Runing sushi

Od Ježíška jsme dostali návštěvu runing sushi, tak jsme v květnu konečně vyrazili! Bylo to do Darumy do Řep, kde nám soused potvrdil, že ho mají dobrý, a mně se líbilo, že tam mají i grilované věci, takže kdyby manžel zjistil, že mu sushi nechutná – i když už ho ochutnal na Hraďáckém plese – tak by měl za ty peníze k dispozici aspoň něco jiného. Jak to máte vy? Máte rádi sushi? Chodíte na něj, nebo si ho děláte doma? Lákalo by vás runing sushi?

Nakonec to bylo super. Dítě bylo maximálně hodný a jenom sedělo v kočárku a koukalo, jak se cpeme. Dneska už by to podle mě tak v pohodě nebylo. Při večeři je zvyklá, že taky něco dostane. Ačkoliv jí dřív než my. A taky by si asi už s něčím chtěla hrát. Baví ji zkoumat všechno kolem, takže ty misky a poklopy… Ovšem na výletech je obvykle miliónová. Má ráda, když se něco děje a jde se do nového prostředí, takže kouká kolem a je hodně klidná.

Sushi bylo super. Jezdilo všechno možné: s tuňákem, lososem, avokádem, okurkou, „nahé“ bez řasy kolem… smažené byly krevety, nějaké kroužky (vždycky skočím na to, že to je cibule), chobotničky, pomeranče, třešně, kompoty – třeba litchi, které miluju, … Ve výsledku jsme si zobli trochu toho grilovaného – spíš bych asi měla říct smaženého a především v těstíčku, ale pak jsme přesli na sushi. Jednak jsme tam kvůli němu jeli a jednak z toho smaženého by byl člověk brzy dost plný a taky by nám možná mohlo být těžko. Ani hranolky jsme si nedávali, ty jsem pak párkrát udělala doma dle Florentýny z předvařených (trochu i převařených, jak radí) brambor.

Voucher byl na dvě hodiny, ale soused nám tvrdil, že tam tak dlouho nevydržíme. Že se za půl hodiny najíme a co bychom tam dělali dál? No, co… spokojeně jsme uzobávali celé dvě hodiny. Povídali si, dávali si ochutnávat. Bylo to povedené rande jako před dítětem, protože bylo tak skvělé, jako by tam nebylo a přitom jsme ho nikde nemuseli nechávat a já se nemusela strachovat, jestli ji někdo radši nebude chovat (protože pláče) místo toho, aby ji přebalil. 

Málem bych zapomněla, byla jsem uchvácená kuličkami se sezamem 

Zajímavý byl chlap, co si před sebe vyskládal plný stůl všelijakých talířků, mističek a nádobek a teprve pak to konzumoval. My si většinou něco vyndali, snědli a pak lovili další. Za nás tedy spokojenost.

Mám chuť udělat pár poučných poznámek na konec pro případ, že bychom zase někdy chtěli vyrazit (a napadlo mě, že se kouknu na blog pro pár tipů). Nebo kdyby se to hodilo vám.

• Přečíst recenze nebo jít někam, kde víte, že je to dobré, či vám někdo doporučí. Nač riskovat, když nechodíte často. Je lepší jít na jistotu.
• Koupit si voucher na Slevomatu nebo jinde se slevou. Ideálně na hodinu, kdy jsou ostatní v práci (všední den a mimo dobu oběda), protože to bývá výrazně levnější a nemusíte se tam s nikým překřikovat, pošťuchovat… a ti před vámi to nevyberou. A jestli si myslíte, že toho jezdí tolik, tak se nenechte mýlit. Stačí jeden milovník litchi a může jich kuchař poslat třeba deset misek, k vám nemusí dorazit ani jediná. 
• Misky s tím, co se vám líbí, si dávat před sebe na stůl. Nečekejte, že si to dáte potom. Je možné, že to za ty dvě hodiny už znovu jezdit nebude. Tak jako na začátku byla spousta litchi a já si kompot chtěla dát až na závěr, dle pořadí: smažené, sushi, sladké dezerty a kompoty. Ono to na vás na vašem stole počká.
• Všechno ochutnat a u dobrého setrvat, jak říká můj kamarád Kosák, průvodce ze zájezdu na Elbě.
• Užít si to. Cílem není přežrat se a prasknout. Ani „sníst toho dost za ty peníze“. Ale strávit krásný čas sami se sebou nebo s někým jiným, koho máte rádi.

Babiččina kuchyně

Občas mě baví, když na vás v reklamách vyskakuje, že něco je jako od babičky. Babiččina mouka, buchty, vánočka… Prodejci se nás snaží přesvědčit, že babička vaří nejlíp. Ale ruku na srdce, nevzpomínáte na babiččinu kuchyň jen proto, že to bylo dětství? Ta bezstarostná část vašeho života. Ta volnost a nekonečný čas prázdnin, dlouhé víkendy, které začínaly v pátek odpoledne po návratu ze školy (na vysoké už třeba ve čtvrtek ;-)) a ne až poté, co nakoupíte a vymyslíte, co budete o víkendu vařit, kam pojedete na koupák a sbalíte dětem svačiny a všechno ostatní.

Nechci vás tím uvést v omyl, že by moje babička vařila špatně. To rozhodně ne, chodila jsem k ní na obědy ráda, ale vařím jinak. A snažím se i líp. I když určitě ne zdravěji. Babička dělala koprovku s vejcem se svítkem, který jsem měla moc ráda, ale nemám ho k čemu dát, protože kopr ráda nemám a koprovku považuju za poživatelnou jen s patřičnou dávkou octa. Taky dělala zemlbábu. I tu jsem měla ráda, ale máma do ní dávala víc rozinek (nebo mi to tak aspoň přišlo) a navrch bílkový sníh. Tomu se nic nevyrovná!

Tchyně (nyní už taky babička) vaří hospodárně vždy na dva dny, umí spoustu omáček a dělá prý úžasné knedlíky (já na knedlíky nejsem, takže nedokážu posoudit, zda a o kolik jsou lepší než ty nejlepší z krámu, takže musím věřit švagrovi, který to tvrdí)… jenže na můj vkus dělá knedlíky moc často. Mělo by to být sváteční jídlo a ne že ke každému jídlu je maso s omáčkou a knedlíky. Kupodivu jsem moc nepřibrala, když jsme u ní dva roky bydleli, ale taky to mohlo být tím, že jsem se převážně stravovala v práci a až večeře jedla doma. Na můj vkus má v jídle málo zeleniny, z domova jsem byla zvyklá na jiné porce. Jenže to je těžké, když měla dva kluky a ani manžel na „zelí“ zase tak moc nebyl. Ona si klidně usmaží celer, ale zbylým členům rodiny by musela udělat něco jiného… to proto, že je ještě z generace, kdy musí vařit žena a pokud je zbytek členů domácnosti proti, mohl by si uvařit něco jiného sám, ne?

Ale to jsem odbočila k jinému tématu. Chtěla jsem se věnovat tomu, že babička žila v nedostatku a my jsme taky vychovaní tak, že se snažíme šetřit, kde se dá. Místo pravého vývaru se do polévky dávala kostka masoxu. Kořenilo se Podravkou nebo Vitanou s glutamátem. Pudink se dělal z prášku. Biocitrony tenkrát nebyly, takže se do buchet dávaly ty normální, stříkané. Babička nevařila „poctivě“, babička vařila podle toho, jak se to naučila, tak aby ušetřila, a z toho, co bylo k dispozici. Navíc na rozdíl od nás jedla skromně: brambory na loupačku s podmáslím, uvařený květák posypaný strouhankou, zadělávané cosi (zelí?) – to jsem nikdy neměla, takže nevím. K narozeninám se dělaly máslové dorty, které tehdy frčely, ale dneska z „mladých“ skoro všichni preferují něco lehčího. Bylo to tím, jak se to tehdy dělalo, nebo máme opravdu úplně jiné chutě? Jak by mi chutnal máslový dort od Maršálka?

Já si můžu dělat vývary na všechny polévky a omáčky, když chováme kozy, a žebra či jiné kosti nám ustavičně plní mrazáky. Nedostatek máme spíš jiného masa. Stejně tak můžu dělat často „hovězí“ z kozy, protože ho mám plný mrazák a nemusím ho draze kupovat. Taky můžu dělat celé léto spoustu opravdického pudinku s mlékem a vejci, když mléko mám zadarmo každý den od kozy (cca dva litry) a „přebytky“ směňujeme s tetou (a teď navíc i se sousedkou) za vejce, takže těch máme taky spoustu. Ale babička měla vajíčka jen od svých pár slepiček a potřebovala je taky na nedělní pečení.

Z měsíčních plánů se musí stát položky do denních seznamů úkolů

Nedávno jsem si uvědomila, že si tak trochu píšu články pro sebe. Velmi ráda si je po sobě čtu a řídím se radami v nich. Proto mě asi nejvíc baví psát ty populárně naučné jako třeba Kurz KNITSONIK Bullet Journaling: Self-Paced Edition. 

Chtěla jsem konečně projít zbytek kurzu od Knitsonik k Bullet Journalu, a tak jsem se mrkla na svůj článek a došlo mi, že dělám přesně tu chybu, před kterou bych v článku mohla mít varování, ale nemám. Z měsíčních plánů se musí stát položky do denních seznamů úkolů. Když se na to takhle kouknete, je to jasný. Ale jaká je realita? Na začátku roku (nebo čtvrtletí nebo měsíce) sepíšete, čeho byste chtěli dosáhnout. Už jste vytrénovaní, takže samozřejmě dodržíte pravidlo SMART, abyste si pak mohli ověřit, zda jste cíl splnili, nebo nikoliv. Tak já mám třeba na svém seznamu:

• manželství: zajít na sushi (máme voucher), projít od Florentýny všechny vařicí postupy, UX kuchyně, uspořádat svatební album a srovnat skříň s papíry a dokumenty,
• miminko: protřídit oblečení a zbytečné prodat neo darovat, doplnit knihu miminka i fotky, dát ochranu do zásuvek,
• objednat se na gynekologii a dentální hygienu (hádejte, čemu jsem dala přednost?),
• pletení: dokončit svetřík pro mimi z klubek z práce, sestavit tabulku koupených návodů,
• rozvoj: dokončit kurz Knitsonik bullet journal a Stranded colourwork,
• udělat technickou motorky,
• ušít si tři věci na sebe.

Jenže potíž je, že z toho nemám vyvozené žádné konkrétní minikroky. Některé z úkolů už jsem udělala. Tak nějak se to namanulo, vzpomněla jsem si, nebo jsem se zrovna podívala na tenhle seznam na čtvrtletí. Ale do některých jsem se nepustila ani částečně a hádejte co? 

Na mém každodenním seznamu nejsou o nich ani zmínky. To je pořád: nakrmit kozy, psa a kočky, podojit kozu, zalít rajčata, zalít hortenzie (Ha novinka, o které ještě nevíte! Teď už teda jo.), zalít záhonek s mangoldy a hrášky, aby vyrostly, dát prát plíny pro mimi, převařit mlíko, něco vymyslet a udělat k obědu či večeři, příležitostně tak jednou za dva týdny nakoupit… Ale to se teď změní. Jdu přetavit svoje měsíční plány do denních tak, aby se věci hejbaly.

Peklo s novým telefonem

Jsem hrozně naštvaná na nový telefon. Píše se na něm přesně tak debilně, jak jsem si myslela! Nesnáším to. Ach jo, chybí mi moje tlačítková klávesnice. To byla pohodička! 

Jako jo, je super, že si domýšlí slova, takže sem tam můžu jenom zaškrtnout a z „do“ se mi napíše „dovolená“. Ale, někdy jeho myšlenkové pochody fakt nechápu. Jaká je pravděpodobnost, že chci napsat třeba „jsem naštvaná/smutná/šťastná…“ nebo cokoliv dalšího versus „těhotná“? ;-)

Když konečně vyťukám zprávu kámošce k narozeninám. Měla je včera, ale dítě, hledání kontaktů, mobil, vaření atd. prostě jsem se k tomu dostala až dnes, tak se jí to pošle v nějakém RSC formátu, který kdo ví, jestli jí přijde a jak se jí zobrazí. A pak se mi samozřejmě vzbudí dítě, začne ječet, takže se jde krmit, což ho ale brzy přestane bavit, protože mu rostou zuby… a na to, abych to znovu přepsala jako SMS už zase určitě nebudu mít čas. Chci jí teda napsat aspoň na počítači na instáči. A co byste řekli? Zrovna nám zase nejde internet. No, je tohle možný?

Spadlá zeď už roste

Napadlo mě trochu provázat svůj Facebook (Angeliky bloček) a Instagram (angelikytvorba) se svým blogem, který stále považuji za hlavní platformu, protože na něm mohou být obrázky, texty i videa. Takže dneska se na FB objeví příspěvek s fotkama a já chci své čtenáře obohatit o příběh, který se jen do dvou obrázků a pár vět nevejde. I když v tomhle případě asi ano.

To bylo tak. Jednoho krásného dne v létě (řekli byste, že to je jasné, ale já mám ráda i některé zimní dny) jsem šla otevřít vrata do kočárové kůlny a všimla jsem si, že se nám vysypala zeď oddělující náš přední dvůr od „ovčí zahrádky“, nazývané stále takto, neboť se tam dříve chovaly ovce. 

Měla jsem z toho hrozně špatnou náladu a bála se to říct manželovi, protože tou dobou už jsme řešili jednu nebo dvě další pohromy. Ne, že bych si teď přesně vzpomněla jaké. To je nevýhoda, když člověk nepíše blog zodpovědně. A zjevně jsem to taky zapomněla vyfotit. Hrozný, co?

Nicméně manžel to vzal celkem s klidem a hned další týden se pustil do opravy. Ono by to klidně počkalo i pár let, protože jak jsem zmínila, zeď odděluje náš pozemek od našeho pozemku, ale na přední dvůr pouštíme kozy a ony mají občas blbé nápady, jako třeba se o tu propadlou zeď opírat!

Halda kamenů připravená na zdění

Již dostavěná spodní část zdi

AI radilo nejdřív vyfoukat prach, písek a drobné kamínky, pak nahodit vápnem (zdá se, že to bylo zbytečné) a pak ty naše speciální extra tvrdé kameny spojovat maltou (bez cementu). Cihly dávat jedině dovnitř, aby se nechovaly jinak než kámen a zeď s tím pak neměla problém.

Když chcete teplou krupičnou kaši k snídani...

Jak se pozná matka na mateřský? Když jde dát do mikrovlnky ohřát oběd pro dítě, najde tam vlastní snídani. Nesnědenou samozřejmě. 

Zbytek krupičné kaše

Já si říkala, že mám trochu hlad a že si nejsem jistá, jestli jsem snídala nebo ne. Ale protože mám dvě stejné misky a na lince jsem ji viděla prázdnou, řekla jsem si, že už jsem zjevně snídala, akorát toho bylo asi málo. 

Koza s kůzlátky

Dneska jen v rychlosti pár kozích fotek. Všimněte si jak „stará“ koza na obou fotkách právě vyplazuje jazyk. :-)

Melinda z profilu

Melinda zepředu... jen portrétovat

A dva rošťácký kozlíci

Čas na marockou mátu

Občas mám nápady na články, které se tematicky hodí k nějakému období, a když je nenapíšu nebo nepublikuju včas, není to ono. A už to tak nějak ani nedává smysl. Tenhle článek je naštěstí ještě pořád platný. I když samozřejmě v polovině nebo ke konci května byl trochu překvapivější. Už tehdy totiž byla strašná vedra. Ačkoliv to nebylo nic proti tomu, co přišlo v červnu. Ale i dnes 14. 7. 2026 není právě nejchladněji, navzdory tomu, že meteorologové varovali před bouřkami. Manžel ale říkal, že by to k nám mělo snad přijít až v noci. Tak uvidíme, jestli se naplní sudy vodou. Začínáme už být trochu na suchu.

Jak jste už pochopili „časem na marockou mátu“ myslím extrémní vedra. Určitě už jste se seznámili (otravuju s tím tady každý rok, protože se vás snažím inspirovat) s mými články, jak zvládat vedro (odkazy najdete v pravém sloupečku pod nadpisem Moje populárně naučné články, nebo zde) a tohle je můj další příspěvek. Marocká máta nana kombinovaná s čajem gunpowder je neuvěřitelně osvěžující, ačkoliv se popíjí vlažná. Dělají to tak na jihu a my to ochutnali v Istanbulu a táta v Maroku. Dodneška si pamatuju, jak nám vyprávěl, že šli za kuchařem, že ten čaj je trpký (ano, dělají ho hodně silný, ale vy si ho můžete připravit po evropsku), on vzal sekáček, usekl kus cukrové homole a vhodil mu ho do konvičky.

Postup? Směšně jednoduchý. 1 porce

Nasypte 1 vrchovatou lžíci čínského zeleného čaje Gunpowder a dvě hrsti čerstvé máty do nerezového hrnečku. Zalejte trochou vroucí vody, krouživým pohybem čaj propláchněte, nechte pár sekund odstát a vodu vylejte. Čaj se jakoby umyl a otevřel. 

Stejný čaj zalijte opět vroucí vodou (0,3 l) a dejte ještě na 2 minuty povařit na velmi mírný plamen. Jakmile se čaj zpění, počkejte ještě asi půl minuty a stáhněte z ohně. Čajové lístky v konvičce ponechte po celou dobu, i při servírování. Přidejte 6 a více kostek cukru. [1] Nebo mrkněte na můj starý článek Touareg („mátový“ čaj).

Když to tak píšu, doplnila jsem honem do svého nákupního seznamu nanu. Sice mám tři máty ze zahradnictví v květináčích, ale žádná z nich není tahle se specifickým aroma. Mimochodem, věděli jste, že sušené bylinky jsou intenzivnější než čerstvé. Osobně je právě proto používám mnohem raději. Připadá mi, že těch čerstvých (např. meduňky máme na zahradě dost) musím spotřebovat neuvěřitelné množství a stejně se nedostanu na chuť trošky sušených listů.

Za stodolou je tráva zelenější

Manžel mi povolil sekání trávy za stodolou, takže kozy teď slaví! Sekání u sousedů, o kterém jsem se tu už možná zmiňovala, totiž přináší napůl trávu a napůl seno. Mají velikánskou zahradu plnou ovocných stromů, ale tak nějak ji moc nesečou a domluvili jsme se, že jim tam budu chodit postupně sekat já trávu pro kozy. Jenže v těch vedrech to dost narostlo a pak i vyschlo, takže sem tam je tráva krásně zelená a sem tam je to už spíš seno. Na druhou stranu to nejsou jen bodláky a kopřivy jako jinde, ale krásná stébla.

Pak taky sekám před domem u silnice. Před naším domem, před sousedkou Danou a taky jednou před těmihle sousedy. Sousedce Daně taky sekám za domem. Je to už starší paní a myslím, že jí to přijde vhod. Dokonce mě několikrát zvala k ní na dvůr a sekala jsem i tam. Její tráva byla dokonalá, protože tam vypouštějí bazén. Ale i v těch největších vedrech byla poměrně dost mokrá a špatně se mi sekala.

Nicméně teď jak byla hlavně vedra a zapršelo jen jednou, tak už ani za domem nic moc nemá. A my máme sena pro jednu kozu na zimu dost (ano, kůzlátka se opět přestěhují do mrazáku, o tom, že byste je nelitovali, kdybyste je chovali vy, zase jindy) a ještě si nejspíš naděláme u tchyně.

Takže teď můžu sekat za stodolou, což je super blízko, a tráva je tam ještě víceméně pěkná. Před stodolou a na dvoře sekat nemůžu, protože jsme se rozhodli, že tuhle trávu kozám dávat nebudeme, jelikož jsme je na ní dříve chovali a mohli by se tam stále ukrývat paraziti, proti kterým v podstatě není léku. 

Mravenčí invaze na meruňky

Mám chvíli čas na psaní blogu, tak se honem hrnu k počítači… jistě, taky bych mohla udělat pudink a slibovanou krupičnou kaši, ale na to bude dost času i večer. Snad. Na psaní už určitě ne. A štve mě, jak mám zanedbané jednotlivé seriály i články. Takže rovnou začnu tím, že si vám postěžuju, že máme invazi mravenců. U rodičů se nám to v létě stávalo pravidelně. Nevím, kde se tam brali, ale byla jsem na to zvyklá a byť mě to otravovalo, brala jsem to jako že s tím nejde nic dělat a je to normální. Tady to máme asi poprvé.

Mravenci jsou všude a je jich spousta. Jak je to vážné poznal i manžel, když jsem souhlasila, že koupíme jedovatý domeček, ze kterého si budou ty pochoutky nosit k sobě a my je tak vyhubíme. Já, odpůrce chemie, jedů a zabíjení zvířátek. Jenže co je moc, to je moc. Venku si můžou řádit, jak chtěj,… i když… i tam bych preferovala, kdyby jejich útoky na naše meruňky nebyly tak zběsilé. Proč musí mít v každé meruňce hnízdo?

Tak ať si nějaké vezmou a sežerou je komplet. Proti tomu nic nemám. Ale myslet si, že dokážou sklidit celý strom je trochu troufalé. To by tak zvládly kozy. A ještě kdoví jestli, když jsou teď jenom tři. I tak mi pijou krev. Zrovna nedávno se mi kolegyně divila, že prý jsem měla kůzlátka ráda. To já mám vždycky. Na začátku. Když jsou to takoví malí roztomilí drobečkové. Ale představte si to jako děti – předtím to byla ta nádherná sladká bezelstná stvoření – a teď jsou to sígři, který zvedaj holkám sukně, předběhnou babičku v autobuse a zasednou jí místo a kradou v obchodech. Tak tyhle prevíti se pořád strkaj, až si vždycky vysypou žrádlo na zem do hovínek, odtamtud ho samozřejmě nechtěj žrát a ani to není žádoucí. Do toho vylejou vodu, takže mají navzdory venkovním vedrům v chlívě mokro a je potřeba je častěji podestýlat. A to ani nemluvím o tom, že stále přeskakují ke koze, aby ji podojili, nebo ven, aby se šli pást (když pak stejně nechtěj a jenom koukaj, kam jsem schovala čerstvě nasekanou trávu). Takže na kozy mám taky spíš vztek.

Výlet do Úžic do Resortu Svět

Úžice se nacházejí poblíž Kralup nad Vltavou. Kromě toho, že jsou zajímavé z češtinářského hlediska – jsou v množném čísle, takže se jedná o podstatné jméno pomnožné (jako prázdniny nebo Velikonoce či Vánoce), které nemá jednotné číslo. Podle toho se skloňují, ale není to nic složitého, bez obav (a dívání do Internetové jazykové příručky) bych zvládla napsat, že nás do Úžic vytáhla tchyně, protože tam nedávno byla na zájezdu s důchodci a moc se jí tam líbilo.

Resort Svět je takový volně (a zdarma) přístupný park v Úžicích, kde si můžete s dětmi zahrát minigolf, projít se po napodobeninách významných památek z celého světa, relaxovat pohledem na vodu, dát si gáblík v restauraci (dali jsme si burgera, mrkněte na deník v článku Tour de Fleece 2026 (TDF 2026), druhý týden 6.–12. 7. 2026) nebo skvělou zmrzku LaPanna gelato u stánku. Zapomenout bychom neměli ani na to, že mají k vidění zvířátka (klokany, minikozy atd.).

Nádherné prostředí, i když je zataženo

I ta fabrika za areálem tomu dodává takové romantické kouzlo

Stojící Buddha Taiwan

Brána Torii, Japonsko

Enkaj, masajská chýše ze severní Tanzanie a jihozápadní Keni

Socha Ganéši, hinduistické božstvo se sloní hlavou, je považován za odstraňovatele překážek a patrona nových začátků [2]

Socha Svobody, Amerika

Rotunda, ČR

Uvnitř je nádherně vymalovaná

Klokan Bennetův, černá samička Belly právě kojí, Skipi se jako znavený otec válí vedle

Nějak jsem přehlédla lamy a to jsme do jejich výběhu koukali jak husa do láhve. 

Nejvíc mě překvapily stavby z láhví. Vůbec bych nevěřila, že něco takového ve světě existuje, i když vím, že jedni sousedi měli skleník z velkých sklenic. Ale že na Ostrově prince Edwarda (PEI) v Kanadě mají tři Domky z lahví (The Bottle Houses): Dům se šesti štíty (Six-Gabled House) spotřebovala přes dvanáct tisíc lahví spojených cementem, Hospůdka (The Tavern) a Kaple (The Chapel). Autorem a stavitelem je Édouard Arsenault, bývalý strážce majáku a rybář. S nápadem začal v roce 1979 poté, co mu dcera poslala pohlednici se skleněným zámkem na ostrově Vancouver. Za den je možné udělat maximálně dvě řady, protože láhve jsou kluzké a další vrstvy by nedržely. [2]

Stavby z lahví a la Kanada

Zdroje:

[1] Úžice, Internetová jazyková příručka, Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=%C3%BA%C5%BEice, cit. 17. 7. 2026

[2] naučná cedule poblíž staveb z lahví

Rozvíjej se poupátko

Neodolala jsem a na velkém nákupu jsem si v Kauflandu koupila růžičku. Stála jen padesát korun a byla zajímavě oranžovočervená. Nic podobného jsem pak v zahradnictví neviděla.

Fotky se mi sice moc nepovedly, ale nepředpokládám, že si z nich budete dělat plakát na celou stěnu. Pro ilustraci barvy to stačí. ;-)

Pohled shora na kuchyňském stole

Nová minirůže – oranžovočervená

Zatím si ji plánuji nechat doma a možná ji časem šoupnu ven. Uvidíme. Ještě nevím, kam. Hodím řeč s AI ohledně jejího pěstování. 

První letošní dvacítka toho, co mi dělá radost

• Pomazlit se s malou (= dítě).
• Když jde dítě spát už v devět. Jak se to pěkně posouvá! Dřív byl standart, že chodila v pět a já z toho byla celá pryč, když se o něco zpozdila.
• To samé platí pro pletení. I chvilka nerušeného pletení lícovým žerzejem je velice příjemná. A to jsem byla zvyklá plést i dvě hodiny denně cestou z práce a ráno do ní v autobuse a v metru.
• Dát si ráno šálek černého cejlonského čaje. Třebas pytlíkový Assam od Sonnentoru.
• Návštěva zahradnictví a nákup kytiček.
• Konzultování s AI, jak mám uspořádat svůj nový jihovýchodní záhonek od skromných suchomilných rostlin až po na živiny náročný mangold.
• Nechat si koupit hortenzie!!! A ještě k tomu z regálu Zachraň mě! Takže z toho mám dvojí dobrý pocit – ušetření a záchrana kytiček.
• Když přijde teplé počasí.
• Když skončí ta úmorná vedra a přijde ochlazení.
• Vydatný déšť, který nám naplní sudy na zalévání. A dramatická bouřka.
• Větrák postavený v okně, který udělá kuchyň snesitelnějším místem.
• Koupání v kamencovém jezeře v Chomutově. S báječně teplou vodou.
• Vlastní odvaha zeptat se, jestli ve stánku (u toho jezera v Chomutově) náhodou nedělají i burger, ačkoliv ho nemají napsaný. Protože na sýr v housce, hranolky nebo hot dog nemám chuť. A ano, dělají, protože jim právě přivezly suroviny. A je stejně dobrý jako před dvěma roky!
• Když malá usne a já můžu psát na blog.
• Nebo se probírat nápady na Pinterestu a snít, jak to všechno ještě v tomhle životě stihnu uplést, ušít, upaličkovat a možná si i zavyšívat…
• Vzít si z knihobudky starou, ale přesto vtipnou knihu a užívat si čtení v autobuse. I když se mi už zase dělá trochu špatně, jak jsem vypadla ze cviku.
• Každý týden vyrazit na výlet. Alespoň něco malého, jako nákup v zahradnictví s tchyni a tchánem. A malou samozřejmě.
• „Opušťák“ – vyrazit na pracovní večírek bez dítěte!
• Skvěle sladěné barvy Malabriga mechity na mém nově rozpleteném svetru Separate ways od Joji Locatelli, ačkoliv vypadají jinak, když se z nich plete, než když se klubíčka jen prostě přiloží k sobě.
• Nové přátelství se sousedkou. Chodím k nim sekat trávu pro kozy a tím se víc socializuji. A taky obdivuju jejich zahrádku a spoustu stromů. I různých zajímavých druhů. Taky bychom si rádi pořídili višeň plstnatou.

A co dělá radost vám?

Plyšáci jsou pro rodiče, ne pro děti

Od různých známých jsme pro dítě dostali spoustu a spoustu hraček. Jak občas říká cynicky manžel – každý si doma hezky uklidil. 

Některé věci jsou super a malá si s nimi hraje – kroužky nasazené na kuželu zodpovědně sundává. Zatím je ještě moc malá na to, aby je dávala zpátky, ale i tak. Nebo s nimi buší o sebe. Stejně tak z podivného slona-koule, kterému jde točit chobotem a on přitom cvaká, radostně vyndává různé tvary a opět s nimi buší o sebe. Dovnitř je správnými otvory zatím házím jenom já.

Usínáčka – něco jako látkový kapesník s přišitou hlavičkou – s oblibou vyhazuje před spaním z postýlky. Já jí ho mám házet zpátky nebo podávat. Když dělám blbosti, jako například že leze dovnitř do postýlky skrz mříže, nebo jí dává pusinky na obě tváře, chichotá se tomu. Obvykle se při postávání na okraji postýlky unaví a brzy usne. Rozumějte tak za půl hodinu usilovného házení a podávání. Ale lze podávat i jiné hračky, plyšáky a ona je vyhazuje taky. Například růžový jednorožčí polštářek.

Když byla malá, měla ráda takového modrého medvídka a ptáka s barevnýma křídlama. Ale teď už jsou pro ni příliš statičtí a nezajímají ji. Stejně tak neprojevila sebemenší zájem o plyšového medvěda, který by snad měl sloužit jako sedátko. Ten bohužel nebyl darovaný z druhé ruky, ale koupený přímo pro ni. Tak uvidíme, jestli ji časem nezaujme víc. Kdy se asi tak začnou děti zajímat o plyšáky? A proč vlastně?

Sedátko – plyšový medvídek

Zase nejde internet, tak píšu do šuplíku podle štítků

Zase nám nejde internet. Nebo teda na přeskáčku jde a nejde. Mám spoustu poznámek v bullet journalu o tématech, o kterých bych chtěla psát na blog. Nějaké ty fotky ve foťáku z posledních dobrodružství a zážitky z obyčejných věcí, které se s kočárkem a dítětem mohou jevit velmi neobyčejné, když je děláte prvně. Asi jsem opravdu přehnaně zodpovědná, jak řekla moje doktorka. Od ní to ale zní tak trochu jako by mi dala metál. Sama odhalila problém v mojí léčbě a navrhla satisfakci.

Ale navzdory tomu, že nevím, co psát dřív, mám chuť pustit se do článků podle štítků, které mám označené a které třeba nejsou tak často využívané. Třeba AI. Nenapsala jsem zatím jak s AI vařím – dělala jsem hlavně „neznámé maso z mrazáku“, nebo zahradničím – co mají rády které rostliny (slunce x stín, zálivku x sucho, hnůj, ostatní přátelské rostliny, zvládání mrazu). Taky jsme s AI řešili, jak dostat mastnostu z důležitého papíru pro úřady. Přišlo sice se spoustou nápadů, ale nic z toho nezabralo. Takže to bylo pro změnu fiasko. Před časem jsem s AI konzultovala, jak co nejrychleji a efektně namalovat nové obrazy na výstavu, ušít si něco nového, nebo uspořádat svoje klubíčka. K čemuž jsem si nakonec koupila kurz od Stephena Westa Stashbuster. Ale ten je i o mixování přízí, snad i barev, zahrnuje dva vzory a tak. Abyste si nemysleli, že jsem tak prdlá, že si koupím kurz jenom o tom, že mám roztřídit klubíčka do krabice podle barev. Nebo podle tloušťky (krajka = lace, fingering, sport atd.)? Nebo podle typu (pratelné v pračce či ne)? Vidíte, vlastně to není vůbec jednoduché. Jo, a taky jsem s AI řešila, jak se pozná, že jsem mistr v pletení nebo šití a co bych si měla dát jako metu, pokud se chci v těchto oblastech rozvíjet. Přineslo to celkem nečekané věci. Rozhodně to není jenom uplést si svetr a ušít kalhoty. Dá se jít mnohem dál. ;-) Možná se k tomu jednou dostanu.

Seriál Angelika na statku je teď trochu opomíjený. A to jsem si původně plánovala, že každé úterý publikuju článek. Témata už sice prořídla, protože mi spousta věcí připadá normálních a tak mě o nich nenapadne psát. Ale na druhou stranu stále se toho děje dost a dost. I když bych nerada sklouzla jenom k negativizmu ve stylu: na statku je pořád spousta práce a už mě to štve.

Obdobně sobotní speciál „dítě“ by si zasloužil pár pokračování. Jak poznamenala sousedka, pokaždé, když nás vidí, máme něco nového. A to se vidíme tak dvakrát týdně. Jednou si malá stoupla vedle kočárku. Jindy vydávala zvuky připomínající lva. A naposledy se zvedla a po čtyřech skoko-chůzí vyrazila k převislým keřovým višním a suveréně si je začala trhat. Ovšem nenapadlo ji, že by je měla strčit do pusy, jen je rozpatlávala. Tak je sežral jejich pes.

Koukám, že se z toho stal spíš článek o aktuálním dění. Tak jdu pokračovat v tomto duchu. Na filmy teď v podstatě nekoukáme, jelikož dítě je s námi vzhůru velmi dlouho, takže si stihneme akorát tak hodinku číst. Nevím, jak to dělají ostatní, ale nám se uspávání zrovna moc nevyplatí. Bez ohledu na to, zda uspáváme (ani vlastně pořádně nevím jak), podaří se nám ji dostat do postele zhruba ve stejnou dobu, jako když ji vezmeme s sebou do obýváku na zem a necháme ji batolit se kolem, sundávat kroužky z kužele, bouchat s nimi do stolu (ano, toho krásného, co jsem vám ještě nevyfotila!) a snažit se utéct do kuchyně. Když to vyjde, jde na kutě v devět. Uspávám kojením a funguje to. Čteme teď druhý díl Steina a Barbariče = Juraj Červenák: Krev prvorozených. Je to detektivka zasazená do historie, v podstatě do doby kata Jana Mydláře, který už se tam taky objevil, a o němž jsme četli asi před rokem celou trilogii. Poslední díl byl celkem slabý. V tomhle díle se taky objevuje rabi Löw, což je zábavné, protože mimo jiné i o něm jsme pro změnu letost četli knížku Golem a Sára – Záhadné vraždy v pražském ghettu (***). Možná měla dostat jen dvě hvězdičky, pokud nutně nechci dát této pět. Což asi vzhledem k tomu srovnání dám. I když bych ji nepotřebovala číst víckrát, ono to u detektivek není tak zábavné, pokud nestíháte rychle zapomínat. Jak vidíte, Židé nás stále pronásledují, takže si plánuju, že se zase vrátím k článku Židovská kuchyně na mém stole a něco dalšího si uvaříme.

K pletení se brzy dostanu na blogu věnovaném tvorbě. Nezapomeňte se tam občas mrknout. ;-) Právě začíná Tour de Fleece. „Závod“ věnovaný předení, příp. pletení. Já se letos rozhodla zařadit všechna textilní řemesla dle chuti a nálady. Tedy i šití, háčkování případně paličkování. Ale ne všechna jako že všechno musím vyzkoušet, nebo se to mu věnovat, ale jako že stačí, když se každý den budu věnovat aspoň chvilku kterémukoliv z nich. S miminkem člověk nemůže mít velká očekávání. Ani od sebe.

Když tak koukám na ty svoje štítky v deníku, říkám si, že by bylo zajímavé sepsat těch 1000 věcí, co mi dělají radost v roce 2026. Asi by byly jiné než dřív. Mimochodem, nikdy se mi jich nepodařilo sepsat ani sto, protože jsem si vždycky zapomněla poznamenat nějaká další. Tak jsem jich hned na fleku sepsala dvacet. Uvidíme, do kolikátky se letos dostanu. ;-) Ta tisícovka by se měla podařit, kdybyste si to dali jako předsevzetí a každý den ve svém životě našli tři krásné věci, které vám udělaly radost. Myslím, že se to doporučuje zapisovat i lidem s depresí a podobně. Mělo by to mít prokázané pozitivní účinky.

A jak tedy ukončit tenhle článek? Nic lepšího, než že vám slíbím ten článek s tím, co mi letos dělá radost (první dvacítka) na neděli, protože ta je věnovaná tématu štěstí.