Myslíte, že jdou dělat dvě návykové věci naráz?

Teoreticky ano. Pustila jsem se do pletení příjemně návykového (Ach, jak dlouho už jsem nepletla chytový patent – brioche? Pokaždé mě to tak nadchne, že si říkám, že už snad nic jiného nikdy plést nebudu!) svetru Take your time od Joji Locatelli z nádherně hebké příze z Ameriky (ano, o těch jsem taky ještě nepsala!) a k tomu poslouchám Dívku ve vlaku od Pauly Hawkins na Českém rozhlasu. To bych snad mohla dělat celý den a ani bych nemusela jíst.

Má to jeden drobný háček. Padající internet, jako vždycky.

Romantický večer se zatměním Slunce

Trošku teď nestíhám psát, co se u nás děje nového. Ale aspoň fotím, takže když bude chvilka (jako teď, kdy mi malá sama od sebe hezky klidně usnula v kuchyni v postýlce), můžu vytvořit článek s pomocí fotek.

Dostala jsem speciální brýle, abych mohla koukat na zatmění Slunce. Tak jsem přes den napsala manželovi, ať si na večer nic neplánuje, že už máme program. Moc se mu to nelíbilo, protože chtěl trochu pokročit s tou naší spadlou zdí (hezky mu to už roste pod rukama, i když to trvá neuvěřitelně dlouho, viz článek zde) a taky udělat k večeři míchaná vejce. Rozhodla jsem se oželet začátek v 19:19 a nakonec se to všechno krásně stihlo. 

Do kočárku jsme vzali holčičku, na vodítko psa a vyrazili na kopec, že si tam sedneme na lavičku. Poněkud nás zaskočilo, že je vesnice zastavená z obou stran ulice autama. „Tak třeba se u Racků zase koná koncert,“ zadoufala jsem nahlas. Ale nekonal. Hned za vesnicí byly skupinky lidí a táhly se po celém kopci. K lavičce jsem ani nedošla, stačilo mi, že jsem viděla, že opodál stojí dvě motokáry a několik skupinek lidí. Bylo to trochu děsivé – žijeme tu skoro na samotě a teď se sem tolik lidí nacpe. A zároveň kouzelné, že takováhle podívaná ještě lidi baví. Musej zvednout zadek a někam dojet nebo dojít místo toho, aby si to jen prostě pustili online.

Kopec plný lidí

Zatmění Slunce

Buď ještě pořád zatmění Slunce, nebo už obyčejný západ Slunce

A to už je stoprocentně západ Slunce

Někdo mi snědl meloun :-(

O tom, že napíšu článek o svém prvním (letošním) melounu, už uvažuju dlouho. Teď jsem si ještě pohrávala s myšlenkou, jak to zaonačit, aby to vyznělo, že se jedná o peníze, nikoliv o zeleninu z rodu tykvovitých. Ale po dnešku už neuvažuju o ničem.

Někdy po obědě jsem se byla podívat na rajčata, resp. nějaká sklidit a při té příležitosti jsem chtěla okouknout i můj malý melounek. Zalévám ho téměř dvakrát denně a ačkoliv mu nezpívám (bylo prokázáno, že je to rostlinám úplně jedno, teď koukám, že na internetu jsou i články o tom, že jim to možná svědčí, takže těžko říct, hloubat nad tím nebudu, stíhám sotva zpívat dítěti před usnutím, ještě kytkám na zahradě v těchhle vedrech, ne?!), má velkou péči. A měl tak deset centimetrů. Snad ještě včera nebo předevčírem. V poledne z něj zbývala jen slupka. Manžel si myslí, že se na něj vrhli slimáci, ale to si v tomhle vedru (leda v noci) úplně nemyslím. Podezřívám spíš zajíce, kterého jsem před pár dny nachytala za stodolou u sousedky. Nebo myši, kterých je teď všude strašně moc. A vzhledem k suchu na tom s žrádlem asi nejsou moc dobře.

Když jsem šla večer zalévat rajčata, zjistila jsem, že už nezbyla ani ta slupka, kterou bych mohla vyfotit.

Opečovávaná rostlinka melounu

Můj malý melounek na začátku svého krátkého života

Není WIP jako VIP

Spousta lidí má problémy s češtinou a jejím měkkým a tvrdým I/Y. Odvolávají se na to, že by přece poznali, jak to bilo, když chlapci o Velikonocích byli děvčata a že je jim jedno jestli víly vi/yly věnce nebo na měsíc. Ať už si o tom myslíte cokoliv, dnes vám chci ukázat, že i v angličtině si musíte dát na některá písmenka pozor. Třeba takové V! U nás naprosto neškodné a nezaměnitelné písmeno. Žádná zákeřnost. I když… malé děti občas píší fčela.

Zkratku VIP [ví aj pí] předpokládám všichni znáte. Označují se jí významní lidé, k nimž zaujímáte nadstandartní přístup: dostane se jim prémiových služeb, mohou jít tam, kam ostatní ne a podobně. Zkratka pochází ze slov „Very Important Person“, což v překladu znamená „velmi důležitá osoba“. Takže nic složitého.

Naproti tomu WIP je zkratkou ze slov „Work In Progress“, což v překladu znamená rozpracovaná práce nebo práce v procesu. Obvykle jde o něco, na čem se právě pracuje, v umění to je nedokončený obraz, rozepsaná knihu (často u fanfikcí) rozpracovaný herní mód nebo nahozený pletený svetr, v agilní metodologie a IT se tento výraz používá pro pro úkoly, které již byly zahájeny, ale ještě nebyly dokončeny, taktéž ve výrobě a řízení projektů jde o materiál a polotovary, které již vstoupily do výrobního procesu, ale nejsou ještě hotovým produktem.

V souvislosti s tímhle rozdílem jsem si vzpomněla na jiná dvě podobná slova s dost odlišným smyslem: 

• Vibe [vajb] občas slýchám od kolegů ve frázi „mít dobrý vibe“ nebo „vajbovat“. Znamená to, ž emáte skvělý či příjemný pocit, hodili jste se do pohody a užíváte si danou aktivitu. Vychází to ze slova vibration (= vibrace). Naproti tomu wipe, jak bych to intuitivně napsala, je něco úplně jiného.
• Wipe [wajp] v běžné řeči znamená utřít, otřít nebo setřít, zkrátka uklidit z povrchu, v IT znamená neobnovitelně smazat data. V herním kontextu (online hry pro více hráčů) výraz mít wipe (nebo také „zažít wipe“) znamená, že celá skupina hráčů zemřela během společného úkolu. Dokonce existuje „volání k wipu“ kdy velitel uprostřed bitvy vyzve spoluhráče k tomu, aby se nechali zabít, protože už nemají šanci vyhrát.

Další véčkové zákeřnosti v angličtině:

• West [west] (západ) vs. Vest [vest] (vesta)
• Whale [wejl] (velryba) vs. Veil [vejl] (závoj)
• Wine [wajn] (víno) vs. Vine [vajn] (vinná réva)
• Wet [wet] (mokrý) vs. Vet [vet] (veterinář)
• Worse [wers] (horší) vs. Verse [vers] (verš)
• Wheel [wíl] (kolo) vs. Veal [víl] (telecí maso)
• Wane [wejn] (slábnout) vs. Vane [vejn] (korouhvička)

Runing sushi

Od Ježíška jsme dostali návštěvu runing sushi, tak jsme v květnu konečně vyrazili! Bylo to do Darumy do Řep, kde nám soused potvrdil, že ho mají dobrý, a mně se líbilo, že tam mají i grilované věci, takže kdyby manžel zjistil, že mu sushi nechutná – i když už ho ochutnal na Hraďáckém plese – tak by měl za ty peníze k dispozici aspoň něco jiného. Jak to máte vy? Máte rádi sushi? Chodíte na něj, nebo si ho děláte doma? Lákalo by vás runing sushi?

Nakonec to bylo super. Dítě bylo maximálně hodný a jenom sedělo v kočárku a koukalo, jak se cpeme. Dneska už by to podle mě tak v pohodě nebylo. Při večeři je zvyklá, že taky něco dostane. Ačkoliv jí dřív než my. A taky by si asi už s něčím chtěla hrát. Baví ji zkoumat všechno kolem, takže ty misky a poklopy… Ovšem na výletech je obvykle miliónová. Má ráda, když se něco děje a jde se do nového prostředí, takže kouká kolem a je hodně klidná.

Sushi bylo super. Jezdilo všechno možné: s tuňákem, lososem, avokádem, okurkou, „nahé“ bez řasy kolem… smažené byly krevety, nějaké kroužky (vždycky skočím na to, že to je cibule), chobotničky, pomeranče, třešně, kompoty – třeba litchi, které miluju, … Ve výsledku jsme si zobli trochu toho grilovaného – spíš bych asi měla říct smaženého a především v těstíčku, ale pak jsme přesli na sushi. Jednak jsme tam kvůli němu jeli a jednak z toho smaženého by byl člověk brzy dost plný a taky by nám možná mohlo být těžko. Ani hranolky jsme si nedávali, ty jsem pak párkrát udělala doma dle Florentýny z předvařených (trochu i převařených, jak radí) brambor.

Voucher byl na dvě hodiny, ale soused nám tvrdil, že tam tak dlouho nevydržíme. Že se za půl hodiny najíme a co bychom tam dělali dál? No, co… spokojeně jsme uzobávali celé dvě hodiny. Povídali si, dávali si ochutnávat. Bylo to povedené rande jako před dítětem, protože bylo tak skvělé, jako by tam nebylo a přitom jsme ho nikde nemuseli nechávat a já se nemusela strachovat, jestli ji někdo radši nebude chovat (protože pláče) místo toho, aby ji přebalil. 

Málem bych zapomněla, byla jsem uchvácená kuličkami se sezamem 

Zajímavý byl chlap, co si před sebe vyskládal plný stůl všelijakých talířků, mističek a nádobek a teprve pak to konzumoval. My si většinou něco vyndali, snědli a pak lovili další. Za nás tedy spokojenost.

Mám chuť udělat pár poučných poznámek na konec pro případ, že bychom zase někdy chtěli vyrazit (a napadlo mě, že se kouknu na blog pro pár tipů). Nebo kdyby se to hodilo vám.

• Přečíst recenze nebo jít někam, kde víte, že je to dobré, či vám někdo doporučí. Nač riskovat, když nechodíte často. Je lepší jít na jistotu.
• Koupit si voucher na Slevomatu nebo jinde se slevou. Ideálně na hodinu, kdy jsou ostatní v práci (všední den a mimo dobu oběda), protože to bývá výrazně levnější a nemusíte se tam s nikým překřikovat, pošťuchovat… a ti před vámi to nevyberou. A jestli si myslíte, že toho jezdí tolik, tak se nenechte mýlit. Stačí jeden milovník litchi a může jich kuchař poslat třeba deset misek, k vám nemusí dorazit ani jediná. 
• Misky s tím, co se vám líbí, si dávat před sebe na stůl. Nečekejte, že si to dáte potom. Je možné, že to za ty dvě hodiny už znovu jezdit nebude. Tak jako na začátku byla spousta litchi a já si kompot chtěla dát až na závěr, dle pořadí: smažené, sushi, sladké dezerty a kompoty. Ono to na vás na vašem stole počká.
• Všechno ochutnat a u dobrého setrvat, jak říká můj kamarád Kosák, průvodce ze zájezdu na Elbě.
• Užít si to. Cílem není přežrat se a prasknout. Ani „sníst toho dost za ty peníze“. Ale strávit krásný čas sami se sebou nebo s někým jiným, koho máte rádi.

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku (****)

Zjistila jsem od manžela, co poslouchá za podcasty (minule to byla Olga Hepnarová, to bylo zajímavé a trochu smutné) a jak to stahuje do telefonu a pustila jsem se do poslouchání krimi Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins. Měla jsem pocit, že jsem upoutávky na to viděla všude možně v metru, když jsem ještě jezdila do práce, tak jsem si říkala, že si poslechnu něco, co bude znát nejspíš hodně lidí, i když to možná bude brak. 

Líbilo se mi to hned po přečtení anotace. Dívka, co jezdí jen tak bezcílně vlakem a pozoruje, co se děje za jeho okny. To zní dobře. Vlaky mám ráda, takže si to docela dobře dovedu představit. I když ne u sebe. Já jsem pořád ponořená do pletení, nebo tlachám s nějakým spolucestujícím. A kdyby ne, psala bych blog do notebooku, protože jsem vždycky pozadu, nebo se snažila něco číst či dokonce malovat.

Kniha je načtená příjemným hlasem, takže se to dobře poslouchá. Jen asi u druhé kapitoly mě zaskočilo, že o sobě najednou „autorka“ (příběh je ich-formou) mluví jako o Megan místo Rachel. Tak to je takový divný. V knížce by mě to tak asi nezaskočilo, protože by tam bylo nějaké oddělení hvězdičkou nebo tak něco. Manželovi čtu – když si po večerech předčtítáme – i tu hvězdičku nebo že jde o novou kapitolu a podobně.

Zatím poslouchám teprve pátou část z osmnácti, takže se příběh teprve rozjel, ale už teď jsem náramně napnutá, co se bude dít dál!

Dodatek: Celé jsem si to poslechla za týden a bylo to super. Pěkně propracovaný postavy. I manžel si to zvládl celé poslechnout, i když si myslí, že témata (vztahy s muži) jsou spíš pro ženy. Osobně jsem to teda vnímala spíš jako detektivku než povídání o vztazích.

Babiččina kuchyně

Občas mě baví, když na vás v reklamách vyskakuje, že něco je jako od babičky. Babiččina mouka, buchty, vánočka… Prodejci se nás snaží přesvědčit, že babička vaří nejlíp. Ale ruku na srdce, nevzpomínáte na babiččinu kuchyň jen proto, že to bylo dětství? Ta bezstarostná část vašeho života. Ta volnost a nekonečný čas prázdnin, dlouhé víkendy, které začínaly v pátek odpoledne po návratu ze školy (na vysoké už třeba ve čtvrtek ;-)) a ne až poté, co nakoupíte a vymyslíte, co budete o víkendu vařit, kam pojedete na koupák a sbalíte dětem svačiny a všechno ostatní.

Nechci vás tím uvést v omyl, že by moje babička vařila špatně. To rozhodně ne, chodila jsem k ní na obědy ráda, ale vařím jinak. A snažím se i líp. I když určitě ne zdravěji. Babička dělala koprovku s vejcem se svítkem, který jsem měla moc ráda, ale nemám ho k čemu dát, protože kopr ráda nemám a koprovku považuju za poživatelnou jen s patřičnou dávkou octa. Taky dělala zemlbábu. I tu jsem měla ráda, ale máma do ní dávala víc rozinek (nebo mi to tak aspoň přišlo) a navrch bílkový sníh. Tomu se nic nevyrovná!

Tchyně (nyní už taky babička) vaří hospodárně vždy na dva dny, umí spoustu omáček a dělá prý úžasné knedlíky (já na knedlíky nejsem, takže nedokážu posoudit, zda a o kolik jsou lepší než ty nejlepší z krámu, takže musím věřit švagrovi, který to tvrdí)… jenže na můj vkus dělá knedlíky moc často. Mělo by to být sváteční jídlo a ne že ke každému jídlu je maso s omáčkou a knedlíky. Kupodivu jsem moc nepřibrala, když jsme u ní dva roky bydleli, ale taky to mohlo být tím, že jsem se převážně stravovala v práci a až večeře jedla doma. Na můj vkus má v jídle málo zeleniny, z domova jsem byla zvyklá na jiné porce. Jenže to je těžké, když měla dva kluky a ani manžel na „zelí“ zase tak moc nebyl. Ona si klidně usmaží celer, ale zbylým členům rodiny by musela udělat něco jiného… to proto, že je ještě z generace, kdy musí vařit žena a pokud je zbytek členů domácnosti proti, mohl by si uvařit něco jiného sám, ne?

Ale to jsem odbočila k jinému tématu. Chtěla jsem se věnovat tomu, že babička žila v nedostatku a my jsme taky vychovaní tak, že se snažíme šetřit, kde se dá. Místo pravého vývaru se do polévky dávala kostka masoxu. Kořenilo se Podravkou nebo Vitanou s glutamátem. Pudink se dělal z prášku. Biocitrony tenkrát nebyly, takže se do buchet dávaly ty normální, stříkané. Babička nevařila „poctivě“, babička vařila podle toho, jak se to naučila, tak aby ušetřila, a z toho, co bylo k dispozici. Navíc na rozdíl od nás jedla skromně: brambory na loupačku s podmáslím, uvařený květák posypaný strouhankou, zadělávané cosi (zelí?) – to jsem nikdy neměla, takže nevím. K narozeninám se dělaly máslové dorty, které tehdy frčely, ale dneska z „mladých“ skoro všichni preferují něco lehčího. Bylo to tím, jak se to tehdy dělalo, nebo máme opravdu úplně jiné chutě? Jak by mi chutnal máslový dort od Maršálka?

Já si můžu dělat vývary na všechny polévky a omáčky, když chováme kozy, a žebra či jiné kosti nám ustavičně plní mrazáky. Nedostatek máme spíš jiného masa. Stejně tak můžu dělat často „hovězí“ z kozy, protože ho mám plný mrazák a nemusím ho draze kupovat. Taky můžu dělat celé léto spoustu opravdického pudinku s mlékem a vejci, když mléko mám zadarmo každý den od kozy (cca dva litry) a „přebytky“ směňujeme s tetou (a teď navíc i se sousedkou) za vejce, takže těch máme taky spoustu. Ale babička měla vajíčka jen od svých pár slepiček a potřebovala je taky na nedělní pečení.

Z měsíčních plánů se musí stát položky do denních seznamů úkolů

Nedávno jsem si uvědomila, že si tak trochu píšu články pro sebe. Velmi ráda si je po sobě čtu a řídím se radami v nich. Proto mě asi nejvíc baví psát ty populárně naučné jako třeba Kurz KNITSONIK Bullet Journaling: Self-Paced Edition. 

Chtěla jsem konečně projít zbytek kurzu od Knitsonik k Bullet Journalu, a tak jsem se mrkla na svůj článek a došlo mi, že dělám přesně tu chybu, před kterou bych v článku mohla mít varování, ale nemám. Z měsíčních plánů se musí stát položky do denních seznamů úkolů. Když se na to takhle kouknete, je to jasný. Ale jaká je realita? Na začátku roku (nebo čtvrtletí nebo měsíce) sepíšete, čeho byste chtěli dosáhnout. Už jste vytrénovaní, takže samozřejmě dodržíte pravidlo SMART, abyste si pak mohli ověřit, zda jste cíl splnili, nebo nikoliv. Tak já mám třeba na svém seznamu:

• manželství: zajít na sushi (máme voucher), projít od Florentýny všechny vařicí postupy, UX kuchyně, uspořádat svatební album a srovnat skříň s papíry a dokumenty,
• miminko: protřídit oblečení a zbytečné prodat neo darovat, doplnit knihu miminka i fotky, dát ochranu do zásuvek,
• objednat se na gynekologii a dentální hygienu (hádejte, čemu jsem dala přednost?),
• pletení: dokončit svetřík pro mimi z klubek z práce, sestavit tabulku koupených návodů,
• rozvoj: dokončit kurz Knitsonik bullet journal a Stranded colourwork,
• udělat technickou motorky,
• ušít si tři věci na sebe.

Jenže potíž je, že z toho nemám vyvozené žádné konkrétní minikroky. Některé z úkolů už jsem udělala. Tak nějak se to namanulo, vzpomněla jsem si, nebo jsem se zrovna podívala na tenhle seznam na čtvrtletí. Ale do některých jsem se nepustila ani částečně a hádejte co? 

Na mém každodenním seznamu nejsou o nich ani zmínky. To je pořád: nakrmit kozy, psa a kočky, podojit kozu, zalít rajčata, zalít hortenzie (Ha novinka, o které ještě nevíte! Teď už teda jo.), zalít záhonek s mangoldy a hrášky, aby vyrostly, dát prát plíny pro mimi, převařit mlíko, něco vymyslet a udělat k obědu či večeři, příležitostně tak jednou za dva týdny nakoupit… Ale to se teď změní. Jdu přetavit svoje měsíční plány do denních tak, aby se věci hejbaly.

Od teploty k sekání trávy

Dneska je zase husťácký vedro. Počítač hlásí 30°C, celkem mu věřím. Doma máme 25°C, tak jsem rychle zavřela okna, aby se to tu zbytečně moc nepřehřívalo. Mám hlavu plnou myšlenek a nevím, o čem psát dřív. Hlavní ale je, abych něco psala a dostala to z hlavy ven. Jednak ji nechci mít nafouknutou jako balón a hlavně chci, abyste si mohli užít léto plné článků, když se u mě konečně něco děje a mám k tomu i nějaké ty fotečky. :-)

Ale včera jsem se na chvíli ztratila na instagramu. Našla jsem tam spoustu podnětných věcí. Některé jsem věděla – třeba že kombucha není žádný zázrak. Jako vážně? Pořád jsou ještě lidi, který věří, že jedna potravina vládne všem? Není už dávno jasné, že žádný zelený ječmen, spirulina, čaj, kombucha, kratom nebo já nevím co lidstvo najde, nemůže vyléčit všechny neduhy? A pokud to příliš dobře funguje, bude v tom nějaký háček, nebo spíš pořádně velký hák jako třeba u morfia? Nicméně mě potěšilo, že ten týpek na instagramu – snad ho ještě najdu, měl doktorát, živil se snad jako kuchař, nebo je to jeho záliba a napsal o sobě, že je hovado. Jo, trochu mi tak tím vystupováním připadal, ale „post“ (= článek na instagramu či facebooku) měl o kombuše pěkný. A taky odkazoval na stránky „zkvašeno“, které tak trochu znám a vypadají seriózně, zkoušela jsem podle nich tenkrát (vloni) ten česnek naložený v syrovátce (viz můj článek zde).

Postík, který už samozřejmě nemůžu najít (ani nevím, od koho byl), co upozorňoval na to, že když vás miminko při večerním kojení štípe nebo kope, mělo málo podnětů do ručiček nebo nožiček a máte mu je promasírovat nebo si s ním nějak hrát další den a ne, že „se vás snaží naposled nasrat“. Bylo to od nějaké dětské pediatričky nebo terapeutky (jestli se tomu dá věřit) a vypadalo to jako dobře zpracovaná témata, která všechny řešíme. Fakt mě nenapadlo, že by to kopání do břicha, které mě vážně nebaví, šlo nějak šikovně odbourat, aniž bych jí musela chytat nožičky nebo zakrývat peřinou (v těchhle vedrech).

Kromě instagramu jsou věčným zdrojem inspirace moje minulé „deníky“. Spíš bych měla napsat úkolníčky, ale zní to tak školácky ;-). Každopádně je v nich spousta věcí, o tom, co jsem kdy dělala a někdy i spousta vtipných hlášek. Třeba z pohádek, nebo co mi někdo řekl, napsal, nebo jenom co mě napadlo. Třeba dneska jsem byla sekat trávu v domácích volných oranžových šatech, které při bližším pohledu mají pár žmolků. Ale připadá mi, že mají hezký nabíraný výstřih (myslím, že ho má pletené tričko Coral, které jsem kdysi viděla u Radky a taky jsem si ho chtěla uplést, ale bylo mi líto dávat za návod peníze, tak to sice není ono, ale nevadí) a hezky zdůrazňují prsa. Vlasy mám stažené nahoře jakoby do culíku, ze kterého je nejprve spletený kousek copánku. Je vedro a nechci, aby mi pak nasmrádly, až budu dojit kozu a dávat v chlévě trávu, krmnou řepu a nasušený chleba. Jednou rukou před sebou tlačím kočárek a druhou za sebou táhnu sekačku – je to zjevně lepší než se snažit obojí tlačit před sebou a každé jednou rukou. Za stodolou už je málo trávy, tak jsme začali sekat „škarpu“ – asi dvoumetrový prostor mezi polem a silnicí s ovocnými stromy. Zrovna nedaleko zastavila dodávka, chlapi hezky pozdravili a pak mi s křoviňákem nabídli pomoc. Říkám si, co si asi myslí? Že jsem nějaká chudinka-podržtaška tady z farmy? A já to přitom dělám pro radost, ve volném čase, jen tak pro zábavu, protože chováme kozy a ve skutečnosti mám doktorát a svého času jsem učila na vysoké škole. Není to legrační?

Peklo s novým telefonem

Jsem hrozně naštvaná na nový telefon. Píše se na něm přesně tak debilně, jak jsem si myslela! Nesnáším to. Ach jo, chybí mi moje tlačítková klávesnice. To byla pohodička! 

Jako jo, je super, že si domýšlí slova, takže sem tam můžu jenom zaškrtnout a z „do“ se mi napíše „dovolená“. Ale, někdy jeho myšlenkové pochody fakt nechápu. Jaká je pravděpodobnost, že chci napsat třeba „jsem naštvaná/smutná/šťastná…“ nebo cokoliv dalšího versus „těhotná“? ;-)

Když konečně vyťukám zprávu kámošce k narozeninám. Měla je včera, ale dítě, hledání kontaktů, mobil, vaření atd. prostě jsem se k tomu dostala až dnes, tak se jí to pošle v nějakém RSC formátu, který kdo ví, jestli jí přijde a jak se jí zobrazí. A pak se mi samozřejmě vzbudí dítě, začne ječet, takže se jde krmit, což ho ale brzy přestane bavit, protože mu rostou zuby… a na to, abych to znovu přepsala jako SMS už zase určitě nebudu mít čas. Chci jí teda napsat aspoň na počítači na instáči. A co byste řekli? Zrovna nám zase nejde internet. No, je tohle možný?

Spadlá zeď už roste

Napadlo mě trochu provázat svůj Facebook (Angeliky bloček) a Instagram (angelikytvorba) se svým blogem, který stále považuji za hlavní platformu, protože na něm mohou být obrázky, texty i videa. Takže dneska se na FB objeví příspěvek s fotkama a já chci své čtenáře obohatit o příběh, který se jen do dvou obrázků a pár vět nevejde. I když v tomhle případě asi ano.

To bylo tak. Jednoho krásného dne v létě (řekli byste, že to je jasné, ale já mám ráda i některé zimní dny) jsem šla otevřít vrata do kočárové kůlny a všimla jsem si, že se nám vysypala zeď oddělující náš přední dvůr od „ovčí zahrádky“, nazývané stále takto, neboť se tam dříve chovaly ovce. 

Měla jsem z toho hrozně špatnou náladu a bála se to říct manželovi, protože tou dobou už jsme řešili jednu nebo dvě další pohromy. Ne, že bych si teď přesně vzpomněla jaké. To je nevýhoda, když člověk nepíše blog zodpovědně. A zjevně jsem to taky zapomněla vyfotit. Hrozný, co?

Nicméně manžel to vzal celkem s klidem a hned další týden se pustil do opravy. Ono by to klidně počkalo i pár let, protože jak jsem zmínila, zeď odděluje náš pozemek od našeho pozemku, ale na přední dvůr pouštíme kozy a ony mají občas blbé nápady, jako třeba se o tu propadlou zeď opírat!

Halda kamenů připravená na zdění

Již dostavěná spodní část zdi

AI radilo nejdřív vyfoukat prach, písek a drobné kamínky, pak nahodit vápnem (zdá se, že to bylo zbytečné) a pak ty naše speciální extra tvrdé kameny spojovat maltou (bez cementu). Cihly dávat jedině dovnitř, aby se nechovaly jinak než kámen a zeď s tím pak neměla problém.

Když chcete teplou krupičnou kaši k snídani...

Jak se pozná matka na mateřský? Když jde dát do mikrovlnky ohřát oběd pro dítě, najde tam vlastní snídani. Nesnědenou samozřejmě. 

Zbytek krupičné kaše

Já si říkala, že mám trochu hlad a že si nejsem jistá, jestli jsem snídala nebo ne. Ale protože mám dvě stejné misky a na lince jsem ji viděla prázdnou, řekla jsem si, že už jsem zjevně snídala, akorát toho bylo asi málo. 

Koza s kůzlátky

Dneska jen v rychlosti pár kozích fotek. Všimněte si jak „stará“ koza na obou fotkách právě vyplazuje jazyk. :-)

Melinda z profilu

Melinda zepředu... jen portrétovat

A dva rošťácký kozlíci

Čas na marockou mátu

Občas mám nápady na články, které se tematicky hodí k nějakému období, a když je nenapíšu nebo nepublikuju včas, není to ono. A už to tak nějak ani nedává smysl. Tenhle článek je naštěstí ještě pořád platný. I když samozřejmě v polovině nebo ke konci května byl trochu překvapivější. Už tehdy totiž byla strašná vedra. Ačkoliv to nebylo nic proti tomu, co přišlo v červnu. Ale i dnes 14. 7. 2026 není právě nejchladněji, navzdory tomu, že meteorologové varovali před bouřkami. Manžel ale říkal, že by to k nám mělo snad přijít až v noci. Tak uvidíme, jestli se naplní sudy vodou. Začínáme už být trochu na suchu.

Jak jste už pochopili „časem na marockou mátu“ myslím extrémní vedra. Určitě už jste se seznámili (otravuju s tím tady každý rok, protože se vás snažím inspirovat) s mými články, jak zvládat vedro (odkazy najdete v pravém sloupečku pod nadpisem Moje populárně naučné články, nebo zde) a tohle je můj další příspěvek. Marocká máta nana kombinovaná s čajem gunpowder je neuvěřitelně osvěžující, ačkoliv se popíjí vlažná. Dělají to tak na jihu a my to ochutnali v Istanbulu a táta v Maroku. Dodneška si pamatuju, jak nám vyprávěl, že šli za kuchařem, že ten čaj je trpký (ano, dělají ho hodně silný, ale vy si ho můžete připravit po evropsku), on vzal sekáček, usekl kus cukrové homole a vhodil mu ho do konvičky.

Postup? Směšně jednoduchý. 1 porce

Nasypte 1 vrchovatou lžíci čínského zeleného čaje Gunpowder a dvě hrsti čerstvé máty do nerezového hrnečku. Zalejte trochou vroucí vody, krouživým pohybem čaj propláchněte, nechte pár sekund odstát a vodu vylejte. Čaj se jakoby umyl a otevřel. 

Stejný čaj zalijte opět vroucí vodou (0,3 l) a dejte ještě na 2 minuty povařit na velmi mírný plamen. Jakmile se čaj zpění, počkejte ještě asi půl minuty a stáhněte z ohně. Čajové lístky v konvičce ponechte po celou dobu, i při servírování. Přidejte 6 a více kostek cukru. [1] Nebo mrkněte na můj starý článek Touareg („mátový“ čaj).

Když to tak píšu, doplnila jsem honem do svého nákupního seznamu nanu. Sice mám tři máty ze zahradnictví v květináčích, ale žádná z nich není tahle se specifickým aroma. Mimochodem, věděli jste, že sušené bylinky jsou intenzivnější než čerstvé. Osobně je právě proto používám mnohem raději. Připadá mi, že těch čerstvých (např. meduňky máme na zahradě dost) musím spotřebovat neuvěřitelné množství a stejně se nedostanu na chuť trošky sušených listů.

Za stodolou je tráva zelenější

Manžel mi povolil sekání trávy za stodolou, takže kozy teď slaví! Sekání u sousedů, o kterém jsem se tu už možná zmiňovala, totiž přináší napůl trávu a napůl seno. Mají velikánskou zahradu plnou ovocných stromů, ale tak nějak ji moc nesečou a domluvili jsme se, že jim tam budu chodit postupně sekat já trávu pro kozy. Jenže v těch vedrech to dost narostlo a pak i vyschlo, takže sem tam je tráva krásně zelená a sem tam je to už spíš seno. Na druhou stranu to nejsou jen bodláky a kopřivy jako jinde, ale krásná stébla.

Pak taky sekám před domem u silnice. Před naším domem, před sousedkou Danou a taky jednou před těmihle sousedy. Sousedce Daně taky sekám za domem. Je to už starší paní a myslím, že jí to přijde vhod. Dokonce mě několikrát zvala k ní na dvůr a sekala jsem i tam. Její tráva byla dokonalá, protože tam vypouštějí bazén. Ale i v těch největších vedrech byla poměrně dost mokrá a špatně se mi sekala.

Nicméně teď jak byla hlavně vedra a zapršelo jen jednou, tak už ani za domem nic moc nemá. A my máme sena pro jednu kozu na zimu dost (ano, kůzlátka se opět přestěhují do mrazáku, o tom, že byste je nelitovali, kdybyste je chovali vy, zase jindy) a ještě si nejspíš naděláme u tchyně.

Takže teď můžu sekat za stodolou, což je super blízko, a tráva je tam ještě víceméně pěkná. Před stodolou a na dvoře sekat nemůžu, protože jsme se rozhodli, že tuhle trávu kozám dávat nebudeme, jelikož jsme je na ní dříve chovali a mohli by se tam stále ukrývat paraziti, proti kterým v podstatě není léku.