čtvrtek 4. června 2026

Rozlučková oslava s maminama

Už podruhé jsem někam vyrazila bez dítěte. Bylo to hustý. A trochu divný.

I když normálně nikam moc nejezdíme – v Praze jsem byla všehovšudy tak maximálně desetkrát, stejně hned přemýšlím, kde je výtah, abych se dostala z metra nebo do něj. Jestli mám mávat na autobus, aby mi zastavil. A kterýma dveřma mám s kočárkem (který s sebou nemám) nastoupit.

Vyrážím asi tak ve tři po nakojení a doufám, že to manžel s tchyní zvládnou. Právě „nám rostou zuby“, jak se říká. Dřív bych se pošklebovala, že ne nám, ale dítěti. Jenže s tím je takový práce, řvaní a všeho, že je to ve skutečnosti skoro takový jako by nám rostly všem. Sice jsou to jen tři hrozný dny kvůli jednomu zubu, ale pak se hned začne klubat další. Jen pro pořádek – dva prostřední spodní už jsou venku, ty často rostou první – a teď lezou jeden až dva horní naproti nim.

V Praze mě nepříjemně překvapil smog. Jak se říká, že je ten vzdušný (klasický smog) a taky světelný (že v noci nevidíte hvězdy, protože města moc září), tak já měla pocit lidského smogu. V autobuse to ještě bylo dobrý, ale když jsem vlezla do metra, vysloveně se mi dělalo špatně. Taky by to mohlo být z hladu, nebo proto, že jsem si v autobuse chvíli neuváženě četla. Ale i kdyby... ten pocit přehnaného množství lidí na 1 m2 bych měla stejně.

Nejdřív jsem zašla do Ústřední knihovny, abych si půjčila Olivera Twista od Dickense, chtěli jsme si spravit chuť po nepovedené poslední knize o Martinovi ze Stvolna od Vondrušky. Ale kupodivu mají jenom komiks. 

Tak jsem honem zajela do práce, abych přišla na oslavu dvou těhotných kolegyň jenom s drobným zpožděním. Měly připravené báječné občerstvení a příjemný program s hádáním pohlaví miminek – jedné řekl gynekolog, že to bude holka, a pak se jí na dalším ultrazvuku doktorka ptala, jestli to chtějí vědět, oni řekli, že klidně, že už to vědí, a ona jim na to řekla, že ten pindík je v téhle poloze jasně vidět. Kolegynin manžel to komentoval, že to je tedy zvrat.

Překvapilo mě, jak odlišné mají těhotenství od toho mého. Je vidět, jak je to u každého hodně individuální. I když ten pocit, že jste vajíčko, hroch nebo já nevím co, máme asi všechny. A taky pocity bezmocnosti nebo neschopnosti, i když ne všichni kvůli tomu musíme být těhotní.

Bez chytrého telefonu jsem si Kahoot zahrát nemohla, ale stejně jsem skoro nic neznala. Jo, to si každý myslí, že současné nebo dávno minulé maminky vědí, ale velký kulový. Ani jsem nikdy neslyšela o klystýru pro miminka. Ani nemám pocit, že by to bylo potřeba. Ve výsledku jsme neměli odvahu použít ani trubičky na uvolňování prdíků. Copak já vím, jestli malou právě bolí bříško? A jestli je to kvůli prdíkům? To jí mám jen tak nazdařbůh, když pláče, cpát do zadečku hadičku?

Ani v cenách nosítek, nočníků a „přístavby na záchod“ bych si nevedla lépe. My máme kromě kočárku skoro všechno zdarma od různých známých.

Extra mě bavilo čekání na rozkrojení dortu, abychom se dozvěděli pohlaví dětiček. A samozřejmě se těším na fotky z porodnice, ale to bude až někdy na začátku srpna a začátku září. Do té doby přeju holkám pěkné léto, bez přílišných veder a pevné nervy na poslední trimestr, šestinedělí i potom. Aspoň z mé vlastní zkušenosti vás snadno rozdráždí cokoliv a byť byste si mysleli, že už je konec, s nevyžádanýma radama to teprve začne! Jenže člověk si nějak nemůže pomoct, aby těhulce neřekl: „Hlavně ber všechno v klidu.“ „Starej se taky o sebe. Udělej si občas radost.“ „Neber si dítě na noc do postele, nebo ho z ní už nedostaneš.“ „Dudlíky jsou v pohodě, pokud je chce.“ ... a už to jede. Za chvíli je z vás přesně ta radící teta, kterou jste se nikdy nechtěla stát! ;-)

úterý 19. května 2026

Tulipánová fotostory

Kromě jiných kytek mám moc ráda tulipány. Moje babička je taky mívala na zahrádce. Žluté, červené a hlavně černé (= tmavě fialové), ty se mi líbily ze všech nejvíc. Možná taky proto, že se o nich mluvilo jako o velké vzácnosti, kterou jí dovezl (asi) děda z Holandska. A taky je nikdo jiný neměl. Ne, že bych měla nějaký velký přehled o tom, co má kdo na zahrádce, ale ten pocit té unikátnosti jim ještě víc dodával na kráse.

Protože mi bylo líto, že se mi ztratily ty darované z Kulaťáku (= Vítězné náměstí v Dejvicích v Praze)... nebo je sežraly myši!... koupila jsem si vlastní. Trochu mě překvapilo, že jsou vlastně docela drahé, rozuměj: nejde to sníst, takže je to jen na ozdobu a to ještě na krátkou chvíli. Ale i tak jsem si řekla, že venku něco krásného musím mít. Koupila jsem si takové zvláštní růžové střapaté a žíhané.

Zasazeno v květináčích

Už se má k světu
Bonusová hádanka: najděte na snímku kočku, nebo dvě!

úterý 12. května 2026

Konečně je pořádně zalito

Jsem zvědavá, jaký bude další vývoj s rostlinkami a trávou. Jak minulý týden v úterý pěkně zapršelo... Nevím, jak u vás, ale u nás byla pořádná bouřka: hromy a blesky. A ve středu se pes dokonce cpal domů, jak nemá rád bouřku. Miminku to kupodivu vůbec nevadilo. Ani hluk, ani světlo. 

Tráva je trochu zválená a z tulipánu mi zbyl jenom stonek. :-( Skleníček/plasťáček se mi samovolně zaklapl, takže jsem musela hrášky pod ním zalít. Teď mi došlo, že jsem vám o svém záhonku za kozím chlívkem ještě nevyprávěla. Jdu to honem napravit.

Měla jsem ho v plánu dlouhodobě, ale nějak pořád nezvládám a nestíhám většinu aktivit mimo dítěte. A to mu teprve začínám vařit, doteď jsem jela ně kupované přesnídávky. No nic, stihla jsem záhonek jakžtakž vyplít, zamulčovat hnojem a znovu vyplít. Pak se u nás stavila mamka a hned se nám ho podařilo osadit asi devíti rostlinkami mangoldu (ještě se neklubou, potvory), jedním řádkem cizrny (jsou to starší semínka, tak nevím, jestli z nich něco bude), třemi řádky hrášku (mňam, ten mám moc ráda a malé bude třeba taky chutnat) a třemi rostlinkami dýně (taky zatím nejsou vidět). A to je všechno.

Ještě jsem si všimla, že o kus vedle roste meduňka, též z doby po babičce. Príma, musím na ni myslet a nechám jí tam prostor. Vedle růže pod meruňkou se jí totiž moc nedaří. Na druhou stranu vyrostla si tam sama dobrovolně, já ji tam nikdy nesázela, takže si nemá na co stěžovat.

Když bude prostor (a nebude pršet), chtěla bych vyfotit a ukázat vám manželův nový přírůstek: granátové jablko. Ty loňské zimolezy a muchovníky najdete v článku zde. Pořád vypadají víceméně stejně.

úterý 21. dubna 2026

Modřenec a další kytky na zahradě

Strašně to letí! – Připadám si jako důchodce, když to taky říkám. Ale za chvíli už budu rok na mateřský a mám pocit, že jsem nic nestihla, vůbec si to neužila a dítě mi šíleně rychle roste před očima. Než se dostanu k tomu napsat článek „Blíží se sezóna kopřiv“, už je čas je sklízet na špenát.

Tak vám aspoň rychle ukážu modřence, které ještě rostou na zahrádce po babičce.

Modřence

Abych neměla o každé rostlince samostatný článek, rozhodla jsem se, že sem přifařím i rebarboru, byť mě lákalo věnovat jí víc prostoru. Najednou bleskově vyrazila, a protože jsem měla strach, že nezvládne nízké teploty, dala jsem přes ni přenosné pařeniště a to se splašila ještě víc. Dokonce ho nadzdvihla. Tak budu muset honem rychle vymyslet, co s ní udělám. Mám takové blbé tušení, že kojící matky ji nemohou jíst.

Rebarbora se cpe ven horem i...

... spodem. Takhle ji to proti přízemním mrazíkům neochrání

Ale protože jsem tenhle článek začala psát poněkud dřív, nyní můžu v klidu říct, že rebarbora už je v mrazáku. Plánuju z ní udělat jahodovo-rebarborové muffiny a možná taky v troubě pečený kompot. A tím bych zase otestovala další dva recepty od Florentýny. Už jsem zmínila, že mám v plánu projít celé kuchařky a všechno vyzkoušet? Píšu si k tomu poznámky, co mi chutná, nebo jak to vylepšit, jak dlouho to trvá a podobně. Ale o tom zase jindy v jiném článku ;-)




neděle 19. dubna 2026

Robert Kubánek: Rozladění

Vydalo nakladatelství Mladá fronta roku 2007 jako svou 6675. publikaci. Vydání první, stran 96. Ilustroval Martin Škarda, vytiskl Europrint, a. s., Praha. ISBN 978-80-204-1589-9.

Tak jsem se konečně dočkala! Tahle malinká a útlounká knížečka mě zaujala. Baví mě a líbí se mi. Uff, už jsem myslela, že to s tou poezií snad budu muset zabalit! Robert Kubánek má nápadité zajímavé, někdy dost drzé či sprosté verše. Ale vážně vážně je má velmi často úžasně melodické. A to se mi líbí. Nejde jen o rýmy na konci, tak nějak to celkově sedí. Ale netvrdím, že všechno chápu. Někdy stačí, když to hezky zní a člověk má pak takový pocit krásna.

Vytkla bych snad jen dvě věci. Zaprvé nepochopitelný názvy některých básní či případné XXX, kdyby tam nebylo nic, zlobit se nebudu. A název typu Sonet pro J. S. M. taky není nic moc. A zadruhý tu příšernou vazbu knihy, která se rozpadá v rukách.

Dítě a město
Nezbavíš se jí 
Bude snad
už v každý zemi
v každý prázdný flašce
… Praha
(to hovno
do kterýhos šláp
a máš ho pořád na podrážce)

XXX
Ta tvoje manýra
mě vážně nasírá...
Chceš něco říct?
Tak rychle k věci
Protože po dvou
po třech deci
už nemluvíš
už máš jen kecy

Chrám lásky
To má být všechno?
Tyhle čtyři stěny
pach potu
výčitek
horečka z nenávisti?
...
Směle klenutý oblouk nicoty

Nádhera
co se nedá
s ničím srovnat
...
leda
se zemí

úterý 14. dubna 2026

Úspěšné úterní po/velikonoční vaření

S dneškem jsem nadmíru spokojená!

Upekla jsem hlavičku, uvařila šmigrustovku, zavzpomínala na dětství s povinnými sběry bylin, chvíli háčkovala a četla poezii, dala péct do trouby první várku letošních jogurtů – o tom, jak je dělám, jsem psala zde. A dokonce jsem si stihla zahrát na ukulele. 

Tak to byl stručný úvod pro ty, co nemají víc času číst detaily. ;-) Pro ostatní tu je i zbytek článku. Na začátku dubna jsem psala o tom, že bych chtěla vyzkoušet nějaké nové velikonoční recepty. České. Protože pořád zkouším různé zahraniční věci. A tak nějak celkově k nám lezou burgery, sushi, Halloween, Valentýn... a vlastně už ani nevíme, jaké jsou naše české tradice a jídla. Takhle to tedy říkal manžel. Já se hned ohradila, že jak kdo, protože českých tradic, zvyků, pověr a všeho možného k Velikonocům je plný můj blog! :-) A z roku ... mám krásně zpracovaný článek ohledně tradičních velikonočních jídel. Ovšem je pravda, že zkušenosti s jejich přípravou mi ve valné většině chybí. Rozhodla jsem se to napravit. V průběhu Velikonoc už jsem leccos vyzkoušela, ale zbývaly ještě tři recepty, na které jsem měla zálusk. Na Boží milosti zatím nedošlo, protože se oba snažíme nejíst sladké, resp. já se snažím, manžel ho nejí.

Na hlavičku/nádivku podle Florentýny (recept u ní na blogu) je vhodné si maso uvařit den předem. Kdybych se lépe podívala, věděla bych, že i rohlíky se mají nakrájet a dát sušit den předem. No, já je měla trochu starší, a tak se to zvládlo, i když jsem je rozkrájela až dnes ráno. Vytáhla jsem tedy uzené maso z mrazáku, pozvolna ho nechala v předcházejících dnech rozmrznout v lednici a posléze i na lince a včera ho uvařila s cibulí a bobkovým listem. 

Dopoledne jsem si při sběru všemožného zeleného listí vzpomněla na školní léta, kdy se měl nosit sběr. Snad v tom byly i nějaké soutěže, aby se zapojila celá rodina. Kdo to pamatujete, možná vám to bude připadat z dnešního pohledu taky pěkně ujeté. Kam vůbec všechny ty sušené sedmikrásky a pomerančové kůry šly?

První míchání směsi na hlavičku: rohlíky, maso a zelený

Co vám budu povídat, bylo to hrozný. Florentýna trvala na 200 gramech, ale já se s plnou miskou stejně dostala jenom na 140 gramů. Pokud nebudu proradně potají počítat i tu misku. Teďka byly Velikonoce moc brzy. Ještě není zeleného plevele, který umím bezpečně určit, dostatek. Kopřivy jsou malinký, maliník jsem nechtěla moc očesat, šalvěj bych neměla jíst, když kojím... jitrocel se nějak schovává a pampelišky mají velké a ošklivé listy, které budou jistě hořké. Ze sedmikrásek nikdy žádnou pořádnou váhu nenadělám, navíc to jsou květy, tak to pak ani nebude moc zelené.

Druhé míchání: přidávám bílkový sníh

Hlavička je povedená. Ochutnala jsem ji ještě zatepla. A je fakt, že se k ní hodí brambory, protože je tam spousta masa, tak by bylo zvrhlý jíst ji jen tak jako hlavní jídlo. Navíc by se moc rychle snědla vzhledem k tomu, kolik s ní bylo práce.

Na základě Florentininy rady jsem si plánovala pečení nádivky zároveň se šmigrustovkou, velikonoční polévkou, ve které se vaří uzené maso, které se může následně využít i do té nádivky, máte-li ho hodně. Dvě rány jednou mouchou, jak se u nás říká.

Tahle polévka stejně jako hlavička rozhodně není pro slabší povahy a žaludky. Příprava vám zabere trochu času (recept opět u Flo) a tuku v ní je habakuk, i když ho z vypečené klobásky slijete bokem. Do polévky se totiž kromě uzeného přidává jedna smetana na litr polévky. To jsem trochu ošidila, protože mám dvojnásobné množství, ale použila jsem jen jednu smetanu s rozmíchanou moukou na zahuštění. Polévka je sice řidší, ale s dvěma smetanama bych k ní už musela jíst nevím co, i takhle jsem si k ní vzala chleba a to dělám jen velice zřídka.

Ale chuťově jsem spokojená, ne-li přímo nadšená. Osobně bych tuhle polévku viděla spíš na první část zimy, nebo leden, zkrátka když jsou venku třeskuté mrazy a i já si s chutí zakrojím špek. Nějaké to těžké, hutné, prasecké jídlo, které vás pořádně zahřeje. Teď už se cítím spíš na zeleninové saláty, třeba takový fenyklový – z bulvy – (opět dle Flo) je překvapivou lahůdkou i pro ty, kteří se fenyklovým semínkům vyhýbají jako čert kříži. Kdybyste na něj měli chuť, tak jde jen o to smíchat nakrájený fenykl s olivovým olejem, citronovou šťávou a solí. Já nedám dopustit na biocitrony naložené v soli, takže míchám rovnou s nimi.

Polévka šmigrustovka
Malá byla dneska enormně klidná, takže jsem si chvíli mohla háčkovat s chvíli jsem se snažila nahlas číst poezii (může jí to prospívat?), abych doplnila svůj nedělní seriál, myslím, že mi trochu zaostává.

S manželem jsme se domluvili, že si nechám včerejší mlíko a přidám k němu to z dnešního dojení a z těch třech litrů (půllitr jsem použila na vaření viz výše) udělám jogurty. Recept už jsem zmiňovala, tak k tomu není snad co dodat. Kromě toho, že se mi konečně vyplatilo, že mám v kuchyni jednu poličku plnou prázdných sklenic, které tu zbytečně překážejí.

Velkou radost mi udělalo to, že jsem konečně zase po spoustě dní vzala do ruky ukulele a dokonce dvakrát na něj dnes trénovala. Jednak vybrnkávání palcem proti ukazováčku a prostředníčku, a jednak opakovala základní akordy.

P. S.: A vykvetly mi dva tulipány a možná se ještě další chystají! :-)

sobota 11. dubna 2026

Oslavte se mnou dvacetiny blogu

Dneska je velký a neuvěřitelný den!

Víte, co se stalo před dvaceti lety?

Publikovala jsem první článek na blogu! Hustý, co?

Za tu dobu se toho změnilo docela dost:

  • nastavení příspěvků a blogu začalo používat češtinu,
  • od Blogeru ho odkoupil Google,
  • začala jsem přidávat víc fotek,
  • začala jsem používat štítky,
  • vytvořila jsem pravidelné seriály, které se snažím psát cílevědoměji a pečlivě,
  • možná se kvůli tomu míň věnuju úvahovým článkům,
  • ...

A ráda bych to nějak oslavila!

Třeba novým tričkem Elena od Junko Okamoto.

středa 8. dubna 2026

Hobby výstava 2026 – pozvánka

Opět se se svými výtvory chystám na Hobby výstavu do Velkých Přílep13. ročník se uskuteční v sobotu 25. dubna 2026, tradičně od 10 do 15 hodin, abychom se vyhnuli Velikonocům a květnovým svátkům. Je to na sále Restaurace u Korychů ve Velkých Přílepech, tj. kousek za Prahou, kdybyste se chtěli přijít podívat.

*

neděle 5. dubna 2026

Velikonoční vaření

Když jsem přemýšlela o tom, že bych ráda vyzkoušela různé kuchyně, zmínil manžel, že by rád, kdybych na Velikonoce uvařila něco tradičního. Že to se pořád zkouší (ne jen u nás doma, ale celkově) různé francouzské lahůdky, německé klobásky, sushi, italské vánoční sušenky a vánočky a na českou klasiku si ani nikdo nevzpomene a dost možná ani nevíme, co to ta česká klasika je/byla.

Hned jsem oponovala, že velikonoční jídlo může krásně a přehledně s nejrůznějšími recepty najít u mě na blogu v článku Velikonoční jídla: sbírka receptů, jenom je bohužel z velké části nemám vyzkoušené. Nicméně je to vždy od nějakého lepšího“ autora, ne jen od náhodné posluchačky rádia nebo přispěvatelky. ;-)

Konečně, je to taky příležitost si něco nového vyzkoušet.

Začala jsem tím, že jsem v úterý upekla Jidáše, abych je měla připravené na Škaredou středu (o ní jsem psala tady). Receptů je plný internet. Myslím, že jsem kdysi dělala ty od Florentýny, ale přišly mi trochu suché a nudné, takové postní, jak asi mají být. Možná jsem taky moc šetřila medem. Takže jsem letos sáhla po Maršálkových nekynutých tvarohových (recept zde). Manžel byl spokojený, já byla zpočátku trochu zklamaná, že jsou takové tuhé a hutné a taky jsem je musela péct o pár minut dýl.

Jidášky podle Maršálka

Myslela jsem, že upeču beránka (sladkého ve formě, jinak jedeme výhradně na domácí kozí maso), ale nemohla jsem ji najít. Sice už jsme rok přestěhovaní doma, ale forma nikde není. Bývávala ve skleníku (= prosklená skříň na vystavení hrnečků a pod.), ale ten se přestěhoval do kůlny. Nějaké staré nádobí ještě zůstalo ve staré skříni a do nové kuchyně už se asi vracet nebude. Na špejchaře jsem ještě objevila zapomenutou formu na „bábovku“ ve tvaru ryby, ale jinak tam už asi nic použitelného není. Možná by to mohlo být v krabicích, které jsme tehdy odvezli na půdu k tchyni. Zkusím se po ní podívat, až půjdeme příště na oběd, jestli nezapomenu. Ale stejně asi nebudu mít čas na pečení, plánuju totiž i jiné věci.

V mé oblíbené knížce o pečení chleba jsem narazila na velikonoční koláč Ciambella mandorlata, takže jsem ho s chutí udělala ještě dva týdny před Velikonocemi, protože šlo o nečeský recept a chtěla jsem šetřit velikonočním časem na naši kuchyni. Byl výtečný. 

Velikonoční věnec s ořechy Ciambella mandorlata
Zkoušela jsem i pučálku, ale asi jsem ji špatně nakličovala v neuzavřené míse. Ve výsledku to vonělo i chutnalo spíš divně. Zkusím to určitě znovu ale s mnohem menším množstvím, abych zase nepodarovala kozu.

Ještě mám v plánu čočku, hlavičku (nádivku), něco z nerozdaných vajec (možná tu šmigrustovku, ale to bych musela sehnat uzená žebra nebo jiné uzené maso) a snad i něco zeleného (pesto z medvědího česneku?). Ze sladkého si dělám zálusk na usmažení Božích milostí a upečení mazance opět dle Maršálka.

neděle 29. března 2026

Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)

Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.

Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům1. Dopadlo to úplně stejně. 

Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.

Jak tohle někdo může číst?

Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.

Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:

To co se hromadí 
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...

nebo

Nesmyslným směstnáváním
v olejnatých volných zlomech
táhnoucích své změkčilosti
k polštářovým zastoupením
vzniká stálá alokace
rozprašujících se dusidel
...

Chvíli jsem doufala, že tučně zvýrazněná slova dají dohromady nějaké heslo: třeba „Kdo to přečetl celé, má u mě flašku!“ ale nic.

1Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.

úterý 24. března 2026

Dítě x kůzlata 1:0

Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.

Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to. 

Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.

To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.

neděle 22. března 2026

Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

sobota 21. března 2026

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. Odkazy jsou na moje články.

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

1Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.

pátek 13. března 2026

Moderování komentářů na blogu

Kdo jste si někdy zkusil vložit komentář k mému článku na blogu, víte, že je mám moderované. Není to proto, že bych chtěla poslouchat jenom chválu (stejně ji nikdo nepíše, ale to není nic divného, prý dobré pochválíme tak třikrát, zatímco o špatném řekneme deseti lidem, což moc nedává smysl, protože nepotřebujete slyšet výčet špatných knih, restaurací a filmů. Abyste si je nedejbože zapamatovali a ještě se na ně šli podívat do kina!), ale hlavně chci moderovat spam. Různé blbiny s odkazy, které mi tam někdo (možná roboti s dobrou češtinou) vkládá. 

O jednom takovém jsem psala v článku Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou. Teď mi někdo přidal další o tom, jak se žena pohádala s manželem a on odešel a nikdy se nevrátil, až to urovnal nějaký doktor a jsou zase zázračně spolu „a odvtedy je to krásne.“ Což je trošku zvláštní, když se nikdy nevrátil, ale nevadí. Ten hlavní fór vidím v tom, že tenhle příspěvek někdo vloží k mé recenzi na knihu 101 způsobů jak mučit manžela, kterou jsem ohodnotila jako vtipnou čtyřmi hvězdičkami. A dokonce přidala pár vlastních tipů. No, myslím, že z toho je hezky vidět, že tou dobou jsem nebyla moc šťastná ve vztahu. Ale teď jsem se pobavila. Hlavně zeleninovým jídlem a hláškou, že na klubíky (nákupy příze) se chlapi neberou, protože by nám do toho kecali.

P. S.: Jé, dneska je pátek třináctého! Něco si přejte. :-)