Druhá dvacítka toho, co mi dělá radost

Prý je dobré myslet víc na to, co vás těší, protože pak máte lepší náladu. A tak jsem si o prázdninách víceméně úspěšně vedla v bullet journalu deník „Léto snů“. A když se to osvědčilo, rozhodla jsem se v něm pokračovat i v září. 

Prvních dvacet věcí, co mi dělají radost, jsem psala ještě před tím, než jsem začala psát tenhle deník, ale stejně je možné, že se některé věci budou opakovat, protože mi dělají radost pořád. :-) Přemýšlíte každý den nad tím, co vám dnes udělalo radost? Stačí si poznamenat jen jednu věc. A když to vypadá, že byste si večer neměli co napsat, zkuste honem něco hezkého podniknout. Třeba zavolat nějaké kamarádce nebo tak něco.

Pá 18. 9. 2026

• Upekla jsem řepové muffiny s čokoládou podle Florentýny. A ještě vlažné se zakysanou smetanou byly fakt výborné. I studené byly dobré.
• Zjistila jsem, jak se hrají noty na horních řádcích ukulele a zkusila si do tabulatury přepsat Andantino. Ale zatím mi to nezní tak pěkně jako manželovi. Buď to chce vít tréninku nebo jiný hudební nástroj (kytaru). Tak bych mohla mít ty noty špatně, přece jen AI mi zpočátku taky tvrdilo, že čtyři spodní struny kytary jsou laděné jako na ukulele.

Čt 17. 9. 

• Vynikající oběd – játra na cibulce – u tchyně.
• Chvíle pletení svetru Susurrus od Joji. Dokončení první sekce.
• Výborné lahodné voňavé hroznové víno od sousedky Dany.

St 16. 9.

• Na cestu k posedu jsem si zašla na ty výborné švestky. Velké, nečervavé a sladkokyselé. To je požitek.
• Začala jsem s minikurzem jógy.
• A taky koukala na kousek kurzu Stashbustingu se Stephenem Westem.
• Moc se mi líbí ty barvy chlupatého klubíčka Mermaid, které používám na svetříku Susurrus od Joji.
• Plánuju si na jaře koupit návod od Andrey Mowry na svetr Moon Mint a použít ho jako stashbusting projekt na různá fingering klubka.
• S manželem si teď zase víc rozumíme.
• Načrtla jsem podklad pro dvanáct malovaných diářů.
• Nalepila jsem záložky do bullet journalu pro lepší orientaci.
• Přihlásila jsem se do kurzu tkaní. I bez stavu.

Út 15. 9.

• Výlet do Prahy (viz můj článek zde) – miminko totální miláček. Málo řevu, hodně úsměvů, dokonce dvakrát usnula. Dnes stoprocentní Jekyll.
• Pokec s kámoškou a zajít na zmrzlinu. Angrešt a matcha.
• Pletení s Janou - milý hezký mladý číšník se zajímalo o moje miminko a pomohl mi s kočárkem.

Po 14. 9.

• S děťátkem jsme koukaly na šneka. Bylo to takové zpomalení v běžném životě. Nevím, kdy jsem nějakého viděla naposledy. 
• Našla jsem nakládané houby od Kamila. Jsou výborné!
• Diktuju do chyrého telefonu SMS (poradil mi to Kamil), je to příjemně pohodlné!

Samotnou mě překvapuje, že dvacet věcí mám za necelý týden. Kdybych to tak dělala každý týden, opravdu jich za rok tu tisícovku dám!

Psssssst, miminko spí

Někdy, když miminko usne, vím přesně, co chci dělat. Protože se na to už dlouhou dobu těším. Za den máme tak jeden až dva spánky. A nejde úplně přesně říct, kdy budou. Svého času býval první v době oběda a druhý v době večeře. Teď se to naštěstí trochu šouplo na dřív, ale zároveň se snadno stane, že třeba odpolední chybí. O to horší je pak nálada. Nejdřív miminka. Potom moje, když ustavičně řve.

Ale třeba dneska je to hrozný. Chtěla jsem jí ohřát oběd a najednou koukám, že mi spí v houpátku. Co teď? Honem se naobědvám, protože jinak na to pak nebude prostor a navíc nechci jíst až ve tři nebo kdovíkdy. A pak...

• S články na blog je to hrůza. Říct, že jsem ve skluzu, je hodně optimistické. Jsem spíš daleko (či hluboko) za něčím, co by se dalo nazývat skluz.
• Jenže, něco podobného se děje i s emailem. Leží mi tam kdovíjak dlouho nezodpovězená zpráva. 
• Taky bych mohla plést krajku na svém novém svetru Susurrus, protože s mimi se na to těžko soustředí a u toho počítání dost vyrušuje. I když poslední dobou si v obýváku hraje sama celkem dobře. Venku je to horší.
• Ráda bych taky objevila nějakou aplikaci na mobil pro trénink hraní na ukulele. Ale nechce se mi teď ztrácet drahocenný čas googlením. Jenže kdy jindy, že? Až si večer budeme chtít s manželem číst?
• Stejně tak chci vygooglit nějaké informace k zahradničení. Třeba kam zasadit hortenzie. Nový fíkovník a borůvky či kaki, aby se jim dařilo. O tom, že bych si chtěla koupit tulipány a možná nějaké další květiny a někam je zasadit ani nemluvím. A co se dělá s tulipány, které jsem měla v květináčích?
• Mám rozdělaných pár kurzů – nově jsem začala s jógou, takže bych v tom chtěla pokračovat, ať se z toho stane zvyk.

Jenže reálně můžu mít pár minut času, nebo taky třeba dvě hodiny.

Abych nezapomněla, tenhle článek jsem úmyslně pojmenovala naší oblíbenou hláškou: „Pssst, miminko spí.“

Výlet do Prahy na pletení

Včera jsem vyrazila do Prahy, abych se dopoledne potkala s lidma z práce a odpoledne zašla na pletení s Janou Slámovou, která pod značkou Emiteri yarns prodává svoje vlastnoručně barvené příze. Poslední úlovek na svetr Susurrus od Joji Locatelli mám ze začátku září, kdy jsem ji potkala na Design locku v Roztokách, kde žije a tvoří. Psala jsem o tom zmínku zde. S konkrétními klubíčky vás seznámí v příslušném článku ke svetru, který jsem nahodila snad ještě týž den. No dobře, to přeháním, až o dva dny později.

Začala jsem tím, že jsem se stavila za holkama k Yarn Queen Prague, kde jsem si vybrala pletařský časopis k dávné objednávce. Holčička mi v kočárku právě usnula, takže to byla pohoda. Vyfotila jsem si nádherný svetr v netradičních barvách. Mám ho taky v plánu. Akorát barvy držím podobnější těm podzimním, které na něm použila designérka. Jak jinak než opět Joji. Chodím tam ráda, protože mají velký výběr klubíček, ochotně poradí a dá se u nich koupit i lanko nebo jehlice. Protože jsem měla špatný den z ranního telefonátu, udělala jsem si radost značkovači na pletení, na které jsem koukala už několikrát předtím. Už se těším, až je použiju!

svetr Instant Crush vystavený v obchodě

Abych neměla hlad, stavila jsem se na obídek v restauraci Perfect Canteen Churchill Square, kam jsem dřív výjimečně chodila s kamarádkou. Smutně jsem shledala, že se změnili v ubohou jídelnu. Jídlo sice bylo chutné a jakžtakž i barevně vyvážené – losos, batátové pyré a šnytlík (= pažitka), ale porce se mi zdála malá a talíře obyčejné. Takové nějaké celé mi to přišlo jako posmutnělé. Kdysi sice měli poměrně drahé jídlo, ale mohli jste si na talíř nabrat, co jste chtěli. Pak to zpřísnili, že zvlášť účtovali maso, ale i tak to bylo báječné, protože jste si mohli naložit plný talíř zeleniny a každý den mít jinou a jenom kousek. Dokonce mívali ančovičky, olivy a takové vychytávky. Ale pochutnala jsem si, i když bych mohla mít větší porci.

Pak jsem se stavila do práce za holkama. Ukázat malou, poptat se, jak se mají, co je nového. Trochu zažertovat o tom, jak mi ten který kolega chybí, když po mně nic nechce a tak. Na blind jsem pak zkusila navštívit jednu kolegyni a ejhle, byla v práci a zrovna odcházela. Tak jsme se domluvily, že půjde na zmrzlinu se mnou místo s kolegyní, se kterou by stejně měla jenom kousek společné cesty. Dlouhodobě si totiž jenom píšeme maily a teď bych konečně mohla ochutnat tu bájnou zmrzlinu, na kterou prý chodí celé léto. Odložila jsem tedy odchod na pletení a udělala si zastávku na mls.

Ona se ta zastávka trošku protáhla, protože kamarádka má dlouhodobě nějaké problémy s nohou. To si ani člověk neuvědomuje, když na něco žehrá, že by měl být vděčný za to, co má. Bylo mi ji líto, když jsem viděla, jak musí jít pomalu. A to má za sebou operaci, rehabilitace a taky zodpovědně chodí do posilovny na rotoped. Já se zatím jenom odhodlávám, že začnu cvičit. Mojžíšovou (na podporu otěhotnění) nebo jógu. Ale aspoň už nechodí o berli. To jí lékaři nedoporučili, protože noha by si měla zvykat na zátěž a ne lenivět. Každopádně se procházka šnečím tempem pořádně protáhla. Tedy, tak by to mohlo vypadat, kdybyste viděli ten čas mezi startem a cílem. Ale je třeba připočítat i zastávku v obchodě s látkama, kam občas chodí, když mějí nějakou akci. Teď měli. Tři metry látky za sto padesát korun! I za metr látky je to dobrá cena. Koupila jsem si tedy jednu květovanou na šaty a druhou (o něco dražší, neboť byla s hedvábím) na halenku. 

A pak už jsme opravdu došly na Václavák a u Můstku jsme si koupily zmrzlinu ve Světozoru!!! – a já myslela, jaká to bude speciální italská nebo jaká cukrárna. Třeba jako v Mělníce nebo Žatci! Kámoška si dala dva kopečky matchy (zelený práškový čaj, pokud to neznáte) a já jeden ten a jeden angreštový. Teda pořád si nemůžu zvyknout na to, že je normální, že kopeček stojí čtyřicet čtyři korun, ale aspoň to nebyl takový typicky český ošizený, který cukrářka poctivě oškrábe o hranu plastového boxu se zmrzlinou a člověk se horkotěžko brání pokušení říct, že by tam ještě mohla vyškrábnout ďůlek lžičkou. Zmrzka byla fajn, ale už jsme moc nepokecaly, protože navzdory tomu, že už bylo pět večer, kamarádce volal/a nadřízený/á a něco spolu řešily. Znělo to jako pěkný opruz, protože se to týkalo i právního oddělení, a tak jsme se rozloučily pouhým ahoj a zamáváním a já šupajdila pěšo k restauraci Zvonařka, která je kdesi na Vinohradech. Nutno přiznat, že s chytrým telefonem se po Praze chodí velice pohodlně.

U Národního muzea jsem si v Čelakovského sadech vyfotila mramorový pomník herečky Otilie Sklenářové-Malé vytvořený Ladislavem Šalounem v roce 1933. Její jméno mi bohužel nic neříká, ale socha se mi zdála krásná a majestátní a pomyslnou čepičku tvořící holub mi připadal nesmírně legrační. (Informace čerpám z Mapy.cz, tak doufám, že to je správně. ;-))

socha herečky Otilie Sklenářové-Malé v Čelakovského sadech

Líbil se mi i netradiční pohled na Národní muzeum, ale takhle v počítači to nějak není ono. Mobil to přece jen trochu moc naklonil a stavba vypadá nějak divně.

Národní muzeum z boku (parku Čelakovského)

Cestou na pletení mě zaujala ještě moderní prosklená budova, v níž se odrážely okolní domy. Díky čemuž jsem zavzpomínala na svá školní (rozuměj univerzitní) léta, kdy jsem chodila na předmět vyučující digitální fotografii a něco podobného jsme měli za úkol vyfotit.

Odrazy v prosklené budově

A pak už jsem byla na pletení a „bylo to móc prima“, když ocituji častou větu z Dětí z Bullerbynu, které teď ve volném čase poslouchám na rádiu. Ale popravdě to vyprávění Báry Hrzánové mi hrozně vadí. Má tak nepřirozený smích. Nechtěla bych to namlouvat místo ní, to by bylo zaručeně horší, ale její hlas mi k sedmileté holčičce nějak nesedí. Možná že někdy je to i hloupým textem, nebo příliš starým posluchačem. Těžko říct. Chtěla jsem si to poslechnout hlavně proto, že jeden můj známý tvrdí, jak je to hloupá kniha plná stereotypů. Zatím jsem tam nic moc nenašla. A nebo si myslím ty stejné, které v knize vyjádřila autorka. :-)

Miminko bylo celou dobu v restauraci hodné, akorát se pořád chtělo chovat, takže jsem vůbec neměla prostor plést. Ale aspoň jsem si trochu popovídala s holkama, než jsem zase vyrazila na tramvaj, metro a následně autobus. I tam to všude proběhlo bez problémů.

Zářijové plány

Znovu jsem se pustila do pročítání knížky Metoda Bullet Journal: Zhodnoťte včerejšek, uspořádejte si dnešek a naplánujte zítřek od Ryder Carrolla. A tak mám spoustu plánů a na září se těším. Snad si užijeme i Babí léto. Ale nechci vám tu vypisovat úkoly, nebo top témata. Stejně tuším, že na spoustu věcí zase nedojde. Ale o to ani tolik nejde, hlavně že třeba dojde na něco jiného důležitějšího. Flexibilita je užitečná vlastnost a myslím, že bych si ji klidně mohla dát jako předsevzetí, protože fakt nemám ráda změny plánů a vždycky se jich snažím držet zuby nehty. Ale s mimi to jde ještě míň než jindy.

20 položek do podzimního bucket listu 2026:

1. burčák! Splněno. Burčák jsem si koupila na výletě v Mělníce u Lobkowiců. Bílej, sladkej, lahodnej, stovku za litr.
2. uplést si nákrčník (stačí nahodit). Už na něm dělám Jemwald od Skeinwalker Knits z vlastnoručně upředené příze. Článek najdete zde. 
3. udělat krásné podzimní fotky v listnatém lese nebo při západu slunce (prostě takové ty oranžové),
4. udělat si dýňovou polévku a případně i muffiny,
5. přihlásit se již potřetí do Tajemné ponožky s Vlněnými sestrami,
6. Design lock v Roztokách. Splněno 6. 9. 2026. Článek zde.
7. dokončit pestrý svetřík pro malou,
8. malovat Taster session s Tamarou,
9. pouštět draka,
10. oslavit Día de los Muertos (Den mrtvých) – upéct si chleba,
11. jít sbírat houby (trochu komplikace: prý nerostou),
12. zasvětit podzimní vaření a pečení Orientu,
13. kochat se barevným listím a hrát si v něm,
14. navštívit Dny otevřených ateliérů (DOA).
15. 
    
16. 
    
17. zatím volný prostor
18. 
    
19. 
    
20. 
    

Jak tak na to koukám, moc se toho od roku 2022 nezměnilo. Jestli chcete inspiraci potěšujících věcí pro sebe, mrkněte na můj článek zde.

Design lock: Design & hand made market podzim

Jako obvykle jsem zapomněla fotit! A taky na čas. Ještě, že jsem hned při vstupu udělala pár snímků, jinak byste zase měli článek bez fotek. I když... ono je to asi jedno.

Manžel mě hodil do Roztok autem a vymysleli jsme, že on si vezme nosítko – fakt nás nebaví pořád dávat kočárek do auta a ven, taky už je z toho celý obouchaný. Jako bychom v něm odchovali aspoň tři děti! Sbalila jsem mu pro jistotu s sebou i lacláče pro malou, aby ji mohl vypustit na valu kolem roztockého zámku. Pod ním by mohly být stejně jako minule nějaké hry, tak by se na to třeba mohla dívat nebo i něco zkusit. Ale dopadlo to ještě líp, celou hodinu a dvacet minut spala v autě a manžel poslouchal Ságu rodu Forsytů. Myslím, že svou neúčastí na trzích o nic nepřišel, protože podle mě jsou zaměřené (tak jako všechno) spíš na ženy. Ale těžko říct, zasekla jsem se u první dvou stánků na tak dlouho, že zbytek jsem už jenom oběhla, abych měla jistotu, že jsem všechno viděla.

Byla tu stejně jako v červnu paní prodávající Larimary, které je možné najít jen na jediném místě na světě a to v Dominikánské republice v Karibiku, proto jsou celkem drahé. 

Taky ta s keramickýma hrnečkama s oušky jako houbičky. Jsou boží!

Bylo celkem dost lidí

Několikery šaty, sukně a další „hadry“, jak říká táta. Když jsem si nic nekoupila, mám problém je rozlišit, ale zaujaly mě ty stejné co minule, především balonové a čtvrt nebo půlkolové sukně z pružného materiálu. A taky tam někdo měl ze strečových látek, ze kterých mám od kamarádky pro malou textilní plíny a spací vak. To by bylo roztomilé, mít z toho samého vzoru i šaty nebo aspoň sukni. Je to s lesními zvířátky, takže by se mi to určitě líbilo. Někdo další tam měl oblečení s modrotiskem.

Stánek s utěrkami a dalšími věcmi do domácnosti. Háčkované tašky z provázků. Několikery šperky z minerálů. Stánek s výrobky podporujícími lidi s... no, zkrátka sociální podnik.

A pro mě nejzajímavější Jana Pětová (Ateliér příze 5A) se svými tkanými šálami. Nádhera! Na Instagramu najdete zde.

Největší topka pro mě ale je Emiteri (na IN zde). Akorát teď nevím, co napsat... že jsem se udržela a koupila si jen čtyři klubka na svetřík Susurrus od Joji Locatelli? Nebo, že jsem se neudržela a opět si něco koupila? ;-) Myslím, že vzhledem k nádheře, kterou jsem viděla (a osahala), se mohu pochválit za zdrženlivost.

Nově nabarvená buklé klubka

Srpnové plány

Tak tenhle článek jsem jaksi nestihla ani napsat, ani publikovat. Nicméně vám chci ukázat srpnovou vílu, tak jsem se to rozhodla dopsat zpětně podle toho, co jsem doopravdy zažila. Spíš než s plány vás seznámím s realitou.

Uklidila jsem skříň s papíry a šanony. Jako fakt! Hlavně jsem zatřídila obsahy všech šanonů tam, kam patří. Ještě pár drobných věcí by se v té skříni dalo probrat, to jo, ale jinak jsem nadmíru spokojená. Každý máme svůj šanon s lejstry od doktorů a jinými poznámkami. A pak jeden pro domácnost

Vyzkoušela jsem pár nových receptů od Florentýny. To je zajímavé, že tenhle cíl se mi daří celkem úspěšně plnit průběžně, i když si ho nikam nepřepisuju. Asi je to proto, že mě to baví. A je jich v těch třech kuchařkách tolik, že se vždycky nějaký dá najít i ze surovin, které mám zrovna doma, nebo náhodou koupené. Už jsem dost dlouho nedělala to, že bych si před nákupem sedla a sepsala, co potřebuju koupit, abych mohla vyzkoušet nové recepty. Samozřejmě, čím úspěšnější budu a bude mi zbývat míň a míň receptů, tím víc práce bude se do nich pustit. Logicky poslední na řadu přijdou ty, které mě nelákají chuťově, nebo se na ně špatně shánějí suroviny. Třeba takový květák je poslední dobou nesmyslně drahý.

Udělala jsem pro manželovu rodinu slavnostní oběd. Samozřejmě podle Florentýny uvařený bůček a pak pomalu upečený. Ona ho sice peče normálně, ale já teď skoro všechno peču low & slow. Se solární elektrárnou je to úplná pohodička. Ale prý ani jinak trouba při takhle nízké teplotě a osmi hodinách nemá velkou spotřebu. AI tvrdí, že 14 až 28 Kč (při průměrné ceně 7 Kč za kWh), ale v u vedeném zdroji jsem to nedohledala. Nicméně tam bylo (zdroj: https://www.klik.cz/blog/peceni-v-troube/), že průměrná spotřeba elektřiny za 1 hodinu je při pečení na 200 °C asi 0,9 kWh (kilowatthodin) u elektrické trouby, takže to bychom se dostali na 50 Kč. Akorát by se vám to asi spálilo!

Dokončila jsem svetřík pro malou. Vybrala jsem Ranunculus (již třetí). Říkám mu sice svetřík, ale je to bavlnolněné tričko spíš na léto, nebo ještě tak teď. Takže už ho i nosí. Články najdete zde. Už se úspěšně chýlím (fakt je tam tvrdé, to mě překvapilo!) ke konci i u svetříku od Knit Paint Sew nazvaném Button Stitch Baby Cardigan, kterému jsem familiárně přezdívala pestrý. Ještě se mu snažím trochu prodloužit rukávy a spodek, aby jí vydržel celou zimu.

Snažila jsem se v pletení soustředit na návody od Joji Locatelli a rozdělané projekty, proto jsem vytvořila něco, čemu říkám Léto s Joji. A trochu jsem předla.

Vyrazili jsme na dovolenou. První dovolenou s mimi. Akorát jsme byli s manželem asi každý zvlášť, protože on byl na nějaké hrozné a já na docela dobré, chvílemi super, chvílemi to bylo stejné jako doma: řev z bůhvíjakých důvodů, málo spánku a tak. Bylo to jen pět dní v Jižních Čechách, ale já to brala jako trénink, seznamovačku a oťukávání toho, zda to vůbec jde. A šlo. Jasně, není to takový jako jen ve dvou, ale to už hned tak (možná nikdy) nebude, takže proč plakat nad rozlitým mlékem. Ráda bych o dovče publikovala samostatné články, ale víte, jak je to s mým psaním poslední dobou! A to mám takové pěkné fotky! I když jen z mobilu.

Užívali jsme si hojnost sklizně. Cpali jsme se fíkama (z naší zahrádky), velkýma fialovýma a malýma zelenýma blumama rostoucíma podél silnice, nějakými těmi švestkami a hruškami a taky pár žlutými „špendlíky“.

Byli jsme pozorovat zatmění Slunce, viz samostatný článek zde.

Konečně jsem se rozhoupala a pořídila si chytrý telefon.

Začala jsem poslouchat audioknihy na rádiu Dvojka. Nejlepší byla Paula Hawkins: Dívka ve vlaku (****) a Sherlock Holmes od Čechury – deset nebo dvanáct povídek.

Natřela jsem lavičku a část dveří prádelny a vrat.

Trochu jsem se rozšoupla

Malá mi na chvíli taky jednou usnula v nějakou rozumnou dobu, a tak jsem se pustila do publikování článků, které mám už dlouho předepsané a buď nešel internet, nebo jsem se nedostala k počítači. Abyste nemuseli brouzdat a hledat, co je kde nového, přikládám rovnou odkazy. Užijte si čtení a prohlížení fotek. S láskou Angelika

Myslíte, že jdou dělat dvě návykové věci naráz?

recenze audioknihy Paula Hawkins: Dívka ve vlaku (****)

pečení chleba Některé věci tak úplně nevyjdou…

fejeton Není WIP jako VIP

seriál Na statku

• Od teploty k sekání trávy
• Někdo mi snědl meloun :-(
• Romantický večer se zatměním Slunce

Angeliky tvorba – pletení

Joji Locatelli: Take your time (1)

Jak jsem se poprala s tím, co mě děsilo na dítěti

Při psaní deníku jsem narazila na loňský článek Co všechno je na dítěti děsivé? Legrační je, že odpověď je pořád stejná „všechno“. Ale já už jsem úplně jinde, dál, zkušenější a sebejistější v některých věcech a v jiných zase úplně bezradná jako dřív v těch ostatních. 

Třeba takové krmení. U nás je výhoda, že malá baští o sto šest a vlastně bez obtíží všechno. Nejradši má ovoce, ale nepohrdne ani mrkví s brambory, kouskem vařeného lososa, okurkou nebo paprikou. S kojením taky nikdy nebyly problémy. Používá ho na uklidnění i uspání. Už jsem si nastudovala, že to je v pořádku, takže jsem taky v klidu. Ale stejně jsou tu další a další otázky: Do kdy se dítěti nemá dávat sůl, cukr, tvaroh, máta… a co všechno dalšího? Jak často a jaké porce má jíst? Doktorka říkala, že může jíst, co se do ní vejde a kdykoliv bude chtít. Jo, to je hezký, ale jak poznat, jestli chce jíst, přebalit, napít vody (to je teď novinka!), nakojit, zahnat nudu nebo uspat? To pořád moc nevím.

V uspávání taky improvizujeme. Většinou to jde samo po nakojení. Ale žádný pevný režim už dávno nemáme, to si nemyslete. S příchodem léta se odchod do postele odložil na neurčito. Teď se nám jakžtakž daří držet devátá hodina a sem tam to posunu i na osmou. Ale třeba včera (3. 8. 2026) jsem se snažila malou uložit v osm po nakojení a protáhlo se to až do devíti, protože nejdřív si dala mlíko, pak si hrála na posteli, pak mi ze své postýlky vyhazovala usínáčka, a když jsem ji na závěr trochu uhoupala, tak se počůrala a málem bychom mohly začít znovu. Naštěstí se nechala malinkou ukonejšit a uložit – vzala si usínáčka do ručiček, otočila se na bříško a spala sama. 

Naše mimi naštěstí kočárek zvládá, i když se občas vzpouzí, že v něm být nechce. Zatím to není nijak dramatické, občas krátká scéna, když ji vynesu ven. Ale vzhledem k tomu, že ještě nechodí, tak co jiného, když se někam přesunujeme? V nosítku ji moc tahat nechci jednak proto, že je těžká, a jednak bych neměla kam dát všechny věci na přebalování, jídlo apod. A taky kde ji přebalovat. Kočárek je svým způsobem takový baťůžek na kolečkách.

Jak se tak probírám těmi tématy, přestávám mít chuť psát. :-) Třeba k otázkám socializace bych se mohla znovu vyjádřit jako že pořád ještě nevím. Jak seznámit se psem? No, když leží na boku nebo k nám přijde, nechám ji občas ho trošku pohladit, nohou nebo rukou, to je jedno. A hlavně hlídám psovi hlavu pro případ, že by ho naštvalo, že ho trochu zatahá, ale to ona nedělá, spíš neví, co si s ním počít. Ale velice se jí líbí a občas výská, i když ho vidí jenom z okna. A ano, je to děsivé, ale víceméně to vypadá, že dítě musím mít pořád u sebe a bavit ho. Jo, to že si chvíli hraje nebo spí, se taky počítá, ale reálně je jako váš stín. A pořád je to trochu děsivé. 

A na závěr otázka, na kterou stále hledám odpovědi: Co dělat pro svou fyzickou i psychickou pohodu na mateřské?

Myslíte, že jdou dělat dvě návykové věci naráz?

Teoreticky ano. Pustila jsem se do pletení příjemně návykového (Ach, jak dlouho už jsem nepletla chytový patent – brioche? Pokaždé mě to tak nadchne, že si říkám, že už snad nic jiného nikdy plést nebudu!) svetru Take your time od Joji Locatelli z nádherně hebké příze z Ameriky (ano, o těch jsem taky ještě nepsala!) a k tomu poslouchám Dívku ve vlaku od Pauly Hawkins na Českém rozhlasu. To bych snad mohla dělat celý den a ani bych nemusela jíst.

Má to jeden drobný háček. Padající internet, jako vždycky.

Romantický večer se zatměním Slunce

Trošku teď nestíhám psát, co se u nás děje nového. Ale aspoň fotím, takže když bude chvilka (jako teď, kdy mi malá sama od sebe hezky klidně usnula v kuchyni v postýlce), můžu vytvořit článek s pomocí fotek.

Dostala jsem speciální brýle, abych mohla koukat na zatmění Slunce. Tak jsem přes den napsala manželovi, ať si na večer nic neplánuje, že už máme program. Moc se mu to nelíbilo, protože chtěl trochu pokročit s tou naší spadlou zdí (hezky mu to už roste pod rukama, i když to trvá neuvěřitelně dlouho, viz článek zde) a taky udělat k večeři míchaná vejce. Rozhodla jsem se oželet začátek v 19:19 a nakonec se to všechno krásně stihlo. 

Do kočárku jsme vzali holčičku, na vodítko psa a vyrazili na kopec, že si tam sedneme na lavičku. Poněkud nás zaskočilo, že je vesnice zastavená z obou stran ulice autama. „Tak třeba se u Racků zase koná koncert,“ zadoufala jsem nahlas. Ale nekonal. Hned za vesnicí byly skupinky lidí a táhly se po celém kopci. K lavičce jsem ani nedošla, stačilo mi, že jsem viděla, že opodál stojí dvě motokáry a několik skupinek lidí. Bylo to trochu děsivé – žijeme tu skoro na samotě a teď se sem tolik lidí nacpe. A zároveň kouzelné, že takováhle podívaná ještě lidi baví. Musej zvednout zadek a někam dojet nebo dojít místo toho, aby si to jen prostě pustili online.

Kopec plný lidí

Zatmění Slunce

Buď ještě pořád zatmění Slunce, nebo už obyčejný západ Slunce

A to už je stoprocentně západ Slunce

Někdo mi snědl meloun :-(

O tom, že napíšu článek o svém prvním (letošním) melounu, už uvažuju dlouho. Teď jsem si ještě pohrávala s myšlenkou, jak to zaonačit, aby to vyznělo, že se jedná o peníze, nikoliv o zeleninu z rodu tykvovitých. Ale po dnešku už neuvažuju o ničem.

Někdy po obědě jsem se byla podívat na rajčata, resp. nějaká sklidit a při té příležitosti jsem chtěla okouknout i můj malý melounek. Zalévám ho téměř dvakrát denně a ačkoliv mu nezpívám (bylo prokázáno, že je to rostlinám úplně jedno, teď koukám, že na internetu jsou i články o tom, že jim to možná svědčí, takže těžko říct, hloubat nad tím nebudu, stíhám sotva zpívat dítěti před usnutím, ještě kytkám na zahradě v těchhle vedrech, ne?!), má velkou péči. A měl tak deset centimetrů. Snad ještě včera nebo předevčírem. V poledne z něj zbývala jen slupka. Manžel si myslí, že se na něj vrhli slimáci, ale to si v tomhle vedru (leda v noci) úplně nemyslím. Podezřívám spíš zajíce, kterého jsem před pár dny nachytala za stodolou u sousedky. Nebo myši, kterých je teď všude strašně moc. A vzhledem k suchu na tom s žrádlem asi nejsou moc dobře.

Když jsem šla večer zalévat rajčata, zjistila jsem, že už nezbyla ani ta slupka, kterou bych mohla vyfotit.

Opečovávaná rostlinka melounu

Můj malý melounek na začátku svého krátkého života

Není WIP jako VIP

Spousta lidí má problémy s češtinou a jejím měkkým a tvrdým I/Y. Odvolávají se na to, že by přece poznali, jak to bilo, když chlapci o Velikonocích byli děvčata a že je jim jedno jestli víly vi/yly věnce nebo na měsíc. Ať už si o tom myslíte cokoliv, dnes vám chci ukázat, že i v angličtině si musíte dát na některá písmenka pozor. Třeba takové V! U nás naprosto neškodné a nezaměnitelné písmeno. Žádná zákeřnost. I když… malé děti občas píší fčela.

Zkratku VIP [ví aj pí] předpokládám všichni znáte. Označují se jí významní lidé, k nimž zaujímáte nadstandartní přístup: dostane se jim prémiových služeb, mohou jít tam, kam ostatní ne a podobně. Zkratka pochází ze slov „Very Important Person“, což v překladu znamená „velmi důležitá osoba“. Takže nic složitého.

Naproti tomu WIP je zkratkou ze slov „Work In Progress“, což v překladu znamená rozpracovaná práce nebo práce v procesu. Obvykle jde o něco, na čem se právě pracuje, v umění to je nedokončený obraz, rozepsaná knihu (často u fanfikcí) rozpracovaný herní mód nebo nahozený pletený svetr, v agilní metodologie a IT se tento výraz používá pro pro úkoly, které již byly zahájeny, ale ještě nebyly dokončeny, taktéž ve výrobě a řízení projektů jde o materiál a polotovary, které již vstoupily do výrobního procesu, ale nejsou ještě hotovým produktem.

V souvislosti s tímhle rozdílem jsem si vzpomněla na jiná dvě podobná slova s dost odlišným smyslem: 

• Vibe [vajb] občas slýchám od kolegů ve frázi „mít dobrý vibe“ nebo „vajbovat“. Znamená to, ž emáte skvělý či příjemný pocit, hodili jste se do pohody a užíváte si danou aktivitu. Vychází to ze slova vibration (= vibrace). Naproti tomu wipe, jak bych to intuitivně napsala, je něco úplně jiného.
• Wipe [wajp] v běžné řeči znamená utřít, otřít nebo setřít, zkrátka uklidit z povrchu, v IT znamená neobnovitelně smazat data. V herním kontextu (online hry pro více hráčů) výraz mít wipe (nebo také „zažít wipe“) znamená, že celá skupina hráčů zemřela během společného úkolu. Dokonce existuje „volání k wipu“ kdy velitel uprostřed bitvy vyzve spoluhráče k tomu, aby se nechali zabít, protože už nemají šanci vyhrát.

Další véčkové zákeřnosti v angličtině:

• West [west] (západ) vs. Vest [vest] (vesta)
• Whale [wejl] (velryba) vs. Veil [vejl] (závoj)
• Wine [wajn] (víno) vs. Vine [vajn] (vinná réva)
• Wet [wet] (mokrý) vs. Vet [vet] (veterinář)
• Worse [wers] (horší) vs. Verse [vers] (verš)
• Wheel [wíl] (kolo) vs. Veal [víl] (telecí maso)
• Wane [wejn] (slábnout) vs. Vane [vejn] (korouhvička)

Runing sushi

Od Ježíška jsme dostali návštěvu runing sushi, tak jsme v květnu konečně vyrazili! Bylo to do Darumy do Řep, kde nám soused potvrdil, že ho mají dobrý, a mně se líbilo, že tam mají i grilované věci, takže kdyby manžel zjistil, že mu sushi nechutná – i když už ho ochutnal na Hraďáckém plese – tak by měl za ty peníze k dispozici aspoň něco jiného. Jak to máte vy? Máte rádi sushi? Chodíte na něj, nebo si ho děláte doma? Lákalo by vás runing sushi?

Nakonec to bylo super. Dítě bylo maximálně hodný a jenom sedělo v kočárku a koukalo, jak se cpeme. Dneska už by to podle mě tak v pohodě nebylo. Při večeři je zvyklá, že taky něco dostane. Ačkoliv jí dřív než my. A taky by si asi už s něčím chtěla hrát. Baví ji zkoumat všechno kolem, takže ty misky a poklopy… Ovšem na výletech je obvykle miliónová. Má ráda, když se něco děje a jde se do nového prostředí, takže kouká kolem a je hodně klidná.

Sushi bylo super. Jezdilo všechno možné: s tuňákem, lososem, avokádem, okurkou, „nahé“ bez řasy kolem… smažené byly krevety, nějaké kroužky (vždycky skočím na to, že to je cibule), chobotničky, pomeranče, třešně, kompoty – třeba litchi, které miluju, … Ve výsledku jsme si zobli trochu toho grilovaného – spíš bych asi měla říct smaženého a především v těstíčku, ale pak jsme přesli na sushi. Jednak jsme tam kvůli němu jeli a jednak z toho smaženého by byl člověk brzy dost plný a taky by nám možná mohlo být těžko. Ani hranolky jsme si nedávali, ty jsem pak párkrát udělala doma dle Florentýny z předvařených (trochu i převařených, jak radí) brambor.

Voucher byl na dvě hodiny, ale soused nám tvrdil, že tam tak dlouho nevydržíme. Že se za půl hodiny najíme a co bychom tam dělali dál? No, co… spokojeně jsme uzobávali celé dvě hodiny. Povídali si, dávali si ochutnávat. Bylo to povedené rande jako před dítětem, protože bylo tak skvělé, jako by tam nebylo a přitom jsme ho nikde nemuseli nechávat a já se nemusela strachovat, jestli ji někdo radši nebude chovat (protože pláče) místo toho, aby ji přebalil. 

Málem bych zapomněla, byla jsem uchvácená kuličkami se sezamem 

Zajímavý byl chlap, co si před sebe vyskládal plný stůl všelijakých talířků, mističek a nádobek a teprve pak to konzumoval. My si většinou něco vyndali, snědli a pak lovili další. Za nás tedy spokojenost.

Mám chuť udělat pár poučných poznámek na konec pro případ, že bychom zase někdy chtěli vyrazit (a napadlo mě, že se kouknu na blog pro pár tipů). Nebo kdyby se to hodilo vám.

• Přečíst recenze nebo jít někam, kde víte, že je to dobré, či vám někdo doporučí. Nač riskovat, když nechodíte často. Je lepší jít na jistotu.
• Koupit si voucher na Slevomatu nebo jinde se slevou. Ideálně na hodinu, kdy jsou ostatní v práci (všední den a mimo dobu oběda), protože to bývá výrazně levnější a nemusíte se tam s nikým překřikovat, pošťuchovat… a ti před vámi to nevyberou. A jestli si myslíte, že toho jezdí tolik, tak se nenechte mýlit. Stačí jeden milovník litchi a může jich kuchař poslat třeba deset misek, k vám nemusí dorazit ani jediná. 
• Misky s tím, co se vám líbí, si dávat před sebe na stůl. Nečekejte, že si to dáte potom. Je možné, že to za ty dvě hodiny už znovu jezdit nebude. Tak jako na začátku byla spousta litchi a já si kompot chtěla dát až na závěr, dle pořadí: smažené, sushi, sladké dezerty a kompoty. Ono to na vás na vašem stole počká.
• Všechno ochutnat a u dobrého setrvat, jak říká můj kamarád Kosák, průvodce ze zájezdu na Elbě.
• Užít si to. Cílem není přežrat se a prasknout. Ani „sníst toho dost za ty peníze“. Ale strávit krásný čas sami se sebou nebo s někým jiným, koho máte rádi.

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku (****)

Zjistila jsem od manžela, co poslouchá za podcasty (minule to byla Olga Hepnarová, to bylo zajímavé a trochu smutné) a jak to stahuje do telefonu a pustila jsem se do poslouchání krimi Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins. Měla jsem pocit, že jsem upoutávky na to viděla všude možně v metru, když jsem ještě jezdila do práce, tak jsem si říkala, že si poslechnu něco, co bude znát nejspíš hodně lidí, i když to možná bude brak. 

Líbilo se mi to hned po přečtení anotace. Dívka, co jezdí jen tak bezcílně vlakem a pozoruje, co se děje za jeho okny. To zní dobře. Vlaky mám ráda, takže si to docela dobře dovedu představit. I když ne u sebe. Já jsem pořád ponořená do pletení, nebo tlachám s nějakým spolucestujícím. A kdyby ne, psala bych blog do notebooku, protože jsem vždycky pozadu, nebo se snažila něco číst či dokonce malovat.

Kniha je načtená příjemným hlasem, takže se to dobře poslouchá. Jen asi u druhé kapitoly mě zaskočilo, že o sobě najednou „autorka“ (příběh je ich-formou) mluví jako o Megan místo Rachel. Tak to je takový divný. V knížce by mě to tak asi nezaskočilo, protože by tam bylo nějaké oddělení hvězdičkou nebo tak něco. Manželovi čtu – když si po večerech předčtítáme – i tu hvězdičku nebo že jde o novou kapitolu a podobně.

Zatím poslouchám teprve pátou část z osmnácti, takže se příběh teprve rozjel, ale už teď jsem náramně napnutá, co se bude dít dál!

Dodatek: Celé jsem si to poslechla za týden a bylo to super. Pěkně propracovaný postavy. I manžel si to zvládl celé poslechnout, i když si myslí, že témata (vztahy s muži) jsou spíš pro ženy. Osobně jsem to teda vnímala spíš jako detektivku než povídání o vztazích.

Babiččina kuchyně

Občas mě baví, když na vás v reklamách vyskakuje, že něco je jako od babičky. Babiččina mouka, buchty, vánočka… Prodejci se nás snaží přesvědčit, že babička vaří nejlíp. Ale ruku na srdce, nevzpomínáte na babiččinu kuchyň jen proto, že to bylo dětství? Ta bezstarostná část vašeho života. Ta volnost a nekonečný čas prázdnin, dlouhé víkendy, které začínaly v pátek odpoledne po návratu ze školy (na vysoké už třeba ve čtvrtek ;-)) a ne až poté, co nakoupíte a vymyslíte, co budete o víkendu vařit, kam pojedete na koupák a sbalíte dětem svačiny a všechno ostatní.

Nechci vás tím uvést v omyl, že by moje babička vařila špatně. To rozhodně ne, chodila jsem k ní na obědy ráda, ale vařím jinak. A snažím se i líp. I když určitě ne zdravěji. Babička dělala koprovku s vejcem se svítkem, který jsem měla moc ráda, ale nemám ho k čemu dát, protože kopr ráda nemám a koprovku považuju za poživatelnou jen s patřičnou dávkou octa. Taky dělala zemlbábu. I tu jsem měla ráda, ale máma do ní dávala víc rozinek (nebo mi to tak aspoň přišlo) a navrch bílkový sníh. Tomu se nic nevyrovná!

Tchyně (nyní už taky babička) vaří hospodárně vždy na dva dny, umí spoustu omáček a dělá prý úžasné knedlíky (já na knedlíky nejsem, takže nedokážu posoudit, zda a o kolik jsou lepší než ty nejlepší z krámu, takže musím věřit švagrovi, který to tvrdí)… jenže na můj vkus dělá knedlíky moc často. Mělo by to být sváteční jídlo a ne že ke každému jídlu je maso s omáčkou a knedlíky. Kupodivu jsem moc nepřibrala, když jsme u ní dva roky bydleli, ale taky to mohlo být tím, že jsem se převážně stravovala v práci a až večeře jedla doma. Na můj vkus má v jídle málo zeleniny, z domova jsem byla zvyklá na jiné porce. Jenže to je těžké, když měla dva kluky a ani manžel na „zelí“ zase tak moc nebyl. Ona si klidně usmaží celer, ale zbylým členům rodiny by musela udělat něco jiného… to proto, že je ještě z generace, kdy musí vařit žena a pokud je zbytek členů domácnosti proti, mohl by si uvařit něco jiného sám, ne?

Ale to jsem odbočila k jinému tématu. Chtěla jsem se věnovat tomu, že babička žila v nedostatku a my jsme taky vychovaní tak, že se snažíme šetřit, kde se dá. Místo pravého vývaru se do polévky dávala kostka masoxu. Kořenilo se Podravkou nebo Vitanou s glutamátem. Pudink se dělal z prášku. Biocitrony tenkrát nebyly, takže se do buchet dávaly ty normální, stříkané. Babička nevařila „poctivě“, babička vařila podle toho, jak se to naučila, tak aby ušetřila, a z toho, co bylo k dispozici. Navíc na rozdíl od nás jedla skromně: brambory na loupačku s podmáslím, uvařený květák posypaný strouhankou, zadělávané cosi (zelí?) – to jsem nikdy neměla, takže nevím. K narozeninám se dělaly máslové dorty, které tehdy frčely, ale dneska z „mladých“ skoro všichni preferují něco lehčího. Bylo to tím, jak se to tehdy dělalo, nebo máme opravdu úplně jiné chutě? Jak by mi chutnal máslový dort od Maršálka?

Já si můžu dělat vývary na všechny polévky a omáčky, když chováme kozy, a žebra či jiné kosti nám ustavičně plní mrazáky. Nedostatek máme spíš jiného masa. Stejně tak můžu dělat často „hovězí“ z kozy, protože ho mám plný mrazák a nemusím ho draze kupovat. Taky můžu dělat celé léto spoustu opravdického pudinku s mlékem a vejci, když mléko mám zadarmo každý den od kozy (cca dva litry) a „přebytky“ směňujeme s tetou (a teď navíc i se sousedkou) za vejce, takže těch máme taky spoustu. Ale babička měla vajíčka jen od svých pár slepiček a potřebovala je taky na nedělní pečení.