úterý 7. července 2020

Perličky zlobí

Už jsem několikrát zmiňovala, že perličky jsou vcelku hezká stvoření s tělíčkem jako ragbyový míč a supí hlavou. Dokonce existuje i perlička supí, která vypadá opravdu jako sup (tou hlavou). Donedávna chodily perličky samy spát do bývalého holubníku, který nyní slouží jako kurník pro bílé slepičky. Jenže pak jsme tam nahnali kohouta Karla a jeho tři hnědé (přestárlé) kráčmery a už se jim tam nějak nechce. 

Nevím, čím to je, možná proto, že jim tam přijde přelidněno. Nebo se na rozdíl od slepic mají chuť pást ještě po deváté hodině a to už se jim kurník sám automaticky zavře, protože už je příliš tma. Špatné je už samo o sobě to, že nocují venku. Něco by je totiž mohlo ulovit. Možná spí na holubníku, tak tam se snad hned tak něco nedostane, ale jestli si zalezou jen tak někam na zem... Nebo kdyby si aspoň zjednaly stráž od koček, to by pak asi byla jiná...

Jenže je tu ještě druhá věc. Jak jsou venku, tak v devět večer a někdy i později příšerně řvou. A před pár dny řvaly i ráno. Sotva se rozednělo. A můžu vám říct, že o půl páté vážně nemám chuť vstávat.

úterý 30. června 2020

Co zase kozy sežraly?

Pustili jsme kozy na přední dvůr, aby trochu spásly trávu. Což sice dělají ochotně, ale vždycky se u toho vyskytne nějaký problém. 

Třeba ošlapávají pískovcové schody, když se schovávají před deštěm. Nebo ožírají dveře. Nebo se dostanou do některého z dřívějších chlívků (dnes třeba na dřevo) a něco tam sežerou. Třeba tady se Malá hnědá pustila do nějakého papíru. Jestli sežrala kalendář nebo noviny nevím. Každopádně si to nenechala vzít ani mnou, ani Balounem a to už je co říct. 
Všežravá koza
Nebo utekly na špejchar, kde nebyly zapetlicované dveře, a sežraly mi tam kopřivy, které jsem si sušila na čaj. Ještě že jich je všude po okolí dostatek. S bezem by to bylo horší, protože na něm jsou mšice.


Onehdy tu byl elektrikář pomoct nám s otázkou, proč máme tak velkou spotřebu. Kozy se k němu různě lísaly. Zejména Líza. Trochu jsme je odháněly. Pokud možno nenápadně, ale důrazně. Ne, že by se nějak zvlášť nechaly. Líza se o něj přátelsky třela bokem. „Jen je nechte, mně to nevadí,“ řekl přátelsky. Trochu jsem se podivila. 

Moc dobře jsem viděla tu otevřenou tlamu a natahující se jazyk. Ale on jak vykládal, asi si toho nevšiml. Tak jsem jen podotkla: „Ale ony se vám snaží sežrat oblečení.“ Tou dobou už Líza pokukovala po nevhodně rozepnuté mikině, která by se dala dobře žvýkat. 

Zpozorněl a zkontroloval si ošacení: „Tak to mi vadí,“ usmál se a už se klidil od kozy stranou.

Možná nebyl dobrý nápad předepsat si tento článek na začátku června a odložit publikování až na konec. Kozy se totiž pochlapily a činí se. Za chvíli už budu psát jenom seznam: 100 věcí, co zvládly kozy sežrat. Nebo to bude pravidelný měsíční seriál, každý měsíc, poslední úterý, napíšu o tom, co zase kozy sežraly. Ale jak má pak člověk vymýšlet názvy článků? 

Každopádně na blogu o tvorbě najdete tematický článek Koza mi sežrala návod na pletení. Vzala jsem si ho ven s tím, že si tam podtrhám slova, kterým nerozumím, neb je v angličtině, a na chvíli jsem se otočila ke kočkám. Ale stejně si myslím, že to nebyla náhoda, ale naschvál.

Někdy je vážně těžké nebýt na kozy naštvaná... Když v jeden den musí na předním dvoře zničit plastové ucho od košíku na jahody, málem vyrazit dveře od domu a následně nahryzat plachtu, kterou je u slepic zakrytý holubník, máte najednou nervy trochu v kýblu. A potom druhý den rozkoušou šňůru u sekačky na trávu a nalomí koš, protože jsou děsně zvědavé, jestli tam aspoň kousek trávy ještě nezůstal. Člověk by čekal, že se budou normálně pást, když mají možnost a zrovna neprší (nesnášejí déšť) a ony přitom vymýšlí hovadiny.

pondělí 29. června 2020

Červencové aktualizace

Jak jsem se kdysi obávala, že do seriálu „na statku“ nebudu mít o čem psát, tak mám spíš opačný problém. Někdy je publikování článků jednou týdně prostě málo. Zastarávají a setsakra rychle. Někdy je ani nestíhám psát. 

Tak jsem si říkala, že v červenci dohoním resty a zveřejním aktualizace, jak jsem to pracovně nazvala. Takže se znovu vrátím k tématům, o kterých jsem již psala, a uvedu na pravou míru, jak to teď vypadá. Pro zvědavé mohu říct, že se bude jednat o rostlinky i zvířátka. A taky mám jedno překvapení. Ale nevím, jestli si ho budu nechávat až na závěr. Nejradši bych ho publikovala hned, ale nepíšu tak rychle, jak bych chtěla.

úterý 23. června 2020

Franta zlobí


Občas ho vídám sedět nebo spát na lavičce
Kocour František je loňské kotě z našeho statku. Je boží. Tak hodňoučkej a mazlivej, že si někdy nejsem jistá, jestli to není plyšák. 

Ale není, když vyjdu na dvůr, uctivě mě zdraví svým hlubokým mňouknutím. Psala jsem o něm tady.

Má rád lidskou společnost. Občas se mnou dokonce chodí zalívat za stodolu stromečky. 

Teď ale vymyslel, že bude chodit na záchod do vysoké trávy na dvoře u koz. Což má hned dva problémy. Zaprvé ji kozy budou chtít žrát ještě míň než dosud. Z pro mě neznámého důvodu nechávají ostrůvky takové tmavší trávy bez povšimnutí a radši donekonečna okusují to malé vzrostlé světlé, co se snad ještě ani nedá nazývat trávou. 

Snaha zahrabat to se pochopitelně míjí účinkem, protože tráva se jen ohne a pak zase narovná.

A zadruhé do toho můžeme šlápnout my. Což bych dost nerada.

sobota 20. června 2020

Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy

Na dnešní den jsem měla jasný plán: šít! Co chodím zase do práce, nedaří se mi najít si na šití dostatek času. A tak jsem se chtěla podívat na youtube na videjko, které jsem někdy nedávno zahlédla, a podle něj si ušít sukni. Jenže ouha. Asi jsem si ho neuložila mezi ta, co si chci zhlédnout později. 

A tak jsem si pustila film o Sherlocku Holmesovi, když jsem na něj při prohledávání seznamu narazila. Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy mi není znám. A k tomu jsem si samozřejmě vzala pletení. Potřebuji uvolnit jehlice před plánovaným Tour de Fleece. A navíc se zdá, že svetřík ještě unosím.

P. S.: Kozy jsou výjimečně zalezlé a nezlobí, protože prší. Zato ráno snad hodinu štěkaly perličky, protože přeletěly plot, před deštěm se schovaly ke kozám do chlívku a asi se jim tam už nelíbilo.

A teď ta recenze k filmu. Nacházíme se v době, kdy se Watson asi relativně čerstvě odstěhoval od Sherlocka a ten začal brát opium, protože se strašně nudí. Holmes: „Tohle je svobodná země. Lidé mají právo mi psát a já mám právo to nečíst.“ Lidem z dobrých rodin se ztrácí dcery a jsou si podivuhodně podobné.  Teď jde o to, co je spojuje, kdo je vrah a jak mu to dokázat.

Sherlock: „Já mám za to že, cestování spoutává mysl. Ostatně je nejlepší, když nikam nejedu. Působí to nezdravé oživení ve zločineckých vrstvách.“

Film je pěkný, dávám tři hvězdičky. Stojí za to ho vidět. Pan Holmes se chová, jak jsme zvyklí z knihy. 

úterý 16. června 2020

Drůbež na statku

Copak se tu asi podává k jídlu?
O slepičkách moc nepíšu. Taky ani moc nevím co. Nedávno jsem zjistila, že jim moc nejede oves. To když jsem jim ho nasypala plné korýtko (viz fotka) a ony k tomu přišly a jen tak na to zíraly, jako kdybych jim dala něco naprosto nejedlého. Párkrát do toho zkusili cvičně klovnout.

Vlastně mě teď napadlo, že by pár věcí k psaní bylo. Zvlášť, když tu mám tuhle pěknou fotku. To vlevo, je náš hodný kohout Karel. Znovu opakuji, že je hodný, protože ve skutečnosti ani nevím, že kohouta máme. Známá má takového agresivního šmejda, že asi bude muset na pekáč, protože se je pořád snaží honit a klovat. Ten náš je akorát trouba, protože má své tři staré hnědé slepice a s těma bílýma mladýma se kamarádit nechce. Dokonce je klove. Aspoň někdo nepreferuje mladší před starým známým (vhodná inspirace pro chlapy, co říkáte ;-)) a taky pro některé ženy, pravda). 

Důvod pro tenhle článeček ale zavdala koza, respektive kozlík, který byl zvědavý, co to slepičky dostaly a snažil se dovnitř nakouknout jejich vchodem, protože jsem dvířka pečlivě zajistila vědoma si toho, jak rády by kozy ochutnaly žrádlo někoho jiného. (Mimochodem zrovna kozy mají oves opravdu rády.)

Pohled z očí do očí
Původně měl vevnitř strčenou hlavu i s rohama (vážně nechápu, jak se mu ji tam povedlo nacpat a jak to, že ji pak dostal i ven), ale než jsem doběhla domů pro foťák a zase zpátky, musela jsem se hodnou chvíli ukrývat v kurníku, než zvědavě aspoň nakoukl. Navíc se možná bál, že ho nějaká slípka klovne.

Do budoucna tak lehce uvažujeme o krůtě či huse – líbila by se mi svatomartinská s knedlíkem a se zelím...


P. S.: O perličkách jsem psala v článku Balounovy perličky.

neděle 14. června 2020

Deštivá neděle mi vůbec nevadí

Možná byste očekávali, že po zábavě budeme vyspávat, ale vzhledem k počasí jsme se včera nakonec rozhodli, že trsat nepůjdeme a necháme si to na příště. Ještě v autobuse se mi o TYPácích v Roztokách zmínila o málo starší paní, která se zeptala, zda si může přisednout. Nebyla jsem moc ráda (bezpečná vzdálenost ohledně koronaviru, však víte), ale autobus byl celkem plný, takže jsem kývla, že může (co taky jiného, že?). 

Hned se zmínila, že už jsme spolu jeli odpoledne do Prahy. Fakticky? napadlo mě, ale pak jsem si vzpomněla na její lehce strakaté šaty. Z cesty do Prahy jsem si pamatovala tři starší ženské, které cestovaly s chlapem, a byly takové trochu divné. Nejdřív vyvalené, že autobus všude zastavuje, pak si posunovaly (aby koukal nos) či úplně sundávaly roušku, a celkově mi nebyly moc sympatické, i když je fajn, že ve svém věku podnikají výlety a sportují (pravděpodobně víc než já, protože jedna měla hodně svalnatý ruce a druhá nohy).

Vypadala, že si chce povídat, tak jsem se zeptala, odkud jede, a řekla jsem jí, že já z pletařského setkání. Což se skoro dalo očekávat, protože jsem na klíně měla rozpletený Avion (viz zde), ve kterém už jsem ovšem výrazně dál (brzy bude článek s číslem 2 ;-)). Ona jela z důchoďáku, kde byla navštívit maminku. Teďka je to hustý i tam, člověk se musí objednat na konkrétní půlhodinu a na návštěvu mohou přijít pouze dva lidi naráz, protože na chodbě jsou s ubytovanými i hosté ostatních. Všichni dostávají z hygienických důvodů jejich jednorázové roušky. Řekla jsem, že to chápu, protože je jasné, že teď už každý nosí tu svou jednu jedinou měsíc nepranou. (Fuj.)

Jak jsme si tak povídaly, dospěly jsme i k tomu, že jsem dnes chtěla jít s přítelem na zábavu v Roztokách, kde ona vystupuje, ale že jak pořád střídavě prší, tak se nám nechtělo jít někam pod širé nebe. Navíc byl omezený vstup a my neměli lístek předem zakoupený, tak jsme si říkali, že tam možná s velkou slávou přijedeme a oni řeknou: „Smůla, už máme vyprodáno.“ Řekla, že vůbec nevěděla, že tu dnes něco je, ale že oni půjdou 20. června. Pak mi – ještě z autobusu – ukazovala plakát, na co že to jde. A byl to TYP.

A tak jsem dneska konečně dozavařovala druhou část jahodové marmelády a udělala jsem jahodový koláč a zmrzlinu se Salkem.

sobota 13. června 2020

Nádherná sobota

Původně měl být titulek součástí textu, ale nějak mě nenapadal vhodný nadpis. Jak popsat ten pocit, když ráno vylezete ven v očekávání mírného lezavého chladu a ono je vám teplo i v šatech s holýma nohama. Pustíte slepice, až vyjedete autem ze dvora (aby nezdrhly) i kozy, dáte slepicím, zalejete stromečky a rajčatovou zahrádku, pomazlíte kočku i Frantu, vypustíte jambo sud na tisíc litrů, protože v příštích pár dnech má vydatně pršet a snad mají být dokonce i bouřky. 

No, co může být krásnějšího než život na statku?

Snad když máte na odpoledne v plánu pletařské setkání s kamarádkami, na němž dostanete potřebné klubíčko. A večer plánujete jít na taneční zábavu?

čtvrtek 11. června 2020

Co budu dělat v létě, když se situace nezlepší?

Asi tak před rokem jsem vytvářela seznam, co by se dalo dělat, kdybych byla měsíc zavřená doma. Na začátku dubna nastal čas ho oprášit a podívat se, do čeho bych se ráda pustila, když bude čas. 

Původní plán na léto? Vyrazit někdy v červenci někam k moři (možno blíže specifikovat, lákala mě italská vesnička s barevnými domečky, ale prý je příliš zahlcena turisty) a v srpnu na hory do Rumunska. Dovolenou už mám zaplacenou, takže netrpělivě čekáme, co bude. 

A když to nevyjde? Když budeme muset trávit léto na statku u Prahy (a bez výletů – kdybychom mohli aspoň na výlety po Čechách a třeba na motorkách, bylo by to super!)?

Dalo by se:
  • zahradničit – máme zasazených pár stromků, sklízet bylinky (měsíček, sléz), postavit plot a na příští rok udělat třeba zeleninovou zahrádku,
  • makat kolem domečku – je trochu zanedbaný a omšelý, takže by se toho dalo spousta udělat, třeba natřít okna, nebo chystat dříví na zimu,
  • zavařovat úrodu – pokud nějaká bude, nenadálé mrazy to mohly trochu zhatit,
  • opalovat se a číst.
Taky pořád platí to, co jsem psala v článku Kdo je připraven, není překvapen nebo Jak jsem byla připravena. Abych se neopakovala, budu psát jenom o tom, co v těchto dvou článcích nebylo:
  • psát blog: klasika, to není nikdy hotové a popravdě tu toho dost chybí a jsou to samé zajímavé části, jako třeba letní dovolené už pár let zpátky,
  • číst: komplet Angeliku; Warkusová Iris: 150 věcí, které musíte společně zažít - Bucket list pro novomanžele; Capacchione, Lucia: Tvořivý deník pro děti; Kingovou a její Sherlocky, tedy učednici (Holmesova učednice, Hrůzná vláda žen, Případ Máří Magdaleny, Přízrak na blatech); Leonard S. Goldberg: Dcera Sherlocka Holmese; Pratchett, Terry: Nefalšovaná kočka (nebo něco jiného od něj); Dobelli, Rolf: Umění správného rozhodování; Rohm, Robert A.: Pozitivní povahové profily; kolektiv autorů: 112 věcí, které byste měli stihnout před smrtí; Pavel, Martin: Čaj, čaj, čaj, aneb, Recepty na čaj, s čajem i k čaji 149 receptů na čaj a sladké i slané dobroty k čaji z exotických krajů i z domova; Pratt, James Norwood: Rádce milovníka čaje; Feinová, Ellen a Schneiderová, Sherrie: Tajná pravidla jak nalézt báječného manžela; Lazarus, Arnold Allan, Lazarus, Clifford N.: 101 strategií jak se nezbláznit v šíleném světě; Possin, Wilfried: Pamět jako slon, Speciálními technikami k dokonalé paměti; Seifertová, Alice: Tradiční sloh netradičně; Parlette, Snowdon: Tipy, triky a techniky pro trénink mozku; Burgess, Adrienne: Budeš mě milovat i zítra?; Svijaš, Alexander: Zdraví je v hlavě, ne v lékárně; Bradbury, Raymond Douglas: Zen a umění psát; Osho: O Zenu
  • šít: podle těch dvou knížek, které mám a už jsem o nich psala, a už jsem podle té první ušila pyžamo a sukni; první patchworkovou deku z tvarů koček (nakreslit a navrhnout dle fotek z výstavy patchworku, o které jsem psala na blogu); tu vysněnou rozšiřující se kabelku; zato roušky jsem ještě neušila žádné, i když na ně mám nastříháno,
  • malovat: výstava byla odložena (nebo zrušena?), ale stejně se na ni mohu připravovat a malovat pastelkama, kreslit tužkou podle knihy Kreslení pravou mozkovou hemisférou, naučit se používat akvarelové pastelky, případně suchý pastel
  • plést: (a příst) v rámci Tour de Fleece se pustit do šátku Alhambra memories od Stella Egidi a Japanese Garden Shawl od Jana Huck, oba mám vyhlédnuté už dlouho, a taky BSJ (= Baby Surprise Jacket od Elizabeth Zimmermann) a dalších snad sto věcí, které se mi líbí a mám je ve frontě. Avion ani Flax light zatím nejsou hotové
  • háčkovat (dokončit) rozdělanou deku Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys, sice jsem s tím dosta pohnula, ale stejně je konec v nedohlednu, nabízí se i a přehoz se šneky, extrémně dírkatý šátek z trojúhelníků dle japonského návodu, sukni s vějířkovým vzorem háčkovaná shora dolů Rosalina (DROPS 190-28); Rozeta Scheepjes CAL 2019; Chic on the Halfshell; Hygge Scheepjes CAL 2017; Owl Obsession; Bohemian Oasis (DROPS 124-1); Cat Island Beach Bag; Ubuntu Scheepjes CAL 2018; Haekeltop Vanessa; Dove Square Pillow; Gecko Bookmark; Elephant Bookends a Eloise Baby Sweater od Tamara Kelly; Flora Danica od Ines Jørgensen; Owl Obsession; Happypotamus The Happy Hippo; Vortex Throw & Pillows; Swirl Crochet Sweater Wrap; Trick or Treat
  • cvičit Suzukiho protahovací cviky nebo zase začít běhat,
  • paličkovat vánoční řetěz (ještě by se dal do Vánoc stihnout a už je rozdělaný nechutně dlouho) a vlastní navržený obrázek nebo šátek, 
  • příst na kolovrátku každý den závodu Tour de Fleece,
  • naučit se Nålbinding, např. Socks for Junior od Ulrika Andersson. 
  • dostudovat kurz psychologie na Courseře,
  • hrát si s kočkama
  • udělat inventuru klubíček (do Excelu) nebo na Ravelry (či obojí),
  • prozkoumat okolí mého nového domova,
  • jezdit na motorce.

úterý 9. června 2020

Rajčatová zahrádka

Teď už je tam o další dvě rostlinky víc
V původním plánu pěstování rajčata sice nebyla, ale nějak se to zvrtlo. Jak se mi to občas stává, že? 

Zkrátka jednoho dne přišla sousedka, jestli bychom nechtěli sazeničky, že se jí to docela rozrostlo a že jich má – teď si přesně nevzpomenu – opravdu říkala sedmdesát? No, já měla vloni stovku dýní a paprik, takže vím, o čem je řeč. A tak že jo. Pár jsme si jich vzali. Jenže tou dobou jsem se zároveň domluvila s kolegyní, která mi nabídla sazeničky. Vloni jsem od ní měla krásné cherry rajčátko. Taky jsem si letos chtěla zasadit mrňavá rajčátka, ale než jsem se rozkoukala, bylo najednou po termínu a teď v červnu už to nemá smysl. Ale předchystané sazeničky ano. Navíc jsem od ní dostala dvě papričky a jednu dýni. Naprosto boží!

A tak jsme se začali věnovat pěstování téhle zeleniny (ve velmi malém množství, což je pro mě dosti netypické, proto to tolik zdůrazňuji). 

Protože kozy můžou skoro všude a kam nemůžou, tam si pomůžou, přemítali jsme, jestli sazeničky umístit za stodolu jako stromečky, aby je nesežraly, nebo k meruňce (resp. do kóje hned vedle, ale tam už odpoledne bývá stín), nebo kam jinam. Nakonec jsme se rozhodli, že v kýblu jim bude nejlépe – teď ještě najděte tolik kýblů či nádob, že? A ty jsme dali do bývalého psího kotce. Psa zatím nemáme – možná časem bude – ale teď tam klidně můžou být rajčata. A když ude potřeba, můžeme je poměrně snadno přemístit jinam.

Výroba květináčů začala technickou otázkou – jak udělat do dna kýble díru tak, aby nám nepraskl. Některé nádoby už prasklé byly, nebo nějakým způsobem měly odtokové místo, do jiných jsme chtěli díru udělat hřebíkem. Nejprve nás napadlo, že ho nahřejeme v kamnech. To sice fungovalo, ale příliš rychle se chladil. A tak jsme raději otočili kyblík vzhůru nohama a kladli na něj uhlíky a po chvíli je přemísťovali. Fungovalo to báječně.

Akorát párkrát se nám propálila trochu větší díra, než jsme chtěli. Snad to nebude vadit.

Pak už jsme jenom zašli ke kompostu, dali ho trochu do každého květináče, naryla jsem hlínu a zasadila kytičky. Pak už jsme je jenom umístili, přítel jim spravil výplet klece, aby byly co nejvíc v bezpečí. A teď už jen čekáme, koukáme, zaštipujeme vyrůstající výhonky v ohbí rajčat a těšíme se na úrodu.

A proč jsem článek zařadila i do štítku ekologie? Protože je určitě lepší mít vlastní rajčata zalévaná dešťovou vodou, než kupovat nějaká dovážené kdovíodkud, když to může růst i tady. 

středa 3. června 2020

Červnová víla z deníku

Plány na červen:
  • nějaký pěkný výlet,
  • něco nakreslit,
  • něco nového uvařit,
  • dokončit první lekci na Courseře,
  • ušít si šaty a sukni,
  • dokončit Avion (pletený svetr) a ideálně ještě něco, abych mohla začít plést něco nového na Tour de Fleece, nebo prostě jen měla volné jehlice,
  • přečíst jednu knihu,
  • uspořádat Turistický deník a tabulku vzorků z pletení, abych věděla, co mám nahodit, když mi vyjde konkrétní vzorek,
  • naučit se s pletacím strojem a udělat první (odvážný) pokus,
  • nechat otestovat naši vodu na hygienické stanici.
Realita?
  • výlet do Vraňan s bonusem – nasbírali jsme pětatřicet kilo jahod (bude o čem psát na blog),
  • z předešlého plynoucí víkend plný zavařování,
  • a zbytek se uvidí.

úterý 2. června 2020

Brikety

Květen mě nepříjemně překvapil svým chladem. Když jsme se vrátili z víkendu stráveného na Vysočině, měli jsme doma 16°C. Tímhle tempem bych žádné jiné povlečení než to teploučké froté od maminky (teda od Ježíška) nepoužila. A tak topíme i v květnu.

Letos mi to žádná škoda nepřijde, protože máme brikety v dřevníku, jak jsem začala říkat místnosti pod špejcharem, původně to byla nějaká maštal snad pro krávu dvě. Brikety jsou staré nejmíň tři roky a chceme je spotřebovat, protože je s nima práce. Nebo spíš otrava.

První věc, která nám na nich vadí, je, že jsou neekologické. Předpokládám, že uhelné podle toho, jak smrdí, když je nakládám do uhláku. Dost práší, takže i když nemáte rýmu, při nakládání s nimi smrkáte zbytky černého popílku. Uvažovala jsem, že bych při manipulaci s nimi mohla používat ty roušky, co teď máme všichni doma. S tím souvisí i nemožnost použít popel na pohnojení zahrady. V některých zdrojích (např. ) jsem četla, že dřevěný popel je skvělým hnojivem, protože obsahuje v poměru 0:1:2 dusík, fosfor a draslík. Naproti tomu popel z uhlí se považuje za rizikový. () Někdy tvoří popel po dohoření takové podivné ztvrdlé a jakoby kovové kusy (viz obrázek).

Řekněme, že tři výše uvedené věci patří pod první bod. Do druhého bych rozhodně zahrnula výrazně větší množství vyprodukovaného popela oproti dřevu. No, popela... on je to takový zrzavý písek, co nám vždy zaneřádí celou kuchyň. U kamen ho skoro nemá smysl zametat, protože je tam naprosto pořád. Voda z vytírání podlahy je vždycky děsně černá a to i poté, co jsem nejprve zametla. O prachu v místnosti ani nemluvě. Takže jako bod dva bych označila souhrnně vznik většího nepořádku.

Zatřetí je to rozhodně komplikovanější zapalování ohně. Jsou-li kamna prázdná, je potřeba do nich nejprve dát papír, pak nějaké to tenké a radši i tlustší dřevo. Navrch vždy pokládám dvě brikety, které spadnou dolů, až dřevo shoří. Ale ne vždy mi rozdělaný ohníček zapálí i brikety. Někdy jenom trošku ohoří a nic z toho. Se dřevem je to snazší – to dáte do rozpálených kamen a ono chytne. Když chcete mít víc tepla, dáte víc dřeva. Jednoduchá přímá úměra. U briket je to jak kdy. Když máte na dně dočervena rozžhavené brikety, můžete přihodit další brikety ale raději jenom jednu vrstvu, případně i nějaký ten mour a pěkně to hoří. Ale když už se nahoře začne tvořit „písek“, je lépe s tím nějak zakvedlat, aby zase zmizel. 

O topení v kamnech jsem psala v článku zde a zde.

Zdroje:

pondělí 1. června 2020

Najdi zvíře na obrázku

Protože je dneska den dětí, mám pro vás hru. Úkolem je najít zvířátka na níže uvedených fotkách. O víkendu jsem psala, že jsem byla v Safari parku ve Dvoře Králové, a tak tu máte fotky právě z něj. 

Na prvním je již dříve zmiňovaný had langaha listonosá (či madagaskarská). Je to endemit. Samcův výrůstek na nose má podobu dlouhého měkkého trnu, vy ale hledáte samici, která má na nose výrůstek ze strany připomínající stlačené poupě nebo jedlovou šišku. 

A teď najděte strašilky. Na každém obrázku je jedna. 



Hezký den dětí!

sobota 30. května 2020

Safari park Dvůr Králové

Jeřáb paví
Vstávali jsme ve čtvrt na sedm, abychom brzy vyrazili na výlet do Dvora Králové podívat se na zvířátka. Jen rychle zmíním pár věcí, které se nám nelíbily: plánek, se kterým jsme měli orientační problémy, a fronty u jídla (možná jsem to přivolala já, když jsem trvala na tom, že si máme udělat svačiny a být strašně nezávislí na tom, co bude otevřené, cenově dostupné, chutné apod., o tom zase ale třeba až jindy). Všude byla spousta stojanů s dezinfekcí, takže chválím vybavenost. Otravovalo mě nandavání roušek v uzavřených prostorách, které stejně dodržovalo jenom minimum návštěvníků. A teď už jenom klady. Teda ještě byla celkem zima, asi 15°C. 

Zaprvé je super vyrazit jenom v pár lidech, se kterými se můžete snadno domluvit, kam se kdy půjde. (nebo které můžete tahat po zoo podle své libosti). A taky mají rádi zvířátka, protože pak si o nich můžete povídat a je to senzační. A taky se kterými můžete být sami sebou – takže juchání nad kozou kamerunskou není ani trochu trapné, i když doma máme taky kozy. 

Když jsme se pak bavili o tom, co se nám líbilo nejvíc, bylo to trochu náročnější. Někomu gorilák, který seděl u skla a díval se na nás jako člověk. Až bylo trochu blbé si ho fotit. Jako by si někdo fotil vás, třeba když čekáte na autobus. A k tomu z nějakého půlmetru!

Skvělý byl taky velikánský had. Tam by to chtělo pořídit rovnou video. Posouval se tak zvláštním způsobem, že to vypadalo, že má pod kůží schovanou spoustu nožiček a ty pomalu pochodují vpřed. Vršek těla jako by se mu nehýbal a taky neprováděl žádný plazivý pohyb ze strany na stranu. Takže tohle bylo něco neobyčejného. 

Zmije nosorožčí
Zajímavě zamotaný zelený had
Ale líbili se mi i zelení hadi a zmije nosorožčí. Ta má zajímavý tvar hlavy a vpředu dva růžky. Když si na stránkách čtu, že má nejdelší jedové zuby, vzpomínám si na další negativum: téměř žádné popisky u zvířátek. Já vím, že je jinde stejně nestíhám číst a větší pozornost jim věnuji jen tehdy, když mě to zrovna zajímá, ale bývá zvykem, že jsou u zvířátek cedulky s tím, co jedí, kde se běžně vyskytují, nějaká zvláštnost k nim a tak. Tady byl jen název a jedna zvláštnost a možná ještě výskyt. Až doma jsem pochopila, že kdo měl víc zájmu, mohl si zakoupit lexikon zvířat. Na webu ho mají a je pěkně udělaný. Hlavně ty kreslené obrázky jsou super. Z hadů mě zaujala ještě langaha listonosá, která má přední část hlavy ve tvaru listu.

Ovce somálská
Nadšení z šedivého telátka či oveček s černou hlavou, které mají i černé jazyky, skoro není třeba zmiňovat. Tak trochu jsem i záviděla ošetřovatelce, že jim může jednoduše dovézt seno na kolečku a ony uhnou místo toho, aby jí to vyklopily, rvaly z rukou a podobně. 

Jedná se o ovci somálskou (ogadenskou), také má přízvisko tlustozadká (to bych teda chtěla!). Chová se na maso a má i dost mléka, ale nemá rouno, nýbrž srst, což je pro nás pletařky velice smutné.

Pelikáni! K nim toho snad ani není potřeba moc psát. Jsou prostě krásní. Fascinují mě. Nevím čím, ale připadají mi nesmírně zajímaví. A protože jsme si zaplatili i Afrika truck (jenom 80 Kč se senzačním výkladem!) vím, že se jim do hrdelního vaku vejde až deset litrů vody. Tu pak přefiltruje přes zobák zase ven a ryby si nechá. 
Pelikáni (asi kadeřaví)

Kromě toho, že jsme si dali k obědu burger a potom, když se udělalo teplo, tak i točenou zmrzlinu (letos myslím první), jsme navštívili ještě Galerii Zdeňka Buriana. Byly v ní nádherné obrazy. Nechápu, jak něco tak pěkného mohl někdo namalovat. Takové droboulinké detaily malovat štětcem! A pak celý ten zbytek rozměrných obrazů. A ty barvy! Fakt machr. 

Sbírka obsahuje 147 děl a jeho obrazy byly prohlášeny národní kulturní památkou.

V jiné budově byly vystaveny kostry a lebky, což bylo překvapivě zajímavé. Ukázalo se, že některá zvířata jsou evidentně menší, než vypadají zdálky. Zjistíte mimo jiné, že i delfínovec nebo piloun jsou zvířata, která vážně nechcete potkat. A taky nechcete, aby vás kousl bobr. A něco je naopak docela legrační, třeba jako tukan obrovský.

A když jsme jeli safari, viděli jsme černé kropenaté perličky. Byly moc pěkné. Šly nám přes cestu a vůbec nevřískaly jako ty naše. Bylo by hezké mít k těm světlým i párek tmavých. Jenže při nákupu je problém poznat samici od samce. A taky bychom neradi naštvali všechny sousedy větším množstvím řvoucích ptáků. Ti dva někdy i celkem stačí. Na to, jak jsou malé, dokáží udělat pořádný bengál.

Z ptáků jsme dále viděli různé husy, kachny, kormorány, a velikánské pštrosy dvouprsté. Jeden z nich zrovna proháněl nějakou gazelku, nebo co to je s nimi ve výběhu. Pštros se střídá v sezení na vejcích se samicí, která je světlejší, a proto je ve dne nenápadnější a on je zase nenápadnější v noci.


A taky plameňáky. Ty mám taky moc ráda. Zrovna seděli na vejcích. 

Příjemně nás překvapila místní flóra, všude kvetly šípkové růže (a nádherně voněly), rododendrony a spousta dalších květin. A celé to bylo takové hezky upravené. Někdy jsme si rostlinek prohlídli i víc, než jsme původně plánovali, protože ačkoliv plánek je jasný, rohy ve skutečnosti nejsou nejspíš tak kolmé jako na mapě, protože se nám nejednou stalo, že jsme šli víceméně rovně a objevili jsme se (identifikováno na základě poblíž stojících zvířat) v úplně jiné uličce.

Jak jsem již zmiňovala, líbil se nám Afrika truck = projížďka traktůrkem se dvěma připojenými vozíky, na kterých se stáhnou drátěné rolety, když se projíždí kolem lví rodinky.

Odpočívající lev

Tři lví grácie
Pohled z Afrika trucku na zvířátka.



Také jsme viděli vodušky, buvoly a zebry. Víte, že se zebry chladí tím, že vzniká rozdílná teplota mezi černými a bílými pruhy a tak se kolem nich dělá průvan? Ale jsou i jiné teorie, třeba že to odpuzuje mouchy, ale snad žádná dosud není prokázaná (viz například článek Proč mají zebry pruhy? Americký biolog se během bádání za jednu z nich i převléklA že má každá jiné zbarvení, takže nemají nikdy stejný vzor a je to u nich podobné jako s otisky prstů u lidí?


V safari jsme viděli krásné šedé somálské oslíky. Patří k velice ohroženým kvůli tamější situaci. 

Somálští oslíci
Taky se mi líbil kaloň. Jen tak si přiletěl, chytil se drápkama na křídlech a visel zadečkem dolů. Sotva se vykakal, zhoupl nožičky nahoru a visel tak, jak je to běžné u netopýrů.




A na závěr hlídkující surikata.