papíru nepatří (koukám, že to už taky bejvávalo, teď už ji tam leckde dát můžete), na druhou stranu bez obav ji můžete dát na kompost. Každopádně třeba slupky od pomerančů vyhazujeme do popelnice, protože hnědé popelnice na bioodpad u nás nejsou a do domácího kompostu se to nedoporučuje. A taky dětské pleny jsme museli dávat do popelnice, proto jsem asi po týdnu (nebo dokonce jen pár dnech?) přešla na látkové. ;-)

Dítě pro začátečníky

Myslím, že už je na čase publikovat zase pár článků na téma dítě. V prosinci a lednu jsem to poněkud flákala, takže směle do toho. :-)

Název článku jsem čajzla jedné kolegyni, která říkala, že má dítě pro začátečníky a mně se to moc líbilo. Hned jsem se jí ptala, kde že ho vzala. Stěžovala si totiž, že jí dítě celou noc spinká (za což je ráda), ale že to nesmí nikomu říkat, kdo má taky dítě, protože je tím vždycky hrozně naštve. Snažím se na podobné věci myslet, když mám chuť si stěžovat. Občas mám pocit, že život s dítětem je strašně těžký a nemožně náročný, ale pak stačí hodit řeč s někým jiným a zjistím, že problémy vypadají skutečně jinak. Ale to jde jen těžko posoudit, když nemáte jinou zkušenost, jen tu svou. Stejně jako máme pocit, že je fakt strašná zima, když je -9°C, ale jak je teď třeba ve Finsku? Aha, tepleji než tady, tak to nebyl vhodně zvolený příklad! Ale víte, co tím myslím. Když mi dítě denně řve dvacet minut a já z toho můžu ohluchnout, říkám si jak trpím a pak se kouknu na internet a tam píší, že plačtivé děti mohou denně řvát třeba pět hodin. Nebo leckdy hodinu v kuse. To jsme zažili jen jednou a to je jí skoro šest měsíců!

Další kolegyně má chlapečka, narodil se jí teď v úterý a je stejně roztomilý jako byla ta naše v porodnici :-). Ale popravdě mi teď připadá ještě hezčí, myslím, že miminka krásněj časem. Každopádně jsem kolegyňce a malýmu přála, ať má miminko spavé a žravé jako my. Je to paráda. Kdo nezažil, netuší!

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co je to uspávání. Ptala se mě jedna známá, jak uspávám a já se jí s troškou studu musela zeptat, co tím myslí, že jí nerozumím. No, jako co dělám, aby miminko usnulo. „Já?“ divila jsem se upřímně. „Dám ho do Mojžíšova košíku.“ ... Tak tohle období nám pominulo a my záhy zjistili, že miminko je potřeba uspat, protože pouhé odložení do košíku ho neuspí. Na náladě mu nepřidá, když ho pohladím po čelíčku, řeknu: „Dobrou,“ a zdekuju se do kuchyně. Takže jsme zuřivě skákali na míči, houpali v náručí, houpali v autosedačce, na houpátku, i s celým Mojžíšovým košíkem... Zkoušeli posunout večerku z nějaké čtvrté páté hodiny (copak já vím, kdy to před třemi měsíci bylo?) až na šestou sedmou a osmou. A já se z toho mohla zbláznit, protože mi chyběly naše spokojené manželské večery a hlavně malá nás stejně neobdarovala spokojeným usínáním. Ale pak přišla doktorka s příkrmama a najednou se to všechno zase nějak zlepšilo. Možná se to zlepšilo i krátce před tím, ale těžko říct, zase tak podrobné záznamy si v deníku o miminku nevedu. Každopádně teď zase máme období, že dáme mezi pátou šestou večeřičku = příkrm a dokojení v manželské posteli a hned poté přeložím v podstatě již spící dítě do jeho košíku (zatím se ještě vejde). Jediný rituál, který předtím máme zavedený, je, že ji dáme do spacího vaku, abychom ji nemuseli přikrývat a dělat další nedoporučené věci a přitom jí bylo teploučko.

Nově, tak týden, se snažím dát malou spát i hned po obědě mezi jedenáctou a dvanáctou. Občas spinká jen půl hodiny, ale i to je myslím fajn. Řekla bych, že si odpočine a má lepší náladu. Konzultovala jsem s AI a řeklo mi, že pro takhle malé dítě by mohlo být pohodlnější vyspat se v oddělené místnosti, a tak ji nechávám spát v ložnici opět ve spacím fusaku, abychom dodrželi rituál, samotnou. I když jsem zezačátku měla obavy, aby se necítila opuštěně. Ale zvládá to krásně, a když něco potřebuje a zavolá, tak se snažím co nejdříve přijít.

A druhá oblast, ve které je malá výjimečně dobrá, je jídlo. Dělám si legraci, že je žrout, ale myslím to vážně. Jenom v dobrém. Kojit chtěla už na porodním sále a v dalších dnech taky. Porodním sestrám pak vysvětlila svým hodně výjimečným řevem, že potřebuje mlíčko dřív, než se (cca za tři dny) rozkojím (= ho budu mít já). Dostávala umělé mléko v injekční stříkačce a nebyl to problém. Baštila ho docela dobře. Pak, když už jsem měla trochu mléka, hned krásně sála. Žádné odmítání nebo ofrňování se. I když jsem zezačátku bojovala s polohou pro kojení, jak jsem byla dost poraněná a nemohla sedět, tak malá si poradila a zvládla se napít i v ne moc povedených polohách. Myslím, že mi to moc nešlo, asi tak jak se dá čekat od prvorodičky, ale malá by se snad zvládla napít mateřského mlíka, i kdybych ji držela hlavou dolů a přiložila pusinkou k prsu. Neomylně ho dokázala hledat i potmě nebo se zavřenýma očima. A obdobně to fungovalo s příkrmy. Někde jsem četla, že máte dát dítěti tu plastovou lžičku, kterou ho chcete krmit, aby si na ni zvyklo. A pak s ní máte dělat ještě cosi... no, obojí jsem četla až poté, co nám doktorka doporučila příkrmy, my se stavili v krámě, ohřáli je, vzali lžičku a dali ji malé i s jídlem před obličej. Neomylně otevřela pusinku a obsah lžičky vsála. Měli jsme s manželem radost jako malé děti (a že ty to teda uměj!). A tak to pokračovalo dál. Žádné vyplivování, odmítání nebo jakýkoliv problém. Jen jednou malinko nechtěla brokolici, která ale byla fakt hnusná a nastavovaná rýžovou kaší nebo čím. A jednou odmítla moji kukuřičnou kaši, která taky nebyla nic moc. Ale jinak všechno baští bez problémů.

Takže to, co na základě své malé skromné zkušenosti můžu přát nastávajícím matkám, je žrouta, který rád spí. Obojí vám může dělat neskonalou radost.

P. S.: Ale v noci teď vstáváme často dvakrát, třeba v jednu a v pět. Nebo pak v sedm a to už potom určitě spát nepůjde. Ale dá se to zvládnout. Nesmíte moc ponocovat, jít spát v deset je ideálka. Dokonce pak ani nemusím spát přes den. Ale hlavní je hláška z kofoly: Když ji miluješ, není co řešit.

Neplodí nám rakytník

Z dosud nepublikovaného článku 20. 8. 2024

Jsem smutná, že jsme nechali vytrhnout ten větší rakytník traktorem. Ale dva samci na jednu samičku nedávají smysl. A navíc neplodí. 

Když si googlím důvody, zjišťuji, že má plodit od 4. roku. Což už u nás je. Nemá rád dusík – no to má asi trochu blbý, protože hnůj je nedaleko. Zato by se mu líbil fosfor a draslík. Za delšího sucha se má zalévat. Má rád vápenitou půdu, ne kyselou. No, to je u nás taky blbý. Jak mu zařídit vápenitou?

Ze samic se mají každý rok ořezávat kosterní větve. Co to znamená? Aby se keře nerozrůstali do šířky a neplodily jen na mladých větvích po obvodu.

Vítr fouká hlavně ze západu, příp. ze severu, tak jsme asi vykopli špatný rakytník, když mají být od sebe po větru. :-( No, uvidíme. Aspoň by samice mohla kvést, aby z toho něco bylo.

Vloni na podzim (2025) jsme se byli podívat v zahradnictví – líbí se mi courat se mezi rostlinkama a snít, co bychom si mohli pořídit, i když s vajíčkem s novorozencem to nějak nebylo ono (poněkud se pronese ;-)). A tak jsme tam rovnou s jedním chlápkem hodili řeč, v čem by mohl být problém. Doporučil nám hnojivo Kristalon plod a květ. Máme ho dávat snad každý týden k samici přibližně od února či března. Tak uvidíme, jestli to k něčemu bude.