Včera jsem vyrazila do Prahy, abych se dopoledne potkala s lidma z práce a odpoledne zašla na pletení s Janou Slámovou, která pod značkou Emiteri yarns prodává svoje vlastnoručně barvené příze. Poslední úlovek na svetr Susurrus od Joji Locatelli mám ze začátku září, kdy jsem ji potkala na Design locku v Roztokách, kde žije a tvoří. Psala jsem o tom zmínku zde. S konkrétními klubíčky vás seznámí v příslušném článku ke svetru, který jsem nahodila snad ještě týž den. No dobře, to přeháním, až o dva dny později.
Začala jsem tím, že jsem se stavila za holkama k Yarn Queen Prague, kde jsem si vybrala pletařský časopis k dávné objednávce. Holčička mi v kočárku právě usnula, takže to byla pohoda. Vyfotila jsem si nádherný svetr v netradičních barvách. Mám ho taky v plánu. Akorát barvy držím podobnější těm podzimním, které na něm použila designérka. Jak jinak než opět Joji. Chodím tam ráda, protože mají velký výběr klubíček, ochotně poradí a dá se u nich koupit i lanko nebo jehlice. Protože jsem měla špatný den z ranního telefonátu, udělala jsem si radost značkovači na pletení, na které jsem koukala už několikrát předtím. Už se těším, až je použiju!
 |
| svetr Instant Crush vystavený v obchodě |
Abych neměla hlad, stavila jsem se na obídek v restauraci Perfect Canteen Churchill Square, kam jsem dřív výjimečně chodila s kamarádkou. Smutně jsem shledala, že se změnili v ubohou jídelnu. Jídlo sice bylo chutné a jakžtakž i barevně vyvážené – losos, batátové pyré a šnytlík (= pažitka), ale porce se mi zdála malá a talíře obyčejné. Takové nějaké celé mi to přišlo jako posmutnělé. Kdysi sice měli poměrně drahé jídlo, ale mohli jste si na talíř nabrat, co jste chtěli. Pak to zpřísnili, že zvlášť účtovali maso, ale i tak to bylo báječné, protože jste si mohli naložit plný talíř zeleniny a každý den mít jinou a jenom kousek. Dokonce mívali ančovičky, olivy a takové vychytávky. Ale pochutnala jsem si, i když bych mohla mít větší porci.Pak jsem se stavila do práce za holkama. Ukázat malou, poptat se, jak se mají, co je nového. Trochu zažertovat o tom, jak mi ten který kolega chybí, když po mně nic nechce a tak. Na blind jsem pak zkusila navštívit jednu kolegyni a ejhle, byla v práci a zrovna odcházela. Tak jsme se domluvily, že půjde na zmrzlinu se mnou místo s kolegyní, se kterou by stejně měla jenom kousek společné cesty. Dlouhodobě si totiž jenom píšeme maily a teď bych konečně mohla ochutnat tu bájnou zmrzlinu, na kterou prý chodí celé léto. Odložila jsem tedy odchod na pletení a udělala si zastávku na mls.
Ona se ta zastávka trošku protáhla, protože kamarádka má dlouhodobě nějaké problémy s nohou. To si ani člověk neuvědomuje, když na něco žehrá, že by měl být vděčný za to, co má. Bylo mi ji líto, když jsem viděla, jak musí jít pomalu. A to má za sebou operaci, rehabilitace a taky zodpovědně chodí do posilovny na rotoped. Já se zatím jenom odhodlávám, že začnu cvičit. Mojžíšovou (na podporu otěhotnění) nebo jógu. Ale aspoň už nechodí o berli. To jí lékaři nedoporučili, protože noha by si měla zvykat na zátěž a ne lenivět. Každopádně se procházka šnečím tempem pořádně protáhla. Tedy, tak by to mohlo vypadat, kdybyste viděli ten čas mezi startem a cílem. Ale je třeba připočítat i zastávku v obchodě s látkama, kam občas chodí, když mějí nějakou akci. Teď měli. Tři metry látky za sto padesát korun! I za metr látky je to dobrá cena. Koupila jsem si tedy jednu květovanou na šaty a druhou (o něco dražší, neboť byla s hedvábím) na halenku.
A pak už jsme opravdu došly na Václavák a u Můstku jsme si koupily zmrzlinu ve Světozoru!!! – a já myslela, jaká to bude speciální italská nebo jaká cukrárna. Třeba jako v Mělníce nebo Žatci! Kámoška si dala dva kopečky matchy (zelený práškový čaj, pokud to neznáte) a já jeden ten a jeden angreštový. Teda pořád si nemůžu zvyknout na to, že je normální, že kopeček stojí čtyřicet čtyři korun, ale aspoň to nebyl takový typicky český ošizený, který cukrářka poctivě oškrábe o hranu plastového boxu se zmrzlinou a člověk se horkotěžko brání pokušení říct, že by tam ještě mohla vyškrábnout ďůlek lžičkou. Zmrzka byla fajn, ale už jsme moc nepokecaly, protože navzdory tomu, že už bylo pět večer, kamarádce volal/a nadřízený/á a něco spolu řešily. Znělo to jako pěkný opruz, protože se to týkalo i právního oddělení, a tak jsme se rozloučily pouhým ahoj a zamáváním a já šupajdila pěšo k restauraci Zvonařka, která je kdesi na Vinohradech. Nutno přiznat, že s chytrým telefonem se po Praze chodí velice pohodlně.
U Národního muzea jsem si v Čelakovského sadech vyfotila mramorový pomník herečky Otilie Sklenářové-Malé vytvořený Ladislavem Šalounem v roce 1933. Její jméno mi bohužel nic neříká, ale socha se mi zdála krásná a majestátní a pomyslnou čepičku tvořící holub mi připadal nesmírně legrační. (Informace čerpám z Mapy.cz, tak doufám, že to je správně. ;-))
 |
| socha herečky Otilie Sklenářové-Malé v Čelakovského sadech |
Líbil se mi i netradiční pohled na Národní muzeum, ale takhle v počítači to nějak není ono. Mobil to přece jen trochu moc naklonil a stavba vypadá nějak divně.
 |
| Národní muzeum z boku (parku Čelakovského) |
Cestou na pletení mě zaujala ještě moderní prosklená budova, v níž se odrážely okolní domy. Díky čemuž jsem zavzpomínala na svá školní (rozuměj univerzitní) léta, kdy jsem chodila na předmět vyučující digitální fotografii a něco podobného jsme měli za úkol vyfotit.
 |
| Odrazy v prosklené budově |
A pak už jsem byla na pletení a „bylo to móc prima“, když ocituji častou větu z Dětí z Bullerbynu, které teď ve volném čase poslouchám na rádiu. Ale popravdě to vyprávění Báry Hrzánové mi hrozně vadí. Má tak nepřirozený smích. Nechtěla bych to namlouvat místo ní, to by bylo zaručeně horší, ale její hlas mi k sedmileté holčičce nějak nesedí. Možná že někdy je to i hloupým textem, nebo příliš starým posluchačem. Těžko říct. Chtěla jsem si to poslechnout hlavně proto, že jeden můj známý tvrdí, jak je to hloupá kniha plná stereotypů. Zatím jsem tam nic moc nenašla. A nebo si myslím ty stejné, které v knize vyjádřila autorka. :-)
Miminko bylo celou dobu v restauraci hodné, akorát se pořád chtělo chovat, takže jsem vůbec neměla prostor plést. Ale aspoň jsem si trochu popovídala s holkama, než jsem zase vyrazila na tramvaj, metro a následně autobus. I tam to všude proběhlo bez problémů.
.jpg)
