pátek 7. září 2018

Nejnovější články 1

Napadlo mě, že vás budu postupně informovat o nejnověji přidaných článcích – ráda bych je dala do data, do kterého logicky patří. Abyste tedy nemuseli zbytečně pročesávat celý blog, kde se co objevilo nového, tak tento týden jsem přidala následující články:

Francouzské Alpy 
5. července
Balicí krize 

6. července 
Cesta tam 

7. července
Výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse  – první túra
Briançon


Recenze

Camilla Läckberg: Bosorka (****) – recenze senzační knihy
Dobrý ročník (**) – recenze pohodového filmu

Rivalové (****) – recenze úžasného akčního filmu se závody Formule 1

středa 1. srpna 2018

Nad horkem je těžké vyhrát, pojďme aspoň remizovat

Článek s názvem Vedro, vedro, vedro... jsem napsala už v roce 2015, tak se mi těžko vymýšlí název pro letošní článek. A taky co psát, abych se stále neopakovala. Ano, je vedro a je to děsný. Dělat s tím nemůžu nic, jenom zvykat tělo a mysl a upravit aktivity a oblečení.

Jenom připomenu, že tři články na téma ochrany proti vedru jsem publikovala již dávno:

Jak se ochladit 1,
Jak se ochladit 3.

Včera na Novinkách zveřejnili článek o tom, jak se v noci v těch vedrech lépe vyspat. Nic převratného v něm není, víceméně jsem to vše sepsala již dříve z různých zdrojů. Takže pokud máte problémy se spánkem, můžete zkusit:
  • udělat večer průvan a před okno pověsit namočené prostěradlo či ručník, abyste zchladili vzduch (k tomu bych doplnila, že nechat něco hodně vlhkého přes den v místnosti může mít opačný účinek, protože prý lépe snášíme suché horko než mokré jako v prádelně),
  • přes den nechat okna i žaluzie zavřená (v jižních zemích to tak mají taky),
  • termofor můžete naplnit studenou vodou a použít k ochlazení (tenhle tip jsem myslím neznala, ale ani si nejsem jistá, že by mi to bylo příjemné),
  • spát v lehkém pyžamu z přírodních materiálů pro lepší odvod potu (prý lepší než nazí),
  • pyžamo předtím vychladit v mrazáku (tak to ani zkoušet nechci),
  • nepřikrývat se, nebo jenom prostěradlem,
  • dát si vlažnou sprchu, otevřou se při ní póry a horkost lépe odchází, po ledové se rychle začnete zase potit (mám vyzkoušeno, že po opravdu teplé či horké sprše mi může být i zima, ale ani to mi není příjemné)... vlastně to funguje stejně i s pitím, taky se nedoporučuje ledové, ani studené,
  • neutírejte se, nechte vodu oschnout. Odpařováním se ochlazujete. (Používám šplíchátko a během dne na sebe porůznu cákám buď čistou vodu nebo s kapkou éterického oleje, vhodný je např. citronový, protože dodává energii a osvěžení.)
  • Dostatečné pití je skoro zbytečné zmiňovat (až tři litry rovnoměrně rozložit během dne, někde jsem četla, že když cítíte žízeň, měli jste se napít dřív),
  • lehké jídlo je jasné, otázka chilli a kari je diskutabilní, země, kde se toto koření jí, jsou také horké. Někde jsem slyšela, že po chilli se víc potíte a není tak zahřívací, takže nevím, asi by to chtělo hlubší zkoumání, nebo radu někoho, kdo se tím zabývá. V článku Jak se ochladit 1 se právě kořeněné jídlo doporučovalo.
  • U ventilátorů si dejte pozor na šíření prachu a pylů, lepší je zároveň s nimi používat čističku vzduchu. Prý se také může uvolňovat větší množství formaldehydu a jiných škodlivin.

Vlastní doporučení: Snižte aktivitu a stres.

Zdroj:
https://www.novinky.cz/zena/zdravi/479174-jak-si-doprat-kvalitni-spanek-o-horke-letni-noci.html

úterý 31. července 2018

Něco nového 1

Řekla jsem si, že zkusím každý den dělat něco nového, nebo se dozvědět něco nového. Zkrátka všestranněji se rozvíjet než dosud. Když už mám po té disertaci a mohu víc poznávat okolní svět. Nijak do hloubky jsem to neplánovala, prostě budu zkoušet různé nové věci. Teď se s vámi chci podělit o to nejzajímavější, co jsem objevila.

Přečetla jsem:
  • Slepá moc davu ze stránek Psychologie.cz: Je to zajímavé, dost trefně to popisuje českou politickou scénu (už pár let) a není to úplně optimistické (jaký div).
Na cvičení jsem se nechala znervóznit a musela si ověřit, že slovo „druhak“ stále nebylo zařazeno do spisovné češtiny. Nejlepším zdrojem je samozřejmě Internetová jazyková příručka. Pro nevěřící Tomáše uveden odkaz. Pro zvědavce a ty, kteří se taky chtějí dozvědět něco nového doplním, že příslovce ve dvojici jednak — jednak může mít buď vazbu spojovací ve smyslu za prvé — za druhé, např. nekoupím si permanentku, protože jednak nemám peníze, a jednak nemám čas. Nebo ve významu vylučovacím ve smyslu dílem to— dílem ono: Na setkání přišli jednak muži, jednak ženy. V obou případech se píší čárky.

K dalším zajímavým dvojitým spojovacím výrazům patří:
  • ani – ani, 
  • ani tak – jako spíš, 
  • ať – ať, 
  • ať – či, 
  • ať – nebo, 
  • buď – (a)nebo, 
  • dílem – dílem, 
  • jak – tak, 
  • nejen – ale i / nýbrž i, 
  • na jedné straně – na druhé straně.
Také jsem si potřebovala ověřit (a dozdrojovat) svoje tvrzení, že býk vidí černobíle. Radiožurnál asi není nejdůležitější zdroj, ale článek si stejně můžete přečíst: Opravdu se býci rozzuří při pohledu na rudou barvu? Pravda je překvapivá„Navzdory často rozšířenému mýtu to ale není červená barva mulety neboli tyčky s připevněným kusem pevné šeržové látky, která tohoto velkého sudokopytníka přiměje útočit. Býci jsou totiž od přírody barvoslepí. Ve skutečnosti jsou to pohyby zápasníka, který obratně máchá muletou před očima zvířete, nikoliv samotný barevný podnět. A proč jsou toreadorské mulety červené? Barva této pomůcky, která se při býčích zápasech používá zhruba od 18. století, byla zvolena proto, aby zakryla krev zvířete. Většina býčích zápasů totiž končí smrtelným zraněním zvířete.“ Akorát já si myslela, že to je kvůli tomu, aby publikum dobře vidělo muletu a pohyby toreadora.

Objevila jsem nové slovo pronoia. Pronoia je opakem paranoie a spočívá v přesvědčení, že se celý vesmír spikl, aby vám pomohl. „Termín se poprvé objevil roku 1982 v akademickém časopise Social Problems v článku Freda Goldnera z Queens College. Dál jej v polovině 90. let zpopularizovala i generace tzv. zippies (festivalových nomádů)...“ „Jakkoliv se však zdá pronoia neškodná, může hraničit až s psychickou poruchou: Náhodní známí se postižené osobě jeví jako velmi blízcí přátelé a nezávazný kompliment působí coby vyjádření hlubokého obdivu či lásky.“ Článek o ní najdete např. zde: Nebezpečná pronoia: Když se celý vesmír spikne, aby ti pomohl.

sobota 7. července 2018

Briançon

V Briançonu si fotíme všechno, co nám připadá zajímavé, samozřejmě se ženeme i ke zmiňovanému most Pont d'Asfeld.
Vstup do města

Roztomilé barevné domky (jedno patro mají pod úrovní terénu)

V kostele právě probíhala svatba

Počasí je nádherné

Památník s podivným tvarem od Sarah Fayole „Vestale“ (Premier Prix Biennale de Sculpture 1988)

Stráž s nejasným účelem

Opevnění

Most Pont d'Asfeld
Opět most
I takhle ovšem může vypadat Francie:

Chapelle des Pénitens

Stále tentýž kostelík, ale uvnitř

Stále tentýž kostelík, ale uvnitř























Jednou z věcí, která se nám v navštívených vesničkách moc líbila, byla všudypřítomná pítka a kašny. 
Kašna v Briançon
Objevila jsem obchod s pár klubíky. Hodně jich je z akrylu a ještě stojí 8 €, takže není moc o co stát, ale stejně je mi trochu líto, že jsem si aspoň jednoho vlněného mazlíka nedovezla. Bylo by to další klubíčko s příběhem. Jedno už mám z Itálie, pár jiných z Rumunska a Norska a nějaká myslím z Litvy. 
Klubíčka ve výkladní skříni
Z města to do kempu des 5 Vallées je čtyři a půl kilometru, takže to na večerní procházky po túrách rozhodně nevypadá. Budeme tam ubytovaní čtyři noci. Za osobu tu v sezóně chtějí 8,10 €, za auto 2,95 €, za motorku 2,50 €. Večeře bude v 19 hodin a připraví nám ji naše kuchařka Blanka Dvořáčková. Teď to ještě nevíme, ale brzy zjistíme, že nás na téhle dovolené pořádně rozmlsá!

Do kempu jsme šli přes park, kde jsme marně hledali další kešku.
Viadukt v parku

Socha rytíře

Před kempem mě potěšil billboard

Obloha nad kempem se kaboní
Dnes jsme nachodili asi 10,5 kilometru. Zítra ráno je v plánu nákup v Briançonu. Na Tour de France dnes Sagan skončil druhý. Zítra bude dokonce první. Pletu svůj Tour de Fleece projekt – bílé bolerko.

Zdroje: 
vlastní poznámky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Brian%C3%A7on
http://www.cekare.cz/zeme/francie/grand-serre-chevalier/briancon/

Výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse

Budím se v 5:29 a cítím se nevyspaná. Chybí mi deka! Sakra. Bez ní se mi špatně spí. Nemůžu se tak opírat o okno jako vždy. Už je světlo, ale zatím nevyšlo slunce. Na zemi se válí mlha, kolem dálnice jsou kopečky a na nebi svítí srpek couvajícího měsíce. Za hodinu budeme u Grenoblu přebalovat a snídat.

Asi ve dvě v noci jsme zastavili na benzínce. Na záchodech se dalo platit 1 €, ale pak paní nechtěla brát kovové, když jsme jí dávali lísteček od záchodů (platí jako 0,50 €) a drobné, abychom si mohli něco koupit. Když nám řekla, že nám na papírová Eura vrátí franky, nechápali jsme, co tím myslí. Ve Francii přece mají Eura, nebo ne? Žádné franky jsme nechtěli. Už byla na něco podobného evidentně zvyklá, takže sáhla před sebe a proti lístku nám dala jedno malé Toblerone. Až když jsme se trochu probrali, vysvětila jsem jí, že jsme spaly a mysleli, že jsme ve Francii a ne ve Švýcarsku.

Nejprve vyvezeme přechoďáky do serpentin – docela jsem se bála, jak se tam autobus vlnil, - a pak ještě hodinu k našemu cíli. Uf, taky děsivé. Práce se strachem mi zatím moc nejde, a to jsem si myslela, jak tu lanovku tentokrát zvládnu.
Pohled z autobusu



Nad námi se tyčí pořádná brala
Předjelo nás asi pět motorkářů, všichni způsobně poděkovali nataženou pravou nohou. Jsou tu nádherné silnice, tady by se jezdilo!!! Taky bych byla níž, takže bych se nebála.

Briançon, kam jedeme, je nejvýše položeným městem ve Francii. Po požáru v roce 1692 ho kvůli výhodné strategické poloze k Itálii znovu vybudoval architekt Vauban „a město integroval do silného pevnostního systému, který vedle horního města a citadely obsahuje menší pevnůstky. Tento pevnostní systém odolal roku 1815 útoku Rakušanů a v roce 1940 italským útokům.“ „Briançon je jediné francouzské středisko, které je zapsané do seznamu památek UNESCO. Jde o druhé nejvýše položené město Evropy. Do seznamu je město zapsáno díky historickému hradnímu opevnění, které se nachází ve výšce 1326 m n.m. Patří k dvanácti největším opevněním Francie.“
Briançon

Ve Francii mají zvláštní turistické značky
Jako každý další den se i dnes nabízí dvě varianty túr: A pohodlnější a B pro náročnější. Skupina A si prohlédne město a může zajít k technickému skvostu nad řekou Durance – k mostu Pont d'Asfeld. Času je dost, takže si může prohlédnout město, dát si oběd v místní restauraci, podívat se po krámkách, takových možností už moc nebude. 

Tentokrát volíme možnost B: výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse (1962 metrů). Předpokládá se, že to bude trvat čtyři až pět hodin, převýšení bude šest set metrů nahoru i dolů. Zbyde čas na pevnosti a most.

Slunce pálí, je pekelný horko a v kšiltovce se vařím. Kašlu na to – úpal snad mít nebudu a je lepší to risknout, než mít úžeh z horka. Snažím se hodně pít. Kopec je pro mě dost vysilující, i když jsou to příjemné serpentýnky, a začínám mít obavy o svém zdravém rozumu. Možná už nemám fyzičku ani na zájezd s obtížností 2/3, a to už jsem z loňské trojky (Norsko) slevila. Průvodkyně Eva nám říká, že na výstup stačí nízké trekovky, pohory budou nutné později.
Nádherné rozhledy

Noclehárna pro případ nouze
Fotíme se na vyhlídce, ale jak je „dobrým zvykem“ cizích lidí, když jim půjčíte foťák, za moc to nestojí, buď se šklebíte (něco zrovna říkáte – kde se to mačká), máte hlavu ve stínu, chybí vám nohy, nebo je špatně něco jiného (třeba chybí ten výhled kvůli, kterému se fotíte na vyhlídce), ale s tím se musí tak nějak počítat. Lezeme všude kolem a hledáme kešky. Úkole je jasný – dovézt si z Francie alespoň jedinou. I z původně beznadějného hrabání mezi kameny (jak typické) nakonec něco vznikne. Máme první dvě. Ale pěkně vydřené, protože navigace tu ukazuje jako splašená hned sem, hned zase tam, metry přibývají nebo ubývají a vy přitom jenom stojíte na místě. Domníváme se, že to bude nějakou magnetickou horninou, ale těžko říct. Pro nekačery – když ulovíte kešku v nové zemi, získáte na zeď vašich úspěchů v profilu, nový suvenýr, obrázek té země. A samozřejmě se někteří kačeři předhánějí nejenom v počtu nalezených keší, ale také navštívených zemí.

pátek 6. července 2018

Rivalové (****)

Tomuhle filmu jsem neděla pět hvězdiček jenom proto, že si myslím, že by mě na něj nebavilo koukat víc než třikrát. Ale jinak byl naprosto úžasnej. A to říká ženská, která není nijak šílená do rychlých aut a bláznivých závodů, které nic nepřináší (ekologickou zátěž a trochu podívané) a při níž blázni riskují svoje životy.

Ron Howard dále režíroval například Čistou duši, Apollo 13 nebo Navždy a daleko s Tomem Cruisem. Rivalové mají na ČSFD 90 %, což je asi nejvíce hodnocený film, který se mi také líbil. Jsou považováni za 25. nejlepší film a 46. nejoblíbenější (z mých oblíbených je před Rivaly jenom Dokonalý trik (88 %) a ten bych zase tak mockrát vidět nemusela) a Útěk do divočiny (86 %)).

Děj se točí kolem závodů Formule 1, ale má i zajímavý duchovní přesah. Hlavními hrdiny jsou dva závodníci, bláznivý, ale krásný James Hunt, který je podle textu na ČSFD „neřízená střela, neodolatelný playboy a brilantní řidič“ a vždy precizní a disciplinovaný a snad i trochu nudný Niki Lauda a právě ten mi připadá velice zajímavý svým počínáním (i počítáním nejrůznějších rizik). Nejezdí na rychlost nebo na efekt, všechno má dobře promyšlené, nedělá zbytečné hlouposti. Fascinuje mě to o to víc, že někoho podobného znám a vlastně je to i způsob, jakým se snažím chovat já. Jasně, navenek může všechno možné, co dělám, vypadat bláznivě a možná i hloupě, ale ve skutečnosti je to docela dobře propočítané a promyšlené (pokud jsem se někde nesekla, zase tak dobrý matematik a statistik nejsem, abych znala pravděpodobnosti všeho, např. že dvaceti pěti procentní riziko nehody na závodě Formule 1 je maximum, do kterého jít).

Ačkoliv jsou rivalové, kteří se tak nějak nenávidí, stávají se zároveň svým způsobem partnery, protože se navzájem motivují k lepším výkonům. Nejvíc na mě zapůsobila scéna, kdy prudký James zaútočil na novináře, protože se choval hnusně k Nikimu. A nejvtipnější bylo, když Niki svezl nějakou krásnou ženu a stopaře a oni z něj byli celí paf, že to je ten známý závodník, zatímco ona tomu nevěřila, protože jel jak bačkora. S úsměvem jí odpověděl, že teď není důvod riskovat, že není žádná výhra, motivace atd. Požádala ho, aby ukázal rychlou jízdu jí. A byla motivace.

Cesta tam

Prší. Ba přímo leje. Jak jsem byla natěšená, tak se mi najednou ani nikam nechce. Z knihy mi chybí dočíst asi padesát stránek, ale potřebuju dělat jiné věci.

U moře bych ráda trošku poznávací zájezd. Abych viděla i nějaké to město. Přijde mi, že z Francie toho moc neuvidíme.

Dneska je svátek Husa – pěkně nechutný, když si vzpomenu na to, jak zavraždili ženu v knize Bosorka. Kdoví od koho je ta básnička „šestého dne v červenci někdy pozdě k ránu, zdály se mi čtyři sny přesně podle plánu. A ten pátej to byl hnus, trval jenom chvíli, zdálo se mi, že jsem Hus, co ho upálili.“ Díky tomu si přesně pamatuju, kdy je svátek Husa a v ten druhý jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj, nebo jak řekl kdosi na střední „zvěrozvěsti“. Ke zlosti češtinářky se to docela ujalo. 

Mám si s sebou vzít jen jednu knihu? A co Soubrette?

Umyla jsem nádobí, jakž takž se naobědvala a četla. Zbytek knihy jsem ale musela nafotit :-)), abych ho mohla dočíst později. Na Zličíně v Globusu jsem si koupila chleba a bagetu a vody. Na parkovišti jsem potkala nějaké dvě dámy (Slovenku Elen se Sylvou) s velkými batohy. Pak se objevila mamka a bylo po stresu. :-) Teď už cítím jenom sladké vzrušení před cestou. Růžový zápisník mi navíc ladí s tričkem. Dříve nenáviděná barva. Ještě se trochu protáhnu před cestou a můžeme jet.

Naši šoféři jsou Kateřina a Michal. Ano, čtete správně, náš autobus bude řídit žena. A co je na tom nejzajímavější, ti dva jsou manželé a mají s sebou roztomilou sedmiletou dceru, která všechno to cestování bravurně zvládá. Překvapí mě, kolik se dozvíme informací, to se hned pozná pečlivá ženská „ruka“. Stejně jako v jiných autobusech i zde mají toaletu, kterou můžeme za jízdy používat, i když je lépe chodit si na záchod o přestávkách, které budou dělat každé 2,5-3 hodiny. Cože, tak často? Tak to je pohoda, aspoň si člověk nemusí dělat starosti s tím, kolik toho vypije. Na záchod nemáme chodit na velkou, to je lepší si dojít říct a oni nám zastaví. U schodů uprostřed autobusu je nabíječka, kde si můžeme nabíjet mobily. Pivo stojí 25 Kč a mají hned několik druhů, např. nějaké radlery, Litovel. Jediné, co se nám moc nelíbí, je, že svačit máme mimo autobus, abychom nenadrobili. Na druhou stranu musím uznat, že to dává smysl, taky bych nechtěla mít zaprasený celý autobus od drobilů.


Pak už se nám představují průvodci. Eva a Martin patří k nám „pěšákům“, Honza a ještě jeden patří k „přechodářům“. Píšu si telefony pro jistotu na všechny tři, člověk nikdy neví, kdy se to může hodit. Honza vypadá na Moraváka a srandistu: „Stihli jste si to všichni opsat? Kdo to nemá, opíše si to od kámoše.“

Děláme zastávku v Plzni, kde nabíráme poslední dva turisty. Koukáme na film Dobrý ročník. Docela to ujde. Druhý film byl o Nikim Laudovi a závodech Formule 1, jmenoval se Rivalové. Když kliknete na název filmu, dostanete se na mou recenzi.

Dobrý ročník (**)

Britsko-americkou romantická komedie z roku 2006 režíroval slavný Ridley Scott. (Říkala jsem si, že je mi nějak povědomý, ale nevěděla jsem odkud. A heleme se, režíroval i Marťana, o němž jsem psala zde.) Hlavní roli šéfa týmu obchodníků s akciemi na londýnské burze Maxe Skinnera, který zdědí po svém strýci Henrym vinici ve francouzské Provence, si zahrál australský herec Russell Crowe.

Film je pohodová oddychovka bez větší myšlenky se snadno odhadnutelným koncem. Sem tam se dozvíme nějaké moudro, či se zasmějeme nějaké scénce. Ale za co má na ČSFD 78 %, to mi vážně uniká. Jak píše Niktorius, je to vlastně klasický romanťák Rosamundy Pilcher. Skoro bych až řekla, že lidé, kteří to tu hodnotili, ještě moc romanťáků neznají a nejspíš by jim připadaly stejně dobré... znám i lepší.

„Úplně jako to víno z Henryho vinic - zápletka důvěrně známá z výtvorů Rosamundy Pilcherové, figurkovité postavy a nevyvedené pokusy o humor by mohly dávat tušit, že z tohoto filmu nic dobrého vzejít nemůže. A heleme se - Ridley párkrát zamává kouzelným proutkem a vyčaruje náladotvorný vizuál, podmázne ho adekvátním hudebním doprovodem a s tisíckrát viděným si pohraje tak, že místo očekávaného odplivnutí se ještě několikrát oblíznete. I ta avizovaná klišé jsou podávána velice decentně a uvědoměle – vlastně tak, že vůbec neruší, ale přetavují se do diváckých jistot, čímž podporují pohodovou, bezstarostnou atmosféru.“

Film vznikl podle stejnojmenného románu Petera Maylea, který vymyslel společně se Scottem. Hezky zní poslední věta z oficiálního textu distributora: „Každá z postav tohoto příběhu se ocitne v situaci, která učiní její život lepším.“ Snímek má být především a o skutečném užívání si života a to bych řekla, že opravdu je.

Zaujala mě hláška: „Z výhry se nic nenaučíš. Prohra je čas od času nevyhnutelná, klíčem je, aby sis na ni nezvykl.“

P. S.: Film dostal jenom dvě hvězdičky, protože Marťan byl rozhodně lepší a ten zase má tři jenom proto, že byste si předtím měli přečíst knihu, protože to je fakt pecka. Je to jako s Harry Potterem.

čtvrtek 5. července 2018

Balicí krize

Měla bych balit, nebo se jít opalovat ven, je totiž překrásný slunečný den, ale nemůžu se odtrhnout od knihy Bosorka.

Balicí krize – jak můžu vždycky zapomenout, že je to takovej opruz?!

pátek 29. června 2018

Červen 2018

V červnu bylo teplé počasí, ale už ne takové dusno jako v květnu. Sem tam i pořádně sprchlo, a to tak, že hasiči museli odčerpávat vodu ze sklepů a bohužel déšť překvapil partičku kačerů a vypláchl je z tunelu Motolského potoka. Myslím, že dva z nich to nepřežili.

Hned na začátku června jsem vyrazila na turistický pochod do Ždírce nad Doubravou. Šli jsme asi jen desítku, ale při lovení kešek se to na dvacítku protáhlo určitě.

V polovině června jsem si koupila dvoje nové boty a rozhodla se, že je stihnu rozchodit před Francozskýma Alpama. Uvažovala jsem i o tom, že začnu do práce (nebo z ní) chodit pěšky. Mám to asi deset kilometrů, ale k tomu jsem se nakonec nedostala.

S mototuristikou to ale byla bída. Nenajezdila jsem v podstatě nic.

V pletení jsem se soustředila na dokončování a kromě ponožek Montgolfiere, které jsem si vybrala pro tento měsíc, jsem se zaměřila hlavně na svetřík Soubrette. Ačkoliv je z krajkové příze, přibývá docela rychle. Stačí trocha trpělivosti. Také jsem vytáhla již dlouho rozpletený šedý zavinovací svetřík (ještě na rovných jehlicích, katastrofa!) a pokusila se jej dokončit. V sobotu 9. června jsem se zúčastnila Světového dne pletení na veřejnosti, který se konal v Riegrových sadech a pořádala ho Radka z Upletusi.cz. Psala jsem o něm zde.

Za pět dní jsem přečetla fantastickou knihu Marťan od Andyho Weira. Nemám slov, byla úžasná... a už jsem toho o ní napsala dost zde. A pak jsem začala číst druhou skvělou knihu, tentokrát detektivku Bosorka.

Konečně jsem si vyřídila již půl roku plánovaného (a objednaného) zubaře. Byla jsem z toho dost zdrblá – jednak šlo o zákrok, který jsem nikdy dřív nepodstoupila, a jednak to bylo finančně výrazně náročnější, než bych čekala nebo si dovedla představit. Navíc se ukázalo, že můj chrup je na tom hůř, než jsem si myslela, a moje přesvědčení, že mám všechny zoubky v pořádku a bez kazů vzalo dost za své. Další dvě návštěvy mám naplánované na podzim, kdy snad vyřešíme zbytek. Musím ale panu doktorovi přiznat, že s umrtvovacími injekcemi to bylo naprosto bezbolestné, a dokonce i když to přišlo k sobě, bylo to v pohodě. Až na to, že jsem se bála, že se kousnu a bylo nepříjemné mít tři hodiny polovinu pusy ztuhlou a nemoci mluvit. Hlavně jsem to moc nedomyslela s příchodem do práce, protože když nemůžu mluvit, je to tak nějak na nic. Mile mě potěšilo, že se mnou všichni měli účast a chovali se, jako by k zubaři šli sami. 

Co se týče jazyků, tak jsem se nikam dál neposunula, pokud nepočítám pokus o napsání odborného článku v angličtině, který mě dost deprimoval tím, že jsem nevěděla, jak které termíny správně říct. Přitom při čtení odborných článků jsem problémy neměla. Dalo se rozumět docela snadno. Chtělo by to najít kvalitní články, nastudovat si je a naučit se správně používat nejčastější termíny.

Zato myslím mohu být spokojená se svým rozvojem v oblasti kreslení. Jakž takž se mi dařilo nakreslit každý den jeden obrázek. A aby byl pokrok jistější, půjčila jsem si z knihovny dvě učebnice. První věnovanou kreslení jako takovému a druhou zaměřenou na portréty. V červnu jsem se na základě té první učebnice (Barrington Barber: Naučte se kreslit za 6 týdnů, Profesionální kurz pro výtvarníky) zaměřila na kresbu zátiší. Nikdy bych nevěřila, že zrovna zátiší mě bude bavit.

neděle 24. června 2018

Neděle

Po zralé úvaze jsem se rozhodla tento víkend strávit v posteli. Kecám, prostě jsem byla pořád nějaká unavená – snad z rýmy, nebo počasí a změn tlaků – nebo z toho, kolik jsem si toho naplánovala, že jsem se na žádnou velkou aktivitu nezmohla. Kdybych aspoň dopletla kousek toho svetříku Soubrette (můžete vidět zde), abych mohla nahodit více oka a zase klidněji plést v metru. 

Jak vymyslet něco skvělého

Onehdy jsem chtěla vymyslet něco opravdu brilantního. Něco inteligentního, filozofického, nějakou hlubokou pravdu. Zkrátka něco, z čeho si sednete na zadek. 

Jenom jsem nevěděla, jak na to. Nejde jenom si vzít papír a tužku a rovnou to napsat. Ne, zrovna ve chvíli, kdy chcete něco takového říct, nebo napsat, nic vás nenapadne. A tak jsem přemýšlela, jak na to jít. Klíčem k úspěchu je nevyděsit své kreativní já tím, že před něj předložíte úkol, který musí bravurně splnit, i když se s něčím takovým potýká poprvé a ještě mu hrozíte kritikou. Kdepak, stejně jako v brainstormingu nejlepších výsledků dosáhnete tak, že se oprostíte od kritiky a potřeby skvělých výsledků. Ale jak to udělat, když jste sami a trochu vás tlačí čas?

Zkusila jsem to přesně opačně – nadepsala jsem si čistý list papíru ve stylu „dvacet blbých nápadů, proč udělat...“. Ale bez té číslovky, abych nebyla stresovaná tím, že jich musí být dvacet, když se mi jich podaří s bídou splácat pět, a nebo abych neskončila právě při dvaceti, když jich budu schopná napsat sedmdesát. Zkrátka ideální nadpis je „bláznivé nápady na...“

S trochou štěstí se po chvilce blbnutí objeví něco výjimečného a hezkého. Až si mozek odpočine, vyhraje a vydovádí se. 

pátek 22. června 2018

Film Marťan (***)

Film byl docela dobrej. Viděla jsem ho ráda, ale... No kniha je milionkrát lepší. Psala jsem o ní zde. Je mnohem vtipnější, hrdina v ní působí jako geniální, ale přitom uvěřitelný a skutečný. Se smyslem pro humor i pro detail. Ve filmu tak nějak nevyzní ta spousta výpočtů a čísel a kalkulací a přemýšlení, které musel udělat, aby přežil. Ve filmu se to všechno (549 solů) musí natlačit do 144 minut. Pět dní čtení 342 stránek dává přece jen větší prostor k vyjádření, a taky času zvyknout si na autorův styl vyjadřování, deníkovou formu... na představení si toho, jak vypadá hlavní hrdina (v mojí mysli byl ještě o něco hezčí), hub i jeho okolí. Je to jako se Stmíváním nebo Harry Potterem, film těžko může dosáhnout kvalit knihy. 

Jen pro úplnost, na ČSFD má film 82 % a je 297. nejoblíbenějším filmem. Režíroval ho Ridley Scott a Marka hrál Matt Damon.

neděle 17. června 2018

Camilla Läckberg: Bosorka (****)

To, že se na obálce píše „kráľovná severskej krimi“ a „top krimi“ ještě nic neznamená, ale po přečtení 527 stránek téměř jedním dechem nezbývá než souhlasit. Knihu jsem dostala ve slovenštině, a tak pro mě bylo zpočátku čtení náročnější. Za chvíli jsem si tak zvykla i přemýšlet a sem tam mě napadaly slovenské výrazy dříve než české, škoda, že mi to takhle nejde i s angličtinou. 

Camilla Läckberg se narodila v roce 1974 ve Fjällbacke (Švédsko). V Göteborgu vystudovala ekonomii a ačkoliv chvíli pracovala v ekonomicko-právní sféře, vždy chtěla být spisovatelkou. Debutovala románem Ľadová princezná v roce 2003 (ve slovenštině 2009). Je autorkou deseti kriminálních románů, čtyř knih pro děti a jedné kuchařky. Získala několik literárních cen a v současnosti je považována za jednu z nejúspěšnějších švédských komerčních autorek. (Zajímalo by mě, co se myslí tím „komerční“. Jací jsou jiní autoři?) Ve Vydavatelství SLOVART dosud vyšlo: Ľadová princezná, Kazateľ, Kamenár, Smoliar, Pankhart, Morská panna, Strážca majáka, Anjeličkárka, Krotiteľ.

Ze švédského originálu Camilla Läckberg: Häxan, který vyšel ve vydavatesltví Forum ve Stockholmu roku 2017 přeložila Mária Bratová. Vydalo Vydavateľstvo SLOVART, spol. s r. o., v Bratislavě roku 2018. Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Vydání první. 528 stran. ISBN 978-80-556-2886-8.

Text na obálce stojí za to opsat (krásně udělaný marketing):

„Smrť jedného človeka sa dotkne mnohých.
Smútok sa šíri ako kruhy na vode.
A najäčšmi zasiahne tých uprostred.

Všimněte si, že autorka zasadila děj detektivky do svého rodného města. Zajímalo by mě, jestli tam opravdu jsou domy, které popisovala. Hlavním hrdinou je Patrik Hedström, policista z tanumshedské policejní stanice. Nebo snad jeho žena Erika Falcková? Ta se mi moc líbí. Je to spisovatelka, která vytváří romány na základě rozhovorů a podle skutečných událostí. 

A děj? Ze statku zmizela čtyřletá holčička Linnea (milovnice pohádky Ledové království, což dělá příběh aktuálním stejně jako problematika utečenců, kterým se někteří snaží pomoci, jiní se jich štítí a někteří se jich bojí. Autorka se dobře dovedla vcítit do jejich myšlení, do toho, jak si mají oblíbit cizí zemi a lidi, kteří jim třeba připadají divní a nepřátelští.). Obyvatelé městečka si hned vzpomněli na starou tragédii, když před třiceti lety ze stejného statku zmizelo jiné děvčátko jménem Stella, které se později našlo mrtvé v lese. Tehdy byly ze zločinu obviněny dvě třináctileté dívky, které sice nemohly být souzeny kvůli malému věku, ale poznamenalo je to na celý život. Helen si vzala Jamese a nadále žije ve Fjällbacke, akorát o ní nikdo ani neví, Marie Wallová byla předána do pěstounské rodiny, protože ta její byla dost problémová. Nyní se vrátila na natáčení do městečka a zrovna teď se Linnea ztratila. Není to trochu zvláštní?

Příběh je zajímavý a napínavý, postavy dobře vykreslené, vztahy komplikované a o tajemství a překvapení není nouze. Zkrátka skvělá kniha, kde je do současného případu vložena i historická povídka z Bohuslänu z roku 1671… přiznám se, že jsem nevydržela a asi od poloviny knihy jsem ji dočetla přednostně. A připadalo mi to stejně fajn, jenom jsem ukojila svou zvědavost a přestala být rozmrzelá ze skákání mezi minulostí a současností.

Hned první den (dnes) jsem přečetla 138 stránek. A pro ty, kteří ji nebudou číst (nebo to ještě neví), tu mám pár krásných úryvků, které mě zaujaly:

Koľko rokov mi zostáva na dobrý sexuálny život? Kedy oň človek stráca záujem? Kedy chuť na sex nahrádza neodolateľná túžba lúštiť krížovky, sudoku a napchávanie sa pralinkami? (str. 12)

„Ocko, ocko, mali sme zmrzlinu!“ zvestovala šťastná Majka na zadnom sedadle. „A cukríky. A koláčiky.“
Zároveň však kontrolovala, či sú bračekovia poriadne pripásaní. Z jej pohľadu boli rodičia najmilší a najmúdrejší, ale nie takí zodpovední, aby sa postarali o jej malých súrodencov.
„No výborne, takže ochutnali všetko!“ Patrik zagúľal očami.
„Len pokoj,“ zasmiala sa Erika, „keď im budeme strážiť deti, pomstíme sa! Napcháme ich ratolesti čistým cukrom!“(str. 157)

Erika sa pri pohľade na ňu podvedome vystrela, hoci často sedela ako mech zemiakov, čo bol dôsledok dlhých hodín strávených pri počítači. (str. 183) Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak sedí mech bramborám? Jako že jsou plesnivé? Nebo se brambory válí na mechu? A jak má sedět jako mech bramborám? Až později mi došlo, že seděla jako „pytel“ brambor.

Anna má chvilku před porodem.
„Máš to naozaj premyslené?“ Anna sa chytila za brucho. „Ako sa zatvárime, keď to bude príšerné?“
„Duševne som sa naladila na niečo v lososovo ružovej,“ Erika odbočila na Grebbestad.
„Aj pre nás?“ Anna sa priam zdesila. „To vážne?“
„Nie, ty a naozaj nemusíš báť. Určite ti nájdu nejaký stan pre osem osôb a prešijú ho na teba. Len sa priprav, že na róbe bude logo športovej firmy.“
„Hahaha, to je fakt smiešne! Ani som netušila, že z mojej sestry sa stal standupkomik...“ (str. 226)

„I have a permission to look in your house,“ s nepreniknuteľnou tvárou jej ho ukázal. „Do you know this? A permission?“ 
Zvraštil čela a zamával papierom. Pozrela sa naň a zneistela.
Poodstúpila a prikývla. Mellberg si spokojne odložil do vrecka Ernstovo (= pes) potvrdenie od veterinára. Keď ide o dôležitú záležitosť, účel svätí prostriedky. (str. 242)

Poťažkal ho a vrátil na miesto. Možno by si poobede mohol so Samom cvične zastrieľať. Iróniou osudu Sam bol dobrý práve v tom, čo v živote nevyužije. A ešte v počítačoch. Schopnosti elitných strelcov sú kancelárskej kryse úplne nafigu. A pre Sama nevidel inú budúcnosť. Kancelárska krysa, nejaký ítečkar. Nudný, trápny, nepotrebný. (str. 302)

Zmocnila sa ho hrozná panika, priam mu kričala z očí, preto Rita rýchlo dodala: „Pretriedila som ti oblečenie. Aj svoje. Pre utečencov v spoločenskom dome. Pobaľ, čo je na posteli, potom im to spolu odnesieme. Dopočula som sa, že pre tých nešťastníkov, čo prišli o strechu nad hlavou, Bill robí, čo sa dá.“
„A čo si mi vytriedila?“ znepokojnel Mellberg, okamžite si však zahryzol do jazyka.
Dokonca aj jemu došlo, že na spochybňovanie Ritinho rozhodnutia nie je vhodný čas. A keby sa do výberu dostalo čosi z jeho obľúbených kúskov, ešte vždy mal možnosť nenápadne to vpašovať naspäť do skrine.
Rita akoby mu čítala myšlienky.
„A ak vopcháš naspäť čo len jedinú vec, rovno si niekde pohľadaj nocľah! A nielen na dnešnú noc...“
Dopekla. Rita je vždy o krok dopredu, hovoril si cestou do spálne. Kopa na posteli bola až znepokojujúco vysoká. A úplne navrchu trónil jeho najobľúbenejší pulóver. No dobre, najlepšie dni už mal za sebou, to je pravda, ale bol neskutočne krásny a z niekoľkých dierok ešte nikto neumrel. Nenápadne ho poskladal a poobzeral sa. Možno si to Rita nevšimne...
„Sem!“
Stála mu za chrbtom s vrecom na odpad. S hlbokým povzdychom doň vložil najprv pulóver, potom zvyšok kopy. Jej kopa bola o polovicu menšia, no ani to sa neopovážil komentovať.(str. 315)

Když máte rozvedené rodiče a mámě řeknete, že přespíte u otce a ona si to neověří.
No dnes ráno Vendela nebrala mobil, a keď zavolala Niklasovi, dozvedela sa, že Vendela uňho nespala. Vraj ho o také čosi ani nepožiadala. Mám sa znepokojovať? opýtal sa. Nie, teraz by si už mal zúriť odvrkla Sanna a položila slúchadlo. (str. 386–387)

pondělí 4. června 2018

Andy Weir: Marťan (****)

Ve středu 30. května nám angličtinářka doporučila tuto knihu, a tak jsem si ji ve čtvrtek vypůjčila v knihovně. Od té doby jsem především četla. Ani k pletení jsem se nedostala. A v pondělí 4. 6. jsem měla všech 342 stránek zdolaných. Fakt to stálo za to! Musím jí poděkovat za skvělý tip. Ona se k tomu dostala přes svého pubertálního syna.

Andy Weir je softwarový inženýr. „Celý svůj život zasvětil vědě a technice a oddal se předmětům, jako je relativistická fyzika, orbitální mechanika a dějiny vesmírných letů s lidskou posádkou. Andyho odjakživa fascinovalo cestování v kosmu a jako spousta dětí se i on chtěl stát astronautem. Místo toho napsal knihu, Marťana, a doufá, že je to jeho první z mnoha výletů do mezihvězdných prostor.“ (text na předsádce knihy)

Z anglického originálu The Martian vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014 přeložil Michal Prokop. V Praze roku 2015 vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Knižní klub jako svou 7908. publikaci. Počet stran 344. ISBN je 978-80-242-5015-1.

Věnování: Mámě, která mi říká „Okurko“, a tátovi, který mi říká „Chlape“.

Kniha začíná mapkou Marsu, která pro vás začne být zajímavá asi až tak v polovině knihy. Že bude kniha zajímavá, jsem poznala už na stránce 9, kde začíná. 

»Deníkový záznam: sol 6 
Jsem v hajzlu. 
Tak zní můj kvalifikovaný názor. 
V hajzlu.
Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen.
Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let. 
Pro úplnost... šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teď praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“
A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí.« (str. 9)

DĚJ
Víte co? Nechce se mi to popisovat. Určitě ho najdete na Wikipedii, nebo jste viděli film, nebo můžete udělat to úplně nejlepší – knihu si sami přečíst. Je to o chlapovi, který uvíznul na Marsu a chce přežít. Je chytrej, vtipnej, má nadhled a zároveň mu věříte, že by takový skutečně mohl existovat.

Mimochodem, dneska je Díkůvzdání. Rodina se sešla na tradiční hostinu u našich v Chicagu. Řekl bych, že tam nebude moc veselo, když jsem před deseti dny umřel. Sakra, nejspíš se už taky konal můj pohřeb. 
Zajímalo by mě, jestli se někdy dozvědí, jak to bylo doopravdy. Měl jsem tolik práce s tím, abych zůstal naživu, že jsem vůbec nepřemýšlel, čím asi tak procházejí naši. Zrovna teď prožívají tu nejhorší bolest, jakou člověk může zakusit. Dal bych cokoli, aby se dozvěděli, že jsem živý. 
Jenom musím přežít, aby se mi to povedlo. (str. 23)

Kdybyste se zeptali inženýrů z NASA, co nejhoršího se v Habu může přihodit, všichni by vám řekli, že „požár“. Na otázku, k čemu by vedl, by odpověděli, že ke „smrti v plamenech“. (str. 35)

Trvalo to fakt dlouho. Vyhrál jsem si s hydrazinem celou noc. Ale podařilo se.
Ačkoliv jsem to mohl zvládnout rychleji, opakoval jsem si, že když člověk v uzavřeném prostoru zapaluje raketové palivo, opatrnost není na škodu. 
Můžu vám říct, že je to teď u mě jako v tropické džungli.
Mám tady skoro 30 °C a příšerné vlhko. Vyslal jsem do vzduchu spoustu tepla a padesát litrů vody.
Hab měl celou dobu asi tolik práce jako matka zvlášť neposedného batolete. Doplňoval kyslík, který jsem spotřeboval, a recyklátor se snažil srazit vlhkost na přijatelnou úroveň. S horkem se nedá dělat nic. Hab nemá klimatizaci. Na Marsu je zima. Nepředpokládali jsme, že se budeme zbavovat přebytečného tepla. 
Už jsem si zvykl na ustavičný vřískot všelijakých alarmů. Požární konečně utichl, protože momentálně nic nehoří. Varování před nízkou hladinou kyslíku by mělo přestat co nevidět. Upozornění na zvýšenou vlhkost uslyším o něco déle. Recyklátor vody si dneska ještě mákne. 
Chvíli povykoval ještě jeden alarm. Naplnila se hlavní nádrž recyklátoru. Přesně takové problémy chci mít! (str. 39)

Jsem hrozně utahaný. Byl jsem vzhůru celou noc a teď se musím vyspat. Do říše snů se vydám v nejlepší náladě od solu 6. 
Začíná se mi dařit. Vlastně všechno vychází skvěle! Je možné, že přece jenom přežiju!
Deníkový záznam: sol 37
Jsem v hajzlu a smrt se blíží!
Fajn, uklidni se. Určitě něco vymyslíš.
Drahý budoucí marsovský archeologu, tenhle záznam pro vás píšu v roveru 2. Asi se ptáte, proč nejsem v Habu. Protože jsem z něj v hrůze utekl! A teď nevím, co podniknu dál.
Zřejmě bych měl objasnit, co se přihodilo. Pokud je tento záznam poslední, aspoň se dozvíte důvod. 
Několik posledních dnů jsem spokojeně vyráběl vodu. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. (Chápete tu slovní hříčku? „Jako ryba ve vodě“?
Dokonce jsem zvýšil tlak v kompresoru palivového agregátu MAV. Byla to komplikovaná technická záležitost (přidal jsem napětí v čerpadle). Takže vody přibývalo ještě rychleji.
Po první várce padesáti litrů jsem se rozhodl zpomalit a pokračovat tempem, jakým získávám O2. nechtěl jsem, aby rezerva klesla pod 25 litrů. Takže jakmile jsem se dostal moc nízko, přestal jsem si hrát s hydrazinem, dokud se množství O2 nevrátilo výrazně nad 25 litrů. 
Důležitá poznámka. Když říkám, že jsem vyrobil padesát litrů vody, je to odhad. Recyklátor nezachytí padesát litrů vody. Půda, kterou jsem natahal do Habu, byla úplně suchá a žíznivě nasávala podstatnou část vlhkosti. Stejně bych do ní vodu nalil, a tak jsem nebyl nervózní ani překvapený z toho, že se recyklátor vůbec nepřiblížil hranici padesáti litrů.
Po zvýšení výkonu čerpadla jsem každých patnáct hodin připravil deset litrů CO2. Tento proces jsem zopakoval čtyřikrát. Z mých výpočtů vyplynulo, že včetně první dávky padesát litrů bych měl do systému přidat 130 litrů vody.
Jenomže matematika dokáže člověku pěkně zamotat hlavu!
Shromáždil jsem sedmdesát litrů vody v recyklátoru a v zásobníku vyrobeném ze skafandru. Dost vlhkosti se vysráželo na stěnách a klenuté střeše a podstatnou část určitě vsákla zemina. To ale nevysvětluje chybějících šedesát litrů vody. Někde se stala chyba. 
Pak jsem si všiml druhé láhve O2. 
V Habu jsou dvě rezervní láhve O2. Z bezpečnostních důvodů se nacházejí na opačných koncích stanice. Hab si může vybrat, kterou použije. Ukázalo se, že atmosféru doplňoval z láhve 1. Ale když jsem do systému dodával O2  (přes oxygenerátor), Hab tento přírůstek rozděloval rovnoměrně do obou. V láhvi 2 se zvolna hromadil kyslík.
To není problém. Hab prostě dělal svou práci. Znamenalo to však, že jsem získával stále víc O2. Proto jsem ho nespotřebovával tak rychle, jak jsem si myslel.
Nejdřív jsem se zaradoval: „Výborně! Víc kyslíku! Teď můžu vyrábět vodu rychleji!“ Potom jsem si ale uvědomil něco znepokojivého. 
Objasním vám to: Získávám O2. Jenže objem, který přivádím zvnějšku, je konstantní. Proto jediná možnost „zisku“ předpokládá, že ho spálím míň, než jsem se domníval. Ale hydrazinovou reakci jsem postavil na domněnce, že spotřebuju všechen. 
Vysvětlit se to dá jedině tak, že jsem nespaloval veškerý uvolněný vodík.
Teď, z odstupu, je to zřejmé. Nedošlo mi však, že vodík neshoří beze zbytku. Minul plamen a vesele pokračoval v letu. Sakra, Jime, jsem botanik, ne chemik!
Na chemii není spolehnutí, a tak jsem měl ve vzduchu nespálený vodík. Všude kolem. Smísil se s kyslíkem. Jen tak se vznášel. Čekal na jiskru, aby mohl vyhodit Hab do povětří!
Jakmile mi to došlo a sebral jsem se, vzal jsem sáček na vzorky, trochu jím zamával a uzavřel ho.
Hned jsem vyrazil ven do roveru, kde mám analyzátory atmosféry. Dusík: 22 procent. Kyslík: 9 procent. Vodík: 64 procent.
Od té doby se schovávám tady v roveru.
Hab se změnil v království vodíku.
Mám obrovské štěstí, že ještě nevybuchl. PO sebemenším výboji statické elektřiny bych měl svůj vlastní Hindenburg.
A tak sedím v roveru 2. Můžu tu zůstat celý den, maximálně dva, než se zanesou filtry CO2 ve vozidle i v mém skafandru. Do té doby musím vymyslet, jak to vyřeším. 
Z Habu je teď bomba. (str. 40–42)

Byl jsem štěstím bez sebe! Nic lepšího jsem nemohl vymyslet! Nejenže jsem se zbavoval vodíku, ale ještě jsem vyráběl vodu!
Všechno šlo hladce až do výbuchu.
V jednu chvíli jsem spokojeně spaloval vodík, a vzápětí jsem se octl na opačném konci Habu a všechno bylo rozházené. Vrávoravě jsem se postavil a přehlížel jsem chaos kolem. (str. 47)

Jsem zpátky v roveru. I když je vodík pryč, nehodlám se zdržovat v Habu, který sám od sebe vybuchuje. (str. 49)

Navigační maják Habu má dosah jenom čtyřicet kilometrů, takže tady je mi k ničemu. O tomhle problému jsem věděl už při plánování výletu, a tak jsem přišel s geniálním řešením, které nefunguje.
V počítači jsou podrobné mapy, takže jsem předpokládal, že bych se mohl orientovat podle význačných bodů v krajině. Spletl jsem se. Ukázalo se, že podle význačných bodů se orientovat nedá, jestliže člověk žádné takové body nenajde. (str. 96)

Když teď se mnou z NASA můžou mluvit, melou v jednom kuse. 
Věčně se mě ptají na všechny systémy Habu a mají tam plnou místnost lidí, kteří se mi snaží kecat do pěstování brambor. Je to fakt skvělý, když se parta troubů ze Země snaží vykládat mně, botanikovi, jak se starat o rostliny.
Většinou si jich nevšímám. Nechci vypadat arogantně, ale jsem nejlepší botanik na planetě. 
Jeden bezva bonus: e-mail! Stejně jako za starých dobrých časů na Hermesu mi chodí datové balíky. Pochopitelně jsou v nich e-maily od přátel a příbuzných, ale NASA mi posílá taky vybrané zprávy od veřejnosti. Už jsem dostal e-maily od rockových hvězd, sportovců, herců a hereček, a dokonce od prezidenta. 
Jeden z nich byl z mé alma mater, Chicagské univerzity. Napsali mi, že když člověk někde začne něco pěstovat, oficiálně to místo „kolonizuje“. Takže jsem oficiálně kolonizoval Mars. 
To koukáte, Neile Armstrongu! 
Největší radost mi ale udělal e-mail od mámy. Je v něm přesně to, co byste čekali. Díky Bohu, že jsi naživu, drž se, neumírej, pozdravuje tě táta atd. 
Přečetl jsem si ho piadesátkrát za sebou. Moment, nevykládejte si to špatně. Nejsem maminčin mazánek nebo tak něco. Jsem dospělý muž, který nosí plínky jen příležitostně (ve skafandru se to musí). Je naprosto mužné a pro mě normální, že se upínám k dopisu od mámy. Nejsem jako kluk, kterému se stýská na táboře, chápete? (str. 140–141)

Kromě toho se učím morseovku. Proč? Protože to je náš záložní komunikační systém. NASA usoudila, že desítky let stará sonda není jako jediná možnost spojení úplně ideální. 
Kdyby Pathfinder zdechnul, budu psát z kamenů zprávy, které si NASA přečte pomocí družice. Neodkážou mi odpovědět, ale aspoň nám zůstane jednosměrná komunikace. Proč morseovka? Protože tečky a čárky se z kamenů dělají daleko snadněji než písmena.
Jako způsob dorozumívání to ale stojí za prd. Doufám, že to takhle nedopadne. (str. 141)

Dneska jsem dostal první e-mail z Hermesu. Zatím nám NASA neumožňovala přímý kontakt. Předpokládám, že měli strach, že napíšu něco jako: „Zapomněli jste mě na Marsu, pitomci!“ Chápu, že posádku překvapilo, když se jim ozval duch minulosti marsovských misí, ale co se dá dělat. Občas bych si přál, aby se k nám NASA nechovala jako chůva. (str. 142)

Víc vtipných úryvků jsem si zakázala, ale v deníku budou!