neděle 12. května 2019

Černý Petr (*)

Uf, co k tomu říct. Jedná se o druhý celovečerní film režírovaný Milošem Formanem. Natočený je podle novely Jaroslava Papouška. Ocituji zadní stránku obalu: „Svým námětem se řadí mezi filmy o každodenním životě mládeže v šedesátých letech. Vlastně jednoduchý příběh je postaven na vynikajících výkonech herních představitelů – převážně neherců (nenapodobitelný J. Vostrčil v roli otce a skvělý herecký výkon tehdejšího posluchače DAMU V. Pucholta v roli zednického učně Čendy). Film můžeme označit za pronikavou psychologickou a sociologickou studii, napomáhající k pochopení rozporů mezi rodiči a dětmi a mládeží a dospělými vůbec.“

Nejsem si jistá, jestli ten, kdo psal text na tu obálku, film vůbec viděl. Bylo to maximálně 86 minut pronikavé nudy. Normální život, normálních lidí, bez začátku, pointy a vlastně jakéhokoliv děje. Hlavní hrdina, dá-li se to tak nazvat, je ničím nezajímavý Petr, který má pracovat v samoobsluze jako hlídač, aby tam lidi nekradli. Takže se v civilu jen tak potlouká po prodejně. U prvního, kdo se mu zdá, že něco ukradl, neví, co má dělat, tak za ním jenom jde (a čeká, že se něčím prozradí), druhou ženskou, co jasně vidí, že něco šlohla, jen tak nechá odejít. Líbí se mu nějaká holka a kamarád se ho ptá, jestli se aspoň líbali. A to je v podstatě vše, vlastně ho ještě vždy maminka důkladně vyslechne, kde byl, co tam dělal a tak, a když neodpovídá, tatínek ho peskuje, že má odpovědět mamince a pak má pár nudných kázání, která ale žádné rozpory mládeže s rodiči ani nenaznačují. Tak nějak mi uniklo, co tím chtěl autor říct. 

Pokud ovšem neměl v úmyslu urážet zedníky, protože Čenda je vážně divnej. Snad jen kvůli tomu, jak prudí Petra, aby mu řekl správné: „Ahooooj,“ ne jenom „hoj“ stojí za to film vidět.

Film je z roku 1963 a na ČSFD má 84 %. A přitom i v komentářích je, že je o ničem a o všem. 

Čenda: „Cos mu udělal, já jsem jeho nejlepší učedník!
Petr: „Co bych mu udělal? 
Čenda: Nekecej!
Petr: Nic sem mu neudělal!
Čenda: Já jsem jeho nejlepší učedník, cos mu udělal?
Petr: Nic.
Čenda: Cos mu udělal?!
Petr: Fakt nic!
Čenda: Počkej, počkej, ty mě nevěříš, jo? Ty mě nevěříš... vona mi nevěří, že já jsem nejlepší... Zdeňku! Zdeňku! Pojď sem!
Zdeněk: „Co je?
Čenda: Řekni jim to?
Zdeněk: Co jim mám říct?
Čenda: No, co říkal mistr!
Zdeněk: Vo čem?
Čenda: No vo mě!
Zdeněk: Že jsi namazanej.

sobota 4. května 2019

J. P. Delaney: Věř mi (****)

Zapomněla jsem se navečeřet a mám přesezený zadek. Řeším dilema, zda číst dál, nebo před spaním dělat něco jiného. Uklidňujícího. Kniha je celá taková divná. Tedy, abych nemátla – čte se jedním dechem a je to opravdu pecka. Člověk stále čeká, co bude dál. Ale na druhou stranu, když se zastaví a na chvíli se nad tím vším zamyslí, spousta věcí mu začne vrtat hlavou. Mohla by se takhle chovat? A on? Jak by se choval muž, kdyby mu tragicky zemřela žena? Co je s tím policajtem? A psycholožkou? Byla to psycholožka, a kde se vzala? Kam všichni zmizeli? Všichni se tak nějak podezřele objevují a mizí. Jsou skuteční, nebo jenom „role“?

Pustila jsem se do čtení další knihy z Čtenářské výzvy. Tentokrát jde o bod 1: Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Měla jsem v tomto bodě naplánované i jiné knihy, ale tahle si nějak přitáhla mou pozornost. Dráždila mě tím, že jsem ji dostala zabalenou v igelitové folii (jak neekologické!)

Její autor Tony Strong, který publikoval i pod dalšími pseudonymy (Anthony Capell, Jonathan Holt), pod tímto pseudonymem publikoval knihu Ta přede mnou (The Girl Before), která mě velice láká svým názvem. Takový tajemný, provokativní. 

Zajímavé je, že hlavní hrdinkou této knihy je žena. Opravdu mě překvapuje, že chlap píše tak dobře za ženskou. Z přebalu: „Claire Wrightová ráda hraje jiné lidi… Mladá ctižádostivá herečka Claire zoufale potřebuje práci a peníze, proto se rozhodne přijmout nabídku stejně tak amorální jako nebezpečnou – má být jakousi volavkou právnické firmy specializující se na rozvodové pře. Jejím úkolem je svést ženatého muže, vše zdokumentovat a důkazy posléze předat „podvedené“ manželce, aby je ta mohla použít u soudu. Jenomže potom je žena jednoho z jejích cílů nalezena mrtvá a Claire se stává hlavní podezřelou. O pár měsíců později je však stejnými vyšetřovateli požádána o pomoc. Policie chce, aby se vetřela do života manžela zavražděné – tedy jediného muže, jehož se jí svést nepodařilo. Se svou rolí se však sžije až příliš dokonale… Kdo je však v této hře návnadou? A kdo kořistí?“

Z anglického originálu Believe Me, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2018, přeložila Milena Pellarová. Originální obálku upravila Lenka Gregorová, redigovala Markéta Hofmeisterová, odpovědný redaktor Vojtěch Staněk, technická redaktorka Růžena Hedrichová. Počet stran 344. Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Praha v roce 2018 jako svou 10104. publikaci. Sazba Vladimír Fára, tisk GGP Media GmbH, Pössneck, vydání první. ISBN 978-80-249-3708-3.

Vzadu na obálce jsou vybrány hodně zajímavé minitextíky: „Za daných okolností se totiž chovám věrohodně, a to, jak zjistíte, nemá s lhaním nic společného.“ 

Trochu mě děsí a trochu fascinují: „Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu ke tváři…“

„Na pár chvil se z člověka stane úplně jiná bytost. A je to ten nejkrásnější pocit na světě.“

„Všechny (herecké školy) vycházejí z přístupu k práci, který vymyslel velký ruský herec Konstantin Stanislavskij. Tkví v tom, že se ponoříte do emocionální pravdy své role a ztotožníte se s ní. 
Tady vás neučí, jak někoho zahrát, ale jak se jím stát.“ (str. 24)

„Z pěstounské péče totiž jako nevinná květinka vylézt nemůžete. 
A ještě něco si z ní člověk odnese – chce někoho milovat a zoufale touží, aby někdo miloval jeho. On byl nejkrásnější chlap, jaké jsem kdy viděla. Ten nejvášnivější a nejromantičtější. Uměl recitovat všechny Shakespearovy milostné monology, jako by byly napsané přímo pro něj.
Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se nezamilujte do nikoho, kdo si půjčuje slova od někoho jiného.“ (str. 29)

„Ale abych byla upřímná, do cizí postele mě nepřivedl jenom alkohol a vděčné obecenstvo.
Cítit vedle sebe teplé tělo a někoho objímat… po práci pro Henryho po tom toužím vždycky.
Protože jestli se ženská nemůže spolehnout na chlapa, který slíbil, že ji bude milovat až do smrti, tak komu na tomhle světě může věřit?
A vědomí, že jsem to byla já – můj talent a repliky, můj výkon –, kdo pomohl rozbít nějakou rodinu, ve mně vždycky vyvolá moc divný pocit.
Na to, co pro Henryho dělám, dvakrát pyšná nejsem. 
Ale někdy jsem pyšná, jak dobře to dělám.“ (str. 38)

5. 5. 2019 Dočteno. Pocity mám rozporuplné. Líbilo se mi to? Nebo to bylo překombinované? Z psychologického propracování postav jsem unesená. To šlo autorovi výborně. Napínavý děj byl taky super. I když některé scény byly příliš málo rafinované (třeba ta s Glenem). Zajímavé je také nahlédnutí do jiného světa – hereckého i BDSM.

DALŠÍ ČÁST PROZRAZUJE DĚJ.

Když Claire hledá práci u Marcie, narazí hned na dva problémy: nemá zelenou kartu a tím pádem ji nevezmou do odborů, což znamená, že nikde nedostane práci, a zadruhé je považována tak trochu za hysterku, protože poté, co se na ni vykvajzla její láska (spoluherec ve filmu Rozruch) Lawrence v Londýně, se pokusila podřezat si žíly. Nakonec jí Marcie dohodí Henryho. Claiřina role je jasná: se zapnutou videokamerou v kabelce hraje studentku herectví, která nemá na školné a přivydělává si prostitucí. Snaží se nenápadně sbalit vždy předem určeného muže, resp. chová se tak, aby jí on učinil nabídku. Henryho heslo je, že nevinní se bát nemusejí. A takhle se jednou dostane i ke Stelle. Ta je zvláštní tím, že ji chce vidět. »Tomu, co dělá, říkal manželský dohled. Spočíval v tom, že lidi sledoval a snažil se je přistihnout při činu. „Většina našich klientů jsou ženy,“ řekl mi jednou. „obvykle se ukáže, že k podezření mají důvod. Třeba zjistí, že si manžel vzal do práce nejlepší košili, a později od něj dostanou esemesku, že se musí v kanceláři zdržet. Někdy je navede na stopu jenom nová voda po holení. Nebo najdou na mobilu usvědčující textovky a chtějí vědět, jak ta ženská vypadá. Naproti tomu muži se dost často pletou.“

Když byl Henry u policie, pracoval jako tajný a dnes mu to vzrušení zjevně chybí. Během dlouhých hodin v limuzínách a hotelových barech, kdy čekáme, až se objeví naše oběť, si krátí čas tím, že mi vypráví historky o minulých operacích.

„Stojíte každou nohou v jiném světě. Kriminálníci instinktivně poznají, když jimi člověk pohrdá nebo se jich bojí, takže musí uvěřit tomu, čemu věří oni. A to je horší než riziko, že na něj vytáhnou bouchačku nebo mu dají do huby. Někteří agenti se pak do normálního světa už nedokážou vrátit.« (str. 42)

Stella Foglerová: »„S takovým chlapem jste se ještě nesetkala. Myslím to vážně. Neobracejte se k němu zády. Nic mu nevěřte. Slibujete?“ Věřit mu? To tedy opravdu nehrozí. Další ženatý slizoun je to poslední, co teď potřebuju.« (str. 58)

»Čte si nějaký paperback a dělá si do bloku poznámky. Je mu něco ke čtyřicítce, má tmavé vlasy, světlezelené oči a podlouhlou tvář s orlím nosem. Vyhlíží ajko intelektuál, ale svým způsobem je moc přitažlivý. 

Jako Daniel Day-Lewis v mladších letech, říkám si, když si ho v zrcadle za barem prohlížím. To je náhodou jeden z mých nejoblíbenějších herců. Ale Fogler je snad ještě zajímavější.

Abych byla spravedlivá, jako nevěrný parchant nevypadá. Jenže tak to chodí. Milí a okouzlující chlapi podvádějí nejvíc.

Proč? Nejspíš proto, že každou ženskou snadno zblbnou. …

Prostě odveď svou práci, poroučím si. Usmívej se, flirtuj, nechej Foglera, ať po tobě vyjede, a pak rychle vypadni. Zabere to nejvýš hodinu. Pak dostaneš čtyři stovky a doma se můžeš vyzvracet, vybrečet a opít. 

A vydělat budeš muset už jen dalších sedm set.« (str. 59)

Celým románem se nese Charles Baudelaire a jeho kniha Květy zla. Asi bych si ji měla přečíst. I když teď bude ještě o něco ohavnější, než kdybych nečetla tuto knihu. »V době, kdy to psal, miloval dvě ženy. Jedna byla slavná kráska a tehdy v devatenáctém století ji obdivovala celá Paříž. Říkal jí Vénus Blanche, čili Bílá Venuše. Druhá byla míšenka, kabaretní tanečnice, která se prodávala na ulici. Tu pojmenoval V0nus Noire, Černá Venuše. … Začal skládat básně a anonymně je posílal Bílé Venuši. Líčil v nich, co by s ní rád dělal, co provádí s Černou Venuší, a nevynechal jedinou zvrácenou představu, která ho napadla. Zastával názor, že o království krásy toho bylo napsáno už víc než dost. On chtěl být první, kdo bude opěvovat krásu zla.« (str. 62–63)

A pak už to jde ráz na ráz. Stellu najdou mrtvou, na Foglera nic nemají a nakonec přijdou s nápadem, že by si Claire mohla zkusit ho sbalit a třeba se jí přizná. Jejími spolupachateli jsou doktorka – psycholožka zkoumající psychopaty (říká sociopaty, ale nejsem si jistá, jaký je v tom rozdíl) Lathamová a policista Frank Durban. „Máme podezřelého. Je velmi inteligentní, umí se skvěle ovládat a nenechá se zmást ani vyprovokovat. Všechny obvyklé metody selhaly, a tak jsme se rozhodli, že na něj nasadíme agentku v utajení. … Doufáme, že dotyčný odhalí osobnostní rysy, které bychom mohli porovnat s mým profilem vraha Stelly Foglerové. Jestli se budou shodovat, získáme větší jistotu, že on a vrah jsou jedna a táž osoba.“ (str. 94)

»„Tak tedy, chybí jí sebedůvěra, je impulzivní, nevyrovnaná a trpí emoční inkontinencí,“ prohlásí Lathamová věcně. „Nesnese odmítnutí, a ačkoli se to úporně snaží skrývat, touží po uznání jako feťák po dávce. Zkrátka a dobře, je to herečka. Na druhé straně je chápavá, všímavá, talentovaná a nechybí jí odvaha. Říkám to nerada, ale mohli bychom to s ní zkusit.“« (str. 97)

Claire zjistí, že Patrick ji sledoval a byl s Kathryn domluvený, takže hlavním podezřelým nebyl on, ale ona. Odvezou ji do psychiatrické léčebny v Greendridge, kde ji cpou prášky, protože se pořezala. Doktor Banner si ji oblíbí, ale je přesvědčen, že není v pořádku, protože žádná psycholožka jména, které udala, neexistuje. A Frank Durban je už tři měsíce na nemocenské.

A pak jí odtamtud pomůže právě Patrick. A taky napsal hru o Baudelairovi. Claire by v ní měla hrát Bílou Venuši, Apollonii Sabatierovou, Baudelaira by měl hrát právě její bývalý přítel Laurence Pisan. Claire začnou chodit černé květiny, s utrženými hlavičkami a verše od Baudelaira. Má obavy, a tak ji doprovází Henry. Jenže cílem neměla být ona, ale Černá Venuše, jiná herečka. A tu taky jednoho dne najdou v hotelu mrtvou.

Pak Catherine zjistí, že na Necropolisu, webové stránce, kam ji tehdy nahnala ta psycholožka, jsou v neveřejné části fotky z vražd podle Květů zla. A pak… pak se jí pokusí jeden bláznivý fanoušek Baudelaira zavraždit právě takovým způsobem. Ale ona ho zastřelí. Díky bohu za paranoiu, když měla celou dobu pocit, že po ní někdo jde.

A když ji Patrick vezme do Evropy, pravděpodobně, aby ji požádal o ruku, ukáže jí všechna místa, kam za studií chodil, když se zabýval Baudelairem. Na závěr ji zavede do podzemí, kde po ní chce, aby zastřelila nějakou snědou dívku. „Jako bychom zkoušeli nějakou scénu, otočím se a namířím, abych zabila netvora. Bestii, kterou miluju.“ (str. 333) Předcházelo tomu:

»„Kdo je to?“ zeptám se s hrůzou.
Patrick se na třesoucí se dívku ani nepodívá. „Myslím, že se jmenuje Rose. Není nijak důležitá, leda pro tebe.“
„Co tím myslíš?“
„Bude tvoje první,“ odpoví prostě. „Zrovna jako byla moje první ta holka u silnice.“
„Ne,“ vydechnu. „Přece po mně nemůžeš chtít –“
„Stella v podobné zkoušce neuspěla. Moc jsem ji miloval, ale když zjistila, jaký jsem, nedokázala se s tím smířit. Nebyla tak silná jako ty.
„Tys ji zabil,“ zašeptám. „Kvůli tomu, co na tebe věděla.“
„Ano, zabil, ale proto ne. Věděl jsem, že se příliš bojí, aby šla na policii. Zabil jsem ji kvůli někomu, koho jsem ten večer potkal. Mluvéím o dívce v baru. Přečetla se mnou jednu z těch básní a její hlas… Byla to nádherná chvíle plná slibů a možností. Tehdy jsem pochopil, že Stella musí zemřít.“ Udělá ke mně krok a upře na mě bledé oči. „Hned jak jsme se potkali, věděl jsem, že jsi ta pravá a mohl bych se s tebou dělit o všechno, čím žiju. Ale teď to musíš dokázat. Musíš mě přesvědčit.“« (str. 328)

Položí mi ruce na krk.
„Konstantinopol!“ zvolám.
„Cože?“ zeptá se Patrick a zamračí se.
„To je moje bezpečnostní heslo. To, o kterém jsem řekla, že si ho nepamatuju. Znamenalo: ,Pospěšte si a pomozte mi.´ Konstantinopol!“
„Claire?“ vydechne nevěřícně.
Na zem se skutálí jakýsi oblý kovový předmět. Koutkem oka zahlédnu, že se pohybuje. Když narazí do zdi, zastaví se.
Vteřinku se nic neděje a potom se zableskne jakési bíle světlo. Hend nato se ozve tak silný výbuch, že nás oba srazí k zemi.« (str. 335)

Otázkou je, jak se Patrik dostal do hotelu, že ho nezaznamenaly kamery. Proč mu otevřela? Přece musela poznat jeho hlas.

P. S.: Když se sundá přebal, je kniha černobílá! Ale to už mám splněno.

pátek 3. května 2019

Plnění čtenářské výzvy

V tomto článku se chci zaměřit na knihy, které mě v jednotlivých bodech zaujaly. Výhodou je, že si autoři výzvy dali tu práci, že vybrali příslušné skupiny knih, což z výzvy dělá snadnější projekt, ale možná i trochu nudnější. Člověk si nemusí lámat hlavu nad tím, kterou knihu napsala žena a hlavním hrdinou je muž, nebo která kniha má lichý počet stránek. Prošla jsem všechny, které mám doma, a neměla ho ani jediná. 

Něco by šlo samozřejmě snadno googlit, jako kniha s kalendářním měsícem v názvu, nebo s hudebním nástrojem. 

Každopádně takto jsem si jen otevřela seznam a vybrala pár knih, které mě zaujaly svým názvem nebo i obsahem. Případně, na které jsem si sama vzpomněla, že by se daly do této výzvy zařadit. Překvapilo mě, že najdu i dost vlastních knih, které jsem si plánovala přečíst, a mohu je pod některou z kapitol zařadit. Například Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu zahrnuje hned tři: Zbavte se nepořádku (autorkou je Karen Kingstonová, takže bych splnila i bod 13), Věř mi, která se v mojí knihovničce vyskytla jako výhra ze soutěže a Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou, kterou jsem zatím nikdy celou nepřečetla.

Seznamy (moje milované!) jsem se rozhodla uspořádat podle abecedy s tím, že první místa jsou vyhrazena pro plánované, nebo dokonce již přečtené knihy.

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu
Zbavte se nepořádku (autorkou je Karen Kingstonová, takže bych splnila i bod 13)
Věř mi – J. P. Delaney
Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou – Betty Edwards
Chovejte se jako kočka – Stéphane Garnier
Řekni něco legračního – Penelope Ward

Buch! – Terry Pratchett
Hrrr na ně! – Terry Pratchett
Chyť mě, jestli to dokážeš – Frank W. Abagnale
Myslete na děti! – Ian McEwan
Najděte si svého marťana – Marek Herman
Nedej se – Rainbow Rowell
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých – Olga Tokarczuk

2.) Kniha, která má lichý počet stran
Bajky barda Beedleho – Joanne Kathleen Rowling

Co mě naučil tučňák – Tom Michell
Malý princ – Antoine de Saint-Exupéry
Není úniku – Taylor Adams
Než jsem tě poznala – Jojo Moyes
Okamžiky štěstí – Patrik Hartl
Sama sebou – Jojo Moyes
Stalker – Lars Kepler
Tady byla Britt-Marie – Fredrik Backman
Továrna na sny – Anie Songe
Začít znovu – Mona Kasten

3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj
Zlodějka knih – Markus Zusak
Dobře utajené housle – Miroslav Horníček
Dokonalá – Gilly Macmillan
Jestli zůstanu – Gayle Forman
Kletba vítězů – Marie Rutkoski
Kocour Bob – James Bowen
Mandolína kapitána Corelliho – Louis De Bernières
Možná jednou – Colleen Hoover
Paganiniho smlouva – Lars Kepler
Šílené výčitky – Liane Moriarty
Zahrada v měsíčním svitu – Corina Bomann

4.) Cestopis
Obrázky z Holandska – Karel Čapek 

5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou
Agatha Christie: Nekonečná noc (splněno)

Čtyřka: Divergentní povídky – Veronica Roth
Deset malých černoušků – Agatha Christie
Dobře mi tak kniha od: Radka Třeštíková
Grey – E. L. James 
Hedvábník – Robert Galbraith 
Nejsem jako vy – Jodi Picoult
Prohnilé město – Leigh Bardugo
Vraždy podle abecedy – Agatha Christie
Záhada na zámku Styles – Agatha Christie
Zapletený – Emma Chase

6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc
Červenec má oslí uši – Iva Procházková

Dubnová čarodějka – Majgull Axelsson
Dubnování – Teodora Žurková
Prosinec už je takovej – Donal Ryan

7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou
Okamžiky štěstí – Patrik Hartl

8.) Kniha od asijského autora
Zázračný úklid – Pořádek jednou provždy – Marie Kondo

A proto skáču – Naoki Higašida
Hon na ovci – Haruki Murakami
Kočičí host – Takaši Hiraide
Mořská modlitba – Khaled Hosseini
Podivná knihovna – Haruki Murakami
Problém tří těles – Liou Cch'-sin
Spisovatel jako povolání – Haruki Murakami
Všem klukům, které jsem milovala – Jenny Han
Žít s radostí – ilustrovaný průvodce uměním třídění a úklidu – Marie Kondo

9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů
Hate List
Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti

10.) Kniha od současné české autorky
Kdo jinému jámu kopá – Marie Rejfová
Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

Bábovky – Radka Třeštíková
Jeden kopeček šmoulový – Marie Doležalová
Kafe @ cigárko – Marie Doležalová
Malinka – Dita Táborská
Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová
P.S. – Aňa Geislerová
Pekáč buchet – Kateřina Petrusová
S hlavou v oblacích (pejru) – Kateřina Petrusová
Slepá mapa – Alena Mornštajnová
Teorie podivnosti – Pavla Horáková
Veselí – Radka Třeštíková
Zmizet – Petra Soukupová

11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě
Denik Ostravaka 1 – Ostravak Ostravski
Hitokiri – Oskar Fuchs
Modřiny – Michal Kliment
Mrtvou neměl nikdo rád – Eva Tvrdá
Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová
Roky v kruhu – Jarmila Glazarová
Tajný deník - Otevřená zpověď luxusní prostitutky – Madam Camilla
Zeptej se táty – Jan Balabán
Žert – Milan Kundera

12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha
Čtyři dohody – Don Miguel Ruiz 
Šťastná kniha – Barbora Šťastná
Kniha psychologie  kolektiv autorů
Nejlepší kniha o fake news!!! – kolektiv autorů, Petra Vejvodová, Miloš Gregor

Kniha smíchu a zapomnění – Milan Kundera
Kniha ztracených věcí – John Connolly
Kniha zvláštních nových věcí – Michel Faber
Knihy džunglí – Rudyard Kipling
Kráska a zvíře: Zakletá v knize – Jennifer Donnelly
První stříbrná kniha snů – Kerstin Gierová
Zloději knih – Anders Rydell
Zlodějka knih – Markus Zusak

13.) Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno
Barbara Berger: Cesta k vnitřní síle Změňte své myšlení, změníte svůj život

Kráva nebeská – David Duchovny
Paní půlnoci – Cassandra Clare (p)
Psychiatr – Caleb Carr
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizelSirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiVelký GatsbyRenegátiDůmyslné umění, jak mít všechno u prdeleNáš manželOvšem – Karel Kovář

14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi
Singapur nebo Korfu
Nebo prostě moře! Chorvatsko
O mé rodině a jiné zvířeně – Gerald Durrell
Příběhy z olivového ostrova
Walden aneb Život v lesích – Henry David Thoreau

Anglické listí aneb Coolturní šok – Alena Damijo
Cizinka – Diana Gabaldon
Deník japonské manželky – Veronika Ageiwa
Tajný život stromů – Peter Wohlleben
Vánoce v Paříži – Mandy Baggot
Víš, že tě miluju? – Estelle Maskame
Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih
Jules Verne: 20 000 mil pod mořem (poslech)

Angelika?
Terry Pratchet?

Hipík – Paulo Coelho
Vánoční koleda – Charles Dickens

16.) Kniha s oxymórem v názvu
Slunce zapadá na východě nebo Slunce vychází na západě
Paul Babiak, Robert D. Hare: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce 
Svítání na západě – Otokar Březina (p)
Bílá Masajka – Corinne Hofmann

Betonová zahrada – Ian McEwan
Bílá tma – Zdenka Hamerová
Jsou světla, která nevidíme – Anthony Doerr
Konec Věčnosti – Isaac Asimov
Počkej si na loňský rok – Philip Kindred Dick
Příliš hlučná samota – Bohumil Hrabal
S láskou tě nenávidím - 13 povídek o ničemnosti
Slepá mapa – Alena Mornštajnová
Suchý hadr na dně mořském – Ivana Chřibková
Velká šťastná huspeninka – Sarah Andersen
Velké maličkosti – Jodi Picoult
Vzpomínky na budoucnost – Erich von Däniken
Zdravý nemocný – Molière
Zvuk slunečních hodin – Hana Andronikova
Živý mrtvý a další policejní povídky – Martin Goffa

17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení
Vězení jako dar – Růžena Nekudová

Alias Grace – Margaret Atwood
Byly jsme tam taky – Dagmar Šimková
Cela číslo 17 – Dominik Dán
Chlapec v pruhovaném pyžamu – John Boyne
Král Krysa – James Clavell
Má ji rád, nemá ji rád – Sharon J. Bolton
Mechanický pomeranč – Anthony Burgess
Mengeleho děvče – Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová
Nakresli mi vítr – Eva Urbaníková
Oranžová je nová černá – Piper Kerman
Osvětimská knihovnice – Antonio G. Iturbe
Pokrevní sestra – Jane Corry
Přítelkyně z domu smutku – Eva Kantůrková
Syn – Jo Nesbø
Tatér z Osvětimi – Heather Morris
Tulák po hvězdách – Jack London
V šedých tónech – Ruta Sepetys
Zapomeňte, že jste měli dceru – Sandra Gregory

18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu
Bůh maličkostí – Arundhati Roy
Chtělo by to nový jména – NoViolet Bulawayo
Moře – John BanvilleHotel u jezera – Anita Brookner
Obléhání Krišnapuru – James Gordon Farrell
Pán much – William Golding
Pí a jeho život – Yann Martel
Příběh služebnice – Margaret Atwood
Přijde kůň do baru – David Grossman
Slepý vrah – Margaret Atwood
Špulka modré nitě – Anne Tyler
Vegetariánka – Han Kang
Všichni jsme z toho úplně na větvi – Karen Joy Fowler (už mám přečtené, hodně zvláštní kniha)
Zlodějka – Sarah Waters

19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha)
Deník moderní jogínky aneb Od večírků k nirváně – Šárka Konečná
Hate List – Jennifer Brown
Iko – Marissa Meyer
Jana Seymourová - Laskavá královna – Alison Weir
Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie - Zákulisí promyšlených vražd – John Curran
Leonardo da Vinci – Walter Isaacson
Milá paní Birdová – A. J. Pearce
Největší záhady kriminalistiky – Jaroslav V. Mareš
O zebře, která nechtěla chodit do školy – Christine Beigel
Ochutnávačka – V.S. Alexander
Opskurno – Andrew Caldecott
Polibek jako dezert – Poppy J. Anderson
Principy králíčka Sameťáčka – Toni Raiten-D´Antonio
Rule – Jay Crownover
Sedm dní spolu – Francesca Hornak
Tlustá tak akorát – Michala Jendruchová
Tvůj čas vypršel – Sára Priester
Ve svitu plynových lamp – Steven Price
Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti – Cody Cassidy, Paul Doherty
Vzpoura pražské kavárny – Dominik Landsman, TMBK 
Zatím dobrý – Jan Novák, Jaromír 99 

20.) Kniha s černobílou obálkou
Vomito Negro – Pavel Hak

středa 1. května 2019

Přesazování dýní

Ráno chvilku prší. Pak jsem svědkem toho, jak nám do okna vrazil holub. Zdá se, že se mu nic nestalo, protože zase odletěl, a já se pořádně lekla. Nechápu, jak si mohl nevšimnout, že to není díra, kterou by se dalo proletět. Okna zase tak čistá nemám, potřebovala by možná umýt, i když z téhle strany se skoro nepráší, protože nejsou k silnici, ale do zeleně.

Dvě hodiny jsem strávila hrabáním hlíny – snažila jsem se trochu kombinovat tu propustnější z „lesíka“ a méně propustnou lepivou vedle baráku, ale pro druhou várku už jsem šla jenom do lesíka, protože se mi to lépe hrabalo. A při té příležitosti jsem tam upravila obdélníček, kam bych následně ráda vysázela dýně, které přežijí rozsazování. V tom květináči se mi totiž nějak srostly kořínky k sobě. (fotka) Jak už vyplývá z toho, co jsem teď napsala, musela jsem jít pro hlínu dvakrát, navíc jsem spotřebovala skoro všechny květináčky, které jsem si dovezla z burzy na Kladně, a tak musím vymyslet, kam zasadíme papriky. Taky se jich ze semínek vyklubalo požehnaně. Jenom chilli se nějak nedaří. Možná si koupím semínka. Nebo rovnou sazeničku?

pátek 26. dubna 2019

Plány na víkend

Když se mě kolega ptal, co plánuju na víkend, odpověděla jsem, že toho je hodně. A stihla jsem mu vlastně vylíčit jenom sobotu.

Původně jsem měla i plány na dnešek, ale bylo tak nějak horko, v práci jsem toho měla hodně a celkově se mi nedařilo tolik, jak bych si představovala, že jsem nakonec v práci zůstala dýl a na látky už se ani podívat nešla. Natož na klubíčka. Bylo by mi líto, že nemůžu utrácet. 

Na zítřek plánuji hned dvě akce – ráno jet na motoburzu a odpoledne do Nebušic na Čarodějnice, tamní hasiči je pro dětičky pořádají vždycky o víkendu před 30. dubnem.

Při líčení plánů jsem se zarazila právě u té motoburzy. Už nevím přesně, jak jsem to poznamenala, ale byla jsem zajisté trochu kritická. I když teď už to vnímám trochu lépe. Zpočátku, když jsem začala na takové akce jezdit, dívala jsem se na všechny chlapy tam (ženy se vyskytují jen zřídka) trochu přezíravě. S pološíleným výrazem nadšení hrabou ve starých hnusných zrezlých předmětech a pak handlují o ceně. Jako by to byl nějaký poklad! A přitom je to nutno vyleštit, zbrousit, zakonzervovat, nechat přelakovat a kdoví co všechno ještě. 

Ale občas tam najdu něco zajímavého i pro sebe. Třeba jednou plyšového medvídka. P. S.: Chlapík mi ho dal jako dárek. A to má v packách magnety a je moc roztomilý. Nebo klubíčka. Nebo ručně pletené ponožky od nějaké babičky.

Taky jsem byla přesvědčená, že ačkoliv to slibují, pršet zase nebude. Šeredně jsem se spletla, večer se spustila pěkná bouřka. I blesky byly.

Už jsem si říkala, že zase stihneme pálit oheň jenom my. Jako vloni. To totiž Praha kvůli extrémnímu suchu vydala zákaz pálení ohňů (a všichni byli samozřejmě naštvaní). Jenže oni ho vydali v pondělí a my dělali oheň (jako vždy) v sobotu. Tak jsem si dělala legraci, že to stihneme i letos. Vlastně o nic nejde – podle mě – pořádají to hasiči, je to vedle nádrže s vodou a mají nedaleko cisternu a je tam vlastně celá jednotka. A kousíček je studna a potůček – kde se vloni dobrovolně i nedobrovolně vykoupala většina dětí. Naštěstí ty zkušené maminky už nosí náhradní oblečení s sebou. Byla jsem i svědkem toho, jak půjčovaly těm méně zkušeným.

Na neděli mám v plánu výlet na Vysočinu, kde se budu podílet na instalaci výstavy, resp. umístím asi pouze svoje kresbičky a na pondělí jsem si vzala dovolenou, abych se mohla zúčastnit vernisáže. Pořád to neberu tak docela vážně, ale dneska z toho začínám být malinko nervózní. Přece jen budu poprvé na vernisáži ne jako samozvaná reportérka píšící článek na blog, ale jako účinkující. Hustý! Můžu sama se sebou udělat interview.

čtvrtek 25. dubna 2019

Zlatý mop

Náš mop se odebral do věčných lovišť, jak říkají indiáni (ve Vinnetouovi), a tak bylo nutno pořídit nový. Když mi přítel řekl, kde v Praze najdu nějaké rozumné domácí potřeby, vyrazila jsem tam v domnění, že takový snadný úkol zajisté zvládnu velice rychle.

Z omylu mě vyvedlo nepřeberné množství mopů s dlouhým či krátkým vlasem, mikroutěrkami, kartáči a nevím čím vším možným. A taky cena. Všechno od jedné značky a od devíti stovek až kamsi dál. Cože? Zděsila jsem se. Tolik za mop nedám. To si radši koupím tři extra drahá klubíčka a budu utírat hadrem (pěkně vkleče na kolenou, jako kdysi babička). Pak jsem to přehodnotila. Ono to zrovna na ty nohy zdravé není. Klubek mám dost. A taky by mohl nějakou dobu vydržet. Za ty prachy. Nicméně pořád se mi nechtělo tak nesmyslně utrácet a začala jsem se raději poohlížet po nějakém hadru, který by šel omotat kolem smetáku. Taky řešení, ne?

Ale hadr bohužel k nalezení nebyl. Zato jsem ovšem narazila na tyče k mopu a v jedné – celkem zastrčené poličce – i nějaké ty mopíky. Taky žádná sláva, ale šedesát až sto korun plus tyč za pětatřicet nebo pětačtyřicet už vypadalo jako zvládnutelná položka do mého nyní značně zeštíhleného rozpočtu. 

Nakonec jsem vytáhla přítele, ať se taky přijde podívat a řekne si, co mu připadá dost dobré. Nechtělo se mi poslouchat řeči, že tenhle je lepší na to nebo na ono. Jen ať si pěkně vybere a já mám klid. A taky by mohl odhadnout, který z nich padne na kterou tyč. Abych pak doma nezjistila, že to nejde k sobě. Samozřejmě si před prodavačkou neodpustil rýpavou poznámku, že to potřebuji, abych měla na čem létat, když se blíží ty čarodějnice. Ale zdálo se, že jí to připadá skoro tak vtipné jako mně, a tak si při první příležitosti taky rýpla – to když jsem nechtěla kovovou tyč s tím, že by mohla studit nebo tlačit do rukou, ani divnou hnědou pruhovanou, ale takovou hezkou zlatou. Přítel se divil, že není zlatá, ale hnědá a prodavačka ho celkem nemilosrdně usadila, že JE zlatá. Ve skutečnosti je asi spíš béžovo-bíle pruhovaná, ale v tom světle to vypadalo zlatě. A fakt dobře. A tak jsem ji vzala. 

Cestou domů jsem si připadala trochu divně. Lidi si mě prohlíželi. Jeden kluk se na mě trochu podivně usmál. Ale nenesla jsem ho jako bych na tom chtěla lítat jako na nějakém Nimbu 2000 (viz Harry Potter).

Přítel tomu nasadil korunu, když se na připravované schůzi ptali, zda přijdu na oslavu Čarodějnic. Řekl že ano, že už jsem moderní a že jsem si pořídila nový mop. Velitelka se podívala na svého manžela a hned se ho optala: „A kde mám já?!“ 

Přítel tomu pak ještě dodal korunu tím, že doplnil, že mám luxusní provedení. Celý zlatý.

středa 17. dubna 2019

Čtenářská výzva pro rok 2019

Díky záložce, kterou jsem dostala k ceně v jedné soutěži, jsem objevila čtenářskou výzvu pro rok 2019. Některé knihy se zdají být snadné, ale jiné. Proč by se mi mělo chtít číst o Ostravě? 

A opravdu jich mám tento rok přečíst dvacet a ne skloubit co nejvíc požadavků do jediné knihy. Jako první jsem sáhla hned po jedné z těch, které jsem dostala v rámci téže ceny ze soutěže.  

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu
2.) Kniha, která má lichý počet stran
3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj
4.) Cestopis
5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou
6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc
7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou
8.) Kniha od asijského autora
9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů
10.) Kniha od současné české autorky
11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě
12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha
13.) Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno
14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi
15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih
16.) Kniha s oxymórem v názvu
17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení
18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu
19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha)
20.) Kniha s černobílou obálkou

Najdete na www.ctenarskavyzva.cz, vymyslela Databáze knih.cz

pondělí 18. března 2019

Jsem chválící

Při pochutnávání si na své vlastní vánočce jsem si uvědomila (již poněkolikáté, ale píši to teprve teď, aspoň doufám, že se neopakuji), jak moc je pro mě důležitá pochvala. Asi by neměla být, ale je. 

Myslím, že je u mě výrazně efektivnějším způsobem motivace. Angličtinářka nás chválí (u mě posuny nejsou nic moc, ale aspoň mě to baví, snažím se a tak), lektorka na kreslení nás chválila (a já se přestala bát kreslit a dodnes Helču chválím do nebes) a hodně mě chválí i jeden lektor aikida. 

Třeba u toho aikida je to asi nejlíp vidět. Mám tam jednoho známého, který cvičí se skutečnou lehkostí a elegancí, taky umí dobře vysvětlovat a docela mě s ním baví cvičit, protože je opatrný, takže se nemusím bát, že by mi ublížil, a přitom se musím snažit, abych ho na zem dostala já (jen tak mi něco neodpustí). Ale ne vždy na něj mám náladu. Nekritizuje přímo, ale hodně ukazuje, co se mi kde nepovedlo. A s oblibou říká, že to chce ještě dvacet let cvičení, aby to bylo dokonalé. Bez ohledu na to, jestli má pravdu nebo ne, často mám chuť s tím vším seknout, když delší dobu cvičím s ním. Občas si říkám, že si ho musím dávkovat jenom v malém množství. Je to poučné a přínosné, ale nenechat si způsobit depresi.

Když si vzpomenu na nejjednodušší a snad i nejstarší teorii odměňování, hovořilo se v ní o motivaci cukrem a bičem. Lidi jako koně. Cukr, když děláš, co chci, bič, když ne. Čím dál víc si říkám, že to buď neplatí u nikoho, nebo aspoň ne u mě. Ale myslím, že spíš u nikoho. Je jenom otázkou času, než se vám podaří bič sebrat a poslouchat už dotyčného nebudete. Navíc vás dráb s bičem musí neustále hlídat, abyste daný úkol dělali pořádně a nešidili. Což se sice možná může stát i u cukru, ale tam by vám to spíš bylo hloupé – dostat odměnu za něco, co jste neudělali. 

Od té doby, co to o sobě vím, snažím se to příslušným nadřízeným či učitelům nějak naznačovat, ale nezdá se mi, že by to bylo nějak výrazně úspěšné. Skoro bych lidi rozdělila na dva typy: odměňovací a trestací podle toho, na co se víc zaměřují. Tak jako optimisti se snaží ve všem vidět alespoň něco dobrého, snaží se odměňovací člověk pochválit aspoň drobný pokrok. A nejlépe i ujistit, že to za chvilku půjde lépe.

Myslím, že jsem taky odměňovací. Nemám moc možností to posoudit, ale když učím někoho plést, rozhodně značně chválím – pořád mi připadá, že je za co. Už jen ta odvaha do toho jít a „ztrapňovat“ se před někým jiným. Zejména u chlapů je to chvályhodný čin. A pak… snad vždycky jim to jde, nebo se aspoň rychle zlepšují. Nebo snaží… Když člověk chce, vždycky najde něco, za co se dá pochválit, nebo jak povzbudit. Lidi jsou obvykle lepší, než si sami myslí.

úterý 12. března 2019

Pletení s Janou

Večer jsem vyrazila na tradiční úterní pletení v kavárně Pointa. Měla jsem s sebou nejspíš modro-černý šátek Rebel. Těžko říct. 

Radka řekla, že jak budu doma, nemám načínat nic nového a doplést to, co mám začnuté. Tak jsem ji se smíchem ujistila, že doma nebudu rok. Začnutého toho totiž mám spoustu, jak vědí čtenáři Angeliky tvorby.

Říkala jsem holkám, že si přítel s oblibou dělá srandu, že má zakázáno tankovat u benzínky MOL, aby něco nepřitáhl domů. 

Pak mi všechny slíbily, že na mě budou v pátek na operaci myslet a držet pěsti.

pondělí 11. března 2019

Po 11. března 2019

Chumelí! Ale nemám z toho moc radost, je děsná zima.

Naposledy před operací jsem šla cvičit. Bude mi to chybět. Poprvé jsem si vzala na trénink ponožky Lindsey's yoga socks. Náš sensei nebyl rád. :-P Prý ty růžové vypadají k bílému gi hrozně. Nejsou s ničím sladěné. Hned jsem pohotově navrhla, že si k nim udělám pásek. Už mám i jeden vyhlédnutý. Vypadá jako ze 17. století. Možná je nějakým takovým i inspirovaný. Ondra řekl (ironicky, samozřejmě), že to bude hned lepší. Tak jsem kývla na svého partnera, že ho mám jako svědka. Chvíli se mi snažil vysvětlit, že to byla ironie, ale já to jen odmávla rukou se slovy: „To přece nemůžu vědět. Sensei řekl, že to bude lepší, tak to bude lepší.“

Na večer jsem vzala sladké víno z Lídla. Potřebovala jsem se trochu uvolnit.

Michèle Mercier

Dnes slaví svátek Angelika, a tak se můžete na streamu kouknout na spot o životě její hlavní představitelky.

https://www.stream.cz/genialni-ale/10030735-michele-mercier-na-platne-sexsymbol-v-soukromi-zena-plna-smutku?rss&dop-ab-variant=8&seq-no=1

neděle 10. března 2019

Blázni ve vlaku i v nemocnici

To jsem takhle jednou jela vlakem. Seděla jsem si v kupéčku a četla. Jel se mnou takový divný chlapík, kterého jsem se snažila nevnímat, i když mi příšerně lezl na nervy svými názory, které hustil do svého kamaráda, nebo jenom cestujícího ochotného mu naslouchat. Třeba na aktuální střílení v nemocnici. 

O téhle kauze vím jenom z doslechu – nějaký pacoš – starý dědík, měl u sebe zbraň a snad zastřelil nějakého spolupacienta, než ho sestřičky zneškodnily. Ze zpráv: Podle Aha (jejich článek zde) ukončil hádku tří pacientů jeden z nich střelbou. Útočníkovi bylo 74, oběti 65 let, druhý napadený měl víc štěstí a útok přežil. Událost je stručně popsána i na stránkách policie.

A můj milý spolucestující přišel s kouzelným nápadem, že by se měly prohlížet osobní zavazadla pacientů. Podobně kvalitních nápadů měl za cestu několik. Vždycky, když se stane něco děsivého, lidi se k tomu upnou a chtějí to řešit. Aby se to nemohlo opakovat! Ale bez ohledu na pravděpodobnost toho, že se taková věc stane znovu, komplikace, které tím přivodí, finanční prostředky, které to bude Někoho stát (neřeší koho, to má asi udělat stát, město atd. a že by na to tento vzal z našich daní jejich zcela nesmyslným zvýšením, jim už asi nevadí) a tak dále. Myslím, že to je jeden ze známých omylů v rozhodování, kterým trpíme všichni, jenže tohle mi přišlo tak směšně jasné. 

Ano, je to smutné, ale co chcete dělat? A hlavně jak? Budete mi prolízat moje osobní věci? Těhotným ženám, které na poslední chvíli veze manžel do porodnice, prolezete jejich kufřík? A jemu taky? Všem návštěvám? A taky doktorům a sestřičkám, protože ti by taky mohli mít zbraň. A myslíte, že to stejně někdo nepronese, když bude opravdu chtít? Nebo, když to bude vážně narušený útočný člověk, nezastřelí hned prvního na vrátnici a nevkráčí dovnitř s odjištěnou zbraní? Chcete před nemocnici postavit ostrahu?

Ano, lidi začnou něco dělat teprve tehdy, když se něco stane. Ale ne vždy je to, co s tím dělají smysluplné. Fajn, tak řekněme, že vaše bezpečnostní opatření vyjdou a žádný magor vás nebude moci zastřelit v nemocnici, ale co ve škole? Pamatujete na ujetá bezpečnostní opatření s rámy. A myslíte, že fungují?

Takže teď už cvokům a teroristům zbývají jenom náměstí, autobusy, vlaky, metra, tramvaje, čekárny u doktorů (mimo nemocnice), prostředí před školou a školkou, vysoké školy, libovolné podniky, úřady, obchody a obchoďáky, parky, mosty, podchody. Co dalšího chcete chránit?

P. S.: A ty řeči, jak by bylo mě, kdyby mi tam někoho zastřelili? Samozřejmě bych z toho byla mišuge a navrhovala podobné věci jako on. To lidé po tragédiích dělají. Ale možná se právě tito lidé mají dostat do odborné péče, aby jim někdo pomohl vyrovnat se se žalem, a ne je nechat rozhodovat o něčem důležitém. A mimo to. Sama jsem brzy měla nastoupit do nemocnice. Taky jsem si říkala, že mám trochu strach, na druhou stranu kvůli všem těm kontrolám se stejně na letištích bezpečněji necítím.