Dny otevřených ateliérů

Mám pár hrozných zlozvyků, některé štvou moje okolí (psaní do knih tužkou a zaškrtávání zajímavých částí, či jejich vypisování, psaní si poznámek a hlášek/přeřeků, no, to zrovna beru jako svou silnou stránku, protože jsem v tom opravdu dobrá a mám zapsané skutečně kde co, horší je způsob uložení a vyhledávání toho „kde co“, to už by mohlo patřit do druhé skupiny) a některé mě. Třeba prokrastinace z pečlivosti patří rozhodně sem. Už to bude třetí rok, pokud mě nesklátí nějaká nemoc či nepředvídaná událost, co s kámošem vyrazíme na Dny otevřených ateliérů a na blogu nemám zpracované ani loňské a dokonce ani předloňské. Hrůza, co? 

Už jsem za to i od něj dostala sprďana, protože tak by se prý dalo krásně zjistit, kde jsme už byli, a nemusel by si to pamatovat. Ono to zase tak složité není, ale má pravdu. Takže jsem se to rozhodla napravit teď, na poslední chvíli. Protože je vhodná příležitost, jinak se k tomu zase nedostanu v zápalu psaní Francouzských Alp, Hvaru (vysněná dovolená u moře, konečně!), lovení kešek (to bylo před Hvarem) I. a II. a všeho možného dalšího.

Poznámky jsem našla překvapivě snadno – ještě že u nich byla brožurka z loňska, jinak bych už nevěděla, kde mám hledat. Otázkou je, kde najdu ateliéry z roku 2016. Fotky bych ještě asi měla, ale tu horu poznámek? Nebo, že bych si tenkrát nic nepsala? To bych snad ani nebyla já. Nebo možná bylo mé mladší já velice naivní a myslelo si, že se po návratu pustím do psaní článků na blog – za dva dny dva články – a není potřeba si dělat poznámky, to zůstane v hlavě, že jo?

P. S.: Tak možná že jsem v roce 2016 nebyla, protože jsem nenašla příslušné fotky, zato z roku 2015 (s následujícím hruškovým šílenstvím) je mám.

A pokud se chcete podívat, tak články z 2015 jsou zde:

• Podzimní vrchovinou – úvodní pidičláneček
• Jehloháčky – z větviček jsem vyřezávala pomůcku na krosienkování
• Na návštěvě u kováře – Josef Tulis v Dlouhém u Nového Města na Moravě
• Nedělní pokračování – navštívili jsme Jaroslava Jana Marečka z Ateliéru mezi kopci, textilní výtvarnici Libuši Zítkovou a sochařku Moniku Vosykovou.

Zde už mám články z roku 2017:

• Výlet na ateliéry – jen takový lehký úvodní článek pro správné naladění
• sobotní ateliéry 
• Keramika v Jámách – keramička Johana Mierva a točení na kruhu a pokračování zase příště... (doufám, že brzy!) čeká vás: 
• Sklárna Karlov, Zahrada a keramika, drátování a paličkování, patchwork, a v neděli Lesní sklo (to jsem si opravdu užila!), paličkování, 
• enkaustika Jana Čížková, Dobrohostov 22, www.fler.cz/shop/janinac78), 
• slavný sochař Radomír Dvořák (Rozpracovaná kamenná díla reprezentující osmiletou symbiózu největší české firmy pro zpracování kamene s hostující sochařskou dílnou RD od několikatunových monumentů (letošní realizace: ZNOVÍN LITERA, TRANSPOZICE ORLA A LVA = památník Velké války pro Kaliště, ANDĚL STRÁŽNÝ…) přes komorní skulptury po sošky kapesní (ČERT A KÁČA…). To vše ve fotogenickém prostředí nefalšovaného industriálu obklopeného přírodou. Jako bonus možnost nahlédnout do hlubin živého lomu a času (karbonu), dotknout se 330 milionů let staré žuly z moldanubického plutonu) a užít si výhled na Melechov z výšin odvalu. www.radomirdvorak.cz, www.granit-lipnice.cz, http://ucho.hyperlinx.cz,)
• asi Herold Lukáš – Kovárna Herold, KOVÁŘ Ukázky kovářských prací a technik. Vyzkoušení kovařiny na vlastní ruce. Rozkošská 2287, Havlíčkův Brod 580 01, www.herold-kovarstvi.cz

P. S.: Ještě trocha hledání a vzpomínání... a nejasností ohledně získání megavizitky na mém pracovním stole... a myslím, že můžu říct, že i v roce 2016 jsem byla na Ateliérech. Jenom netuším, proč z toho nemám fotky. Popřípadě KDE je mám. No, bude muset po víkendu následovat další hledání. Pravděpodobně jsme navštívili:

• Těsnohlídek Jaroslav, knihařská dílna: Základ knižní vazby, oprava poškozené knihy, historické knihařské pomůcky. Ukázky knižní vazby, oprav poškozených knih, restaurování starých knižních vazeb. Autor se prezentuje v historických prostorách Štáflovy chalupy.
• Pulcr Jiří – řezbářský ateliér ŘEZBÁŘ Ukázka autorova řezbářského umění. Díla s trampskou tématikou kanadských indiánů včetně volné tvorby. Ryby, šperkovnice, mísy, sošky. Perknovská 1903, Havlíčkův Brod 580 01
• Doucha Jiří – Ateliér D, Zpracování břidlice. Ukázka zpracování několika druhů břidlic. Skulptury, reliéfy, užité umění a šperky z tohoto netradičního materiálu.Na Hrázi 477, Světlá nad Sázavou 582 91, www.jiridoucha.mypage.cz

A protože pro přehlednost je nejlepší mít vše v jednom článku, rozhodla jsem se tu udělat takový malý rozcestník k článkům z Ateliérů 2018. V tuto chvíli pouhý seznam podle toho, jak jsme je navštívili, články (snad) přibudou později (v závorce uvedeno číslo v Brožurce, následně text z brožurky a místo vystavování):

• sobotu musím dopsat (;-))), děkuji za pochopení
• Dufek Tomáš (119), hudební nástroje: Prohlídka dílen, skladu a sušárny s komentářem. Možnost vyzkoušet si různé netradiční hudební nástroje – didgeridoo, šamanské bubny, bodhrany, prstové bubny, ústní harfy, cajóny, berimbau, kantely a další. Dolní Radslavice 2, Velké Meziříčí 594 01, www.czechdidgeridoo.com

V neděli jsme navštívili následující ateliéry (opět v tomto pořadí):

1. Březková Jana (2), keramička: Ukázka klasické výroby keramiky v keramické dílně. Modelování, točení na kruhu. Možnost vyzkoušení si práce na hrnčířském kruhu. Ukázka hotových výrobků užité keramiky. Bechyňovo náměstí 40, Přibyslav 582 22, www.keramickadilna-jana.nabizi.cz, Sabanová Olga (31), découpage: Zabývám se výtvarnou technikou decoupage – dekorování ubrousky. Touto technikou lze jednoduše, rychle a nápaditě vyrobit dekoraci do domu nebo dárek pro své blízké. Zvládnou ji i děti. Autorka se prezentuje v ateliéru keramičky Jany Březkové. Bechyňovo náměstí 40, Přibyslav 582 22
2. Štáfl Petr (40), kovář: Prohlídka plně vybavené kovárny. Ukázka kovářských prací i možnost vyzkoušení si řemesla na vlastní kůži. Výstava drobných i větších kovaných plastik a prodej kovaných předmětů. Uhry 816, Přibyslav 582 22
3. Špicl Josef (39), řezbář: Ukázka řezbářské práce, řezba motorovou pilou i tradičními nástroji. Ateliér představí také tvorbu řezbáře Milana Pazderky (27) a fotografa Jaromíra Svobody. Nabídneme dřevořezby a fotografie. avlíčkův Brod 580 01, Hamry – Pohledští Dvořáci 1581, www.rezbarjosef.estranky.cz
4. Mateřské centrum Zvoneček (21): VÝTVARNÉ AKTIVITY V sobotu i v neděli nabízíme ve Zvonečku ukázky dílen patchworku a patchworkového klubu HABA. Seznámení s jednotlivými patchworkovými technikami, např. srub, babiččina zahrádka, kaleidoskop, šití na papír, drážďanský talíř a další. Výstava hotových i rozdělaných patchworkových děl a doplňků. Ukázka dílen – pletení z pedigu, plstění z ovčího rouna mokrou i suchou technikou. Přírodní panenky – dekorace a zapichovátka, cínování, šití – box na kapesníčky, tašky a taštičky, dětské polštáře, náramky kumihimo a další, dekorace z šišek a dalších přírodních materiálů, šperky z laminovačky a z PET lahví, vánoční ozdoby ze žárovek, candy bag. Andělíčci – ozdoby, zapichovátka, závěs na mobil. Rubešovo náměstí 171 (Budova AZ Centra), Havlíčkův Brod 580 01, www.hb.charita.cz
6. Teclová Jana (41), keramička: Ukázka tvorby ručně modelované keramiky. Ukázka pletení z pedigu. Dolní Krupá 59, www.jana-teclova.cz
7. Kubát Pavel (19), keramik: Dovoluji si Vás pozvat ke zhlédnutí „Mistrovy komůrky“, dílny i sklepení. Čeká na Vás ukázka keramiky a volné tvorby či jízda na netradičních dvojkolech inženýra Miloslava Květoslava Tvrdého. Těším se na shledání na návsi ve Veselém Žďáře. www.kkeramik.webnode.cz
8. Kubát Josef (18), malíř: Mírně utajený sklad výtvarných počinů. Portréty, figurální tvorba i krajina kresbou až malbou. Veselý Žďár 164, Havlíčkův Brod, www.hrivna.webnode.cz

Samostatný článek s dějem Artemis

Pokud vás zajímá moje recenze na knihu Andy Weir: Artemis (****), najdete ji zde. Pokud si chcete nechat prozradit děj (nedoporučuji!), pokračujte ve čtení.

Pozor, další část prozrazuje děj. Dělám si čtenářský deník, abych si mohla v budoucnu připomenout, o čem to skutečně bylo. Jak už jsem uvedla dříve, hlavní hrdinkou je Jazz Bašarová, která je chytrá a zručná a malá (zřejmě výrazně pod sto šedesát centimetrů). Od šesti let žije na Měsíci v jediném městě Artemis, složeném z pěti velkých koulí. Její otec Ammar je uznávaný svářeč a je tak dobrý, že si ho ostatní váží, i když ho lidé z cechu pomlouvají, protože by chtěli, aby k nim vstoupil a platil jim část svého zisku. Byl by nejspíš ještě lepší a bohatší, kdyby mu v pubertě nezničila jeho čerstvě postavenou dílnu, když si tam s kamarády (a hlavně přítelem Seanem) dali trávu. Z toho nějak vyplynula hádka, Jazz se osamostatnila, resp. se přestěhovala k Seanovi a pak začala sama „podnikat“. Pracuje jako doručovatelka, ale přivydělává si především pašováním nedovolených věcí. Ovšem otcovi zásady poctivosti dodržuje, takže i kdyby ji chytili, neprozradí pro koho a co. Právě se snaží získat povolení k výstupům mimo bubliny, aby mohla provádět turisty a přijít si tak na větší peníze. Ovšem vedoucí výstupů Bob Lewis jí neudělí licenci, protože u zkoušek se jí rozbije skafandr koupený z druhé ruky. Jedním z jejích oblíbených zákazníků je Trond Landvik, pracháč, který se na měsíc přestěhoval kvůli své dceři Lene, jež je po autonehodě ochrnutá na spodní polovinu těla. V Měsíční gravitaci, která je šestinová proti zemi, může chodit o berlích. Trond Jazz nabídne zajímavý obchod – zničit čtyři kombajny na sbírání kámen anortit pro Sanchez Aluminium a za to dostane milion gempů. Chce totiž koupit továrnu, která vyrábí hliník a dodává do města zadarmo kyslík výměnou za elektřinu zadarmo. Chtěl by tam totiž vyrábět ZAFO, které mu ukázal jeden proradný Číňan. Proradný proto, že ho ukázal i konkurenci, tedy společnosti Sanchez Aluminium a dopadlo to tak, že když se Jazz podaří zlikvidovat jenom tři kombajny, najde Tronda i jeho ruskou pomocnici Irinu mrtvé. Od té chvíle ví, že se musí skrývat. Ukáže se, že Sanchez je vlastněná mafií a mají ve městě zabijáka, což je ostatně z dvojnásobné vraždy zřejmé. Po setkání s administrátorkou, která se o stavbu města zasloužila, je Jazz jasné, že musí zlikvidovat továrnu a smlouvu předat Lené, když Trond již nežije. Vytvoří tým sabotérů, ve kterém je Dale, jenž jí kdysi přebral partnera, a je zároveň s Bobem vedoucím výstupů, její otec, protože je to nejlepší svářeč, Lené, protože má spoustu peněz po otci (aspoň v gempech, vše ostatní zdědí, až jí bude osmnáct), bláznivý vědec Svoboda z východní Evropy (ach ti Američani – NEJSME východní Evropa, ale střední!).

Roztavit ocelovou lázeň navzdory ochranným opatřením není zase takový problém, když kamarád Kelvin ze země sežene přesné plánky. Drobná potíž je, že se do vzduchu při výbuchu uvolní chloroform a rozšíří se do celého města. Lidé mají jenom hodinku, aby mohli přežít. Dopadne to dobře, ale jen tak tak. Nikomu se nic nestane jenom díky tomu, že jsou na Měsíci, a když lidi usnuli, upadli pomalu díky malé gravitaci, nemají tam auta a tak dále.

A závěr: vypadá to, že bude brzy chodit se Svobodou, který je opravdu sympatický, i když takový trochu nesmělý truhlík, dostala milion gempů od Lené, polovinu dala tátovi, resp. mu zařídila stejnou dílnu, jako mu kdysi zničila, a zbytek jí v podstatě sebrala administrátorka jako pokutu za přiotrávení celého města. Ale protože se jí pašeračka, která do města nepustí zbraně a drogy bude hodit (Jazz nápad), nevyhostí ji do Saúdské Arábie.

V knize se opět hezky ukazuje autorův styl myšlení a řešení problémů – pěkně jedno po druhém. Začala jsem ho aplikovat v životě. Líbí se mi. Zkrátka teď řeším tohle a o nic dalšího se nezajímám. Není to vždycky úplně jednoduché, ale odpovídá to i principům všímavosti, žití přítomností a tady a teď a taky se mi zdá, že je to vysoce efektivní. I když občas se hodí použít trochu víc strategického myšlení a některé problémy vyřešit najednou, nebo je správně delegovat hned a ušetřit tím čas, většinou to dopadá tak, že když chci řešit víc věcí najednou, zabřednu do toho a jenom se v tom plácám a hotové není vlastně pořádně nic.

Můj vozík se blbě řídí, ale naložím na něj těžší věci. A na základě těchto vlastností jsem se utvrdila v tom, že je mužského rodu. Pojmenovala jsem ho Trigger. (str. 18)

Absolvovala jsem svůj ranní rituál včetně extra dlouhé sprchy. Soukromá sprcha – další věc na seznamu mých budoucích vymožeností. Voda je v Artemidě drahá a plýtvání nepřichází v úvahu. Máme uzavřený systém, takže vlastně platíte za její čištění. Z hotelové sprchy tekla recyklovaná voda. Prvních dvacet litrů jsem měla čistých (vydržely asi na tři minuty). Potom mi systém vodu ohříval a vracel. Můžete se sprchovat, jak dlouho chcete, ale spotřebujete jenom dvacet litrů. Důležitá poznámka. Ve sprše nečurejte. (str. 68–69)

Všechna sedadla byla obsazená a desítky dalších lidí postávaly kolem. Několik otravných tětí se odráželo od zdí. V tomto případě není „odrážení se od zdí“ řečnický obrat. Nabuzení haranti skutečně poletovali vzduchem. Měsíční gravitace je to nejhorší, co se rodičům může přihodit. (str. 74)

Nevkusně oblečená žena z amerického Středozápadu se s chichotem obrátila ke mně. „Není to úžasné?! Jsme na Měsíci!“

„Ma'alesh, ana ma'aref Englizy,“ pokrčila jsem rameny.

Obrátila se k dalšímu cestujícímu. „Není to úžasné?! Jsme na Měsíci!“

Když chcete mít od lidí pokoj, není nad jazykovou bariéru. (str. 76)

Když zkratujete baterii o 2,4 megawatthodinách, dost se zahřeje. Zahřeje se fakt pořádně. A přitom bude spočívat na zásobníku plném vosku a stlačeného kyslíku. A ten zásobník bude vzduchotěsně uzavřený. Vysvětlím vám to matematicky:

Vosk + kyslík + teplo = oheň.

Oheň + stísněný prostor = bomba.

(Bomba + kombajn) x 4 = 1 000 000 ğ pro Jazz. (str. 101)

Poté, co připravila na první kombajn bombu, chtěla jít na druhý.

Předpokládala jsem, že další kombajn bude nějakých sto metrů ode mě, na okraji sběrné zóny. Jenomže jsem ho měla tři metry před obličejem. Co tady kruci dělá?

Nesbíral. Nenakládal. Jenom se na mě „díval“ kamerami s vysokým rozlišením, které trochu změnily zaostření, když jsem vstala. To mohlo znamenat jediné: někdo v Sanchez Aluminium převzal nad kombajnem manuální kontrolu.

Zpozorovali mě. (str. 102)

„Tak jo, tohle je nějaká kravina,“ řekla jsem kombajnu.

Zbývající dva kombajny se taky sunuly směrem ke mně. Zřejmě chtěly mít jistotu, že se neschovám za balvan a neuteču. Jejich operátoři ke mně obraceli kamery z různých úhlů. Jupí.

Později jsem se dozvěděla, co se stalo. Když kámen narazil do mých kyslíkových zásob a zlikvidoval je, byla to docela rána – a kombajn zaznamenal vibraci. Mají v kolech velice citlivá čidla pro detekci jakýchkoli záchvěvů terénu. Proč? Protože kopou na horských svazích. Kdyby se na ně řítila lavina, operátoři o tom chtějí hned vědět.

Kombajn tedy zavolal domů a ohlásil slabé zemětřesení. Personál v řídicím centru Sanchezu zkontroloval videozáznam z posledních několika minut. Zajímalo je, jestli jejich kombajn za miliony gempů nezavalila stěna kamenné smrti. Hádejte, co viděli! Mě, jak lezu pod mašinu! A tak poslali další kombajn zjistit, co mám sakra za lubem.

Potom zavolali vedoucím výstupů. Nevím, jak přesně rozhovor probíhal, ale nejspíš nějak takhle:

Operátoři Sanchezu: „Hele, proč se motáte kolem našeho kombajnu?!“

Vedoucí výstupů: „Nemotáme.“

Sanchez: „Ale někdo se tam motá.“

Vedoucí výstupů: „Tak my ho půjdeme chytit pod krkem. Ne proto, že by nám záleželo na vás, ale kvůli tomu, že si chceme zachovat monopol na výstupy. A kromě toho jsme parta idiotů.“

Takže právě teď se členové cechu formovali do oddílu, který mě odvleče zpátky do Artemidy. Následovat bude výprask, deportace, gravitační nemoc v Rijádu a celkově samé nepříjemnosti. (str. 106)

V následujících třiceti minutách jsem musela trvale zničit všechny čtyři kombajny. Naštěstí byli operátoři Sanchezu natolik ohleduplní, že mi je svezli na jedno místo. (str. 107)

Fajn, když nemůžu přenastavit čas, zvolím brutálnější přístup. Odpojila jsem obě svorky ve tvaru krokodýlí tlamy, vytrhla jsem relé mezi nimi a seřízla z kabelů izolaci. Kabely jsem svázala do jednoduchého uzlu a svorky připojila zpátky k pólům baterie.

Pak jsem vzala nohy na ramena.

Odstraněním relé jsem vytvořila novou součástku, běžně známou jako „drát“. Ze zkratované baterie prakticky sálalo teplo.“

...

„Aha, samozřejmě,“ pochopila jsem. Zapomněla jsem započítat další výbušninu: vodíkový palivový článek. Všechen vodík se za vysoké teploty potkal s kyslíkem, což vedlo ke krátké výměně názorů.

Balvan zastavil první salvu, ale neochránil mě před troskami padajícími z oblohy. Po břiše jsem se plazila k dalšímu kombajnu a kolem mě se zvedaly obláčky prachu. Připomínka: nemáme tady žádný vzduch. Když se něco vznese k nebi, spadne to stejně rychle, jako když to letí nahoru. Pršely kulky.

S obrovskou dávkou štěstí jsem dorazila ke kombajnu a nějakou dobu jsem se pod ním schovávala. Čekala jsem, až bouře opadne, a pak jsem vylezla a pokochala se svým dílem.

Napadený kombajn byl na odpis. Skoro se nedalo poznat, že kdysi jezdil. Zůstal zkroucený podvozek a dobrých padesát procent vozidla se rozptýlilo po sběrné zóně. (str. 109)

Tím, jak odmítá přenášet zvuk, mi vakuum pěkně lezlo na nervy.

Vyplazila jsem se ven a nic mě nezabilo, takže se všechno zdálo být v pořádku. (str. 110)

Pokud se pátrací oddíl nezdržel, měli by dorazit za dalších deset minut. Pořád mi zbývaly dva kombajny ke zničení. Pokud jeden z nich zůstane v provozu, Sanchez Aluminium dokáže sbírat rudu a vyrábět kyslík a Trond si ten svůj milion gempů nechá.

Nejvíc jsem se zdržela, když jsem musela utíkat a schovávat se před troskami. Věděla jsem, co musím udělat – jenom se mi to nezamlouvalo. Aby to bylo náležité vyvrcholení, musela jsem ty dva poslední udělat  současně.

Prosím, aby moji poslední větu nikdo nevytrhával z kontextu. (str. 111)

Stála jsem u jednoho kombajnu a dívala se na druhý, který byl dvacet metrů ode mě. Nebude to žádná legrace, ozvala se dlouho opomíjená rozumná část mého mozku. Je to fakt dobrý nápad? (Milion gempů.) Jo tak! Už mlčím! (str. 111)

Na vozidlo pro čtyři pasažéry se poskládalo sedm vedoucích výstupů. Vypadalo to, jako kdyby planinou pospíchalo klaunské auto. Podle zvířeného prachu na to šlápli a vyždímali z náklaďáku maximum. Při téhle rychlosti si mě nemohli všimnout. Krucinál, co tím sledují?

„Do hajzlu,“ pochopila jsem.

Nepotřebovali mě vystopovat. Stačilo jim dorazit do města dřív než já. Potom budou hlídat všechny přechodové komory. Až mi nakonec dojde vzduch, prostě se vzdám.

„Kurva! Nasrat! Sakra! Do prdele! Parchanti!“ Je důležité sprostá slova obměňovat. Když nějaké používáte příliš často, ztrácí na síle. Minutu jsem soptila do skafandru, než jsem se uklidnila a začala plánovat. (str. 113)

Málokdo dostane příležitost vyjádřit číselně, jak moc ho otec miluje. Já jsem ji dostala. Práce měla trvat pětačtyřicet minut, ale táta na ní strávil tři a půl hodiny. Můj otec mě miluje o 366 procent víc než cokoli jiného.

To je dobré vědět. (str. 203)

Na Zemi by nikdo nebyl takový blázen, aby dopravoval natlakovaný kyslík trubkou. Ale na Měsíci nemůže nic vzplanout. Na Zemi se navíc potrubí zakopávají, aby byl systém chráněný před počasím, zvířaty a idioty. Tohle my nedělám. Proč taky? Počasí ani zvířata tady nemáme a všichni idioti jsou bezpečně zavření ve městě. (str. 206–207)

„Je to fakt bezpečné?“ zeptala jsem se. „Jen tak jezdit přes tlakové potrubí?“

Upravil výkon motoru v jednom kole. „Ta roura má osm centimetrů tlusté stěny. Nepoškodili bychom ji, ani kdybychom se snažili.“

„Mám tady věci na sváření, takže bych ji poškodit mohla.“

„Musíš mě chytat za slovo, krucinál?“

„Musím.“ (str. 207)

„Jestli se někomu dovolá, budu jedině šťastný.“ Pustil nás, ale ze mě nespouštěl zrak. Kdovíproč usoudil, že agresor jsem já. Jenom proto, že jsem té svini chtěla vyškrábat oči a zakroutit krkem. (str. 236)

Proč nestíhám psát blog?

Zase se toho děje víc, než stíhám psát (na blog). Na jednu stranu mi to je líto, protože zanedbávám blog i vás, na druhou stranu mě to fascinuje – jaký je život krásně pestrý a zajímavý. Každý večer něco podnikám. Je třeba také přiznat, že je to dost vyčerpávající, takže po takovém akcemi nabitém týdnu se vždy hodí jeden relaxační strávený čtením, psaním či pletením.

Andy Weir: Artemis (****)

Kdo si počká, ten se dočká, sice neplatí vždy, ale v případě rezervovaných knih z knihovny ano. A tak jsem se i já, po několika měsících (asi) dočkala Artemis, druhé knihy Andy Weira, autora trháku Marťan. Tak to komentují na obálce a já s tím souhlasím. Téměř dvě stě osmdesáti stránková kniha vydaná Knižním klubem má v pravém horním rohu stříbrné kolečko s nápisem Edice světový bestseller, tak uvidíme, jaké to bude. Kéž by byla alespoň z poloviny tak dobrá, jako ta první. Nemohu se dočkat, až se do ní pustím. Přečtu ji zase za pět dní? A není to škoda, mít to tak rychle za sebou?

Kniha a klubko na šátek Walk On The Moon

Musela jsem si to sice pro jistotu vygooglit, ale vzpomněla jsem si, že Artemis byla řecká bohyně lovu a Měsíce.

Z anglického originálu Artemis, vydaného nakladatelstvím Crown – Penguin Random House v New Yorku roku 2017, přeložil Michal Prokop. Obálku upravila Jana Šťastná, redigoval Pavel Kořínek, odpovědná redaktorka Martina Bekešová, technický redaktor David Dvořák. 280 stran. Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, v roce 2018 jako svou 9762. publikaci. Sazba SF SOFT, Praha, tisk TBB, a. s., Banská Bystrica, vydání první. ISBN: 978-80-242-6120-1. 

Hlavní hrdinkou je Jazz Bašarová, která pracuje jako kurýrka a občas si přivydělává ne tak docela legální prací, tedy pašováním. (Zajímalo by mě, jestli to jméno je přeložené. A pokud, proč ne celé. Jazz Bašarová zní opravdu dost divně. Pomohla jsem si Googlem a její příjmení je v originále Bashara.) Žije v jediném městě na Měsíce, v Artemidě. 

K obsahu vám povím víc, až si knihu přečtu.

Pá 28. září – dočteno. Evidentně dokážu rychleji přečíst 280 stran, než napsat jednu jedinou! Ne, dělám si legraci, kniha byla vážně trhák. Kdybyste si měli vybrat jen jednu, doporučila bych Marťana, protože ten byl o malinko lepší, ale… pokud si můžete přečíst obě, jděte do toho. Je fantastická! Vytknout se dá snad jen to, že sem tam se v ní nachází překlepy, nebo drobné chyby.

P. S.1: Ještě bych doplnila krátkou zmínku o tom, že mi tato kniha připadá poněkud překvapivá v souvislosti s tím, co právě pletu. V úterý jedenáctého září jsem nahodila šátek Walk On The Moon (viz článek). No není to krásně symbolické? 

P. S.2: Jak dlouho asi Weir psal knihu, kterou mám přečtenou za sedm dní? A to jsem se čtení zrovna moc nevěnovala.

Motogang

Oblékla jsem si staré rukavice a bundu, páteřák, na který jsem si už skvěle zvykla. Akorát mám pořád pocit, že mám baťůžek a divím se, že je nějaký placatý. A vyrazili jsme. Domluva zněla, že přes Roztoky – miluju ten výhled u řeky na skály. Slunce se pomalounku klonilo k západu a všechno začínalo dostávat oranžové barvy. Cestu už celkem znám, když se mi hned u domu podaří odbočit na správnou stranu (trochu zrada je v tom, že je to na opačnou, než jezdím běžně).

V Roztokách jsou nějaké třicítky a zvýšené prahy a potom ty divoké serpentiny. Už si dávám pozor, abych do nich nejela moc rychle, a podřazuji si pěkně na dvojku, případně i na jedničku. Akorát dneska jsem si včas nevšimla madam, která se snažila cpát na přechod. No nic, tak jsem zase jednou vypadala jako barbar, který nedává chodcům přednost. Na druhou stranu jsem dnes nejmíň dva chodce nechala přejít tak, že jsem jim předem ukázala, že mají prostor a hezky zastavila, nebo přibrzdila tak, aby stihli přejít a já ideálně brzdit a moc podřazovat nemusela. 

Za Roztokama jsme jeli na Úholičky a potom na Libčici nad Vltavou. To už jsem sice trasu neznala, ale díky keškolovení v Tursku jsem Libčici poznala. A chtěla bych ji poznat ještě víc, zdá se být opravdu krásná.

Taky si vzpomínám, že jsme jeli přes Zeměchy, líbí se mi ten divný název. 

Někde před Okoří jsme zaujali jakéhosi motorkáře s Hondou (snad šestistovkou) a zeptal se, jestli jsme jen tak na vyjížďce a může se přidat. Zpočátku jel za mnou, pak se zařadil na druhé místo. Když se mi podařilo nevhodně odbočit – byla už tma a všimla jsem si, že malé světlo jede vlevo a Honda vpravo, tak jsem jela doleva a za chvíli jsem zjistila, že omylem pronásleduji cyklistu. Otočila jsem se hned nad zatáčkama za Okoří a jela zpátky za klukama. Vyjížďka v motobandě (3 motorky) mě naplňovala pocitem bezpečí (falešným) a nadšením, že se mnou/náma chce někdo jezdit.

Za Okoří jsem uviděla světýlko, které zahlo doleva a větší světlo jelo doprava. Usoudila jsem, že JAWA je to vlevo a Honda to vpravo, a tak jsem po chvilce váhání vyrazila doleva. No a za pár metrů jsem předjela cyklistu. Sakryš. Na kopci za zatáčkama jsem se otočila.

Kluci počkali na křižovatce, kde jsem je dojela. Největší podivnost, kterou se doufám, budu moci někde pochlubit, byla, že mi Honďák nabídl, abych ho předjela. Opravdu jsem se snažila, ale ono mi to zase tak moc bych ho předjela. Opravdu jsem se snažila, ale ono mi to zase tak moc nefrčí, jak to možná vypadá. Ale nakonec se povedlo. A tak se můžu chlubit, že jsem předjela (jedoucí) Hondu 600 (přibližně, nevím, co přesně to bylo).

Graham Moore: Sherlock (***)

Po práci jsem se stavila do knihovny, prodloužila rozečtené knihy a dvě, ke kterým sem se zatím nedostala, jsem vrátila. Z výstavky nazvané Září patří detektivkám jsem hned neomylně vytáhla knihu Sherlock. Nejprve jsem ji zběžně prolistovala, abych se ujistila, že to není stejný podvod jako ta první, na kterou jsem sáhla. O jakémsi černochovi v Americe, který se dle mínění autora chová jako černošský Sherlock. To jako vážně? Takové bezostyšné parazitování na pověsti slavného detektiva? Odmítla jsem to číst. Večer jsem se pustila do knihy Sherlock od Grahama Moora. Je brutálně dobrá!

Z anglického originálu The Sherlockian, vydaného nakladatelstvím Twelve/Hachette Book Group v New Yorku, přeložila Michaela Ponocná. Obálku upravil Miroslav Hadinec, odborná spolupráce a doslov Aleš Kolodrubec, odpovědná redaktorka Iva Daňková, technický redaktor David Dvořák. 376 stran. Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v roce 2012 jako svou 6358. publikaci. Sazba Miroslav Hadinec, tisk TBB, a. s. Banská Bystrica, vydání první. ISBN 978-80-242-3495-3. Kniha je na krásně žlutém papíře, takže se opravdu příjemně čte. 

V knize se ocitnete ve dvou dobách zároveň, protože je upředena ze dvou spolu souvisejících příběhů. První se odehrává v prosinci 1983 v Londýně a jeho hlavními aktéry jsou Arthur Conan Doyle a jeho přítel Bram Stoker. Jak vědí všichni milovníci Sherlocka Holmese, který v této knize sám o sobě nijak nevystupuje, Doyle se ho pokusil sprovodit ze světa a pak po osmi letech o něm bez jediného vysvětlení opět začal psát. Tuto záhadu by mohl osvětlit ztracený deník z období, kdy měl Holmes zemřít v Reichenbašských vodopádech. 

A právě po stopě tohoto deníku se vydává nejeden holmesolog. V roce 2010 se ho pokusí najít i jinak nezajímavý Harold White, který se právě stal členem nejstarší, nejdůležitější a nejvýlučnější holmesovské skupiny Baker Street Irregulars. Členstvím se mohli pochlubit Truman a Roosevelt, stejně jako Isaac Asimov. (str. 13)

Autor uvádí, že všechny současné postavy románu Sherlock jsou výplodem jeho fantazie. Otázkou tedy zůstává, kolik detailů ze života pana Doyla je skutečných.

Každá kapitola začíná nějakým zajímavým citátem, například: Jmenuji se sherlock Holmes. A patří již k mému povolání, abych věděl, co ostatním zůstává utajeno. (Modrá karbunkule, ZW) (str. 11)

„Jakmile kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. (Studie v šarlatové, VH)

3. září 1893

Arthur zabil Sherlocka Holese při svitu jediné lampy.

Zavřený za těžkými dřevěným dveřmi své pracovny rychle psal. Petrolejová lampa na jeho stole zalévala bledě žlutým světlem stěny obložen knihami. Byl tu Shakespeare, Catullus, dokonce i Poe, jak by Arthur bez zábran přiznal. Měl tu všechny své oblíbence, ačkoli se na ně obracel o radu jen zřídkakdy. Sebejistě psal. Nepatřil ke spisovatelům, kteří si pokryjí stůl zdroji, z nichž čerpají, jako prostěradlem a pevně se jich drží, radí se s nimi, špiní se, kradou. Hamlet ležel na své polici – třetí zdola, ve čtvrtině cesty kolem pokoje po směru hodinových ručiček ode dveří -, a pokud z něj Arthur bude citovat a vloží Holmesovi do úst další jadrný aforismus, ovšem ne zcela přesný… Inu, beletrie je zkrátka taková. ... Nyní, uprostřed své kariéry, byl Arthur bezpochyby největším anglickým autorem detektivních příběhů. Jelikož se Spojeným státům nepodařilo zplodit významnějšího představitele tohoto žánru od doby, kdy ho Poe vymyslel, Arthur dokonce nepovažoval za absurdní tvrdit, že je v tomto směru nejlepší na světě. K napsání dobré detektivní povídky je samozřejmě zapotřebí určitý trik, jaký používají tisíce amatérských salonních kouzelníků a nalíčených cirkusových kejklířů: umění svést ostatní špatným směrem. 

Arthur předkládal čtenářům fakta týkající se zločinu jasně, klidně a účinně. Neopomněl žádný důležitý detail a zároveň – ano, tohle byla známka opravdového mistra svého oboru – v příběhu neponechal příliš mnoho nepodstatných podrobností. Zmást čtenáře horou zbytečných postav a událostí je snadné; Arthur považoval za výzvu předložit jim čisté a prosté vyprávění, v němž bude vystupovat pouze několik pozoruhodných postav, aby zůstalo logické, a přesto jim neprozradit řešení. Klíčem byl způsob líčení, prezentace informací. Arthur totiž udržoval mysl čtenáře u vzrušujících, výjimečných, a přesto v podstatě nedůležitých faktů případu, zatímco zásadní podrobnosti ponechal Holmesovi, který je jakoby kouzlem zpracoval. 

Dávat dohromady tyto zápletky bral Arthur jako hru. On versus publikum, spisovatel polapený v nekonečné bitvě se svými čtenáři, z níž mohl vyjít jako vítěz pouze jeden z nich. Buď čtenář brzy uhodne konec, nebo ho Arthur bude mást až do poslední stránky. Šlo o zkoušku inteligence, o válku, ve které byl Arthur jen málokdy poražen. 

No ovšem, pokud byl čtenář dost chytrý, dokázal to celé prohlédnout po několika prvních stránkách! Arthur však v hloubi duše věděl, že jeho publikum ve skutečnosti netouží zvítězit. Lidé chtějí naplno poměřit svůj důvtip s autorovým – a prohrát. Být oslněni. A tak byl Arthurův zápas dlouhý a navíc zatraceně vyčerpávající. Postupem času si Arthur uvědomil, že dát dohromady slušný detektivní příběh je pekelně únavná záležitost. A jelikož už byl do tohoto žentouru zapřažený několik let, vyčerpání v něm zplodilo takovou nenávist k Holmesovi, že ji nebyl schopen déle potlačovat. Netýkala se už pouze toho detektiva s protáhlým obličejem, ale rozšířila se i na čtenáře, kteří ho tolik zbožňovali. (str. 16–18) 

Harold se s touto hrou na holmesovské citáty seznámil na úplně prvním setkání, jehož se zúčastnil. Před čtyřmi lety, ještě než napsal cokoli pro Baker Street Journal či se setkal s kýmkoli z Irregulars, se ocitl na schůzi místní losangelské „odnože“ společnosti s názvem Curious Collectors of Baker Street. Byla to malá skupina, mnohem méně prestižní než Irregulars. Jejich setkání yla přístupná veřejnosti. V baru obloženém dubovým dřevem, nad sklenkami skotské vonící rašelinou – pokud Harodl mohl soudit, všichni holmesologové se zřejmě domnívali, že kostky ledu obsahují jed, tudíž jim není radno věřit – vykřikovali citáty z příběhů Sherlocka Holmese. Jeden z členů nějaký zahulákal – například „Nehádám nikdy. Je to ohavný zvyk – podrývá totiž schopnost logicky uvažovat.“ Muž či žena po jeho pravici pak museli určit, odkud pochází – v tomto případě se jednalo o Podpis čtyř. Pokud daný člověk odpověděl správně, byla řada na něm, aby se vytasil s dalším citátem, a ten, kdo seděl vpravo od něj, musel odhalit jeho původ. Kdokoli se spletl, musel zaplatit další rundu. Jelikož většina holmesologů měla zálibu v kvalitní skotské, a to ve velkém množství, noví a nezkušení členové nezřídka zjistili, že jim takové setkání udělalo pěkný průvan na účtu. (str. 20–21)

Nejnovější články 1

Napadlo mě, že vás budu postupně informovat o nejnověji přidaných článcích – ráda bych je dala do data, do kterého logicky patří. Abyste tedy nemuseli zbytečně pročesávat celý blog, kde se co objevilo nového, tak tento týden jsem přidala následující články:

Francouzské Alpy 
5. července
Balicí krize 

6. července 
Cesta tam 

7. července
Výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse  – první túra
Briançon

8. července
Trocha rostlinek

Le Grand Lac

9. července

Refuge de ĺ Alpe de Villar-d' Arene

10. července

Les Terrasses

Le Chazelet
Ventelon
Recenze
Camilla Läckberg: Bosorka (****) – recenze senzační knihy
Dobrý ročník (**) – recenze pohodového filmu
Rivalové (****) – recenze úžasného akčního filmu se závody Formule 1

Motovýlet přes Hořovice

Záměr pro tento týden byl jasný – najezdit spoustu kilometrů na motorce a pořádně si to užít. Když jsem o tom včera přemýšlela, řekla jsem si, že by bylo hezké ujet tisíc kilometrů. Proč právě tisíc? Protože je to dost na nasbírání zkušeností s ježděním a je to takové pěkné kulaté číslo. 

Pravděpodobně se mi to nepodaří splnit, protože jsme stroje vytáhli teprve včera (a to jsem doma od neděle), ale to zase tak moc nevadí. Všechno je lepší, než se jen tak válet doma a pak fňukat, že už je dovolená pryč. 

Abychom zvládli úmorné vedro, vstávali jsme v 5:15. Tedy, čekala bych, že to pro mě nebude takový problém, ale vážně se mi z pelíšku nechtělo. Přes noc se konečně trochu ochladilo a já si užívala, že můžu spát přikrytá povlečením na peřinu.

Namazali jsme řetěz a vyrazili dobře známou cestou na Nebušice. Jezdím tam ráda, už to tam dobře znám. Jen to odbočování dole na Jenerálce mě nebaví. Ke kruháči u růžového domečku je nově udělaná padesátka, moc mi to smysl nedává, protože se to tam dalo krásně rozjet, ale už si zvykám. Píšu to jen pro vzpomínku, že ještě pamatuju dobu, kdy tam byla normální křižovatka a byla to docela otrava se přes ni dostat, navíc jsem se dost bála, protože tam všichni hodně svištěli a my byli na vedlejší. Pokračovali jsme přes Přední Kopaninu, kde jsem zalitovala, že nemám s sebou foťák – někdo mi říkal, že foťáky obecně nemají moc rády otřesy na motorce (zrcadlovky jsou na to zvlášť choulostivé), tak ho nevozím skoro nikdy –, protože ve vycházející slunci vypadala rotunda snad krásněji než kdy jindy. Mám ráda románskou (a gotickou) architekturu. Asi bych si sem mohla někdy brzy zajet ještě jednou, tentokrát s foťákem. Ale kdoví jaké bylo počasí. Odhadem mohlo být osm hodin ráno.

U Unhoště, která mě nepřestává fascinovat svým názvem – měla bych si přečíst, z čeho to vychází a co to znamená, celkově je v okolí takových podivných obcí, třeba Uhy –, byl značný provoz, a tak jsme nejprve jeli vpravo, kam se dalo snadno odbočit a do obce vjeli zadem. V Unhošti vždycky vzpomínám na autoškoláka, jak mě varoval před neopatrnou jízdou na kočičích hlavách. Můžou totiž pořádně klouzat. Nemám v úmyslu to zkoušet, a tak vždy jezdím velice opatrně a pomaloučku. Tady i proto, že je tu silnice dost úzká a kde zrovna není přechod, tam je semafor. 

Dále jsme jeli směrem na Beroun a uhnuli na Nižbor. Kde jsme, jsem zjistila ještě dřív, než jsem zpozorovala ceduli označující začátek města. Ten zámek vlevo na kopci si totiž pamatuji velice dobře, když jsme tu před lety byli na turistice. Jenom na hvězdárnu jsem se zapomněla ohlédnout. 

Všude kolem jsme cestou viděli pole, spousty a spousty nekonečných žlutých lánů. Dokonce i pole s uschlou kukuřicí. Občas, když jsme projížděli lesem, mi připadalo, že voní víc než ve skutečnosti. Myslím tím, než když jím jdete pěšky, třeba jako v úterý. Nebo to jenom nevnímám?

Přes Hudlice a Králův Dvůr (nikoliv Dvůr Králové) jsme dorazili do Hořovic, kde jsme se zastavili ve stejné cukrárně jako v úterý. Bohužel kremrole došly. Tak jsme vzaly alespoň dvě výborné laskonky s ořechovým krémem a snědli si je na parkovišti u strojů.

Přes Žebrák, Zbiroh a Zvíkovec jsme pokračovali dál. Až do restaurace U šesti trampů, která nás zaujala svou rozsáhlou nabídkou: 5 druhů piv, 30 druhů rumů a 50 druhů alkoholu. Nic pro motorkáře, ale měli i polední menu – vybrali jsme knedlíky plněné uzeným masem. Zdálo se, že jsou domácí a byly chutné. V zelí jsem identifikovala římský kmín a pro jistotu jsem se optala kuchaře, zda ho tam opravdu dává. Byla to vskutku zajímavá kombinace, která mě mile překvapila. A cibulku měl taky úžasnou! 

Jo a taky tam měli Tatranský čaj – 0,02 l od 25 do 30 Kč. Který mi to asi tak chutnal v Rumunsku? Že by „originál“ bez popsané příchutě? Určitě to nebyl žádný kokos nebo broskev.

Jediné, co mi dělalo trochu obavy, bylo vedro a potenciální únava po takovém obědě, která se skutečně dostavila. Vyřešila jsem to několika zastávkami a pootevřeným hledím, abych neusínala. 

Cestou zpět jsme se nikde nezastavovali kvůli horku – nechtěli jsme uhřát motorky – a ani jsem na zmrzlinu neměla moc chuť (máme doma v mrazáku), i když tuchlovická je naprosto nejlepší. V Tuchoměřicích jsem si zkusila správně najet do té pitomé křižovatky doprava nahoru do kopce (na jedničku) tak, abych nevjela do protisměru, ale pořád to není nic moc. Tahle mi vážně ještě pořád nejde, ať dělám co dělám, a to už zvládám i kruháky docela s přehledem. Taky jich dneska zase bylo, ideální tréninková trasa! Jen pro doplnění (pro případné zopakování) cesta zpět vedla přes Rakovník, Křivoklátské lesy (obec Nový Dům) do Lán, pak přes již zmiňované Tuchlovice, Velkou Dobrou (pobočka stejné cukrárny), Braškov-Valdek, Unhošť a pak to stejné jako na začátku.

Jak se říká, největší nebezpečí na vás číhá před domem. Obvykle to je ale proto, že jste nesoustředění, protože cestu již velice dobře znáte. Dnes tomu ale bylo jinak. Jakési individuum s oranžovo-černým autem s reklamou na trenýrky (nebo trepky?) vyjíždělo z podélného parkování při okraji ulice. Vidím, že popojelo, řidič zastaví, rozhlíží se. Mám přednost, tak v klidu jedu. Je to jednosměrka, tak nevím, kam koukal nebo co dělal, a najednou mi málem čumákem auta vrazil do zadního kola a jen tak tak, že mě nesrazil. Přidala jsem trochu plynu, abych mu ujela, ale možná na poslední chvíli zastavil. Zkrátka, nakonec se nic nestalo, ale natolik mě to rozhodilo, že kromě úleku jsem měla sto chutí zastavit a jít mu pořádně vynadat. S úsměvem jsem vzpomínala na agresivitu motorkářek při žehnání motorek, která mě tehdy tak šokovala – někdo v autě troubil na pomalé motorkáře/ky hledající místo k parkování a zdravící ostatní druhy a dámy se na sebe podívaly, jedna řekla: „Holky, dem mu dát do držky?! Já mám rukavice s chrániči.“ „Já boty.“

Nakonec jsem neudělala nic, jenom si oddychla, že to dobře dopadlo a zase jednou jsem měla to svoje pověstný štěstí.

Málem jsem zapomněla, že jsme na jednom odpočívadle viděli nápis:

Prodám 3 děti levně, použité

Zn. Rodinné důvody

Žena zdarma

spěchá!!!

Nad horkem je těžké vyhrát, pojďme aspoň remizovat

Článek s názvem Vedro, vedro, vedro... jsem napsala už v roce 2015, tak se mi těžko vymýšlí název pro letošní článek. A taky co psát, abych se stále neopakovala. Ano, je vedro a je to děsný. Dělat s tím nemůžu nic, jenom zvykat tělo a mysl a upravit aktivity a oblečení.

Jenom připomenu, že tři články na téma ochrany proti vedru jsem publikovala již dávno:

Jak se ochladit 1,

Jak se ochladit 2,

Jak se ochladit 3.

Včera na Novinkách zveřejnili článek o tom, jak se v noci v těch vedrech lépe vyspat. Nic převratného v něm není, víceméně jsem to vše sepsala již dříve z různých zdrojů. Takže pokud máte problémy se spánkem, můžete zkusit:

• udělat večer průvan a před okno pověsit namočené prostěradlo či ručník, abyste zchladili vzduch (k tomu bych doplnila, že nechat něco hodně vlhkého přes den v místnosti může mít opačný účinek, protože prý lépe snášíme suché horko než mokré jako v prádelně),
• přes den nechat okna i žaluzie zavřená (v jižních zemích to tak mají taky),
• termofor můžete naplnit studenou vodou a použít k ochlazení (tenhle tip jsem myslím neznala, ale ani si nejsem jistá, že by mi to bylo příjemné),
• spát v lehkém pyžamu z přírodních materiálů pro lepší odvod potu (prý lepší než nazí),
• pyžamo předtím vychladit v mrazáku (tak to ani zkoušet nechci),
• nepřikrývat se, nebo jenom prostěradlem,
• dát si vlažnou sprchu, otevřou se při ní póry a horkost lépe odchází, po ledové se rychle začnete zase potit (mám vyzkoušeno, že po opravdu teplé či horké sprše mi může být i zima, ale ani to mi není příjemné)... vlastně to funguje stejně i s pitím, taky se nedoporučuje ledové, ani studené,
• neutírejte se, nechte vodu oschnout. Odpařováním se ochlazujete. (Používám šplíchátko a během dne na sebe porůznu cákám buď čistou vodu nebo s kapkou éterického oleje, vhodný je např. citronový, protože dodává energii a osvěžení.)
• Dostatečné pití je skoro zbytečné zmiňovat (až tři litry rovnoměrně rozložit během dne, někde jsem četla, že když cítíte žízeň, měli jste se napít dřív),
• lehké jídlo je jasné, otázka chilli a kari je diskutabilní, země, kde se toto koření jí, jsou také horké. Někde jsem slyšela, že po chilli se víc potíte a není tak zahřívací, takže nevím, asi by to chtělo hlubší zkoumání, nebo radu někoho, kdo se tím zabývá. V článku Jak se ochladit 1 se právě kořeněné jídlo doporučovalo.
• U ventilátorů si dejte pozor na šíření prachu a pylů, lepší je zároveň s nimi používat čističku vzduchu. Prý se také může uvolňovat větší množství formaldehydu a jiných škodlivin.

Vlastní doporučení: Snižte aktivitu a stres.

Zdroj:
https://www.novinky.cz/zena/zdravi/479174-jak-si-doprat-kvalitni-spanek-o-horke-letni-noci.html

Něco nového 1

Řekla jsem si, že zkusím každý den dělat něco nového, nebo se dozvědět něco nového. Zkrátka všestranněji se rozvíjet než dosud. Když už mám po té disertaci a mohu víc poznávat okolní svět. Nijak do hloubky jsem to neplánovala, prostě budu zkoušet různé nové věci. Teď se s vámi chci podělit o to nejzajímavější, co jsem objevila.

Přečetla jsem:

• Slepá moc davu ze stránek Psychologie.cz: Je to zajímavé, dost trefně to popisuje českou politickou scénu (už pár let) a není to úplně optimistické (jaký div).

Na cvičení jsem se nechala znervóznit a musela si ověřit, že slovo „druhak“ stále nebylo zařazeno do spisovné češtiny. Nejlepším zdrojem je samozřejmě Internetová jazyková příručka. Pro nevěřící Tomáše uveden odkaz. Pro zvědavce a ty, kteří se taky chtějí dozvědět něco nového doplním, že příslovce ve dvojici jednak — jednak může mít buď vazbu spojovací ve smyslu za prvé — za druhé, např. nekoupím si permanentku, protože jednak nemám peníze, a jednak nemám čas. Nebo ve významu vylučovacím ve smyslu dílem to— dílem ono: Na setkání přišli jednak muži, jednak ženy. V obou případech se píší čárky.

K dalším zajímavým dvojitým spojovacím výrazům patří:

• ani – ani, 
• ani tak – jako spíš, 
• ať – ať, 
• ať – či, 
• ať – nebo, 
• buď – (a)nebo, 
• dílem – dílem, 
• jak – tak, 
• nejen – ale i / nýbrž i, 
• na jedné straně – na druhé straně.

Také jsem si potřebovala ověřit (a dozdrojovat) svoje tvrzení, že býk vidí černobíle. Radiožurnál asi není nejdůležitější zdroj, ale článek si stejně můžete přečíst: Opravdu se býci rozzuří při pohledu na rudou barvu? Pravda je překvapivá: „Navzdory často rozšířenému mýtu to ale není červená barva mulety neboli tyčky s připevněným kusem pevné šeržové látky, která tohoto velkého sudokopytníka přiměje útočit. Býci jsou totiž od přírody barvoslepí. Ve skutečnosti jsou to pohyby zápasníka, který obratně máchá muletou před očima zvířete, nikoliv samotný barevný podnět. A proč jsou toreadorské mulety červené? Barva této pomůcky, která se při býčích zápasech používá zhruba od 18. století, byla zvolena proto, aby zakryla krev zvířete. Většina býčích zápasů totiž končí smrtelným zraněním zvířete.“ Akorát já si myslela, že to je kvůli tomu, aby publikum dobře vidělo muletu a pohyby toreadora.

Objevila jsem nové slovo pronoia. Pronoia je opakem paranoie a spočívá v přesvědčení, že se celý vesmír spikl, aby vám pomohl. „Termín se poprvé objevil roku 1982 v akademickém časopise Social Problems v článku Freda Goldnera z Queens College. Dál jej v polovině 90. let zpopularizovala i generace tzv. zippies (festivalových nomádů)...“ „Jakkoliv se však zdá pronoia neškodná, může hraničit až s psychickou poruchou: Náhodní známí se postižené osobě jeví jako velmi blízcí přátelé a nezávazný kompliment působí coby vyjádření hlubokého obdivu či lásky.“ Článek o ní najdete např. zde: Nebezpečná pronoia: Když se celý vesmír spikne, aby ti pomohl.

Ventelon

Tento článek je pokračováním článku o výletě přes Les Terrasses, který najdete zde, a Le Chazelet, který najdete zde.

A po silnici pokračujeme do vsi Ventelon. 

Je pořádné vedro, ale naštěstí profukuje báječně osvěžující větřík. Slunce praží, už ve tři odpoledne mám vypito 1,5 litru vody. Obhlédneme zdejší kostelík Chapelle de Ventelon. 

Strmě klesáme do La Grave.

Přes cestu nám pasačka prožene stádo koz.

Jednu pomalejší se snažíme zahnat za ostatními, protože nešťastně mečí na rozcestí.

K večeři je hokkaido polévka s červenou čočkou. Mňam

Le Chazelet

Tento článek je pokračováním článku o výletě přes Les Terrasses, který najdete zde.

Pokračujeme po silnici směrem vlevo do vesnice Le Chazelet (1740 m n. m.). Cestou vidíme kovový můstek trčící nad propast. Turisté se na něm nadšeně fotí. Francouzi se nabízí, že nás vyfotí společně. Ne díky. Brr, je nepříjemné to i jenom sledovat. Potom chvíli zkoumáme – bez výsledku – odkud na silnici stříká voda. Vypadá to, že zespoda z rokle/údolí. To je ale tak trochu proti fyzikálním zákonům. Až cestou zpět zjistíme – po důkladnější prohlídce – že pod silnicí vytéká voda (těžko říct, jak silný pramen) a vítr z údolí bere kapičky, které fouká zpět nahoru na kopec na silnici.

Při pohledu zpátky vidíme parašutistu. Stále myslím na to, jak by se tu jezdilo na motorce.

Ve vesničce navštívíme obchůdek se suvenýry. Pořád přemýšlím, co bych asi tak měla přivézt domů. Lákají mě nejrůznější likéry, ale na druhou stranu bych nerada koupila něco hnusného. 

Vesničku projdeme křížem krážem. Nejvíc nás zaujmou malé dřevěné domky, nyní pravděpodobně sloužící jako ubytování pro turisty, kteří chtějí mít mimořádný zážitek. 

Ze zvířátek se pomazlíme s tříbarevnou kočkou, která nám chvíli dělá průvodce vesnicí, a díváme se na jehně skotačící s chlapcem. Na co mít psa, když vás na slovo může poslouchat jehně? A pokračujeme na hřbitov ke kostelu. 

I když jsme to původně neměly v plánu, jdeme prudce dolů k malému rozkošnému kostelíku.   

Najdi kostelík (hint: přibližně uprostřed fotky)

Cesta loukou sem tam není úplně příjemná vzhledem k tomu, že věřících je tu asi méně, než jaká je divokost místní vegetace a my máme kraťasy. 

Pokud to tak z fotek nevypadá, tak vězte, že po obou stranách pěšinky je docela nepříjemný sráz. 

Přejít se to dá, ale i když jenom trochu fouká vítr, není to právě příjemné. Jenže je tam keška!

Přes Le Chazelet – u posledního domu fotím Studii v modré – se vracíme zpátky do Les Terrasses.