neděle 3. února 2019

Neděle 3. února 2019

Venku chumelí jako šílený.
Z okna je to nádherné.
Praha zmizela
A taky všechny zvuky.
Hučí jen topení.
Nechtěla bych být někde venku
V autě, možná ani na běžkách,
Ale takhle za oknem
JE TO DOKONALÉ.

sobota 2. února 2019

Pečené brambory

K obědu jsem vyzkoušela nový recept. Tedy spíš recept-nerecept, takový ten, co řadím do kategorie „pro ajťáky“, protože je velice snadné ho udělat. A možná o to důležitější je mít takových receptů celou řádku – když nemáte čas nic moc plánovat a vyvařovat, nebo když potřebujete sdělat zbytky toho, co máte doma. Pochází z kuchařky Nejlepší Gervais recepty, kterou jsme dostali k nákupu někde v Globusu nebo Albertu a zatím z ní nic nevyzkoušeli. Tahle kombinace pečených brambor a Gervaise mi ale připadá dokonalá. (viz článek Pečené brambory s Gervaisem)

čtvrtek 24. ledna 2019

Vědět, co máte dělat, a dělat to, jsou dvě různé věci

Někde na netu (asi Seznam) jsem narazila na článek, zda se dá věřit doktorům, kteří káží zdravý životní styl a jsou obézní, kouří apod. Překvapilo mě, že si někdo takovou otázku vůbec pokládá. Samozřejmě že ano. A že by měli jít příkladem? To by měli politici taky. A jak to vypadá?

Přitom politici to mají mnohem jednodušší. Stačí nekrást a nelhat. No, dobře, asi tam bude ještě pár věcí, jako mluvit slušně (to už není vždycky tak jednoduché) a mluvit, když mají co říct (zejména na veřejnosti nebo do televize) a tak dále.

Takový doktor to má ale výrazně horší. Sice se na něj neupírá pohled celé veřejnosti, ale zase je víc po ruce. A jak říkal jeden můj známý – všichni víme, jak žít zdravěji (něco jsou sice mýty – jako že musíte snídat), ale nedodržujeme to. 

Já kdybych dodržovala jenom to, co jsem psala na blogu, to by byla pohoda! Už jenom ta Velké pravdy v samostatném souboru! Třeba vždycky si s sebou vzít svetr a pití (a něco malého k jídlu).

středa 23. ledna 2019

Čaj se Sherlockem Holmesem

Jak už jsem psala v článku Angeliky vánoční deník (2018), 5. část, o akci Městské knihovny v Praze jsem se dozvěděla v podstatě náhodou. V diáři jsem měla poznamenané narozeniny Sherlocka Holmese napůl z recese, napůl proto, že jsem na ně nechtěla zapomenout a ráda bych k nim napsala nějaký článek, což jsem také uskutečnila.

Jednalo se už o pátou narozeninovou oslavu. Čtenáři s platným průkazem měli vstup zdarma, ostatní za 40 Kč. Mohli jste si dát drobné občerstvení – čehož jsem s chutí využila a dala si Earl Grey (i když pytlíkový) a nějaké ty sušenky. Opravdová pecka ale byla, když jedna paní přinesla pikslu s domácím vánočním cukrovím. Nejprve to nabízela sama a pak ji postavila vedle ostatních. Velice sladké, ale lahůdka.

Byla jsem dost překvapená, že si ostatní raději brali běžné průmyslové sušenky, kterých si můžete i v krámě koupit spoustu. A jaké přitom měla povedené úlíky. A ještě jedno mi moc chutnalo.

V Malém sále probíhaly přednášky. S tou první v 17 hodin vystoupil JUDr. Jiří Straka. Její název byl Rukopisy jako důkazy v díle o Sherlocku Holmesovi z pohledu moderního písmoznalectví. Kvalita promítané prezentace byla děsivá a měla jsem pocit, že jsem se vrátila aspoň o patnáct let zpátky – na každém slidu spousta textu, který nebyla šance přečíst. Ale nakonec to nebylo potřeba, protože přednáška byla zajímavá. Jen se do toho člověk musel trochu vpravit. A to i myšlenkami, protože se jednalo o rozbor toho, co mohl Sherlock z některých šifer či předaných vzkazů opravdu vyčíst a co nikoliv. Neodolala jsem a psala si poznámky.

Druhou přednášku měla paní Zora Duchoňová. Tahle prezentace byla plná obrázků a zajímavých poznámek. Nebyla snad ani tak vědecká jako ta předcházející, ale ukrývalo se za ní mimořádné množství práce. Nejzajímavější byla asi ta část, že si britská královna psala od útlého věku deníky. Přednáška byla nazvána Směnky, šeky a padělání podpisů v Kánonu.

Následovalo sebepředstavení dvou českých spisovatelů detektivek: Marie Rejfové a Tomáše Bandžucha. Oba působili až neuvěřitelně příjemně a skromně. Paní Rejfová se přiznala, že měla problém vymyslet název pro svou knihu, a tak nakonec s nakladatelem zavedli zvyk, že se její díla jmenují podle českých přísloví. A tak si můžete přečíst: Kdo má pod čepicí, Kdo jinému jámu kopá, Komu straší ve věži. Hlavní hrdinkou jejích veselých (nevím, co si pod tím představit, musím si nějakou přečíst) detektivek je příliš zvědavá Josefína Divíšková. Kdo jinému jámu kopá od Mystery Pressu získala v roce 2017 třetí místo Ceny Jiřího Marka. Tomáš Bandžuch píše historické krimi romány.

Také jste měli možnost vyměnit si detektivky, které zde byly volně k rozebrání. A pokud se vám povedl testík, mohli jste dostat nebo si koupit placku s citátem ze Sherlocka Holmese. První otázka mi přišla směšná. Copak na takovouhle akci může přijít někdo, kdo neví, že prvním dílem byla Studie v šarlatové? (Holmesology by překvapilo, že takový člověk může vůbec existovat.) Další otázky již byly náročnější, protože se týkaly i jiných detektivů, třeba jaké národnosti byl Hercule Poirot, nebo která z následujících tří knih není od Agathy Christie (následovala vyjmenovaná díla), záludná mi přišla i otázka, kdo je zakladatel detektivního žánru. Jistě, mohl by to být Poe, ale ten je již zakladatelem hororu. Že by byl zakladatelem obou?

Později jsem na Wikipedii (zde) zjistila, že tomu tak opravdu bylo a navíc byl Doyle značně ovlivněn Poeovým detektivem Duphinem. Když jsem se o tom později bavila s jednou knihovnicí, doporučila mi k přečtení Vraždy v ulici Morgue. Poe je pokládán za zakladatele žánru v tom smyslu, že určil některá základní pravidla a postupy.

A na závěr, od 19:05 byla hra Vyděrač, kterou si připravil Institut pro studium života a díla Sherlocka Holmese. Byla pěkná a povedená, akorát jsem zase nezjistila, jak se jmenuje vražedkyně. 

Zdroje:
vlastní poznámky
https://jihlavsky.denik.cz/tipy/caj-se-sherlockem-holmesem-332156.html
https://m.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/sherlock-holmes/?knihovna=1&knihovna=1&knihovna=1

úterý 22. ledna 2019

12 aktuálně nejoblíbenějších chorvatských písniček

Napadlo mě, že už jsem dlouho nezveřejnila žádný seznam, a tak jsem si řekla, že by bylo zajímavé najít 10 nejoblíbenějších písniček, které právě poslouchám. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem zvolila následující:
Bez určení pořadí, samozřejmě, to bych u toho strávila měsíc a stejně by se některé ocitly vedle sebe. Po kliknutí na ně si je můžete pustit na youtube.

pondělí 21. ledna 2019

Šimon a Matouš jedou na riviéru (****)

Tentokrát oba hrdinové přistoupí na to, že s kamionem přejedou z Itálie do Marseille, kde vyloží zboží a dostanou spoustu peněz. Námět pochází od Sergio Bazzini, scénář napsali: Pierluigi Alberti, Gabriele Giustiniová, Tulio Demicheli. Herci stejní, legrace taky. Na ČSFD 78 %

Šimon: „Jestli chceš kvůli kousku žvance začít pracovat, tak se mnou nepočítej.“

Mafián tvářící se jako budoucí zaměstnavatel: „Doklady prosím.“
Matouš za odcházejícím Šimonem: „Kam jdeš? Neblázni, tohle není policie. Omluvte ho prosím, je roztržitý. Neví, co dělá.“

Mafián tvářící se jako budoucí zaměstnavatel: „Náklad odvezete do Marseille a tam ho předáte…. Tam ho složíte, necháte tam kamion a prvním vlakem se vrátíte zpátky. Souhlasíte?“
Š. + M.: „Souhlasíme. “
Mafián: „Dobrá, tak to opakujte. “
Š. + M.: „Souhlasíme. “

Šimon: „Mám spolehlivej systém. Opakuj: Neni mi špatně.“
Matouš: „Neni mi špatně. Neni mi špatně. Neni mi špatně.“
Šimon se přitom cpe jídlem: „Opakuj to. Zabere to.“
Matouš: „Jdu blejt.“

(Teď jsem to slyšela s verzí: Netrpím mořskou nemocí. A to není tak dobrý. Nebo mám špatnou paměť.)

neděle 20. ledna 2019

Šimon a Matouš: Obchodníci s diamanty (****)

Stejně jako mě už odmalička baví Bud Spencer a Terence Hill, tak tihle dva jsou úplně stejně super. Zajímalo by mě, jestli se někdo snažil obšlehnout námět. Jsou si totiž náramně podobní. I styl boje. Akorát jsou to Paul Smith (v českém znění Rudolf Jelínek), Michael Coby (Ladislav Mrkvička). Námět a scénář pochází od Pierluigiho Alberti, Gabriele Giustiniové a Uga Tucci. Hudba je od skupiny Juniper a je v obou filmech víceméně stejná. Tu hlavní písničku zbožňuju. Film trvá hodinu a půl. Na ČSFD má 76 %. 

V tomto prvním filmu se hrdinové schovávají v kostele a nějakým nedopatřením se jim do rukou dostane socha Madony s brilianty, které mají propašovat do Holandska. O tom oni ale nemají nejmenší tušení. Film je plný historek, dvojsmyslů a nejrůznějších legrácek. Třeba jak Šimon vrazí hlavou do slona, ten se dvakrát otočí kolem své osy a upadne. Šimon zašilhá a je připraven běžet dál. Matouš ho sprdne, že má dávat pozor, kam šlape, otočí se, zakopne a svalí se na hromadu pytlů. Mimochodem krásně herecky zvládnuté – pádů a skoků tam bylo dost a dost. A u rvaček se kaskadéři taky museli vyblbnout. A útěk z vězení taky stojí za to. 

Šimon, když vylezou z pytle a je jim zima: „Říkals, že tahle loď pluje do Itálie.“
Matouš: „No a co?“
Šimon: „Nejsme náhodou v Grónsku? “
Matouš: „No tak asi zabloudili. “

sobota 19. ledna 2019

Doba ledová 2 (****)

Hlavní skupinku tvoří mamut Many a jeho dva přátelé: tygr Diego a praštěný lenochod Sid. Manymu všichni začínají vnucovat, že mamuti už buď nejsou, nebo vyhynou. Při putování k lodi, kde by se zachránili před potopou, potkají dva malé potrhlé vačičáky a jednu vačičandu. A samozřejmě jsou tu vsuvky s bláznivou veverkou ženoucí se za ořechem. Jako v minulém díle je tím nejvtipnějším bodem filmu. Ty její vytřeštěné oči! Na ČSFD má 67 %. 

„Neposlouchejte ho, ten by za pár šupů prodal i vlastní matku.“
„Ty bys měl zájem?… Vlastně ne, to bych nikdy neudělal.“

„Ach ne, nějakej idiot chce sjet skluzavku smrti.“
Many: „Ale ne. Snad to není ten náš idiot.“

Many na mamutici: „A na tom stromě jsi byla vlastně proč?“
„Hledala jsem tam brášky. Vždycky spadnou do maléru.“
Many: „Bratry? Takže je vás tu víc?“
„Jasně. Jsou nás tu mraky.“
Many: „Kde?“
„No. Tady všude. Pod kameny a v dírách v zemi. Většinou vylézáme večer, aby nás neodnesli ptáci.“
Many: „Eeeee?“
Sid: „Oholte mi rypák a říkejte mi rypoš, jestli tohle není další mamut.“
„Kde? Moment, já myslela, že už vyhynuli. Proč na mě tak koukáš?“
Many: „No já nevím. Možná proto, že jsi mamut?“
„Já? Nebuď labuť. Já nejsem mamut, ale vačice.“
„Jo, těší mě, já jsem mlok, tohle je přítel jezevec a tohle je ptakopysk.“

Many: „Má vedení ještě delší než dlouhý.“
Sid: „Many, být na pokraji vyhynutí, tak nejsem vybíravej.“

„Já myslela, že tlouštíci mají být bodří.“
Many: „Já nejsem tlustej, to dělá ta srst. Je načechraná.“
„Je tlustej.

Sid: „Many, proč taky nepředstíráš, že jsi mrtvej.“
Many: „Protože já jsem mamut.“
Sid: „A za piškotek bys to udělal?“

Diego: „Copak nevidíte, že ten led je tenkej?“
Sid: „Ale Diego. Je tenkej, ale přesto udrží desetitunovýho slona a devítitunovou vačici.“

pátek 18. ledna 2019

Po čem ženy touží 1

Vlivem čtení knihy s tímto názvem od Fay Weldonové, jsem se nad touto otázkou musela hlouběji zamyslet. Po čem asi tak toužíme? 

Z legrace se občas říká, že ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Možná je to pravda. Ale spíš ne?

Obvykle nejspíš toužíme po tom, co zrovna nemáme. Jako všechny lidské bytosti. Od maličkostí až po to největší. My s rovnýma vlasama chceme vlnité, aspoň trochu. Případně i blonďaté nebo rovnou zrzavé. Nevím, proč právě po nich jsou chlapi jako šílení. Možná je jich tak málo. 

Taky chceme mít větší prsa, menší bříško a boky, delší nohy… V různém věku bychom nejradši upravily naše partie různě, časem se totiž ukazuje, že z velkých prsou bolí záda a nedá se s nimi cvičit (a ke stáru ztrácí rychleji svůj tvar), s širšíma bokama se líp rodí děti, a když máte trochu nadváhu, nemáte v obličeji vrásky a nevypadáte scvrkle jako křížala.

Občas toužíme po chlapovi, to když zrovna žádného nemáme, nebo s ním nejsme spokojené, jindy si zase říkáme, jak skvělý by byl život, kdybychom se o nikoho nemuseli pořád starat, vařit mu atd. Kdybychom se na nikoho nemusely ohlížet, sbalily si svých pár švestek a odjely třeba na půl roku na Erasmus do Finska, nebo na dva roky na zahraniční stáž do Ameriky. Jenže co s chlapem? Nechat ho tu? Vytrhnout ho z jeho práce a prostředí (a kolektivu) a vzít s sebou? Nebo nikam nejet?

Být v takovou chvíli bez chlapa vás zbaví dilemat a poskytne vám svobodu. Jenže když chcete jít na ples, nebo do tanečních, nebo do divadla, nebo se s někým podělit o vtipy z výborné knihy, kterou jste právě přečetly, zase vám ten chlap chybí.

A takhle je to vlastně se vším. Každá příležitost je z jiného pohledu nedostatkem. Napadá mě jenom jediná cesta ke štěstí – být spokojen s tím, co mám, a maximálně si to užívat. Období s chlapem využít ke společným aktivitám a období osamělosti zase k jiným. Teoreticky by šlo vymyslet kratší období osamělosti v době, kdy máte chlapa a potřebujete si dáchnout. Mám známou, která jezdí každý rok snad na čtrnáct dní sama na dovolenou. A když se vrátí, má si o čem povídat se svým drahým mužem. Otázkou je, jaké by to bylo, kdyby zjistila, že už se vracet nechce.

úterý 15. ledna 2019

Exkurz do tajů plynového osvětlení

Z hlediska vnímání osvětlení jsou plynové lampy poznat na první pohled. Bílé plynové světlo je příjemnější než světlo dnes používaných sodíkových výbojek, především proto, že je svým spektrem bližší světlu dennímu a oproti „chladné“ elektřině v plynových lampách hoří plameny. U elektrických lamp je podle skleněný kryt z matného skla, u plynových lamp ze skla čirého.

V některých částech historického centra bylo od roku 2002 obnovováno funkční plynové osvětlení, které je replikou původního historického. Projekt obnovy plynového osvětlení byl zaveden pro zvýšení turistické atraktivity města, oživení turistického ruchu a navození romantické atmosféry v centru města. Obecně je pořízení a provoz plynového osvětlení dražší než u elektrického – zářivek, výbojek i LED. Mají složitější technologii (plynový hořák, punčošky, hlídač plamene) a nižší účinnost.


Kde všude je v Praze najdeme

V jednom z prostudovaných článků jsem se dočetla, že plyn je součástí projektu UNESCO a Pražské památkové rezervace. Plynové lampy by měly vést z Celetné ulice až na Hradčanské náměstí. Plynové osvětlení bylo v letech 2002–2012 obnoveno v oblasti Královské cesty s využitím replik historických stožárů a luceren. Zde je postup obnovy:

  • 2002: prvních 9 nových plynových lamp na zemní plyn v Praze v Michalské ulici,
  • 2004: 26 lamp na Uhelném trhu, a v Melantrichově, Vejvodově a Michalské ulici, založen Cech lampářů,
  • 2005: 93 lamp v Celetné ulici a na části Staroměstského náměstí,
  • 2006: rekonstrukce novorenesančního kandelábru na Hradčanském náměstí, poznámka mimo: olympijský oheň na zimních olympijských hrách v italském Torinu byl ze zemního plynu,
  • 2007: 182 lamp v Železné, Rytířské, před Stavovským divadlem, v Hlavsově, Jilské, Karlově ulici, na části Staroměstského náměstí, na Malém náměstí a na zbytku Uhelného trhu,
  • 2008 (nejspíš): 101 lamp na Ovocném trhu a v Karlově ulici, v rámci 160 let pražského plynárenství bylo zprovozněno 5 nových plynových lamp v areálu PP, a. s., v Michli,
  • 2009: 101 lamp v Mostecké ulici, na Malostranském náměstí, 46 lamp v dolní polovině Nerudovy ulice a na Jánském vršku,
  • 2010: 39 lamp na Karlově mostě (údajně je nyní jediným mostem na světě osvětleným plynem), možná jich je tam jen 37 podle článku Plynové lampy v Praze se opět rozzáří, ale možná jde jen o to, jestli se počítají i ty na krajích,
  • 2012: dokončení plynového osvětlení na spojnici mezi Prašnou bránou a Pražským hradem,
  • 2013: 34 lamp v Nerudově ulici, uvažovalo se o zavedení plynového osvětlení na Zámecké schody, ulici Na Kampě nebo na Velkopřevorské náměstí,
  • 2014: rekonstrukce čtyřramenného kandelábru na Dražického náměstí.
Jako další místa vhodná pro zřízení plynového osvětlení byly v roce 2014 jmenovány Josefov, Žofín, lampy na rampě Národního muzea, pylony před Rudolfinem, Kampa a okolí, Zámecké schody, Hradčany a Nový Svět, rozhodnutí však záleží na vedení města.

Jak to funguje

Moderní plynové lampy zřizované od roku 2002 jsou ovládány dálkově z dispečinku provozovatele veřejného osvětlení, je však možné je rozsvěcet a zhasínat i ručně, pomocí klasického vahadla s táhly, což se dělá v době adventu, kdy chodí po části Starého Města lampář – pracovník provozovatele veřejného osvětlení – v dobovém obleku s dlouhou lampářskou tyčí aby předvedl zapomenuté tradiční řemeslo. Druhým lampářem je vedoucí Plynárenského muzea a viceprezident Cechu lampářů, který v rámci organizovaných procházek Prahou seznamuje zájemce s historií a současností plynového osvětlení a ukazuje jim ruční rozžíhání lamp pomocí lampářské tyče.

Světlo plynových lamp je bílé, zatímco nejběžněji užívané sodíkové výbojky mají světlo oranžové. Charakteristické je u plynových lamp typické „blafnutí“ při zapálení a v zimě tiché syčení při spalování plynu. Lampa se skládá ze 6 Auerových žárových punčošek, 1 Auerovy punčošky malé, která slouží jako zapalovací věčný plamínek, z elektroniky zapalování a automatického hlídání plamene, což je elektrická pojistka, která přeruší přívod plynu do lampy v případě zhasnutí plamene na punčoškách, např. v případě jejich vyhoření nebo poškození. Přívod plynu k lampám je jištěn trojitě, technologií schválil Strojírenský a zkušební ústav, dále jsou prováděny periodické kontroly a revize a průběžně též vizuální kontrola svítivosti a správné funkčnosti lamp.


Kousíček historie

Prvních 200 plynových lamp v pražských ulicích bylo slavnostně rozsvíceno 15. září 1847. Plyn byl do nich přiváděn z první plynárny pro veřejné osvětlení v českých zemích, která se nacházela v Karlíně poblíž hranice s Novým Městem, přibližně v místech dnešního hotelu Hilton na Florenci, a vyráběla svítiplyn za pomoci černého uhlí. 

V roce 1940 osvětlovalo pražské ulice a náměstí už více než 9 tisíc plynových svítilen. 


Již od konce 19. století však bylo plynové osvětlení doplňováno a pak i postupně nahrazováno elektrickým. Ale díky novému prvku hořáku – punčošce – byla svítivost plynových lamp vyšší než elektrických, takže bylo elektrické osvětlení opět na čas odstrčeno do pozadí.


V dubnu 1985 byly z plynového zdroje na elektřinu přestavěny poslední lampy, stožáry na Hradčanském náměstí a v Loretánské ulici.


V prvním desetiletí 20. století bylo v Praze zhruba 135 tisíc svítidel veřejného osvětlení. V roce 2014 bylo v Praze necelých 700 nových plynových lamp.


Vedoucí Plynárenského muzea v Praze Jan Žákovec měří 205 centimetrů, což je u lampáře rozhodně výhoda. „Vím o lampáři v Polsku ve Wroclawi, v Brestu v Bělorusku i v Londýně… je nás velice málo,“ přiznává Žákovec s úsměvem.“ Zlatá éra lampářství byla ve 20. letech. V roce 1927 bylo asi 140 lampářů. Měli na starosti okolo 7500 plynových lamp.


Pokud vás zajímá, jak se lampy pro Prahu vyrábějí, můžete se podívat sem.

sobota 12. ledna 2019

Pochod Večerní Prahou a exkurz do tajů plynového osvětlení

Po minulém spacím víkendu je tento poněkud náročný. Mám takovou oblíbenou (původně chlapskou) hlášku, že jsem doma Někdo. Tenhle víkend by totiž někdo měl vyprat tři várky prádla (včetně povlečení), někdo by měl převléknout postele, někdo by měl umýt nádobí, podlahu, možná i něco upéct a samozřejmě taky navařit. 

Přes den jsem tedy pracovala doma a ve čtyři vyrazila do centra. Metrem jsem dojela na Můstek, pak tramvají na Národní třídu (zase jsem chvíli váhala, jestli tam není Dlouhá třída, pořád se mi pletou) a pak jsem dumala, kudy jít k Pražské plynárenské. Věděla jsem, že by to mělo být směrem na Václavák, a tak to nešlo splést. A za chvilku už jsem začala potkávat lidi s popisem trasy.

Cestou tam i ve frontě jsem si trochu pletla Mamelucker. Při přepočítávání jsem zjevně někde udělala chybu, protože mi to začalo trochu nevycházet. Ach jo. Navíc z té černé se taky neplete nic moc, protože není vidět, jestli jsou oka pletená hladce nebo obrace. A ještě mě rozčiluje, že mi ruce smrdí jako rybinou. Nevím, je to snad mosaznými jehlicemi, nebo co to holky říkaly. Ale mám je už v jiných velikostech a tam je to v pohodě.

Původně se mnou měla jít ještě kámoška, ale protože jí nebylo dobře – obě jsme byly přes Vánoce slušně chcíplé, i když ona ještě o něco víc – zůstala raději doma. A dobře udělala, protože byla celkem zima, lehce větrno (hlavně ke konci) a na závěr taky malinko poprchalo. Nic moc pro někoho, kdo ještě pořád kašle.

A tak jsem šla jenom s tátou. Když jsme chvilku stáli ve frontě, ozvala se za mnou nějaká starší dáma: „To jsou ale pěkný ovečky.“ Nenapadlo mě, že to je na mě, ale zaujalo mě to. Přece jen jsem nedávno přečetla dvě knihy o ovcích, tak jsem na to o něco citlivější. Ovce? Kde je tady na dvoře firmy asi může vidět, říkala jsem si a ani se nechtěla rozhlížet. Kdoví co myslí, asi něco v mobilu, protože tady ovce určitě nejsou. A pak mi to došlo a musela jsem se usmát. Když jsem zvedla hlavu, moje domněnka se potvrdila. V pátek jsem si v práci zapomněla svou krásnou hnědou čepičku s kašmírem nazvanou New Simple Pleasures Hat (viz můj článek zde), a tak jsem dnes musela najít nějakou jinou a ve skříni mi přišla pod ruku právě ta s ovečkami Baa-ble (viz můj článek zde), kterou jsem pletla před dvěma roky a moc ji nenosím, protože by to chtělo udělat trochu tlustší lem. Asi jsem ale právě dnes vymyslela jak. Zkrátím lem tím, že ho přeložím na polovinu a nenápadně přišiji a dovnitř vložím tlustou plochou gumu.

Takže se jednalo o ovečky, které jsem měla na čepičce na hlavě. Pletení a zajímavá pletenina jsou výborný icebreaker při navázání kontaktu. Je to výborné téma, o kterém se dá mluvit skoro s každým, protože starší generace žen buď samy pletly, nebo s tím mají nějaké zkušenosti, mužům zase pletly manželky, matky či babičky a u mladších je to často vlastně podobné. A když je to nějaká podobná úchylnost jako čepička s ovečkami, dá se o tom taky mluvit. Například tato paní se hned ptala, jestli tam mám i ovčáckého psa, když tam mám jednu černou. Nene, pes tam není, protože by vycházel příliš velký, pokud by se mělo dát poznat, že je to pes, a to je pak nesmysl mít ho stejně velkého jako ovci (a přitom si ho s ní nesplést). Ale občas ho tam někdo plete.

Po vyzvednutí propozic s číslem 171 (odhadujeme, že celkově bude kolem tří stovek účastníků) vyrážíme dle popisu na trasu. Stejně jako vloni se párkrát ztratíme, protože jdeme rychleji, než čteme, a hlavně se jedna ulice rychle mění v druhou. A tak se nám taky stalo, že jsme přehlédli hned první kontrolu. Než jsme se totiž nadáli, už jsme místo v ulici Jakubská byli v Malé Štupartské.

První část vede centrem s plynovými lampami, které jsem u orloje na Staroměstském náměstí, v Železné ulici a na Ovocném trhu. Přes Karlův most, na kterém jsou též, míříme na Dražického náměstí, kde stojí plynový čtyřramenný kandelábr. Cestou diskutujeme, zda to, co vidíme, jsou opravdu plynové lampy. Vypadají totiž, jako by v nich byly ledky. V závěru propozic se píše, že v historickém centru Prahy jsou „repliky historických svítidel, které mají moderní prachotěsnou konstrukci, která zabraňuje pronikání prachu a špíny dovnitř svítidla. Lucerny se pak například nemusí tak často umývat, což snižuje náklady na údržbu. Konstrukce dnešních plynových lamp umožňuje rozsvícení lampářem. Jeho práce je atrakcí pro turisty a využívá se jen krátkodobě. Pro automatický provoz je plynová lampa vybavená elektricky ovládaným ventilem ze spínacího místa a jedním věčným plamenem, který zapálí plamen pod 6 punčoškami.“

Ze zvědavosti pak trochu googlím a vypadá to skoro na samostatný článek o plynových lampách. Je to tak zajímavé! Zdroje najdete na konci tohoto článku. Zajímavosti o plynovém osvětlení najdete v následujícím článku.

Ale to jsem odbočila. Z Dražického náměstí jsme šli nahoru po Malostranském náměstí a divili se, že mají půllitrovou Plzeň za třicet korun, o kousek výš už byla za padesát sedm. Potom jsme šli vpravo kolem Lichtenštejnského paláce a 27 litinových hlav. Ty jsou zde na památku popravy 27 českých pánů. 

Autorem litinových hlav je český výtvarník Karel Nepraš (2. dubna 1932 – 5. dubna 2002). V sedmdesátých a osmdesátých letech nesměl vystavovat. Po listopadu 1989 se stal znovu veřejně známým umělcem a v roce 1991 se stal profesorem pražské Akademie výtvarných umění. V roce 2002 mu bylo prezidentem Václavem Havlem posmrtně uděleno státní vyznamenání za vynikající umělecké výsledky. Litinové hlavy vytvořil v roce 1993. Jsou zde proto, že v letech 162223 se vlastníkem pražského paláce stal kníže Karel z Lichtenštejna, který palác užíval do roku 1627. Přezdívalo se mu krvavý místodržitel, protože byl pověřen potrestáním vůdců stavovského povstání po bitvě na Bílé hoře. Sedmadvacet českých pánů skončilo na popravčím lešení na Staroměstském náměstí. 

Další plynové lampy vidíme v Nerudově ulici směřující na Hradčanské náměstí, kde se nachází osmiramenný plynový kandelábr a chlapík (lampář), který má v ruce dlouhou tyč, s jejíž pomocí může lampy rozsvěcet či zhasínat. Když máte dostatek trpělivosti, můžete chvíli moknout, vystát si frontu a taky si to zkusit. To chce ještě trochu víc trpělivosti a zručnosti. Na konci tyče je totiž háček, kterým se musíte trefit do kroužku visícího z vršku lampy a pak zatáhnout dolů. Jestli si to dobře pamatuji, zhasínání probíhá stejně, ale za kroužek na opačné straně, nikoliv tak, že byste se snažili tento vytlačit nahoru.

Nám se čekat nechce – začíná poprchávat, chceme ulovit aspoň jednu kešku, a navíc jsem to zkoušela vloni. Když přejdete náměstí a dáte se vlevo Loretánskou ulicí (celkem logicky vedoucí k Loretě), dostanete se k dalšímu osmiramennému plynovému kandelábru

Loňská fotka osmiramenného plynového kandelábru
Zbytek cesty je z pohledu plynových lamp nezajímavý a je zakončen v hospůdce na konci ulice Za Pohořelcem. Je zde dlouhá fronta až ven, každý dostaneme diplom a turistickou nálepku stejně jako vloni. Před pár lety se dostávala vizitka. Letos jsme našlapali 6,5 km, zatímco vloni 9. Ale kilometry nehoníme. Důležité bylo se projít.

Vloni se šlo (popisuji jen místa s plynovými lampami) ze startu přes ulici Martinskou kolem Uhelného trhu, podloubím domu v Rytířské ulici, dále přes Ovocný trh, Staroměstské náměstí a Malé náměstí s kašnou (zde jsou plynové lampy). Hlavsovou uličkou dál a dál, až jsme se opět dostali do Karlovy ulice, přes Karlův most, na Dražické náměstí a dál už to znáte. 

Další cesta – už bez plynových lamp vedla přes Petřín a kolem nemocnice Boromejek (na tu jsem si teď nedávno vzpomněla, když mi známá řekla, že tam pracuje), podél italského a německého velvyslanectví na Jánský vršek a pak na nádvoří Alchymistické hospůdky Kellyxír, kde jsme se na chvíli zastavili.

Loňská fotka nočního Petřína
Na zdi hospůdky Kellyxír




















Zdroje:
https://www.mzv.cz/representation_brussels/cz/kontakt/zajimavost_stale_zastoupeni_strezi_hlavy.html
https://www.lidovky.cz/domov/plynove-lampy-sviti-i-v-krizi.A090109_085414_ln_praha_glu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ve%C5%99ejn%C3%A9_osv%C4%9Btlen%C3%AD_v_Praze
https://www.metro.cz/rozhovor-plynove-lampy-maji-v-praze-sve-misto-rika-lampar-p3b-/praha.aspx?c=A140915_110241_metro-extra_bel
https://www.novinky.cz/muzi/457713-prazske-plynove-lampy-rozsvecuje-asi-nejvyssi-lampar-na-svete.html
http://www.naseprahacentrum.cz/rozhovory/v-praze-je-676-plynovych-lamp-verejneho-poulicn

úterý 8. ledna 2019

Leonie Swannová: Glennkill – ovce vyšetřují (****)

„Leonie Swannová se narodila roku 1975 nedaleko Mnichova. Vystudovala filozofii, psychologii a anglickou literárn vědu v Mnichově a v Berlíně. Nápad pro tuto knihu se zrodil při jejím pobytu v Paříži, kde se jí najednou začalo stýskat po venkovském životě – a po ovcích, s nimiž se spřátelila na své cestě po Irsku.“ Tato kniha je autorčiným prvním románem a okamžitě vzbudila mezinárodní zájem a byla prodána do více než dvaceti zemí. (převzato z předsádky knihy)

Z německého originálu Glennkill, Ein Schafskrimi vydaného nakladatelstvím Wilhelm Goldmann Verlag v Mnichově v roce 2005 přeložila Alena Sabolová. V Praze roku 2006 vydalo nakladatelství Argo jako svou 928. publikaci. Vydání první, 300 stran. ISBN je 978-80-7203-823-0. Vydání knihy podpořil program Evropské unie – Culture 2000. Kniha je věnována: „Pro M., bez kterého by to nikdy nevyšlo (najevo).“

Pozor další část odhaluje děj. 

Před mnoha lety (z ovčího pohledu, lidských to je tak sedm, když byla Milostiplná Beth v Africe) hledali Glenn a Rackham, řezník zatoulaného berana Melmotha. Jenže společně s ním našli i něco jiného – mrtvolu jakéhosi chlapíka. Nechtěli mít nějaké oplétačky s policií, i když řezník ji snad chtěl zavolat, a tak dělali, jako že nic neviděli. Jenomže někdo je seshora z útesů viděl. A tak byly jasné hned tři věci: vrahy jsou ti, kdo tvrdí, že ho včera viděli v hospodě, protože už nejmíň tři dny se rozkládá pod útesy, tzn. jede v tom skoro celá vesnice společně, Glenn a Ham tím pádem vědí, kdo jsou vrazi a nyní vrazi vědí, že to Glenn a Ham vědí taky. Důležité je pojistit se, aby je nepotkal stejný konec a pokud ano, vyšlo vše najevo, třeba při čtení závěti. Důležitým prvkem je zde rýč zabodnutý do mrtvoly. Když pak najdou uprostřed pastviny mrtvého Glenna s rýčem zabodnutým v břiše, je logicky celá vesnice na nohou. Kdoví, co bude v závěti?!

A když pak ještě Ham v šílené honbě za tlustým bílým Moby Dickem (nevím, co vůbec dělal řezník v noci na pastvině, ale to mi možná jen něco uniklo) spadne z útesů a zůstane na vozíku, nikdo už si nemyslí, že by to mohla být jenom náhoda. Ovšem pro faráře je překvapením, že o tom nikdo nemluví. Nikdo se k vraždě Glenna nehlásí.

Taky ji nakonec nikdo nespáchal. Glenn sice na ovcích pašoval trávu (myšleno marihuanu), ale byl velice přesný a pro firmu byla jeho smrt ztrátou. Ale už byl nešťastný z toho osamělého života – měl sice ženu Kate, ale její jablkové koláče ho už nedělaly šťastným, taky měl milenku (nebo prostitutku) Lilly Thompsonovou a Beth, která ho milovala (a proto do něj na jeho přání vrazila rýč poté, co se otrávil práškama), ale on její lásku neopětoval. Nakonec se mu už snad ani nechtělo s ovcema do Evropy, ale na ně v závěti myslel. Ovce získá ten, kdo jim bude číst a pojede s nima do Evropy. A bude to právě Glennova nemanželská dcera Rebeka (kterou měl kdoví kdy a s kdoví kým).

Nepříjemná část byla taky ta týkající se zjištění, že Gabriel, který vypadal jako úžasný pastýř, ve skutečnosti chová ovce na maso. Jeden z beranů to ví a podaří se mu to, po jistých problémech říct Zoře, která miluje propasti. Ne jen ty běžné, ale i ty psychologické v lidech (a ovcích). Masné plemeno je i nejtlustší Moby Dick. Kdyby po nich řezník šel, vzal by ho jako prvního.

Na závěr ovce zahrají divadlo před plnou hospodou, aby ukázali, že vrahem je Beth. Ta se jim přizná k tomu, co ve skutečnosti udělala. Kazetu policistovi předá chlapík z firmy obchodující s trávou (nevhodnou pro ovce, i když Moby Dick ji musel vyzkoušet a pak celý den a noc spal). Co s ní ale dotyčný udělá, to se teprve uvidí. Možná má v úmyslu u policie skončit. Jenže co by pak bylo s Hamem? Vypadalo by to, že je prásknul on.

Pár ukázek příště.

pondělí 7. ledna 2019

Angeliky vánoční deník (2018), 5. část

Po 31. 12. Poslední letošní event
Dopoledne jdu na event (celkem můj třetí) na nádraží a pak zase hezky domů. Žádná turistika, pořád ještě nejsem zdravá. Zjišťuji, že mi chybí společnost – mít víc lidí kolem sebe. 

S mámou si pustíme včera stažený film Prázdniny z roku 2006, protože jsme se na něj nemohly dívat v televizi, když zase blbnula. Byla to americká ptákovina, ale celkem fajn. Napadlo by vás, když máte smutné Vánoce, protože jste se právě dozvěděli, že váš přítel je podvodník (nebo rovnou šmejd, který si sice bere jinou, ale chce ve vztahu s vámi pokračovat), vyřešit vánoční osamělost tím, že si s někým za mořem na čtrnáct dní vyměníte domov?

Út 1. 1. 2019 První keška
Ve snaze získat novoroční suvenýr v geocachingu jsem vyrazila k jedné blízké kešce, která mi na mapě svítila zeleně. Bylo mi to divné, protože jsem měla pocit, že už jsem ji někdy dřív ulovila, ale zalogovaná nebyla. Zvědavost je mocná, tak jsem na místě prolistovala logbook a heleme se, opravdu jsem ji našla už 15. 4. 2016, ale zapomněla jsem si ji zalogovat. No nevadí, aspoň mám teď suvenýr. Nic jiného bych stejně neměla možnost lovit. Obrázky  mých nejnovějších suvernýrů z geocachingu v tomto týdnu najdete v samostatném článku zde.

V obavě ze zítřejšího šíleného počasí a dopravního masakru – který prý měl být i dnes – jsem vyrazila už na Nový rok do Prahy. Ne, že by se mi chtělo. Ale aspoň ráno nemusím vstávat v nějakou šílenou hodinu.

St 2. ledna, První den v práci
Ve středu dělám do pěti. Nejdelší den v týdnu. Po tak dlouhé době a nemoci jsem z toho měla celkem obavy. Kolem deváté se venku strhla opravdová sněhová vánice. Bylo to fascinující. A za oknem i příjemné.

Přišel mi e-mail, že jsem vyhrála v jedné soutěži, která u nás v práci běžela celý rok. Tentokrát to ale bylo za trpělivost, ne jako když mě už dvakrát vylosovali (a jednou jsem dostala cenu za nejvíc odpovědí v soutěži). Odměněni byli všichni čtyři, kteří odpovídali na poslední otázky. Nevím, jestli se to týkalo jenom té poslední, nebo jich bylo víc. Přiznávám, že jsem na otázku zapomněla snad jen jednou, jinak jsem to měla pěkně poznamenané v kalendáři a snažila se vygooglit odpověď hned v pondělí, abych na to v průběhu týdne nezapomněla (a taky nemusela myslet). Takže to byla první dobrá zpráva a po obědě jsem si šla vybrat cenu. Nakonec mě nejvíc zaujala příšerně tlustá kniha s nejnovějšími vědeckými poznatky.

Pak jsem se šla – dle upomínky v kalendáři – zeptat jednoho kolegy, jak to vypadá s jeho soutěží. Původně totiž sliboval, že bude na začátku prosince losovat z došlých e-mailů k jeho dotazníku různé ceny. Dneska mi je ukázal. Některé byly zajímavé, jiné míň, alespoň pro mě. Třeba volejbalový míč by mi moc radost neudělal vzhledem k tomu, že mě míčové sporty opravdu nebaví. Zajímavá by byla dětská šachová hra, ale nejvíc mě nadchla jedna kniha s fotografiemi. Myslím, že jsem do ní jenom uctivě nahlédla. Křídový papír se snadno omatlá. Ta by byla drahá, kdybych ji chtěla koupit!

O něco později mi od již zmiňovaného kolegy přišel e-mail: „Tak co, vyhrála jsi?“ 

„Jako by to nevěděl,“ říkala jsem si v duchu, než mi došlo, že to vědět nemůže, protože podmínkou účasti bylo anonymní vyplnění dotazníku, čili uvedení e-mailu, který neobsahuje jméno ani nic dalšího, co by vedlo k identifikaci dané osoby. Bože, co jsem tam tak mohla dát za e-mail? A jaký k němu asi mám heslo?

Po několika pokusech jsem se podívala do své mailové schránky a tam stálo: Vážení, děkujeme vám za pomoc s vyplněním dotazníku k výzkumu ... Výsledky výzkumu postupně zpracováváme a budou k dispozici pravděpodobně na stránkách ... do konce 2019, eventuálně na facebookových stránkách. 

„Obecné plky,“ říkala jsem si. A pak jsem si všimla velkého tučně napsaného: Generátorem náhodných čísel byl Váš e-mail vybrán a můžete si tedy přijít pro malé poděkování. Dál jsem nečetla, vyběhla schody a snažila se být první v kanceláři u kolegyně, kde jsou k mání výhry. Kdo dřív přijde, ten dřív bere, a tak jsem si chtěla vybrat tu knihu. Chvíli jsem musela kolegyni přemlouvat, že si cenu nelosuji, ani ji nijak náhodně nedostanu, ale že si můžu vybrat ze všeho, co je k dispozici. Hned jsem ji ujistila, že se v krabicích s dárečky nemíním nijak přehrabovat. Měla jsem už předem jasno, co chci. A taky jsem si ji za chvilku šťastně odnášela.

Říkala jsem si, jaké mám asi štěstí. Vlastně jsem tak trochu čekala, že vyhraju, protože ne každý uvedl svůj e-mail (aspoň myslím), pár lidí taky nepochopilo, co znamená ten anonymizovaný a taky to bude tak, že pokud si do týdne nepřijdete pro výhru – může ji vyzvednout i kdokoliv jiný, pokud mu řeknete, s jakým e-mailem jste vyplnili dotazník –, bude nové losování. A cen bylo docela dost, aspoň to tak na první pohled vypadalo. Na druhou stranu v e-mailu, který jsem si (už s vyhranou knihou na stole) napodruhé přečetla pozorněji, stálo, že respondentů bylo skoro dva tisíce. V prvním kole se losovalo 27 nebo 28 lidí. Tak přece jen jsem měla spoustu štěstí, dneska hned dvakrát.

Možná je to revanš od osudu za ty zkažené Vánoce, zrušený ples a silvestr.

Čt 3. 1. Předení
Trochu jsem pletla Stephenův KAL a dala si předsevzetí, že budu víc příst. Dodržela jsem to snad jen dnes. Pustila jsem se do krásného červeného česance. Z toho bude jednou zajímavý svetřík.

Pá 4. 1. Čaj se Sherlockem Holmesem
Když jsem na Googlu hledala něco málo k narozeninám Sherlocka Holmese, zjistila jsem, že je před pár lety slavili i v městské knihovně v Praze. Od toho už byl jen krůček k myšlence, zda je neslaví i letos. A najednou jsem měla plán na dnešní večer. (Vytvořím samostatný článek.)

So 5. 1. a Ne 6. 1. Spánek
O víkendu jsem byla nějaká ničemná, jak říká kamarádka. Prostě pořád unavená a ospalá. Ale přitom jsem neměla co dospávat a ani moc z čeho být unavená. Dva pracovní dny a to ještě celkem na pohodu.

Takže kromě spousty spánku a odmrazení lednice, což bylo na půl dne, jsem neudělala vůbec nic. Ještě jsme byli v neděli nakoupit. Tak aspoň že to se povedlo.

Při nákupu v Lídlu jsem požádala, jestli bych mohla dostat o bod navíc, než si zasloužím za nákup. Ale stejně už měli jenom sklenice na whisky, zrovna takové nechci a nepotřebuji, ale což. Za dvacku a z Nového Boru dobrý!

neděle 6. ledna 2019

Všechno nejlepší k narozeninám, pane Sherlocku Holmesi

Světoznámý detektiv dnes slaví své 164. narozeniny. 

Americký redaktor, novinář a spisovatel Christopher Morley na základě studia holmesovského Kánonu (= původní dílo od sira Arthura Conana Doylea: 4 romány a 56 povídek) odhadl narození pana Holmese na 6. ledna 1854. Sám slavný detektiv nepřikládá oslavám žádný význam, proto se jich také obvykle neúčastní.

Dospěl k tomu prý takto:

V povídce „Poslední poklona se píše, že byl Byl to vysoký šedesátník, s ostrými rysy... Povídka vrcholí v srpnu 1914. Z toho Morley určil rok narození 1854.Údajně je více zmínek, ze kterých se soudí na rok narození 1854.

Holmes dvakrát cituje ze Shakespearova Večer tříkrálového, z čehož se soudí na to, že k němu měl obzvlášť kladný vztah. V Údolí strachu se Holmes 7. ledna chová podivně, z čehož se soudí, že to bylo únavou" z oslavy předchozího večera.

Sir Arthur Ignatius Conan Doyle se narodil 22. května 1859.

Narozeniny jste mohli letos oslavit i v Ústřední knihovně v Praze.

Zdroje:
https://www.otacivehlediste.cz/aktualne/?qid=1157
https://www.lidovky.cz/kultura/holmes-slavi-160-let-kteremu-herci-padla-role-slavneho-detektiva-nejlepe.A140105_142043_ln_kultura_vsv
https://www.denik.cz/ostatni_kultura/otec-sherlocka-holmese-i-vasnivy-lyzar-arthur-conan-doyle-slavi-159-narozeniny-20180522.html
https://www.mlp.cz/cz/novinky/1611-narozeniny-sherlocka-holmese/