pondělí 29. července 2024

Autotour po vesničkách na Krku (2)

Hezký náhrobek
Další zastávkou byla Dubašnica, kostel sv. Apolinara. Připadá mi velmi zajímavé, jak tady mají jiné svaté, než máme my.

V období 1451–1463 byla tato oblast osidlována z iniciativy posledního Krčského kněze Ivana VII Frankapana a nazývána Dubašnica podle dubu, který v této oblasti hojně rostl. Na konci 15. století se kostel sv. Apolinara stal farním kostelem pro nově příchozí populaci a byl rozšířen. Roku 1586 zanesl kostel do mapy Karti Riječkog zaljeva slavný chorvatských augustiniánský kartograf Ivan Klobučarić, který se sice narodil v Rijece, ale kořeny měl právě zde v Dubašnici. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Apolinarovi, kostel má dalších šest menších.

Máme smůlu, věž se právě opravuje, takže je kolem ní všude lešení a nemůžeme si ji vyfotit.

Před odchodem manžel začichá ovce. Že by tady opravdu někde byli? Nakukuji mezi keře, ale kde nic tu nic. Až pak si všimnu, že tam přeci jen nějaké bílé fleky jsou. Ale nejdou ani vyfotit, ani pohladit.

Najdete ovečku za přírodním plotem?

Aspoň si vyfotím ještěrku.

Chorvatská ještěrka, myslíte, že se něčím liší od naší?

A pak zmerčím krávu s telátkem. Jdeme se na ně podívat, ale kravička se tváří nepřátelsky a kolem není pořádný plot, tak se ji rozhodneme radši nerušit, aby si to zbytečně nevyložila jako provokaci.



Jedeme do Poratu. Název je mi povědomý, tak si říkám, že to tam určitě bude pěkné. Ale jsme spíš zklamáni. Františkánský klášter (Franjevački samostan Porat) není přístupný pro veřejnost, minimálně ne teď. Můžeme jen nakouknout na dvůr. Klášter je postaven v goticko-renesančním stylu kolem kostela sv. Magdaleny. Je tu pár zajímavých sloupů a různých historických zbytků.




Je celkem s podivem, že nás tu nic neuchvátilo, když si uvědomíme, že Porat je rybářská vesnice, která se začala rozvíjet v patnáctém století kolem kláštera sv. Magdaleny a během benátské nadvlády byla přístavem, odkud se zboží vozilo do Venice, Trieste a Rijeky. Hlavním vývozním artiklem bylo palivové dřeví, ale také zemědělské produkty jako olivový olej. Během rozvoje Malinske a lepším transportním možnostem ztratil Porat svou roli jako přístav, ale rybaří se zde nadále.

A tak z Poratu odjíždíme k nějaké zřícenině (v mapě označené jako Bodulski metar ve vsi Soline na druhé straně ostrova), která nás už definitivně utvrdí v tom, že to, co my považujeme za zříceninu se diametrálně liší od toho, čemu tak říkají tady. Ty jejich vážně nestojí za návštěvu. (Zato takový opuštěný a zřícený Haludovo Palace Hotel na severu Malinske by mohl být zajímavý, ale ten jsem našla v mapě až v říjnu při psaní blogu. Jó, kdyby byl větší čas na přípravu dovolené, to by bylo.) Tohle je Bodulska mjera za drva, kde se skladovalo (a možná i přeměřovalo) palivové dříví, které se pak loděmi vozilo do Crikvenice, Rijeky a jinam po okolí.

Vypadá to tam na super plážičku, i skákací hrad tam mají, ale my už jedeme domů. 

Škoda, že se nestihneme zastavit v ústí řeky, kde se lidé cachtají na mělčině. Výlet po vesničkách na Krku tedy nedoporučujeme. Pro zajímavost by stačily čtyři.

Sláva nazdar výletu...

Autotour po vesničkách na Krku (1)

Chtěli jsme vidět něco zajímavého, jiného a mimořádného. Takže jsme místo do turisticky profláklých destinací vyrazili na výlet po vesničkách na Krku.

V pozadí termoelektrárna Kostrena (nebo co)

Jsme na Krčki mostě a vpravo i vlevo je holý pustý ostrůvek Sveti Marko

Včas jsem nezareagovala na manželův dotaz, zda chci zastavit na ostrově Krk hned za mostem, kde stáli všichni, a udělat si taky fotku. Takže nic nemám. Škoda. Zprvu se to zdálo zbytečné, ale při pohledu zpět byl nádherný výhled. Navíc tam někdo zrovna venčil zajímavé psy.

Naše první zastávka byla u hřbitova, kam jsme odbočili z hlavní silnice D102. Všechny náhrobky byly poměrně nové, z kamene nebo jeho repliky a vypadalo to tam trochu jako moderní vilková čtvrť. Pěkné, ale my hledali spíš něco starého s duší. Ne tolik vypulírovaného. 

Kostel Ducha svatého (Crkva Duha Svetoga)

Zaujal mě náhrobek lidí různého vyznání. V dnešní době, kdy se na jedné straně snažíme být hyperkorektní a na druhé straně jsme snad víc xenofobní než dřív, mi to připadalo jako pohlazení na duši.

Náhrobek lidí různého vyznání

Naší další zastávkou byla obec Sveti Vid-Miholjice a v ní Crkva Svetog Mihovila Arkanđela. Nakoukli jsme do kostela, který nás zaujal svou netradiční výmalbou na stěnách. Místo na obrazech byli svatí namalovaní rovnou na zdech. Vypadalo to trochu jako samolepka na vajíčko tou svou odlišnou barevností.

Kostel sv. Michaela archanděla

Madonka stojí na dečce s irsky háčkovanou krajkou, pokud se nemýlím. Detailní fotka nevyšla právě nejlíp. Ale jako inspirace pro tvorbu by šla použít.

Madona v kostele sv. Michaela archanděla

Další zajímavostí v témže kostel byl netradiční obraz. Domníváme se, že jsou to Cyril s Metodějem.

Snad Cyril s Metodějem
Pokračovali jsme do vesnice Sveti Anton, kde jsme si prohlédli stejnojmennou kapli. 

Kapela sv. Anton uvnitř (skrz okénko)


U některých památek tu mají razítka a znak svatojakubské mušle, ale vypadá to jako cesta po ostrově Camino Krk, ne Svatojakubská cesta do Santiaga

Kapela sv. Anton zvenku

Pokračujeme trochu úzkou silničkou. Bojíme se o auto. A taky že skončí a budeme to couvat!

pátek 26. července 2024

Páteční túra na jižním cípu ostrova Krk (část 2)

Hned za kempem jsme zabloudili, když jsme šli spokojeně dál rovně kaňonem vyschlé říčky Polacovica, protože to vypadalo krásně jako cesta do hor a toho, že značka nepokračuje rovně, ale ostře zahnula vpravo do kopce, jsme si vůbec nevšimli. Na překážku nám nebylo ani ležící pletivo, protože se tu sem tam válí různý odpad, nebylo nám to vůbec divné.

Nádherná cesta kaňonem vyschlé řeky, škoda, že jdeme špatně

Na to, že jdeme blbě, jsme přišli vlastně jen náhodou. Manžel se podivoval, že tu snad lidi neznají ostružiny, když je vůbec nejedí. Jsou všude podél cesty: pěkné, šťavnaté a neposbírané. Mohlo by to být tím, že tu nejsou lidi tak zvyklí chodit jako u nás. Na tu pláž, kam jdeme, se dá dojet lodí, tak kdo by se tam plahočil pěšky? 

Pak jsem vyjádřila obavy ohledně schůdnosti cesty, protože v botaskách jsem se necítila úplně komfortně. Kamenů fofrem přibývalo a ocenila bych pohory, které si vzal manžel. Ale on je měl z toho důvodu, že na rozdíl ode mě žádné pořádné turistické botasky nemá, spíš takové ty látkové tenisky do města. Zatímco já můžu v prestižkách chodit i v Tatrách (aspoň po magistrále). A jak jsme tak přemýšleli o náročné cestě a že jsme nikoho nepotkali a lidi tu nejedí ostružiny, napadlo mě, že jsme už taky nějakou dobu neviděli červenou značku. Jasně, nejsme v Čechách, které jsou proslavené kvalitou značení turistických tras, a taky tu není kam odbočit, když vlevo i vpravo jsou skály a uprostřed mezi nimi cestička, ale stejně... Koukli jsme na offline mapy do mobilu a hned nám bylo jasné podle určení polohy, že jsme asi půl kilometru mimo. Sice by to ve skalách mohlo ukazovat špatně, ale asi jsme se spíš bodli. 

Když jsme vylezli z kaňonu na cestu, nestačili jsme zírat na úhlednou pěšinku, která vedla po schůdkách do kopce. Dokonce tam byla vrátka. Vypadá to totiž, že tam občas zahánění ovečky nebo kozy na pastvu (tady se asi živí šutrama, chudinky).

Hned jsme potkali nějaké Čechy, a tak jsme se vzájemně vyfotili nad zálivem.

Výhled na moře
Vyprahlá krajina
Saranče, možná vlašská

U rozcestníku Lubinin (Šuma 180 m) překvapeně koukáme na to, že jsme ušli jen asi 2 km z Bašky. To už jsme tedy unavenější. Do cíle – Uvala Vela – nám ale zbývá jen 2,5 km, tak to bude v pohodě, myslíme si. Obdivujeme malá kameny ohrazená prostranství. Řekla bych políčka, ale to by na nich něco muselo růst, nebo by alespoň musela budit zdání, že se na nich dá pást dobytek.

Chorvatsko je známé svými jen tak vyskládanými kamennými zídkami
Za chvíli budeme slézat do Kanjonu Vrženica

Kaňonem Vrženica (momentálně vyschlá řeka) by se dalo dojít na pobřeží do Uvala Vrženica a dál do Uvala Bunculuka a pak zpět do Bašky. Bylo by to 4,5 km. Viděli jsme tudy i někoho jít. Myslím, že dva Němce, nebo takový starší ale velmi fit pár. Někde jsme taky potkali partičku Slováků. Cestou zpět budeme kaňon velebit, protože to bude jedno ze dvou míst, kde se budeme moci na chvíli ukrýt ve stínu a napít se v klidu mimo žár slunce.

Pohled zpět směrem k Bašce
Víte, co je tohle? Kudlanka. Manžel ji poznal. Já vůbec netušila, jak vypadá.

Rebica (panor, 311 m) je nejvyšším místem naší túry. Rozcestník je vtipně připevněný na zemi na kameni. A teprve teď vidím (bohužel, ale stejně jsem neměla tužku), že vlevo od něj je zjevně schovaná keška. Pochybuji, že by tam někdo nechal svačinu.

Kešky jsem si všimla až na základě fotky doma. Škoda!

Když jsme uviděli moře, byl to báječný pocit. Připadala jsem si jak Angelika putující pouští a těšící se na vodu (ale tak daleko ještě s četbou nejsme). Měli jsme to podobně, protože jsme si nevzali právě moc tekutin. Ale zdálo se, že na deset kiláků je to akorát. Připadalo mi, že jdeme pustinou nekonečně dlouho.

V dálce jsme uviděli ostrůvek. Na fotce se může zdát, že to je co by kamenem dohodil, ale od ostrova Krk je to cca 1,5 km. A od pevniny ještě o něco dál. Můžete si všimnout větrných elektráren na kopcích.

Pustý ostrůvek, v pozadí větrné elektrárny

O kousek dál se ukázal nádherný výhled na poloostrov Sokol se zátokou Vela luka, do níž jsme mířili. Btw. vela luka znamená velký přístav.

Pravá část poloostrova Sokol

Levá část poloostrova Sokol
Bez zacházky v kaňonu to sem bylo 6,1 kilometrů. Pláž byla oblázková a vypadala rozkošně, ale po tom putování o samotě nám připadala přelidněná, i když tam bylo snesitelné množství lidí. Jenže za slunečník s lehátky (nebo to byl jen slunečník?) chtěli snad 20 €. A ve stínu pod skálou už bylo plno jiných šetřících socek ;-).

Uvažovali jsme, jestli se půjdeme podívat do nedalekého Buymer Fishing Museum, které vypadalo jako chajdička, na pláž v zátoce Mala luka, na zříceninu kostela nebo zříceninu hradu Corinthia.

Zátoku Mala luka včetně základů kostela Crkva sv. Nikole vidíte zde.

Na základě minulých zkušeností jsme se obávali, že ani zřícenina hradu nebude stát za to, protože v Chorvatsku se zjevně jako zříceniny označuje i něco, čemu se u nás říká "val". Ale přesto jsme se vydrápali na kopec, opět bych ocenila lepší boty než botasky. Považovala jsem za nerozumné otce s dívkou, kteří se sem vydrápali v žabkách.

Zřícenina hradu Corinthia

Tyhle zídky nejsou jako ostatní, jsou to pozůstatky hradu. To jen abyste je nepřehlédli. ;-) Pohled ze zříceniny hradu na pláž

Máčka sivá
Cesta zpátky byla extra náročná! Jak jsem naznačila již dřív, šli jsme pořád po slunci a nebylo se ani na chvíli kde schovat. Horko k padnutí, šílená únava, celkem málo pití. V klobouku vedro, bez něj strach z úpalu či úžehu... no, co vám budu povídat, zavzpomínala jsem na Vliv únavy na charakterové vlastnosti jedince. Nádherně sepsané dílko. Ale na rozdíl od něj jsem o manželovi smýšlela jen v dobrém. Sice jsem byla strašně unavená a říkala si, že tenhle výlet byl jeho nápad a nejspíš se oba pořádně spálíme, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak se o mě hezky stará – nechával mi poslední vodu. A taky jsem z nás měla skvělý pocit, že jsem fakt drsný, protože ti mlaďoši, co nás předtím předběhli, pojedou zpátky lodí. Měkejši. ;-)

Páteční túra na jižním cípu ostrova Krk (část 1)

Rozhodli jsme se, že letos v Chorvatsku podnikneme něco zajímavého, co nás vždycky lákalo a nikdy jsme se k tomu nedostali. Totiž, že vyrazíme na túru do hor. Nic velkého, ani Velebity, ani Paklenica, ale jen nějakých deset kilásků hezky za bukem, totiž na ostrově Krk, poblíž kterého jsme bydleli. Máme totiž špatnou zkušenost s tím, že než se někam člověk doplahočí po Jadranské magistrále, už je poledne a vyrážet na túru, když je slunce nejvýš není právě nejlepší nápad. Ne, že by to teď dopadlo jinak. ;-)

Sice jsme stihli brzkou snídani, tj. na sedmou, ale než člověk ujede těch padesát kilometrů přes celý ostrov, taky to nějaký čas zabere. Navíc se to nedá tak úplně profrčet, když jste zvědavky na všechno, co vidíte kolem sebe. A nám se moc líbily vesničky na ostrově. Sem tam jsme tedy zastavili, trochu koukli kolem a zase jeli dál. 

Překvapilo nás, že za přejezd mostu na ostrov se neplatí. Bývalo to 5 € a v propozicích od cestovky to také stálo.

Kříž ve vesničce

Interiér vesnického kostelíka

Na jednom místě byla ulice zúžená tak, že jsme projížděli mezi velkými betonovými patníky s odstupem snad jen patnáct centimetrů z každé strany. Buď to mají proto, aby vás donutili zpomalit, nebo aby si tamtudy nezkracovali cestu náklaďáky.

Jeli jsme po hlavní silnici D102 a pak odbočili doleva na Gabonjin, který se nejspíš čte tak jak se píše, přes Kras, Garicu do údolí říčky Vretenica, kde se pěstuje vinná réva. Zahlédla jsem tam nějakou cedulku a la svatý Ivan a myslím si, že od něj jsme měli před pár lety víno/prošek z Vrbniku, který je poblíž. Teď když koukám na mapu, tak dokonce mnohem blíž, než jsem si myslela. Není to ani kilometr. Ale my pokračujeme po silnici 5183, abychom se zase mohli napojit na D102, ze které jsme sjeli, abychom si trochu prohlédli ostrov.

Následovala Draga Bašćanska, Jurandvor, kde by stálo zato zabočit doleva a podívat se na kamennou zvonici, kdybychom o ní věděli, a před Baškou jsme uhnuli vlevo a jeli ke kempu Naturist Camp Bunculuka. 

Když jsme plánovali trasu, váhali jsme, jestli nepůjdeme kolem čtyř zřícenin do pustiny na Mrgar, ale pak jsme zvolili trasu Baška – Vela Luka po červené turistické značce na poloostrov Sokol.

Malé podélné parkoviště u silnice nad Baškou bylo samozřejmě placené, ale byla tam lepší cena než u kempu.

Vinice v údolí říčky Vretenica

Pohled na malebné pusté kopce

Pohled na Bašku 
Rostlinka arum/áron uprostřed nepořádku u kempu