Umělecký zápisníček

Tohle je ten nejkrásnější název notýsku, který si stále nosíte s sebou, s jakým jsem se setkala. Osobně jsem se vždy vyhýbala výrazům typu blbovníček a podobně. Nejsem blbá, ale být umělec je fajn. ;-)

Mít notýsek, do kterého si v podstatě pořád něco píšete radí kde kdo:

• René Nekuda, který učí tvůrčí psaní (zde)

Ale proč?

• Denně se setkáte se spoustou zajímavých dat (letopočtů, názvů atp.) a zapsání je nejlepší způsob, jak si je zachovat správně. 
• Totéž platí u citátů a výroků, jak slavných lidí, tak i vašich přátel.
• Někdy vás napadne způsob, jak vyšperkovat vaši novou povídku, podstatná vlastnost vašeho ústředního hrdiny, nebo ukončení dlouho rozepsaného příběhu, ale také se vám v hlavě může objevit např. hned po probuzení dlouho hledaná funkce, nebo něco jiného, co vám může pomoci v práci.
• Další výhodou je, že co je psáno nemusíte nosit v hlavě a tudíž se můžete soustředit na cokoliv, co právě děláte místo toho, abyste se zoufale snažili něco nezapomenout.

Kdo další si psal poznámky?

• Ernest Hemingway, 
• Henri Matisse, 
• Vincent van Gogh, 
• Louis Férdinand Céline, 
• André Breton, 
• Pablo Picasso, 
• Bruce Chatwin, 
• Luis Sepúlved.

Zdroje:

http://www.renenekuda.cz/umelecky-zapisnicek-je-vase-nejlepe-urocena-myslenkova-investice/

Inventura klubíků

Ráno jsem se pustila do pokračování inventury klubíků. Dostala jsem se na krásných 270 druhů (každá barva jiný druh), 534 kusů, něco přes 27 kilogramů a 103 kilometrů. A to myslím, že jsem tak ve čtvrtině. No, holt deset let střádání... a nakupovací léčba frustrace z psaní disertace. 

Jak jsem se pustila do inventury, přepadla mě chuť uklízet a začala jsem přerovnávat šatník. Však jsem v něm taky našla dost zimních věcí a nechutně málo letních sukní, triček nebo šatů. Pravděpodobně tady taky nepotřebuju deset svetrů, protože v Praze je skoro pořád teplo, nebo vedro. Zároveň jsem se dala do velkého praní – je teplo a sucho, takže můžu vyprat i polštáře a do večera budou suché.

Největší radost mi udělalo tyrkysové funkční triko, které jsem vylovila ze spodku skříně. Ach, jaká to krása. Je to merino triko a je příjemné na dotek. Samozřejmě mě při něm přepadnou i pocity nespokojenosti. Stálo strašný peníze – snad devět stovek – a přesto zchlupatělo. Při reklamaci bylo tvrzeno, že to je přirozená únava materiálu. Navíc jsem si ho na dovče v Bulharsku v autobuse polila červeným vínem a všimla si toho až ráno a už se mi to nepodařilo dostat dolu. Je tam takový malý tmavý flíček. Stejně ho nosím, protože je pohodlné a na letní vysokohorskou turistiku ideální, protože drží tělo v suchu. A nesmrdí, i když jsem ho nezkoušela nosit týden v kuse jako jedni moji známí. Píšou na něm, že je to smartwool, ale čím mě tenkrát zlobil Ivo, tak je na něm PhD, což já tou dobou nebyla. A samozřejmě mě dráždilo, že i triko je chytřejší (či vědečtější) než já! Už neni... Ještě k němu chci na léto dodělat Ph.D. ponožky. Mimochodem s těma tečkama je to učiněná věda, někdo je tam píše obě, někdo jen jednu a někdo vůbec. Pokud vím, my v ČR máme dvě tečky. 

Za pražským hradem jsme viděli pořádný kouř a taky se začalo smrákat, a tak jsme se rozhodli, že dnes asi na motorce nevyrazíme. Hořely jakési haly v Hostivaři. Odpoledne – když zmizí kouř – bych se mohla jít možná opalovat na sluníčko mezi šeříky. Překrásně všude kolem voní. Ráda bych stihla bezové období a nadělala trochu sirupu, případně kompot z kuliček, protože ten od Kamila, který jsem vloni dostala, mi chutnal.

Sotva jsem vylezla ven, pěkně se uvelebila a začala opravovat šátek MKAL od Cassie Rose – už bych ho ráda dodělala – dozvěděla jsem se, že je doporučeno neotvírat okna, aby si člověk domů nedotáhl nějaký borčus ze vzduchu z toho požáru, prý tam hořely pneumatiky apod. krásné věci. Hasí to prý i vrtulník. Tak jsem zase zalezla domů a pokračovala v praní a zapisování klubíků do tabulky v Excelu.

P. S.: Původní plán byl jet dnes do Pucheře na moto-burzu a výstavu historických vozidel. Ale ráno jsme byli jaksi unavení a navíc je to z Prahy dost daleko.

A ještě moje fotky z požáru. Na webu pozary.cz k tomu byl článek: V Praze hoří velká hala, zasahuje i vrtulník s bambi vakem. Vyhlášen byl zvláštní stupeň poplachu Velikost požářiště byla 60 x 150 metrů. Zákaz větrání a vycházení byl zrušen až v 8 hodin ráno ve středu 9. 5. 2018

MHD

Ráda bych upozornila pražské spoluobčany vlastnící roční jízdenku na městskou hromadnou dopravu, která stojí 3650 Kč, že si v roce 2020 budou muset připlatit nebo vyřídit výjimku.

Při náhodném zkoumání přepravních podmínek jsem totiž za lomítkem objevila text, že se jedná o jízdenku na 365 dní, tudíž v případě přestupného roku vyvstává problém, zda za nadpočetný den bude považován 29. únor, ačkoliv je teprve 60. dnem roku, nebo 31. prosinec. 

Schůdnou variantou by též moho být doplacení příslušné desetikoruny.

O počasí a plánech

Když kolegyně nadšeně hovořily o dlouho vytouženém slunečném počasí na víkend, nějak opomněly říci, že v sobotu bude chvílemi dost nepříjemně foukat, takže nějaké válení a čtení na slunci nebude připadat v úvahu. A na motorku se mi v tom taky nebude chtít. A neděli slunce do víkendu nezahrnuje. 

A tak jsem si v sobotu umyla motorku – vypadá ještě líp než předtím – a k večeru se s pletením se vydala na krátkou procházku po okolí. Stejně to v Praze ještě vůbec neznám. Přes den jsem se válela v posteli s knihou a pletením a úplně zapomněla, že jsem chtěla psát blog. Možná to napravím v neděli. A v dalších dnech. Napadlo mě, že bych se v dubnu (jako takové minipředsevzetí) mohla pokusit psát každý den hodinku na blog. Uvidíme, jak mi to půjde. Témat mám dost, ale ne vždy přijde múza a člověku jde psaní od ruky. Občas víte, o čem chcete psát, ale nevíte jak. Slova vám váznou v hrdle a myšlenky jsou divné, spletité a napsaný text vám připadá nudný a nezáživný. Jako popis školní třídy, který jsme kdysi psali jako slohovku. Byla nuda to i psát, natož potom číst. 

Relativní hodnota času aneb Co s volným odpolednem?

Nevím, jestli to máte taky tak, ale já když dostanu něco navíc, přemýšlím, jak nejlépe to využít. Třeba středeční volné odpoledne. Jako by to byl úplně jiný čas, než třeba sobotní nebo nedělní. Jako by bylo potřeba někomu dokázat, že si ho zasloužím a že mám příště dostat volno znovu. Podobně to mám s dovolenýma. Jsem schopná celou sobotu jen tak proválet a prolenošit ničím. Neužít si čtení, úklid papírů nebo klubíků (říkám tomu úklid, ale ve skutečnosti myslím přehrabování v mých pokladech), ale prostě jenom něco dělat. Zato když se objeví volný čas nečekaně, nebo i lehce předvídatelně (jako státní svátek v pátek či pondělí na Velikonoce), jsem celá posedlá tento čas maximálně využít. Začnu si psát plán, rozpočítávat čas, abych se opravdu věnovala tomu, čemu chci, co je pro mě nejdůležitější z pohledu vnitřních potřeb. 

A taky, když se mi naskytlo volné středeční odpoledne, honem jsem přemýšlela, co že to chci vlastně dělat. Ano, nejprve vyřídit nějaký ten restík, ke kterému jsem se už dlouho odhodlávala. Odejít od svého operátora, protože máme nabídnuty lepší podmínky od zaměstnavatele. Příjemně mě překvapilo, že s tím nebyl žádný problém. Kolegové mi vyprávěli o jiné zkušenosti, a tak jsem se toho trochu obávala. Konflikty nemám ráda a hlavně jsem na ně za toho slunečného dne neměla náladu. Rozhodla jsem se, že prostě oznámím, že odcházím a nazdar. Mladík s podivně modrýma očima (byla jsem v pokušení zeptat se ho, jestli má barevné čočky) byl ale naprostý profesionál. Neustále mi říkal, že tomu rozumím a nijak mě nepřesvědčoval, nebo se nesnažil na mě tlačit, ať u nich zůstanu a podobně. 

Chvíli jsem pobyla v kavárně s přáteli a pak jsem se doma vyložila na balkóně a hodinku si četla Ransoma Riggse. Podivné povídky jsem vám zmiňovala už zde. Nyní jsem četla sladce dojemnou Kobylku o změkčilém klukovi s příliš velkým srdcem, který potřeboval, aby ho lidi bezpodmínečně milovali. Myslím, že to bylo dost poučné pro všechny mladé rodiče (i ty starší), kteří mají na své děti přehnané nároky.

Udělala jsem si výborný zelený korejský čaj Daejak od Oxalisu. Pochází ze třetí sklizně z čajové farmy Seogwang na ostrově Jeju. Dae znamená velký, což odráží velikost tmavě zelených, pravidelně svinutých lístků. Podle popisu je nálev průzračný, zelenožlutý, já bych ho spíš označila za zářivě žlutozelený až zlatý, opravdu má pěknou barvičku a krásnou vůni. Prý s dotekem květového medu. Každopádně na slunečné odpoledne byl jako dělaný.

A pak jsem vzala jehlice a pilně pokračovala v pletení svetříku, jehož jméno si stále nepamatuji. Hunger for Rampion Pullover. Možná je to tím, že i když jsem se už několikrát snažila o překlad, pořád mi to nedává smysl.

Ransom Riggs: Povídky podivných (*****)

Fascinující kniha. Pokud jste četli trilogii o podivných dětech (Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Podivné město a Knihovna duší) musíte si přečíst i tyto neviditelným chlapcem Millardem Nullingsem sebrané Povídky podivných!

Celkem pochopitelně jsou věnovány „Almě LeFay Peregrinové, která mě naučila milovat příběhy.“ Kdoví, jestli se za tím jménem skrývá někdo skutečný? Třeba autorova matka či babička. 

Kniha je naprosto nádherná. A teď nemyslím obsahovou stránku, ale technické provedení. Nevím, jestli je takhle vymakaný i originál, ale tento překlad je skvostný. Zrovna nedávno jsem se rozohňovala, jak knihy může psát a vydávat kdekterý ťulpas, co nemá ani minimální znalosti typografie. Pak se na to nedá ani dívat, natož číst. Zato tahle kniha, to je labůžo. Předsádka má grafický vzor, vpředu je obsah povídek, povídky začínají vždy na liché straně, navíc hezky vyvedenou iniciálou, vpravo v záhlaví každé stránky je název povídky atd. Snad jedinou výtku bych měla k tomu, že v záhlaví levých (sudých) stránek je název knihy. I podprůměrně inteligentní člověk si pamatuje, jak se jmenuje kniha, kterou právě čte, případně si tuto informaci snadno oživí, a tudíž je toto opakování zbytečné. 

A co se týče obsahu – nemám slov. Ransom Riggs je prostě frajer. Že napsal fantastický poutavý román plný různých zvratů, to se dá ještě chápat, ale že zrovna tak dokáže vykouzlit fascinující povídky, aniž by se opakoval, či přestal být kreativní, maličko nahánět hrůzu a přitom hluboce zaujmout obrazotvornost čtenáře, to se dá stěží pochopit. Těším se na jeho další dílka. 

Kniha zahrnuje deset povídek: Báječní kanibalové, Princezna s rozeklaným jazykem, První ymbryna, O ženě, která se přátelila s duchy, (ostrovy) Cocobolo, Holubi od Svatého Pavla, O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy, Kobylka, O chlapci, který dokázal poručit moři, Legenda o Cuthbertovi. A doporučuji každou povídku číst samostatně, protože ty obrázky ve vaší fantazii stojí za to si vychutnat. A kromě krásy v každé povídce najdete i drobné poučení.

Aprílový dárek

Když jsem ještě učila na vysoké škole, k mým oblíbeným tématům patřilo darování, především nevhodné dárky. Spíš než v byznyse tohle téma víc využijete v soukromí, o to důležitější mi připadalo.

Dnes to vidím trochu jinak. V byznysu jsou vhodné dárky důležitější snad víc než kdy dřív.  A zdaleka nejde jen o to, aby nebyly považovány za úplatky mezi obchodními partnery. Důležité jsou i dárky zákazníkům. Ačkoliv marketingové studie ukazují, že zákazníci si dárek raději vyberou sami, než když jim ho naservírujete bez možnosti výběru.

Ač mám ekonomické vzdělání a vím, že je to marketing a nic víc, přesto mi udělá radost, že si na mě v tom kterém podniku „vzpomněli“ a poslali mi poukázku na dárek k narozeninám. I když v dnešní době by mi to stačilo elektronicky a ne poštou. Globus dává 5 % slevu na celý nákup a Yves Rocher překvapení.

Jako správná zvědavá ženská jsem to pochopitelně musela mít, nebo alespoň vidět. 

Sedmi mililitrovou tubičkou si firma moc velkou reklamu neudělala, kór když jsem si zvykla na jejich hezké šperky (pravda, někomu se nemuseli trefit do vkusu) nebo taštičky na kosmetiku (i když za pár let bych jich měla už spousty). 

Přesto si myslím, že se trochu moc spoléhají na smysl pro humor u svých zákaznic, když jim K NAROZENINÁM darují omlazující krém na denní použití.

Rakovník – sokolovna

Hned z několika – ne moc dobrých důvodů – jsme na Velikonoce zůstali v Praze. Na internetu jsem si připravila pouze plán na první den. Naším cílem měl být Rakovník. Na stránkách města jsem si našla, co je zde zajímavého a stáhla si pár tipů na výlety v okolí pro případ, že bychom toho měli málo a bylo hezké počasí. Což nakonec bylo v podstatě celé Velikonoce, a přesto jsme toho moc nenachodili. Škoda. Chybí mi pořádná turistika.

Rakovník je překvapivě zajímavé město. Člověk by skoro neřekl, že tolik architektonických zajímavostí může být pohromadě. V prvé řadě je ale třeba promyslet, kde budete parkovat. Na Husovo náměstí o rozměrech 400 x 50 metrů (ve spěchu jsem si poznamenala centimetrů, to by bylo také jedinečné náměstí!) se totiž dostanete jedině přes závory a tím se ocitnete v placené zóně.

My parkovali u sokolovny, což bylo skvělé ze dvou důvodů. První je zřejmý – bylo to zdarma, a druhý byl ten, že mi udělalo ohromnou radost, když jsem budovu hned poznala a identifikovala na základě fotografií, které jsem zahlédla v ráno prostudovávaných letáčcích. Najdete ji i v tom, který jsme až později ulovili v místním informačním centru, nazvaném Deset zastavení moderní architektury. Sokolovna v Tyršově ulici je v něm označena jako výchozí bod vycházky. Základní kámen byl položen v roce 1913. Architektem byl Otakar Novotný (1880–1959), který patří k nejvýraznějším osobnostem tuzemské architektonické produkce první poloviny 20. století. Jeho pestrá tvorba se vyvíjela od kombinace moderny a secese, přes modernu inspirovanou holandskými domy s neomítanými fasádami (Lexova vila a tato sokolovna, Štencův obchodní a bytový dům v Praze), kubismus (majáková a vodárenská věž letiště Praha-Kbely) až k funkcionalismu (budova spolku Mánes u Štítkovské vodárenské věže v Praze).

Sokolovna v Rakovníku

Díky fasádě z neomítaných vápenopískových cihel dostala sokolovna přezdívku „Bílý dům“, i když teď už se zdá být trochu šedivou, byla v roce 2017 vyhlášena národní kulturní památkou. 

Sousední Jednotě, která je dílem Františka Alberta Libry (1891–1958) jsem bohužel pozornost nevěnovala. A tak se k němu dostanu až později.

Před kulturním zážitkem bylo třeba uspokojit nižší potřeby, proto jsme na místním infocentru hned po zakoupení turistických vizitek a otištění razítek zjišťovali, kde se tu dá dobře najíst. Předtím jsme ale smlsli indiánka na rohu v pekařství, kde byla skoro pořád fronta, což by mohlo ukazovat na jistou kvalitu vzhledem k tomu, že druhé bylo hned naproti přes náměstí. Paní z IC nás poslala do Palackého ulice do vinárny nebo do jídelny. Chvíli jsme venku okukovali jídelní lístky a pak si vybrali jídelnu, protože tam byl větší výběr. Svíčkovou za 81 Kč jsem už dost dlouho neviděla. A byla tak dobrá!

Veselé ovoce (*)

I když jsem hru oznámkovala jen jednou hvězdičkou, nechci tím říct, že by byla špatná, nebo mě nebavila, ale připadá mi taková pro děti. Trochu jako prší. Akorát děti učíte počítat banány, jahody pomeranče. Hra se dá hrát od dvou hráčů, doporučený věk je 6 let.

Začínáte myslím se čtyřmi kartičkami (jestli jich bylo pět, tak mi to odpusťte) a jednou vloženou vprostřed. Jeden z hráčů, asi ten nejmladší, nebo ten, co má nejraději ovoce začíná. Na kartičkách jsou různé druhy ovoce v různých počtech jednoduše graficky rozmístěné. Když jsou na prostřední kartičce dva banány a dva pomeranče a jedna jahoda, můžete ji přebít jakoukoliv kartou, která má kteréhokoliv ze zobrazených ovocí alespoň o jedno více, na ostatních nezáleží. Takže například já ji mohu přebít svými třemi banány, u kterých jsou ještě dvě borůvky. Další hráč už musí mít čtyři banány, nebo alespoň tři borůvky. Pokud nemá, líže si z balíčku a pokud se tam hodí, může tuto kartu odhodit. Hrajeme-li dva a já už taky nemám a taky si lížu, dává se nahoru nová karta z dobíracího balíčku (takže nebudeme lízat donekonečna, což je fajn zpráva). 

Je to docela dobré na pozornost, hodně to závisí na náhodě, možná malinkato na strategii, ale žádná velká sranda to není. Snad jen, když se budete snažit udělat základní matematiku zábavnou pro děti. Na webu ji pořídíte za 116 Kč. 

Brain Storm (***)

Dala jsem tři hvězdičky lehce ovlivněná ostatními hrami z dneška. Samozřejmě se nevyrovná Bangu!, na druhou stranu je to myslím příjemně vzdělávací hra vytvářející nová mozková spojení a povzbuzující kreativitu. 

Výhodou je, že se dá hrát ve dvou. Teoreticky by si člověk mohl hrát s kartičkami i sám a snažit se vytvořit dvojice (alespoň by trénoval na Krycí jména). Výrobce uvádí, že ji lze hrát již od 12 let.

O co jde? Máte paklík kartiček s různými věcmi a vy je máte jedním slovem či ustáleným spojením nebo tak něčím spojit. Pokud vám to protihráč uzná, je to v pořádku a můžete si tyto dvě kartičky nechat. Takže třeba palmu s ostrovem a vodou a druhou kartu s vlnami lze spojit snadno slovem moře. Je to o kreativitě, maličko i rychlosti a samozřejmě určité rozumnosti protihráčů (aby vám taky něco uznali). To je na téhle hře asi nejlepší – že ji vlastně mohou hrát naprosto všichni: jakéhokoliv věku, znalostí i rychlosti. Některé pojmy se vám zkrátka spojují lépe a některé hůře. Snad se ještě sluší dodat, že naráz je vyloženo devět kartiček. Když vyberete nějaké rozumné slovní spojení, obě kartičky si můžete nechat. Předpokládám, že vyhrává ten, kdo má nejvíce kartiček. 

Hra na webu stojí od 169 Kč.

Bubbles (**)

Obrázek z netu

Celkem dobrá hra na rychlost. Házíte čtyřmi barevnými kostkami najednou. Jsou na nich různá čísla, v hlavě si je musíte seřadit od největšího po nejmenší a pak z dvaceti čtyř vyložených kartiček vybíráte tu, která zobrazuje bubliny ve stejných barvách podle velikostí, jaká měla čísla. 

Výhodou je, že se dá hrát už od dvou hráčů. Výrobce uvádí, že od 6 let. Na netu jsem ji našla za 169 Kč.

Dám příklad: červená kostka obsahovala 25 (čísla si teď jen vymýšlím), modrá 16, zelená 5 a žlutá 1 (barvy jsou opravdu tyto, tedy ne úplně vhodné pro barvoslepé). Hledáte tedy kartičku s největší červenou bublinou, menší modrou, ještě menší zelenou a nejmenší žlutou. Kdo ji vidí, sáhne na ní. Pokud měl pravdu, je jeho a smí ji dát k sobě, pokud ne, má smůlu a v tomto tahu již nehraje (čili v případě dvou hráčů si druhý může dát na čas). V dalších kolech lze ukrást i kartičku protihráči z těch, které má vyložené před sebou. Vyhrává ten, kdo ukořistil čtyři kartičky. 

Takže shrnutí: jednoduchá hra na rychlost. Celkem pohoda, ale žádná velká zábava. Duch mi připadal lepší (je aspoň 3D).

Lze hrát lehčí nebo těžší verzi přetočením kartiček na druhou stranu, případně kombinací části kartiček na jedné či na druhé straně. 

Fazole (***)

Možná ta hra není takový šlágr, jak se mi teď zdá. Ale musím říct, že jsem si ji zatím zahrála jen dvakrát a nepodařilo se mi hned přijít na systém, jak vyhrát, ale přitom tam šlo trošku taktizovat, což bylo příjemná. Jenom vám to protihráč trochu kazí. A fakt mě bavila.

Tato hra původem z Afriky je pro dva hráče a dle výrobce je vhodná od šesti let. Můžete ji najít i pod názvy Kalaha či Mankala.

Spočívá v tom, že máte kuličky, důlky a základnu. Na začátku hry máte v každém důlku čtyři kuličky. Vaším úkolem je nasbírat co nejvíce kuliček do své základny. Ovšem tahy spočívají v tom, že proti směru hodinových ručiček (tedy směrem doprava, kde nejvíc vpravo je vaše základna) odkládáte vždy po jedné kuličce z vámi zvoleného důlku. Začnete-li tedy prvním důlkem u své základny, dáte první kuličku do své základny, což vás jistě potěší, ale další tři postupně po jedné rozmístíte do následujících tří důlků soupeře. 

Teď si nejsem jistá, ale myslím, že každý má na své straně šest důlků naproti soupeřovým. Vtip je i v tom, že v momentě, kdy vložíte poslední z rozmisťovaných kuliček do základny, máte ihned nárok na další tah. A další legrace spočívá v tom, že když vložíte poslední kuličku do prázdného důlku, můžete zajmout všechny kuličky soupeře z protějšího důlku a přesunout je do vlastní základny. Hra končí, když některý z hráčů již nemá žádnou kuličku. Vyhrává ten, kdo má ve své základně více kuliček. Na webu ji pořídíte za 500 Kč, ale můžete použít i několik misek, či důlků v písku na dovolené...

Jinou recenzi (ne mou), najdete zde: http://www.deskovehry.com/recenze-kalaha-mankala-zavan-africke-kultury/. Prý je oblíbená hlavně u žen. To tedy nevím proč, na mě působí spíš jako strategická hra, takže bych stejně jako u šachů čekala, že si ji oblíbí spíše muži. 

Můj dík patří Techmanii za možnost zahrát si to v Praze: http://edu.techmania.cz/cs/katalog/matohacek/570/fazole.

Virginia Woolfová: Paní Dallowayová (**)

Z anglického originálu Mrs Dalloway vydaného nakladatelstvím Vintage (Random House) v Londýně roku 2000 přeložila Kateřina Hilská. Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2658. publikaci, v Odeonu publikace 100. Stran 160. ISBN 80-207-1164-3. Sazba SF SOFT, Praha.

Moje první výtka směřuje právě k sazbě, proto jsem ji na konce předcházejícího odstavce zmínila. Písmo je naštěstí alespoň patkové, ale takové nějaké úzké a vysoké. Sice to ladí s tvarem knihy, ale blbě se to čte. Nevím, co mi na něm vadí. Jako by bylo tučné a natláskané na sebe… Takové nevhodně provokující. Jako by samo o sobě křičelo: nečti mě, nečti mě! A vskutku jsem měla zpočátku chuť knihu odložit jenom kvůli tomu písmu a bílému papíru. Jak je nepříjemný do očí oproti těm lehce žlutým. Copak to takové velké nakladatelství neví?

Druhá výtka je k příběhu jako takovému. Bylo to celé nějaké divné a moc mě to nebavilo. Všechno se odehrávalo v jediném dni a šlo spíš o pocity a „bláboly“ jednotlivých účastníků. Sem tam se objevilo něco chytrého a něco zajímavého, ale víceméně mi to připomínalo spíš Kerouackův styl: piš, co tě zrovna napadne, smysl si v tom čtenář najde sám.

Ale teď už k ději. Opět upozorňuji, že může být prozrazeno něco, co nechcete vědět, budete-li knihu číst. 

Hlavní hrdinkou je paní Dallowayová, jak název napovídá. Většinou o ní ovšem budete smýšlet jako o Clarisse, tak na ni totiž myslí druhý hrdina, její kamarád z dětství Peter Walsh. Oběma jim je asi kolem padesátky a mají se rádi, možná víc, než si jsou ochotni přiznat vzhledem k tomu, že on chce okouzlit jakousi dívku v Indii, do které je údajně zamilovaný, a ona je již dlouho vdaná za politika Richarda Dallowaye. Ale zdá se, že to je hroznej suchar.

Taky je tu dívka, Italka Rezie, která si vzala chlapce jménem Septimus, a žije s ním v Londýně, který se jí nelíbí. Asi by s ním jinak byla šťastná, ale zdá se, že on se zbláznil, vidí různé tváře, slyší hlasy, vykládá si sám pro sebe, k lidem, kteří již zemřeli, a ona je tu tak sama. 

Šedá chůva se znovu pustila do pletení, když Peter Walsh na rozpálené lavice vedle ní začal chrápat. V těch šedých šatech, jak pohybovala neúnavně, a přece klidně rukama, vypadala jako bojovnice za práva spáčů, jako jeden z těch přízraků, které se noří z příšeří lesů, jež vytváří obloha a větvičky. (str. 46)

A tak postarší chůva pletla nad spícím děckem v Regent´s Parku. A tak Peter Walsh chrápal. (str. 48)

Kontrola předsevzetí

Odpoledne jsem si přečetla svoje předsevzetí, nejsou tak strašná, jak jsem si myslela. :-) Napadlo mě přečíst si, co se dá dělat pro podporu svých předsevzetí. I když zatím se cítím celkem úspěšná, i když reálně dělám málo co. Zvládla jsem Měsíc ponožek. Čím se liší od ostatních předsevzetí? Je jasně daný, má konkrétní drobné úkoly, které se dají plnit postupně a nezávisle na sobě. A opravdu jsem to chtěla zkusit.

Takový nafoukaný nic

Na první pohled vypadal krásně. 

Snědej, s bílým přelivem. 

Tak akorát velkej, aby byl roztomilej, ale přitom ne malej. 

Ostře řezané rysy.

Usmála jsem se na něj a požádala obsluhu o zprostředkování kontaktu.

Řekla si o devět korun. Budiž, to by ještě šlo.

Jaké však bylo moje zklamání, když jsme se ocitli v soukromí.

Hned jsem poznala, že je to takový ubohý nafoukaný nic.

A přitom to měl být pořádný poctivý dalamánek.

Začínám cvičit

9. 2. 2018

Moje lepší já na mě udělalo pěkný podraz. Dozvěděla jsem se to, když mi v pátek přišel e-mail, v němž stálo, že se příští středu mám dostavit v 7:30 do tělocvičny s ručníkem. Chvíli jsem na to nechápavě koukala. Asi nějaký omyl nebo co.

A pak jsem si uvědomila, že jsem přemýšlela o tom, že by bylo dobré začít pravidelně cvičit. No jo, ale o tom uvažuje každý a já v pravidelných intervalech se k tomuto nápadu vracím. Jednou za čas i začnu, nějakou dobu mi to vydrží a pak to zase zmizí a já si ani nevšimnu. Obvykle mě to nijak zvlášť netrápí, akorát se mi zdá, že při svém současném kancelářském zaměstnání a závodním stravování začínám lehce tloustnout. 

14. 2. 2018
První hodina cvičení byla pro mě zajímavá. Vlastně už samotný příchod byl fascinující, užívala jsem si ten nový pocit, že jdu někam, kde to vůbec neznám. Neodhadla jsem čas, kdy mám vyrazit, a tak jsem přišla asi o půlhodiny dříve. Předpokládala jsem, že mi hledání tělocvičny zabere nějaký čas, ale kupodivu to bylo extrémně snadné.

21. 2. 2018
Dneska bylo naprosto nejhorší donutit se vstát. Středa je dlouhý pracovní den a dneska navíc mám řešit něco komplikovaného a v postýlce bylo tak pěkně teploučko. Ještě že už ráno začíná být světlo. Nakonec mi to krásně vyšlo a stihla jsem to přesně.

Povedl se mi systém „tílko a tričko“, protože minule byla v tělocvičně opravdu zima. Když jsem přišla rozehřátá – venku není tak docela zima, ale raději se oblékám víc, protože člověk nikdy neví, jak bude večer, až půjde domů – svlékla jsem se do tílka a v průběhu cvičení jsem přidala tričko.

Popsat co cvičíme je obtížné. Jsou to takové nějaké protahovací pohyby, ale ne jako klasický strečink nebo Suzukiho protahovačka. I když některé prvky jsou mi dost povědomé. Třeba zvedání pánve od podložky postupně obratel za obratlem. Ale nikdy jsem to nezačínala vtažením břicha. To mi obecně dělá velký problém. Vtáhnout pupík, to se řekne. Ale jak? Člověk tak kouká na své vlastní břicho a říká mu v duchu: „Tak se vtáhni. Jak ti to mám říct?“ 

Díky tomuhle cvičení objevuji spoustu svalů, o nichž jsem nevěděla, že je mám, ale není to bolestivé. Spíš zajímavé. Takhle nějak bych si představovala výuku biologie člověka. Připadá mi tragické, že se to učím až po vysoké škole. Proč někde na základkách neučí něco takového? Jak správně dýchat při kterém cvičení, co jak dělat opatrně a tak? Tam jsme jenom běhali do kolečka jako idioti a přitom nás ani nikdo neučil, jak se správně = zdravě pro tělo běhá. 

Po cvičení mám výbornou náladu, a tak jsem ráda, že jsem nakonec zase vstala. Navíc jsem zjistila, že tam chodí i některé moje kolegyně, dvě až tři. 

28. 2.
Dnešní cvičení jsem z důvodu rýmy vynechala. I když jsem vstávala v čas, měla jsem pocit, že mám problémy s dýcháním i ve stoje či v sedě, natož kdybych měla ležet na břiše a nadzvedávat hlavu. Ale bylo mi to líto. 

Když mi pak kolegyně řekla, že byly v té studené tělocvičně, usoudila jsem, že to nakonec bylo dobře, že jsem nešla.