Malá a velká koza

Máme dvě kůzlátka: vykastrovaného mazlivého kozlíka s přátelským výrazem a rohatou kozičku s každým ouškem jinak velkým. Jedno má stejně jako kozlík velké a svěšené po tátovi, burském kozlíkovi Hektorovi, a druhé je menší, zakrnělé. V tom se jí tvoří ušní maz, který vždycky ztuhne v malou hrudku a já jí ho můžu snadno a opatrně vyndat pinzetou.

Strakatá malá koza je srandovní. Růžky má po tátovi, ale jinak je to maminčin mazánek, nebo spíš by chtěla být. Pořád se snaží běhat za mámou a ještě teď by ráda pila mlíčko. Hnědou Lízu to ale nějak nebaví, a tak ji musím podržet za obojek, který má právě kvůli dojení, když chci, aby se malá napila. 

Je to trochu paradox, protože člověk se snaží kůzlátka co nejdřív odstavit, aby měl údajně velmi zdravé kozí mléko pro sebe. Jenže když v červenci chytly některé kozy průjem a nic nepomáhalo, ani injekčně podané léky od veterináře, začali jsme kromě krmení senem přistrkovat malou k mámě v domnění, že by mateřské mléko mohlo být nápomocné. A vyplatilo se. Malá se krásně kulatí a já se zase můžu radovat, že dělá skopičiny. Třeba spí v kolečku na krmení.

Oblíbená kozí pohovka

P. S.: Malá je opravdu chytrá. Ví, že ji stará koza nechce dát mlíčko, ale že když zrovna žere, nemůže tím zadkem tolik kroutit, neodbíhá a to, že ji sem tam uhodí kopýtkem do hlavy zrovna neřeší. Klekne si na kolínka a pije a pije, dokud to jen trochu jde.

Dýně sklízejte za slunečného a suchého dne

Pěkně se rozrostly!

Ano, máte pravdu, konečně jsem se dostala k tomu, že jsem začala googlit co s dýněmi. Tentokrát ne recepty, ale kdy je mám sklízet. Následovalo hluboké zklamání (viz nadpis). Hlásí asi deset dní deště a já podle oschlé stopky vidím, že některé moje dýně jsou zralé. Nebo si to aspoň myslím. Ze zoufalství aspoň vypleju kopřivy, kterým se mezi nimi velice daří. 

Zjistila jsem zajímavou věc, a to, že čím víc se matlám s kopřivama, tím míň mě pálí. Za ty dva roky na statku je to dobře poznat. Ne, že bych je trhala holýma rukama a bylo mi to jedno. Ale dřív jsem si nedokázala spálení od kopřivy přestat škrábat a samozřejmě jsem pak měla po nohách různě boláky. Teď, když se spálím, přejdu to úšklebkem jako když byly vloni plné noviny denních počtů nakažených a skandálních titulků. Už si na to člověk prostě zvykl.

Letos jsem zahrádkaření na blogu moc prostoru nevěnovala, tak jenom stručně popíšu, že dýně pěstuji na stejném místě jako vloni – kompost za stodolou se mi parádně osvědčil. Protože letos hodně prší, nemusím se ani obtěžovat zaléváním, jen párkrát jsem jim přidala vláhy, zejména těm, které jsou na druhé straně kompostu z vykydaného kozího chlívku (na jaře), kde jich je jenom pár a neudrží si tolik vláhy.

Zajímalo by mě, jestli by takhle pěkně rostly i cukety, které mám ráda především nakrájené na tenké plátky a osmažené jako chipsy. A taky jestli mi vyrostou dva druhy dýní, když mají tolik odlišné listy.

Dva druhy listů = dva druhy dýní?

29. 8. 2021 Celé dopoledne tak nějak svítilo slunce, tak jsem se rozhodla aspoň čtyři největší dýně se žlutýma stopkama sklidit. V tu ránu začalo pršet!

Návrat domů z dovolené

Se seriálem Na statku jsem se teď trochu zasekla. Teda zasekla jsem se celkově s psaním, ale s událostmi ze statku to bylo ze dvou důvodů: První byl stejný jako u ostatních článků, a to moc událostí v životě, takže jsem je nestíhala zachycovat a váhala, co vlastně zachytit chci, případně co z toho, co je zachyceno, chci zveřejnit. A druhý byl ten, že poslední události mi tak trochu začaly připadat, že bych spíš mohla otevřít seriál Pohřební služba na statku. Když totiž člověk vypíchne určité body, vypadá to, že se nám se zvířátky vůbec nedaří. Jenže to bych nebyla já, kdybych se smířila s tímhle pohledem na věc. Copak snad matka, jíž onemocní dítě (třeba chytne rýmu, ale klidně i angínu), usoudí, že je špatná matka, udá se sociálce a požádá o odebrání dítěte do sociálního ústavu, kde se mu dostane odborné, a tudíž lepší pomoci?

Myslím, že u nás je to podobně. Děláme, co můžeme s tím, co máme k dispozici.

Ale to jsem odbočila, k tomu, co se u nás dělo (z loňska už víte o čmelícíche, bílých slepičkách ulovených liškou, mrtvém Karlovi), se možná vrátím později, teď k tomu aktuálnímu. Návrat z dovolené mě pobídl, abych zase konečně začala pořádně psát. Když nic jiného, aspoň proto, že mě to baví. 

Návrat z dovolené byl letos už druhým, takže už jsme měli určitou představu, jak na náš odjezd a příjezd zareaguje pes. Líp, než jsem se obávala, žral! Jasně, nebyl zrovna nadšený, když jsme odjížděli, nicméně při příjezdu byl mnohem méně vlažný než obvykle. A protože tahle dovolená byla trojnásobně delší, i vítání odpovídalo době odloučení. Netušila jsem, že je to pro mě tak důležité, ale zřejmě ano. 

Náš pes na nás neskáče, se čtyřiceti kilo by to ani nebylo žádné potěšení, ale vrtí ocáskem a tulí se k nám. Až mě málem povalil. Ale bylo to tak roztomilé! Takže dnes bylo mazlení psa hlavní náplní dne.

Samozřejmě si přišel svou polívčičku přihřát i Felix. Taky se mu stýskalo, takže se mi okamžitě cpal na klín. A hned předl. A chodil za mnou jako pejsek všude, kam nemohl pes.

Nejvíc nás ale přivítaly melouny. Vyrostly! Naprosto nepochopitelný úkaz. Člověk to pořád zalévá, je vedro, pleje to a kde nic tu nic. No, i ta trocha zeleně se hodí, sežerou ji kozy a bude, chlácholila jsem se. Pak odjedeme, já se třesu, že mi tu všechno chcípne, protože stačí, že chceme po známých krmení zvířátek, ještě je žádat o zalévání dýní, melounů, měsíčků, rajčat... A když se vrátím, najdu pět malých zelených melounků. Zasadili jsme žluté, takže by neměly dorůstat takových rozměrů a snad ještě stihnout dozrát, jestli třeba do konce září nebudou mrazíky a udělá se ještě několik teplých slunečných dní. (O mých melounech jsem psala tady –loňské sazeničky melounů, letos vypadají stejně, jenom jsem nezdokumentovala, a tady – semínka zasetá rovnou ven nevzešla. P. S.: A vím, že to zní dvojsmyslně, ale to většina povídání o kozách taky. ;-))

Najděte melouny