pondělí 31. března 2014

Pollyannina hra v praxi

Opožděné přání k narozeninám od kamarádky. Když mám špatnou náladu, možná bych si řekla, že na mě zapomněla a kašle na mě, že ji to vlastně nezajímá nebo něco podobného. A teď? Usměju se celá nadšená, že mi přišlo přání k narozeninám a odpovím, že jsem ráda. Jednak proto, že si vzpomněla. Někdo si třeba vůbec nevzpomene a ani mu to nevadí. A jednak můžu slavit narozeniny ještě jednou. Kdo jiný je může slavit dva dny po sobě. A dva dny si užívat přáníček? Není to škoda mít jich jeden den spoustu (třeba i jenom tři) a pak skoro celý rok nic (na svátek si občas někdo taky vzpomene, je to v kalendáři). Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že to je ta Pollyannina hra. Každopádně bylo ale příjemné najít v tom něco kouzelně krásného. A znovu slavit narozeniny a považovat dnešek za významný. Za den, kdy si můžu dát ke snídani jahodový kompot, k obědu si otevřít to skvělé víno... mám přece narozeniny! :-)

sobota 29. března 2014

Bylo jaro a už je tu zase zima... nebo ne?

 






Když jsem byla malá, byli jsme stejně velcí. Ale teď už je dávno mnooohem vyšší.






Minule jste je tu mohli vidět krásně rozkvetlé a teď je zdobí tající sníh.


Pavučina jako umělecké dílo. Kvůli téhle nádheře jsem si dokonce domů došla pro foťák a pak vyrazila zpátky.



















 








Zima a jaro - kdo s koho.

pátek 28. března 2014

Prague Patchwork Meeting __________________________ (moje předpokládaná 10. návštěva Prahy)

Kamarádka se mi zmínila, že se chystá do Prahy na výstavu patchworku. Zpočátku jsem netušila, že tam je vstupné, ale i když je to 150 Kč, asi mě to nedokáže odradit. Nebo si můžete koupit třídenní vstupenku za 300 Kč.

4.6. dubna 2014 se uskuteční 8. ročník mezinárodní výstavy. Budete moci vidět více než
400 quiltů z celé Evropy. Součástí jsou i ne zrovna levné kurzy pro patchworkářky a také prodej látek a pomůcek pro patchwork.

Sportcentrum Wellness Hotel Step
Praha 9

Otevírací doba:
Pá 14:00–18:00 hodin,
So 9: 3018:00 hodin,
Ne 9: 3017:00 hodin.

Díla budou skutečně úžasná, protože každý quilt přihlášený do soutěže stojí vystavovatele 400 Kč.

Zdroje:
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Akce/Prague-Patchwork-Meeting.aspx
http://www.praguepatchworkmeeting.com/cz-ppm-informace.php
http://www.praguepatchworkmeeting.com/cz-ppm-informace-detail.php?newsId=31

čtvrtek 27. března 2014

O zakleté princezně (**)

Pohádka má na ČSFD 55 % a já bych jí rozhodně dala míň, asi tak dvacet nebo třicet. Zkrátka pohádka vhodná k žehlení. Možná že před lety to bylo jiné, nebo to František Hrubín napsal zajímavěji, ale tohle byla spíš ztráta času. Do svého hodnocení jsem dala dvě hvězdičky proto, že to opravdu ujde a místy je to vtipné. A taky proto, že příští týden vám povím o ještě horší pohádce. ;-))

Přitom nápad je skvělý. Zakletá princezna zajisté přitahuje pozornost, i když je v mnoha pohádkách. Pročpak je asi zakletá? V co? A kdo ji začaroval? Chvilku si říkám, že to třeba bude ta Barča, dcera mlynářky, kterou ani Martin ani ziskuchtivý Tomáš nechtějí. A že ji maminka umí vnucovat!

Kvalita obrazu na youtube taky není bůhvíjaká, ale strašidla Prokeš a Kokeš mi přijdou zábavná, i když jejich potenciálu nebylo tak docela využito. „A co my dva? Ušoun a nosáč, to je nádhera!“

Někdy jsem na pohádky asi moc velká, protože přemýšlím, co má které jednání za smysl a skutečně mi vadí, když žádný nemá, nebo ho aspoň nevidím. Zloduch je jen napolo zlý. Tak buď jsem zlá a pomstychtivá, nebo ne. Ale že bych se nechala urážet jen tak a stála tam jako blbeček, když jsem kdovíjak mocný čaroděj, to mi přijde dosti podivné. Navíc v tom závěru by se už nejspíš rozzuřil i velice hodný princ. A měl by na to právo… ve své podstatě je princezna podivná intrikánka, když se hrozně chce vdávat, na tři dny od sebe svého vyvoleného odhání a pak když nepřijde, hned si chce vzít jiného, ale přitom doufá, že se ten první objeví a „zachrání“ ji. A to osvobozování… no, víc práce mám se zrytím záhonku.

Ale co mě pobavilo, tak když komorní pomlouvali prince jako „studenou bleduli“ a první, co mě napadlo, byl upír. Sice se mi to zdálo trochu podivné. Že by František Hrubín psal v pohádce pro děti o upírech, ale nic jiného mě nenapadlo. ;-)

Pohádka je z roku 1979 a najdete v ní Jiřího Krampola, Hanu Maciuchovou, Libuši Havelkovou, Rudolfa Jelíneka, Josefa Kubíčeka, Lubomíra Kostelku, Jaroslava Drbohlava, Vladimíra Hrubého, Jaroslavu Pokornou, Ladislava Potměšila a Jitku Zelenohorskou. Pokud je neznáte podle jména, od vidění vám určitě budou povědomí. V recenzích dost kritizují převzetí kostýmů a kulis z Princové jsou na draka, stejné baleťáky a podobně jako já – prapodivné uvažování princezny. Dokonce slovy: „kdo to tomu chudákovi Hrubínovi takhle spatlal?“

Taky jste až moc zvědaví?

Dali byste svůj mobil do podivného červeného kvádru, který zvýší jeho výkon?

A co byste dělali, kdybyste zjistili, že se uvnitř něj skrývá šílenec, který vám ho rozřeže motorovou pilou?

středa 26. března 2014

Hoši od Bobří řeky (***)

Kdo by neznal Jaroslava Foglara?

Hoši od Bobří řeky jsou právě z jeho pera. Jde o příběh dvanácti obyčejných chlapců, jejichž život se změní v neobyčejný díky setkání s Rikitanem. V průběhu knihy se seznámíte s jednotlivými hochy a jejich silnými i slabými stránkami, i když s těmi v mnohem menší míře, a také se dozvíte o plnění bobříků. O tom, jak to vzniklo a od koho. Možná i vy sami zatoužíte nějakého ulovit (podobně jako já). Najít svou Rokli úmluvy, Sluneční zátoku (skutečně existuje - mezi Ledčí a Světlou nad Sázavou)...

Na Wikipedii se uvádí, že se kniha opírá o principy skautingu, chlapeckého přátelství a odvážného táborového dobrodružství. Text byl napsán v letech 19271930, ale knižně byl poprvé vydán až v roce 1937. 

Musím souhlasit s tím, že románu lze "vytknout přílišné zdůrazňování kultu mládí, zdraví a síly, jakož i ostrou hranici mezi „skvostnými hochy“ a obyčejnými chlapci." Osobně mi teda hlavně dost vadilo časté dotazování, jestli jsem taky fajnovým hochem z papíru nebo se sametovýma ručičkama... Taky trochu postrádám vysvětlení postavy Rikitana. Kdo to je? Kde se tam vzal? Proč si tak nechává říkat a jak se ve skutečnosti jmenuje? Nemá jiné povinnosti než se scházet s menšíma dětma? Co je zač? Spasitel mládeže, nebo někdo, kdo si neumí najít kamarády mezi vrstevníky?

Ale jinak se mi kniha líbila. Hezky a mírně učí slušnému chování. Vysvětluje, že nezvedeným klackem, který se umí jenom rvát, může být každý, ale popravdě – od života čekáme víc. Vzrušení, zábavu, tajemství, dobrodružství... a štěstí překvapivě plyne také ze sebepřekonání a z práce. Z toho, že si vás někdo jiný cení. Pokračováním je kniha Strach nad Bobří řekou.

 Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ho%C5%A1i_od_Bob%C5%99%C3%AD_%C5%99eky

úterý 25. března 2014

Kouzelník schovává psům jídlo

Mám radši kočky než psi, ale tohle je tak vtipný, že je mi jich až líto, jak krásně zmateně koukají. :-) Pusťte si video.

Dárek dTestu spotřebitelům

Včera jsem se zatoulala na stránky dTestu a tam mě zaujal článek o Transmastných kyselinách v potravinách.

Dole na stránce si díky zadání své e-mailové adresy můžete zdarma stáhnout brožuru Potravinářský kompas, která má 28 stránek a jeví se mi vcelku užitečná, ale ještě jsem ji nečetla.

pondělí 24. března 2014

Hajzl!

Z německého Když jsem napsala předcházející článek, celkem se mi ulevilo. To jsem ale ještě nevěděla, co mi prozradí Wikislovník, když se ho zeptám na slovo "hajzl". Přece jen jsem si chtěla být jistá, že tento výraz používám správně. A taky zjistit, zda je vulgární, jak jsem se domnívala.

Výraz pochází z německého Scheißhäusel, což znamená „srací domeček“. Výraz hajzl je rodu mužského neživotného a skloňuje se podle vzoru hrad. Mluvíme-li o záchodě, jde o hovorový výraz. Pokud ho budeme používat jako nadávku pro muže, bude to vulgární výraz a bude se skloňovat podle vzoru pán. Jo a kdyby vás to zajímalo, tak v Chrudimi jich bydlí 14 a v Kolíně jeden. Ale všichni jsou s velkým H.

Více o záchodech:
O čem se nemluví - zajímavý začátek s opičkou.
Není hajzl jako hajzl - krátké počteníčko

Zdroje:
http://cs.wiktionary.org/wiki/hajzl
http://www.kdejsme.cz/prijmeni/Hajzl/

Nenávidím náš debilní záchod!

V životě jsem snad žádný jemu podobný neviděla. Na první pohled vám bude připadat celkem normální. Je bílý a za ním je trubka a vysoko někde nad vaší hlavou nádržka s vodou. Netuším, jestli její nevhodné umístění je příčinou jeho věčného ucpávání, nebo to má na svědomí jeho zahnutý vývod. Tvoří takové esíčko, asi aby se to mělo líp kde šprajcnout. Zlatý kadibudky, kdy to propadává přímo. Občas, když zrovna šílím z toho našeho, prohlížím si jiné záchody, nebo dumám nad tím, proč jinde stačí spláchnout jen jednou. Tenhle musím dvakrát a to, i když jsem na záchodě nestrávila zrovna mnoho času.

Někdy mám pocit, že do mísy plive, místo aby tam pustil vodu. Štve mě to nejen kvůli tomu, že máme určitě vyšší spotřebu vody než ostatní, ale taky proto, že jsem permanentně osočována, že mám velkou spotřebu papíru. I kdyby, nikde jinde to nevadí. A to jsem viděla i pořádně starý záchody.

Jediný, co je na tom pozitivního, je, že se nemusím cítit provinile, když mu v duchu nadávám: „Co zas máš, ty hajzle jeden!“

čtvrtek 20. března 2014

Král zlodějů (****)

Téhle pohádce (Der Meisterdieb) jsem udělila čtyři hvězdičky, protože mi připadá dobré ji vidět. Rozhodně je zajímavá svou myšlenkou, kterou bohužel divák prokoukne až tak v polovině nebo možná ke konci. V hlavní roli najdete krásného a okouzlujícího Maxe von Thuna, takže doporučuju i pro velký holky. To je princ do pohádky! A to mu bylo v roce natáčení 33 let. Každopádně na pozdějších fotkách s knírkem už tak pěkný není. Aspoň podle mě.

Zpočátku se vám možná bude zdát, že je příběh jaksi nepromyšlený. Proč by to ten člověk dělal? Jaký to má smysl? Nechápala jsem. Ale pak mi do očí několikrát vhrkly slzy, když věčně usměvavý floutek projevil svou lidskost a to, že ho něco mrzí, nebo že něčeho litoval. Když se přestal usmívat jak měsíček na hnůj a byl trochu víc obyčejný, film se mi hned více zalíbil.

Předlohou byla pohádka bratří Grimmů, kteří udělali všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Zde je hrabě spravedlivý a řekněme, že hodný, i když má své mouchy. A tak není zrovna rád, když se po letech vrátí jeho kmotřenec a řekne mu, že je zloděj. Chvástá se dokonce, že je králem zlodějů. A ať mu dá hrabě nějaký úkol. Hrabě souhlasí, ale s tím, že pokud mu nedokáže ukrást oblíbeného koně, prostěradlo z postele, na kterém bude spát, a snubní prsten manželky k tomu, a faráře s kostelníkem, bude pověšen, protože to se se zloději dělá. Zde vidím drobnou chybku v tom, proč by měl být král zlodějů ušetřen? Pokud umí své řemeslo dobře, je pro kraj ještě větším nebezpečím, ne?

Spíše než pohádkou můžeme tento film nazvat příběhem z historie, neboť zde nejsou žádné pohádkové bytosti, kouzla ani čáry. Všechno je dílem rozumu. A ačkoliv má na ČSFD pouhých 27 %, já se chvílemi opravdu hodně bavila. Sama jsem totiž nemohla přijít na to, jak bych takové složité věci hraběti ukradla a přitom bylo řešení tak jednoduché… teda aspoň v prvním případě. Otázkou je, proč se na takové úkoly vůbec hlásil. Že by se chtěl předvést?

A co se týče poučení, určitě má pravdu hraběcí dcera, že bychom měli poznávat odlišné kultury a ne se jich bát nebo je odmítat. A k tomu studovat jiný způsob myšlení, protože se z něj můžeme něčemu naučit. A pointu o unikání vlastním démonům už si musíte najít sami. Aneb děti neutíkejte z domova.

úterý 18. března 2014

Co možná chcete vědět aneb Více informací o CSR

Chcete vědět o CSR více? Pak máte spoustu možností. Můžete třeba sledovat můj blog. Pohybuji se v téhle oblasti díky disertaci, a tak mě to přirozeně nutí o ní psát. Také se můžete na www.csrsummit.cz zaregistrovat a přijet se 15. dubna 2014 podívat do Prahy na konferenci CSR Summit 2014. Nebo můžete navštívit konferenci VODA 2014, která se koná 20. března 2014. Živý videopřenos bude možno sledovat na stránkách http://www.souvisime.cz/.

pondělí 17. března 2014

Odmítací hra

Na Šťastném blogu mě zaujala „Hra na odmítnutí“. Mohla by být vhodným doplněním Pollyaninny hry. Myslím, že to je super nápad, protože z odmítnutí mám strach a to docela velkej.

I když je pravda, že jak v jaké oblasti. Co vím, tak chlapi se dost bojí odmítnutí ze strany žen nebo třeba oslovování cizích lidí. To mi šlo prý už v dětství. No nevím, ale teď je to pro mě snadné, a tak jednoduché, že ani nevím, jak to dělám. (O tom třeba někdy příště.)

Strach z odmítnutí mám třeba u žádostí. Nerada po někom něco chci. Spíš se snažím být samostatná. Po nikom nic nechtít a neobtěžovat. Mnohdy je to spíš ke škodě. Třeba když se snažím udělat něco sama bez konzultací a pomoci, i když by mi to výrazně pomohlo. Ať už jde o disertačku, tvorbu z korálků nebo různé trápení se starostmi.

A teď už k té odmítací hře. „Pravidla jsou jednoduchá: v běžném životě žádáte lidi o různé neobvyklé věci. Za každé „ne“ máte bod. Když vám vyhoví, nezískáváte nic, ale dostanete to, co jste chtěli. Samozřejmě ti lidé by neměli být vaši podřízení nebo děti, ale výhradně osoby, které vás s klidem a beze všeho můžou poslat do háje. Není to nádhera? Odmítnutí tím ztrácí velký kus své strašidelnosti. Najednou to není důvod, abych se cítila mizerně, je to jeden bod ve hře!“ Nežádám lidi o nic nedůležitého, ale s větším klidem se snažím požádat o naprosto normální věci. I když jsem se párkrát ptala, jestli mi třeba dají slevu, když jsem si toho vybrala tolik. Jako množstevní. ;-) A někdy fakt jo. A já mám radost, i když je to třeba dvacka.

Ještě než jsem se dočetla o téhle hře, zkusila jsem se na základě předsevzetí – když něco chceš, řekni si o to - zeptat kamaráda, jestli by na mě chvilku nepočkal před knihovnou, když máme stejnou cestu domů a já bych pak nemusela pěšky, protože jsme byli autem. Trvalo mi to jen pár minut a pak jsme si mohli ještě asi další půlhodinu povídat, to bylo báječné.

neděle 16. března 2014

Mýty o mozku a vnímání

Nejznámější mýty o mozku, se kterými jste se už možná taky setkali, uvádí na pravou míru skupina psychologů. Ale jak upozorňuje Howard i uveřejněné výsledky výzkumu nelze brát jako absolutní pravdy.
 
Většina lidí využívá jen 10 % své mozkové kapacity. Proč tomu tak není? Mozek váží pouhé 2–3 % naší tělesné hmotnosti, ale přitom spotřebovává přes 20 % kyslíku, jenž dýcháme. Je tedy nepravděpodobné, že by evoluce dovolila takové plýtvání. Navíc ztráta mnohem menší části (než je 90 %) mozku způsobí vždy katastrofické důsledky. Kromě toho nevyužívané části mozku buď degenerují nebo je zabírají sousedící oblasti pro vlastní účely. Jak tedy tento mýtus vznikl? Pravděpodobně za to může Američna William James, který uvedl, že pochybuje o tom, že by průměrný člověk dovedl využívat více než 10 % svého intelektového potenciálu. Taky si myslím, že jsem to už někde slyšela. Jen nevím kde. Já osobně si to vykládám tak, že sice mozek používáme celý, ale mohli bychom i efektivněji.

Někteří lidé využívají levou půlku mozku, jiní pravou. Jak už jsem psala dříve, hemisféry plní různé funkce. V roce 1981 získal Roger Sperry Nobelovu cenu za objevy spojené s pacienty s rozděleným mozkem. Jde o výjimečný zákrok přetnutí mostu spojujícího obě mozkové hemisféry. „Pravá hemisféra získává podněty z levé části těla a také kontroluje pohyby na této straně… u téměř všech praváků a u většiny leváků jsou primární oblasti pro příjem řečových podnětů a vytváření řeči v levé hemisféře.“ Čtení o tom, že jedinci s rozděleným mozkem mohou vidět pravou mozkovou hemisférou fotku nahého muže a začít se chichotat, aniž by jejich levá hemisféra byla schopná slovy popsat, o jaký podnět se jednalo, mi připadá fascinující a asi i tak trochu děsivé. Rozdíl hemisfér je spíše v tom, jak úlohy zpracovávají, ne které. U většiny úkolů by uspěly obě hemisféry, ale jedna z nich to obvykle umí rychleji a lépe. Na většině úkolů obě hemisféry spolupracují. Autoři poukazují na to, že nebyly nalezeny žádné důkazy pro trénink rozdílného využití hemisfér. Soudilo se, že trénink může podpořit různé styly učení nebo řešení problémů, ale to ještě neznamená, že výsledek je v rozdílném fungování hemisfér. Asi bych si být vámi raději dávala pozor na „ladiče“ mozku. Na druhou stranu to, že věda o něčem ještě neví, neznamená, že to nemůže fungovat.
 
A teď můj názor. ;-) Ať je to jak chce, jestliže existuje cvičení, které mi pomůže lépe si něco pamatovat, rychleji se učit, kreativněji fungovat a snáze řešit problémy, je mi naprosto jedno, jestli se změní něco mezi mýma hemisférama. A jestliže mozku pomáhá to, že ho nějakým způsobem cvičím a nebudu ve stáří trpět senilitou a nevím čím, budu si různá cvičení dělat ráda. A to samé s kreslením pravou mozkovou hemisférou. – Z tohoto důvodu jsem rozdělila psaní o štěstí na teorii a praxi. Praxe je to, co funguje, i když třeba nevíme proč a můžete si to snadno zkusit. A teorie jsou všechny tyhle vědecké žvásty, které vlastně k ničemu pořádně nevedou. Nebo aspoň ne v téhle podobě. 

Faktem je, že kreslení pravou mozkovou hemisférou mě „naučilo“ kreslit a jinak se dívat. Pomohlo mi získat sebevědomí a chuť učit se oblasti, o které jsem se domnívala, že je pro mě tabu, že nemám šanci se v ní zlepšit ani za sto let. Takže je mi vážně fuk, jestli to dělá tahle hemisféra nebo ne. A z toho důvodu si klidně můžete přečíst knihu Tipy, triky a techniky pro trénink mozku, protože ta cvičení z ní jsou super pro zrychlení mozku. Nebo jeho lepšího využívání.

Zdroje:
HOWARD, Pierce J. Příručka pro uživatele mozku. 3. vyd. Praha: Portál, 2002, 397 s. Universum (Knižní klub). ISBN 80-717-8661-6.
LILIENFELD, Scott O. 50 největších mýtů populární psychologie: opravník obecně oblíbených omylů o lidském chování. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2011, 349 s. ISBN 978-80-242-2998-0.

sobota 15. března 2014

Paměť

Pamatujeme si své vzpomínky a stáváme se jejich souhrnem. Pokud je zapomeneme, odcizíme se sami sobě. „S ohledem na to, jak důležitá je pro nás paměť, bereme schopnost vybavovat si vzpomínky až příliš samozřejmě. Většina z nás o paměti vůbec nepřemýšlí, až na případy, kdy nám v nějaké chvíli“ vypoví službu. Parlette (2003)

Woodward (2011, s. 61) poukazuje na to, že smysly shromážděná data přichází do senzorické paměti. Zraková data jsou tam uložena po dobu kratší než jedna sekunda a poté jsou vymazána, pokud jim není věnována pozornost. Z toho plyne, že pozornost je prvním krokem duševního zpracování všech smyslových vstupů. Rozlišujeme tři druhy paměti: senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou.

Lépe si pamatujeme události, v nichž byly naše emoce silně napnuté. Jak si lépe pamatovat podle Woodwarda?
  • Informaci si zopakujte. Nadarmo se neříká, že opakování je matkou moudrosti, i když přesnější by bylo paměti.
  • Soustřeďte se při přijímání informace. (Jojo, třeba když se vám někdo představuje. Jinak už za dvě minuty nebudete jeho jméno vědět.)
  • Spojujte si neznámé se známým. Třeba koho vám připomíná člověk, který se vám právě představil? Čemu je podobné jeho jméno?
  • Využívejte mnemotechnických pomůcek.
  • Složité věci si rozdělte. Do paměti se prý vejde nanejvýš pět položek naráz. Třeba telefonní číslo se vám taky lépe pamatuje po trojicích.
  • Užijte focus a vizualizace.
O zlepšení paměti si můžete přečíst celou knihu od Herbie Brennan - Ach, ta paměť! Byla skvělá. Občas se něco zajímavého objeví i na tomhle blogu.

pátek 14. března 2014

Smysly

Víte, že máte v oku slepou skvrnu? Je to „místo na sítnici, kde optický nerv vychází z oka, takže tam chybí světločivné buňky – přesto ji normálně nevnímáme, protože mozek tuto „díru“ zaplňuje falešnou informací.“ Různé testy najdete na internetu – většinou jde o dva body na papíře, kdy se díváte jen jedním okem a druhý bod zmizí. (Woodward, 2011, s. 25) Co se týče očí – s optickými klamy jste se jistě už také setkali.

Klein (2004, s. 56) uvádí, že svět vzniká v našich hlavách. Mozek totiž už při nejjednodušších dějích zpracovává smyslové informace: při sledování filmu máme pocit, e se herec hýbe, a „když jíme jablko, cítíme jeho lahodné aroma na jazyku, i když čich se na tomto pocitu podílí přinejmenším stejně silně. Se stisknutým nosem a zavázanýma očima bychom asi sotva rozlišili mezi jablkem a syrovou bramborou.“ Jestli nevěříte, vyzkoušejte si na někom, jak mu chutná skořice, když si ucpe nos. Nebo to můžete zkusit sami na sobě. Ovšem díky cvičení se můžete naučit zjemnit svůj čich i chuť a zrovna tak se můžete naučit být trpěliví vůči výtkám nesnášenlivého kolegy. Náš mozek se zabývá především sám sebou a pocity si z velké části sám vyrábí. Z toho vychází především behaviorální terapie, která se snaží přivést pacienta k jiné emocionální reakci na stávající situaci.

Můžu se vám přiznat, že na tenhle článek jsem se moc těšila. Smysly jsou moje oblíbené téma. Teda jedno z mnoha. Často si říkám, kolik nám můžou přinášet potěšení a jak málo je využíváme. No, jen se nad tím zamyslete. Kdy jste naposledy viděli něco krásného?

Něco, co by se vám líbilo? Mohl to být pěkný chlap/ženská, kabelka, boty ve výloze, právě rozkvetlá prvosenka nebo bledulka na zahrádce před domem, západ slunce nebo cokoliv dalšího. Dříve nebo později si snad ně něco vzpomenete. Jestli ne, jste na tom už fakt špatně a měli byste se sebou něco dělat!

Ale co ty další smysly… To je teprve bída. Kdy jste slyšeli něco, co lahodilo vašemu sluchu. Ne, nemyslím lichotku nebo něco jinak příjemného pro mozek. Myslím něco, co se líbilo vašim „uším“. Jasně, že se to vlastně líbilo vašemu mozku, ale nějaký příjemný zvuk. Co by to tak mohlo být? Třeba hudba, u které jste vypnuli a užívali jste si jen tu melodii. Nedávno se mi to zrovna stalo, obvykle se snažím svého společníka upozornit na to, že tahle písnička je fakt pěkná a zpívá ji ten a ten… čímž získám trochu času a snad i pochopení, že v tuto chvíli prostě jiné téma vnímám jen tak napůl. Howard (2002, s. 246) uvádí, že dle obecného pravidla nemá být hudba ani hluk tam, kde jde o pečlivou činnost a z knihy Zen a umění údržby motocyklu cituje: „Nedůvěřujte mechanikovi, který při práci na vašem autě poslouchá hudbu. Naslouchá-li hudbě, nenaslouchá motoru.“ A dále doplňuje: „Takzvané hudební pozadí v pozadí nezůstává. píšu rychleji a efektivněji, mám-li svůj stereopřijímač vypnutý. Vytvořit větu a poslouchat přitom pasáž z Čajkovského není možné. Snážím-li se o obojí, ve skutečnosti obě činnosti střídám. Své psaní a přemýšlení nevyhnutelně protahuj a vkládám do nich chyby.“ Mimochodem bylo prokázáno, že toto střídání výrazně člověka unavuje a měl by se mu vyhýbat a týká se to i žen, které údajně umí dělat „víc věcí najednou“. Z toho tedy plyne doporučení, že by hudební kulisa měla doprovázet jen rutinní úkoly a situace, v nichž neprobíhá aktivní myšlení.

A teď ještě přitvrdíme. Co takhle čich. Kdy jste cítili nějakou krásnou vůni? Kdy jste měli pocit, že byste nejradši začuchali jako pejsek. A strčili nos blíž k tomu lákavě vonícímu jídlu. Parfému. Nebo čemukoliv dalšímu. Howard (2002, s. 249) uvádí, že ženy jsou na vůně citlivější než muži a že většina vůní zrychluje srdeční činnost a narušuje spánek. Různé vůně mají různý vliv na psychiku, některé povzbuzují a zvyšují produktivitu, např. máta, konvalinky, na snížení stresu se hodí levandule, heřmánek a na dobrou náladu citrusy, jasmín a cypřiš. Pro osvěžení zvolte bazalku, mátu peprnou, borovici, eukalyptus nebo hřebíček… jinak řečeno, moderní věda objevuje to, co aromaterapie už ví dávno.

S chutí to zase nebude tak obtížné. Snad jste si v nedávné době opravdu pochutnali na něčem lahodném. Howard (2002, s. 252) poukazuje a to, že ženy jsou vnímavější vůči sladkým chutím a muži vůči slaným. proto žena potřebuje k nasycení chuťové potřeby více soli a muž více cukru (no, co znám, tak to máme opačně – ženy mají větší spotřebu cukru a muži soli).

A co hmat? Kdy jste si vychutnávali dotek? Spokojeně jste hladili svou kočku/psa, měkoučký ručník, džínovou bundu, kterou jste nosili před patnácti lety a teď ji našli při úklidu šatníku…

Sion

Dneska bych vám ráda vyprávěla o sobotním výletě za prvním letošním hradem. Vlastně jsem se do svého Hradníka rozhodla ulovit jenom zříceninu, ale vybojovala jsem ji tvrdě – 25 kilometrů hned takhle na začátku roku! V Kutné Hoře na Palackého náměstí jsem chtěla zavítat do infocentra, abych si pořídila vizitku Sionu a také koupila nějaký ten pěkný pohledík pro kolegyňku. Leč bohužel místní IC otevírá až v deset hodin. Co to je za nápad! To vůbec nepočítají s turisty?

Nevadí, koupím si ji později od Ropka. Přišli o své čtyři koruny a něco. Po červené jsme měli jít kolem Vlašského dvora, ale já se tak rozplývala nad nádherným počasím a vzpomínala, jak jsem tu byla naposledy (před dvěma rokama) a bylo mi krásně i teskně zároveň.

 
Trochu amatérsky zachycená trasa ;-)

Ač jsme se ztratili – ztratili jsme pouze červenou značku – zase jsme se brzy našli. Jaké to překvapení, když si jdeme vesele kolem říčky a najednou narazíme na červenou. A teď kterým směrem se vydat? Sice to vypadá, jako kdybychom se měli vracet, ale věřím své intuici. Obvykle ví víc než si rozum může domyslet. Zvláště na značky s ní mám štěstí. Červená vede zároveň s naučnou Stříbrný stezkou (jižní okruh). Ve skále vidíme reliéf Vrchlického. A dál cestou několik bývalých mlýnů.
 
Jak můžete vidět, žádný velký kopce cestou nebyly

Je nádherně a já si na různá místa postupně vzpomínám. Jako děti jsme tu byly několikrát na různých pochodech, nejspíš Za malínským křenem. A hurá do Malešova. Hned machruji se zdejší husitskou bitvou. Moc dobře si pamatuju, jak probíhala. Náš učitel dějepisu byl totiž fantastický ve vyprávění a husitské války měl zřejmě rád. 7. června 1424 byly na protivníky z kopce posílány vozy s kamením. (Teď jsem se tedy dočetla, že to je pozdější smyšlenka.) Ať tak nebo tak. Díky tomu si to pamatuju, teda bez letopočtu. :-)

Chvilku váháme, jestli jít do hospody na oběd. V batůžku máme svačinu, tak proč zbytečně utrácet. Ale na druhou stranu aspoň polívka by bodla. V restauraci na návsi si nakonec dáváme knedlíky s uzeným a druhý s jahodama. Ono se teda ukáže, že můj dotaz s čím jsou obsluhu zaskočí. A nakonec se stejně ukáže, že byly s višněma. Ale snad o to líp. ;-) Aspoň to bylo překvapení. Na plotě ve vsi si fotím cedulku, která mě pobaví.
Cedulka na plotě

Zřícenina hradu Sion
Kuchyně
A pak už jdeme po červené až k hradu. Jsme u něj přesně v tu nejblbější dobu – ve tři hodiny odpoledne. 

Vlaky z Bláta jezdí v každou sudou hodinu a máme to tam víc než šest kilometrů, což znamená, že to tak akorát nestihneme. A budeme mít dvě hodiny času. Proto se nakonec rozhodneme jít po modré zpátky do Kutné Hory, takže místo šesti kilometrů ještě jedenáct. Večer pak padnu do postele a usnu v osm.

Ale teď ke zřícenině. Neexistuje jediné historické vyobrazení Siona ani podrobný popis hradu. Prostor byl pravděpodobně osídlen od 8. do 14. století. Nejasnosti panují také ohledně vzniku hradu. Možná jej nechal postavit Jan Roháč z Dubé, nebo jej pouze přebudoval. Protože nebyla objevena studna ani cisterna na vodu, předpokládalo se, že posádka hradu chodila pro vodu do potoka Vrchlice, ale také mohla stát na předhradí, z nichž se do dnešních dob dochovaly pouze valy. Za pozornost rozhodně stojí dělostřelecká bašta vysoká zhruba tři metry. Je totiž nejstarší známou dělostřeleckou baštou v Evropě. … Když se to vezme kolem a kolem, nic zas tak světoborného tam není, ale to jsem moc dobře věděla. Takže odcházíme spokojeně.

Pro změnu jdeme zpátky po modré, abychom to měli trochu pestřejší. Vtipné je, že při příchodu do Malešova potkáme paní, která nás předtím obsluhovala v hospodě. Už jí skončila šichta, a tak jde domů. Směje se na nás stejně jako my na ni. Byla fajn.

Do Kutné Hory přicházíme tak akorát včas. Už se stmívá.

čtvrtek 13. března 2014

Křest ručně psané knihy (2)

 „Jsme na tebe tak hrdý a pyšný, jako bychom kousek napsaly samy,“ tak zněla jedna z gratulací spisovatelce Evě Kodýmové, o které jsem vám říkala již včera. Nazývám ji spisovatelkou, ačkoliv jí vyšla teprve jedna kniha. Důvod je prostý – pro mě je spisovatelem ten, kdo píše, nikoliv ten, kdo publikuje. A ona píše už od 5. třídy základní školy. 

Ilustrace z pera autorky
Vždycky měla ráda koně, Francii, víno, historii a taky knihy a četbu. Málem jsem vám zapomněla říci, že v současné době pracuje v knihovně ve Světlé nad Sázavou. 

V dětství pro ni bylo velkým snem mít psací stroj. To se jí splnilo díky tomu, že šla na obchodní akademii. Dříve byl psací stroj pro studenty těchto škol nutností. Buď jej museli mít doma, nebo bylo třeba chodit psát do učeben domácí úkoly po vyučování. 

K jejím oblíbeným dílům patřila Šíleně smutná princezna, Mušketýři a Zkrocení zlé ženy od Shakespeara – díky němu má hlavní hrdinka v Divokém leknínu jméno Blanka. Původní dílo měla napsáno ručně hned v několika sešitech s pevnýma deskama. Když měla stroj, přepsala si celý román na papíry, z nichž později vznikly dvě kouzelné knihy. A aby toho nebylo málo, sama je ilustrovala. Nad krásou obrázků i možností prolistovat si originály psané na stroji se rozplývali snad všichni návštěvníci křtu. Copak tohle se vám někdy poštěstí?!

Do dalšího přepisování se pustila, když si do domácnosti pořídili počítač. V roce 2005 zkusila svůj román vydat. Oslovila dvě nakladatelství, ale neúspěšně. Dál na něm pracovala a v roce 2011 to zkusila znovu. Dva roky se to táhlo. Původně měl román vyjít v roce 2013, ale byly jakési potíže s tím, že kniha je delší než se předpokládalo, takže musela být navýšena i její cena.

Ostatní zaměstnanci knihovny z toho byli poněkud přepadlí, protože neměli ani tušení, jaký poklad se v jejich kolegyni skrývá. Až když měla hrdá autorka knihu v rukou, přinesla jim ji ukázat. Neumím si představit, jak se pak cítili. Já bych tomu snad ani nemohla uvěřit. Ještě k tomu, když je to vydané pod pseudonymem. Myslela bych si, že si ze mě dělá legraci. Autorka sama přiznala, že tomu snad ještě ani nevěří, že se její životní sen - vydat knihu - stal skutečností.

Začátek příběhu je v 18. století ve Francii v Burgundsku, ale milovníkům domoviny autorka prozradila, že by kniha měla mít pokračování, které se bude odehrávat v Čechách.  

Ilustrace z původní na stroji psané knihy
Kmotrami knihy se staly Ivana Měkotová a Markéta Prášková, další dvě spisovatelky ze Světlé nad Sázavou. Dílem paní Měkotové je pohádka Babička Pepička z roku 2012, kterou jsem četla a celkem se mi líbila. Divoký leknín už si stihla přečíst. A jak sama přiznala – na třikrát. Po několika prvních stranách ji příběh tak uchvátil, že četla až do půl páté do rána. Řekla bych, že to je opravdu hodně pozitivní názor čtenáře. Snad nic lepšího si ani nelze přát!

Paní Prášková napsala čtyřdílný cyklus Klobouky z Agarveny a stejně jako u předcházející autorky, jde opět o dílo pro děti. Přiznala, že napsat knihu není jednoduché, že činnost spisovatele je dlouhodobá záležitost a někdy je to úmorná práce. A dost osamělá. Ale psaní člověka vnitřně obohacuje a umožňuje mu prožívat ještě jeden život vedle toho reálného.

A co jsem minule jenom tak nakousla, na závěr – před kulturním vstupem, jímž bylo loutkové vystoupení Emy Kopecké – nám autorka prozradila, že ji určitě hodně ovlivnila Angelika. A také se přiznala k lásce k umění devatenáctého století a staršímu. Nejmladší ilustrace v jejích na stroji psaných knihách pochází z roku 1988 a v tomto článku si můžete dvě prohlédnout.

P. S.1: O knize a autorce si můžete něco dalšího (nebo jinak) přečíst tady.
P. S.2: Tentokrát jsem dumala nad tím, jestli je správně mít knihu v rukách, nebo rukou. Při hledání mě potěšilo, že to neřeším sama. A ukázalo se, že obojí je správně. Super. :-) Aspoň se nemůžu splést.

Čerte, drž se svého kopyta! (**)

Pohádka je z roku 1998 a na ČSFD má pouhých 38 %. Pravda, také jí nepovažuji za nějak převratné dílo, ani kvalita na youtube není kdovíjaká, ale vidět se to dalo. Dávám dvě hvězdičky, taková pohádka vhodná pro háčkování. Žádný velký děj vám neuteče, ale stejně je to příjemné vidět, i když tam nic extra originálního nenajdete. Snad jen statkáře Mrzouta a jeho pomocníka Morouse. To mi připadá vtipné a taky to na ně náramně sedí.

A zamilovaného čerta Vaška s čarodějkou. A kouzelné boty, které vás dostanou z pekla na svět, jenže je můžete použít jen s určitým omezením. A trochu moc nebojácné děti, ale to nevadí. Líbí se mi hudba a jednu dvě písničky v pohádce zpívá sám Karel Černoch.


Vytkla bych snad to, že čerti jsou příliš milí a hodní. Nikdy se nezlobí, nevztekají... Ale líbila se mi Luciferova hláška: "Nemudrovat! Nešpekulovat! Hledat!"

Cvičení hemisfér

a) Cvičit. V Krásné paní (2014, s. 37) se například doporučuje vykonávat naráz levou a pravou rukou jiný pohyb. Nebo můžete zkusit jiný pohyb pravou rukou a levou nohou. Známé cvičení z tělocviku bylo dělat nohou kroužek ve vzduchu a opačnou rukou čtverec. Moc to nejde. ;-) Samozřejmě je pak vyměníte a zkusíte to naopak.

b) Bubnujete oběma rukama najednou a každou vytvářejte jiný rytmus.
 
c) Dýchat tak, že si zacpete pravou nosní dírku a padesátkrát se nadechnete a vydechnete levou nosní dírkou. Pak chvíli dýcháte volně oběma dírkami a následně si zacpete levou nosní dírku a padesátkrát se nadechnete pravou nosní dírkou. Otázkou je, proč zrovna padesátkrát. Myslím, že jsme to zkoušeli na prvním kreslení pravou mozkovou hemisférou a stačilo to asi tak třikrát a cítili jsme se svěžejší.
 
d) Oběma rukama naráz kreslete zrcadlově opačné obrazce. Zpočátku jednodušší, pak můžete zkusit třeba svoje jméno psace. Tohle cvičení jsme taky dělali na tom kreslení a šlo mi docela dobře. I když levačkou bylo moje písmo značně neúhledné. Ale čitelné.
 
e) Parlette (2003, s. 51 až 63) nabízí hned několik cvičení pro levou i pravou mozkovou hemisféru. Chcete-li procvičit levou hemisféru, pusťte se do luštění křížovek. Cílem není vyluštit křížovku celou, ale procvičit si mozek. Jestliže křížovky luštíte často, zkuste pro změnu nějakou vytvořit. Počítejte z hlavy. Zkuste zhruba odhadnout, kolik bude váš nákup stát dohromady a pak si to také v hlavě sečtěte. Hrajte strategické a logické hry. Zkuste programování nebo jinou práci s počítačem – musíte mu zadávat přesné pokyny. Čtěte knihy plné informací. U beletrie vám díky představivosti pomáhá pravý mozek, ale například u technické literatury si musíte vystačit s tím levým. A tak ho i procvičíte.
 
f) Chcete-li procvičit pravou hemisféru vezměte si tužku a kreslete si. Obkreslete na papír obrys ruky a pak domalujte detaily. Vyzkoušejte gestickou kresbu, to znamená, že kreslíte rychle a volně. Dívejte se třeba na sklenici a nakreslete ji pomocí spousty volně vykroužených oválů. Tužku nechte na papíře a volně po něm klouzejte. Sledujte, jak vypadá sklenice, a jestli se jí vaše kresba podobá. Zkuste kurz kreslení, nebo malování, případně sochařství či vyřezávání ze dřeva. Jiným cvičením je poslech hudby. Pusťte si nějakou instrumentální (bez zpěvu a slov) hudbu a alespoň sedm minut relaxujte se zavřenýma očima. Nechte hudbu, aby vám v mysli vytvářela obrázky. Začněte hrát na nějaký hudební nástroj. Jen tak, amatérsky. Pro trénink mozku. Třeba na foukací harmoniku. „Prostě ji začněte cucat a foukat do ní.“ Hrajte si s jídlem. Představujte si, jak bude hotové jídlo vypadat. Jak byste ho mohli upravit na talířích, aby bylo barevně zajímavější. Co byste mohli doplnit? Nechte se inspirovat kuchařkami, tam to dělají profesionálové. Skládejte skládačky – předpokládám, že myslí puzzle. Jděte do galerie a několik minut si prohlížejte jediný obraz. Pokud vám obraz nic nedává, přejděte k dalšímu. Hledejte nějaký, který vás oslovuje. Dívejte se na něj tak dlouho, dokud bude váš mozek chtít. Jiným cvičením – tentokrát na orientaci v prostoru – je nakreslení mapy. Můžete si třeba zkusit načrtnout plán vašeho pokoje a zachytit rozestavění nábytku. Zkuste vytvořit všechny čtyři pohledy = vždy máte za zády jinou zeď. Na závěr nakreslete reálný plán pokoje, ke zachytíte všechny čtyři pohledy, nyní už používejte pouze náčrtky a nikoliv popisky. (Tato cvičení najdete na stranách 37 až 49 podrobněji a lépe popsaná.) V dalších kapitolách nabízí autor cvičení na lepší součinnost obou mozkových hemisfér. Můžete vyzkoušet třeba psaní povídek, esejů, básní nebo prosté vedení deníku.

středa 12. března 2014

Hemisféry

Tradičně je velký mozek (viz včerejší článek) rozdělován na „levý“ a „pravý“. Lépe řečeno: skládá se ze dvou hemisfér, které jsou spojeny mostem z nervových vláken. Woodward (2011, s. 12) uvádí, že každá hemisféra ovládá protilehlou stranu těla. Přitom jsou každé připisovány jiné dovednosti:

Levá mozková hemisféra se běžně mezi lidmi označuje jako tzv. akademická, intelektuální, podnikatelská atp. Tato oblast je bohužel protežována většinou současných vzdělávacích systémů. Dnes se preferuje matematika, jazyky a přírodní vědy, na výtvarné umění, hudbu, tanec a tvůrčí myšlení se poněkud zapomnělo. Levá hemisféra je zaměřena logicky, na racionální stránku myšlení a na jazykové schopnosti. Patří sem schopnost vyjadřovat myšlenky slovy, vědecké myšlení a logika, racionální úsudek, analýza problémů, práce s čísli, psaní a čtení, posloupnosti a seznamy přehledy, analýzy, linearita, motorické reakce, pojem o čase. Parlette (2003, s. 37) uvádí, že „levá polovina mozku rozděluje informace na jednotlivé části, aby je mohla analyzovat a seřazovat. Umožňuje nám plynout s dějem a činit z toho, co se děje, logické závěry.“

Pravá mozková hemisféra se obvykle mezi lidmi označuje jako tzv. umělecká, tvůrčí, intuitivní atd. Věnuje se spíše tvůrčím myšlenkovým pochodům, emocím, intuici, prostorovému vnímání (práci s trojrozměrnými tvary), umění (především vizuálnímu), představivosti, chápání původně nesouvisejících pojmů, hudbě a rytmu, dennímu snění, barvám, dimenzím a úkolům vyžadujícím holistický přístup, tedy povědomí o dané věci jako celku (gestalt).

Buzan (2007, s. 44–45) uvádí, že zlepšíme-li si dovednosti v té oblasti, v níž jsme slabší, zlepší se podle vědeckých výzkumů i výsledky v opačné oblasti, např. jedinci, kteří měli potíže s výtvarnou činností se přihlásili na kurz malby a následně se zlepšili i v předmětech jako je geometrie. V Krásné paní (2014, s. 37) se uvádí, že vlohy pro různé činnosti máme všichni stejné, jen jsme je nechali v nečinnosti. Parlette (2003, s. 37) dodává, že nám pravá hemisféra pomáhá vnímat svět jako celek. 


Fajn a co s tím? 

P. S.: Další češtinářské překvapení! O rozdílu mezi slovy protěžovat a protežovat jsem neměla ani tušení! Protežovat znamená dle internetové jazykové příručky „vlivně podporovat, chránit někoho, něco; dávat někomu, něčemu přednost ke škodě někoho, něčeho jiného“. Zatímco „protěžovat se“ znamená stávat se dlouhým nesením těžkým; pronášet se.

Křest ručně psané knihy (1)

V přecházejícím článku jsem vás upozornila, že v kinech můžete vidět nově natočený film Angelika. Autorkou knih o nezkrotné šlechtičně je Anne Golon. Možná i díky ní spatřila světlo světa kniha Divoký leknín. Že jste o ní ještě neslyšeli? Ani se vám nedivím, je totiž úplně novoučká. Vyšla v únoru letošního roku.

Autorkou je dosud neznámá Karolína Rychtecká. A jak někdo vtipně poznamenal na křestu knihy – Google vám o ní nic neřekne. Což je v dnešní době vcelku překvapivé. Když vám ale prozradím, že to je jméno autorčiny babičky za svobodna a ona jej použila jako pseudonym, hned toho budete vědět více. Zbytečně se totiž obávala kritiky a pravda, takovéhle jméno skutečně zní tak nějak historicky a romanticky a hned si říkáte, že někdo takový určitě umí psát krásné romány. Mně se teda líbí moc. Jsem Angelika, potrpím si na zvláštní a jedinečné.

Ale Eva Kodýmová zní taky dobře. Podle četnosti v republice by dokonce bylo výhodnější, protože žen s tímto příjmením najdete 76, zatímco Rychteckých 208. (Angelika je 807krát, i tak to je jedna Angelika na třináct tisíc obyvatel ČR. Pokud vás zajímá, jak jste na tom vy, najdete odkaz ve zdrojích.)

Knihu můžete koupit již od dvě stě třiceti devíti korun v internetovém obchodě vydavatelství, Moba v němž vyšla, což je myslím značný úspěch, protože to není jen tak ledajaké vydavatelství. Kniha má 464 stránek a ISBN 978-80-243-5526-9. Jak už jsem zmínila, jde o historický román a já byla na jeho křtu. Ano, uznávám, teď se trochu chlubím, protože to považuji za velkou čest tam být. A taky to byl první křest knihy, na kterém jsem byla, pokud vím.

Program trval asi hodinu a bylo to senzační. Emoce mnou cloumaly. A nebyla jsem jediná. I paní spisovatelka měla nejednou v očích slzy. Ani se jí nedivím, vždyť kniha je jako děťátko. A jí se právě jedno dlouho očekávané konečně narodilo. Ale abych začala od začátku tak, jak nám to vyprávěla sama paní Eva.

Zdroje:
http://www.kdejsme.cz/

Angelika

Včera měly svátek všechny Angeliky a při té příležitosti vám chci říct, že od konce února je v kinech nová Angelika. Sice má na ČSFD jen 41 %, ale já se na ni určitě co nejdříve podívám. Jelikož jsem ji ještě neviděla a bohužel ani nečetla – mám to v plánu po státnicích – můžu vám zatím říct jen to, že v hlavní roli najdete pětadvacetiletou Noru Arnezeder, která studovala tanec a zpěv. Líbí se mi, že si Francouzi v názvu nechali: „Angélique, Marquise des Anges“.

úterý 11. března 2014

Miluju věšení prádla ven

Teď už k tomu nadpisu nemám skoro co dodat. :-) Mám ráda šňůry u baráku, na které můžete pověsit prádlo. Vysuší vám ho sluníčko a vítr. Je to lepší a rychlejší než někde doma. Navíc tím nezvyšujete vlhkost. Někdy to sice může být fajn. Třeba když jsme měli tak trochu přetopeno a pan domácí nám tvrdil, že to topí stejně jako jindy, kdy tam byla zima.

A je to takový srandovní, staromódní. Sledovat počasí, jestli zítra můžete prát, aby vám to venku hezky vyschlo. Taková legrace.

Jo a málem bych zapomněla, prý je to lepší i kvůli prádlu, ale už nevím proč. Sluníčko snad dělá bílou bělejší. A možná je i prádlo nějak voňavější, když je z venku.

P. S.: Z venku se píše odděleně. :-)

Co všechno je mozek?

Woodward (2011, s. 10–11) uvádí, že mozek je nejsložitějším orgánem těla. K zajímavostem určitě patří, že 77 % mozku tvoří voda a každou minutu proteče mozkem okolo jednoho litru krve. Ta mozek zásobuje kyslíkem. Právě mozek spotřebuje asi pětinu celkového množství okysličené krve. Ačkoliv tento orgán představuje jen 3 % hmotnosti těla, spotřebuje 17 % celkové energie.

Thakore (2008, s. 28) přirovnává mozek k automobilu – čím víc toho víte o vozidlech a jejich řízení, tím lepšími jste řidiči. „Jestliže se budeme zajímat o to, co nejlépe našemu mozku vyhovuje při učení a práci, odmění se nám tím, že nám bude lépe sloužit. Budeme dostávat více inspirativních nápadů, budeme si lépe vybavovat potřebné informace a snáze přicházet na tvůrčí řešení nejrůznějších problémů.“

Každá část plní svůj speciální úkol (v závorce jsou uvedena různá označení, především hovorová):
  • Velký mozek (cerebrum, levý a pravý mozek) je největší částí mozku a je vývojově jeho nejmladší částí. Je zodpovědný za myšlení a jednání. Analyzuje smyslová data a ukládá vzpomínky. My lidé ho máme mnohem věší než zvířata, což z nás činí inteligentní bytosti, protože tato část mozku je sídlem vědomého myšlení. Velký mozek je tvořen dvěma hemisférami, které se skládají ze čtyř laloků, z nichž každý má svou specifickou funkci.
    • Čelní lalok se věnuje myšlení, tvorbě řeči, emocím…
    • Spánkový lalok slouží k rozpoznávání zvuků.
    • Temenní lalok zpracovává smyslové informace, především z kůže, svalů a kloubů.
    • Týlní lalok vyhodnocuje zrakové informace.
    • Trámec mozkový (vazník, corpus callosum) je svazek nervových vláken spojující obě hemisféry mozku.
  • Limbický systém (savčí mozek, střední mozek) tvoří dvě bazální ganglia (starají se o spouštění pohybu) a talamus, jenž přenáší smyslové signály z celého těla do velkého mozku. Tam jsou dešifrována a analyzovány. Limbický systém odpovídá za učení a krátkodobou i dlouhodobou paměť, také v těle udržuje homeostázu = stálé prostředí (teplotu těla, krevní tlak, srdeční frekvenci, úroveň cukru v krvi). Podílí se na emocích nutných pro přežití – pohlavní pud a pud sebezáchovy. Do limbického systému patří i hypotalamus (mozek mozku). To je maličký orgán o velikosti asi poloviny kostky cukru a váze čtyři gramy. Stará se o regulaci hormonů, sexuální touhu, emoce, pití, jídlo, tělesnou teplotu, chemickou rovnováhu, probouzení a spánek a také řídí hlavní mozkovou žlázu – hypofýzu. Hypotalamus rozhoduje o tom, co upoutá naši pozornost. Díky němu si ve správnou chvíli uvědomíme pocit hladu nebo že se oteplilo.
  • Hypofýza (podvěsek mozkový) je žláza, která do krve vylučuje hormony. Ty ovládají mimo jiné růst a vývoj těla.
  • Mozkový kmen (primitivní mozek, plazí mozek) je napojen na míchu a spojuje zbytek těla s mozkem. Ovládá základní životní funkce: srdeční činnost a dýchání. Řídí spánek a bdění, teplotu a trávení. Buzan (2007, s. 40) uvádí, že podle posledních průzkumů je tato část mozku inteligentnější, než jsme se domnívali, neboť krokodýli a aligátoři – mají jen tento mozek – mají vysoce rozvinuté sociální chování a dokonce jsou schopni citů.
  • Mozeček (malý mozek, zadní mozek, cerebellum) se nachází v zadní části mozku. Ovládá rovnováhu a pohyb těla v prostoru. V paměti uchovává základní naučené reakce.
P. S.: Ganglion je pořádně zákeřnej! Jednak je rodu středního. Kromě 1., 4. a 5. pádu se skloňuje podle vzoru "moře" a v těchto pádech podle vzoru "město". Nebo jej můžete skloňovat jako by bylo rodu ženského - ta ganglie podle vzoru "růže". To abyste věděli, jak je těžký psát odborný články. ;-))

pondělí 10. března 2014

Štěstí je v mozku

Senzační kniha, kterou jsem si oblíbila, a půjčuji si ji z knihovny znovu a znovu je od S. Parlette: Tipy, triky a techniky pro trénink mozku. Líbí se mi jeho kreativní cvičení, která jsou zajímavá a zábavná zároveň. „Všechno, co si uvědomujeme, všechno, co víme, všechno, co cítíme, všechno, co si myslíme, se odehrává uvnitř zhruba jedenapůlkilové rosolovité hmoty, kterou nazýváme mozkem. Tento orgán, který má tvar ořechu, je natolik bezbranný, že bez lebečních kostí, které ho chrání, by prostě vytekl jako želatina.“ (Parlette, str. 7)

Mozek je zajímavý tím, že se přizpůsobuje podle našich potřeb. Aktivní spojení dostávají více růstových faktorů než ta, které nepoužíváme. Není nám tedy souzeno, kolik toho může náš mozek vykonat. Svoje schopnosti můžeme rozvíjet nebo také ničit, záleží na tom, jak se jim věnujeme. Mozek se chová jako sval. Jestliže jej cvičíme, zůstává ve formě. Na druhou stranu talent, který nepodporujeme, zakrní. A to platí pro všechny výkony mozku. Stejně jako psaní na psacím stroji nebo angličtinu můžete trénovat i svou schopnost cvičit se pro větší štěstí. Naše pociťování je určováno spojeními v mozku. Ta se sice snáze utvářejí v dětství, ale stále máte možnost svoje štěstí ovlivnit.

„Mnohé formy učení jsou s vědomým vnímáním spojeny i u člověka – je takřka nemožné, aby začátečník jel na kole bez vskutku velikého soustředění. Vědomé zabývání se nějakou činností nebo předmětem zřetelně posiluje jejich ukotvení v mozku. Podle všech předpokladů se dobré pocity rozvíjejí silněji právě tehdy, když se jimi zabýváme, i když přesný neurologický důkaz není prozatím k dispozici. Rozumně jedná ten, kdo vytěží z krásných okamžiků svého života vše, co je jen možné: vštěpuje zřejmě do svého mozku to nejlepší.“ (Klein, str. 68)

A pozor! Podobně to funguje i s bolestí. Klein uvádí, že výzkum neuropsycholožky Herty Florové ukázal, že věnování pozornosti bolesti ji činí ještě nesnesitelnější. „Vnímání bolesti je přinejmenším zčásti naučené.“ Jevilo se jí podezřelé, že většími bolestmi trpí ti, o něž partneři láskyplně pečovali. Nemocní, jejichž partneři se k jejich nářku stavěli s určitým odstupem, se zdáli odolnějšími vůči bolesti. Při pokusech s ponořováním rukou do studené vody bylo prokázáno, že i soucítící osoby prožívaly bolest se svými známými. Zajímavé na tom je především to, že jakmile láskyplný partner zmizel z dohledu, reagoval mozek trpícího na chlad daleko slaběji. Z toho plyne, že „ten, kdo se zabývá svou bolestí, posiluje u sebe její vnímání.“ Florová na zobrazeních mozku dokonce mohla pozorovat, jak se bolestí zabývá stále větší část mozku.

Co z toho plyne? Užívejte si krásné chvíle, hledejte každý den (zcela vědomě jako Pollyanna), čemu byste se mohli těšit, z čeho byste mohli mít radost, hýčkejte se různými potěšeními, protože jak pravý vietnamský zenový mnich Thich Nhat Hanh: „V každém okamžiku, v němž vnímáme něco poklidného a krásného, v sobě zaléváme sazenice klidu a krásy. (…) Jiným sazenicím, sazenicím strachu a bolesti, se však v těchto okamžicích vody nedostává.“

Zdroje:
KLEIN, Stefan. Vzorec štěstí, aneb Jak vznikají dobré pocity. Vyd. 1. V Brně: Alman, 2004, 167 s. Cesta k poznání. ISBN 80-867-6604-7.
PARLETTE, Snowdon. Tipy, triky a techniky pro trénink mozku. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 397 s. Universum (Knižní klub). ISBN 80-717-8661-6.

neděle 9. března 2014

Knihy o mozku

Mozek, paměť, kreativita, učení, motivace a další podobná témata mě snad vždy přitahovala. Možná taky proto jsem šla studovat management. Tam se tohle učí, teda jenom nějaká část. A když už nejsem ve škole, studuju sama. Zatím mám pročtené jen následující knihy a to třeba ještě ne úplně celé. Každopádně na sedm zajímavých článků o mozku by to stačit mohlo. Příští týden je totiž týden mozku. Tady jsou:
  • BUZAN, Tony. Mentální mapování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-200-3. Senzační kniha, kterou mám moc ráda. Jednu dobu jsem děsně ulítávala na mentálních mapách a díky nim se mi na vysoké podařilo zvládnout hned několik předmětů. Kdyby nebylo jich, neměla bych šanci.
  • HOWARD, Pierce J. Příručka pro uživatele mozku. 3. vyd. Praha: Portál, 2002, 397 s. Universum (Knižní klub). ISBN 80-717-8661-6. – Tak trochu přechod mezi vědou a praktickou příručkou. Docela fajn kniha. Líbí se mi, že autor sám navrhuje, jak využít různé vědecké poznatky. Na druhou stranu bych asi trochu vytkla to, že některé rady jsou takové celkem samozřejmé a nebo dost podivné.
  • KLEIN, Stefan. Vzorec štěstí, aneb, Jak vznikají dobré pocity. Vyd. 1. V Brně: Alman, 2004, 167 s. Cesta k poznání. ISBN 80-867-6604-7. – Fantastická kniha, která je plná vědy a spousty různých rad, doporučení a poznatků o štěstí. Přímo mozku se věnuje kapitola číslo čtyři.
  • LILIENFELD, Scott O. 50 největších mýtů populární psychologie: opravník obecně oblíbených omylů o lidském chování. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2011, 349 s. ISBN 978-80-242-2998-0. – Zajímavá kniha, i když k ní mám opatrný přístup. Jak můžete vědět, že je něco mýtus? Ve vědě je možný snad úplně všechno. A když je nějaký mýtus hodně rozšířený, těžko se vyvrací a vy se ho nechcete vzdát, protože už jste si na něj zvykli. Připadá vám známý a přestanete-li mu věřit, ztrácíte pevnou půdu pod nohama.
  • PARLETTE, Snowdon. Tipy, triky a techniky pro trénink mozku. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 397 s. Universum (Knižní klub). ISBN 80-717-8661-6. – Úžasná kniha plná zajímavých nápadů. Útlá a rozhodně stojí za přečtení a vyzkoušení.
  • THAKORE, Abhishek. Superstudent: jak se stát vynikajícím studentem. Praha: Ekopress, 2008, 144 s. ISBN 978-80-86929-38-5. – Skvělá kniha o tom, jak se co nejlépe učit. Ale ne jen memorovat, ale taky o jídle, o spánku, o tom, jak vás to bude více bavit... No, o mozku tam toho vlastně moc není... možná nic...
  • WOODWARD, John. Trénuj svůj mozek a budeš génius: [vše o tvém skvělém mozku a jak ho cvičit]. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2011, 192 s. Universum (Knižní klub). ISBN 978-80-242-2851-8. – Vypadá a nejspíš i je to kniha pro děti, ale je plná nejrůznějších zajímavostí a jak s oblibou říkám, je v ní všechno podstatné, aniž by tam bylo zbytečně moc omáčky, jak to v knihách pro dospělé bývá, aby vypadaly „vědečtěji“.

Rovnou začněte podnikat odpovědně

Možná znáte společnost Pret. Já ne, ale zaujalo mě, že začali podnikat rovnou s něčím odpovědným. Společnost Pret vznikla v roce 1986 a stala se předním prodejcem sendvičů ve Velké Británii. Věnují se rychlému občerstvení, které má být zdravé. Mají organické potraviny bez konzervantů. Zde bych ráda poznamenala, že u nás se výrazem organický myslí bio. A k tomu snad jen malé poučení – bio bylo vymyšleno jako přírodě šetrný způsob pěstování plodin, nikoliv něco, co dá lidem zdravější jídlo. Dá se snad věřit tomu, že méně stříkané a hnojené ovoce či zelenina budou z pohledu zdraví lepší a možná i výživnější, protože se jich urodí méně, a tak v sobě budou mít více chuťových látek. Společnost také vzdělává zákazníky v oblasti recyklace a zdravé výživy. Připadá mi, že vzdělávání zákazníků se tento týden omílalo snad každý den. Ale něco na tom asi je.

Dvě pražské čajovny

Co se týče návštěvy Prahy, kterou jsem si pracovně označila za devátou, rozhodně jsem zažila i jiné věci než CSR Akademii pro pokročilé. Ale moc toho nebylo, tak jsem si to nechala spíše na závěr svého vyprávění. Ono to taky bylo spíše na závěr i mého pobytu, protože jsem tam zůstala až do pondělí 24. února.

Ve čtvrtek a v pátek jsme navštívili dvě pražské čajovny. Původně jsem v obou chtěla něco nakreslit, třeba konvičky s hrníčky, protože na kreslení teď tak trochu ulítávám a odreagovávám se jím a taky si tvořím sbírku vlastních kreseb konviček, které jsou mojí vášní. Právě jsem je doma začala počítat a mám jich nejméně osm. Na svou obhajobu musím uvést, že jsem jich asi tak polovinu dostala, takže jsem jen poloviční blázen, než si myslíte. ;-)

První navštívenou je Čajovna Shi-Sha II. V letáčku mě pobaví: "Čajovna by měla být klidnou oázou, kontrastující s ruchem, hlukem a zápachem okolního velkoměsta." Zaujme mě čaj Živý Mrtvý, což je kombinace Pu Erhu a Lapsan Souchongu. Pořádně nechutně zní textík: „Výsledný nápoj s vůní čerstvě exhumovaného hrobu,“ ale nedivila bych se, kdyby to byla pravda. Domu si ji sice koupit nemohu, ale tady na ni nemám odvahu. Na zítřejší prezentaci chci být čilá a po tomhle bych se možná nevyspala.

Zkoušíme Hříšný tanec a Grenadinu, kterou paní čajovnice poněkud přelouhuje, takže není dobrá. Domů si pro radost kupuju tři čajíky za přiměřenou cenu, i když v čajovně Oxalis mi nepřijde jako nejlepší nápad. Ale ten Osmanthus oolong od nich miluju. Dneska si kreslím konvičky.

Původně jsem chtěla kreslit i v čajovně U Čtyř draků, a to nejen konvičku – tentokrát jsme si dali oolong (jakousi větev ;-))) – ale taky draky. A nejlíp všechny čtyři. Jenže jsem po tom sushi byla tak přecpaná, že jsem se spokojeně natáhla na sedací pytel a na chvíli dokonce usnula. A na kreslení draků tam stejně byla moc tma. Ale bylo to tam opravdu pěkný, i když věž je věž!

sobota 8. března 2014

8. března: Mezinárodní den žen

Mezinárodní den žen (ve zkratce MDŽ) je mezinárodně uznávaným dnem stanoveným roku 1975 Organizací spojených národů k výročí stávky newyorských švadlen. Ve Spojených státech vznikla „v roce 1903 Women´s Trade Union League, která se o pět let později podílela na organizaci generální stávky v newyorské textilní továrně. Přes dvacet tisíc zaměstnankyň tehdy stávkovalo po třináct mrazivých zimních týdnů za zlepšení pracovních podmínek a zvýšení mezd. Většinu z nich však stála účast ve stávce místo.“ Poprvé byl tento den slaven 28. února 1909 po vyhlášení Americkou socialistickou stranou. Mezi jeho cíle patřilo volební právo žen, které máme v Čechách od roku 1919. Takže to ještě není ani sto let! A jak jsme si na to zvykly, že už si toho ani nevážíme!

Datum 8. března se ustálilo až po 1. světové válce. „Svátek se rychle rozšířil, jeho obsah kolísal od politického a feministického protestu po apolitickou socialistickou obdobu Svátku matek.“

Leckde se objevuje kritika MDŽ jako komunistického svátku. Pro ženy byly organizovány nejrůznější estrády, jako dárek dostaly zástěry, ručníky, mýdla, voňavky, karafiáty, chlebíčky, zákusky a minerálku a muži se skoro vždy opili.“ A víte, že by mi to nevadilo ani dnes? Teda o zástěru bych asi každý rok nestála, ale chlapi pijou stejně, tak proč nedostat od podniku nějaký malý dáreček. Mně by to tedy radost udělalo. Těší mě i podnikový kalendář s citáty místo obrázků. V článku Záleží jen na nás, jak se k MDŽ zachováme autorka vhodně upozorňuje, že jinde na světě se ženy nemají tak pěkně jako u nás. V mnoha zemích stále bojují o svá práva a postavení. Ale i u nás jsou ještě často postaveny před volbu: dítě nebo kariéra, a to ani nemusí být nějak slibná, ale zkrátka práce. A zkuste říct, že o dítě nestojíte, ale chcete podnikat. To po vás málem hážou kamením.

„Tento den by měl být o úctě, porozumění, pochopení a lásce. Neměl by být jen pouhou přehlídkou díků za odvedenou práci, nebo politováním kvůli těžkým životním podmínkám. Měl by být příležitostí pro výstavy, konference, přednášky a nejrůznější akce. I když 8. březen může mít pro různé lidi odlišný význam, vždy by měl být chápán i jako připomínka boje žen za svobodnější a spravedlivější svět.“

Dříve se k MDŽ dával rudý karafiát s asparágusem. A jak ho oslavíme letos?

Zajímavý článek si můžete přečíst zde.

A jak ho oslavit?
  • Udělejte si něčím radost.
  • Kupte si domů nebo na zahradu květinu. Hrnkovou nebo řezanou, sazeničku…

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_%C5%BEen
http://archiv.slovackytydenik.cz/index.php?id=34950
http://zena.centrum.cz/clanek.phtml?id=772868

Dobrý skutek zdarma ;-)

Víte, že na portálu PesWeb můžete naplnit psí misky v útulcích jen pouhým kliknutím? Stačí jít na hlavní stránku www.pesweb.cz a kliknout na ikonu Naplňte misky. Navíc, pokud budete přihlášeni pod svým profilem, načtou se Vám misky i na něm, uvidíte tak, kolik mističek jste pro opuštěné pejsky již naplnili. Plnit misky můžete každý den jednou. Nadační fond Psí Naděje se pak postará o to, aby se takto naplněné misky dostaly k pejskům do útulků.

pátek 7. března 2014

Running sushi

O sushi jsem se asi poprvé doslechla na kreslení. Pak od kolegyně a pak jsem si ho udělala. O tom jsem tu už psala: Pátek v Praze. Jednou jsem na něm byla v Praze ve Flóře (obchoďák). Už tehdy jsem chtěla vyzkoušet running sushi. Zaplatíte vysokou fixní částku a můžete ochutnat cokoliv, co kolem vás pojede po běžícím pásu. Můžete sníst, co se do vás vejde a je tam spousta různých věcí. Ale můžete tam být jen dvě hodiny. A já jsem pochopitelně moc zvědavá. Řekla jsem si, že to bude jako odměna za projekt do CSR Akademie a taky jedině v pátek jsme skončili dostatečně brzy, abych se tam dostala před pátou hodinou večer. Od pěti je to totiž ještě o stovku dražší.

Pásy jsou vlastně dva – v tom horním jsou teplé potraviny a v tom spodním studené. Radši jím nejprve teplé jídlo a slané a až později studené a sladké, tak jsem se podle toho zařídila. Na talířku vypadajícím jako podšálek je vždycky jenom malinkatá porce, třeba tři krevety v pálivé omáčce. No, ty byly výborné. Mňam, krevety mám ráda. Vzala jsem si je asi třikrát. Jen jsem nepřišla na to, jak je jíst elegantně. Podle mého názoru se musí oloupat a to je pak od nich člověk celý zalepený.

Zrovna tak jsem se olizovala po kuřecím mase na kari omáčce. Na talířku bylo také pár fazolových lusků a malých mrkviček. To byla taková lahůdka. Umět to taky takhle udělat! Naproti tomu takové tmavší maso mě příliš nezaujalo. Omáčka u něj byla ucházející, ale jinak jsem ani nepoznala, jestli je to hovězí. Zajímavý byl také pytlíček z jakéhosi těsta, který vypadal jako kožený měšec na peníze jen v hodně malé variantě a byl plněný směsí, která připomínala vietnamské závitky. Obalovaným kusem ryby jsem pohrdla, protože na smažené si moc nepotrpím. I když jsem byla zvědavá, co se skrývá uvnitř. Takových kousků tam bylo více. Jedny připomínaly rybí prsty, jiné měly tvar válečku a další si už ani nepamatuju. Balíček alobalu skrýval kousek kukuřice. Zajímavě vypadala i kulička obalená v sezamu, ale na tu už taky nedošlo. Zato kulička v kokosu byla naplněna překvapivě vláčnou makovou náplní tak trochu připomínající pudink. Ta byla skutečně lahodná. Měla jsem jen jednu, ale byla to opravdová delikatesa. Málem bych zapomněla na dvě taštičky z listového těsta plněné ani nevím čím. Možná jsem je neochutnala, i když si je tak dobře pamatuju.

Ve studeném pásu mě zaujaly plátky nudliček čehosi zeleného. Vypadalo to jako zelný salát, ale asi to byly mořské řasy (možná wakame?), ale rozhodně to bylo hnusné – tedy pro moje chuťové buňky. Saláty mám ráda spíše kyselé, nebo kyseloslané, sladké ne. I zelí nejím sladké, takže tohle byla jediná věc, která mi nechutnala. Bylo tu především sushi. Tři malinkaté kousíčky – jeden s lososem, další s ředkví a třetí s okurkou nebo avokádem, zkrátka barevně každý jiný. Nebo jeden větší obalený v oranžovém kaviáru. S tím byla trochu potíž jak při namáčení do sójové omáčky s rozmíchaným wasabi křenem, tak i při jídle. Do pusy se to vešlo, ale trochu to byl boj. Na jiném talířku byly dva střední kousky, každý obalený v kaviáru jiné barvy. Občas kolem projížděla hromádka rýže přikrytá kusem lososa, avokáda nebo nějaké bílé ryby, která mi nechutnala. Zajímavé je, že tu rýži připravují tak, že se dá pěkně chytit hůlkama, namočit do té sojovky a sníst. Málem bych zapomněla na malé krevetky (nebo nějak jiné zvířátko), které se loupaly a namáčely do sójové omáčky, kostku něčeho jako tavený sýr.

Z toho, co jsem si nevzala a přitom si to pamatuji, můžu zmínit zelný salát (nebo to tak aspoň vypadalo), mističku pálivé omáčky typu harrisa ale takové polotekuté a s červenými kousky – u Číňanů je běžně k dispozici a pálí jak oheň – kousky zázvoru nakládaného tak, aby byl růžový. Pokud vím, dělá se to umělým barvivem a moc se mi tento způsob nelíbí.

Jídla se možná tak trošku obměňují, protože večer k nám přijela miska plná bílé tekutiny. Zvědavě jsme ji ulovili a potvrdil se můj odhad, že by to mohlo být kokosové mléko. Vespod byly malé kuličky želatiny, jejichž smysl nám unikal. Ve stejném typu misek se nacházel jakýsi čokoládový pudink. A v jiných tři kousky litchi kompotu ve šťávě. To byla taková lahůdka, že jsem si je ulovila hned dvakrát. A ještě tam byl úúúúžasný dezert z listového těsta s něčím připomínajícím pudink uvnitř. Bylo to sladké a velice lahodné. Navrchu to bylo posypáno oříšky nebo něčím podobným.

Srovnání propisek

Závěrečné představení našich projektů se odehrává ve sklepě čtyřhvězdičkového Hotelu Rott na Malém náměstí. Je to tam hezké a jídlo mají skvělé. Jen musím říct, že propiska od ČEZu je rozhodně lepší. Hned si vzpomenu na našeho učitele marketingu na vysoké, jak nás varoval, že reklamní předměty musí být kvalitní a v pořádku, protože na sobě nesou naše logo, a tudíž nás reprezentují.

Co mi hlava nebere (3): Beze mě nepoletíte!

Asi už jste to četli. Je to dneska na Novinkách. Ale já na to koukám, jako by byl apríl. Než to sem napíšu, radši se ještě podívám do kalendáře, třeba si z nás jen někdo vystřelil. Ale ne... nebo ne aprílově. Občas se stávají i věci, kterým se člověk zdráhá uvěřit. Málokdo si dokáže vymyslet takovou hovadinu, která se v životě stane. A nebo tak úžasný romantický příběh. Někdy si říkám, že kdybych popsala, co jsem slyšela nebo zažila - třeba o tom jak se dva lidi můžou seznámit - nejspíš by tomu nikdo nevěřil. Je to až moc náhod a romantiky. ;-)

A stejně podivně zní to, že Mahdí al-Amirí, syn iráckého ministra dopravy, nestihl letadlo, které na něj navíc šest minut čekalo, a tak vydal příkaz, aby mu v Bagdádu nedovolili přistát. A tak se i stalo s výmluvou, že probíhal úklid přistávací dráhy. Piloti se to dozvěděli po dvaceti jedna minutách letu, takže museli otočit a vrátit se do Bejrútu. Žádné další letadlo společnosti Middle East Airlines (MEA) už včera do Iráku nevyrazilo.

Úplně vidím, jak někomu vysvětluju, že nepřijdu na obchodní schůzku, protože syn ministra dopravy zakázal našemu letadlu přistát, když odletělo bez něj... Takovou pravdu bych si snad ani nemohla dovolit říct, aby mě neměli za blázna nebo za lháře... i když.... něco takového bych si vymyslet určitě nedokázala. A to si myslím, že mám bujnou fantazii.

Povídání o kávě

Věra nás seznámila s tím, že 25 milionů lidí žije z produkce kávy. Kafe je právě druhou nejobchodovatelnější komoditou. Pěstuje se v rovníkovém pásu. O kávě jsem toho mnoho nevěděla vzhledem k tomu, že ji nepiji. Ale jednou jsem byla na skvělé přednášce o čaji a kávě, a tak pro mě všechno nebylo tak docela novinkou. Zejména si pamatuji, že ač se to nezdá, čaj a káva jsou si docela dost podobné. Jednak svým složením – obojí má kofein, i když u čaje se mu říká tein a uvolňuje se z něj pomaleji a v menším množství – jednak růstem a zpracováním. Podobně jako čajovník, může i kávovník dorůstat až čtyřmetrové výšky, ale to není zrovna praktické, a tak bývá upravován na nižší výšku. Květ kakaovníku připomíná svou vůní jasmín.

V „ideálním“ případě (je to šetrnější) se kakaové boby sbírají po jednom. Perou se a pak se odděluje tělo od dužiny, která má trpkou chuť a slouží jako hnojivo. Znovu se perou a pak se suší 3–5 dní na slunci. Pravidelně se míchá. Překvapením pro mě je, že v jednom zrnku jsou dvě třešně. Může tam být i jen jeden, to se pak nazývá pearl beans a káva udělaná pouze z takovýchto bobů je intenzivnější a velmi výrazná. Správně se plody kakaovníku nazývají třešně, nikoliv boby. Káva se dává do šedesátikilových pytlů. Svou vůni (pro mě smrad) a chuť získává káva až upražením, což je velká alchymie a pražič je velice ceněným odborníkem. Káva z různých zemí má být pražena zvlášť a smíchána až poté. Tchibo to tak prý dělá. Jedno přepražené zrníčko prý může zkazit celou várku.

Americké kávy jsou hutnější, kořenité a voňavé. Největším producentem je Brazílie. Vyprodukuje se v ní až 70 % celé kávy světa. Paradoxně se do země káva nesmí dovážet. Kávy z Afriky jsou velmi kvalitní a mají spíše lehký květnatý nádech. Jsou takové lehčí. V Africe se pěstuje převážně arabica, zatímco v Asii robusta. A teď k rozdílům mezi těmito dvěma základními druhy. Arabica je jemná, pěstuje se jí 60 % a je dražší. Nositelem chuti jsou oleje a ty na sebe navazují kyselinky, proto bývá arabica někdy chuťově nakyslá. Roste ve větších nadmořských výškách. Je náchylnější na výkyvy teplot i na škůdce. Potřebuje péči. Z keřů arabicy lze sklízet za čtyři až pět let, zatímco z robusty můžete sklízet už po dvou třech letech.

Robusta je velmi hořká káva a ve směsích napomáhá pěnivosti. Není tolik náchylná na škůdce a snáší i mrazíky. Lze ji pěstovat i v nižších polohách. Obě kávy jsme dostali ochutnat. Pustila jsem se do testu, která je která, ačkoliv kávu nepiju a považuju ji za hnus. Podobně to i dopadlo. První vzorek byl nechutně kyselý. Bléé. Řekla bych, že to bude tedy arabica, ještě zkusíme druhý a uvidíme. No, něco tak hnusně hořkého jsem snad v životě neměla. To ani Bernard není tak odpornej. (Pivo taky nepiju.) Takže výsledek byl jasný. První arabica, druhé robusta. To nám snad ani nemusela dávat hádat, když to poznám i já! Ale chyba lávky. Z šestnácti lidí to čtyři neuhodli. A přitom měli padesátiprocentní pravděpodobnost, že to můžou i bez ochutnávky tipnout dobře. To vážně nechápu, vždyť v tom byl tak diametrální rozdíl!

Profil chuti českého zákazníka je prý hořko-sladký. proto český zákazník preferuje robustu. Jihlavanka je 100 % robusta. Později je mi doma tvrzeno, že ne, že mají rádi arabicu. Tak nevím. Možná jsme výjimka. Každý stát v Evropě má jiný profil chuti. Stejně jako my to mají Francouzi, naopak Němci a Rakušané mají radši spíše kyselinky a Tchibo má tedy více arabicy, protože je německou společností.

A ještě pár odborných poznámek na závěr: Káva z měkké vody je kyselá jako šťovík, i když je to robusta. Praha prý má ideální vodu s tvrdostí 7/8.

Když přidáte do kávy mléko, bude ji vaše tělo zpracovávat déle. Podobně je to i s cukrem. A zpomalí se povzbuzující efekt. Z jiné přednášky vím, že káva je těžká na žaludek a pomůže vám, když do ní přimícháte rozdrcený kardamom, což ovšem ovlivní její chuť i vůni.