Už podruhé jsem někam vyrazila bez dítěte. Bylo to hustý. A trochu divný.
I když normálně nikam moc nejezdíme – v Praze jsem byla všehovšudy tak maximálně desetkrát, stejně hned přemýšlím, kde je výtah, abych se dostala z metra nebo do něj. Jestli mám mávat na autobus, aby mi zastavil. A kterýma dveřma mám s kočárkem (který s sebou nemám) nastoupit.
Vyrážím asi tak ve tři po nakojení a doufám, že to manžel s tchyní zvládnou. Právě „nám rostou zuby“, jak se říká. Dřív bych se pošklebovala, že ne nám, ale dítěti. Jenže s tím je takový práce, řvaní a všeho, že je to ve skutečnosti skoro takový jako by nám rostly všem. Sice jsou to jen tři hrozný dny kvůli jednomu zubu, ale pak se hned začne klubat další. Jen pro pořádek – dva prostřední spodní už jsou venku, ty často rostou první – a teď lezou jeden až dva horní naproti nim.
V Praze mě nepříjemně překvapil smog. Jak se říká, že je ten vzdušný (klasický smog) a taky světelný (že v noci nevidíte hvězdy, protože města moc září), tak já měla pocit lidského smogu. V autobuse to ještě bylo dobrý, ale když jsem vlezla do metra, vysloveně se mi dělalo špatně. Taky by to mohlo být z hladu, nebo proto, že jsem si v autobuse chvíli neuváženě četla. Ale i kdyby... ten pocit přehnaného množství lidí na 1 m2 bych měla stejně.
Nejdřív jsem zašla do Ústřední knihovny, abych si půjčila Olivera Twista od Dickense, chtěli jsme si spravit chuť po nepovedené poslední knize o Martinovi ze Stvolna od Vondrušky. Ale kupodivu mají jenom komiks.
Tak jsem honem zajela do práce, abych přišla na oslavu dvou těhotných kolegyň jenom s drobným zpožděním. Měly připravené báječné občerstvení a příjemný program s hádáním pohlaví miminek – jedné řekl gynekolog, že to bude holka, a pak se jí na dalším ultrazvuku doktorka ptala, jestli to chtějí vědět, oni řekli, že klidně, že už to vědí, a ona jim na to řekla, že ten pindík je v téhle poloze jasně vidět. Kolegynin manžel to komentoval, že to je tedy zvrat.
Překvapilo mě, jak odlišné mají těhotenství od toho mého. Je vidět, jak je to u každého hodně individuální. I když ten pocit, že jste vajíčko, hroch nebo já nevím co, máme asi všechny. A taky pocity bezmocnosti nebo neschopnosti, i když ne všichni kvůli tomu musíme být těhotní.
Bez chytrého telefonu jsem si Kahoot zahrát nemohla, ale stejně jsem skoro nic neznala. Jo, to si každý myslí, že současné nebo dávno minulé maminky vědí, ale velký kulový. Ani jsem nikdy neslyšela o klystýru pro miminka. Ani nemám pocit, že by to bylo potřeba. Ve výsledku jsme neměli odvahu použít ani trubičky na uvolňování prdíků. Copak já vím, jestli malou právě bolí bříško? A jestli je to kvůli prdíkům? To jí mám jen tak nazdařbůh, když pláče, cpát do zadečku hadičku?
Ani v cenách nosítek, nočníků a „přístavby na záchod“ bych si nevedla lépe. My máme kromě kočárku skoro všechno zdarma od různých známých.
Extra mě bavilo čekání na rozkrojení dortu, abychom se dozvěděli pohlaví dětiček. A samozřejmě se těším na fotky z porodnice, ale to bude až někdy na začátku srpna a začátku září. Do té doby přeju holkám pěkné léto, bez přílišných veder a pevné nervy na poslední trimestr, šestinedělí i potom. Aspoň z mé vlastní zkušenosti vás snadno rozdráždí cokoliv a byť byste si mysleli, že už je konec, s nevyžádanýma radama to teprve začne! Jenže člověk si nějak nemůže pomoct, aby těhulce neřekl: „Hlavně ber všechno v klidu.“ „Starej se taky o sebe. Udělej si občas radost.“ „Neber si dítě na noc do postele, nebo ho z ní už nedostaneš.“ „Dudlíky jsou v pohodě, pokud je chce.“ ... a už to jede. Za chvíli je z vás přesně ta radící teta, kterou jste se nikdy nechtěla stát! ;-)
