Přechod Mrtvých hor po chatách

O půlnoci jsme na Opatově nasedli do autobusu Alpiny a vyrazili do Rakouska. Zaplatili jsme si kratičký zájezd do neděle s přechodem Mrtvých hor (Totes Gebirge). Jako průvodkyni jsme měli Zdeňku.

Oba jsme již plně očkovaní, takže jsme si nemuseli dělat starosti s nějakým PCR testy, které platí 72 hodin, nebo antigennímitesty, které jsou uznatelné jen 48 hodin. Naše skvělá průvodkyně jich pár měla s sebou, abychom případně nemuseli spát před chatou. Nutno poznamenat, že po nás nikde nikdo nic nechtěl, ani respirátory. Tím ale nechci říct, že je to dobře.

Trochu mi dělala starosti uvedená náročnost 3–4. I když jsem si četla, že trojka u Alpiny znamená středně náročný program, a čtyřka trasy s vyšším převýšením, náročnější terén nebo středně náročné horské přechody, celková délka denních túr obvykle 6-10 hodin; provozované aktivity vyžadují odpovídající fyzičku, zkušenost a psychickou odolnost. Jenže jsem měla pocit, že by s tím taky mohly souviset řetězy, srázy a další nepříjemné věci. Navíc jsme fyzičku zrovna moc neměli. Přestože jsme na jaře trochu běhali a minule trénovali tou třicítkou, žádné větší převýšení jsme v nohách neměli. A zátěž s batohem taky ne.

Překvapilo mě, že když si sbalím to nejnutnější včetně jídla, spacáku a dvou vod na pití, váží můj batoh lehce přes deset kilo. Tak nějak jsem doufala, že to bude míň. Ráno mi pak pomohlo, když mi průvodkyně doporučila nechat v autobuse botasky. Sice jsem byla hrozně nervní, že budu mít jen jedny boty, protože co kdyby se rozpadly? Přece jen jsou starší než můj blog!

Časně ráno nás čekal pohled na podmračené nebe u jezera Grundlsee (712 m).

Jezero Grundlsee

P. S.: Kdyby vás zajímalo, proč má tenhle článek štítek „Rozšiř si obzory“, je to proto, že přechod jsem šla úplně poprvé. I když to byla lehčí verze, protože jsme spali na chatách, kde jsme si mohli dát večeře a snídaně. Ale to na poprvé úplně stačí.

Třicítky

V těchhle vedrech se dá dělat jen pár věcí. Třeba sušit seno a neustále zalévat zahrádku. To jsou ty méně zábavné či šílené. Ale někdy je dobrý zkusit udělat věci, který nejdou. Dost často totiž zjistíte, že to, co nejde, nebo vám připadalo nemožné, jde docela dobře. Nebo se naopak ujistíte o tom, že to vážně nejde. Ale jak to můžete tvrdit, když jste to nezkusili?

Nás tak nějak napadlo, že dnešní lehce podmračená, zato pořádně dusná neděle je ideálním dnem na vycházku. Se psem a třicet kiláků. Se psem, protože chceme dovenčit to, co si v posledních dnech neužila a taky zjistit, jak jí jdou ty avizované dlouhé procházky. A taky abychom ji nenechávali doma, když my razíme na výlet. 

A třicet kiláků, protože jsme si objednali zájezd do hor a máme strach, že nebudeme mít potřebnou výkonnost. Každý den to má být nejméně 7 hodin chůze a převýšení nahoru aspoň 900 metrů. Sice je to jen na čtyři dny, ale poslední den si sestoupáme skoro 2000 metrů, takže jsme byli včera preventivně koupit bandáže na kolena. 

Přijeli jsme autem do Rakovníka nějak kolem poledne a na náměstí se nechali zlákat kebabem v rolce. Kupodivu to byl senzační oběd, který mi vážně sednul a dodal potřebnou energii. Po zbytek túry už jsem pak nepotřebovala jíst. 

Ušli jsme to za 8 hodin, což není tak špatné tempo vzhledem k tomu, že jsme celkem často zastavovali, abychom se ujistili, že pejsek zvládá. Také jsme byli připraveni kvůli ní trasu zkrátit, příp. to udělat tak, že my dvě někde zakempíme a přítel dojde pro auto a vyzvedne nás. 

Cestou dělala Princí (naše fena) drahoty a dvakrát si lehla, že dál už nejde. Docela nás to vyděsilo, protože jsme v nohách neměli ještě ani pět kilometrů. Taky se ukázalo, že je celkem na obtíž její nechuť šlapat do vody. Vzhledem k dusnu jsme ji chtěli svlažit v nedalekém potoce. Nejdřív to bylo hrozně velké přesvědčování: „Pojď, Princí, no ták“, přítel tahal, já strkala zadek a pak si v klidu lehla na suchý ostrůvek a nechala se máčet.

Princí v potoce

Trasa: Z Rakovníka jsme šli po žluté turistické značce pod Pavlíkovskými vršky až do Pavlíkova, kde se nachází od r. 1950 odsvěcený kostel svaté Kateřiny. Škoda, že jsme neměli čas na návštěvu Muzea veteránů Pavlíkov. To by se mi jakožto motorkářce, která letos ještě nevyjela :-(, mohlo líbit. Celkově nám Pavlíkov připadal jako malebná vesnička.

Odsvěcený kostel sv. Kateřiny

Ozdobná fasáda domů v Pavlíkově

A když jsme si tam koupili kopeček zmrzliny Carte d'Or, připadala nám ještě malebnější. Brzy jsme ale začali žehrat, že zmrzlina nebyla to pravé. Možná kdybychom si dali nějaký citronový sorbet, ale klasická smetanovka byla do toho vedra příliš sladká a člověk z ní neměl ten správný požitek.

Dalším zajímavým bodem na naší trase (stále po žluté) byla Rozhledna na Senecké hoře. Nadchly mě máky rostoucí kolem silnice. 

Rozkvetlé vlčí máky, v pozadí Rozhledna na Senecké hoře

Na rozcestí jsme přešli na červenou a odbočili doleva na Žďáry. Okolní krajina sice není příliš kopcovitá, takže převýšení nenatrénujeme, ale zato se nám líbily všechny vesničky, přes které jsme šli i terén jako takový.

Krásný domeček se zajímavým zdobením kolem oken

Pak jsme odbočili z červené a šli kolem překvapivě velikého Kostela Navštívení Panny Marie a přes Petrovice, kde jsme se snažili okukovat nepřístupný zámek. Dále po silnici jsme šli do Šanova a pak přes Senomaty zpátky do Rakovníka.

Kupodivu nás ani nijak zvlášť nebolely nohy. Dokonce ani druhý den. Jistě, bez puchýřů se to neobešlo, ale rozhodně jsem čekala, že to bude horší. Dokonce jsem měla obavy, že to nebudeme schopni ujít celé. A ne jen kvůli psovi.

Kotec není za trest

Druhý ráno se psem. V noci vůbec neštěkala. První noc jen trochu. Je sobota. Vzala jsem si notebook ven a rozhodla se ji pozorovat. Chci pochopit, jak funguje, co si myslí, proč co dělá. Vypadá, že je celkem neposlušná, ale nevíme proč. Nechce poslouchat, nebo nerozumí, co po ní chceme?

A přitom je tak neuvěřitelně milá a poddajná od první chvíle. Ale jen v čem chce ona. Na vodítku jde snadno a netahá. Prý byla zvyklá na stopovačku (deset metrů dlouhé vodítko, takže skoro na volno) a má ráda procházky. A lidi. Ty svoje samozřejmě. Ne nutně všechny. A taky malý psy. 

Jo, ale jít u nohy vlevo nebylo zase tak snadný. Do kotce jsme ji včera taky měli problém dostat. Asi ho vnímá jako vězení. Ale pak klidně dává pac – naprosto bez vyzvání. První den u nás skoro pořád seděla a dávala pac. A taky nastavovala bříško. Znak podřízenosti. 

Jak jí dát najevo, že ji milujeme, ale chceme, aby dělala některé věci, které se jí třeba tolik nelíbí? Jako třeba kotec. 

Trucovitě jsem si sedla do její boudy. Jestli chce být se mnou, musí do kotce. Zároveň by měla vidět, že to tady není špatný, že ji sem nezavřu a neuteču. Prostě tu dál budu sedět a klofat do notebooku. Na chvíli sem za mnou nakoukla, sedla si ke mně, cpala mi hlavu do klína a pak se odešla válet ven na trávník. Chtěla bych to považovat za dílčí úspěch. No, uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Podobnost lidských dětí se zvířecími

Úplně malý děti prý nebrečí jen tak. Říkala mi to kámoška a ta si o tom určitě dost načetla, protože je to ta nejzodpovědnější máma, co znám. Samozřejmě si představuju, že budu jednou taky taková. Jo, trošku trhle vědecká a lehce pohrdající tím, čemu říkáme zdravý selský rozum, protože to jsou ve skutečnosti jen nějaké naše zkušenosti a zaslechnutosti a něco, co se jeví logické, ale o falešných kauzalitách už toho bylo napsáno dost (např. zde).

Kreativní lidi prý mají silně rozvinuté analogie. Poslední dobou mám pocit, že moje kreativita vypadá asi jako české silnice, možná dokonce D1, ale určitou podobnost mezi všemi mláďaty vidím. Připadá mi vtipné, že na zvířecí pláč reaguji tak, jak se očekává (dle literatury či filmů) u maminky na dítě. Zkrátka jen tak si sedím, píšu články na blog, venku štěbetají ptáci a najenou mě vytrhne nějaký zvuk. Že by mňoukající kočky? Z okna není vidět celý dvůr, takže ho musím otevřít (no, není právě květnové počasí!). Sotva mě zmerčí Felix, začne mňoukat. Určitě chce pomazlit. Snaším se na něj dělat: „Pšššt,“ slovem i gesty, ale je to k ničemu. Pak se zase ozve plačtivé mééé. Jednoznačně z chlívku. Okamžitě běžím ven a docela se bojím, co se děje. 

Rodí snad koza? Ani u jedné to není možné. Kozlík si mláďátek nevšímá, takže o ubližování snad nemůže být řeč. Kozy včera vypadaly dobře, ale dle zoufalého mečení bych si dovedla představit, že jim třeba umřela maminka.

Když otevřu vrátka, všechno vypadá normálně: kozlík i pepř-sůl Líza stojí nebo leží. Vidím všechna kůzlátka, a když kouknu za roh, i hnědou Lízu v pohodě si ležící a koulející velkýma očima. Zaváhám. Občas kozlátka mečí, když se postrkují o mámin struk, ale to je jiným tónem (takový pomekávání jako „nech mi taky“, „teď já“ nebo „uhni“).

Najednou zamečí kozlátko uprostřed chlíva a já si všimnu, že se mu hlavička zašprajcla do jeslí a nemůže ji vyndat. Má zavřená očička a ječí. Dojdu k němu, hladím ho – celé se chudinka chvěje jako by bylo na pokraji se silami, trochu ho držím, ať se nerve dopředu ani dozadu a přemýšlím co s ním. Vidím, že je zoufalé, a taky že jeho trojúhelníková hlava jen tak ven neproleze.

Aha, takže hned po ránu tu máme hlavolam: jak tu širokou část hlavy s očima a ušima dostalo dovnitř (a já zase ven)? Připomíná to známého ježka v kleci. Je to jen pár vteřin, než si všimnu, že nahoře jsou jesle širší, takže kůzle nadzdvihnu, vyndám mu hlavičku, chvíli ho ještě hladím a pak může utíkat za mámou. 

Ještě že jsem byla doma. Kdo ví, kdy by ho napadlo (a zda vůbec), že si musí couvnout, stoupnout na zadní a popojít dopředu. Předpokládám, že tak nějak se to stalo – s někým po sobě zase skákali, ten někdo couvl a kůzle se zaseklo hlavičkou dole v jeslích.

Taky mi to připomíná metodu řešení problémů – vystoupení z krabice. Nestačí sebou zmítat dopředu a dozadu, nepomůžou ani světové strany, ani větší síla. Musíte se na problém podívat zvenčí, bez paniky a nezaujatě.

Budeme mít holčičku

Před nějakou dobou přišel přítel s tím, že bychom mohli rozšířit naši spokojeně žijící domácnost. Na statku máme dvě dospělé kozy, masného búrského kozlíka k nim (kterého nemáme v plánu sníst), tři rozkošná kůzlátka (která máme v plánu na podzim sníst), pět koček, slepičku a čtyři krůty. Jojo, čísla se pořád trochu mění, ale to už jste si myslím zvykli.

Nebyla jsem proti, dokud jsem se nedozvěděla, že jde o psa. Pes do naší kočičí vesnice?! Vyloučeno. Nikdo tu nemá psa! A já jsem za to ráda. Nemám ráda psy. Bojím se jich. A… považuju je za pitomé. Nesmyslně blafají a obtěžují okolí. Kadí na zahradě a jejich hovínka se musí uklízet. Na rozdíl od kozích bobků nemají přitažlivou strukturu, která se nepatlá na boty. A nedá se ani pořádně kompostovat (o tom více zde: https://udrzitelnyzivot.cz/jak-zlikvidovat-psi-hovinka-hodit-do-popelnice-bioodpadu-nebo-zkompostovat/ a v odborných zdrojích).

Když jsem nad tím přemýšlela, sepsala jsem si negativa co nejpřehledněji do jednotlivých kategorií:

• Finanční náklady: Žrádlo, bouda, výcvik, očkování, veterinář, případné rozkousané věci a další katastrofy.
• Časové náklady: Je třeba ho venčit a vychovávat – bití, dril nebo jinak (?). Nakupování žrádla.
• Ostatní náklady: Otázkou je, jak se bude snášet s kočkama. Jak bude zvládat děti – řvoucí, tahající ho za uši, ocas.
• Štěká a dělá kravál. Ale to je prý to, co chceme. No, já myslela, že jsem se přestěhovala na venkov, abych měla klid, svou rajskou idylku a až budou miminka spinkat, užívala si pohodu. Ne krotila psa.
• Dělá všude po zahradě hovna. Kolegyně sice říkala, že jejich pes byl zvyklý chodit o kouta, ale ostatní, co znám, kálí po celé zahradě. Kdo to bude u nás uklízet? A když bude zavřený v kotci?
• Kde bude ubytovaný v zimě? Nebude mu venku celý podzim, zimu a jaro smutno? A když bude doma sám a my v práci? Nebo na dovolený? (Pes doma = smrad, chlupy, škrábal by podlahu v obýváku + nutnost pouštět ho ven, když si zamane.)
• Zvládání dovolených – komu a kde necháme psa? Zvládne to on? A co ty lidi (psychicky i časově)? Třeba i jen když pojedeme na víkend k našim.

Šokem pro mě bylo, když jsem se dozvěděla (na svou omluvu doplním, že jsme nikdy psa neměli… a asi vím proč!), že štěně čůrá všude v bytě, když ho člověk nestihne odnést ven. Jak hloupé stvoření! Vždyť kotě se tak rychle naučí na kočkolit, nebo zamňoukat a nechat se pustit ven.

Když nad tím tak přemýšlím, vnímám psa spíš jako přítěž než nějakou přidanou hodnotu. Za mě negativa výrazně převažují nad pozitivy, ale taky jsem jich pár našla:

• Hlídá dům, nás. Snad. Teoreticky i dítě, kočárek.
• Je s ním sranda, miláček na mazlení.
• Možná se s ním dá běhat. (Ne, že by mě to bavilo, ale poslední dobou se trochu snažím.)

A to jsem se vážně snažila! :-)

Možná si teď říkáte, proč jsem ustoupila a jak se můžu na psa dokonce těšit.

No, je to trochu kompromis – já mám pět až šest koček, přítel psa, sežerou toho asi tak stejně (pokud pes nesežere kočky), takže to je asi fér. Hned od začátku jsme tak trochu uvažovali o pasteveckém, protože by teoreticky neměl mít zájem o zvířata, respektive o jejich zlobení. Existují dva druhy: jedni ovce pasou, druzí je hlídají, ti jsou pochopitelně lepší i jako hlídači objektu (nedávno se po okolí dost kradlo kutilské nářadí) a zvířata nehoní. Takže by se mohli snášet i s kočkama. Otázkou je, jak bude kočka snášet psa, ale s tím bohužel kromě postupného skamaráďování či nepořízení nic neudělám.

Pastevečák by se mohl nějakou dobu obejít bez lidí, protože bývá na pastvě sám se zvířaty. Taky by možná nemusel potřebovat tolik venčit, odborné zdroje se v tom značně rozcházejí, realitu popisují oběma extrémy: hodně pohybu a dlouhé procházky, i „ten se vám na zahradě plést nebude, lehne si v koutě na vyvýšené místo, bude hlídat a předstírat, že spí“. Stejné je to se štěkáním: mohutný odstrašující hlas versus „útočí jako střelná zbraň s tlumičem, aby nevyplašil pasoucí se zvířata“.

Do výběru se dostal Šarplaninec (Šarplaninský pastevecký pes), Alabaj (Středoasijský pastevecký pes) a Kavkazan (Kavkazský pastevecký pes). Zde se ještě hodí zmínit, že mě tenhle pes nadchl, sotva jsem o něm trochu slyšela, je to totiž povahově spíš kočka, ale o tom zase příště.

Kamna s teplovodním výměníkem

Po dlouhých úvahách jsme si koupili kamna s teplovodním výměníkem. Nějaké Prity, které mají na bocích bílé plechy, takže vypadají jako keramická. Estetiku ještě nemohu tak docela posoudit, protože stojí zabalená ve fólii v předsíni. Už asi měsíc. Instalatér nám totiž nakukal, že bude moc tak za týden nebo dva, že má moc práce. Ve skutečnosti co jsou kamna tady, nezvedá ani telefon. A přitom za instalaci rozhodně nechce dvě stovky.

Naštěstí na nich nejsme závislí, neumím si představit, že by to byl jediný zdroj tepla v novém domku. Ostatně poslední dobou jsou naše zkušenosti s řemeslníky vážně mizerné: platit zlatem, termíny nedodržovat.

Důvodem pořízení nových kamen bylo to, že od počátku byla ta menší „parádní“ plánovaná do obýváku. Spíš pro efekt než skutečné teplo, zatímco do kuchyně jsme chtěli něco funkčního. Ano, když tak nad tím přemýšlím, možná nám měli stačit stařičké Petry, které se o víkendu zase předvedly.

Na částečném home office jsem topila celý čtvrtek a pátek, a protože jsem si už den předtím všimla, že jsou kamna ráno ještě horká, zkusila jsem v sobotu otevřít spodní dvířka nad popelníkem, vyhrabat hromádku popela (ale ne všechen), která se vytvořila od pozdního odpoledne (neproštěrchávání vytvoří vrstvu popela, zpomalí hoření a kamna spíš udržují v pokoji příjemnou teplotu, ale nesálájí) a přihodit dřevo (tři obyčejné latě). Nejdřív se nic nedělo. Říkala jsem si, že mám tedy asi smůlu, budu je muset zase vyndat a normálně rozdělat oheň. Ale trpělivost růže přináší a ačkoliv jsem neviděla nic červeného žhavého, evidentně bylo v kamnech dost horko, aby dřevo vzplálo.

To jsem ale odbočila. Nevýhodou i takto skvělých kamen, která fajrují mnohem lépe než menší fešandy, u nichž slibovali 9kW (mělo by stačit na vytopení tří místností), je, že vyhřívají víceméně jen jednu místnost (kuchyň), v ložnici je i v zimě snesitelně (třeba 18°C), ale do obýváku a na záchod už teplo nejde. A když už máme nový obývák, rozhodně ho chceme používat.

Kamna s teplovodním výměníkem se používají jako kterákoliv jiná kamna, ale jsou připojena k topení a rozhánějí v něm vodu, takže pak by teoreticky mělo být teplo ve všech místnostech, kde máme topení. Jo, vážně v jedné místnosti ještě topení není. To by měl být dětský pokoj, časem. Ten milý pan instalatér říkal, že nám ho tam dá. No, uvidíme, jestli vůbec někdy přijde. A taky jestli kamna vytopí vše, co slibují.

Samozřejmě jsme si vědomi toho, že takhle velká kamna vypadají, jako bychom si do kuchyně přestěhovali centrální kotel, ale měla by mít i troubu a vypadat hezky. A taky se nám neosvědčilo chodit přikládat mimo dům. To člověk polovinu tepla vyvětrá.

Pietní zapalování svíček na Pražském hradě

Po dlouhé době jsem si zahrála na novinářku. A náramně si to užila!

Asi na sedmou večer jsem vyrazila na Pražský hrad, abych se podívala na pietní zapalování svíček za oběti Covidu v ČR. Je jich téměř třicet tisíc (k 12. 5. 2021 ráno 29.787 lidí [1]).

Samozřejmě mě už odpoledne namíchly plastové kelímky, v nichž jsem viděla nafocené rozmístěné svíčky. Celkem logicky to pak na sociálních sítích kritizovala spousta lidí. Jenže… podívejte se na to taky z druhé strany. Když už děláte takovou bláznivinu a pálíte třicet tisíc svíček (znovu se nad tím číslem zamyslete – toužila bych v tu chvíli být prodejcem svíček a dostat takovou objednávku), určitě nechcete, aby vám čirou náhodou chytnul Hrad nebo katedrála sv. Víta. Nebo, jak se ukázalo, aby vám nechytly svíčky. Sice to byly takové ty vyšší hřbitovní v plastu, ale i v kelímcích od piva je vítr sfoukával.

Udílení rozkazů

Kritika je snadná a přiznám se, že mi taky vadí ta ekologická stopa, ale nejde jen o svíčky, plastové kelímky, zapalovače, oboustrannou pásku, kterou byly kelímky přidělány k zemi, ale taky jednorázové roušky, respirátory, dnes už nepoužitelné látkové roušky, spousta jednorázových rukavic, málo průkazných antigenních testů… Zdá se mi, že nad tím vším ostatním se pozastavuji jen já. 

Za fotku stáli i „modrokabátníci“

Samozřejmě by mohlo být zajímavou otázkou, z čeho byly rozmístěné svíčky financovány. Ale trochu bych si rýpla do kritiků, zda jsou si jisti, že se kelímky deformovaly teplem, nebo byly předdeformovány předem, jak se zdá dle fotek na webu. Sama jsem totiž viděla vojáka, který se snažil udržet svíčku v hořícím stavu tím, že obě strany kelímku trochu promáčkl k sobě.

Z negativních komentářů na Facebooku mě doopravdy pobavil jen ten od Sarleh: „Kelímky od piva? To je pieta i za zavřené restaurace?“ Ale překvapilo mě, že nápad je prý ukradený organizaci Milion chvilek pro demokracii, která v dubnu na Staromáku nakreslila dvacet pět tisíc křížů (ještě jsem tam nebyla). Lidé pak na místo začali sami nosit květiny a svíčky a ke křížům připisovali jména svých příbuzných. [2]

Pohov znamená rozkročené nohy a ruce spojené za zády

Musím říct, že jsem byla spokojená. Když jsem těsně po sedmé přifrčela k Hradu, prošla jsem bránou, kdy jsem policistům řekla, že mám v kapse kapesník a ne mobil, tudíž mohu rovnou projít a nebude to pípat. A v rozepnutém batohu opravdu nemám nic nebezpečného, žádnou zbraň. Jen jehlice na pletení. Co já vím, jestli je nepovažují za zbraň? Zrovna jsem si pořídila nové kovové 2,5 mm tenké ChiaoGoo na pletení krajky. A jak říkám, jsou kovové a tenké, takže to máme bodnou zbraň, a lanko dlouhé 120 cm by ke škrcení možná taky nebylo marné.

Přede mnou utíkal chlápek s něčím velkým, co připomínalo hudební nástroj, ale připadalo mi trapné za ním běžet, tak jsem ho brzy přestala pronásledovat. Navíc se mi s respirátorem dost špatně dýchá při běhu.

Pásů svíček, které se táhly od vchodu po celém hradě jsem si všimla až po nějaké chvíli. A můžu říct, že co se týče estetiky, ty plastové kelímky mi vůbec nevadily. 

Když jsem si všimla vojáků vyrovnaných v řadě, začala jsem je fotit, nejprve z boku a zezadu a pak jsem si řekla, co to udělá, když je vyfotím zepředu. A ono nic, nikdo mě nevyhnal. A tak jsem si své místo uhájila pořádnou dobu. Později jsem se s jedním dala do řeči, respektive on se mnou, a přiznal, že z toho chlapi byli dost nervózní, že je tak fotím. A přemýšleli, jestli si mezi nimi vybírám.

Musela jsem se v duchu smát. Tak oni byli nervózní? Na mě se jich dívalo snad šedesát, zatímco na ně jenom já a fotoaparát. Dokonce se mi napůl omluvil, že prý jsou zvyklí čumět, když se před ně postaví žena. A to jsem mu neřekla, že když měli příkaz popojít vpřed, snažila jsem se vší silou necouvnout, když směrem ke mně pochodovala rota nebo četa (vím já, jak jsou ty pojmy správně?) vojáků.

Pochodující řada budí respekt

Ale to focení mě bavilo. I když teď si říkám, že to bylo zbytečně zdálky. No, nenapadlo mě strkat jim foťák přímo před obličej. A asi to ani není můj styl, jsem seriózní žurnalista, ne paparazzi. Ale stejně jsem udělala 94 fotek. Teď by se mi sem hodila nějaká galerie. 

Přišlo mi líto, že značnou část diváků tvořili novináři. Prezidenta jsem se pokoušela vyfotit zpoza nich. Jeho projev mě překvapil, protože proti němu mám obvykle výhrady. Většinu lidí, kterým jsem to vyprávěla, jsem rozesmála tím, že jsem byla překvapena, že tentokrát nikoho neurazil. Vlastně se mi líbila i slova, že ti mrtví jsou následkem naší lhostejnosti (k nošení roušek, respirátorů atd. K tomu mohu podotknout jen to, že jsem o dva dny později viděla v metru prvního člověka s rouškou pod krkem, která jela s maminkou a sestrou, jež obě respirátory v klidu měly. Dívka z nich byla s přehledem nejošklivější a žvýkání s otevřenou pusou tomu nepřidalo, ale to jsem odbočila. Jde o to, že těžko můžeme vinit jen vládu, a já ji tedy za ty mrtvé rozhodně viním, když ale zároveň nemáme odvahu nevidět nějakou dobu příbuzné, nechávat se pravidelně testovat či očkovat atd.)

Na webu najdete lepší fotky prezidenta, ale u mě zase z druhého nádvoří (na konci článku)

A teď konečně to hlavní, kvůli čemu jsem přišla – svíčky:

Třetí nádvoří Pražského hradu

Baví mě dělat snímky jinde, než jsou všichni ostatní. A odkud je nebudou mít všichni. Druhé nádvoří byla správná volba. Navíc se jevilo o něco zajímavější tím, že se tam vítr postaral o větší nesnáze. Na třetím nádvoří totiž první polovina svíček hořela bez problémů, až tu druhou se nedařilo udržet hořet.

Naopak boj s větrem na druhém nádvoří připomínal spíše boj s větrnými mlýny. Ukázalo se, že to je docela zajímavý sociální experiment. Dokonce by člověka lákalo udělat studii na to, jak lidé reagují, když se pokoušejí o něco nemožného. Co jeden voják zapálil, to po něm za okamžik zapaloval jiný znovu. Dokonce jsem viděla jednoho v modré uniformě, kterému to sfoukávalo přímo pod rukou. Usmál se a pokrčil rameny. Překvapilo mě, že kromě neverbálních projevů zoufalství (krčení rameny a mávání rukama) a hledání očima pomoci si nikdo nestěžoval, ani se nezdálo, že by se snažil ulívat z nemožného úkolu. Až k nim člověk pocítil obdiv za tu trpělivost. Jasně, je to rozkaz, ale taky dost beznadějná situace. A mně se zdálo, že i přesto se všichni snaží dál. 

Zdroje:

vlastní fotografie a myšlenky

[1] COVID‑19: Přehled aktuální situace v ČR, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 12. 5. 2021, https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19

[2] Z hradní kelímkové piety si Češi na internetu utahují, Novinky.cz, 11. 5. 2021 16:14 pal, https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/z-hradni-kelimkove-piety-si-cesi-na-internetu-utahuji-40359889#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=GJXLEK81AM6-202105121604&dop_id=40359889&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz (fotky)

Jarní zahrádka: rybízy a melouny

Ráda bych řekla, že je u nás jaro v plném proudu, ale zdá se, že příroda má stejně jako já pocit, že je nejspíš únor. Sice už pomalu odkvétá meruňka, ale jinak je to bída. Na loňský záhonek jsem nesázela nic, protože jsem si říkala, že se tam vysemenil měsíček i sléz. Tak chodím občas okukovat i zalévat to nic, co tam roste. 

Stromky i jahůdka zimu přežili a pomalu začínají vyhazovat pupeny, teda kromě fíkovníku, který se tváří jako když trucuje. Jen holé větve a kde nic tu nic. Přesadili jsme dva rybízy, tak teď ještě pořád čekáme, zda se ujmuly, budou plodit a půjde to jíst. Byly tak trochu plané.

K růži jsem se pokusila zasít levanduli (stejně jako dozadu za stodolu), aby odháněla breberky. Údajně vadí i kočkám, tak aby mi nechodily kadit do záhonku. Ale co si tak pamatuju Mícu, tak tak spala v levanduli ráda a pak jí krásně voněl kožíšek. Když jsem u té fialové, za stodolou nám v dubnu kvetly fialky (aspoň já si myslím, že jsou to ony).

Vedle původního záhonku jsem si na podzim zryla a pohnojila jeho pokračování a letos na jaře – před tím, než přišly ty chladné dny – vysela bylinky. Se zalévání otálím, protože když má být v noci mráz, nepřipadá mi to moudré. Teď už se snažím o pravidelnou závlahu. Ale záhonek vypadá suchý. Píchla jsem do něj cvičně pár semínek žlutých melounů, ale nevím nevím. Zrovna tak jsem jich několik umístila dozadu za stodolu ke kompostu, ale tam zatím taky zalévám jen hlínu. Těm v květináčích se daří o něco lépe, i když to pořád není žádná sláva: na dlouhém klátícím se stonku dva placaté lístečky. Asi budeme mít melouny zase jenom z Lídlu.

Barevná lavička

Pro porovnání rozdílu (první prkno natřeno)

Hodně lidí prý špatně zvládá aktuální situaci: různé zákazy a omezení, měnící se opatření (takže člověk neví, co teď smí a co nesmí), únava z toho všeho a chybějící sociální kontakt – takový ten normální, osobní. Otevřené obchody, hospody… některé věci se špatně shání online, nebo si je nemůžete prohlédnout, vyzkoušet… někdy to mám taky tak. Většinou je mi to sice fuk, i když bych do hospůdky na pšeničné, nebo nějaké tmavé silné pivo zašla velice ráda, ale dokud není léto, není to tak hrozné. Když mě ale přepadá splín (přičítám ho prodělanému Covidu), obvykle si nevím rady a hledám je na svém blogu. Co jsem radila ve svém dokumentu O štěstí?

Po natření je lavička krásná jako by byla nová

Většinou to aspoň trochu pomůže. Minule to bylo zvláštní. Ani jsem neměla nijak zvlášť špatnou náladu, prostě mě jenom napadlo, že to u nás doma vůbec není hezké. Všechno je takové staré, omšelé. Dveře, lavička… A je nepříjemné, že se nikam nedostanu pro barvu, i když možná že nějaké barvy laky by mohly mít otevřeno. Chtěla jsem totiž naši lavičku uprostřed zeleno-hnědého dvora natřít na žluto. Komplementární barva z malování bude dokonalá, ne? Vlastně by byla lepší oranžová, ale bála jsem se, že tu neprosadím. Snést by se asi dala i pastelově růžová, protože ta se mi v kombinaci s hnědou opravdu líbí.

Jenže žádnou barvu nemáme, a navíc by bylo fajn, kdyby šla použít i na něco dalšího. Že bychom třeba udělali dveře ke kozám růžové? Bylo by to vtipný, ale asi ne. A tak jsem si řekla, že lepší něco než nic a požádala o hnědou barvu, kterou vloni přítel natíral plot. Budu mít nudnou hnědou lavičku, ale aspoň nebude šedivě omšelá.

Používám Lazurol: má příznivou cenu, je původně určen na laťkové ploty a hlavně ho máme doma ve chvíli, kdy si vzpomenu, že chci natírat. Dávají se dvě vrstvy a mělo by být venku nad 8°C. Což se během Velikonoc zvládlo. 

Hned po vyfocení mi na lavičku naťapali bláto kočky. Teda hlavně Gigi (černý kocourek, který se k nám adoptoval). Ale můžete mu to mít za zlé? Pro detailnější fotku mrkněte na můj článek o tlapkových ponožkách zde.

František si zabral lavičku pro sebe

Když jsem pak o pár dní později přemýšlela o tom, že namaluji i spodek lavičky, aby byla celá krásná a chráněná před povětrnostními vlivy, rozhodly se mi v tom kočky zabránit. Začalo to Frantou. Než jsem si donesla barvu, už ležel na lavičce. Tak přece ho nevyhodím. A ještě si ji pěkně držel tlapkou. Pak si pod ni vlezl Felix. Natřela jsem tedy alespoň část, kde neležel, abych na něj nenakapala barvu. A když jsem si všimla, že už odešel a já můžu natírat, objevila jsem pod zbývající částí Macíka. Tak jsem se pustila do natírání něčeho jiného. Pro realizaci tu mám místa dost.

P. S.: A dle toho vtipu o policajtech a nákupu černobílé televize je hnědá taky barva. ;-)

Kdy se koza může cítit dotčeně

Dneska ráno se mi podařilo zklamat hned dvě zvířátka najednou. Nejprve Felixe, když jsem vyšla před dům, řekla mu ahoj na jeho vítání, ale místo toho, abych ho vzala do náručí a pomazlila se s ním, jsem odešla do chlívku za kozama. A co hůř, ani cestou zpátky domů jsem si nevzpomněla, že mu mám dojít nasypat granulky a dát vodu.

Druhým nepříjemně překvapeným zvířátkem byla zajisté Líza pepř-sůl. Za normálních okolností jsem panička, co si jí nijak zvlášť nevšímá, krmí a dává vodu. A pouští na dvůr. Případně chránila před Balounem, který napadal březí kozy, protože si chtěl nechat víc žrádla pro sebe. Ale teď ji – březí kozu těsně před porodem – už podruhé otravuji, aby se zvednula a někam šla, nebo se aspoň posunula. Včera se dalo domnívat, že to je nějaký omyl nebo tak, ale dnes už je to vyloženě drzost.

Lízu postavil přítel. Včera totiž ležela v mokru a byla celá špinavá od hovínek, protože se jí nechtělo vstávat a žrát z přidavačky a kompletně si sežrala podestýlku. Dneska sice nebyla v mokru, ale samozřejmě je potřeba pod ni přidat, když si pod sebe celou noc (odhaduji) kadí a čůrá.

Obratný František

František je skvělý kocourek. Takového byste si vybrali, kdybyste chtěli psa a omylem vám dali kočku. Má rád lidskou společnost, ale není dotěrný. Na zahradě za vámi běhá jako pejsek, ale klidně si vám lehne k nohám, když se chcete věnovat pletení. Mrouká (ano, je to spíš mrou, mrou než mňau) tiše a jen když něco chce. Obvykle hladit. Někdy jídlo.

Na myši moc není, nebo je sežere dřív, než je přinese ukázat. Ale zato umí otvírat dveře od maštale. Předpokládám, že skočí na kliku a dveře se pak jeho vahou otevřou, jelikož se otevírají ven. Ale to není všechno. Otočili jsme kliku nahoru, aby to nedělal a pak tam zavřené kočičky, které tam občas pouštím na noc, aby jim nebyla zima (Mejzí má rýmu), mrznou s otevřenýma dveřma. A to nemluvím o tom, že dveřím taky nesvědčí, když jsou otevřené a může s nimi mlátit vítr, nebo na ně dokonce prší.

S otevíráním dveří to už vypiloval a umí si otevřít (viděla jsem ho minimálně jednou) i od prádelny, které mají kliku na druhé straně. A pak se mu taky párkrát podařilo otevřít domovní dveře, což nás moc nepotěšilo, protože by nám mohlo dost dlouho táhnout do předsíně, než bychom to zjistili. Ale kupodivu to nedělá. Snad jen jednou nebo dvakrát večer, když mu bylo venku moc smutno (nebo měl hlad?).

A nedávno přišel s novou věcí. Bylo to koncem března, v sobotu dvacátého, kdy jsem musela ve stodole vylézt po žebříku nahoru na „pódium“ a posunout si hromadu sena blíž, abych ji mohla shodit dolů do připravených beden. Vždy chystám jednu na ráno (hned na sežrání, jenom ji dám pod hrušku) a druhou na večer, kterou pak naplním „krmítko“ pro kozy v chlívku. František na mě koukal a mroukal. 

Vím, že kočka Macík (jeho máma) umí vylézt nahoru po žebříku, ale tušila jsem, že on ne. Decentně se dožadoval mojí přítomnosti, tak jsem mu řekla, že má jít za mnou nahoru a dál se věnovala práci. A za chvíli koukám, jak se jeho mohutné tělíčko opatrně sune po špruslíkách vzhůru. Dle výrazu v očích mu to nedělalo zrovna dobře. A když se dostal nahoru, opatrně se přikrčil, jako by se bál výšek a moc se mu nechtělo ani do náruče. Ale jakmile už jsem ho měla v objetí, hned začal spokojeně příst. Tohle mě na kočkách baví nejvíc. Jak jsou rády, když se s nimi člověk mazlí. 

A tady je pár starších fotek, které podle mě stojí za ukázání. Franta je totiž největší z našich koček a podle mě má takové trošku soví oči (často vypadá, že je vykulený). Macík má krásnější, mandlové, takové ty jak se říká kočičí. Ale na kočkách mám ráda právě tu jejich rozmanitost. Jak je každá jiná, i když jsou příbuzné. 

Franta pózuje v trávě

Franta na meruňce

Jaro bez velkého jarního úklidu

Velký jarní úklid se letos nekonal. Na podzim jsme se totiž pustili do předělávání dosud nevyužívané místnosti – původní ložnice. Byla v ní velká trojskříň, k ní patřící skříň a manželská postel s nevyhovujícími matracemi a prknem nebo dírou uprostřed, už přesně nevím. Každopádně jsme dostali použitou, ale velkou a pro nás novou postel, o které jsem psala zde. Tak nějak jsem rozhodla, že vyměníme původní obývák za ložnici. Důvodů bylo samozřejmě více, třeba to, že zde už byla ta velká nová postel a nebylo ji tím pádem nutno nikam stěhovat. Navíc bývalý obývák je velký a světlý (jak ostatně obývací pokoje bývají), zatímco ložnice na mě působila dost neútulným dojmem, navíc na mě působil tísnivě starý náboženský obraz. A tak jsme zůstali v bývalém obýváku, večer si četli nebo koukali na film, já samozřejmě také pletla (především u filmů) a sem tam i trochu šila (obsadila jsem jediný veliký stůl mimo kuchyň). Věci (oblečení a papíry) mám i v jiných místnostech, ale ve výsledku nám stačilo využívat ložnici a kuchyň, kde jsme si po nainstalování nových kamínek zvykli koukat na filmy, protože je tam teplo a má to kouzlo navíc. 

Ale na podzim jsme se rozhodli, že začneme postupně osidlovat i další místnosti, a tak jsme začali škrábat omítku v bývalé ložnici, protože jsem tvrdila, že je to tam nesnesitelně ošklivé (bílé a trochu zaprášené) a je nutno vymalovat. A předtím je samozřejmě potřeba škrábat, aby se vápno na zdi dobře chytilo. K tomu se ale zase dostanu někdy příště. Taky je o čem vyprávět. 

Každopádně po oškrábání a namalování bylo potřeba vyhodit lino (chceme mít na zemi prkna a ta původní jsou kupodivu v celkem dobrém stavu) a pořádně vytřít. Pak začalo harakiri se stěhováním nábytku: v ložnici chceme mít ten, co tam dává smysl = skříně s oblečením, které se nám ani jednomu nelíbí, ale jsou prostorné, i když značná část je bohužel bez poliček (taková truhla nastojato) a naopak v obýváku by bylo fajn mít nějaké ukázkové kousky nábytku (i zájmů). Třeba taková knihovna se tam vysloveně hodí. Počítáme tam i s kamny a gaučem. Jelikož bychom tam chtěli trávit většinu času, mělo by tam být místo na věci spojené s našimi zálibami. Tedy prostor na koukání filmů, čtení i pletení. Šití bych si ráda úmyslně nechala v ložnici, kde s ním mohu dělat nerušeně nepořádek a nemusím ho sklízet před návštěvou nebo nějakým odpočinkem.

V obýváku by krásně vypadal i skleník, ozdobná skříň s vystavenými hrnečky. Sami bychom si takovou věc nepořídili, ale když už ji tu máme, bylo by lepší, abychom si pohled na ni užívali. Tajně se těším, až některé horší kousky nahradím vlastním ozdobným porcelánem pro který mám tak trochu slabost (hlavně hrnečků na čaje mám nějak víc). 

Jenže poměrně záhy se ukázalo, že se nám nábytek do obýváku nevejde. Tuhle překáží kamna, támhle komín, tuhle okno, támhle dveře. I když byste to mohli považovat za rozmar, nelíbí se mi, když jde otevírat jen polovina dveří. Jenže když máte do místnosti dvoje dvoukřídlé dveře a na další stěně okno, jste celkem limitováni v tom, co si můžete navymýšlet. 

Ale ono i kdybychom si mohli stěhovat podle nálady, stejně přesouváme všechny kusy nábytku. V obýváku nebude žádný původní, respektive žádný původní z poslední doby, možná že se některé kousky vrátí zpátky na své dřívější místo. A protože v ložnici a kuchyni stále fungujeme, stalo se nám z domova prostředí pro známou dětskou hru: Škatule, škatule, hejbejte se!

Skříně přesunujeme z obýváku do kuchyně, gauč do obýváku, skříně do ložnice, další skříň do obýváku a pak nějak budeme muset vyšašit pootočení postele, aby mohl „projít“ skleník a vyměnit se s kredencí, která přijde do obýváku. A v rámci těchto výměn to je pořád samé: všechno vyndat, přesunout, vyluxovat, omýt, podložit nohy nábytku, natřít červostopem, všechno vložit. A tak stále dokola. 

Takže na nějaké mytí oken není ani čas, ani nálada. A navíc to vůbec nedává smysl, protože všude se hrozně práší. Ale zato se náramně těšíme na krásný nový pokoj, protože už jsme překonali krizi, kdy jsme měřili všechny skříně a lomili rukama, že se to tam ani náhodou nevejde a dokonce uvažovali, že z něj zase uděláme ložnici.

Každopádně jsme se i bez velkého jarního úklidu nauklízeli víc než většina běžných domácností, zejména co se luxování, mytí skříní a přeskládávání oblečení týče. 

Zelený čtvrtek 2021

Velikonoční zelený čtvrtek jsme si náležitě užili. Tradicí je jíst zelené pokrmy, takže jsem z mrazáku vylovila kopřivový špenát, který jsem si připravila vloni. Tak aby se dojedl, než budou čerstvé kopřivy. Přidala jsem k němu osmažený česnek s cibulkou a dvě vajíčka (a taky sůl a pepř). Opekla jsem brambory s kousíčkem krkovice, kterou budeme večer péct na ohýnku, a přidala tři další vejce. Celkově to chutnalo dobře. 

A celé dopoledne jsme se věnovali sázení. Prý co dnes zasijete, to pěkně poroste. Zítra se prý nemá hýbat s půdou, což po dnešku opravdu nebudu mít náladu. Fotky záhonků dodám až později, protože zatím je to dost nuda, když na nich jsou jen semínka. Ale můžu prozradit, že jsem zasela mátu, meduňku a levanduli (k růži, prý jí to dělá dobře). Z loňských semínek měsíček a sléz. A do květináčků na předpěstování oranžová cherry rajčátka a žlutý meloun.

Přes den bylo krásně teplo, večer se pak lehce ochladilo a dokonce spadlo pár dešťových kapek, i když v předpovědi tvrdili, že nic takového nenastane. Hned jsem si vzpomněla na vtip, jak se tatínek oboří na syna, zda to on dal ten barometr na déšť. „Ano,“ odpoví synáček nevzrušeně, „chtěl jsem mu ukázat, jak vypadá velice pěkné počasí.“

P. S.: Pokud si chcete přečíst něco o Velikonocích z mých článků, můžete jednoduše kliknout na příslušný štítek, nebo sem. I s tímhle je jich 22.

Hlášky z Lucifera (2. část)

Co je ještě větší závislost, než koukat na Lucifera? Plést svetr Feel the Bern! (Úvodní článek s tímto mým svetříkem najdete zde.)

Chloe: „Neboj. Maze bude v pořádku.“
Trixie: „Tak proč se o ni bojíš?“
Chloe: „Nebojím se o Maze. Bojím se o Kanadu.“

Psycholožka: „Abychom zastavili krvácení, musíš vyndat kulku a zašít ránu.“

Zraněný: „No víte co? Jsem v pohodě.“

Lucifer: „Zdálo se mi to, nebo největší mučitelka, kterou peklo kdy poznalo právě naducala jeho polštář.“

Psycholožka: „Nezdálo.“

Lucifer: „Fajn. Takže je to pravda. Rozbil mi Maze.“ (s03 e03)

„A hele. Sklenice nadávek?“

„Ano, ta je Trixie.“

„Dáváš dítěti peníze pokaždé, když zakleje? Skvěle, detektive.“

„Ne. Ona platí za každé sprosté slovo.“

„Tak to je ještě více zajímavý.“

„Vážně? Děkuju, Lucifere.“

„Jsem ohromený, že vymáháš peníze od svého potomka. To je ale směšné.“

„To je mimo mou kompetenci. Musíte si o tom promluvit s tím nahoře.“

Lucifer: „S Bohem?“

„Ne. S majitelem firmy.“

(s03 e05 díl Welcome back, Charlotte Richars)

Lopezová: „Možná bychom měli přestat mluvit. A tím myslím hlavně tebe.“

Candy: „Možná někdy předstírám, že jsem jednodušší, ale nelžu. Říkám tomu blafování, je to podstatný rozdíl.“(s03 e06 díl Vegas with Some Radish)

Reeves, novinář: „Nerad vám to říkám, ale váš poručík a moje šéfredaktorka se dohodli. Takže buď to to bude příjemný zážitek, nebo budete přinucena.“

Chloe: „Volím to druhé“

„Nech Lucifera Morningstara na pokoji. Nebo toho budeš litovat z hrobu.“

„Na něco jsem kápl, že?  Mě nezastrašíš, jiní už mi vyhrožovali hůř.“

Mazikeen: „Garantuji ti, že ne.“

Reeves: „Zničil jste mi život. Donutil mě dělat věci, které bych neudělal. A teď... Dole je mrtvá holka, a to jen kvůli vám.“

„Co to s vámi lidmi je? Pořád viníte mě. Žádného z vás jsem nikdy k ničemu nenutil.“ 

„To není pravda. Obelstíš nás, abychom zhřešili a byli zatraceni.“

„Mám pro tebe příběh, novináři. Který jsem neřekl živé duši. O tom, kdo jde do pekla, já nerozhoduju.“

„A kdo tedy?“

„Vy, lidé. Posíláte se tam sami. Stahováni vlastní vinou. Nutíte se prožívat své hříchy znovu a znovu. A nejlepší na tom je, že dveře nejsou zamčené. Můžete kdykoli odejít. Tohle vás nikdy nenapadlo, že?“

„Ne. Je to Vaše vina.“

„Já nesu vinu za mnohé, Reesi, ale ne za vaše duše, činy a ani za toho, kdo zabil tu ubohou dívku tam dole.“

„Musíte to být vy. Jinak...“ (je to jeho vina)

Akorát pak by v pekle byli jen „hodný“ lidi, co mají svědomí. Zlí, kteří si své zločiny umí obhájit, že to přeci bylo pro vyšší dobro nebo něco podobného, a psychopati, kteří necítí vinu, by se do pekla nemohli dostat.

„Myslel jsem, že když se ti otevřu, sblíží nás to. Jako se to stalo s tebou a Luciferem.“

„Reesi, takhle to nefunguje...“

„Ďáblovi jsi odpustila. Proč nemůžeš odpustit mně?“

„Víš, na vteřinu jsem myslela, že jsi vážně převzal zodpovědnost. Ale s tebou je to pořád to samé, pořád dokola. Tak zarytý. Neposloucháš. Nepoučíš se.“

„Nevíš, jak moc tě miluju? Co vše jsem kvůli tobě udělal. Postavil se ďáblu. Ohrozil jsem vše, když jsem se zapletl se sériovým vrahem! Byla zabita nebohá dívka!“

„Cože?“ ...

„Nebyla to moje chyba. Byla to nehoda. Nechtěl jsem, aby se cokoli z toho stalo.“

Sériový vrah podvodníků: „Poslal jste mě zabít nesprávného. Lucifer není podvodník. Je to čestný muž. Víc to už ani nejde. Ne, to vy jste podvodník! Novinář, co lidem lže! Zbabělec, co nechá udělat špinavou práci jiného. To vy si zasloužíte být další. A taky budete.“

(s03 e07 – nejlepší díl, co jsem viděla)

Majitel nóbl podniku: „Lopotíme se tu jako v pekle.“

Lucifer: „To ani zdaleka. Mohu vám to ukázat.“

Amenadiel: „Když se zamyslíš, máš méně otázek, než jsi měla dřív? Když jsi nevěděla?“

„Tedy, jsou to jiné otázky, ale je jich stejně. Možná víc.“

„Takže jsi pořád ten nic netušící idiot jako vždycky?“ (s03 e08)

„Touha je vyjádřením svobodné vůle. Pomáhám lidem plnit to, co chtějí.“

„Opravdu chceš mou radu, Mazikeen? Zeptej se sama sebe, po čem opravdu toužíš. A buď upřímná, jinak to nemá smysl.“

„Myslete na to, co opravdu chcete. Nedělejte nic, čeho byste litoval.“ (s03 e09)

Hříšný muž (Sinnerman, poručík): „Vážně je to pravda, že se posílí ostatní smysly, když o jeden přijdete.“

Lucifer: „Jestli chceš, seberu ti další.“

Poručík: „Oba zmlkněte a jděte.“ (s03 e10 Hříšný muž (Sinnerman) je nový poručík na policejní stanici a ve skutečnosti se jmenuje Kain.)

Amenadiel: „Nešel jsi sem, abychom našli toho zloděje, že? Jen zdržuješ, aby ses nemusel vrátit do Pekla.“

Lucifer: „Myslel jsem, že toho stihnu vypít víc, než ti to dojde.“

Amenadiel: „Lucíku, tohle není legrace. Kolikrát ti to mám opakovat? Vystavovat lidstvo božské moci...“ (s03 e11, hned po příchodu Lucifera na zem)

Chloe: „Maze, nemůžeš jen tak házet nože na Trixiiny dveře. Je to nebezpečné a budeme muset zaplatit opravu.“

„To už je vyřešené. Trixie už pracuje na další kresbě mimozemšťana.“

„Proto jsi tu pověsila všechny Trixiiny kresby? Abys zakryla škody?“...

„Opravdu, Maze? Bydlíš v domě s lidmi. Je tak těžké být trochu ohleduplná?“

„Ooo. To je ten lidský okamžik, kdy tě něco naštvalo, a vybíjíš si to na mně, že?“ (s03 e12)

Chloe: „Kouknu, jestli se Piercovi poštěstilo s Bree.“

Lucifer: „Štěstí nebude potřebovat. Má něco mnohem lepšího.“

Mazikeen ke Kainovi: „Deckerová má pravdu. Jsi roztomiloučký, ale já jsem na lovu a mám stopu. Tak s dovolením.“ (you are cute)

Poručík Pierce (Kain): „Mám ti od Lucifera vyřídit, že je to přesný opak toho, co Amenadiel chce.“

Mazikeen: „Jdu do toho.“

Poručík Pierce (Kain): „Bezva, jak ho najdeme?

Mazikeen: „Tvůj brácha je předvídatelný. Obvykle jde za jídlem nebo kozama. Obvykle jsou to kozy. (s03 e16 Kain a Ábel)

Lucifer: „Ou, ten pohled znám. Buď do automatu doplnili sendviče, nebo máš stopu.“ (s03 e18)

Chloe: „Dobře, Maze, kolikrát jsi bodla oběť.“

Maze: „Dvakrát, třikrát. Čtyřikrát?“

Chloe: „Nejsi vůbec blízko. Oběť měla deset bodných ran.“

Maze: „Dobře, tak jsem byla naštvaná, takže jsem to asi zapomněla počítat.“ 

Detektiv Espinoza: „Jsou jako jeden. Je to jako když řekneš, že ses zamiloval do ženy, která má kočku. Co uděláš? Přijmeš tu kočku, protože ona za to stojí. Lucifer je ta kočka.“

Poručík: „Já bych se zbavil té kočky.“ (s03 e19)

Charlotte: „Sally, nevypadáš tlustá kvůli oblečení. Vypadáš tlustá kvůli tuku.“ (s03 e20)

Tak to je fakt úchylný! Efekt motýlích křídel! :-) Co by bylo, kdyby... Dan byl zkorumpovaný polda (asi teda), Chloe herečka ve Weaponizerovi 5 – a samozřejmě hraje hodnýho poldu, že? Linda jí hraje psycholožku. Charlotte opět žije a je Luciferovou advokátkou. Aneb jak to vypadá, když Bůh zkouší experiment. (s03 e26)

„Můj syn a já... no, řekněme, že nemůžu udělat nic, co by udělalo náš vztah méně komplikovaný.“ 

To, co změnil, bylo, že nezemřel Chloin otec, a tak se ona nestala policajtkou... Kdo ví, jak je to v reálu. Opravdu takové „maličkosti“ rozhodnou o tom, co v životě budeme nebo nebudeme dělat? Na co najdeme odvahu... (s03 e26)

„... jsi teď ve své osobní pekelné smyčce. Takže... vítej v pekle.“

„Já jsem v pekle? Já to nechápu!“

„Věčné zatracení? Nekonečné utrpení? Není to těžký koncept.“ (s05 e01)

„Z mého pohledu jsou problémy jako prodejci biblí nebo genitální bradavice. Když předstíráš, že je nevidíš, dříve nebo později zmizí.“ (s05 e04)

Amenadiel: „Takže jsem se prostě vrátil k práci.“

Maze: „K práci? Vyrábíš další věci pro Charlieho? Kolik toho potřebuje? Já měla v dětství dva šutry. Jeden ostrý, druhý tupý. Ostrý byl na bodání, tupý jsem se snažila zbrousit.“

Amenadiel: „To hodně vysvětluje.“

Maze: „To, proč nejsem rozmazlený spratek.“ (s05 e07)

Úklid skříní v obýváku

 Na víkend jsem „dostala za úkol“ vyklidit si skříně v obýváku, abychom je mohli přestěhovat do ložnice a do obýváku dát gauč, kamínka z kuchně, příborník, knihovnu a možná i skleník (= prosklená skříň s vystavenými nejlepšími kousky nádobí). Jenže se to zvrtlo hned v počátku, kdy jsem sundala ze skříní igelit, který je chránil před kapajícím vápnem a prachem. Sotva jsem nahlédla do skříní, které jsem již půl roku neotevřela, srdce se mi rozbušilo radostí. 

Letní šaty s kytičkama, co mi tolik sluší! Kimono na aikido! Jéé, jak já bych si šla zacvičit (beze strachu, že chytnu covid). Motorkářský hadry! Ooo, budeme jezdit, až bude krásně (a jestli se bude smět mimo okres!). Rukavice a čepice, boží! Ty ještě využiju, o víkendu sněžilo. A prý že je tu jaro!

Možná bych mohla udělat i čistku v šatníku. … No, nevím, tohle mi nikdy nešlo. Všechno chci ještě zachránit. Třeba by se to hodilo aspoň na doma, že jo? Nebo by to šlo zašít, či jinak opravit?

Jak jsem tak všechno neobratně tahala z poliček či zespoda skříně (v dřívějších dobách bývaly především skříně s věšáky, což je pro dnešního člověka dost nepraktické), musím to znovu poskládat. Snažím se o styl Marie Kondo: trička můžete přeložit kolikrát chcete, pokud budou v poličce (krabici) stát, nepomačkají se. To, co způsobuje pomačkání, je mnoho vrstev na sobě. I když minimalismus (je to Japonka a navíc je to in, tak co jiného čekat) není nic pro mě, tohle mi připadá geniální. Už jsem to totiž asi před rokem vyzkoušela k plné spokojenosti. Jenže pak jsem tu malou skříň přenechala příteli a dostala místo ní větší (ale bez poliček). Nevadí, chytrá česká žena si poradí. 

Krabice s tričkama

Variantou je poličky dodělat, pokud to nepoškodí skříň, nebo prostě využít systém „otevřených“ krabic (z Lídla), které na sobě hezky sedí, je mezi nimi trocha místa, takže je vidět dovnitř a v případě potřeby se dají jednoduše nadzdvihnout a vzít něco z té spodní. Ještě bych podotkla, že trička v řadě vedle sebe, kdy žádné neleží na jiném vytváří krásnou barevnou – v mém případě klidně duhovou – řadu (takže potěší oko už pouhý pohled do skříně), ale hlavně se nemačkají, když vyndáte jedno, nemusíte urovnávat to pod ním a nad ním. A můžete si klidně vzít to úplně poslední. Komínky triček ve mně vždy vyvolávaly pocit, že je musím brát jedno po druhém, jak žvýkačky z automatu. A navíc myslím, že se na ty spodní moc nedostalo, protože se z prádla mezitím vrátila ta čistá a já je (logicky nejjednodušší cestou) šoupla zase nahoru. Pro dosažení spravedlnosti jsem párkrát otočila pořadí. Vážně! Vzala jsem spodní polovinu hromádky a umístila ji nahoru. U některých exemplářů jsem pak zjistila, že měly zůstat dole (nebo úplně pryč z mého šatníku), protože je vůbec nemám ráda, či jsou příliš krátká, takže se hodí jen k určitým kalhotám/sukním, nebo je výstřih na zimu moc velký (či materiál umělý) a je v nich chladno. Ale u některých to bylo šťastné shledání „po letech“. Stejně jako teď. Miluju ty bílé šaty, co nám jednou přinesla na holčičí párty kámoška. Nejprve si je vzala jiná slečna, ale pak se jí zdály krátké nebo jinak nevyhovující a dostala jsem příležitost já. 

Tady najdete pěkné video od Michaely Mrázkové certifikované lektorky (jo, to mě fakt baví, jak si každý certifikuje lektory na každou maličkost, co vymyslel, třeba i kreslení zentanglu, i když ho vnímám jako přínosné, myslím, že lektor je zbytečný), jak složit tričko touto metodou: https://www.youtube.com/watch?v=FcZdKe1QGM4 (pusťte si rovnou 1:13 minutu, a když pak vydržíte, uvidíte i kalhoty)