čtvrtek 23. července 2020

Mám svý plány...

... zdaj se krásný. Vždycky když mě napadne tenhle začátek věty (v nadpisu), doplním si automaticky pokračování z písničky Životní od Support Lesbiens. Původně jsem chtěla jenom napsat na Facebook otázku: Taky si balíte na týdenní dovolenou oblečení v množství na tři týdny? 

Protože mi přišlo vážně absurdní, kolik jsem si toho nanosila na gauč v kuchyni, že si z toho vyberu a zkompletuji garderobu na týdenní dovolenou v Chorvatsku. Ale jak jsem to tak procházela, zjistila jsem, že množství vůbec neodpovídá tomu, co tam plánujeme dělat – totiž koupat se a válet u moře, kdežto já se tam chystám jak na císařský dvůr, kde dvakrát nesmím vyjít ve stejném oblečení, tedy pokud počítáme, že tam budu celých osm dní a máme zaplacenou polopenzi, potřebuji šestnáct kusů oděvu, nebo raději rovnou dvacet čtyři, abych i k moři nebo večer odcházela v něčem jiném. Ovšem takto jsou šestery šaty a dvě sukně vlastně moc.

Týden u moře jsme měli v plánu už od loňska. Vlastně jsme chtěli jet na delší dobu, protože už vloni jsme se shodli, že týden je málo. Jenže přítel nedostal víc dovolené, takže nám nezbylo, než se smířit s osmi dny. Vlastně i to bylo více, než jsme v tuto chvíli mohli čekat.

Však víte, všichni plaší s koroňáčem. 

Podle mě celkem nesmyslně, protože v Chorvatsku bylo denně méně nakažených než v ČR, takže čistě teoreticky mám výrazně větší pravděpodobnost, že něco chytnu v práci nebo cestou do ní (zvlášť, když jezdím MHD a pracuji v Praze), než v nějakém zapadákově v Chorvatsku. A to Sveti Filip i Jakov se svými 1 700 obyvateli určitě je. (zdroj počtu obyvatel: https://www.chorvatsko.cz/svdal/svfilip.html, též Wikipedie to uvádí jako počty z roku 2001 https://cs.wikipedia.org/wiki/Sveti_Filip_i_Jakov).

středa 22. července 2020

Poznámky k dojení kozy

Nejde to úplně snadno. Chce to trochu síly. V případě pevných struků i dost síly.

Ale jde to snáz, než byste čekali, když jste to nikdy předtím nedělali.

Koze se to nelíbí. 

Ale drží. 

Celkem. 

Jak kdy. 

Osvědčil se obojek kolem krku. Já ji držím, přítel dojí. Je zkušenější. 

Malá hnědá je u toho celkem hodná. Moc se nevrtí. Akorát mi stoupla na nohu. Nijak zvlášť to nebolí, spíš se asi člověk lekne. A taky je celkem těžká. Kocour to nesl o poznání hůř. Mňoukal-vyl, až stydla krev v žilách.

Zkouším Earl Grey s kozím mlékem, protože na sýr ho máme málo. Liší se jen nepatrně. Ale trochu přece.

úterý 21. července 2020

Flóra v červenci

Stromky s výhledem do krajiny
O mých pěstitelských pokusech už jsem vás informovala v mnoha článcích (a ještě více bych jich bývala napsala, kdyby se mi k tomu podařilo dostat). Teď je na čase probrat to pěkně postupně, abyste v tom měli přehled. Doufám, že pak nebudu v září skuhrat, že nemám o čem psát. 

Slibovala jsem vám aktualizace, tak tady je máte. :-) Váhala jsem, zda seřadit miničlánečky podle abecedy, nebo přilehlosti k domu, nakonec jsem zvolila první variantu, i když je to možná úchylnější. ... Když jsem začala, přišlo mi to vtipné, že podle abecedy řadím ty tři rostlinky, co mám, a teď po dopsání se nestačím divit, kolik toho je!

Česnek
Ta jediná rostlinka česneku mi chcípla. Nevím proč, takže o tom toho moc napsat nemůžu. Možná jsem ji málo zalévala, možná ji utiskovaly ředkvičky, až ji umořily.

Dřín
Dřín
Stromeček, který mě zlákal, už ani přesně nevím čím. Teď se mu nedaří moc dobře. Zdá se, že něco žere jeho listy. Ale broučky ani larvy jsem na rostlince nenašla. Možná potřebuje jinou půdu. Jak se pozná zásaditá? ... Trocha googlení a už mám jednu z odpovědí na Otázky 4. Podle jitrocele, který se hojně vyskytuje na prostoru za stodolou (nyní se tam vyskytují i hraboši, též hojně), lze soudit, že máme kyselou půdu, což dřínu asi zrovna nesvědčí. Nicméně pochybuji, že mu půda ožírá listy. Poznámky k pěstování dřínu najdete v odkazech u hesla Moruše v tomto článku.









Dýně
Dýně milují kompost
Rostlinky mám asi všeho všudy čtyři. První je společně s rajčaty zavřená ve výběhu pro psa, ostatní (nepočítám je, protože jsem je vysela příliš blízko k sobě) jsou za stodolou na hromádce domácího hnoje/kompostu (složení ani stáří neznám, datuji „z doby před mým příchodem“). Za stodolou se mají dýně senzačně. Vyhodily spoustu květů a z některých jsou už i plody.
Květ dýně











Fíkovník
Na přání partnera jsme pořídili fíkovník, i když to není zrovna z nejlevnějších rostlin. Dělá nám radost a má už malé fíčíčky. Asi šest. Doufáme, že budou na podzim zralé a sladké (a budeme je moci sníst) a taky že se k nim nedostanou kozy. Poznámky k pěstování fíkovníku najdete v odkazech u hesla Moruše v tomto článku. 

Jahodník

Kvetoucí jahodník
Na malém prostoru záhonku (předešlé články k tomuto tématu najdete v tomto článku u hesla Maliny) se nachází i jedna rostlinka jahodníku. Jedná se o měsíční jahodník, který by měl plodit každý měsíc, snad od května do září. Plodů je maličko, připomínají velikostí lesní jahody, ale jsou chutné. Nicméně mě trápí, že listy (stejně jako u dřínu) vypadají čím dál bídněji. Asi je něco žere. Otázkou je co a kdy. A co s tím.

Josta
Josta
Kříženec černého rybízu a angreštu letos poprvé plodil. Patří ke stromečkům z podzimu, o nichž jsem už dříve napsala dva články, odkazy na ně najdete u hesla Moruše v tomto článku. Plody jsou černé a relativně kyselé. Hodně šťavnaté. A měli jsme z nich ohromnou radost.













Maliník s úrodou


Maliny
Tři maliníky mám zasazené pod meruňkou hned vedle místa zryté půdy, kterému vzletně říkám záhonek, psala jsem o něm zde a zde. Na to, že jsem ho zasadila letos (snad v březnu), mají pěknou úrodu – přibližně deset malin.


















Obsypaná meruňka
Meruňky
Rostou nám na zahradě bez mého přičinění. Ale baštit se dají taky. ;-)













Měsíček
V mojí minizahrádce (předešlé články k tomuto tématu najdete v tomto článku u hesla Maliny) u meruňky se rovněž nacházely rostlinky měsíčku. Píši v minulém čísle, ačkoliv se tam stále nacházejí, nicméně květy jsem již využila na čaje a pár se jich i přes plot podařilo sežrat kozám. Původně jsem měla v plánu vyrábět si i měsíčkovou mast, ale letos jsem se k tomu nedostala. P. S.: V jednu chvíli jsem si nebyla jistá, co jsem si to vysela na záhonek (myslím, že některá starší semínka nebyla popsaná, takže mě napadlo, že to je salát, protože ten jsem jednu dobu měla taky). Listy měsíčku jsou ale hořké a ne moc chutné. Dost mě pak překvapilo, že zde je doporučují konzumovat.







Moruše
Moruše
Stromky moruše máme v podstatě asi tři. Začalo to nevině. Pořídili jsme ji vloni na podzim, protože na ni měl chuť přítel a jeho mamka a já mám ráda tyhle plody taky (znám je jen sušené a kupuji je od kolegy). Jenže stromek do jara nepřežil (viz články Naše stromečky z března a Jarní stromečky z dubna), a tak jsme tvrdohlavě koupili ještě jeden a vysadili ho na stejné místo. Nezemřel totiž kvůli špatné půdě nebo péči, ale ožrala ho zvěř, či mu ublížil nějaký člověk (možná náhodou). Jenže ani nové rostlince se nedařilo nejlépe, protože ještě po Velikonocích přišly mrazy. Vypadalo to, že také zahyne. Světe div se, když vypadala opravdu nejhůř, z kořínků klacíku vedle (bývalý stromek z podzimu) vyrazily nové ministromečky. Možná dva nebo tři. Neměli jsme to srdce je ničit. A tak teď čekáme, jak se povede třem nebo čtyřem stromkům v takové blízkosti. Třeba se jejich kmeny nějak elegantně propletou.

Papriky
Všehovšudy mám snad jen dvě nebo tři rostlinky paprik. Ale to mi nevadí, hlavně aby z nich něco bylo.

Rajčata
V článku Rajčatová zahrádka jste si mohli poprvé přečíst, že jsem se pustila do pěstování rajčat. Ale v malém. Od sousedky a také od kolegyně z práce jsem dostala pár sazeniček, a tak jsme pohledali přebytečné, třebas i naprasklé kýbly (ještě že přítel není tak důsledný ve vyhazování úplně všeho), udělali pár dalších děr (pro tip jak na to doporučuji uvedený článek), smíchali domácí kompost s hlínou, přidali sazeničky a zavřeli do výběhu pro psa, aby byly rostlinky chráněny před kozami. I tak se jim podařilo pár větviček přes pletivo uždíbnout.

Rakytníky

Z ohryzaného pahýlku budoucí stromeček
Na podzim jsem dostala dva stromky: samičku a samečka rakytníku, abych tu měla něco svého. Do jara nevydržel ani jeden, a tak jsme tvrdohlavě koupili znovu oba nové. Jenže pak jsme si všimli, že na místě samečka raší z uschlého ohryzaného pahýlku rostlinka. Na místě samičky, kterou jsem vyhodila (Co s uschlým klackem?), nemohlo rašit nic. Trochu jsem toho litovala, protože se vzpamatoval jak sameček, tak moruše. Ale co se dalo dělat, vysadili jsme tedy samičku na stejné místo a o kousek dál druhého (nového) samečka, což je trochu smutné, protože na jednoho samečka může být i více samiček (a ty plodí). Dokud byly stromky v domácí péči, vedlo se jim skvěle, viz články Naše stromečky z března a Jarní stromečky z dubna, ale teď se venku tváří spíš přichcíple. Nejlíp vypadá starý obrozený sameček. Tak doufáme, že příští rok už budou všechny stromečky pěkné.




Rýmovník
O téhle rostlince (plectranthus amboinicus) z rodu hluchavkovitých jsem tu zatím nepsala. Také jsem ji ven zkusila vysadit poměrně nedávno. Uvádí se, že je to pokojovka a doma se jí daří tak, že by ji člověk měl pomalu začít likvidovat jako plevel. Nicméně by měla být užitečná při boji s rýmou a drobným hmyzem, který by údajně měla odpuzovat. No, mně se zdá, že ten s ní problém nemá, ale proti rýmě mi opravdu pomáhá. Netuším, jestli se jí rychleji zbavím, každopádně se mi lépe dýchá, když si k rostlince přivoním. Ani se špagety s citrony nechutnala špatně. Kolegyně mi též říkala, že by měla jít použít k naložení masa jako koření.

Ředkvičky
Snaha o vypěstování ředkvičkových lusků
Z loňských semínek jsem na jaře zasadila pár ředkviček na svůj záhonek (předešlé články k mému záhonku najdete v tomto článku u hesla Maliny). Vzešly krásně. Akorát jsem je dala příliš blízko k sobě, a tak vyrostly jenom maličké. Proto jsem z nich vyzkoušela udělat ředkvičkové lusky, jak radil jeden Čech. Je to jednoduché: jenom necháte ředkvičky přerůst. Bylo to super, akorát vyrostly jenom moc malé. Chutnají jako ředkvičky, jen míň pálí. Pěstování ředkvičkových lusků bylo úspěšné jenom tak napůl, protože některé byly dost dřevnaté a skoro všechny hrozně mrňavé.











Sléz
Slézové listy
Konečně vykvetl sléz. Na záhonku (předešlé články k tomuto tématu najdete v tomto článku u hesla Maliny) jsem měla zasazených několik semínek a vzešlo jich jenom pár. Možná jsem některé omylem hned na jaře vyplela, protože jsem si nebyla jistá, jak vypadají. Nebo je mohl ze stejného důvodu zahlušit plevel. Nicméně před dovolenou to vypadalo, že krásně pokvete, akorát listy byly obsypané mšicemi (nebo jinými parazity). Zkusila jsem z loňska osvědčenou metodu: mydlinkovou vodou důkladně postříkat.

úterý 14. července 2020

Novinky v našem kurníku

V článku Drůbež na statku jsem si stěžovala, že o slepicích není moc co psát, že kozy jsou zajímavější – víc toho podnikaj, ničí, zlobí... Asi jsem si to přivolala. Minulý týden jsem publikovala článek o perličkách a teď přemýšlím, jak napsat všechny novinky do jednoho článku, abych celý červenec nepsala jen o drůbeži, když jsem vám slibovala průběžnou aktualizaci toho, co mi kde vyrostlo, co se změnilo a tak.

Možná to tedy trochu zkrátím... 

Bod 1: nové slepičky
13. června 2020 jsme si přivezly pět nových hnědých slepiček z neziskovky Slepice v nouzi (jejich web zde: https://www.slepicevnouzi.cz/). Slepičky tedy pochází z vajíčkových velkochovů. Nechápu, proč je vyřazují, když pořád pěkně snášejí. Vypadají ale tak žalostně, že vám je do pláče: bojí se a mají málo peří. Ale máte hezký pocit z toho, že jste jim dali trávu, slunce, svobodu... A co jsme s překvapením pozorovali, moc se nebáli nás, lidí. Klidně přijde na půl metru a člověk by na ni snad i mohl sáhnout. 

Samozřejmě jsme řešili, co s nimi uděláme. Nabízely se v podstatě dvě možnosti: samostatný kurník – máme tři – nebo je přišoupnout k těm ostatním do hlavního kurníku (dříve holubník), protože ten se bude ráno sám se světlem otvírat a večer zavírat. Eliminuje se tím zbytečné běhání venku (v létě ještě v deset nechtějí slepice zalézt, protože je vidět) a taky možnost zapomenout je zavřít a ráno je najít třeba nějakým predátorem zabité. 

I přes obavy z toho, že je budou ty staré bílé klovat, jsme se rozhodli risknout druhou variantu – nechceme být otroky práce na statku. Ale možná to nebyla tak dobrá volba...

Bod 2: přeslepičkováno v kurníku
Karla s jeho třemi slepicemi jsme donutili začít chodit spávat také do velkého kurníku. (Předtím jsme je museli zavírat zvlášť.) Jenže najednou tam bylo slepic trochu moc. Perličky se odstěhovaly na střechu a začaly spávat tam. Byli jsme naštvaní a nechápali proč, když pár nocí tam spaly se všemi. Až pak jsme si všimli, že po nás něco leze...

Bod 3: máme čmelíky
Trocha googlení nás ujistila, že se jedná právě o tyhle roztoče. Začali jsme zjišťovat, jak se jich zbavit. Tipů je spousta, popíšu ty základní, časem možná doplním, co nám fungovalo. (Zdroje najdete na konci článku, ať tu nepřekáží.)
  • Hlavní je čistota: pravidelně (ale jak často???) uklízet kurník. [1][3] Měli byste mít kurník, který se dobře čistí, je tam málo místa pro skrýše čmelíků a ideálně se tam dá použít plamen. Vhodné je zamezit přístupu divoce žijících ptáků a hlodavců. (Myslím, že o to se kočky celkem zodpovědně starají.) Vhodné jsou vyjímatelné hřady. [2]
  • Někdo používá plamen. Vnitřek kurníku můžete opálit, nebo ho spálit celý. Čmelíky zabije teplota nad 45 °C, podobnou službu udělá parní čistič nebo vařící voda. [1] Hřady můžete vypálit loučí, postříkat lihem a zapálit, prý shoří rychleji, než chytne dřevo. [2] (Ale fakt nevím, jak to použít u nás a taky na to nemáme odvahu. Mohl by chytnout jak kurník, tak nedaleká stodola.) Spálit se má i podestýlka, to jsme udělali. Hubit se dá i teplotou pod -20° C. 
  • Ideální jsou hladké zdi, aby si ty potvory neměly kam zalézt. [2] (Taky bezva, když máme dřevěný kurník s milionem skulinek, prasklinek a podobně.) „Čmelíci se schovávají ve spárách a prasklinách, čím členitější je vnitřní prostor a čím víc takových skrýší tam jen, tím je ničení čmelíků obtížnější. Zatmelení spár, vybílení zděných kurníků nebo holubníků, to vše čmelíkům znepříjemní život. Pokud má kurník tolik spár, třeba mezery mezi prkny, nebo se čmelíci dostali do izolace zateplených dřevěných kurníků, je na místě zvažovat spálení takové stavby.“ [1]
  • Dřevěný kurník můžete vybílit vápnem [2], nebo [1] natřít směsí sody a křemeliny (oxid křemičitý), ta škůdce při dotyku dehydruje a oni hynou. „Křemelina na zdech či na hřadech mu znemožní přelézt v noci na drůbež. Křemelinu je možné také smíchat s hoblinami a použít ji jako podestýlku.“ Stejně jde použít lněný nebo minerální olej, „kterým se natřou spáry, hnízda, hřady a jiné skrýše čmelíků. Čmelíci se na neschnoucí olejovou vrstvu přilepí.“ [1] Křemelina se dá použít i přímo na ptáky. Při zamoření je ale třeba ji stejně jako práškovou síru vetřít do peří. Používá se také Acariflash, přírodní repelent na principu esenciálních olejů.
  • Slepice by se měly popelit (v popelu ze dřeva), pro posílení obranyschopnosti se vyplatí přidávat křemelinu, práškovou síru nebo kaolin. [1]
  • Slepice by se měly pravidelně prohlížet a nové by měly projít karanténou, aby čmelíky nezavlekli. Což je možná ta chyba, kterou jsme udělali a zmiňovala jsem ji v bodě jedna.
  • Údajně čmelíky odpuzuje fenykl, list z ořešáku, vratič (možná pozor na sežrání slepicemi), šalvěj, meduňka, máta, muškáty... snad i levandule. [3][4]
  • Bývají rezistentní vůči insekticidům [1], takže se asi úplně nevyplatí do toho nacpat spoustu peněz. Z doporučované chemie se jedná o Neostomosan (vyzkoušeli jsme společně s BioKILLem, ale byla to dost velká spotřeba, zejména u toho druhého, protože se používá neředěný, a ty mrchy tam jsou pořád.) Obvykle se vystříkává kurník, nedoporučuje se dávat to na slepice, ale dle diskusí jim to leckdo dává pod křídla. Zdroj [1] uvádí, že čmelíka lze vyhubit bez jakéhokoliv ošetření ptactva. U insekticidů je třeba mít dobrý rozprašovač (se značným tlakem), protože čmelíky zabije jenom tehdy, když se dostane přípravek přímo na ně. Postřik i fumigace (zaplynování) je třeba za několik dní zopakovat, protože nepůsobí na vajíčka. „Nejčastěji se používají Bio kill, Neostomosan nebo Čmelíkostop, to jsou pyrethoidy, přičemž Čmelíkostop by měl mít nejdelší dobu reziduálního účinku. Zároveň ale proti pyrethroidům jsou čmelíci rezistentní často.  V úvahu ale přichází jakýkoliv postřik, který zabíjí hmyz a roztoče, včetně zemědělské chemie. Je vždy potřeba před opětovným nastěhováním ptáků kurník pořádně vyvětrat.“ [1] Žádný z přípravků by se neměl používat v přítomnosti zvířat (výjimkou je poměrně toxický ByeMite, který je na předpis). 
  • Na zvířata se používá Arpalit, již zmíněný Bio-Kill nebo pyrethroidy v pudrech. Pak by se 7 dní neměla konzumovat vejce a maso alespoň 28 dní. Funkční, ale dost špatné kvůli době, kdy smíte používat vajíčka, jsou ivermektin, moxidektin a fipronil. O celoevropské aféře s fipronilem z roku 2017 se dočtete např. zde, nebo tady, další si jistě dokážete vygooglit. Relativní novinkou je fluralaner, který existuje jako roztok do pitné vody, Exzolt. Pak není třeba žádná ochranná lhůta na vejce. [1] 
  • Problém je i poživatelnost masa a vajíček kvůli použití insekticidů. [1] A to nemluvím o tom, že chemii (myslím tu „zlou“ a zbytnou) se snažím ze své domácnosti vyloučit jednak kvůli našemu zdraví (včetně zvířat), také kvůli ekologii a přírodě (už jenom výroba je značně neekologická, použití a dopady na půdu, vodu, mikroorganismy, dosud nezjištěné následky apod., spousta obalů na chemické přípravky) a také kvůli penězům (není to zrovna levné, že?).¨

Dokonce to vypadá, že by v konečném důsledku mohli čmelíci i za úmrtí slepic, viz smutná diskuse zde.

Bod 4: Karel už je sám
Karel
Protože staré slepice už nenesly a Karel pak kloval ty mladší bílé a v kurníku bylo moc plno, rozhodlo se, že budou popraveny. Protestovala jsem, že se mě nikdo neptal, ale vlastně to bylo jedno. Jde jenom o ten pocit, že můžete rozhodovat/ovlivňovat, co se u vás na statku děje. Takže ego. ;-)

Každopádně mě potěšilo, že jsem byla příčinou toho, že ze slepic bude polévka. Váhalo se totiž, zda se prostě jen tak nezlikvidují. Staré slepice už nemají maso nic moc, oškubávání také není právě zážitek a kuchání apod. taky ne. A co má dělat hospodyňka s uvařeným jídlem, které nikdo nebude chtít jíst?

Nabídla jsem se, že udělám polévku. Babička to tak ze starých slepci myslím dělala. Určitě jsme je nevyhazovali, když už jsme se s nimi krmili. A taky by mi to bylo líto. Pořád všichni chtějí maso a pak se toho našeho v podstatě bio jen tak vzdáme?

Zdá se ale, že to Karel špatně nese. Kvoká a prochází se po dvoře sám. Už se ho sice snažila sbalit jedna mladá hnědá slečna, ale asi se teď zaobírá sám sebou a nechápe, že mu utekly hned tři slepice najednou a nepřijdou ani na zavolání. Je nám ho líto, ale když jsem se včera nabízela, že pomůžu se svlékáním kůže s peřím (aby se nemuselo škubat) a kucháním, nepodařilo se mi ani správně ulomit kloub, protože jsem zlomila nohu. A jak byla slepice teplá, dělalo se mi z toho zle. Nakonec jsem si dala za cíl se jenom nepoblinkat. Zvládla jsem to. 

Někde jsem četla, že se má slepice nechat 24 hodin odpočinout v lednici, tak čekám, než se pustím do polévky. Objevila jsem ale pár zajímavých receptů, které bych ráda vyzkoušela v budoucnu, až si k tomu nakoupím zbývající suroviny. 

Prozkoumané zdroje pro boj s čmelíky:

úterý 7. července 2020

Perličky zlobí

Už jsem několikrát zmiňovala, že perličky jsou vcelku hezká stvoření s tělíčkem jako ragbyový míč a supí hlavou. Dokonce existuje i perlička supí, která vypadá opravdu jako sup (tou hlavou). Donedávna chodily perličky samy spát do bývalého holubníku, který nyní slouží jako kurník pro bílé slepičky. Jenže pak jsme tam nahnali kohouta Karla a jeho tři hnědé (přestárlé) kráčmery a už se jim tam nějak nechce. 

Nevím, čím to je, možná proto, že jim tam přijde přelidněno. Nebo se na rozdíl od slepic mají chuť pást ještě po deváté hodině a to už se jim kurník sám automaticky zavře, protože už je příliš tma. Špatné je už samo o sobě to, že nocují venku. Něco by je totiž mohlo ulovit. Možná spí na holubníku, tak tam se snad hned tak něco nedostane, ale jestli si zalezou jen tak někam na zem... Nebo kdyby si aspoň zjednaly stráž od koček, to by pak asi byla jiná...

Jenže je tu ještě druhá věc. Jak jsou venku, tak v devět večer a někdy i později příšerně řvou. A před pár dny řvaly i ráno. Sotva se rozednělo. A můžu vám říct, že o půl páté vážně nemám chuť vstávat.

úterý 30. června 2020

Co zase kozy sežraly?

Pustili jsme kozy na přední dvůr, aby trochu spásly trávu. Což sice dělají ochotně, ale vždycky se u toho vyskytne nějaký problém. 

Třeba ošlapávají pískovcové schody, když se schovávají před deštěm. Nebo ožírají dveře. Nebo se dostanou do některého z dřívějších chlívků (dnes třeba na dřevo) a něco tam sežerou. Třeba tady se Malá hnědá pustila do nějakého papíru. Jestli sežrala kalendář nebo noviny nevím. Každopádně si to nenechala vzít ani mnou, ani Balounem a to už je co říct. 
Všežravá koza
Nebo utekly na špejchar, kde nebyly zapetlicované dveře, a sežraly mi tam kopřivy, které jsem si sušila na čaj. Ještě že jich je všude po okolí dostatek. S bezem by to bylo horší, protože na něm jsou mšice.


Onehdy tu byl elektrikář pomoct nám s otázkou, proč máme tak velkou spotřebu. Kozy se k němu různě lísaly. Zejména Líza. Trochu jsme je odháněly. Pokud možno nenápadně, ale důrazně. Ne, že by se nějak zvlášť nechaly. Líza se o něj přátelsky třela bokem. „Jen je nechte, mně to nevadí,“ řekl přátelsky. Trochu jsem se podivila. 

Moc dobře jsem viděla tu otevřenou tlamu a natahující se jazyk. Ale on jak vykládal, asi si toho nevšiml. Tak jsem jen podotkla: „Ale ony se vám snaží sežrat oblečení.“ Tou dobou už Líza pokukovala po nevhodně rozepnuté mikině, která by se dala dobře žvýkat. 

Zpozorněl a zkontroloval si ošacení: „Tak to mi vadí,“ usmál se a už se klidil od kozy stranou.

Možná nebyl dobrý nápad předepsat si tento článek na začátku června a odložit publikování až na konec. Kozy se totiž pochlapily a činí se. Za chvíli už budu psát jenom seznam: 100 věcí, co zvládly kozy sežrat. Nebo to bude pravidelný měsíční seriál, každý měsíc, poslední úterý, napíšu o tom, co zase kozy sežraly. Ale jak má pak člověk vymýšlet názvy článků? 

Každopádně na blogu o tvorbě najdete tematický článek Koza mi sežrala návod na pletení. Vzala jsem si ho ven s tím, že si tam podtrhám slova, kterým nerozumím, neb je v angličtině, a na chvíli jsem se otočila ke kočkám. Ale stejně si myslím, že to nebyla náhoda, ale naschvál.

Někdy je vážně těžké nebýt na kozy naštvaná... Když v jeden den musí na předním dvoře zničit plastové ucho od košíku na jahody, málem vyrazit dveře od domu a následně nahryzat plachtu, kterou je u slepic zakrytý holubník, máte najednou nervy trochu v kýblu. A potom druhý den rozkoušou šňůru u sekačky na trávu a nalomí koš, protože jsou děsně zvědavé, jestli tam aspoň kousek trávy ještě nezůstal. Člověk by čekal, že se budou normálně pást, když mají možnost a zrovna neprší (nesnášejí déšť) a ony přitom vymýšlí hovadiny.

pondělí 29. června 2020

Červencové aktualizace

Jak jsem se kdysi obávala, že do seriálu „na statku“ nebudu mít o čem psát, tak mám spíš opačný problém. Někdy je publikování článků jednou týdně prostě málo. Zastarávají a setsakra rychle. Někdy je ani nestíhám psát. 

Tak jsem si říkala, že v červenci dohoním resty a zveřejním aktualizace, jak jsem to pracovně nazvala. Takže se znovu vrátím k tématům, o kterých jsem již psala, a uvedu na pravou míru, jak to teď vypadá. Pro zvědavé mohu říct, že se bude jednat o rostlinky i zvířátka. A taky mám jedno překvapení. Ale nevím, jestli si ho budu nechávat až na závěr. Nejradši bych ho publikovala hned, ale nepíšu tak rychle, jak bych chtěla.

úterý 23. června 2020

Franta zlobí


Kocour František je loňské kotě z našeho statku. Je boží. Tak hodňoučkej a mazlivej, že si někdy nejsem jistá, jestli to není plyšák. 

Ale není, když vyjdu na dvůr, uctivě mě zdraví svým hlubokým mňouknutím. Psala jsem o něm tady.

Má rád lidskou společnost. Občas se mnou dokonce chodí zalívat za stodolu stromečky. 

Teď ale vymyslel, že bude chodit na záchod do vysoké trávy na dvoře u koz. Což má hned dva problémy. Zaprvé ji kozy budou chtít žrát ještě míň než dosud. Z pro mě neznámého důvodu nechávají ostrůvky takové tmavší trávy bez povšimnutí a radši donekonečna okusují to malé vzrostlé světlé, co se snad ještě ani nedá nazývat trávou. 

Snaha zahrabat to se pochopitelně míjí účinkem, protože tráva se jen ohne a pak zase narovná.

A zadruhé do toho můžeme šlápnout my. Což bych dost nerada.

sobota 20. června 2020

Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy (***)

Na dnešní den jsem měla jasný plán: šít! Co chodím zase do práce, nedaří se mi najít si na šití dostatek času. A tak jsem se chtěla podívat na youtube na videjko, které jsem někdy nedávno zahlédla, a podle něj si ušít sukni. Jenže ouha. Asi jsem si ho neuložila mezi ta, co si chci zhlédnout později. 

A tak jsem si pustila film o Sherlocku Holmesovi, když jsem na něj při prohledávání seznamu narazila. Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy mi není znám. A k tomu jsem si samozřejmě vzala pletení. Potřebuji uvolnit jehlice před plánovaným Tour de Fleece. A navíc se zdá, že svetřík ještě unosím.

P. S.: Kozy jsou výjimečně zalezlé a nezlobí, protože prší. Zato ráno snad hodinu štěkaly perličky, protože přeletěly plot, před deštěm se schovaly ke kozám do chlívku a asi se jim tam už nelíbilo.

A teď ta recenze k filmu. Nacházíme se v době, kdy se Watson asi relativně čerstvě odstěhoval od Sherlocka a ten začal brát opium, protože se strašně nudí. Holmes: „Tohle je svobodná země. Lidé mají právo mi psát a já mám právo to nečíst.“ Lidem z dobrých rodin se ztrácí dcery a jsou si podivuhodně podobné.  Teď jde o to, co je spojuje, kdo je vrah a jak mu to dokázat.

Sherlock: „Já mám za to že, cestování spoutává mysl. Ostatně je nejlepší, když nikam nejedu. Působí to nezdravé oživení ve zločineckých vrstvách.“

Film je pěkný, dávám tři hvězdičky. Stojí za to ho vidět. Pan Holmes se chová, jak jsme zvyklí z knihy. 

úterý 16. června 2020

Drůbež na statku

Copak se tu asi podává k jídlu?
O slepičkách moc nepíšu. Taky ani moc nevím co. Nedávno jsem zjistila, že jim moc nejede oves. To když jsem jim ho nasypala plné korýtko (viz fotka) a ony k tomu přišly a jen tak na to zíraly, jako kdybych jim dala něco naprosto nejedlého. Párkrát do toho zkusili cvičně klovnout.

Vlastně mě teď napadlo, že by pár věcí k psaní bylo. Zvlášť, když tu mám tuhle pěknou fotku. To vlevo, je náš hodný kohout Karel. Znovu opakuji, že je hodný, protože ve skutečnosti ani nevím, že kohouta máme. Známá má takového agresivního šmejda, že asi bude muset na pekáč, protože se je pořád snaží honit a klovat. Ten náš je akorát trouba, protože má své tři staré hnědé slepice a s těma bílýma mladýma se kamarádit nechce. Dokonce je klove. Aspoň někdo nepreferuje mladší před starým známým (vhodná inspirace pro chlapy, co říkáte ;-)) a taky pro některé ženy, pravda). 

Důvod pro tenhle článeček ale zavdala koza, respektive kozlík, který byl zvědavý, co to slepičky dostaly a snažil se dovnitř nakouknout jejich vchodem, protože jsem dvířka pečlivě zajistila vědoma si toho, jak rády by kozy ochutnaly žrádlo někoho jiného. (Mimochodem zrovna kozy mají oves opravdu rády.)

Pohled z očí do očí
Původně měl vevnitř strčenou hlavu i s rohama (vážně nechápu, jak se mu ji tam povedlo nacpat a jak to, že ji pak dostal i ven), ale než jsem doběhla domů pro foťák a zase zpátky, musela jsem se hodnou chvíli ukrývat v kurníku, než zvědavě aspoň nakoukl. Navíc se možná bál, že ho nějaká slípka klovne.

Do budoucna tak lehce uvažujeme o krůtě či huse – líbila by se mi svatomartinská s knedlíkem a se zelím...


P. S.: O perličkách jsem psala v článku Balounovy perličky.

neděle 14. června 2020

Deštivá neděle mi vůbec nevadí

Možná byste očekávali, že po zábavě budeme vyspávat, ale vzhledem k počasí jsme se včera nakonec rozhodli, že trsat nepůjdeme a necháme si to na příště. Ještě v autobuse se mi o TYPácích v Roztokách zmínila o málo starší paní, která se zeptala, zda si může přisednout. Nebyla jsem moc ráda (bezpečná vzdálenost ohledně koronaviru, však víte), ale autobus byl celkem plný, takže jsem kývla, že může (co taky jiného, že?). 

Hned se zmínila, že už jsme spolu jeli odpoledne do Prahy. Fakticky? napadlo mě, ale pak jsem si vzpomněla na její lehce strakaté šaty. Z cesty do Prahy jsem si pamatovala tři starší ženské, které cestovaly s chlapem, a byly takové trochu divné. Nejdřív vyvalené, že autobus všude zastavuje, pak si posunovaly (aby koukal nos) či úplně sundávaly roušku, a celkově mi nebyly moc sympatické, i když je fajn, že ve svém věku podnikají výlety a sportují (pravděpodobně víc než já, protože jedna měla hodně svalnatý ruce a druhá nohy).

Vypadala, že si chce povídat, tak jsem se zeptala, odkud jede, a řekla jsem jí, že já z pletařského setkání. Což se skoro dalo očekávat, protože jsem na klíně měla rozpletený Avion (viz zde), ve kterém už jsem ovšem výrazně dál (brzy bude článek s číslem 2 ;-)). Ona jela z důchoďáku, kde byla navštívit maminku. Teďka je to hustý i tam, člověk se musí objednat na konkrétní půlhodinu a na návštěvu mohou přijít pouze dva lidi naráz, protože na chodbě jsou s ubytovanými i hosté ostatních. Všichni dostávají z hygienických důvodů jejich jednorázové roušky. Řekla jsem, že to chápu, protože je jasné, že teď už každý nosí tu svou jednu jedinou měsíc nepranou. (Fuj.)

Jak jsme si tak povídaly, dospěly jsme i k tomu, že jsem dnes chtěla jít s přítelem na zábavu v Roztokách, kde ona vystupuje, ale že jak pořád střídavě prší, tak se nám nechtělo jít někam pod širé nebe. Navíc byl omezený vstup a my neměli lístek předem zakoupený, tak jsme si říkali, že tam možná s velkou slávou přijedeme a oni řeknou: „Smůla, už máme vyprodáno.“ Řekla, že vůbec nevěděla, že tu dnes něco je, ale že oni půjdou 20. června. Pak mi – ještě z autobusu – ukazovala plakát, na co že to jde. A byl to TYP.

A tak jsem dneska konečně dozavařovala druhou část jahodové marmelády a udělala jsem jahodový koláč a zmrzlinu se Salkem.

sobota 13. června 2020

Nádherná sobota

Původně měl být titulek součástí textu, ale nějak mě nenapadal vhodný nadpis. Jak popsat ten pocit, když ráno vylezete ven v očekávání mírného lezavého chladu a ono je vám teplo i v šatech s holýma nohama. Pustíte slepice, až vyjedete autem ze dvora (aby nezdrhly) i kozy, dáte slepicím, zalejete stromečky a rajčatovou zahrádku, pomazlíte kočku i Frantu, vypustíte jambo sud na tisíc litrů, protože v příštích pár dnech má vydatně pršet a snad mají být dokonce i bouřky. 

No, co může být krásnějšího než život na statku?

Snad když máte na odpoledne v plánu pletařské setkání s kamarádkami, na němž dostanete potřebné klubíčko. A večer plánujete jít na taneční zábavu?

čtvrtek 11. června 2020

Co budu dělat v létě, když se situace nezlepší?

Asi tak před rokem jsem vytvářela seznam, co by se dalo dělat, kdybych byla měsíc zavřená doma. Na začátku dubna nastal čas ho oprášit a podívat se, do čeho bych se ráda pustila, když bude čas. 

Původní plán na léto? Vyrazit někdy v červenci někam k moři (možno blíže specifikovat, lákala mě italská vesnička s barevnými domečky, ale prý je příliš zahlcena turisty) a v srpnu na hory do Rumunska. Dovolenou už mám zaplacenou, takže netrpělivě čekáme, co bude. 

A když to nevyjde? Když budeme muset trávit léto na statku u Prahy (a bez výletů – kdybychom mohli aspoň na výlety po Čechách a třeba na motorkách, bylo by to super!)?

Dalo by se:
  • zahradničit – máme zasazených pár stromků, sklízet bylinky (měsíček, sléz), postavit plot a na příští rok udělat třeba zeleninovou zahrádku,
  • makat kolem domečku – je trochu zanedbaný a omšelý, takže by se toho dalo spousta udělat, třeba natřít okna, nebo chystat dříví na zimu,
  • zavařovat úrodu – pokud nějaká bude, nenadálé mrazy to mohly trochu zhatit,
  • opalovat se a číst.
Taky pořád platí to, co jsem psala v článku Kdo je připraven, není překvapen nebo Jak jsem byla připravena. Abych se neopakovala, budu psát jenom o tom, co v těchto dvou článcích nebylo:
  • psát blog: klasika, to není nikdy hotové a popravdě tu toho dost chybí a jsou to samé zajímavé části, jako třeba letní dovolené už pár let zpátky,
  • číst: komplet Angeliku; Warkusová Iris: 150 věcí, které musíte společně zažít - Bucket list pro novomanžele; Capacchione, Lucia: Tvořivý deník pro děti; Kingovou a její Sherlocky, tedy učednici (Holmesova učednice, Hrůzná vláda žen, Případ Máří Magdaleny, Přízrak na blatech); Leonard S. Goldberg: Dcera Sherlocka Holmese; Pratchett, Terry: Nefalšovaná kočka (nebo něco jiného od něj); Dobelli, Rolf: Umění správného rozhodování; Rohm, Robert A.: Pozitivní povahové profily; kolektiv autorů: 112 věcí, které byste měli stihnout před smrtí; Pavel, Martin: Čaj, čaj, čaj, aneb, Recepty na čaj, s čajem i k čaji 149 receptů na čaj a sladké i slané dobroty k čaji z exotických krajů i z domova; Pratt, James Norwood: Rádce milovníka čaje; Feinová, Ellen a Schneiderová, Sherrie: Tajná pravidla jak nalézt báječného manžela; Lazarus, Arnold Allan, Lazarus, Clifford N.: 101 strategií jak se nezbláznit v šíleném světě; Possin, Wilfried: Pamět jako slon, Speciálními technikami k dokonalé paměti; Seifertová, Alice: Tradiční sloh netradičně; Parlette, Snowdon: Tipy, triky a techniky pro trénink mozku; Burgess, Adrienne: Budeš mě milovat i zítra?; Svijaš, Alexander: Zdraví je v hlavě, ne v lékárně; Bradbury, Raymond Douglas: Zen a umění psát; Osho: O Zenu
  • šít: podle těch dvou knížek, které mám a už jsem o nich psala, a už jsem podle té první ušila pyžamo a sukni; první patchworkovou deku z tvarů koček (nakreslit a navrhnout dle fotek z výstavy patchworku, o které jsem psala na blogu); tu vysněnou rozšiřující se kabelku; zato roušky jsem ještě neušila žádné, i když na ně mám nastříháno,
  • malovat: výstava byla odložena (nebo zrušena?), ale stejně se na ni mohu připravovat a malovat pastelkama, kreslit tužkou podle knihy Kreslení pravou mozkovou hemisférou, naučit se používat akvarelové pastelky, případně suchý pastel
  • plést: (a příst) v rámci Tour de Fleece se pustit do šátku Alhambra memories od Stella Egidi a Japanese Garden Shawl od Jana Huck, oba mám vyhlédnuté už dlouho, a taky BSJ (= Baby Surprise Jacket od Elizabeth Zimmermann) a dalších snad sto věcí, které se mi líbí a mám je ve frontě. Avion ani Flax light zatím nejsou hotové
  • háčkovat (dokončit) rozdělanou deku Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys, sice jsem s tím dosta pohnula, ale stejně je konec v nedohlednu, nabízí se i a přehoz se šneky, extrémně dírkatý šátek z trojúhelníků dle japonského návodu, sukni s vějířkovým vzorem háčkovaná shora dolů Rosalina (DROPS 190-28); Rozeta Scheepjes CAL 2019; Chic on the Halfshell; Hygge Scheepjes CAL 2017; Owl Obsession; Bohemian Oasis (DROPS 124-1); Cat Island Beach Bag; Ubuntu Scheepjes CAL 2018; Haekeltop Vanessa; Dove Square Pillow; Gecko Bookmark; Elephant Bookends a Eloise Baby Sweater od Tamara Kelly; Flora Danica od Ines Jørgensen; Owl Obsession; Happypotamus The Happy Hippo; Vortex Throw & Pillows; Swirl Crochet Sweater Wrap; Trick or Treat
  • cvičit Suzukiho protahovací cviky nebo zase začít běhat,
  • paličkovat vánoční řetěz (ještě by se dal do Vánoc stihnout a už je rozdělaný nechutně dlouho) a vlastní navržený obrázek nebo šátek, 
  • příst na kolovrátku každý den závodu Tour de Fleece,
  • naučit se Nålbinding, např. Socks for Junior od Ulrika Andersson. 
  • dostudovat kurz psychologie na Courseře,
  • hrát si s kočkama
  • udělat inventuru klubíček (do Excelu) nebo na Ravelry (či obojí),
  • prozkoumat okolí mého nového domova,
  • jezdit na motorce.

úterý 9. června 2020

Rajčatová zahrádka

Teď už je tam o další dvě rostlinky víc
V původním plánu pěstování rajčata sice nebyla, ale nějak se to zvrtlo. Jak se mi to občas stává, že? 

Zkrátka jednoho dne přišla sousedka, jestli bychom nechtěli sazeničky, že se jí to docela rozrostlo a že jich má – teď si přesně nevzpomenu – opravdu říkala sedmdesát? No, já měla vloni stovku dýní a paprik, takže vím, o čem je řeč. A tak že jo. Pár jsme si jich vzali. Jenže tou dobou jsem se zároveň domluvila s kolegyní, která mi nabídla sazeničky. Vloni jsem od ní měla krásné cherry rajčátko. Taky jsem si letos chtěla zasadit mrňavá rajčátka, ale než jsem se rozkoukala, bylo najednou po termínu a teď v červnu už to nemá smysl. Ale předchystané sazeničky ano. Navíc jsem od ní dostala dvě papričky a jednu dýni. Naprosto boží!

A tak jsme se začali věnovat pěstování téhle zeleniny (ve velmi malém množství, což je pro mě dosti netypické, proto to tolik zdůrazňuji). 

Protože kozy můžou skoro všude a kam nemůžou, tam si pomůžou, přemítali jsme, jestli sazeničky umístit za stodolu jako stromečky, aby je nesežraly, nebo k meruňce (resp. do kóje hned vedle, ale tam už odpoledne bývá stín), nebo kam jinam. Nakonec jsme se rozhodli, že v kýblu jim bude nejlépe – teď ještě najděte tolik kýblů či nádob, že? A ty jsme dali do bývalého psího kotce. Psa zatím nemáme – možná časem bude – ale teď tam klidně můžou být rajčata. A když ude potřeba, můžeme je poměrně snadno přemístit jinam.

Výroba květináčů začala technickou otázkou – jak udělat do dna kýble díru tak, aby nám nepraskl. Některé nádoby už prasklé byly, nebo nějakým způsobem měly odtokové místo, do jiných jsme chtěli díru udělat hřebíkem. Nejprve nás napadlo, že ho nahřejeme v kamnech. To sice fungovalo, ale příliš rychle se chladil. A tak jsme raději otočili kyblík vzhůru nohama a kladli na něj uhlíky a po chvíli je přemísťovali. Fungovalo to báječně.

Akorát párkrát se nám propálila trochu větší díra, než jsme chtěli. Snad to nebude vadit.

Pak už jsme jenom zašli ke kompostu, dali ho trochu do každého květináče, naryla jsem hlínu a zasadila kytičky. Pak už jsme je jenom umístili, přítel jim spravil výplet klece, aby byly co nejvíc v bezpečí. A teď už jen čekáme, koukáme, zaštipujeme vyrůstající výhonky v ohbí rajčat a těšíme se na úrodu.

A proč jsem článek zařadila i do štítku ekologie? Protože je určitě lepší mít vlastní rajčata zalévaná dešťovou vodou, než kupovat nějaká dovážené kdovíodkud, (vážně je tohle slovo napsané takhle správně, tedy jedna z jeho variant) když to může růst i tady.