Ve středu 30. května nám angličtinářka doporučila tuto knihu, a tak jsem si ji ve čtvrtek vypůjčila v knihovně. Od té doby jsem především četla. Ani k pletení jsem se nedostala. A v pondělí 4. 6. jsem měla všech 342 stránek zdolaných. Fakt to stálo za to! Musím jí poděkovat za skvělý tip. Ona se k tomu dostala přes svého pubertálního syna.
Andy Weir je softwarový inženýr. „Celý svůj život zasvětil vědě a technice a oddal se předmětům, jako je relativistická fyzika, orbitální mechanika a dějiny vesmírných letů s lidskou posádkou. Andyho odjakživa fascinovalo cestování v kosmu a jako spousta dětí se i on chtěl stát astronautem. Místo toho napsal knihu, Marťana, a doufá, že je to jeho první z mnoha výletů do mezihvězdných prostor.“ (text na předsádce knihy)
Z anglického originálu The Martian vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014 přeložil Michal Prokop. V Praze roku 2015 vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Knižní klub jako svou 7908. publikaci. Počet stran 344. ISBN je 978-80-242-5015-1.
Věnování: Mámě, která mi říká „Okurko“, a tátovi, který mi říká „Chlape“.
Kniha začíná mapkou Marsu, která pro vás začne být zajímavá asi až tak v polovině knihy. Že bude kniha zajímavá, jsem poznala už na stránce 9, kde začíná.
»Deníkový záznam: sol 6
Jsem v hajzlu.
Tak zní můj kvalifikovaný názor.
V hajzlu.
Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen.
Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let.
Pro úplnost... šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teď praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“
A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí.« (str. 9)
DĚJ
Víte co? Nechce se mi to popisovat. Určitě ho najdete na Wikipedii, nebo jste viděli film, nebo můžete udělat to úplně nejlepší – knihu si sami přečíst. Je to o chlapovi, který uvíznul na Marsu a chce přežít. Je chytrej, vtipnej, má nadhled a zároveň mu věříte, že by takový skutečně mohl existovat.
Mimochodem, dneska je Díkůvzdání. Rodina se sešla na tradiční hostinu u našich v Chicagu. Řekl bych, že tam nebude moc veselo, když jsem před deseti dny umřel. Sakra, nejspíš se už taky konal můj pohřeb.
Zajímalo by mě, jestli se někdy dozvědí, jak to bylo doopravdy. Měl jsem tolik práce s tím, abych zůstal naživu, že jsem vůbec nepřemýšlel, čím asi tak procházejí naši. Zrovna teď prožívají tu nejhorší bolest, jakou člověk může zakusit. Dal bych cokoli, aby se dozvěděli, že jsem živý.
Jenom musím přežít, aby se mi to povedlo. (str. 23)
Kdybyste se zeptali inženýrů z NASA, co nejhoršího se v Habu může přihodit, všichni by vám řekli, že „požár“. Na otázku, k čemu by vedl, by odpověděli, že ke „smrti v plamenech“. (str. 35)
Trvalo to fakt dlouho. Vyhrál jsem si s hydrazinem celou noc. Ale podařilo se.
Ačkoliv jsem to mohl zvládnout rychleji, opakoval jsem si, že když člověk v uzavřeném prostoru zapaluje raketové palivo, opatrnost není na škodu.
Můžu vám říct, že je to teď u mě jako v tropické džungli.
Mám tady skoro 30 °C a příšerné vlhko. Vyslal jsem do vzduchu spoustu tepla a padesát litrů vody.
Hab měl celou dobu asi tolik práce jako matka zvlášť neposedného batolete. Doplňoval kyslík, který jsem spotřeboval, a recyklátor se snažil srazit vlhkost na přijatelnou úroveň. S horkem se nedá dělat nic. Hab nemá klimatizaci. Na Marsu je zima. Nepředpokládali jsme, že se budeme zbavovat přebytečného tepla.
Už jsem si zvykl na ustavičný vřískot všelijakých alarmů. Požární konečně utichl, protože momentálně nic nehoří. Varování před nízkou hladinou kyslíku by mělo přestat co nevidět. Upozornění na zvýšenou vlhkost uslyším o něco déle. Recyklátor vody si dneska ještě mákne.
Chvíli povykoval ještě jeden alarm. Naplnila se hlavní nádrž recyklátoru. Přesně takové problémy chci mít! (str. 39)
Jsem hrozně utahaný. Byl jsem vzhůru celou noc a teď se musím vyspat. Do říše snů se vydám v nejlepší náladě od solu 6.
Začíná se mi dařit. Vlastně všechno vychází skvěle! Je možné, že přece jenom přežiju!
Deníkový záznam: sol 37
Jsem v hajzlu a smrt se blíží!
Fajn, uklidni se. Určitě něco vymyslíš.
Drahý budoucí marsovský archeologu, tenhle záznam pro vás píšu v roveru 2. Asi se ptáte, proč nejsem v Habu. Protože jsem z něj v hrůze utekl! A teď nevím, co podniknu dál.
Zřejmě bych měl objasnit, co se přihodilo. Pokud je tento záznam poslední, aspoň se dozvíte důvod.
Několik posledních dnů jsem spokojeně vyráběl vodu. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. (Chápete tu slovní hříčku? „Jako ryba ve vodě“?
Dokonce jsem zvýšil tlak v kompresoru palivového agregátu MAV. Byla to komplikovaná technická záležitost (přidal jsem napětí v čerpadle). Takže vody přibývalo ještě rychleji.
Po první várce padesáti litrů jsem se rozhodl zpomalit a pokračovat tempem, jakým získávám O2. nechtěl jsem, aby rezerva klesla pod 25 litrů. Takže jakmile jsem se dostal moc nízko, přestal jsem si hrát s hydrazinem, dokud se množství O2 nevrátilo výrazně nad 25 litrů.
Důležitá poznámka. Když říkám, že jsem vyrobil padesát litrů vody, je to odhad. Recyklátor nezachytí padesát litrů vody. Půda, kterou jsem natahal do Habu, byla úplně suchá a žíznivě nasávala podstatnou část vlhkosti. Stejně bych do ní vodu nalil, a tak jsem nebyl nervózní ani překvapený z toho, že se recyklátor vůbec nepřiblížil hranici padesáti litrů.
Po zvýšení výkonu čerpadla jsem každých patnáct hodin připravil deset litrů CO2. Tento proces jsem zopakoval čtyřikrát. Z mých výpočtů vyplynulo, že včetně první dávky padesát litrů bych měl do systému přidat 130 litrů vody.
Jenomže matematika dokáže člověku pěkně zamotat hlavu!
Shromáždil jsem sedmdesát litrů vody v recyklátoru a v zásobníku vyrobeném ze skafandru. Dost vlhkosti se vysráželo na stěnách a klenuté střeše a podstatnou část určitě vsákla zemina. To ale nevysvětluje chybějících šedesát litrů vody. Někde se stala chyba.
Pak jsem si všiml druhé láhve O2.
V Habu jsou dvě rezervní láhve O2. Z bezpečnostních důvodů se nacházejí na opačných koncích stanice. Hab si může vybrat, kterou použije. Ukázalo se, že atmosféru doplňoval z láhve 1. Ale když jsem do systému dodával O2 (přes oxygenerátor), Hab tento přírůstek rozděloval rovnoměrně do obou. V láhvi 2 se zvolna hromadil kyslík.
To není problém. Hab prostě dělal svou práci. Znamenalo to však, že jsem získával stále víc O2. Proto jsem ho nespotřebovával tak rychle, jak jsem si myslel.
Nejdřív jsem se zaradoval: „Výborně! Víc kyslíku! Teď můžu vyrábět vodu rychleji!“ Potom jsem si ale uvědomil něco znepokojivého.
Objasním vám to: Získávám O2. Jenže objem, který přivádím zvnějšku, je konstantní. Proto jediná možnost „zisku“ předpokládá, že ho spálím míň, než jsem se domníval. Ale hydrazinovou reakci jsem postavil na domněnce, že spotřebuju všechen.
Vysvětlit se to dá jedině tak, že jsem nespaloval veškerý uvolněný vodík.
Teď, z odstupu, je to zřejmé. Nedošlo mi však, že vodík neshoří beze zbytku. Minul plamen a vesele pokračoval v letu. Sakra, Jime, jsem botanik, ne chemik!
Na chemii není spolehnutí, a tak jsem měl ve vzduchu nespálený vodík. Všude kolem. Smísil se s kyslíkem. Jen tak se vznášel. Čekal na jiskru, aby mohl vyhodit Hab do povětří!
Jakmile mi to došlo a sebral jsem se, vzal jsem sáček na vzorky, trochu jím zamával a uzavřel ho.
Hned jsem vyrazil ven do roveru, kde mám analyzátory atmosféry. Dusík: 22 procent. Kyslík: 9 procent. Vodík: 64 procent.
Od té doby se schovávám tady v roveru.
Hab se změnil v království vodíku.
Mám obrovské štěstí, že ještě nevybuchl. PO sebemenším výboji statické elektřiny bych měl svůj vlastní Hindenburg.
A tak sedím v roveru 2. Můžu tu zůstat celý den, maximálně dva, než se zanesou filtry CO2 ve vozidle i v mém skafandru. Do té doby musím vymyslet, jak to vyřeším.
Z Habu je teď bomba. (str. 40–42)
Byl jsem štěstím bez sebe! Nic lepšího jsem nemohl vymyslet! Nejenže jsem se zbavoval vodíku, ale ještě jsem vyráběl vodu!
Všechno šlo hladce až do výbuchu.
V jednu chvíli jsem spokojeně spaloval vodík, a vzápětí jsem se octl na opačném konci Habu a všechno bylo rozházené. Vrávoravě jsem se postavil a přehlížel jsem chaos kolem. (str. 47)
Jsem zpátky v roveru. I když je vodík pryč, nehodlám se zdržovat v Habu, který sám od sebe vybuchuje. (str. 49)
Navigační maják Habu má dosah jenom čtyřicet kilometrů, takže tady je mi k ničemu. O tomhle problému jsem věděl už při plánování výletu, a tak jsem přišel s geniálním řešením, které nefunguje.
V počítači jsou podrobné mapy, takže jsem předpokládal, že bych se mohl orientovat podle význačných bodů v krajině. Spletl jsem se. Ukázalo se, že podle význačných bodů se orientovat nedá, jestliže člověk žádné takové body nenajde. (str. 96)
Když teď se mnou z NASA můžou mluvit, melou v jednom kuse.
Věčně se mě ptají na všechny systémy Habu a mají tam plnou místnost lidí, kteří se mi snaží kecat do pěstování brambor. Je to fakt skvělý, když se parta troubů ze Země snaží vykládat mně, botanikovi, jak se starat o rostliny.
Většinou si jich nevšímám. Nechci vypadat arogantně, ale jsem nejlepší botanik na planetě.
Jeden bezva bonus: e-mail! Stejně jako za starých dobrých časů na Hermesu mi chodí datové balíky. Pochopitelně jsou v nich e-maily od přátel a příbuzných, ale NASA mi posílá taky vybrané zprávy od veřejnosti. Už jsem dostal e-maily od rockových hvězd, sportovců, herců a hereček, a dokonce od prezidenta.
Jeden z nich byl z mé alma mater, Chicagské univerzity. Napsali mi, že když člověk někde začne něco pěstovat, oficiálně to místo „kolonizuje“. Takže jsem oficiálně kolonizoval Mars.
To koukáte, Neile Armstrongu!
Největší radost mi ale udělal e-mail od mámy. Je v něm přesně to, co byste čekali. Díky Bohu, že jsi naživu, drž se, neumírej, pozdravuje tě táta atd.
Přečetl jsem si ho piadesátkrát za sebou. Moment, nevykládejte si to špatně. Nejsem maminčin mazánek nebo tak něco. Jsem dospělý muž, který nosí plínky jen příležitostně (ve skafandru se to musí). Je naprosto mužné a pro mě normální, že se upínám k dopisu od mámy. Nejsem jako kluk, kterému se stýská na táboře, chápete? (str. 140–141)
Kromě toho se učím morseovku. Proč? Protože to je náš záložní komunikační systém. NASA usoudila, že desítky let stará sonda není jako jediná možnost spojení úplně ideální.
Kdyby Pathfinder zdechnul, budu psát z kamenů zprávy, které si NASA přečte pomocí družice. Neodkážou mi odpovědět, ale aspoň nám zůstane jednosměrná komunikace. Proč morseovka? Protože tečky a čárky se z kamenů dělají daleko snadněji než písmena.
Jako způsob dorozumívání to ale stojí za prd. Doufám, že to takhle nedopadne. (str. 141)
Dneska jsem dostal první e-mail z Hermesu. Zatím nám NASA neumožňovala přímý kontakt. Předpokládám, že měli strach, že napíšu něco jako: „Zapomněli jste mě na Marsu, pitomci!“ Chápu, že posádku překvapilo, když se jim ozval duch minulosti marsovských misí, ale co se dá dělat. Občas bych si přál, aby se k nám NASA nechovala jako chůva. (str. 142)
Víc vtipných úryvků jsem si zakázala, ale v deníku budou!
