sobota 2. července 2022

Manžel je chlap, kvůli kterýmu má cenu se snažit

 Znáte takový to porozchodový šílenství, kdy na sobě začnete pořádně makat? A taky uděláte razantní změny v životě: třeba se necháte ostříhat, nebo začnete nosit to, co baví vás a bejvalák to nesnášel (třeba tříčtvrteční džíny). Leckdy taky do sebe investujete: kosmetika, kadeřník, volnočasové kurzy, posilovna... Samozřejmě to má něco do sebe, protože po rozchodu máte mnohem víc času dělat cokoliv si zamanete. S partnerem utopíte spoustu času na večerech a víkendech s ním. Teď jde o to, jestli vás to baví.

Nedávno jsem ale přemýšlela nad tím, proč se tak snažíme okouzlit muže, dokud nám „nepatří“. Ne, že bych byla výjimkou, ale moc jsem se tím netrápila. Když jsem byla sama, buď jsem smutnila po bývalém, koukala po novém, nebo si užívala časovou volnost a chodila na kreslení, paličkování, tancování a podobně. Dá se říct, že zájem o mě byl vždycky, možná tím větší, čím míň jsem někoho chtěla já. A skoro bych i řekla, čím blběji jsem vypadala: na turistické dovolené, v oteplovákách na sněhu, na kurzech, kde mi to moc nešlo, v tom nejobyčejnějším triku...

To, k čemu ale mířím, že makat na sobě, abyste okouzlili nějakého chlapa, moc nedává smysl. Vlastně vůbec. Mně to tedy nikdy nefungovalo! Obvykle ani nepochopil, že se snažím být milá, krásná a všechno, a buď se mnou normálně kámošil, nebo si nijak víc nevšiml. Nebo to dokonce mělo opačný efekt – naučila jsem se hrát šachy a on se mnou už nechtěl hrát, protože jsem proti němu byla příliš dobrá. Ale druhým důvodem je, že pokud sbalíte chlapa (jsem zastánce klasiky, že oni mají balit nás, ale to je vaše věc) jako super vysportovaná stále nalíčená kočka, která každý den připravuje tříchodové menu, pak bude pravděpodobně očekávat, že vám to takhle vydrží minimálně do osmdesáti. Rozhodně nebude chtít znuděnou, nenalíčenou holku, co udělá špagety s omáčkou z konzervy. Čímž nechci říct, že by měl člověk na všechno rezignovat a třeba se občas ani nemýt, ale že mi přehnaná snaha trochu připomíná leštění cizích aut na parkovišti.

Půjčené auto je už lepší investice. O to se musíte trochu starat, aby dobře jezdilo a vy jste si čas s ním užili. Ale manžel, to už je jiná liga. Toho máte teoreticky na furt. Jasně, že celé dny nebudete leštit svoje auto a nezajímat se o nic jiného. Ale určitě bych doporučila dát mu kvalitní benzín, chránit proti škrábancům, chodit pravidelně do servisu a zajímat se o to, jak vypadá a jestli je všechno v pořádku. Zrovna tak to vnímám s manželem – chci se mu líbit teď i za dvacet let. Chci s ním trávit čas, podnikat výlety, moci se na něj těšit. Nechávat se překvapovat a rozmazlovat. Asi se dá očekávat, že on nejspíš touží po tomtéž. Taky nechcete mít doma vrak, i když je váš. 

pátek 1. července 2022

Tour de Fleece 2022

Začal nejslavnější cyklistický závod světa Tour de France 2022, který se pojede od Pá 1. 7. 2022 do Ne 24. 7. 2022. Příští rok by se měl na Netflixu vysílat osmidílný dokumentární seriál o letošním závodě. [1] Letošní 109. ročník začíná v Dánsku, což je celkově poprvé.

My, šílené pletařky, se organizujeme na Ravelry ve skupině Tour de Fleece, kde se snažíme každý den publikovat fotku toho, co jsme upředly či případně upletly. Chci to dělat i na svém blogu o tvorbě. Takže se můžete těšit na nový seriálek, naleznete zde. A taky jsem začala psát speciální deník do svého Bullet journalu.

Deník na Tour de Fleece

Závodu se účastním už od roku 2017, ale zatím jsem ho nikdy nedojela celý, protože mi do toho obvykle vlezla dovolená někde na horách. Ale letos to poprvé vypadá, že na dovolenou vyrazíme později.

Je čas šlápnout do pedálů. Nebo aspoň do jednoho, pokud máte kolovrátek pouze na jednu nohu jako já.

Zdroje:

[1] Pravda, Petr. Vítěz bere 12 milionů, česká kombinéza za 80 tisíc. Zajímavosti Tour de France, Seznam Zprávy, cit. 2. 7. 2022, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-vitez-bere-12-milionu-ceska-kombineza-za-80-tisic-zajimavosti-tour-de-france-207692

sobota 25. června 2022

Tak jsem to zmeškala!

Pořád se chystám psát blog a pořád nestíhám. V práci toho teď bylo hodně a zahrnovalo to často i večerní program: jednou jsme měli poradu od šesti, jindy teambuilding, a pak jsem se taky někdy vracela později ze soukromých akcí (přece si nemůžu nechat ujít kámošovu doktorskou promoci), jednou byl výlet, jednou nákup, jindy kino... a taky večery s manželem trávené nad seriálem Panství Downton, který mě náramně baví. 

A největší novinka je v pátek na poslední chvíli půjčená kniha Červený Bedrník. Vlastně skoro po poslední chvíli! Do knihovny jsem se dostala pár minut (přesně!) před třetí, kdy zavírají, a už měli zamčeno. Paní odemkla a ne moc přívětivě se na mě podívala, oznámila, že už mají zavřeno a dotázala se, jestli jdu vrátit knihy. Řekla jsem, že ne, že mám jednu rezervovanou a že si ji chci vyzvednout. Sama jsem slyšela v hlase vlastní zoufalství. Tolik jsem se na ni těšila a tak dlouho čekala! Zeptala se, jestli mám zaplaceno (rezervace knihy stojí 10 Kč) a já řekla že jo, protože si vždy předplatím zálohu, abych tam pak nemusela čekat. Uff, záloha mi vystačila, takže to bylo príma. Hned o mně se tam snažila natlačit ještě další paní, ta šla opravdu vrátit knihy. Taky ji pustily. Já jim moc pěkně poděkovala za dobrý skutek a řekla, že si to čteme s manželem před spaním. Hned odpoledne v pátek jsme se pustili do čtení. Teda, manžel četl a já skládala vyprané suché prádlo.

A co že jsem to zmeškala? Publikování svého dvoutisícího článku. Tento je už o tři dál. :-( 

Svatební seriál – rozcestník

Zde najdete přehled jednotlivých dílů. A jak je mým zvykem, ty dosud nevydané jsou zeleně (ještě nezveřejněné články).

Rozlučka se svobodou se odehrála v parku Grébovka a při tancování salsy. Z alkoholu jsem měla jenom jednu zmrzlou jahodovou margaritu, ale byla super.

Zásnoubená Angelika

Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Civilní nebo církevní sňatek

Jak jsem házela i neházela kytku

čtvrtek 23. června 2022

Ochutnala jsem něco nového

V rámci zkoušení nových věcí dojde často na nové potraviny, nebo pochutiny, které ale nepotřebují samostatný článek.

Myslím si, že jsem zastánce kvalitní čokolády, mám ráda třeba Lindt a jiné, které jsou chutné i bez náplně. Z těch levnějších mám ráda Ritter Sport, ale nepovažuji ji tak docela za čokoládu, protože náplň tvoří docela velký podíl. Vždycky mě baví ochutnávat nové druhy. Před nedávnem jsem pořídila Weisse mango maracuja, která je mírně kyselá. Ale bohužel obsahuje palmový tuk, i když píšou, že je z udržitelného zdroje. Ještě lepší mi přišel Salted caramel. Jedná se o mléčnou čokoladáu se slanými máslovo-karamelovými křupinkami (7,5 %) a kousky karamelu (7,5 %), která je opravdu výtečná a zařadila se k mým dvěma nejoblíbenějším: Marzipan, a novější Rum Raisins hazelnuts.

Pro milovníky slaného jsem v Lídlu objevila Dupetky. Jsou to vlastně preclíky v podobě placatých koleček, ale na rozdíl od preclíků jsem jejich žraním přímo posedlá. 

úterý 14. června 2022

Díra v podlaze v kuchyni

Neradostný začátek: tekla nám trubka od topení. A tak přítel vykopal díru v podlaze. Musel přitom rozbít beton a pár betonových dlaždic.


Neutěšený stav podlahy v kuchyni

Před Vánoci se manžel pustil do řezání betonových dlaždic, z čehož bylo nechutně moc prachu po celé kuchyni. Jako správná hospodyně, na kterou si teda zrovna moc nehraju, jsem z toho byla napůl šílená. 

Pak dal na podlahu půdovky a zaspároval je. Nakonec je přetřel jakousi průhlednou hmotou, aby se daly dobře vytírat. Vypadá to nádherně a líbila by se mi tak celá kuchyň, ale jak jsem řekla sousedovi, který to navrhoval: „Když ji bude chodit vytírat...“ Mop se na tom totiž zadrhává jako na suchém zipu.

Půdovky

pondělí 6. června 2022

Nezpochybnitelný a přesto opomíjený přínos permakultury

Poslouchám úvodní přednášku RNDr. Mojmíra Vlašína (na youtube zde, ale kvalita nic moc, prostě nahraná přednáška). Hovoří o různých přínosech permakultury: pro planetu (lokální pěstování), pro lidi, pro zvířata, ale nějak mi tam chybí to, na co každý slyší. Proč nemluví o penězích? Já vím, není to takové ezo, přírodní a podobně, ale je to trhák. Stačí říct, že se bude zdražovat plyn a elektřina a všichni šílí. Hned se řeší, kde na to vzít, co by měl stát udělat atp. Jen menšina se zamyslí nad tím, zda by mohla zmenšit svou spotřebu: dávat si pozor, že zhasnu, svítit, až když je opravdu tma, topit na nějakou doporučenou hodnotu... ale u jednotlivců to ještě jde, horší je to v korporátech, tam se vesele svítí na chodbách, větrá se a přitom topí... no však to znáte. 

Každopádně pro mě jsou peníze motivací. A to docela silnou. Se zvyšujícími se cenami zeleniny se zahrádkaření stává atraktivnějším. Určitě nemám chuť si pěstovat brambory, mrkev nebo cibuli, když stojí dvacku za kilo. Ale třeba taková rajčata od 99,80 Kč do 279,6 Kč za kilo (28. 4. 2022 na Košíku) vypadají docela lákavě za tu trochu práce. 

Druhou, pro mě důležitou, předností je určitá samostatnost a nezávislost. Sice s naším pozemkem nemám představu, že bychom nemuseli zeleninu a ovoce kupovat, ale je fajn mít aspoň v některých druzích na výběr. A taky bych skoro řekla, že vlastní chutná líp. I si toho člověk víc váží.

Jasně, že mi jde taky o zdraví a ekologii: ideálně nestříkané plodiny, které neničí půdu a necestují přes půlku světa, ale zároveň mi to musí za tu práci stát. Ačkoliv si to nechci přiznat, svou roli jistě hraje i to, že je to IN. Dneska si můžete z práce domů vzít kosti pro kočky, říct, že zahradničíte, snažíte se o slow food a slow módu, kupujete bio a fandíte společensky odpovědným firmám. Naše domácnost sice jde až za hranici toho, co je „normální“ , ale to mě nijak netrápí.

Nepochopitelné jsou pro mě „matky“, co chtějí pro své děti jen to nejlepší. Už mi to začíná znít jako nadávka. Tajně doufám, že až budu mít jednou dítě, budu „normální“, nebo možná spíš nenormální, těžko soudit, co je a co není normální. Nemám žádnou statistiku toho, kolik žen (nebo celých rodin) přejde na bio, začne se zajímat o přírodu a vůbec o vše jen proto, že mají dítě a chtějí, aby vyrůstalo v hezkém světě. Vždycky na to koukám s vytaženým obočím. O vaše zdraví vám začne jít, až když máte dítě? Co jste probůh do té doby dělaly? No, nic. Možná je lepší, že to některým dojde později než nikdy. 

pátek 3. června 2022

Pravidlo prvního dne

Vzpomínám si, že jsme se ve škole učili o právu první noci. Ale nikdo nám nic neřekl o pravidle prvního dne.

Právo první noci mělo ve středověku spočívat v tom, že se o svatební noci svých poddaných mohl pán jako první vyspat s nevěstou (pannou), teprve poté byl na řadě ženich. Ačkoliv je toto právo velmi známé a využité v mnoha uměleckých dílech, nebylo pořádně doloženo historiky a dost možná ani neexistovalo. Tedy alespoň v Evropě, kde bylo díky křesťanství uznáváno panenství jako nejvyšší čistota a monogamie jako jedna z předních hodnot. Kromě toho by si pán zbytečně vytvářel další a další nepřátele, což pro něho nebylo zvláště výhodné. Takže je dost možné, že se jedná spíš o smyšlenku. 

Na rozdíl od nás to v některých kmenech uplatňovali, protože tamější vládce měl přinést budoucím manželům štěstí a tímto způsobem je požehnat.

Ať už to s právem první noci bylo jakkoliv, u nás rozhodně funguje pravidlo prvního dne. Ověřila jsem si to hned včera. Jakmile dám na stůl nový ubrus (i starý a flekatý, jen čistě vypraný), hned první den na něj někdo něco kydne. 

Objevila jsem ještě doplňující pravidlo: Pokud manžela na nový ubrus upozorním, či zmíním, že granátové jablko, třešně či borůvky jsou rizikové, zaručeně to na stůl vybryndám já!

úterý 31. května 2022

Stav zahrádky, záhonků a všeho rostlinstva

Jahodníky s libečkem

Nejstarší záhonek je v částečném stínu pod meruňkou. Říkám, že je můj, protože na něm nepěstuju nic moc užitečného, čím by se člověk mohl nasytit. Kromě fíkovníku (manželův nápad) tam je moje růže (toužila jsem mít alespoň nějaké květy), pak měsíček, kterému se letos náramně daří. Vůbec jsem ho nesázela, prostě se sám vysemenil. Paráda, takhle si představuju zahrádkaření. Podobným způsobem se chová i maliní. Pomalu začíná připomínat džungli, kterou budu muset po létě trochu umravnit, protože raší už i v záhoncích, které měly sloužit k něčemu jinému. 

Tvářím se, že mám na „své“ zahrádce dva záhonky, ale vlastně je to jeden kratší obdélník přilepený k delšímu, na němž mi vyrostlo pár rostlinek meduňky, tuším, že zaseté vloni. Teď jsem tam zkusila zasít ještě dva řádky rukoly, protože ji mám ráda, i když je tak zvláštně trpká. A znovu jsem se pokusila vysít mátu, možná z toho i něco bude, zdálo se mi, že jedna rostlinka připomínající hluchavku (místní plevel) voní mátově. Na menším obdélníku jsou nově zasazené dva jahodníky: jeden měsíční, který plodí maličké červené jahůdky připomínající lesní, a jeden žlutý koupený letos, takže se na první plody teprve těším. Někdy před rokem jsem tam v úplně nesmyslnou dobu zasadila jeden stroužek česneku, z něhož nic nebylo, a letos se tam objevily dvě rostlinky, které jsem zkusila rozsadit, tak uvidíme, co z toho bude. A ještě jsem přikopla kousíček půdy, na niž jsem zasadila tři rostlinky medvědího česneku. Mňam, ten taky miluju. U delšího záhonku se navíc nachází keř červeného rybízu zachráněného z pustiny. O sázení některých z těchto rostlinek jsem psala zde.

Záhonky s růžičkovou kapustou

A teď to nejzajímavější: záhonky za stodolou. O česnekovém jsem už psala (zde), ten jsme připravili už na podzim. Odklizením hnoje vznikla plocha bez plevelů, kam jsme vyseli růžičkovou kapustu a zatím stále doufáme, že z toho zalévání klacků jednou něco bude. A taky jsem tam píchla svůj koriandr, protože si prý s kapustou rozumí. 

A v první půlce května připravil manžel megazáhon pro řepu a keříčkové fazole. Prý rádi rostou spolu a nevadí jim ořech a jeho stín. Tak uvidíme, jak se jim bude dařit. Záhon jsme zkusili jenom vysekat od trávy, pohnojit (třemi kolečky hnoje, protože kompost nemáme) a zkopat motyčkou. Následně chceme před vysetím zamulčovat zaschlou trávou. Zkrátka experimentujeme se zahradničením bez rytí, které různí odborníci pokládají za zbytečné a možná i škodlivé.

Zkopaný záhon

Málem bych zapomněla: po rok starém hnoji (říkáme mu kompost) jsem rozházela semínka dýní a po deseti dnech jsem objevila první rostlinky a taky dva slepýše, kteří se vyhřívali na sluníčku.


pondělí 30. května 2022

Moje malá začátečnictví

V článku Staňte se začátečníkem jsem psala, že by mohlo být zajímavé pustit se do něčeho nového, neprobádaného a psát si o tom deník. Jak mi to jde a tak. Přemýšlela jsem, jaké oblasti mě (vždy) lákaly. A dospěla jsem k následujícím:

  • Permakultura, ekologická nebo přírodní zahrada... prostě nějaké pěstování bez chemie, co nejvíc napřírodno a s co nejmenším úsilím a časem. O této oblasti budu dále psát pod štítkem „na statku“, protože kde jinde bych asi tak něco pěstovala. Možná občas využiji i článek ekologie. Zdá se – podle počátečního seznámení s tématem – že to spolu dost souvisí.
  • Kaligrafie. Kdysi jsem byla na kurzu tvorby knihy a jednu pěknou jsem si udělala. Pak jsem od kamarádky dostala kaligrafická pera a sama si koupila kaligrafické fixy. A všechno mi teď doma zahálí. Jenže, co s nimi mám psát?
  • Šití bot z kůže. Viděla jsem to u jedné holčiny na kurzu olejomalby a od té doby jsem na to myslela a přemýšlela, že bych si to chtěla zkusit. Koupila jsem si na to online kurz, který absolvovala i ona.
  • Malování (akvarelovými) pastelkami.
  • Psaní knihy. A tvůrčí psaní jako takové. Tohle je už tolik let můj sen, že je až trapné o tom mluvit. A hlavně ho ještě pořád prokrastinovat. Nějaké kurzy už jsem absolvovala. 
  • Manželství – projekt, se kterým jsem začala vloni v létě.
  • Vaření. Mít seznam nejčastěji připravovaných a zároveň nejoblíbenějších jídel naší domácnosti, taková minikuchařka. Cca 60 receptů? Ráda bych si zkusila třeba týden podle Florentýny zde.
Samostatnou kapitolou by mohly být jednotlivé textilní techniky, po kterých buď pokukuji, nebo jsem je někdy zkoušela.
  • Tkaní.
  • Krosienky. Dala by se vytvořit použitelná halenka, tílko?
  • Tuniské háčkování. Šel by touto technikou vytvořit svetr? Nebo ponožky? Jaké by to bylo?
  • Síťování. Můj sen: usíťovat síťovku. ;-)
  • Vyšívání na textil, kanavu, i opravné výšivky pro zakrytí díry a pod.
  • Nålebinding.

úterý 24. května 2022

Květnové shrnutí novinek na statku

Skoro by se hodilo udělat malé shrnutí toho, jak si tu na statku žijeme. Úpravy vostávačky nechám na samostatný článek. Kozy se mají dobře, teda až na mladším bráchou trápeného Pepíka, o tom jsem psala už minule. 

Zleva: Felix, Franta, Mejzí

Kočičí sebranka obvykle zahrnuje jen Felixe a Mejzí, ti chodí na snídani a večeři poslušně a pravidelně. Většinou se k nim přidává i Macík, která se ale z nepochopitelného důvodu zase začala bát lidí. Franta to trochu fláká a chodí domů jen občas. Třeba tak jednou za dva dny. Hrozně dlouho už se neukázala mourovatá Liška (kočka) a myslím, že víme proč. Jednou, když se manžel vracel z práce, nebo z nákupu, ucítil u auta strašlivý smrad. Chvíli chodil kolem a koukal a pak zvedl kapotu. Byla tam zaklíněná, částečně rozložená kočka. Samozřejmě ji tím pádem nešlo identifikovat. A mourovatých koček je všude po okolí dost stejně jako černých. Jenže tak nějak od té doby a třeba čtrnáct dní předtím k nám přestala Lištička chodit. Takže si myslím, že víme, co to bylo za kočku. Na druhou stranu se tu začal objevovat Speedy. Přátelskej mourovatej kocourek trošku při těle, kterej se nechá od kohokoliv vzít do náručí a mazlit. A taky hnedka přede. Nejsem si jistá, jak moc se bojí našeho psa, kterej se snaží pod vratama načuhovat, co se děje na ulici, takže jsem ho raději odnesla zpátky k sousedům, protože jsem měla strach, aby blbíšek nepřišel k nějaké úhoně. Taky jsem v kočičím domečku potkala bázlivou černou kočku neznámého pohlaví, která se přede mnou vždy rychle skryla. Má kulaté žlutohnědé oči a až na ten strach vypadá přátelsky a mladě. A ještě je tu jeden černý kocourek, o kterém bych ráda psala zase až jindy.

S Princeznou teď potíže vůbec nejsou. Hezky zodpovědně hlídá. Štěká dokonce i z kotce. Ale jen chvilku, než si ujasní, že divný chlapi, co nám choděj po dvoře, jsou tady s náma. Ráda se mazlí, pořádně jí, hlídá, a když křičíme na kozy, ať něco nedělaj, hned je jde zahnat. Třeba nám vadí, když se drbou o plot a hrozí, že ho vyvalej. Tak v tom už se vyzná a dělá to občas sama. Kdybych si mohla něco přát, líbilo by se mi, kdyby chodila kakat jen na jedno místo na zahradě a netrousila nášlapné miny všude po dvoře. 

Plachej černej beránek už je nějaký čas uložený v mrazáku. Zrovna nedávno jsem z žeber dělala výtečný vývar. Je to smutné a líbil se mi, ale takový je holt život. Akorát mě mrzí, že jsem nestihla natočit, jak si hrál se sudem, který se válel na zadním dvoře. Bylo to tak legrační, jak si ho kutálel. 

Vzhledem k tomu, jak se mi tenhle článek rozrostl, si asi pěstování nechám na samostatný článek. 

úterý 17. května 2022

Kozí stádo

Jak jsem teď byla delší dobu unavená a pořád doma, říkala jsem si, že bych si mohla udělat trochu času na pozorování toho, co se u nás děje. Ne, že by mi docházela témata na statkářské články, ale nejzajímavější věci člověk objeví, když se dívá. A tak jsem si sedla na lavičku a dívala se na pasoucí se kozy. 

Nic moc zajímavého se nedělo. Zjistila jsem jen to, co jsem věděla už z dřívějška: Percy, náš nejmladší, zlobí Pepíka. Byť je Percy menší, užívá si, že Pepa je malinko postiženej: má problémy se zadníma nožičkama, a když utíká nebo dělá nějaké nepředvídané pohyby, vždycky upadne. Percy mu k tomu ochotně napomáhá tím, že se na něj snaží vyskakovat. Párkrát jsem ho přistihla i při simulování kopulačních pohybů, ale vzhledem k tomu, že jeho táta – kozel Hektor – s ním nemá sebemenší problém, je na podobné akce Percy ještě moc malej. 

Pepík řeší obtíže s mladším bráchou svým typickým klidným nekonfliktním způsobem: stoupne si ke zdi nebo k plotu, aby měl větší stabilitu. A pokud možno i do rohu, aby mu nebylo možno skákat na záda. V takovou chvíli je mi líto, že je to takovej hodnej malej vykastrovanej kozlík (hňupík). Percy by totiž potřeboval dostat pořádně za uši. Jenže on je pěkně mazanej, na malou kozu to moc nezkouší, protože ta se hnedka otočí a trkne ho. Ne, že by měla nějakou větší sílu, když je skoro stejnej prcek jako on, ale má růžky a kuráž. Možná i proto ji stará hnědá Líza považuje za hrozbu, a jakmile ji vidí, hned ji žene pryč. Od sebe i od malého. Občas ho plácnu, když vidím, jak trápí Pepíka. Když jsem to viděla poprvé, zcela bez efektu jsem mu vynadala a vysvětlila, že za své chování skončí na pekáči. Ale nic si z toho nedělal. 

pondělí 16. května 2022

Paradox znalostí (otázky k permakultuře)

Objevila jsem paradox znalostí. Možná se oficiálně jmenuje nějak jinak, ale to já nevím, tak jsem ho pojmenovala takhle. Jde o to, že když se začnete zabývat nějakým novým tématem, v mém případě permakulturou, očekávali byste, že jak budete číst knihy a sledovat videa, budete čím dál moudřejší. Tedy budete vědět víc a víc věcí. Což se taky děje. Jenže...

Zároveň s tím, jak se různé drobné věci dozvídáte, přece jen neobsáhnete celé téma naráz, začnou vám na mysli vyvstávat otázky. A minimálně zpočátku (dál jsem se zatím nedostala, jsem pořád ještě úplný zelenáč) jich je víc a přibývají rychleji než vaše znalosti. Trochu se mi to zdá frustrující. Přečtu si jednu věc a hned mě napadne několik otázek k danému tématu. A než si na ně vyhledám odpovědi – moje milované googlení – jak dřív lidi mohli bez tebe žít?! – mám zase o několik otázek víc.

Moje otázky k permakultuře jsou nyní?

  • To, co jsme jedli ve Francouzských Alpách byla šrucha? Jojo, psala jsem o tom v článku zde. Kde se dá sehnat? V jakých podmínkách se jí bude dařit a s jakou rostlinou kamarádí?
  • Kdy mám sázet ačokču? Ven ji vysazujeme až v polovině května, po zmrzlých. Může se sázet rovnou do půdy, nemusí být předpěstovaná. Můžu ji dát do truhlíku? Jedna rostlinka potřebuje metr, tak nevím. Ale prý se dá pěstovat i na balkónech, tak by jí to třeba nemuselo vadit. Má ráda hodně zálivky. Co potřebuje za půdu? 
  • Co zasadit pod ořech? Správně se řekne ořešák. A může se tam toho kupodivu sázet docela hodně: fazole, řepa, mrkev, kukuřice, meloun, cibule, pastinák, třešeň, túje, cedr, plamének, jabloň, zlatice, hloh, zimolez, jalovec, trnovník akát, javor japonský, kalina, begonie, zvonky, chryzantémy, krokusy, sedmikrásky, jiřiny, kapradiny, kostřava [7], ostružina [7,10] lépe pod mladým stromem angrešt, černý rybíz, maliny [10].
  • Co zasadit pod meruňku, aby se rostliny podporovaly?
  • Co má rád koriandr? Kam ho mám zasadit? Je vhodné ho vysadit na plném slunci. Chce dostatečně větrané stanoviště, půdu propustnou, spíše zásaditou a s dostatkem vláhy. Doroste-li až do výšky 60 cm, potřebuje oporu, aby jej nevyvrátil vítr.[8] Bude se mi množit sám, nebo musím semínka sbírat a znovu sázet?
  • Co mám sázet po česneku? Před ním ani po něm se nemá pěstovat cibule nebo pórek. [2]
  • Co bych mohla vysadit k růžičkové kapustě jako podporující rostlinu? Snad může růst s okurkami, řepa, fazole, mrkev, celer, salát, cibule, hrášek, brambor, estragon, koriandr a bazalka, petržel, citronová verbena a citronový tymián [5]. Pěstují se v I. nebo i v II. trati po předplodinách, jako jsou salát, kedluben, hrášek, rané brambory [6]
  • K čemu je mulčování? Proč a jak se provádí?

Zdroje jsou použity z mé megatabulky pěstování, se kterou vás seznámím někdy později, takže neobsahují všechna čísla:

[2] https://www.receptyprimanapadu.cz/zahrada/co-s-cim-sadit-vysazejte-zeleninu-ve-spravnych-kombinacich/
[5] https://cs.corse-machin.com/article/what_can_you_not_plant_with_brussels_sprouts#can_cucumbers_and_brussel_sprouts_be_planted_together
[6] https://www.receptyprimanapadu.cz/zahrada/mate-radi-kapustu-dejte-se-na-jeji-pestovani/
[7] https://sazenicka.cz/co-pestovat-u-oresaku/
[8] https://sazenicka.cz/jak-pestovat-koriandr/
[10] https://garden-cs.desigusxpro.com/oreh/chto-posadit-pod-gretskim.html

sobota 14. května 2022

Konečně je to tady: Housata

Velikost housete

Dneska přivezli čtyři housata. Nečekali jsme to. Říkali, že se ozvou, až se vylíhnou, ne, že zavolají a za deset minut přijedou! Celkem klika, že jsem byla nemocná, a tak jsem dneska doma. Pletla jsem si na zahradě – předem nešťastná, co na mě vykoukne v práci, protože včera nešel internet, tak jsem nemohla nic vyřídit – ale jak se blížilo poledne, zalezla jsem domů, abych nebyla venku na škodlivém slunci. A tři minuty na to volá manžel, ať se připravím, že za deset minut přivezou housata. Blekotám: „Cože?“ „Jakže?“ a naprosto zbytečné: „Dneska?“ a lákám dovnitř psa, což je naštěstí vždycky jednodušší, než ji zavírat do kotce, kam se jí nechce, i když si pomalu zvyká, že to bude vždy jen na chvilku.

Zrovna nám ani nefunguje zvonek! Tak se jdu podívat na náves a za chvíli je tu velká dodávka s nápisem Drůbež. Paní je sympaťanda, tak mi pomůže pro mrňousky najít útočiště – mám strach z kočky i psa. A místečko pod meruňkou se jí nelíbí, protože je tam stín a vysoká tráva. Vždyť má jen patnáct centimetrů, divím se. Pak vyndá přepravku s housátkama. Jsou zářivě žlutá jak žloutek, akorát zádíčka mají světle šedivá. Když je fotím, mám pořád pocit, že to mám mázlý! Zobáčky mají tak o velikosti mého malíčku. 

Radši jim přikoupím šrot (pytel za 250 Kč!!!), protože trávu prý ještě nežerou. Než paní odjede, už mi vylezou na betonový blok, ze kterého strachy popadají, a ještě se jim na sebe podaří shodit plech, kterým je zatarasen útěk z jejich provizorní minizahrádky. No bezva, kamikaze husy jsem si vždycky přála.

„Tohle tu předtím nebylo, takže to radši náležitě prozkoumám.“

Odpoledne si opět sednu ven a hlídám je, aby si z nich třeba kočka neudělala velký žlutý oběd, ale myslím, že to je zbytečné. Mejzí se na ně ani nechce podívat. Snad se jich i bojí. Zato pes šponuje uši, čmuchá a je celej divej. Prckové spinkaj přitulený k sobě, pořád si šlapou na těla i na hlavičky a nedají bez sebe ani ránu. Když si dostatečně odpočinou, sednou si do misky pod květináč, kde mají vodu na pití. Housata měla dostat jen málo, aby se třeba neutopila. Misku se šrotem přehlížejí, zato se pustí do pampeliškových listů. Trochu neobratně je spíš ožvejkávají, než že by se jim je dařilo jíst, ale je vidět, že moc dobře vědí, na co mají zobák a co je dobrý k žrádlu.


Lepší než být v tom spolu je být na sobě


Koza se přiblíží k přepravce s housátky, nejdřív doběhne pes s naježeným hřbetem. Když to zkouší dál, ozve se hrdelní zavrčení. Moudřejší ustoupí, myslí si malá koza, větří a jde pryč. Z dálky pokukuje po divném předmětu u nich na dvoře.
Pes projevuje o housátka až příliš velký zájem

(Tento článek byl publikován zpětně, aby souhlasilo datum skutečného pořízení housat.)

Civilní nebo církevní sňatek

Jednou z prvních věcí, kterou si musíte při plánování svatby ujasnit, je, zda chcete mít sňatek v kostele (církevní) nebo civilní (lze i v odsvěceném kostele a na různých vybraných místech).

Rozhodně jsem chtěla civilní, protože jsem ateistka, která možná věří v něco vyššího, co odměňuje dobré lidi (za jejich života), protože se považuji za hodnou (dobrou) a zdá se mi, že mám v životě spoustu štěstí a že jím víceméně šťastně proplouvám (nebo jenom nejsem skuhra jako někteří ostatní, to jde těžko posoudit takhle zevnitř). Přišlo by mi divný a blbý slibovat někomu lásku před Bohem, ve kterého nevěřím. Navíc když jsem někde na netu našla, co všechno potřebujeme pro církevní sňatek oproti civilnímu, rozhodli jsme se pro něj oba. Manžel asi hlavně proto, že mě nechtěl do ničeho nutit.

Jenže když jsme pak viděli nabídku míst k svatbě v nějakém rozumném okolí, smutně jsme museli konstatovat, že „tu nic není“. Nechci se vdávat v trapné obřadní síni někde na úřadě, kde jedinou rozumnou výzdobu tvoří kytka, kterou jsem přinesla. Nebo v altánku, kde máme jen pár minut na to, abychom se rychle vzali a vyfotili, protože po nás jdou hned další. Variantou, o které jsme tenkrát nevěděli, by bylo vzít se v místě hostiny. Myslím, že bychom to kvůli jednoduchosti zvolili, kdybychom to věděli. Ale naštěstí tomu tak nebylo.

Šli jsme tedy na kázání pana faráře, abychom zjistili, jestli se mi zamlouvá. Pár farářů se mi už líbilo: mluvili zajímavě a byli to takoví charismatičtí lidé. Ale podobně jako u vysokoškolských pedagogů jsem se párkrát při mši příšerně nudila. A nejvíc jsem šílela z toho, když byla celá v podstatě v polštině.

Hned na první nebo druhý pokus to klaplo. Domluvili jsme se na prvním setkání, okouknutí kostela při mši a na tom, že můžeme absolvovat předmanželskou přípravu. Můžeme! Nadchlo mě, že nás nenutil. Na tu jsem se ale těšila, takže jsme se k ní hned přihlásili. Bylo senzační, že ji šlo absolvovat online.

A tak to najednou bylo. Zpětně jsem vděčná za to, že nikde v okolí nebylo žádné pořádné místo. Sňatek v kostele měl ohromné kouzlo, řečnění pana faráře bylo skvělé – ne neplakala jsem, protože jsem věděla, o čem to bude, ale mělo to takovou hloubku! Část toho jsme si sami zvolili. A fotky z kostela jsou taky skvělé. Nemluvilo se o ničem, s čím bych nesouhlasila. A věřící část rodiny může být taky spokojená. Ideálka.

čtvrtek 12. května 2022

Moje začátky s permakulturou

Myslím, že můžu říct, že jsem se do tématu permakultury pustila s vervou. Ono se taky snáz něco dělá, když musíte ležet doma s antibiotiky. A když vás v tom podporuje manžel. Nebo já podporuju jeho? Ani nevím, jak se to tak stalo, že jsme si začali pouštět videa o permakultuře, půjčovat knihy a koukat co by jak by. Nejspíš za to může česnek, který jsem dostala k narozeninám. 

V tuto chvíli máme zasazený česnek, takže jsme začali zkoumat, co se k němu hodí. Třeba jahody nebo mrkev. Říkám takovým plodinám kamarádi. Důležité je zkontrolovat, jestli mi poblíž nerostou nějací nepřátelé, jako je cibule nebo pórek. A taky by se hodilo vědět, co nasadit po něm a ideálně si sestavit (nebo vygooglit hotové) osevní postupy.

Ke konkrétním praktickým věcem si čteme teoretickou knihu Permakultura Zahradničení v souladu s přírodou Fuknční zahrada s minimální údržbou od Christophera Sheina a Julie Thompsonové. Ačkoliv je dost obsáhlá (256 stran) připadá nám především jako pochvalná óda než konkrétní kroky. Tím ale nechci říct, že by kniha nebyla přínosná. Zatím jenom hledáme ten přínos pro nás. 

Těším se, že si půjčím knihu Zdravá zahrada od Heleny Vlašínové, která se danou oblastí zabývala a já měla tu čest ji poznat na studiích v Brně na nějakém kurzu osobního rozvoje. Tuším, že to byl můj oblíbený time management, ale jistá si tím nejsem. A byla to právě ona, kdo mi doporučil ředkvičkový salát s ume octem, jímž jsem se následujících několik let ládovala.

Manžel by se měl pro změnu seznámit s knihou Zahradničení bez rytí od Charles Dowding a Stephanie Hafferty. Takže jsem zvědavá, jaké nové informace nám toto studium přinese.

Shrnutí na závěr:

Před pěstováním čehokoliv je vhodné položit si základní otázky:

  • S čím se daná rostlina kamarádí a co bych tudíž měla pěstovat poblíž, protože ji to chrání, nebo to chrání ona?
  • Jací jsou nepřátelé této plodiny? Vedle čeho nechce růst a nedaří se jí tam.
  • Co mohu vysít až přestanu tuto rostlinu pěstovat?
  • Jaké má mít stanoviště a půdu?
  • Jaké má mít mezi sebou rozestupy v řádku a sloupci?