Občas mě baví, když na vás v reklamách vyskakuje, že něco je jako od babičky. Babiččina mouka, buchty, vánočka… Prodejci se nás snaží přesvědčit, že babička vaří nejlíp. Ale ruku na srdce, nevzpomínáte na babiččinu kuchyň jen proto, že to bylo dětství? Ta bezstarostná část vašeho života. Ta volnost a nekonečný čas prázdnin, dlouhé víkendy, které začínaly v pátek odpoledne po návratu ze školy (na vysoké už třeba ve čtvrtek ;-)) a ne až poté, co nakoupíte a vymyslíte, co budete o víkendu vařit, kam pojedete na koupák a sbalíte dětem svačiny a všechno ostatní.
Nechci vás tím uvést v omyl, že by moje babička vařila špatně. To rozhodně ne, chodila jsem k ní na obědy ráda, ale vařím jinak. A snažím se i líp. I když určitě ne zdravěji. Babička dělala koprovku s vejcem se svítkem, který jsem měla moc ráda, ale nemám ho k čemu dát, protože kopr ráda nemám a koprovku považuju za poživatelnou jen s patřičnou dávkou octa. Taky dělala zemlbábu. I tu jsem měla ráda, ale máma do ní dávala víc rozinek (nebo mi to tak aspoň přišlo) a navrch bílkový sníh. Tomu se nic nevyrovná!
Tchyně (nyní už taky babička) vaří hospodárně vždy na dva dny, umí spoustu omáček a dělá prý úžasné knedlíky (já na knedlíky nejsem, takže nedokážu posoudit, zda a o kolik jsou lepší než ty nejlepší z krámu, takže musím věřit švagrovi, který to tvrdí)… jenže na můj vkus dělá knedlíky moc často. Mělo by to být sváteční jídlo a ne že ke každému jídlu je maso s omáčkou a knedlíky. Kupodivu jsem moc nepřibrala, když jsme u ní dva roky bydleli, ale taky to mohlo být tím, že jsem se převážně stravovala v práci a až večeře jedla doma. Na můj vkus má v jídle málo zeleniny, z domova jsem byla zvyklá na jiné porce. Jenže to je těžké, když měla dva kluky a ani manžel na „zelí“ zase tak moc nebyl. Ona si klidně usmaží celer, ale zbylým členům rodiny by musela udělat něco jiného… to proto, že je ještě z generace, kdy musí vařit žena a pokud je zbytek členů domácnosti proti, mohl by si uvařit něco jiného sám, ne?
Ale to jsem odbočila k jinému tématu. Chtěla jsem se věnovat tomu, že babička žila v nedostatku a my jsme taky vychovaní tak, že se snažíme šetřit, kde se dá. Místo pravého vývaru se do polévky dávala kostka masoxu. Kořenilo se Podravkou nebo Vitanou s glutamátem. Pudink se dělal z prášku. Biocitrony tenkrát nebyly, takže se do buchet dávaly ty normální, stříkané. Babička nevařila „poctivě“, babička vařila podle toho, jak se to naučila, tak aby ušetřila, a z toho, co bylo k dispozici. Navíc na rozdíl od nás jedla skromně: brambory na loupačku s podmáslím, uvařený květák posypaný strouhankou, zadělávané cosi (zelí?) – to jsem nikdy neměla, takže nevím. K narozeninám se dělaly máslové dorty, které tehdy frčely, ale dneska z „mladých“ skoro všichni preferují něco lehčího. Bylo to tím, jak se to tehdy dělalo, nebo máme opravdu úplně jiné chutě? Jak by mi chutnal máslový dort od Maršálka?
Já si můžu dělat vývary na všechny polévky a omáčky, když chováme kozy, a žebra či jiné kosti nám ustavičně plní mrazáky. Nedostatek máme spíš jiného masa. Stejně tak můžu dělat často „hovězí“ z kozy, protože ho mám plný mrazák a nemusím ho draze kupovat. Taky můžu dělat celé léto spoustu opravdického pudinku s mlékem a vejci, když mléko mám zadarmo každý den od kozy (cca dva litry) a „přebytky“ směňujeme s tetou (a teď navíc i se sousedkou) za vejce, takže těch máme taky spoustu. Ale babička měla vajíčka jen od svých pár slepiček a potřebovala je taky na nedělní pečení.