Proč mi lidi gratulují, když se nám narodila kůzlata?

V článku Máme mladý od kozy Lízy (2025) a ještě předtím v Čekáme mladý jsem vyjadřovala pochybnosti o tom, zda je naše bílá koza Melinda březí. Moc se nám totiž nezakulatila, i když trochu mi to tak připadalo. Ale zatímco Líza s dvěma kůzlatama vypadá jako tank pokaždý, Melinda by taky klidně mohla mít jenom zimní srst. Nebo trošku nacpaný bříško. Jako, zdálo se mi podezřelý, že má větší vemeno, ale spolehnout se na to nedalo. Vždyť jsme ji ještě před nedávnem dojili.

Nicméně je to koza proradná, a tak jí nevěřím ani čumák mezi očima. Jak jsme jí na to skočili poprvé jsem psala v článku Nemocné kůzle/Bublina. Doporučuju přečíst, byl to celkem zážitek. A jelikož jsou fotky ještě z doby, kdy jsme kozy chovali venku (nyní v chlévě), tak se dalo i pěkně fotit. A čerstvě narozený kůzlátka jsou ta nejkrásnější! Takoví malí zmuchlánci!

A úplně stejný to bylo i vloni. Těsně před mým odjezdem do lázní! Psala jsem o tom v článku Zázrak zrození. No, byl to hlavně pěkný adrenalin, protože jedno kůzlátko moc nechtělo pít a byl to s ním docela boj, než se to naučilo. A to ani nemluvím o tom, jak záživný to bylo, když jsme to nechali na tchyni s tchánem. Dva vystudovaný zootechnici si neporadí s jedním malým kůzletem! Každopádně nás to kromě aprílového hnusného počasí přesvědčilo, že rozhodně nechceme jezdit do lázní na jaře, když očekáváme kozí potomky.

Čas běžel a my stále nevěděli, až pak najednou, přesně 14 dní po prvních kůzlatech, mi manžel volá do práce, že už máme další dvě zmoklé slepice. Navíc mě pobavil historkou, že šel krmit a kouká, že malá kůzlátka zdrhla od mámy a jsou v druhém výběhu. Ale když se podíval k Líze, vidí, že ta její jsou spokojeně u ní. Divila jsem se, jak si mohl splést dvě bílá kůzlátka od Melindy s hnědobílým a černobílým Líziným. Jenže to byl jen můj chybný předpoklad, že sněhově bílá koza bude mít stejně jako vloni a předloni jenom čiště bílá kůzlátka. Podívejte se sami!

Jak si užít jaro bez dítěte?

Už nějakou chvíli tu máme jaro, tak si říkám, že se mrknu na svůj bucket list a vymyslím si nějaké plány pro letošek. Nechci to přehánět a dramatizovat, ale prý už to nikdy nebude stejné! Možná to s mimčem bude jenom lepší. Ale možná taky ne. 

Ono to v reálu nikdy není stejné jako dřív. Každý rok jsou jiné akce, Velikonoce v jinou dobu a různé věci se mění. Stačí se jenom projít po vlastním blogu a vidím, že ještě před pár lety mi připadaly normální jiné věci než teď. A že jsem si vážila jiných věcí. Strávit Velikonoce doma mi připadalo jako něco příšerného. Dneska si doma v klidu zevlím jeden víkend za druhým a stejně „nestíhám“ všechno pletení a malování, co bych chtěla. A to mi věřte, že chci vytáhnout ještě šicí stroj, kolovrátek a taky olejové barvy, co jsem dostala k Vánocům a pustit se do ještě velkolepějšího malování (na plátno). A taky do paličkování. Jak dlouho už mám ty kočky a řetěz rozdělané? No, hádám, že od té doby, co jsem z Brna. Takže přes deset let...

No, to jsem se trošku zamyslela nad tím, že očekávaný potomek nás upozorňuje na totéž, co si uvědomíme, třeba když se nás v okolí dotkne smrt. Že si máme užívat každého dne, protože nevíme, co bude potom. A i dnešní „špatný“ den, se může ukázat krásným, když mu dáme šanci. A nebo tím dobrým v porovnání s tím, co přijde. No nic, to je moje filozofie:

• užívej dne
• neodkládej požitek na zítřek
• a dej každému dni šanci, aby byl nejkrásnějším v tvém životě. Popř. se zeptej sama sebe, co by tomu dnešnímu dni mohlo pomoci.

V rámci jara jsem se pokusila pustit do úklidu záložek na počítači. To věčně odkládám. Vždycky objevím něco zajímavého, ale pak se mi to nechce zavřít, když to ještě nemám dočtené, doposlechnuté a nebo k tomu napsaný článek na blog. A tak se mi tu hromadí a hromadí nejrůznější materiál. Obvykle to jednou skončí tak, že vypnu počítač a on stránky neobnoví a já zase začínám s čistým štítem. A nebo jak jsem zmiňovala výše – i stránky se mohou změnit nebo zrušit a já se pak snažím doklikat někam, kde bylo něco úžasného, ale teď je tam jen reklama na jakési trubky.

Doufám, že i letos si něco zajímavého zasadíme. I když je těžké odhadnout, kolik budeme mít času na zalévání, energie na pletí a vůbec prostoru pro sklízení a případné zavařování.

Je čas přidat pohyb. Nejradši bych vyvenčila motorku. Vždycky když vidím nějakého motorkáře, zálibně se po něm dívám. Vloni jsem toho sice opět moc nenajezdila, ale letos  nenajezdím nic. Škoda. Snad aspoň pár výletíků se stihne, i když moje kondice je dost bídná. Zadýchávám se při trochu ostřejším tempu a první „túra“ z domova na autobus byla nekonečná a rozhodla jsem se, že už to víckrát neabsolvuji, protože mě kromě dýchání trápily i nohy, které mě dost bolely.

Socializujte se. To se řekne, ale jak, když se potřebuju co nejdřív nastěhovat a je toho doma tolik k řešení! Naučit se se spotřebiči, jako fakt dobře, ne že se při zapínání trouby i modlím, aby se zapnula. Stěhování se jeví trochu nekonečně. 

Pustit se do něčeho nového. Ha ha ha, to se řekne. Kde na to vzít čas? Ráda bych zkusila kurz orientálního tance pro těhotné z Kurzů pro radost, Projektové řízení na Seduo a možná bych se mohla dostat i k tomu šití bot, nebo snad nějaké malování... popřípadě napsat větvený příběh. Ale u všeho mám největší problém s časem. A teď taky dost často s únavou.

Nemáte nějaký velkodušnější nápad? Něco víc cool? A zároveň co může dělat těhotná. Už tenhle článek totiž smolím dlouho a nic moc jsem nevymyslela.

Sázíme česnek a kořenovou zeleninu

Když se blížil začátek dubna, sondovala jsem od manžela, jestli bychom neměli něco zasadit. Ale byl strašně zaujatý naším stěhováním domů a nemá rád, když se věnuju/eme více věcem najednou, což je bohužel pro mě celkem dost typické. Věci jedna po druhé mi moc nedávají smysl, připadá mi, že obvykle znamenají značnou ztrátu času a leckdy i energie. A samozřejmě taky promeškané příležitosti. Někdy o tom třeba napíšu samostatný úvahový článek, abych vám to přiblížila, ale teď mám dost nápadů a inspirace na články i bez toho.

Bručela jsem si tak trochu pod vousy, že je dobře, že jsem aspoň do kýblů zkusila zasadit topinambury. A navíc je na spoustu sázení ještě čas, takže pohoda. Manžel odjel do práce a cestou domů koupil česnek v zahradnictví, protože zjistil, že už je nejvyšší čas ho zasadit. Respektive už je skoro pozdě. V jednom (tom lepším a našem oblíbenějším) zahradnictví mu dokonce řekli, že česnek je lepší sázet na podzim, že z toho jarního nejsou takové výnosy. Ale my byli před pár lety opravdu spokojení. A úplně nejlepší byl naložený v nálevu. Myslíte, že jsem si ten recept poznamenala?

Ha, naštěstí jo. Je tady v tomhle článku: Jsem dobře naložený (česnek). Jo, tak to má být, hned si pěkně poznamenávat recepty, ideálně i s odkazem na zdroj. Aby se mi pak nestalo, že už ho nemůžu najít jako na zeleninový tažin, který byl fakt výborný.

Takže letošní česnek už vypadá takhle: 

Fotka česneků z 10. 4. 2025, cca týden po zasazení

Jé, málem bych zapomněla, že do záhonku vedle jsem se pokusila zasít mrkev a cibuli sečku, která by měla vypadat jako pórek. No, uvidíme, vloni mi vůbec nevyrostla.

Relaxace místo tradic: Můj pohodový velikonoční víkend

Letošní Velikonoce neslavím! 

Rozhodla jsem se udělat si pohodu. Žádné jarní uklízení – jsme čerstvě nastěhovaní v baráku, tak ani není moc co uklízet a to mytí oken ještě počká! Žádné barvení vajíček. Žádné speciální články na blog, i když to jsem původně měla v plánu.

Vyrazila jsem na prodloužený víkend k rodičům, vzala si s sebou knížku Jak přežít těhotenství, z níž jsem hned v sobotu zmákla třetinu (50 stránek) a pletení (svetr Stonecrop Cardi od Andrey Mowry a ponožky Painting triangles od Stephena Westa). 

S mámou jsem chvíli řádila na zahradě – zasadila jsem kurkumu a navrhla soutěž, komu vyroste dřív (nebo vůbec) a taky jsme se byly podívat na kopřivy, že bychom nějaké nasbíraly na špenát. Přemýšlela jsem, proč se kopečku, na který jsme chodili lyžovat, říká Sahara. ;-)

A taky jsem se pustila do velkého úklidu-třídění klubíček, protože mi najednou nějak nedává smysl mít je v krabicích podle barev. Záleží spíš na typu. A tak jsem shromáždila tašku ponožkovek (většina jich je ještě Fabel od DROPS), které jsou spolu kombinovatelné, alpaku (taky především od DROPS), Delight do DROPS, ale i různé třpytivky. Zvlášť jsem dala klubka, kterých je nějaké rozumné množství, aby se z toho dalo něco udělat, a zvlášť kusovky, které je potřeba přidat k něčemu jinému, nebo využít na nějaký bláznivý stashbuster projekt. Byla to celkem zábava, i když to zabralo dost času. Ale mám pocit, že teď se v tom líp vyznám, i když jsem zapomněla do své kupky zahrnout dvě tři hromádky.

Taky jsem udělala pár krásných jarních fotek. Schválně – víte, co je to za květy?

Už to všechno kvete

V neděli jsem se na chvilku uvelebila na balkóně a slunila se navzdory tomu, že těhotným se to nedoporučuje. Naštěstí to nevypadá, že by se mi dělaly nějaké fleky nebo tak něco. Břicho jsem měla pro jistotu schované, protože kůži mám na něm jemnější než miminka (jen odhaduju, zatím nemám vzorek pro porovnání). Vytáhla jsem jehlice z rozpleteného svetru, o kterém jsem psala výše, a nahodila vzorek na wrap (velký šátek, my bychom asi řekli pléd, i když od něho bych čekala ještě větší rozměry) od Joji Locatelli. Lady bird wrap by měl být mým dalším projektem, ale plánuju ho dělat až někdy v létě, protože teď mám svůj pořadník plný. Navíc se ještě musím rozhodnout, který ze dvou barevných vzorků použiju. Jaká to krása vymýšlet, na co využiju klubíčka, která už mám doma!

Odpoledne jsem měla sraz s kamarádkou, která byla tak hodná, že mi dá nějaké věci po svých dvou holčičkách pro moji malou. Původně jsem si furiantsky myslela, že vůbec nepotřebuju vysvětlovat, co k čemu slouží a jak se to používá. Dudlík do pusy, plíny na zadek – nebo snad opačně? 

Každopádně vím, že se dělají plínky různě podle váhy (dítěte). Pamatuju si to podle jednoho vtipu, který teď nemůžu najít, tak se ho pokusím napsat zpaměti: Žena přijde domů a uvidí manžela spokojeně koukajícího na televizi a pokaděné dítě s plnou plínou. Rozzlobeně se ptá, proč ho nepřebalil a on jí s klidem odpoví, že na té plínce je napsané „do pěti kilo“ a tolik tam ještě určitě nemá.

Velké téma: kočárek

Známá se nám zmínila, že její soused prodává kočárek, jestli bychom měli zájem, že nám pošle fotky. Jelikož jsme se krátce předtím od kámoše dozvěděli, že on pro nás kočárek mít nebude, řekli jsme si, že bychom se na něj mohli podívat. A tak začalo velké googlení a hledání. S manželem jsme byli oba dost překvapení. Já v podstatě vším.

Počínaje cenovým rozpětím kočárků, které najdete od pěti tisíc do padesáti. 

Přes nejrůznější možnosti a vychytávky, které jednotlivé kočárky mají a nabízejí. Popruhy, moskytiéry, rukavičky na vožení v zimě, otáčení korbičky... až po drobné ptákoviny typu kelímek na horké kafe – ha ha ha, nepiju kafe a u nás ho určo neseženu!

Konče tím, že na mimčo potřebujeme autosedačku. Ne, že bych to nevěděla, ale nenapadlo mě nad něčím takovým přemýšlet, když vím, že si ještě pěkných pár měsíců pobude v břiše a zatím ani nemám pocit, že by se to někdy mělo změnit. Pocitově je to ještě velice daleko. Reálně při pohledu do kalendáře už je dávno nejvyšší čas studovat si, jak probíhá porod a jak bych se na něj měla připravit. Autosedačka k tomu rozhodně patří, abychom nedostali hnedka první pokutu cestou z porodnice.

Jelikož už se dneska nemusíte jenom ptát kamarádek nebo googlit, i když jsem obojí udělala, hodila jsem do AI pár otázek na tohle téma. Ale abych to trochu shrnula, kdybyste z mého článku chtěli vycházet – vůbec to není jednoduché téma, protože každý má na tuhle oblast jiný názor. Závisí to na osobních zkušenostech, prostředí, v jakém se vyskytujete a taky na fyzické zdatnosti a osobnosti provozovatele kočárku. Tchyně je třeba celá hotová z toho, jak jsou všechny ty korbičky malé. Naopak jedna z kamarádek mi radila mít kočárek dostatečně malý, aby se nepletl v obchodě a případně i ve vlaku. Další mě zas upozornila, že je třeba, aby se mi vešel do auta, kdybychom chtěli jet na výlet. A jeden známý, který se nedávno stal dědečkem prohlásil, že svou dceru báječně vyděsil tím, že jí oznámil, že si jde vybrat rakev. Ale rozuměj na auto, aby se mu tam vešly ostatní věci, když bude mít kočárek v kufru. ;-)

Slibovala jsem mimo jiné i články, která budou obsahovat pár zajímavých faktů, které možná na rozdíl ode mě dávno víte.

• Korbička kočárku je pro dítě vhodná cca do půl roku. Přesněji je to do té doby, než se dítě naučí sedět, pak už je lepší mít „golfíka“ (ofiko název nevím, snad sportovní kočárek?). Důvodů je hned několik: dítě nebaví ležet a koukat do stropu kočárku, když venku je spousta zajímavých věcí a může sedět. A koukání po okolí ho rozvíjí (kognitivní funkce nebo které). Takže logicky nedává smysl mít nějak extra velkou korbičku. A ani drahý kočárek, protože ho máte v podstatě jen na tři až šest měsíců.
• Sporťáček („golfík“) využijete i pro chodící dítě, takže je fajn, když ho unese. Výhodou může být, když půjde sklopit, kdyby dítě na procházce usnulo. Některé kočárky jdou koupit 2 až 3 v jednom, to znamená, že na stejném podvozku vyměníte korbičku za sporťáček, až přijde ten správný čas. V případě 3 v 1 můžete nasadit i autosedačku, se kterou pak můžete jít do obchodu nebo k lékaři, když dítě spí, a nemusíte ho budit. V recenzích se pak takovým kočárkům vytýkalo, že bývají méně houpací, ať už si pod tím mám představit cokoliv.
• Lidi se různě neshodnou, jestli mají být nafukovací kolečka (= nutnost dofukování a můžete píchnout, ale měla by být lepší v terénu) nebo plastová, která jsou snad vhodnější do města.
• Autosedačku mi kolegyňka doporučila s bezpečnostní nohou. Ne jenom vajíčko, které se připevní bezpečnostními pásy. Ale je to její osobní pocit většího bezpečí. Existují speciální „rostoucí“ autosedačky, kdy z nich postupně odendáváte různé vrstvy, a tak můžete použít stejnou sedačku pro stále větší a větší dítě. Nebo máte cca tři sedačky: do roka dítěte, potom do určitého věku a hmotnosti a pak poslední.
• Velký úložný prostor pod kočárkem využijete nejen na nákupy, ale i svačiny, přebalování a podobně. Kromě toho je fajn, když je tento prostor dobře dostupný.

Máme mladý od kozy Lízy (2025)

Nenapadlo mě, jak příhodněji nazvat článek, který by vesele mohl být pokračováním článku Čekáme mladý, kdyby mi nebylo trapný, že je to po tak dlouhý době. No fakt! 

10. února 2025 jsem psala o tom, že naše hnědá koza Líza je pořádně tlustá. A že si myslím, že by brzy mohla mít kůzlátka. Akorát jsem měla obavy, aby se mi článek nepublikoval později (plán byl 25. února), než se tak stane. Ale bylo to zbytečné! Koza ještě pořádně ztloustla, nalilo se jí vemeno, až ho začala tahat po zemi a taky si ho pak ošoupala o nohu, jak se jí ho nedařilo obcházet, takže jsme jí museli nechutně vyhlížející ránu dezinfikovat. 

Pak mi najednou – o měsíc později, tj. 26. března – volá manžel, že na mě doma čekají dvě zmoklé slepice. Nejdřív jsem to nepochopila: přece jsme žádné slepice neobjednávali, chovat je nechceme a kde jinde by se u nás vzaly? A pak mi to došlo! Čerstvě narozená kůzlátka totiž přesně tak vypadají!

Jedno je černobílé a druhé hnědobílé. Obě by měly být holky a vůbec nejdou vyfotit! Čekám, až bude sluníčko a vyženu je ven.

Strakatá hnědá holka

Přidávám dvě krátká videjka, abyste z toho měli taky nějaký zvukový zážitek. ;-) První ukazuje, jak malá pěkně nahlas ječí – to abyste věděli, proč je přirovnávám k miminkům. A druhé, jak pije od mámy. Zrovna ta šikovnější, s tou hnědobílou jsme se s manželem dost natrápili, než se naučila pít sama. Dokonce jsem jí jednou pro jistotu nadojila do krmící lahvičky, abych měla možnost sledovat, kolik toho opravdu vypila. S Líziným ceckem si totiž často jen nešikovně hrála, pořád jí padal z tlamičky a zdálo se, že vůbec nejí.

Doufáme, že i bílá koza Melinda je v očekávání, ale zatím to není úplně jisté.

Prestige na sucháč

Jak jsem si tak studovala Pařízka (ano, vím, že jsem o tom ještě nepsala a jen to naťukávám a slibuji, že se k tomu vbrzku dostanu), objevila jsem, že ženy v těhotenství mívají problémy s obuví. A tak když mi moje milované prestige daly sbohem čerstvě vzniklým žralokem v přední části, zamířila jsem v Praze do osvědčených pracovních potřeb, kde jsem se domnívala, že je seženu levně. No, trochu mě překvapilo, že za ně chtějí sedmnáct set. Teď nevím, jestli to byly ty normální černé, nebo náhodou objevené na suchý zip, ale každopádně jsem se rozhodla, že se ještě mrknu na net a u nás v malém krámě do obuvi, kde vždycky seženu, co potřebuji. Připadá mi to vtipné – obuv na malém městě plná nejrůznějších značek a velikostí. Takže pravidelně projdu pár velkých krámů, abych se zase vrátila k rodičům a nakoupila tam.

Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Měli mou velikost, a tak jsem si řekla, že to vyzkouším a koupila si boty na suchý zip. Kdysi jsem měla takové růžové sněhule a byly skvělé, protože se do nich nesypal mezi tkaničkami sníh. Ale botasky na sucháč? Přišlo mi to zvrhlé. 

Teď po pár týdnech nošení si to nemůžu vynachválit. Sice si ještě přes břicho na nohy vidím, ale zavazování tkaniček začíná být čím dál větší dobrodružství. Ne, že by se sucháč zapnul sám, ale snadno můžete vestoje pokrčit nohu v koleni a někde u zadku si nebo vepředu si zapnout suchý zip jednou rukou.

Navíc vypadají tak netypicky, jak jsou celé černé, že je nejprve ani manžel neodhalil! Prostě se tváří jako by to byly obyčejné jakékoliv jiné botasky.

Oblíbené prestige v netradičním provedení – se suchým zipem

Skříně do ložnice

Vybírání skříní byl celkem horor. Asi by nemusel být, kdybychom měli víc místa. Já vím, zní to vtipně, žijeme na statku se spoustou hospodářských budov a máme málo místa. Jo, jenže ono se dřív na lidi zase tak moc nemyslelo a taky toho měli málo. Třeba náš barák nemá chodbu, ani patro, ani půdu, ani sklep (no, ten tak trochu jo, spíš místo na kotel) a ani špajz(ku).

Ono se to nezdá, ale chodba je celkem důležitá. I když ve starých domech je otravné, jak je zbytečně velká a studená. Nebo jak se musí zbytečně vytápět. Ale dá se na ni umístit botník, skříň na kabáty a bundy a případně nejrůznější další věci, jako vysavač, pračka, deštníky... 

To samé platí o půdě a sklepě. Sice je ve většině domácností mají zanesené různým harampádím, ale jinak jsou to veskrze velice užitečné prostory. Kam se dají uložit brambory a jiná zelenina, kompoty, zavařeniny, lyže, jízdní kola, vánoční ozdoby a sezónní dekorace, krabice či tašky, cestovní kufry, brusle, boty na zimu...

A protože mi všechno tohle musíme víceméně nějak narvat do domu, protože v ostatních budovách jsou myši, je tam chladno, vlhko, větrno... nebo tam žijí kozy, potřebujeme do ložnice co největší skříně, kam půjde narvat spousta věcí.

I po snížení máme poměrně vysoké stropy – 2,4 metru nebo tak nějak, takže by se hodilo, abychom na skříň dali nějaký ten nástavec. No a tady se to právě trochu zvrtlo. Ukázalo se, že dnes není právě běžné, dělat na skříně nástavce, díky kterým by byly vyšší. Zároveň jsme chtěli něco s přijatelnou nebo spíš nízkou cenou.

Manžel si vyhlédl IDEU, která měla fakt krásně udělané a k tomu dřevěné skříně. Líbilo se nám hned několik designů a připadalo nám, že se bude na statek hodit. Ale když jsem to zmínila před sousedem, trochu mě vylekalo, jak na tuto firmu začal dštít síru a to je to takový klidný muž. Už to je trochu dávno, tak se třeba zlepšili... No, znáte nějakou firmu, která se v čase zlepšuje a zvyšuje kvalitu? Pokud ano, už na začátku se řadila spíš mezi ty kvalitnější, ne? A tak jsme sice na pochybách, ale zvědavě vyrazili do showroomu v Praze.

Nepříjemně nás překvapilo, v jak zapadlé části to je. Sama bych tam snad ani nešla. A určitě bych tam nechtěla být prodavačkou. To je jak někde na benzínce v prérii. Naopak nás ale potěšilo, jak málo tam bylo lidí. Sobotní přecpaná IKEA je něco vskutku odporného. Nechápu, že tam ty lidi chodí dobrovolně trávit volný čas! Tady to byla pohodička. Místa bylo sice celkem málo a otylí lidé by se na některé skříně nejspíš podívat nemohli, ale jinak to bylo super. I vzhled nábytku byl takový rustikální a opravdu se nám líbil. Ale když jsme si ho ohmatali a blíže prohlédli, nebyli jsme ze zpracování nijak nadšeni. Ano, jistě, odpovídá to ceně, ale zase tak moc jsme škudlit nechtěli. Snad nám ty dražší skříně vydrží o to dýl.

Druhá varianta byla IKEA. Trochu jsme to diskutovali v tom smyslu, že jsme si nechtěli pořídit „levný studentský nábytek do podnájmu na dva roky“. Mně je sice jedno, co si kdo myslí o tom, co nosím, nebo mám doma, nepotřebuju souhlas a schválení ostatních (kéž bych to tak měla se vším), navíc do ložnice člověk moc lidí nebere, ale zároveň se taky nechci za chvíli koukat na omšelý nábytek a říkat si, že to, co jsem si myslela, že ušetřím, budu muset za pár let utratit znovu. Nebo se budu otravovat s nepojízdnými šuplaty a podobně. Když jsme se o tom bavili s pár dalšíma lidma, ukázalo se, že si většina z nich IKEU chválí a jsou s jejím nábytkem poměrně spokojení. Ano, není vhodný na opětovné rozmontovávání a smontovávání, ale to s vysokánskými skříněmi v ložnici opravdu nezamýšlíme. Cena za jednu skříň je krásná a fakt na pohodu. Ani se vám nijak nepodepíše na rodinném rozpočtu. Ale když si i do malé ložnice pořídíte celou stěnu, najednou vám lezou oči z důlků a potí se vám ruce. Uklidnění vám přinese snad jen vědomí, že kdybyste chtěli skříň od truhláře, budete mít s bídou jednu místo těchto pěti. 

A to byl taky důvod, proč jsme se rozhodli právě takhle. Osobně bych mnohem radši krásnou dřevěnou skříň, ideálně s nějakýma parádičkama. Třeba si i zrenovovat starou, jenže všechny tyhlety srandy potřebují stát spíš samostatně a mají hodně málo místa. Nějaké takové přece jen máme a plánujeme je „jako dekorace“ umístit do obýváku.

Princezna má ráda měkkou podložku, v pozadí tři sestavené skříně ještě bez dvířek

Ještě bych k tomu chtěla zmínit, že rozložení si udělal v IKEA plánovači manžel sám. Pak jsme si domluvili schůzku s příjemnou paní na konzultaci. Tam jsme si to víceméně jenom potvrdili. A ujistili jsme se, že když budeme šetřiví a budeme chtít zvládnout montáž svépomocí, tak pokud nám to nepůjde, můžeme si řemeslníky doobjednat.

Fantastický byli chlapi, kteří nám skříně přivezli. Vypadali jako normální dva borci tak kolem třiceti let. Ale manžel říkal, že měli sílu jak hrom. Když se nabízel, že jim s jednou tou velkou deskou pomůže, protože samotnému to nešlo unést (a to nemám žádného slabocha), týpek jen mávl rukou, nandal si ji na záda, předklonil se a šel s tím obrovským břemenem jak nosič na chatu ve Vysokých Tatrách.

Máslo-vejce-med

Slibovala jsem nějaké ty mýty a bludy, tak bych začala první dobře myšlenou radou od jedné známé. Když byla před mnoha a mnoha lety těhotná ona, panovaly stejné obavy jako dnes. První trimestr je zkrátka rizikový pořád stejně. A ke konci se zase může stát, že dítě nedonosíte. Aby se tomu zabránilo, doporučoval jí někdo (snad dokonce doktorka), aby každý den konzumovala v poměru 1:1:1 máslo-vejce-med. Ne, že bych měla chuť to míchat, ale proč ne, kdyby to zaručeně fungovalo.

Potíž je, že to vejce je syrové.

Což je jedna z věcí, která se nedoporučuje ani normálně kvůli salmonelóze. Co mi tak vyprávěly kamarádky, jejichž děti ji chytli (od nakažené cukrářky), tak to nebyla žádná sranda. Pro nenarozené dítě mohou být následky fatální.

Takže díky, ale ne.

P. S.: Zkoušela jsem přes umělou inteligenci hledat zdroj takové informace, jestli to opravdu někdo někdy někde písemně doporučoval, ale nenašli jsme. Nicméně to neznamená, že to tak nebylo. Závěrem jsem se dozvěděla: „Současná doporučení se zaměřují na vyváženou stravu bohatou na živiny, které jsou důležité pro zdraví matky i dítěte. Patří sem dostatek ovoce, zeleniny, celozrnných výrobků, bílkovin a zdravých tuků.“

Přivítejte jaro a vyrazte za kulturou

Dneska je venku tak nádherně, že by nikdo nevěřil, že by zítra mohl být mráz. Peru jednu pračku za druhou. Peřina, světlé prádlo, tmavé prádlo a program vlna. Z toho mám největší obavy. Hodila jsem tam sice jen obyčejné vlněné ponožky, které už přežily normální praní, takže žádný stres, ale taky jsem tam dala ručně barvené a malované oblečení. Paní na krajkářských trzích (ach jo, zase si nepamatuju jméno) mi říkala, že to můžu normálně prát v pračce třeba na třicet. Samozřejmě naruby, aby se to mechanicky nepoškodilo. Ale zatím jsem na to nikdy neměla odvahu.

Kdyby to s tou vlnou nedopadlo, tak ponožky Pillars vypadaly takhle. 

Celý den větrám celý dům. To je paráda! Na zahradě kvete meruňka. Na střeše kočičího/drůbežího domečku spinkaj dvě kočky: černá a mourovatá. Je náročné soustředit se na práci a neodbíhat ven.

Chystám si věci na zítřejší Hobby výstavu ve Velkých Přílepech. Přijďte se podívat! Budu tam vystavovat svoje pletení a možná i nějaké ušité kousky. Které jsem ještě – hříšník – nedala na blog, takže jste ještě neměli možnost je vidět. Samozřejmě to plánuju napravit, ale znáte mě! Takových plánů a tak málo času. 

Plakát výstavy

Balustráda pod okny (2. část)

Jak už jsem zmiňovala v článku Andělíček do obýváku, bylo potřeba vymyslet nějaký obraz do prostoru mezi kuželkami v balustrádě. Nakonec jsem přišla s Tizianovým Amorkem s kolem života.

Rozmalované balustrádové kuželky a Amorek s kolem života dle Tiziana

Jak být trapná (matka, babička, teta...)

Napadlo mě, že bych si mohla udělat seznam toho, co mi připadalo trapné, nebo co ostatní hodnotí jako trapné, když dělají, dělali jejich rodiče nebo známí.

Na první místo bych určitě zařadila štípání do tváří a uvítání „ty jsi ale vyrostla“. A to mě prosím nikdy nikdo neštípal, aspoň co si pamatuju. A ani neumím vysvětlit, proč mě pouhé konstatování faktu, že jsem vyrostla vytáčelo. Měli jste to taky tak? Nebo vám to dokonce činilo radost? Nebo mi to vadilo až ve chvíli, kdy jsem věděla, že jsem už určitě nevyrostla?

Dalším bodem určitě může být používání starých a již dlouho neplatných jmen a názvů. Osvědčený způsob, jak vypadat jako mimoň je říkat sousedům Kadlecovi, když se Kadlecová jmenovala paní za svobodna a teď už je čtyřicet let Nováková. A ještě lepší to je, když se o jejích dětech mluví jako o Kadlecových. Ostatně označování všech lidí v okolí pouze jmény za svobodna, i když se nám pamatují líp, je trochu mimo. A co teprve, když se zeptáte kamarádky, jak bylo vloni na dovolené v Jugoslávii?

Netvrdím, že musíte znát slovník generace alfa (narozená po roce 2010) a vědět, co je „skibidi retro mercedes“, „brainrot“, „mad lit“, „Ohio“, „Rizz“, „sigma“... ale nebejt úplnej mimoň taky není špatný. Kdyby vás ty významy přece jen zajímaly, můžete mrknout třeba na článek Skibidi ohio rizz! Porozumějte slangu svých dětí se slovníčkem generace alfa. 

Možná to dnešní mladá generace vidí jinak, ale mně připadají trapní rodiče zastávající se nebo doprovázející velké děti. Nepotřebuji, aby se mnou máma chodila v šestnácti k doktorovi, pokud tam dokážu dojít sama. A aby psala v mých dvaceti místo mě do školy, že jsem zmeškala termín zkoušky a nešlo by s tím něco udělat, to bych se opravdu cítila jako loser, pardon, chtěla jsem říct břídil. U nás se spíš razilo, že se musíte trochu „otrkat“.

Andělíček do obýváku

Do prostoru mezi kuželkami v balustrádě bylo potřeba vymyslet nějaký obraz. Na Karlově mostě jsou tam myslím nějaké postavy. Snad světců? Nebo satyrové? 

Zkrátka nějak tak jsme se dostali k myšlence, že by bylo hezké mít tam něco dalšího staršího. Manžela napadlo, že by bylo hezké, kdyby tam bylo něco namalovaného a ne jen prázdný obdélník. Zkoušela jsem si na internetu googlit různé satyry, ale vypadalo to hrozně. Satyrové nejsou zrovna pověstní svou cudností a já měla pocit, že podobná dekorace by se hodila spíš do bordelu než do obývacího pokoje.

Postupně jsme tedy opustili tento námět a přesunuli se k andílkům do baroka. Ovšem ani barokní andělíčci nesplňovali moje představy, i když to bylo o poznání lepší. Ukázalo se totiž, že většina andílků je znázorňována letících, například s šípy. A dívajících se směrem dolů. Což může být skvělé, když jsou někde ve výšce na oltáři a podobně, ale už méně skvělé, když mají být u země na podstavci pro sloup.

Při googlení různých souvisejících pojmů jsem se dostala i k Amorkovi od Tiziana a ten mě dost zaujal. Napsala jsem manželovi do práce, co by na to řekl. „Teda, jsi mě překvapila, to bych od tebe nečekal. Když ho budeš chtít, tak tě nebudu od něho zrazovat. prodiskutujeme to večer :-)“ Pak jsme to večer prodiskutovali, já se několikrát ujistila, že když se to nepovede, tak to prostě přemaluje na bílo vápnem. 

A pak jsem se dala do práce. Nejdřív obšlehnutá skica na papír z hodně osvětlené obrazovky notebooku.

Tužkou obkreslená předloha a základní tvary

Pak do adekvátní velikosti zvětšený obličejík. I když s detaily to byla bída i tak.

Základní rysy obličeje tužkou na papír

A pak jsem si už bohužel nedělala dokumentární fotky, takže nevím, jestli jsem nejdřív vymalovala pozadí šedou, domnívám se že ano. Namíchali jsme ji s manželem přidáním černé barvy do bílého vápno. Potom následovalo vybarvování bílých ploch.

Bylo to hrozně divný, protože vápno se chovalo úplně jinak než všechny moje barvičky. Zasakovalo se. Na okrajích misky bylo husté jak lepidlo, uprostřed naopak řídké jak voda. To řídké téměř nebarvilo a vůbec nekrylo. Naopak to husté bylo jako bych na plochu nanášela kaši. A nejhorší na tom bylo, že se člověk musel příšerně krčit na zemi a děsně mu tuhly nohy.

Amorek s kolem času od Tiziana v mém podání

Za zmínění stojí hned několik prvků. Třeba Amorkův divný výraz a postoj. Kdybyste někam tlačili kolo, asi byste nestáli zrovna takhle. Jenže on ho netlačí, on se ho snaží zastavit, vzpírá se proti němu. Má to symbolizovat, že láska přemůže smrt, symbolizovanou zvířecí lebkou vpravo za ním.

Nejsnáze se mi maloval strom. Svislé tahy štětce za sebou zanechávaly náznak kůry. U Amorkových nohou jsem musela být opatrnější, protože když jsem je malovala do obloučků (jako jsme dělali sloupy v oknech) a měla příliš hustou barvu, vypadal jako že má celé nohy obalené v obvazech a já z něj zrovna nechtěla udělat mumii.

Nejnáročnější asi byly oba závojíčky/vlasy, protože jsem se snažila udělat je částečně průhledné díky řidšímu vápnu.

A teď už i s mým uměleckým podpisem

Nálezy geocaching

 Na geocachingu jsem se zaregistrovala 23. 3. 2013, takže letos slavím 12 sbírání kešek. Už jsem o tom psala několikrát třeba zde, nebo Chrám Artemis a Přírodní divy, Suvenýry v geocachingu, Potřebuji velkou čínskou zeď, Keškolovení a Mám Krakena! A pak bych mohla pokračovat sérií článků o bláznivém keškolovení... myslím, že to stojí za to, protože to je rozhodně jedna z věcí, kterou bych dala na svou zeď slávy, kdybych nějakou měla.

• Bláznivé keškolovení (1. část)
• Bláznivé keškolovení (2. část)
• Bláznivé keškolovení (3. část)
• Keško-pokračování

A teď moje aktuální tabulka s úlovky v jednotlivých dnech v roce. ... Jestli vám to připadá nějaké povědomé, tak vězte, že svůj kalendář Každý den v roce (věnovaný pletení) jsem začala dělat právě na základě tohoto. Každý den bych chtěla mít nahozený některý z projektů, které se mi podařilo také dokončit. Ano, je to trochu běh na dlouhou trať, ale přijde mi to ještě o něco větší zábava, než mít každý den ulovenou kešku. V této disciplíně jsem zatím na pouhých 28 %.