pondělí 10. prosince 2018

Angeliky vánoční deník (2018), 1. část

Loňský nápad s vánočním deníkem se mi moc zalíbil, a tak jsem se rozhodla, že ho budu psát letos zase. Ale tentokrát už hezky po celý advent. Inspiroval mě k tomu můj vlastní adventní kalendář, který jsem nakonec začala psát tak, že si každý den snažím zaznamenat nějakou zajímavou událost. Něco neobvyklého prožít a tak. Začalo to náhodou a vypadá to, že by se mi mohlo podařit prožít každý den nějaké malé dobrodružství.

So 1. 12. Pletení v creperii U slepé kočičky
Vyzkoušeli jsme nové místo na setkávání našeho pletacího kroužku a myslím, že se nám všem líbilo. Na mě je tam trochu draho, ale prostředí krásné a obsluha příjemná. Pokračovala jsem v pletení šátku Echo Flower Shawl #3 z úžasného vínového Malabriga.

Večer mě bolela hlava, což jsem přičítala dopolednímu nakupování v Globusu, a tak jsem šla místo plánovaného pečení perníčků spát.

Ne 2. 12. Adventní věnec a přišívání rolniček
V rámci přípravy na moji nejoblíbenější část roku (Vánoce, kdyby to nebylo jasné ;-)) jsem se rozhodla výrazně uklidit, a tak jsem nalezla kalíšky, které už dva roky plánuji využít na adventní věnec. Nebyl čas, lepidlo, vhodný karton (na nalepení do vystřiženého kruhu), a tak jsem udělala z nouze ctnost. Fotky najdete v článku Kdo říká, že adventní věnec musí být kulatý? A rovnou zapálila první svíčku, i když jsem někde četla, že se mohou (či dokonce mají) pálit už v sobotu.

Na černý šátek, který plánuji využít na tři akce (vánoční večírek ve stylu první republiky – celkem neoriginálně to tak mají skoro všichni v různých podnicích, čerty v Nebu a ples), jsem přišila rolničky, které jsem nakoupila ve čtvrtek minulého týdne. Vybrala jsem velké a malé, protože velkých bylo v balení jen pár a říkala jsem si, že to společně bude cinkat hezky. Přišívání bylo zdlouhavé a trochu otravné. Po poradě s holkama včera v creperii, jsem se rozhodla přišít je jenom na střední část dolů k třásním, aby to pořádně cinkalo (když už tak už!!!). Jednotlivé přišívání by bylo šílené, a tak jsem vždy navlékla na dvojitou nit jednu rolničku, udělala několik uzlíků, přidala druhou o kousek níž, zase několik uzlíků a tak dále, až na každém cancourku nitě visí pět rolniček. A cinká to opravdu báječně.


Nakonec došlo i na pečení těch perníčků. Dokonce jsem udělala dvě varianty těsta. Najdete je v článku Perníčkové pokusy.

Po 3. 12. Ples
K plesu nemám moc co říct. Snad jenom, že se tam tančilo a bylo to super. Na mě trochu moc krátké, když jsem chtěla stíhat poslední metro. Rolničky na šátku jsem moc nevyužila, protože tančit s šátkem bylo jednak nepraktické (pořád se někde motal), a jednak v něm bylo strašné vedro. Ale aspoň byl obdivován. I když na kamarádovy červené ďábelské oči vytvořené z kontaktních čoček to nemělo. Asi bych měla zmínit, že byl ve stylu čertů a andělů. Taky jsem se poučila v tom, že když tančíte s někým, kdo to opravdu umí, není problém nechat se vést (jupí! Většina chlapů nezná kroky, takže mám pocit, že většinou musím vést já.), na druhou stranu vás zase pořád někdo poučuje, že se máte víc odklonit, jdete mimo rytmus, ten nebo onen krok má být delší. Bránila jsem se vysvětlením, že kroky v podstatě nedělám, protože mi moje krásné lodičky sice velice slušely, ale taky děsně klouzaly, takže ty náznaky kroků byly spíše dobržďováním než skutečnými kroky. 

Út 4. 12. Cvičení s JO
Výjimečně jsem vyrazila na cvičení s tyčí zvanou jo [džo]. Bylo to nové, zajímavé, poučné, náročné. A vůbec mi to nešlo! Každopádně jsem si aspoň zkusila něco nového, jak jsem chtěla. A taky se připravuji na seminář, který mě čeká za týden a nejspíš tam jo bude.

St 5. 12. Copánky, den smíchu a čerti v Nebu
Na obou stranách hlavy jsem si upletla po jednom copánku a chodila tak celý den. Bylo to srandovní, připadala jsem si vesele a rozpustile a jak řekl jeden kolega, vypadala jsem jako školačka. A taky říkal, že to není špatně, na což jsem se ho pro jistotu zeptala.

Den smíchu jsem začala říkat, protože jsem se hodně nasmála s různými kolegy. Ani nevím, čím to bylo. Asi že bylo slunce, tak měla spousta lidí dobrou náladu. 


Cestou do Nebušic jsem si vyzkoušela, jaké to je výjimečně v metru neplést. DĚSNÁ OTRAVA A NUDA! Už dlouho se mi nestalo, že bych cestou do práce či z práce nic nedělala a jenom se tak koukala po lidech, nebo se pokoušela meditovat. Úplně jsem zapomněla, jaká to může být otrava. Nebyla jsem si jistá pokračováním vzoru tašky, kterou pletu, tak jsem raději nedělala nic. Už jsem to jednou párala, tak to nemá cenu dělat podruhé stejně špatně. 


Čerti v Nebušicích (zrovna jsem se překlepla na červi) byli senzační. Snad ještě lepší než kdy dřív. Co víc dodat, byli strašidelní a bylo to super. Nejradši mám Lucifera. Děti se ale možná nejvíc bojí toho čerta, který chodí ven. Nebo je nejděsivější to, co člověk nevidí, ale slyší, že to je uvnitř?


Čt 6. 12. Šla jsem „za školu
S kamarádkou jsme se po hodině cvičení vypařily. Vlastně ani nevím proč, celkem mi to šlo a bavilo mě to. Ale dámský pokec (taky jednou pro změnu) jsem už docela potřebovala. A navíc jsem dostala chuť na Pho. Nakonec jsem si sice dala rajskou variantu této polévky (Bún, a s krevetami) a bylo to super. Akorát jsme se nechutně přežraly! Jenom z polévky.

Pá 7. 12. Kiwano
Ochutnala jsem kiwano. Bylo to divný. Vlastně byla docela trefná popiska upozorňující, že to je něco mezi banánem a okurkou. Nebylo to špatné. Má to velká semínka (asi jako granátové jablko), která se jedí, je to hodně šťavnaté, uvnitř srandovně zelené, ale za padesát korun trochu nudné. I když v zajímavém obalu! Nevím, proč mají plody takové šťopičky jako by to byly trny. Možná se snaží odradit zvířata, která by to mohla požírat.

So 8. 12. Pečení chleba
Nejdřív jsem si myslela, že budu muset pracně vymýšlet, co dnes udělám nového. Některé dny to náhodou vyšlo samo (a proto jsem s tím nápadem vlastně přišla), ale na dnešek jsem si nic nenaplánovala, vlastně jen sedím doma, píšu blog, uklízím, čtu červenou knihovnu a… peču chleba. Napadlo mě, že bych si někdy mohla zkusit pořídit kvásek a začít dělat domácí, opravdový a poctivý chleba, ale teď jsem se jenom snažila snížit množství zásob ve spíži tím, že sníme, co tam „překáží“. A jednou z věcí, kterou už mám opravdu dlouho je směs na rustikální chleba, kterou jsem koupila kdoví kdy a kdoví proč. Stačí přidat 475 ml vody, 20 ml oleje a 5 g sušeného droždí a společně s 500 g směsí od Nominalu by měl vzniknout chleba (po zamíchání, hodině kynutí a hodině pečení). Tak uvidíme, jaké to bude. Každopádně novinku mám tímto pro dnešek opět splněnou.

Výsledek: chleba je spíš menší (nevypadá na 900 g), ale je dobrý, možná trochu málo slaný. Měkký a chutný. Naslano i nasladko. Celkově spokojenost.

Ne 9. 12. Šmirglování meče
Na čtvrteční cvičení nosím dřevěný meč zvaný boken. Je seconhandový a není už v nejlepším stavu, a tak jsem se ho rozhodla trochu ošmirglovat. Zkušenost zajímavá: nejde to tak špatně a těžko, jak jsem si myslela, ale bylo to méně užitečné, než jsem si myslela. Otázkou tedy zůstává, co s ním dál?

sobota 8. prosince 2018

So 8. prosince, 2. adventní víkend

Vypadá to na nádherný slunečný víkend. Možná jsme prohloupili, když jsme nevyrazili do Regensburgu na vánoční trhy. Ale nechtělo se nám vstávat na vlak v 5:33. Při pohledu z okna trochu lituji. Sice to ani v nejmenším nevypadá na Vánoce, spíš na probouzející se jaro, ale asi by venkovní courání po trzích bylo příjemné.

Na druhou stranu doma by to chtělo ještě uklidit, potřebuji doplést síťovku a rukavičky (šátek včera dokončen! Jupí.) Ošmirglovat meč (konečně!). A možná upéct další várku perníčků.

A to nemluvím o pečující kůře na vlasy, kreslení, předení a taky psaní blogu (a deníku). Tolik mi to chybí!

pátek 7. prosince 2018

Kathleen E. Woodiwiss: Květy na vodě (***)

Knihu už jsem kdysi dříve četla, ale vůbec to nevadilo. 

Woodiwiss, Kathleen E.: Květy na vodě. Praha: 2015. Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar jako svou 7753. publikaci. Z anglického originálu Petals on the River (Avon Book, New York, 1997) přeložila Irena Klímová-Ročková. 376 stran. ISBN je 978-80-249-2783-1. Vydání druhé.

Hlavní hrdinkou je jako obvykle krásná dívka. Tentokrát je z dobré rodiny anglického obchodníka. Rusovlasá Irka Shemaine O'Hearnová se má brzy vdát za krásného markýze Maurice du Mercer. Jenže je křivě obviněna z krádeže, nespravedlivě (a rychle) odsouzena a v poutech odeslána na lodi s trestanci do Ameriky. Hrdá a tvrdohlavá Shemaine tuší, že za vším může být babička Edith jejího vyvoleného, která by pro svého vnuka chtěla někoho s rodokmenem, ne jen dceru chlápka, který se vlastní pílí vypracoval k bohatství. V městečku Newportes Newes ve Virginii ji koupí Gage Thornton, výrobce nábytku toužící postavit loď, který hledá chůvu pro svého malého synka Andrewa. Jeho žena Victorie totiž před rokem zemřela při pádu z rozestavěné lodi a už pomalu šílí z Roxanne, která se mu stará o synka i domácnost a neustále ho touží dostat do chomoutu.

Tolik z tiráže, další část prozrazuje děj. Základní pár je jasný Shemaine a Gage Thornton, jenž se v koloniích taky neocitl náhodou – utekl tam před svým otcem Wiliamem, který ho nutil do sňatku s dívkou, jež tvrdila, že ji Gage přivedl do jiného stavu, což ovšem nebyla pravda. Shemaine chce pro jistotu zavraždit babička Maurice, protože ten ji hledá a stále by ji chtěl za ženu, ale pase po ní (trochu z nepochopitelných důvodů) námořník Jacob Potts (asi že si od něj nic nenechala líbit) a prostitutka Morisa, které Shemaine zkazila její pověst na lodi a ostatní ženy jí přestaly poslouchat. Samozřejmě by ji ráda viděla mrtvou i Roxanne, která chce Gage buď pro sebe, nebo se mu aspoň pomstít – mohli by ho pověsit za smrt jeho druhé ženy, když jí nikdo nevěří, že tu první nezabil. Což ona musí vědět, protože to narafičila tak, aby ji zabil mrzák Kain (o němž nevěděla, že je její bratr). Předstírala, že se s ním přátelí a využívala jeho neuvědomované síly, když se jí někdo znelíbil. Potíž nastala, když se Shemaine ke Kainovi chovala hezky (bláznivě a zkratkovitě napadla Pottse, který byl výrazně větší a silnější než ona, když bil Kaina) a on ji proto nechtěla zabít. 

A samozřejmě se vše zkomplikuje, když se do kolonií dostane Gageův otec, jenž nemůže pochopit, že si jeho syn (syn lorda!) vzal trestankyni, která provedla bůhvíco. Nebo Shemaininy rodiče a bývalý snoubenec, kteří pro změnu slyšeli o tom, že Gage zavraždil svou první ženu a ji určitě zneužíval a donutil ke sňatku okolnostmi, když si ji koupil jako otrokyni. Takže tradičně jsou proti sňatku všichni, kromě zúčastněných a Andrewa, který má novou maminku taky rád.

(Gage ji vzal do náručí poté, co si ji koupil.) „Jestli chce nějaká stará klepna stát v lijáku a civět na nás, já jí v tom bránit nebudu!“ zavrčel. „Pokud jde o mě, hodlám se dostat co nejdřív domů a nechce čekat, až se zmátoříte.“ (str. 52)

„To by se asi nehodilo, pane.“
„A proč ne, jestli se můžu zeptat?“ ozval se stroze. „Vaše zápěstí a kotníky potřebují ošetřit, Shemaine, a tím, že je namažu, přece neohrozím vaši nevinnost. Věřte mi, že byste poznala, kdybych to někdy chtěl udělat. Rozhodně bych nezačal ani od kotníků, ani od zápěstí.“ Sklouzl jí pohledem na ňadra, zvýrazněná vypasovanými šaty, jako by naznačoval, kde by to místo bylo, ale potom zase rychle zvedl oči k jejímu ohromenému pohledu. (str. 67)

(Viděl ji jen lehce zakrytou příliš krátkým ručníkem po koupeli.) „Jestli jste si náhodou nevšiml, tenhle ručník se za vhodné oblečení rozhodně považovat nedá.“
„Promiňte, Shemaine,“ škublo Gageovi pobaveně v koutcích, „pohled na vás je tak příjemný, že jsem si neuvědomil, že by vám to mohlo vadit.“
Zvedla uraženě bradu a blesklo jí hlavou, zda ho nepovzbudila svým mlčením. Okamžitě to napravila. „Ano, vadí mi to, pane Thorntone. A to, co vám vidím v očích, mě zneklidňuje. Nemáte-li v úmyslu mě zneužít, pak vás prosím, abyste odešel, než si to rozmyslíte.“ (str. 147)

Několikrát maně zavadil o její ňadro a stehnem se jí tu a tam otřel o nohu. Ani několik sukní ji neochránilo, aby každý takový dotek nevnímala, jako by jí po těle přejížděl kusem rozžhaveného železa. Na to by potřebovala přinejmenším brnění. (str. 149) (Domnívám se, že brnění není správnou ochranou proti rozžhavenému železu. ;-))

(Gage vzal Shemaine na tancovačku, což bylo dost nezvyklé – otrokyně a trestankyně se svým pánem. Některé lidi to logicky pohoršovalo.) „Všichni se na nás dívají,“ zašeptala shemaine celá uzardělá. A opravdu. Několik lidí neváhalo přijít až těsně k řadě tančících, aby mělo lepší výhled. Mezi zvědavci byla i Roxanne, jež kvůli tomu dokonce opustila své místo u vchodu.
„Mají dobrý důvod,“ odpověděl zadýchaně Gage. „Jste to nejpohlednější děvče v sále.“
„Ale oni se dívají na nás oba,“ upozornila ho Shemaine, když se při tanci opět ocitla v jeho blízkosti. „Myslíte si, že čekají, že uděláme něco skandálního?“
„Možná bychom měli,“ sondoval Gage se spikleneckým úsměvem. V duchu rychle zvažoval možnosti, které přicházely v dané situaci v úvahu, a pak se rozhodl. „Polibek bude stačit.“ 
„To neuděláte,“ polekaně zašeptala Shemaine.
V Gageových očích to šibalsky zajiskřilo. „Že ne?“
Shemaine ani na chvilku nezapochybovala, že Gage Thornton udělá, co se mu zlíbí, a proto se snažila uniknout z jeho bezprostředního dosahu. Chytil ji ale kolem pasu, a na okamžik ji tak uvěznil po svém boku. Zašumění, které se ozvalo v řadách přihlížejících, bylo důkazem, že je lidé stále bedlivě sledují.
„Zůstaňte tady, nebo vás políbím hned teď,“ zahrozil Gage a paží ji stále k sobě tiskl. 
Shemaine přikývla. Udělala by cokoli, aby zabránila pobouření, jež by jeho čin vyvolal. „Mary Margaret měla pravdu.“
„V čem?“
Shemaine se neubránila úsměvu, který se jí dral na rty. „Že jste ďábel.“
Gage zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál, což vyvolalo vlnu údivu u všech, kteří stáli okolo. Takhle ho neviděli hodně dlouho. (str. 193–194)

„Přitáhnout sem mezi slušný lidi kriminálnici! To je neuvěřitelný, jak si některý lidi dovolej urážet sousedy.“
Gage se prudce otočil a kousek za sebou viděl Samuela Myerse spolu s Almou Pettycombovou a dalšími jí podobnými klepnami, jež se shromáždily opodál, aby mohly párek mladých lidí nerušeně pozorovat. V jejich společnosti se Myers cítil bezpečný před případnou odplatou. Jakmile se však Gage s hrozivým zavrčením zvedl od stolu, všechny se rozprchla, jako když střelí. Gage měl tisíc chutí si to s Myersem vyříkat, ale Shemaine i Sly mu v tom, každý po svém, zabránili. Shemaine něžným stiskem ruky a Sly hřmotným naléháním.
„Prosím tě, Gagi, tý nuly si nevšímej,“ naléhal Sly dostatečně hlasitě, aby ho Myers slyšel. „Nestojí za to se s ním špinit.“
„Ty blboune pitomej! Komu tady budeš řikat nula!“ obořil se na něj Myers a v návalu zlosti se o krok či dva přiblížil k Slyově židli. 
Při vidině toho, co by mohlo následovat, se Gilian potěšeně zahihňal. „Nandej mu to, Slyi!“
Muži se nijak nesnažili zakrýt své veselí, s nímž sledovali Slye, jenž se pomalu zvedal od stolu. Myers jej pozoroval podmračeným pohledem, stoupajícím stále výš, až byl nucen téměř zaklonit hlavu, aby vůbec mohl pohlédnout Slyovi do tváře. Při tom pohledu mu však notně poklesla čelist. Několikrát jen naprázdno polkl a beze slov, jež mu došla, si měřil výšku a mohutnost svého protivníka. 
„Jmenuju se Sly Tucker, jestli vás to zajímá,“ vyrazil na něj Sly.
„Ano, tedy, ehm, myslím, že už vás nebudu dál zdržovat,“ dal se Myers na spěšný ústup. „Omlouvám se, že jsem vás vyrušil.“
Když se Sly opět posadil, Gage se přidušeně rozesmál. „Ty máš na některé lidi ohromně uklidňující vliv, Slyi.“ (str. 195–196) 

„Vaše dcera spala do svatba v podkroví, pane O'Hearne. Ale momentálně tam přebývá můj otec, zotavující se z vážného poranění. Máme ještě dalšího hosta, ženu, s níž bude sdílet ložnici mého syna vaše manželka.“
„Pročpak by ona nemohla spát s naší dcerou?“
Gage na něj upřel pohled a pomalu odděloval slova, jako by mluvil s hlupákem. „Protože s vaší dcerou spím já a rozhodně nestojím o to spát s vaší ženou.“ (str. 296)

pondělí 3. prosince 2018

Adventní kalendář (verze B)

Jak jsem slibovala, o víkendu jsem si kreslila – tak trochu jsem se inspirovala tradičními motivy, trochu Marií Brožovou (psala jsem o ní zde) a trochu zentanglem, který teď sice nekreslím, ale pořád se mi moc líbí a připadá mi snadno použitelný. Pokud tedy máte chuť, tady je ilustrovaná verze kalendáře na psaní všeho, co vás napadne, nebo jen tak na vystavení a vyškrtávání políček, než přijde Ježíšek.

sobota 1. prosince 2018

Nejnovější články 3

Pokud jste ji ještě nečetli, doporučuji prohlédnout dovolenou ve Francii. Buď můžete začít u 5. července 2018, nebo navštívit rozcestníkový článek Nejnovější články 2. Tam také najdete odkaz vyprávění o meruňkovém šílenství (sklizeň a zavařování, včetně receptů), články o lovení kešek pro získání nějakých virtuálních potvůrek, pár recenzí knih a vyprávění o několika motovýletech.

Hvar
St 8. srpna, příprava
Proč jsem chtěla na dovolenou bez dětí?
Pá 10. srpna, odjezd
So 11. srpna, První den u moře


Filmy

Chicago (***) 



Rozcestník s kompletní dovolenou ve Francouzských Alpách (v červenci 2018) najdete zde.

pátek 30. listopadu 2018

Adventní kalendář (verze A)

Letos jsem na Vánoce vymyslela, že by se vám mohl líbit strohý adventní kalendář, nebo ozdobený. 

První verzi najdete zde: https://drive.google.com/file/d/1bCo234fd2iL8klXiwfrB6rKiEY5dpy7j/view?usp=sharing. Ozdobná bude k dispozici příští týden. 

A co s ním?

Co vás napadne. Vloni jsem vymyslela pár věcí, tak je uvádím znovu, protože nic lepšího stejně nemám ;-).

a) psát si, co vám dnes udělalo radost nebo co se vám povedlo = pochvala na každý den,
b) psát si, čím jste dnes někomu udělali radost,
c) najít si na každý den vtip/báseň/citát a poznamenat si ho,
d) najít si na každý den nový způsob pletení/nové cizí slovo,
e) napsat si předvánoční úkoly a odškrtávat si odeslání pohledů příbuzným, upečení cukroví... k tomu můžete využít můj předvánoční kalendář z dřívějších let. Listopadová příprava a části Vánočního speciálu (zobrazíte díky štítku Vánoce),
f) ... (vy přijdete určitě na jeho ideální využití sami).

Krásně si ho užijte, s láskou Angelika



neděle 11. listopadu 2018

Nedělní odpočinek

Dopoledne venku krásně svítí sluníčko, zbytky zlatého listí se snáší ze stromů a ve vzduchu poletují dešťové kapky připomínající sníh. Těším se a zároveň jsem zvědavá, kdy uvidím ten úplně první. Každý rok je to pro mě událost. Miluju to! Pokaždé mi nový sníh (hlavně ten úplně první) udělá ohromnou radost.

Odpoledne už není tak hezky. Je pod mrakem, ale aspoň neprší. Dočetla jsem knihu Měsíc je drsná milenka, závěr byl super, ale na úplném konci mě autor naštval. Mělo by být speciální oddělení pro knihy, v nichž umře některý z hlavních hrdinů, nebo by autor (či pokračovatelé) měl vytvořit alternativní verzi pro milovníky zcela dobrých konců!

Moje předsevzetí o celodenním psaní blogu vzalo trochu za své kvůli dočítání knihy (posledních čtyřicet stránek a už bych ji taky měla vrátit, že?) a taky mě trochu bolela hlava, protože jsem včera dost odbyla pitný režim (sice jsem se to večer snažila dohnat, ale to už nikdy není ono). A když se rozhlédnu kolem, vždycky mě přepadne touha mít všechno vyprané, uspořádat knihy (dočíst je, ideálně všechny najednou), doplést rozdělané projekty a nahodit něco nového (třeba rukavičky na vánoční pletařské setkání).

pátek 9. listopadu 2018

Zase se to zvrtlo

Vyrazila jsem do knihovny s tím, že si půjčím jednu knihu, kterou mají právě na téhle pobočce. Chvilku mi trvalo, než jsem našla tu správnou cestu a pak i knihu Snowdona Parlette: Tipy, triky a techniky pro trénink mozku. Četla jsem ji už kdysi dávno a nějak mi utkvěla v paměti jako fantastická kniha, kterou si chci přečíst ještě jednou. Dokonce, když jsem se pokoušela vytvořit seznam deseti nejlepších populárně naučných knih, zařadila jsem ji mezi ně. A tak jsem si ji znovu chtěla půjčit a podívat se, jestli si to opravdu zaslouží. 

A co se zvrtlo? To, co vždycky. Místo jedné knihy jsem si jich domů zase přinesla sedm! A přitom nestíhám číst ani ty, které doma mám. Mimo jiné i proto, že doma moc nejsem, a nebo pletu.

úterý 6. listopadu 2018

Krásný den

Je překrásný den! Slunce svítí a hřeje. Venku je snad 17°C (možná jen 15°C), musela jsem si nejdřív sundat tenkou bundu a nakonec jsem nesla v ruce i svetr. Vykračovala jsem si s baťůžkem a kabelkou a při čekání na tramvaj číslo 26 jsem nastavila tvář slunci, vzpomínala jsem na léta na koleji na vysoké škole. Od kolejí jsem do školy jezdila 26 a vlastně to byl asi i nejlepší spoj do centra města. Někdy je to legrační, jak i po letech zůstávají některé věci stejné a přitom jsou úplně jiné – teď už pracuji, 26 jezdím jen zřídka a hlavně jsem v úplně jiném městě. Dá se říct, že konkurenčním, protože Praha se s Brnem pořád poměřuje. Nebo je to naopak? Těžko říct. U mě má pořád navrch Brno. Myslím jako město. Lidi jsou všude stejně skvělí. Navíc většina Pražáků stejně Pražáci nejsou. 

Užívám si, jaké to je být doma ve tři hodiny. Šla jsem k zubaři a pak už nemělo smysl se vracet do práce. Asi bych měla začít chodit dřív, dobře, přeformuluji to na, chtěla bych začít chodit dřív do práce, abych mohla chodit i dřív domů, protože je to úžasné, když máte celý den před sebou a venku je ještě světlo a teplo. A taky se zdá, že toho můžete spoustu udělat. Na blog sice můžu psát kdykoliv, ale kreslení při umělém světle tak nějak není ono. A prát v noci už vůbec nepřipadá v úvahu. 

Na mojí dobrou náladu má vliv samozřejmě i zubař. Když vám nedělá nic bolestivého a zákrok je hotový za pár minut, vždycky vás to potěší. Peněženku už sice méně, ale trápit se tím mi moc nepomůže. Skoro celý měsíční plat. Ach jo. Ale vypadá to tak dobře!

A bonus, který má asi největší vliv na mou dobrou náladu – přestal mě bolet zub, který včera začal, pak přešel do takového nepříjemného tepání a večer už jsem nemohla myslet skoro na nic jiného. Jak říkal jeden kamarád, kdyby to šlo, nejraději bych si ho sama vytrhla. Konečný verdikt je počkat ještě chvíli, zda se umoudří (víc čistit, vyplachovat atd.) a případně přijít v době, kdy berou s bolestí. Jinak by měl jít můj první moudráček ven v lednu. Kdo ví, proč se mu říká zub moudrosti?

pondělí 5. listopadu 2018

Nejnovější články 2

Napadlo mě, že vás budu postupně informovat o nejnověji přidaných článcích – ráda bych je dala do data, do kterého logicky patří. Abyste tedy nemuseli zbytečně pročesávat celý blog, kde se co objevilo nového, tak jsem v nedávné době přidala následující články:

Francouzské Alpy – komplet sepsaná dovolená

A další červencová vyprávění:
Meruňkové šílenství – o vaření marmelády
Mám Krakena! – o lovení kešek
Suvenýry v geocachingu – taky o lovení kešek
Bláznivé keškolovení – znovu o lovení kešek, tentokrát trochu divočeji (pravěký odlov): 1. část, 2. část, 3. část

DOA = Dny otevřených ateliérů (říjen)
Úvodní článek s obsahem minulých ročníků, takový trochu rozcestník
Cesta na Vysočinu, vyprávění o cestě vlakem a vzpomínky na loňský rok
Dopolední ztráta času vypráví o tom, jak jsme se v sobotu nikam nedostali

Knihy 

Andy Weir: Artemis (****), Samostatný článek s dějem Artemis, od téhož autora jsem dříve četla Marťana, dva články o něm najdete zde: Andy Weir: Marťan (****), Film Marťan
Graham Moore: Sherlock (***)

Tvorba

můj šátek Arlene's World of Lace: Walk On The Moon, článek 1 (začátek)

Motorka

Motovýlet přes Hořovice (23. 8.)

Motogang (20. 9.) – kratší projížďka kolem Okoře

úterý 30. října 2018

Další zábavná kravina od Googlu

Jelikož je zítra Halloween – opravdu už zítra? Nějak jsem to letos zanedbala... můžete si na Googlu zahrát jednoduchou hru s lovením příšerek.
Dala jsem dvě hry, abych si ujasnila, co vlastně znamená zobrazený výsledek.
V prvním kole jsme tedy hrála za fialové a nahrabala nejvíc bodů, zelení byli buď totální břídilové, nebo se ze hry odhlásili, asi to zavřeli dřív, než došlo na nějakou akci. Chudák ten poslední, co tam zůstal sám, byl lepší než já, když tak na to koukám.

V druhém kole jsem byla ta nejhorší zelená kočička, ale stejně jsme vyhráli. 
Kde najít moje dřívější Halloweenské články víte... ale jen pro sichr:

neděle 21. října 2018

Víkend doma

Praha je celá krásně žlutá. Vypadá to, že listopad bude už bez listí. Rozhodla jsem se, že ačkoliv je venku opravdu nádherně – a stálo by za to vytáhnout motorku – budu se dnes věnovat především psaní blogu a taky trochu úklidu domácnosti, protože jsem pod postelí objevila prach, když jsem tam hledala zapadlý značkovač.

sobota 6. října 2018

Dopolední ztráta času

Vstávám asi v sedm, i když jsme šli spát po půlnoci. Pak bylo takové normální ráno s mým napůl hraným otravováním: „Vstávej, vstávej, jdeme na ateliéry.“ Říkám to spíš pro tu srandu. Ráda bavím přátele svým humorem a taky mám vyzkoušeno, že většina lidí má lepší náladu v mé společnosti, když zářím štěstím a nadšeně se nad něčím rozplývám. Nutno přiznat, že i já se cítím báječně, když se mám nad čím rozplývat. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že se člověk musí snažit, aby si užíval života. Jak říká Sri Chinmoy: Buď šťastný a zůstaň šťastný, zdokonalení tvé povahy je jen otázkou času. Nebo Norbekov ve své knize Jak se zbavit brýlí – vypadá to jednoduše, pořád se usmívat, nebo být šťastný, ale ve skutečnosti je to dost obtížné. Najít něco negativního, co vás naštve, nebo co vám vadí, je totiž jednodušší. Mozek prý máme přizpůsoben právě na vyhledávání rizik a nebezpečí. Navíc má většina lidí sklony mluvit o špatných věcech, zprávách. Málokdo vám na otázku, jak se máš, řekne skvěle, protože… místo jde to, ale…

Pozitivní myšlení jsem si mohla velice záhy vyzkoušet sama na sobě. Měla jsem totiž možnost řídit SUV bez posilovače řízení. Bylo to trochu náročné, ale zdálo se, že mi to celkem jde. Uvítala bych spíš menší snadno ovladatelné autíčko, než takový tank, ale když se chci zlepšovat, musím řídit co nejčastěji. Ptala jsem se, jestli nejedu moc v kraji, nebo uprostřed, trénovala řazení (ano, my ženy bychom často nejraději jeli na to, co se nám už jednou podařilo zařadit a víc do toho nesahaly), kontrolovala zrcátka (hlavně zadní, tím pravým se moc netrápím) a taky povolenou rychlost. Celkově jsem se cítila docela dobře. Ovšem do té doby, než jsem na křižovatce zaváhala, když mi protijedoucí auto dávalo přednost. Byla jsem přesvědčená, že je na hlavní on. Abych nevyvolávala zbytečné zmatky, krouhla jsem to vlevo trochu rychleji a vyjela na chodník. Oba jsme se trochu lekli, ale zdálo se, že se nic nestalo. Kamil to ještě komentoval, že je rád, že jsem netrefila značku. Ještě to tak! Byla jsem dost frustrovaná z toho, že jsem se nevešla na silnici.

Ale to nebylo všechno. Divného zvuku si nejdříve všiml Kamil a potom až já. Zajela jsem na prostorné parkovací místo před Kauflandem a šla jsem se podívat na škody. Pravé přední kolo bylo úplně prázdné. 

Zbytek dopoledne jsme strávili výměnou kola. Úplně slyším to: „MY?“ a vidím pozvednuté obočí. Ano, pravda, já se optala, jestli mám koupit ten chleba a nenápadně se vypařila. V krámě jsem nejdřív bezcílně bloumala a snažila se neplakat. Byla jsem na sebe příšerně naštvaná (řekla bych, že snad jako nikdy) a taky vyděšená, protože mi realita ukázala, že moje neomylnost a skvělé propočty a odhady zase tak skvělé nejsou. A jako motorkářka mám pocit, že si chybu nemůžu dovolit. Kdyby se mi to stalo s motorkou, vrazila bych do té značky hlavou a možná už byla mrtvá. (Pomiňme to, že bych se tam s motorkou v klidu vešla, mám přilbu a tak dále. Zkrátka v tu chvíli jsem byla vyděšená ze všeho, co se mohlo, nebo může mým chybným úsudkem přihodit na motorce.)

Potom jsem se trochu vzchopila a šla hledat chleba. Vybrala jsem nějaký velký, dobře vypadající, protože mi bylo jasné, že se pro uklidnění potřebuji pořádně najíst. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že si koupím něco dobrého. Ne za odměnu, samozřejmě, ale jako výraz sebelásky, jako že se mám pořád ráda. Jenže nic nefungovalo, v tu chvíli jsem se opravdu pořádně nenáviděla a zároveň věděla, že je to úplná hloupost. Jednak to k ničemu nevede, protože, co se stalo, se tím nezmění, a jednak se zase nic tak strašného nestalo. Jasně, bude mě to stát nějaké peníze (za blbost se platí! … už zase ty nenávistné myšlenky), ale žádné zranění, ani vážné poškození auta. Jenom hrdosti.

Nakonec jsem se rozhodla si nic sladkého nekupovat. Stejně by mě to neuklidnilo, akorát to stojí peníze a je to nezdravé. A konejšit se něčím nezdravým, co ve skutečnosti tělu škodí, asi není zrovna dobrý nápad. Přemýšlela jsem, jak si odpustit, ale nic moc mě nenapadlo. Až jsem si nakonec řekla, že vyzkouším metodu koučování. Co bych řekla jiné osobě, která by smýšlela jako já? A aby to bylo ještě lepší, co bych řekla osobě, kterou mám velmi velmi ráda a která by o sobě smýšlela tak hnusně jako právě já?

Pomohlo to.

V jedenáct jsme měli opraveno. Padl na to jeden hever a zámek, kterým byla rezerva přimknuta k zadku auta. Ještě že s sebou Kamil vozí páčidlo. Druhý (větší) hever nám půjčila skupinka stojící opodál. Byli to milí lidi, i když si ze mě dělali trochu srandu. Ani nechtěli za půjčení flašku. Hned řekli, že taková věc se stane a příště budou pomoc třeba potřebovat zase oni. Doufám že ne.

pátek 5. října 2018

Cesta na Vysočinu

Z Prahy jsem vyrazila ve 14:05 vlakem R 983 Vysočina. Seděla jsem v kupé se dvěma muži, kteří na mě svým vzhledem nepůsobili právě příjemně, ale také tam byla jedna nebo dvě ženy, takže jsem se cítila alespoň o malinko bezpečněji. Pustila jsem se do pletení šátku Walk On The Moon a sem tam se dívala z okna na ubíhající krajinu. 

Tentokrát se mi necestovalo nijak zvlášť příjemně, možná to bylo tím, že jsem byla uspěchaná, ve vlaku bylo teplo a docela hlučno, protože s námi ve vagónu jela školní třída s malými dětmi. Učitelky jim vyhrožovaly, že pokud budou zlobit a cestující si na ně budou stěžovat, příště na výlet nepojedou. Zdálo se, že to funguje. Přesto bylo příjemné nastalé ticho, když ve Světlé nad Sázavou vystupovaly. Ještě předtím, než vlak zastavil, ozvala se nějaká malá holčička z této skupinky: „Nástupiště devět a tři čtvrtě. Vystupovat!“ S holčinou sedící naproti jsme vyprskly smíchy. Zcela zbytečně jsem se jí zeptala, jestli taky čte Harryho Pottera. Byla to spíš úvodní fráze před dalším povídáním, kterým jsme strávily čtvrt hodiny, než paní vystoupila v Havlíčkově Brodě, kam jela na Knižní veletrh (škoda, na ten bych taky ráda, myslela jsem, že bude až později). Dobře jsme si rozuměly, když jsme se bavily o tahání knih z knihovny (já), popřípadě z veletrhů či knihkupectví (ona).

Ve Žďáře nad Sázavou jsem měla mít čtvrt hodiny na přestup, ale protože jsme měli zpoždění, jenom jsem se stihla zeptat průvodčí, jestli vlak na témže nástupišti jede přes Laštovičky, a nastoupit. Se mnou se ptal i pán s nějakým krásným pejskem, který pak vzpurně a schlíple ležel pod sedačkou, když mu nandal náhubek. Prý takhle vždycky trucuje. Pán ho konejšil, že už jenom tři čtvrtě hodiny, ale pak zjistil, že se průvodčí zeptal špatně a že tenhle vlak sice jede do Bystřice (nebo na co se to ptal), ale jinou trasou než ten, kterým měl jet on, takže se buď musí kus vracet, nebo pak přestoupit na autobus. Zkrátka stejná situace, jako když jedete z Prahy do Žďáru a zeptáte se, jestli ten vlak jede do Brna, ano, tam jedou oba dva, které vyjíždějí skoro zároveň, jenomže jeden jede delší (a tudíž dražší) cestou přes Žďár a druhý přes Pardubice. 

Vystoupila jsem v Laštovičkách, kde to vypadalo, že je jenom zastávka a žádné obydlí, a hned se ke mně přišoural nějaký starší pán a ptal se, kam jedu dál a čím. Z jeho až přílišného zájmu o mou osobu jsem si hlavu nedělala, protože už jsem zahlédla kamaráda na konci nástupiště. Znovu jsem tedy zopakovala, že nikam a trochu zrychlila krok.

Hned na úvod setkání – zase až po roce, ach jo – jsem pronesla připravenou větičku, že očekávám, že mi nebude říkat jen tak obyčejné ahoj (u toho trochu znejistěl, co po něm asi tak budu chtít), ale „dobrý den, paní doktorko“, protože mi od loňska přibyl tento titul. Myslím, že na mě neuctivě vyplázl jazyk nebo něco v tom smyslu, čímž mi udělal radost, protože bylo jasné, že jsem ho tím zaskočila. Však jsem z toho taky měla ohromnou radost, když mě tahle lotrovinka napadla a těšila jsem se, až ji uskutečním.