Nečeká vás nový nedělní speciál o deskovkách

Jak jste si mohli všimnout, nedělní povídání o poezii jsem dost nestíhala, pořád mám doma pár knih s básničkami, které jsem ještě nezpracovala do podoby článků. A některé si ani nepřečetla. Stejně tak jsem měla doma spoustu her, deskovek, které jsem si plánovala zahrát s manželem, když měl v práci víc volna ze zdravotních důvodů. Ale ukázalo se, že problémy s očima dostatečně komplikují hraní deskovek. Pak byly nějaké další záležitosti... a co vám budu povídat –  všechny složitější hry jsme si nezvládli ani jednou zahrát. Se svěšenýma ouškama musím přiznat, že pokud je třeba víc jak hodinu nastudovávat pravidla, k hraní už se nedostaneme. Poslední hru (ještě převázanou provázkem, protože jsme ji ani nestihli rozbalit) jsem vracela ve čtvrtek. Ale je mi líto neukázat vám článek, který jsem si připravovala jako úvod. :-) Concordia, Terra Mystica, Settlers zrod impéria a možná i ty Architekti Západního království jsou spíš pro víc pokročilé hráče, ne jen o level výš než Člověče, nezlob se!

Jestli vás bavilo nedělní povídání o poezii, tak jsem si pro vás připravila něco podobného, tentokrát o deskovkových hrách. Samozřejmě můžete na internetu najít spoustu recenzí, doporučení, rad a obsahů. Ale kdybyste náhodou zjistili, že máte podobný vkus jako já, můžou se vám hodit moje recenze nebo postřehy. Pokusím se je popsat tak, aby to pro vás bylo zajímavé i v době, kdy můžete hodit řeč s AI a zjistit, co vám doporučí ona.

V zimě jsme s manželem trochu víc hráli, takže mám o čem psát. Fotky a poznámky jsem si dělala průběžně, protože takto zpětně byste z toho už moc neměli. Asi jako když mám v konceptech z roku 2017 článek s názvem „Deskové hry: Dobble, Duel a Švábí salát“, ale nic víc k němu nemám napsaného. Matně tuším, že se jednalo o silvestrovské hraní, Dobble mě bavil, protože je na rychlost a postřeh a nejspíš mi i šel. Švábí salát si pamatuju, že byla taky sranda, mimo jiné i proto, že jsme všichni z nějakého nepochopitelného důvodu říkali salátu zelí, což bylo špatně a platilo se za to kartičkou.

Tak, abych to jenom nerozkecávala. Když už jsem zmínila tu umělou inteligenci, tak se vám rovnou přiznám, že jsem s ní hodila řeč ohledně her, které bychom si mohli s manželem zahrát. Doporučila mi TOP 5 her, pro dva hráče.

Ještě mi dovolte takovou malou vsuvku, možná to tak nějak i začalo. Dvě tři hry jsem měla z knihovny půjčené doma, ale pořád jsme se k nim moc nemohli dostat. Pak jsme si jednou zahráli Architekty západního království a pak zase dlouho nic. Ale pak jsem šla do knihovny na Letenském náměstí a v růžku jsem zahlédla nějaké hry. Rychle jsem na ně mrkla a vytáhla dvě nebo tři pro dva hráče. Hodila jsem ještě nějaký dotaz na obsluhu. Pohotový, milý a sympatický knihovník se zeptal, kolik je tomu druhému hráči, čímž mě trochu zaskočil, protože si tak nějak u sebe pořád pamatuju věk, který mi byl před více než deseti lety, tak jsem rychle řekla, že tolik co mně, neboť se jedná o manžela. Knihovník trochu znejistěl a řekl mi, že tohle je dětská část knihovny, takže to budou spíš jednodušší hry. „Super, přímo pro nás,“ pochvalovala jsem si. Momentálně s prckem nemáme čas na dlouhé studování pravidel. Musíme mít něco, co se dá snadno zahrát i po náročnějším dni během dvou hodinek večer (ideálně včetně seznámení s pravidly). „Dítě je na to ještě malý,“ dodala jsem trochu s povzdechem. Jak říkám, milý knihovník, se hned nabídl, že pokud už umí rozeznat barvy, tvary, nebo jednoduché počty... (už ani nevím, co vyjmenovával, prostě něco tohoto typu), tak by pro nás hru měl a ještě se zeptal, kolik je dítěti. „Půl roku,“ zkazila jsem veškerou další možnou pomoc. ... No, ale ty hry pro nás vůbec nevypadaly špatně.

S AI jsem tedy hodila řeč, co by mi doporučil pro dva hráče, které bavilo 7 divů světa: Duel. Výsledky byly dost na pováženou!

• Patchwork – to jako vážně? Už jsem si ho jednou někde půjčila. Nebo hrála na nějakém deskoherním večírku a bylo to o ničem. Měla jsem pocit, že je to prostě Tetris. A ten nesnáším. Takže sorry, ale jak by taková blboučká hra mohla připomínat 7 divů světa? AI píše „Geniálně jednoduchá, ale hluboká logická hra. Šijete deku z kousků látky ve stylu Tetrisu a snažíte se získat co nejvíce knoflíků (peněz). Je to rychlé (15-20 min), napínavé a vizuálně moc hezké. Ideální i pro návštěvy a nehráče.“ Jenže já, která mám ráda šití, patchwork mě láká už kdovíjak dlouho, tak místo krásných barev a kouzlení s látkami budu hrát logickou hru a skládat tetris? No fuj! Když budu chtít hrát logickou hru, vezmu si Logic nebo šachy a taky očekávám, že se to podle toho bude jmenovat. Takže za mě velká nespokojenost, ale když si to půjčíte s tím, že víte, do čeho jdete, budete mít možná jiný názor.
• Azul: Vitráže Sintry (nebo klasický Azul) – „Sbíráte barevné dlaždice z lomeného skla a snažíte se je poskládat do své "vitráže". Je to abstraktní strategie, která vypadá nádherně na stole a nutí vás přemýšlet několik tahů dopředu. Skvělé pro návštěvy, snadno se vysvětluje.“ K tomu se ještě vrátím, ale se 7 divy to taky nemá nic společného.
• Targi – AI: „Trochu složitější než předchozí tipy, ale vynikající "worker placement" (umísťování dělníků) hra zasazená do pouště. Bojujete o zdroje a snažíte se získat nejvíce bodů. Je to čistá, suchá strategie s vysokou znovuhratelností. Skvělé pro pravidelného herního parťáka.“ V knihovně nemají, takže nemám otestováno.
• Carcassonne – super hra, baví nás, ale podobnost nevidím. Asi nás víc baví ve dvou, protože jinak to hrozně dlouho trvá a čeká se, až ostatní zahrají.
• Jaipur – „Rychlá karetní hra, kde jste obchodníci v Indii. Sbíráte sady velbloudů a zboží a snažíte se je výhodně prodat. Je to svižné, zábavné a ideální jako "rychlovka" na závěr večera nebo když nemáte moc času.“

Sice se AI moc neumělo trefit do podobného stylu hry, každá mi připadá značně odlišná, ale líbí se mi jeho závěrečné doporučení:

• pro pravidelného parťáka bych doporučil Targi nebo Azul,
• pro návštěvy nebo rychlé hry Patchwork nebo Jaipur.

Další zadání jsem upravila podle manžela, který vzpomínal na hraní Settlerů (počítačová hra). Můj dotaz tedy logicky zněl: „Bylo by něco podobného jako Settleři deskovka?“

AI: „Ano, existuje spousta skvělých budovatelských her, které sdílejí podobné mechanismy jako legendární počítačová série The Settlers (správa zdrojů, rozšiřování území, budování efektivní "mašinérie"). Zde jsou ty nejlepší deskovky, které vám připomenou pocit ze Settlers:“

• Concordia: Mnoho fanoušků Catanu a budovatelských her považuje Concordii za jeho přirozeného a elegantnějšího nástupce. Budujete obchodní síť po mapě starověkého Říma, sbíráte suroviny a efektivně plánujete tahy pomocí karet. Je to čistá, suchá ekonomická strategie s minimem náhody a vysokou znovuhratelností.
• Architekti Západního království: Skvělá hra s mechanismem umisťování dělníků (worker placement), kde těžíte suroviny, stavíte budovy a nakonec i monumenty. Hra nabízí zajímavý systém morálky a je velmi oceňovaná pro svou plynulost a strategickou hloubku. 
• Terra Mystica: Pokud hledáte něco s minimem náhody a důrazem na engine building (budování efektivního systému, který vám generuje zdroje) a terénní úpravy, Terra Mystica je špička. Každá frakce hraje jinak a musíte chytře přizpůsobovat krajinu svým potřebám, podobně jako v pozdějších Settlers hrách.
• Anno 1800: Desková hra Oficiální desková adaptace populární PC série Anno 1800 je přímou volbou. Hra se zaměřuje na rozvoj průmyslu, obchod a uspokojování potřeb populace (od rolníků po aristokraty). Je to komplexní, ale velmi uspokojivý zážitek. 
• Carcassonne – tady bych s tím snad i souhlasila, je to budovatelská hra.
• Catan (Osadníci z Katanu): Přestože jste se ptala na něco "podobného jako Settlers", původní Catan je logickým výchozím bodem. Jde o sbírání a výměnu surovin (obchodování je klíčové) a stavbu cest a osad. Je to hra, která definovala žánr a baví rodiny po celém světě. 

Za tipy jsem ráda, některé určitě vyzkouším, ale co vidím jako hlavní nedostatek?

Že jsem o týden později vyrazila do téže knihovny a jen tak ze zvědavosti nakoukla do poličky s hrami a tam... byla hra pro jednoho až čtyři hráče nazvaná Settlers zrod impéria. Neměl mi tuhle doporučit mezi prvními?!

Takže nevěřte bezmezně AI, ale nechte se inspirovat. :-)

Rozlučková oslava s maminama

Už podruhé jsem někam vyrazila bez dítěte. Bylo to hustý. A trochu divný.

I když normálně nikam moc nejezdíme – v Praze jsem byla všehovšudy tak maximálně desetkrát, stejně hned přemýšlím, kde je výtah, abych se dostala z metra nebo do něj. Jestli mám mávat na autobus, aby mi zastavil. A kterýma dveřma mám s kočárkem (který s sebou nemám) nastoupit.

Vyrážím asi tak ve tři po nakojení a doufám, že to manžel s tchyní zvládnou. Právě „nám rostou zuby“, jak se říká. Dřív bych se pošklebovala, že ne nám, ale dítěti. Jenže s tím je takový práce, řvaní a všeho, že je to ve skutečnosti skoro takový jako by nám rostly všem. Sice jsou to jen tři hrozný dny kvůli jednomu zubu, ale pak se hned začne klubat další. Jen pro pořádek – dva prostřední spodní už jsou venku, ty často rostou první – a teď lezou jeden až dva horní naproti nim.

V Praze mě nepříjemně překvapil smog. Jak se říká, že je ten vzdušný (klasický smog) a taky světelný (že v noci nevidíte hvězdy, protože města moc září), tak já měla pocit lidského smogu. V autobuse to ještě bylo dobrý, ale když jsem vlezla do metra, vysloveně se mi dělalo špatně. Taky by to mohlo být z hladu, nebo proto, že jsem si v autobuse chvíli neuváženě četla. Ale i kdyby... ten pocit přehnaného množství lidí na 1 m² bych měla stejně.

Nejdřív jsem zašla do Ústřední knihovny, abych si půjčila Olivera Twista od Dickense, chtěli jsme si spravit chuť po nepovedené poslední knize o Martinovi ze Stvolna od Vondrušky. Ale kupodivu mají jenom komiks. 

Tak jsem honem zajela do práce, abych přišla na oslavu dvou těhotných kolegyň jenom s drobným zpožděním. Měly připravené báječné občerstvení a příjemný program s hádáním pohlaví miminek – jedné řekl gynekolog, že to bude holka, a pak se jí na dalším ultrazvuku doktorka ptala, jestli to chtějí vědět, oni řekli, že klidně, že už to vědí, a ona jim na to řekla, že ten pindík je v téhle poloze jasně vidět. Kolegynin manžel to komentoval, že to je tedy zvrat.

Překvapilo mě, jak odlišné mají těhotenství od toho mého. Je vidět, jak je to u každého hodně individuální. I když ten pocit, že jste vajíčko, hroch nebo já nevím co, máme asi všechny. A taky pocity bezmocnosti nebo neschopnosti, i když ne všichni kvůli tomu musíme být těhotní.

Bez chytrého telefonu jsem si Kahoot zahrát nemohla, ale stejně jsem skoro nic neznala. Jo, to si každý myslí, že současné nebo dávno minulé maminky vědí, ale velký kulový. Ani jsem nikdy neslyšela o klystýru pro miminka. Ani nemám pocit, že by to bylo potřeba. Ve výsledku jsme neměli odvahu použít ani trubičky na uvolňování prdíků. Copak já vím, jestli malou právě bolí bříško? A jestli je to kvůli prdíkům? To jí mám jen tak nazdařbůh, když pláče, cpát do zadečku hadičku?

Ani v cenách nosítek, nočníků a „přístavby na záchod“ bych si nevedla lépe. My máme kromě kočárku skoro všechno zdarma od různých známých.

Extra mě bavilo čekání na rozkrojení dortu, abychom se dozvěděli pohlaví dětiček. A samozřejmě se těším na fotky z porodnice, ale to bude až někdy na začátku srpna a začátku září. Do té doby přeju holkám pěkné léto, bez přílišných veder a pevné nervy na poslední trimestr, šestinedělí i potom. Aspoň z mé vlastní zkušenosti vás snadno rozdráždí cokoliv a byť byste si mysleli, že už je konec, s nevyžádanýma radama to teprve začne! Jenže člověk si nějak nemůže pomoct, aby těhulce neřekl: „Hlavně ber všechno v klidu.“ „Starej se taky o sebe. Udělej si občas radost.“ „Neber si dítě na noc do postele, nebo ho z ní už nedostaneš.“ „Dudlíky jsou v pohodě, pokud je chce.“ ... a už to jede. Za chvíli je z vás přesně ta radící teta, kterou jste se nikdy nechtěla stát! ;-)

Tulipánová fotostory

Kromě jiných kytek mám moc ráda tulipány. Moje babička je taky mívala na zahrádce. Žluté, červené a hlavně černé (= tmavě fialové), ty se mi líbily ze všech nejvíc. Možná taky proto, že se o nich mluvilo jako o velké vzácnosti, kterou jí dovezl (asi) děda z Holandska. A taky je nikdo jiný neměl. Ne, že bych měla nějaký velký přehled o tom, co má kdo na zahrádce, ale ten pocit té unikátnosti jim ještě víc dodával na kráse.

Protože mi bylo líto, že se mi ztratily ty darované z Kulaťáku (= Vítězné náměstí v Dejvicích v Praze)... nebo je sežraly myši!... koupila jsem si vlastní. Trochu mě překvapilo, že jsou vlastně docela drahé, rozuměj: nejde to sníst, takže je to jen na ozdobu a to ještě na krátkou chvíli. Ale i tak jsem si řekla, že venku něco krásného musím mít. Koupila jsem si takové zvláštní růžové střapaté a žíhané.

Zasazeno v květináčích

Už se má k světu

Bonusová hádanka: najděte na snímku kočku, nebo dvě!

Konečně je pořádně zalito

Jsem zvědavá, jaký bude další vývoj s rostlinkami a trávou. Jak minulý týden v úterý pěkně zapršelo... Nevím, jak u vás, ale u nás byla pořádná bouřka: hromy a blesky. A ve středu se pes dokonce cpal domů, jak nemá rád bouřku. Miminku to kupodivu vůbec nevadilo. Ani hluk, ani světlo. 

Tráva je trochu zválená a z tulipánu mi zbyl jenom stonek. :-( Skleníček/plasťáček se mi samovolně zaklapl, takže jsem musela hrášky pod ním zalít. Teď mi došlo, že jsem vám o svém záhonku za kozím chlívkem ještě nevyprávěla. Jdu to honem napravit.

Měla jsem ho v plánu dlouhodobě, ale nějak pořád nezvládám a nestíhám většinu aktivit mimo dítěte. A to mu teprve začínám vařit, doteď jsem jela ně kupované přesnídávky. No nic, stihla jsem záhonek jakžtakž vyplít, zamulčovat hnojem a znovu vyplít. Pak se u nás stavila mamka a hned se nám ho podařilo osadit asi devíti rostlinkami mangoldu (ještě se neklubou, potvory), jedním řádkem cizrny (jsou to starší semínka, tak nevím, jestli z nich něco bude), třemi řádky hrášku (mňam, ten mám moc ráda a malé bude třeba taky chutnat) a třemi rostlinkami dýně (taky zatím nejsou vidět). A to je všechno.

Ještě jsem si všimla, že o kus vedle roste meduňka, též z doby po babičce. Príma, musím na ni myslet a nechám jí tam prostor. Vedle růže pod meruňkou se jí totiž moc nedaří. Na druhou stranu vyrostla si tam sama dobrovolně, já ji tam nikdy nesázela, takže si nemá na co stěžovat.

Když bude prostor (a nebude pršet), chtěla bych vyfotit a ukázat vám manželův nový přírůstek: granátové jablko. Ty loňské zimolezy a muchovníky najdete v článku zde. Pořád vypadají víceméně stejně.

Modřenec a další kytky na zahradě

Strašně to letí! – Připadám si jako důchodce, když to taky říkám. Ale za chvíli už budu rok na mateřský a mám pocit, že jsem nic nestihla, vůbec si to neužila a dítě mi šíleně rychle roste před očima. Než se dostanu k tomu napsat článek „Blíží se sezóna kopřiv“, už je čas je sklízet na špenát.

Tak vám aspoň rychle ukážu modřence, které ještě rostou na zahrádce po babičce.

Modřence

Abych neměla o každé rostlince samostatný článek, rozhodla jsem se, že sem přifařím i rebarboru, byť mě lákalo věnovat jí víc prostoru. Najednou bleskově vyrazila, a protože jsem měla strach, že nezvládne nízké teploty, dala jsem přes ni přenosné pařeniště a to se splašila ještě víc. Dokonce ho nadzdvihla. Tak budu muset honem rychle vymyslet, co s ní udělám. Mám takové blbé tušení, že kojící matky ji nemohou jíst.

Rebarbora se cpe ven horem i...

... spodem. Takhle ji to proti přízemním mrazíkům neochrání

Ale protože jsem tenhle článek začala psát poněkud dřív, nyní můžu v klidu říct, že rebarbora už je v mrazáku. Plánuju z ní udělat jahodovo-rebarborové muffiny a možná taky v troubě pečený kompot. A tím bych zase otestovala další dva recepty od Florentýny. Už jsem zmínila, že mám v plánu projít celé kuchařky a všechno vyzkoušet? Píšu si k tomu poznámky, co mi chutná, nebo jak to vylepšit, jak dlouho to trvá a podobně. Ale o tom zase jindy v jiném článku ;-)

Robert Kubánek: Rozladění

Vydalo nakladatelství Mladá fronta roku 2007 jako svou 6675. publikaci. Vydání první, stran 96. Ilustroval Martin Škarda, vytiskl Europrint, a. s., Praha. ISBN 978-80-204-1589-9.

Tak jsem se konečně dočkala! Tahle malinká a útlounká knížečka mě zaujala. Baví mě a líbí se mi. Uff, už jsem myslela, že to s tou poezií snad budu muset zabalit! Robert Kubánek má nápadité zajímavé, někdy dost drzé či sprosté verše. Ale vážně vážně je má velmi často úžasně melodické. A to se mi líbí. Nejde jen o rýmy na konci, tak nějak to celkově sedí. Ale netvrdím, že všechno chápu. Někdy stačí, když to hezky zní a člověk má pak takový pocit krásna.

Vytkla bych snad jen dvě věci. Zaprvé nepochopitelný názvy některých básní či případné XXX, kdyby tam nebylo nic, zlobit se nebudu. A název typu Sonet pro J. S. M. taky není nic moc. A zadruhý tu příšernou vazbu knihy, která se rozpadá v rukách.

Dítě a město
Nezbavíš se jí 
Bude snad
už v každý zemi
v každý prázdný flašce
… Praha
(to hovno
do kterýhos šláp
a máš ho pořád na podrážce)

XXX

Ta tvoje manýra

mě vážně nasírá...

Chceš něco říct?

Tak rychle k věci

Protože po dvou

po třech deci

už nemluvíš

už máš jen kecy

Chrám lásky

To má být všechno?

Tyhle čtyři stěny

pach potu

výčitek

horečka z nenávisti?

...

Směle klenutý oblouk nicoty

Nádhera

co se nedá

s ničím srovnat

...

leda

se zemí

Úspěšné úterní po/velikonoční vaření

S dneškem jsem nadmíru spokojená!

Upekla jsem hlavičku, uvařila šmigrustovku, zavzpomínala na dětství s povinnými sběry bylin, chvíli háčkovala a četla poezii, dala péct do trouby první várku letošních jogurtů – o tom, jak je dělám, jsem psala zde. A dokonce jsem si stihla zahrát na ukulele. 

Tak to byl stručný úvod pro ty, co nemají víc času číst detaily. ;-) Pro ostatní tu je i zbytek článku. Na začátku dubna jsem psala o tom, že bych chtěla vyzkoušet nějaké nové velikonoční recepty. České. Protože pořád zkouším různé zahraniční věci. A tak nějak celkově k nám lezou burgery, sushi, Halloween, Valentýn... a vlastně už ani nevíme, jaké jsou naše české tradice a jídla. Takhle to tedy říkal manžel. Já se hned ohradila, že jak kdo, protože českých tradic, zvyků, pověr a všeho možného k Velikonocům je plný můj blog! :-) A z roku ... mám krásně zpracovaný článek ohledně tradičních velikonočních jídel. Ovšem je pravda, že zkušenosti s jejich přípravou mi ve valné většině chybí. Rozhodla jsem se to napravit. V průběhu Velikonoc už jsem leccos vyzkoušela, ale zbývaly ještě tři recepty, na které jsem měla zálusk. Na Boží milosti zatím nedošlo, protože se oba snažíme nejíst sladké, resp. já se snažím, manžel ho nejí.

Na hlavičku/nádivku podle Florentýny (recept u ní na blogu) je vhodné si maso uvařit den předem. Kdybych se lépe podívala, věděla bych, že i rohlíky se mají nakrájet a dát sušit den předem. No, já je měla trochu starší, a tak se to zvládlo, i když jsem je rozkrájela až dnes ráno. Vytáhla jsem tedy uzené maso z mrazáku, pozvolna ho nechala v předcházejících dnech rozmrznout v lednici a posléze i na lince a včera ho uvařila s cibulí a bobkovým listem. 

Dopoledne jsem si při sběru všemožného zeleného listí vzpomněla na školní léta, kdy se měl nosit sběr. Snad v tom byly i nějaké soutěže, aby se zapojila celá rodina. Kdo to pamatujete, možná vám to bude připadat z dnešního pohledu taky pěkně ujeté. Kam vůbec všechny ty sušené sedmikrásky a pomerančové kůry šly?

První míchání směsi na hlavičku: rohlíky, maso a zelený

Co vám budu povídat, bylo to hrozný. Florentýna trvala na 200 gramech, ale já se s plnou miskou stejně dostala jenom na 140 gramů. Pokud nebudu proradně potají počítat i tu misku. Teďka byly Velikonoce moc brzy. Ještě není zeleného plevele, který umím bezpečně určit, dostatek. Kopřivy jsou malinký, maliník jsem nechtěla moc očesat, šalvěj bych neměla jíst, když kojím... jitrocel se nějak schovává a pampelišky mají velké a ošklivé listy, které budou jistě hořké. Ze sedmikrásek nikdy žádnou pořádnou váhu nenadělám, navíc to jsou květy, tak to pak ani nebude moc zelené.

Druhé míchání: přidávám bílkový sníh

Hlavička je povedená. Ochutnala jsem ji ještě zatepla. A je fakt, že se k ní hodí brambory, protože je tam spousta masa, tak by bylo zvrhlý jíst ji jen tak jako hlavní jídlo. Navíc by se moc rychle snědla vzhledem k tomu, kolik s ní bylo práce.

Na základě Florentininy rady jsem si plánovala pečení nádivky zároveň se šmigrustovkou, velikonoční polévkou, ve které se vaří uzené maso, které se může následně využít i do té nádivky, máte-li ho hodně. „Dvě rány jednou mouchou“, jak se u nás říká.

Tahle polévka stejně jako hlavička rozhodně není pro slabší povahy a žaludky. Příprava vám zabere trochu času (recept opět u Flo) a tuku v ní je habakuk, i když ho z vypečené klobásky slijete bokem. Do polévky se totiž kromě uzeného přidává jedna smetana na litr polévky. To jsem trochu ošidila, protože mám dvojnásobné množství, ale použila jsem jen jednu smetanu s rozmíchanou moukou na zahuštění. Polévka je sice řidší, ale s dvěma smetanama bych k ní už musela jíst nevím co, i takhle jsem si k ní vzala chleba a to dělám jen velice zřídka.

Ale chuťově jsem spokojená, ne-li přímo nadšená. Osobně bych tuhle polévku viděla spíš na první část zimy, nebo leden, zkrátka když jsou venku třeskuté mrazy a i já si s chutí zakrojím špek. Nějaké to těžké, hutné, prasecké jídlo, které vás pořádně zahřeje. Teď už se cítím spíš na zeleninové saláty, třeba takový fenyklový – z bulvy – (opět dle Flo) je překvapivou lahůdkou i pro ty, kteří se fenyklovým semínkům vyhýbají jako čert kříži. Kdybyste na něj měli chuť, tak jde jen o to smíchat nakrájený fenykl s olivovým olejem, citronovou šťávou a solí. Já nedám dopustit na biocitrony naložené v soli, takže míchám rovnou s nimi.

Polévka šmigrustovka

Malá byla dneska enormně klidná, takže jsem si chvíli mohla háčkovat s chvíli jsem se snažila nahlas číst poezii (může jí to prospívat?), abych doplnila svůj nedělní seriál, myslím, že mi trochu zaostává.

S manželem jsme se domluvili, že si nechám včerejší mlíko a přidám k němu to z dnešního dojení a z těch třech litrů (půllitr jsem použila na vaření viz výše) udělám jogurty. Recept už jsem zmiňovala, tak k tomu není snad co dodat. Kromě toho, že se mi konečně vyplatilo, že mám v kuchyni jednu poličku plnou prázdných sklenic, které tu zbytečně překážejí.

Velkou radost mi udělalo to, že jsem konečně zase po spoustě dní vzala do ruky ukulele a dokonce dvakrát na něj dnes trénovala. Jednak vybrnkávání palcem proti ukazováčku a prostředníčku, a jednak opakovala základní akordy.

P. S.: A vykvetly mi dva tulipány a možná se ještě další chystají! :-)

Oslavte se mnou dvacetiny blogu

Dneska je velký a neuvěřitelný den!

Víte, co se stalo před dvaceti lety?

Publikovala jsem první článek na blogu! Hustý, co?

Za tu dobu se toho změnilo docela dost:

• nastavení příspěvků a blogu začalo používat češtinu,
• od Blogeru ho odkoupil Google,
• začala jsem přidávat víc fotek,
• začala jsem používat štítky,
• vytvořila jsem pravidelné seriály, které se snažím psát cílevědoměji a pečlivě,
• možná se kvůli tomu míň věnuju úvahovým článkům,
• ...

A ráda bych to nějak oslavila!

Třeba novým tričkem Elena od Junko Okamoto.

Hobby výstava 2026 – pozvánka

Opět se se svými výtvory chystám na Hobby výstavu do Velkých Přílep. 13. ročník se uskuteční v sobotu 25. dubna 2026, tradičně od 10 do 15 hodin, abychom se vyhnuli Velikonocům a květnovým svátkům. Je to na sále Restaurace u Korychů ve Velkých Přílepech, tj. kousek za Prahou, kdybyste se chtěli přijít podívat.

*

Velikonoční vaření

Když jsem přemýšlela o tom, že bych ráda vyzkoušela různé kuchyně, zmínil manžel, že by rád, kdybych na Velikonoce uvařila něco tradičního. Že to se pořád zkouší (ne jen u nás doma, ale celkově) různé francouzské lahůdky, německé klobásky, sushi, italské vánoční sušenky a vánočky a na českou klasiku si ani nikdo nevzpomene a dost možná ani nevíme, co to ta česká klasika je/byla.

Hned jsem oponovala, že velikonoční jídlo může krásně a přehledně s nejrůznějšími recepty najít u mě na blogu v článku Velikonoční jídla: sbírka receptů, jenom je bohužel z velké části nemám vyzkoušené. Nicméně je to vždy od nějakého „lepšího“ autora, ne jen od náhodné posluchačky rádia nebo přispěvatelky. ;-)

Konečně, je to taky příležitost si něco nového vyzkoušet.

Začala jsem tím, že jsem v úterý upekla Jidáše, abych je měla připravené na Škaredou středu (o ní jsem psala tady). Receptů je plný internet. Myslím, že jsem kdysi dělala ty od Florentýny, ale přišly mi trochu suché a nudné, takové postní, jak asi mají být. Možná jsem taky moc šetřila medem. Takže jsem letos sáhla po Maršálkových nekynutých tvarohových (recept zde). Manžel byl spokojený, já byla zpočátku trochu zklamaná, že jsou takové tuhé a hutné a taky jsem je musela péct o pár minut dýl.

Jidášky podle Maršálka

Myslela jsem, že upeču beránka (sladkého ve formě, jinak jedeme výhradně na domácí kozí maso), ale nemohla jsem ji najít. Sice už jsme rok přestěhovaní doma, ale forma nikde není. Bývávala ve skleníku (= prosklená skříň na vystavení hrnečků a pod.), ale ten se přestěhoval do kůlny. Nějaké staré nádobí ještě zůstalo ve staré skříni a do nové kuchyně už se asi vracet nebude. Na špejchaře jsem ještě objevila zapomenutou formu na „bábovku“ ve tvaru ryby, ale jinak tam už asi nic použitelného není. Možná by to mohlo být v krabicích, které jsme tehdy odvezli na půdu k tchyni. Zkusím se po ní podívat, až půjdeme příště na oběd, jestli nezapomenu. Ale stejně asi nebudu mít čas na pečení, plánuju totiž i jiné věci.

V mé oblíbené knížce o pečení chleba jsem narazila na velikonoční koláč Ciambella mandorlata, takže jsem ho s chutí udělala ještě dva týdny před Velikonocemi, protože šlo o nečeský recept a chtěla jsem šetřit velikonočním časem na naši kuchyni. Byl výtečný. 

Velikonoční věnec s ořechy Ciambella mandorlata

Zkoušela jsem i pučálku, ale asi jsem ji špatně nakličovala v neuzavřené míse. Ve výsledku to vonělo i chutnalo spíš divně. Zkusím to určitě znovu ale s mnohem menším množstvím, abych zase nepodarovala kozu.

Ještě mám v plánu čočku, hlavičku (nádivku), něco z nerozdaných vajec (možná tu šmigrustovku, ale to bych musela sehnat uzená žebra nebo jiné uzené maso) a snad i něco zeleného (pesto z medvědího česneku?). Ze sladkého si dělám zálusk na usmažení Božích milostí a upečení mazance opět dle Maršálka.

Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)

Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.

Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům¹. Dopadlo to úplně stejně. 

Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.

Jak tohle někdo může číst?

Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.

Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:

To co se hromadí 
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...

nebo

Nesmyslným směstnáváním

v olejnatých volných zlomech

táhnoucích své změkčilosti

k polštářovým zastoupením

vzniká stálá alokace

rozprašujících se dusidel

...

Chvíli jsem doufala, že tučně zvýrazněná slova dají dohromady nějaké heslo: třeba „Kdo to přečetl celé, má u mě flašku!“ ale nic.

¹Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.

Dítě x kůzlata 1:0

Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.

Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to. 

Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.

To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.

Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. Odkazy jsou na moje články.

• Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)
• Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)
• poezie císařovny Sisi¹ (*) v díle Gabrielle Praschlová-Bichlerová: Císařovna Alžběta Mýtus a pravda (** = hodnocení knihy)
• Radkin Honzák, Denisa Vostrá: Haiku – cesta ze stresu
• Robert Kubánek: Rozladění (****)

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

¹Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.