pondělí 29. prosince 2014

Vánoce jsou za námi, atmosféra zůstává

Venku je konečně už pár dní sníh. Fakt jenom Troška,
jeho pohádku jsme zhledli v televizi,
stromeček s purpurou voní v kuchyni
a kočky loudí spaní aspoň v předsíni.

neděle 28. prosince 2014

Vánoce u nás 2 (vánoční speciál)

Snídáme vánočku nebo spíš štolu
co na tom záleží, když jíme spolu.
Kocour se uloží pod vánoční stromeček,
vždyť je to taky náš malý dáreček.

Po návratu ze hřbitova jsou na řadě dárky – ale kdepak, žádný Ježíšek. Slavíme narozeniny. Takže dárečky a dokonce tvarohový dort s želatinou a ovocem – mmm, ňam. Škoda, že ho nemůžu sežrat celý, taková lahůdka (tři tvarohy a jedna smetana). A k tomu koukat na pohádku a chystat nahrávání té večerní. Vlastně to není potřeba – začíná totiž v sedm, a tak se na ni stihneme podívat. Potom si popřejeme se sklenkou „aperitivu“, rozdáme a rozbalíme dárečky. Máme léty prověřený systém, myslím, že velice dobrý. Každý rozbalí jeden dárek a začíná se od nejstaršího, tak se už v dětství předešlo tahanicím, ale taky nudě, kdybychom měli čekat, až si někdo rozbalí všechny dárečky…

Ale pěkně popořadě… nejdřív se kouká na pohádku v obýváku – velice výhodné: zatímco my se koukáme, Ježíšek naježí (úchylné slovo), pak mu trochu pomůžeme s našimi dárky (aby toho náhodou nebylo málo, že jo? ;-)), no a pak si popřejeme, sedneme k svátečně prostřenému stolu = červený ubrus se svíčkama, rozkvetlá barborka a větve ve váze ozdobené fialovými háčkovanými hvězdičkami, které jsme nechtěli dávat na náš druhý stromek. Bramborový salát a osmažený kapr obalený ve strouhance. Klasika. Dneska už sním celý řízek, dřív jsem nechávala část za těma velkýma kostma. Na cukroví už nemám chuť – na mlsání bude čas ještě jindy.

O půl desáté už poletujeme, fofrem se oblékáme a hurá do kostela na půlnoční. U nás je teda půlnoční v deset hodin, protože farář pak jede domů, nebo někam jinam, ale to nevadí, aspoň můžeme jít dřív spát. Cestou do města si povídáme o dárkách, pak asi tak hodinku stojíme vzadu v kostele a posloucháme kázání. Věřící nejsem, půlnoční je spíš tradicí – setkání se s přáteli a předání dárků a chvilka zamyšlení nad vlastním životem. A taky se chci podívat na betlémek, doma žádný nemáme. Jo a samozřejmě si zazpívat koledy, protože to už bohužel od smrti babičky taky neděláme a je nám to líto.

Je překvapivě teplo a nějaká paní v kostele skoro omdlí, naštěstí je ještě kus za námi blízko ke dveřím, tak ji vyvedou ven na vzduch. Cestou domů začíná pršet, nevadí, máme to kousek. A za pár dní nás čeká sníh, ale to v tuto chvíli ještě netušíme.

pátek 26. prosince 2014

Vánoční únos (****)

Na rovinu přiznám, že v tomhle případě nejsem zrovna objektivní. Motiv mi připomněl mou oblíbenou knihu Příliš mnoho manželů, a tak jsem se na zhlédnutí této komedie velice těšila už předem. Zpočátku mi praštěná (fakt hodně praštěná) blondýna, která si na Vánoce unese chlapa připadá moc velký úlet i na mě, ale v průběhu sledování se to trochu zlepší. Jasně, má to svý mouchy, ale je to fajn koukání a docela i komedie.

Gertrude „Trudie" Chandlerová (Melissa Joan Hart) pracuje jako servírka, chodí s Nickem, kterej je fakt divnej náfuka, a má úplně šílenou rodinu, především matku, která jí vnucuje růžové svetry, šaty a tak dále. Jak se pak můžete divit, že když se jí naskytne příležitost, vezme zbraň a unese prvního chlapa, který jí přišel pod ruku, aby hrál jejího přítele?

Jasně, mělo by jí už během následujících deseti dvaceti minut dojít, že se chovala jako blázen – unášet lidi nemůže věstit nic dobrého a těžko na něj může celou štědrovečerní večeři mířit zbraní… Mario López je docela fešák, takže pro ženy je film príma koukání, i když si třeba budou myslet, že si to chudák nezasloužil.

Otce diktujícího dětem budoucnost hraje Timothy Bottoms, matku s úchylkou na růžovou ladící k modrým očím dcery ztvárnila Markie Post, babičku June Lockhart, bratra Kyle Howard, dále hráli: Vanessa Evigan, Layla Alizada, Gabrielle Miller, Travis Milne.

Vánoční únos z roku 2007 má na ČSFD 56 %, což bych řekla, že je docela dobré vzhledem k tomu, jak je to bláznivé. Samozřejmě se bavím některými komentáři vyjadřujícími znepokojení nad orientací muže, který je nesvůj z toho, že ho unesla krásná žena… Např. Enšpígl: „Sledovat jak krásná holka unáší k sobě domů chlapa a vidět toho unášenýho blbce, jak se brání, vyhrožuje jí policíí a ohání se pomstou, považuju za pobuřující až přímo urážející mou klučíčí hrdost. Leckterou hezkou holku to po tomhle filmu může totiž od mého únosu odradit. Rád bych tedy ty davy holek, co se chystají na můj únos uklidnil a vzkázal jim, že se nebudu absolutně vůbec bránit a na svým vlastním únosu budu s dotyčnou slečnou únoskyní vzorně spolupracovat, tak, aby se únos povedl po všech strankách a bez nejmenších komplikací. Zkrátka slečně únoskyni můžu slibit, že mým únosem neutrpí žádnou psychickou ani fyzickou újmu.(8.12.2008)“

Vřele doporučuju s nadhledem, cukrovím a sklenkou něčeho dobrého. Pěknou zábavu.

čtvrtek 25. prosince 2014

Zlatá panna a prokletý bratr (***)

Příjemná pohádka o hezkém vztahu sourozenců a jejich lásce. Trochu zanedbané jsou čarovné prvky jako proč má někdo zlaté vlasy, někdo je prokletý a jiný umí začarovat člověka… ale není to zase tak strašné, že byste měli potřebu nad tím hloubat.

Pohádka je z roku 1982, a tak není barevně nejvydařenější a ani zrovna dvakrát akční, i přesto je hezké se na ni dívat. Možná trošku připomíná Popelku, ale přitom zůstane sama sebou. Trvá 55 min. a režírovala ji Zora Bachnárová. Hlavní postavu – zlatou pannu zde představuje krásná Jana Nagyová, která si zahrála v Arabele princeznu, jež měla původně hrát v tu dobu nemocná Libuše Šafránková. Juraj Ďurdiak hraje bratra krásné dívky – hrbatého ševce Jakuba. Eva Krížiková vystupuje v roli zlé macechy, která oba sourozence týrá. Kupodivu se jí Jakub nepostaví, ačkoliv by mohl být silnější než ona a brání ho statečnější sestra. Eva Večerová hraje jejich nevlastní ošklivou sestru Žofu, kterou by macecha docela ráda provdala za kralevice (Dušana Jamricha). Dále hráli: František Kovár, Karol Spišák, Jozef Dóczy, Marián Gallo.

Na ČSFD má pohádka 59 % a já ji mohu doporučit jako příjemnou oddychovku.

středa 24. prosince 2014

Vánoce u nás 1 (vánoční speciál)

Den před Štědrým večerem vyvrcholila panika – bylo potřeba pouklízet poslední drobnosti: vytahané knihy – Budou pohádky, na Sherlocka nebude čas! (A taky mám nachystanou novou literaturu k disertaci.) – pletení, poznámky k článkům na blog, pastelky – pořád si myslím, že „dneska“ už konečně zkusím kreslit podle Zentangle, na kterou jsem tak dlouho čekala… A samozřejmě je potřeba doháčkovat další hvězdičky na stromeček, doplést růžový šátek na štěpánský ples a ušít hvězdičkové prostírání…

Na Štědrý den vstávám s úsměvem – sníh sice není, ale aspoň svítí slunce. A taky se mi splnilo přání – letos budu mít stromeček ozdobený háčkovanýma hvězdičkama! Už letos. Myslela jsem, že bych je stihla do příštích Vánoc – celou tu stovku… Teď jich je něco přes dvacet.

Ráno koukám na poslední zbyteček černobílé Popelky. Skvělá! Ta zpívaná z roku 1969. Ke snídani si dám vánoční štolu s marcipánem a pak se dívám ještě na Zlatovlásku. Před obědem s rodinou ozdobíme stromek a uděláme polévku z kapra. Letos ladíme ozdůbky do zlata a červena, plus já tam propašuji svou modrou vzpomínkovou labuť z Kostelce nad Orlicí.

Po polévce se jdou balit dárky a pak tradiční cesta na hřbitov. Trochu se provětrat, zapálit svíčky… zjistit, že sousední hrob zmizel. Divné, takhle před Vánoci. A pak domů a ozdobit druhý stromeček (předčasný Ježíšek mi kromě výhry v Turistickém deníku, návštěvy přednášky, kde už nebylo místo, nadělil ještě druhý stromek – ten na moje háčkované ozdobičky).

Dneska už je jasné, že na plese růžový šátek mít nebudu... ale aspoň jsem si už nachystala šaty.

úterý 23. prosince 2014

Vánoční návštěva (***)

První vánoční „pohádka“, kterou jsem viděla ještě před Vánoci. Prvně jsem si říkala, že to bude nějaká blbost, ale když jsem se v programu dočetla, že moderátorka Carol Cartmanová (Tori Spelling) je krásná a bohatá, ale přitom nesnášenlivá, panovačná a nafoukaná a nemá ráda Vánoce a během Štědrého dne ji ve spánku krátce před její show v televizi navštíví duch zemřelé tety Marly a varuje ji, aby se začala chovat jinak, pokud nechce skončit stejně jako ona. A že jí v tom pomohou tři duchové, kteří se u ní v poledne zastaví.

Takže je jasné, že jde o trochu modernější povídku A Carol Christmas, jejímž původním autorem je Charles Dickens. Tento 92 minutový snímek z roku 2003 režíroval Matthew Irmas a na ČSFD získal pouhých 45 %. Domnívám se, že neoprávněně, protože ačkoliv jsem očekávala nehoráznou pitomost, bylo to dojemné a fakt dobré. Jasně, není to klasika, to ani omylem, ale jinak dobrý. Místo Timyho tu máme svobodnou matku Robertu (Nina Siemaszko), osobní asistentku Carol (jak vhodné jméno!!!), která se stará o svou čtvrnáctiletou dcerku. A duchové jsou příjemně klasičtí – minulé Vánoce, současné Vánoce a co bude někdy v budoucnu? Duch budoucnosti je suprovej, ten jeho výraz by fakt člověka vyděsil. Být na místě Carol, myslím si, že jsem se ocitla v hororu!

Sympatickýho chlapíka hraje Michael Landes, dále hrají: Gary Coleman, William Shatner, Dinah Manoff, Jason Brooks, Paula Trickey, Holmes Osborne, Holliston Coleman, Barbara Niven, Gage Golightly, David Chisum.

Zdroje:
http://www.csfd.cz/film/186018-vanocni-navsteva/

Steve Fisher

V Reflexu jsem si přečetla pár článků-fejetonů tohoto autora, některé mi připadaly hodně vtipné, jiné míň. Pak jsem k loňským Vánocům dostala jeho knihu Americká soda. Nejdřív jsem ani nevěděla, o koho jde. Dokonce jsem si ho spletla s tím chlapíkem od Applu – Stevenem Paulem Jobsem.

Ale pak jsem si na zadní straně obálky přečetla: „Ahoj! Jmenuji se Steve Fisher. Jsem Američan a nedávno jsem oslavil 20. výročí svého pobytu v Čechách…“ a došlo mi, že to je americký spisovatel a herec Steve Fisher, který žije v Praze od roku 1991. O Stevu Fisherovi si můžete na internetu přečíst mnohé, třeba i na stránkách Žiju s handicapem. Ale abych to vzala postupně:

Jako malý kluk si oblíbil Thurberův karneval (The Thurber Carnival) od Jamese Thurbera, jenž psal krátké a vtipné příběhy, k nimž kreslil karikatury, ačkoliv byl skoro nevidomý. Steve chtěl psát taky tak dobře, proto studoval obor Komunikace a psal vtipné příběhy pro školní noviny.

Po univerzitě jsem pracoval v public relations pro uměleckou taneční skupinu, potom zkusil dělat stand up komedii (à la Na stojáka), dostal malou roli v seriálu Miami Vice… potom odjel do Prahy učit angličtinu. Po roce se vrátil zpátky do New Yorku, ale po příletu z Prahy mu město připadalo velké, hlučné, ošklivé, špinavé, páchnoucí, drahé a nebezpečné, a tak se zase vrátil do Čech.

Dělal stand up komika v rádiu Metropolis, potom s kamarádem z Rakouska založil PR agenturu a vystupoval jako herec. Hrál s takovými velikány jako jsou Michael York, pak Anthony Hopkins, Bruce Willis, Jackie Chan.

A pak se to stalo – po návratu z práce se cítil špatně, žena ho odvezla do nemocnice, a když tam přijeli, zastavilo se mu srdce, zkolabovaly mu plíce i ledviny. Doktoři neměli tušení, co s ním je – dva měsíce ho udržovali v komatu v Thomayerově nemocnici. Měl sepsi, otravu krve způsobenou streptokokem, většina lidí na to umře. Jemu amputovali obě nohy pod koleny, levou ruku a všechny prsty, krom jednoho, na pravé ruce. Pro obyčejného člověka je to příšerná – neskutečně děsivá – představa, znám i pár lidí, kteří by raději umřeli, než tohle zažít. Ne tak Steve! On byl šťastný – že ho doktoři zachránili, že mu nemoc nepoškodila mozek. Dokonce se můžete dočíst: „Když mi řekli, co vše mi amputovali, řekl jsem: dobře, v pořádku, jsem přece tady zpátky!“ O tom, jak strašně bolestivé bylo chodit s protézama psát nechci, to si můžete přečíst v uvedených zdrojích. Na mě je to příliš drastické, protože si představuju, jak bych reagovala já. Proto je pro mě Steve hrdinou.

Po návratu z nemocnice psal chvíli na blog svého amerického kamaráda. Následně se seznámil s Milošem Čermákem a pak začal psát pro Reflex.

Má ženu a dva syny.


Včasná varování (ze stejnojmenného článku)


  • (Pod kapotou vlastního vozu) „Varování: Kapotu zase zavřete. Vážně. Proč jste to vlastně otvíral? Jestli je něco s motorem, stejně to nedokážete spravit, určitě ne tím, že budete dovnitř civět. Zavolejte radši automechanika a připravte si pěkných pár tisíc.“
Můžete si od něj přečíst například:

Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/282476-american-ktery-v-praze-unikl-smrti-a-splnil-si-svuj-sen/
http://www.zijushandicapem.cz/spolecnost/pribeh-stevea-fishera.html

pondělí 22. prosince 2014

Comeback – Heavy Christmas (****)

Comeback je český komediální seriál. Označení sitcom pro mě dřív znamenalo nadávku, ale pak jsem viděla Teorii velkého třesku a Susedia a můj názor se trochu změnil, ovšem Comeback jsem viděla jen párkrát a stále ho považovala za trapný. Když jsem ho včera zhlédla spíše omylem, byla jsem mile překvapená, jak vtipný může být.

Jinak situační komedie (z angličtiny zkráceně sitcom) je specifický druh komediálního seriálu, pro který je charakteristické, že se v něm vyskytuje jen málo postav (aspoň si je zapamatujete), které se v průběhu děje vyvíjejí. Na Wikipedii se dovídám, že děj jednotlivých dílů běžně končí ve statu quo, tedy ve stejném nastavení v jakém byl na začátku, což může být velice příjemné pro diváka, jenž některé díly nestihne. „Vtipné dějové zápletky bývají soustředěny nejčastěji na obyčejné prostředí (např. domov nebo pracoviště, škola), nevšední místa nebo postavy (vesmír, mimozemšťané) jsou vždy stylizovány do reality všedního dne. … Děj se obvykle skládá z vtipných dialogů a točí se nejčastěji kolem malých denních problémů.“ V některých sitcomech jsou vtipy zdůrazněny smíchem z publika, což je přesně to, proč je nemám ráda – obvykle mi to připadá spíše jako nepříjemné tlemení se, než běžný smích a často v situacích a u vtipů, které jsou tak trapné, že kdyby v pozadí nezněl smích, nikdy by vás nenapadlo, že se máte taky smát.

Námět na Comeback pochází od Tomáše Baldýnského, který je zároveň uměleckým vedoucím, Jiřího Vaňka, Petry Soukupové, Tomáše Holečka a dalších. Sitcom má 51 běžných dílů a 12 speciálních. V divácké anketě ANNO 2008 o nejoblíbenější pořad TV Nova získal sitcom třetí místo, a Martin Dejdar – představitel Ozzáka – byl zvolen „Mužem roku“. V roce 2009 své umístění zopakoval, Martin Dejdar se umístil na třetím místě.

Tomáš Matonoha představuje Tomáše Pacovského alias Tomi Paciho, bývalou diskotékovou hvězdu – zpěváka, který má nyní obchod s CD spolu se svým bratrem. František „Ozzák“ Pacovský (Martin Dejdar) – je asi nejvýraznější postava seriálu. Je to takový hloupočký poděs s dlouhýma vlasama, který má alkoholické sklony a je metalový nadšenec. Tito dva vychovávají dceru Tomáše Pacovského Ivu (Kristýna Leichtová). V tomhle díle mě pobavilo, že dárek pro Ivušku nemohl Lexa přečíst a místo Ivuška četl „vačice“. Problémy často řeší v Hospodě u Jezevce. Jeho majitelce utekl manžel s veškerým nábytkem, a tak je Simona Babčáková příšerně šetřivá matka. Její děti Lexa a Saša jsou proto stále u Pacovských. Matouš Ruml hraje pohodového, i když trochu divného kluka: Alexandra „Lexu“ Bůčka. Jeho příjemnou a roztomilou sestrou je Alexandra „Saša“ Bůčková (Marie Doležalová). Fanynkou Tomiho Paci je Marcelku Divićovou (Dana Batulková), která u něj v obchodě dělá prodavačku.

V tomhle díle je fantastický zejména Ozzák, který nemá rád všechny ty vánoční zdrobněliny: stromeček, rohlíčky, svíčky, Mrazík… o tom, jak to vymyslí lépe, se můžete sami přesvědčit na youtube. Kromě toho jsou tam i jiné vtipné hlášky, třeba ohledně pořizování vánočního stromečku.

Zdroje informací:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Comeback_%28seri%C3%A1l%29
http://cs.wikipedia.org/wiki/Situa%C4%8Dn%C3%AD_komedie

Michalův statek v Pohledi na Vánoce

Na zimu to moc nevypadá. :-(
V neděli 21. prosince jsme vyrazili na Michalův statek do Pohledi. Program začíná v deset hodin, stejně jako v sobotu. Dneska tu má být loutkové divadlo, na rozdíl od včerejšího vystoupení Škubánku, folklorního souboru ze Světlé nad Sázavou.

Nejprve si sami prohlédneme nevytápěné místnosti a pak si poslechneme vyprávění pana Holuba. Jsem trochu zklamaná, že se moc nerozpovídá o vánočních tradicích, kvůli kterým jsem přišla. (Nemám být trubka a mám si říct, že je chci slyšet.) Určitě toho o nich totiž hodně ví. Něco vím i já, jak píšu ty svoje vánoční článečky, ale vždycky prospěje dozvědět se něco nového a rozšířit si obzory. V mých článcích ještě pravděpodobně nebylo, že se dřív stromeček zavěšoval nad stůl, tady na Michalově statku mají pověšenou větev ozdobenou slaměnými ozdobami.

V rohu místnosti – ve Svatém koutě – seděl hospodář. Na stole bylo všechno, co se na statku urodilo. Dělaly se oplatky, které se mazaly povidly nebo medem, polévky – rybí či švestková omáčka (viz dále)… Na stolech stály talíře, což bylo velice sváteční, protože jinak se jedlo z jedné mísy nebo hrnce. Zbytky ze stolu se dávaly všemu živému v přírodě a na statku.

Světnice, dříve světlice, bývala místnost, kde byla kamna, ale přikládalo se do nich zvenku = z chodby, takže to byla (v tomto statku) jediná vytopená místnost. A světlice se jí říkalo proto, že při přikládání zvenku, v ní vlastně vůbec nebyl otevřený oheň a dým, takže byla krásně světlá. Tuto místnost obývali skoro všichni ze statku, někdy zde byli jen dva lidé a v jiné době například deset. Spalo se i na zemi.

Dárky se dávaly ráno, protože všichni obývali tuto jedinou vytápěnou místnost, tak by se dalo dětem těžko vysvětlit, že přišel Ježíšek, když byly uvnitř. Ráno, když se probudily, našly dárky od Ježíška, který přišel v noci. Dárky byly malé a skrovné, také se spíše dědily než nakupovaly stále nové – někdo dostal dřevěného koníka a později byl třeba jen přetřen jinou barvou, uděláno nové sedlo a bylo. Na Štěpánskou koledu chodily chudé děti – nejdříve dostávaly věcné dárky, například jablíčka, později peníze.

Nejvíc vpravo je špejchar, kde se hrálo divadlo.

Na závěr vyprávění se dovídáme, že starosta byl dědičný post, což mělo jisté výhody v tom, že se (alespoň většinou) snažil svému synovi předat vesnici i „účetnictví“ v pořádku. Podobně by to prý bylo, kdybychom měli místo prezidenta krále, který by předával království svému synovi. S tím se dá asi souhlasit, ale že bych nutně chtěla monarchii, to netvrdím.

Starosta měl odpuštěnou robotu proto, že vykonával dohled nad zacházením s majetkem obce a staral se o ni. Ke zrušení roboty došlo 7. září 1848. Dovídáme se, že to ale nebyla tak báječná změna, jak si někteří představovali. Od té doby se totiž musely začít platit daně v penězích, takže místo toho, abyste někde makali (nerozumím tomu, co je 20–30 % výkonu), jste museli platit penězi, které jste třeba neměli. Výhodou roboty bylo, že se „platila“ za statek jako celek bez ohledu na to, kolik na něm žilo lidí. Takže jste na ni mohli poslat toho nejlínějšího z vašich synů, který by doma stejně nic moc neudělal. Nebo se to dokonce dělalo tak, že jste si „odchytli“ pocestného, kterému jste dali stravu za to, že šel na robotu místo vás.

Od října 2014 je Michalův statek národní kulturní památkou, protože prezentuje vývoj lidového stavitelství na Vysočině od konce 17. století do počátku 20. století. Mimo jiné zde můžete vidět výrobu šindelů na střechu. Letos se národní kulturní památkou stala také sklárna v Tasicích, která byla založena roku 1796 a patří k nejstarším v Evropě produkujícím barevné, ručně foukané sklo. Nyní je prezentována pouze jako skanzen. Další národní kulturní památkou se v kraji Vysočina stal renesanční zámek Červená Řečice, který má mimořádně dochované opevnění.

Když se pokocháme chaloupkou jako takovou šupajdíme do špejcharu, kde se hraje loutkové divadlo o vánočním putování: Kašpárek jde do Betléma. Kočovné divadlo Rózy Blechové vzniklo na jaře roku 2012 a založila ho Lenka Volfová. Hrají v něm Radana Matějčková, Barbora Herchlová Hudečková a Slávek Brabec. Víc se na jejich stránkách bohužel nedovím. My viděli hrát jen dvě ženský, ale byly super! Jak si dokázaly vyhrát s hlasem… Když předváděly chrápajícího strýce, normálně jsem se rozhlížela kolem, jestli někde neuvidím to chrochtající prasátko. Bylo to krátké, vtipné a příjemné. Nejvíc se mi líbila trochu moderní čarodějnice – všelijak hudrající, že jí všichni lezou přes les a míří do Betléma za Ježíškem. A také byla super hláška: „Děti, znáte krále Herodesa? To byste měli, to je velký milovník dětí!“

Háčkované zvířátko
Ještě se jdeme podívat do baráčku naproti, kde jsou různé věci na prodej – například perníčky, i krásná chaloupka… Jedna paní neodolá a koupí ji dětem. Zdá se mi nemoudrý dotaz, která se jim líbí víc, pochopitelně, že každému jiná. Tak jednu vezme – průbojnější dítě vyhrává a druhé nevinně ukazuje na zbývající chaloupku a povídá: „Já nemám.“ Maminka musí hned vysvětlovat, že to je chaloupka pro oba.

Roztomilá a srandovní jsou pevně háčkovaná zvířátka prodávaná za rozumné ceny. Já je označím za nosály, přítel za mravenečníky. Prý to dělá nějaká paní z Havlíčkova Brodu v rámci boje proti plastovým hračkám. Také si prohlížím háčkované klobouky na stěně a panenky z kukuřičného šustí – to už je pochopitelně novější tradice, protože kukuřice u nás dříve nebyla. U obalů na mističky či hrnečky mě paní upozorňuje, ať si opatrně sáhnu, že to je speciálním přípravkem natužené do tvrdosti plechu. To bych zase netvrdila, ale třeba to opravdu odpuzuje prach a špínu a zůstane to dlouho bílé a krásné. No, o dekorace do bytu zas tak moc nestojím, ale aspoň mám nové informace, až mi zase někdo bude tvrdit, že na háčkování takovýchto dekorací musí být půl na půl umělotina z bavlnou – tak nemusí, záleží na tom, čím to „naškrobíte“.

V přilehlé vesnické hospůdce si Vánoce užijeme nejvíc. Je tam teploučko a mají příjemné ceny. Někteří si hned dáme výbornou domácí zelňačku – i když je bílá, smlsnu si na ní – jiní medovinu a perníček, musíme ochutnat také vánoční jablečný závin (štrúdl) a místní vánočku, a protože to neznám, zkusím švestkovou omáčku. Vůbec nevím, co mám čekat, a tak mám trochu strach, ale odvaha se mi vyplatí. Omáčka připomíná teplá řídká povidla s křížalami, oříšky a kořením. Je mírně kyselá, takže by se k ní jako přikousnutí docela hodil perníček, ale jinak je to fantazie.

P. S.: Perníčky jsou zdravé mlsání, protože správně se dělají z žitné mouky, medu a koření, aspoň tak nám to říkala paní v tom domečku se suvenýry. Perníčky jsou posvátným a obřadním pečivem, takže na ně patří maximálně bílá poleva, žádné barvičky. Recept na ty moje najdete na Angelika vaří: Prababiččina perníková srdíčka po 90 letech. Je v nich ale i cukr.

K přečtení:

Zdroje:
Ilona Ampapová, Národní památkový ústav

Recenze na krátké pohádky

Bernard Bear (**)
Je to docela příjemný kraťoučký (osmiminutový) snímek, na němž se podíleli: Sun Kyun Chung, Han Kil Nam a další, takže předpokládám, že je čínský nebo japonský. Na ČSFD jsem nic víc nenašla. První část byla o tom, jak se medvěd naučil lovit ryby na svůj ocásek místo na vlasec a druhá těžkostech roznášení ranních novin.

Kocour v botách a tři ďáblové (****)
Příjemně krátká pohádečka Puss in Boots: The Three Diablos má na ČSFD 76 %. Je z roku 2012 a trvá pouho pouhých 13 minut. Hlavní hrdina – kocour v botách – je požádán princeznou, kterou stojí za to vidět (!!!), aby našel z její koruny ukradené rubínové srdce. Zlodějem je Le Chuchoteur – Našeptávač a jen „tři ďáblové“ vědí, kde se skrývá. Hravá koťátka trochu připomínají Alvina a jeho brášky chipmunky.

Kung fu panda slaví svátky (***)
Vánoční speciálek o dračím mistrovi kung fu – o pandě Po, která se musí rozhodnout, zda bude trávit svátky s tátou husou Mr. Pingem nebo bude hostitelem všech mistrů kung fu škol. Snímek je docela ucházející, jen je už předem jasné, jak to skončí a na to, že se jedná o vánoční speciál je to i trochu smutné. Na ČSFD má 62 % a uvádí se, že trvá 21 minut.

Pro ptáčky (***)
For The Birds je tříminutový snímek z roku 2000, který vytvořil Ralph Eggleston. Na ČSFD má 92 %. Je o tom, jak malí hašteřiví ptáci nechtěj kamarádit s velkým. Dokonce dostal Oskara za krátký animovaný film.

Sheep in the Island (*)
Devítiminutový snímek o zlé ovci a jakési obludě, které spolu uvíznou na pustém ostrově. Ani vtipné, ani hezké. Líbil se mi snad jen ten konec, kdy se obluda lechtala pírkem a chlupatou ovci to nešimralo.

Tučňáci z Madagaskaru: Vánoční mise (*****)
Tenhle půlhodinový snímek můžu vidět znovu a znovu. Poprvé jsem ho viděla snad kolem roku 2007 a hned mě nadchl. Někde se píše, že tohle je Madagaskar 4. No nevím, na ČSFD jsem ho nenašla. Tučňáci z pohádky Madagaskar vyrazili na výlet do města, aby pořídili dárek medvědovi, protože je sám. Přesněji – Vojín vyrazil a ostatní Skipper, Kowalski a Rico ho šli zachránit.

čtvrtek 18. prosince 2014

Zlatý chléb (****)

Zase jednou trochu jiná pohádka, tentokrát s příjemnou venkovskou atmosférou. Žádné zámky, vybíravé princezny, odmítaní princové a spousta služebnice, teď je to trochu jinak. Po celou hodinu a deset minut budete mít pocit, že jste součástí jedné malé vesnice, kde každý vidí druhému málem až do talíře. Scénář k pohádce napsal Jozef Lenhart. Hlavní hrdinkou je Ľubka (Eva Leimbergerová), kterou její maminka (Kamila Magalová) opatruje jako oko v hlavě. Chce, aby byla krásná a našla si dobrého ženicha, který se o ni postará, protože nemá vůbec žádné věno. Až ji ukáže na muzice, bude už všechno jinak. Nápadníci se jen pohrnou.

Jenže… jenže milá Ľubka zjistí, že je krásná, nejkrásnější ze všech, a i když nemá plné truhlice zlata jako Julana (Emöke Vinezeová), dcera rychtářky (Iveta Kožková), stejně se řemeslníci točí jen za ní. Jenže jí to trochu stoupne do hlavy a milého pekaře Jakuba (Marko Igonda), kterého by i její matka schvalovala, odmítne s tím, že se nevdá jen pro bochník obyčejného chleba. Chce zlatý!

Kromě toho se začne parádit a chovat namyšleně. Však ji také ženské ze vsi pomlouvají, kde mohou. Dokonce i její matce přijdou říct: „O vašej Ľubke sa aj v pekle hovorí.“ Matka, ač si je vědoma toho, že její milované dítě se nechová vhodně, když si lehá do chlebového těsta, protože to jí dělá hebčí pleť, ale pohotově odpoví: „No vidíš, a o tebe ani za humnom nevedia. … A nabudúce nám príďte povedať zasa niečo múdre.“

A jak to bylo dál, se už musíte povídat. Já vám prozradím jen to, že nakonec svůj zlatý chléb, za který se chtěla vdát přece jen dostala. A taky kdo další tam hrál: Mamon (Jozef Fila), pán (Ján Gallovič), Vinco (Ondrej Koval), Krišpín (Milan Vojtela), Demeter (Peter Kadlečík), krčmář (Karol Čálik), žebrák (Vladimír Minarovič), sousedka (Marta Rašlová), tetka (Viera Štepová), kmotry (Adéla Gáborová, Žofia Martišová), sedláci (Igor Čillík, Lotár Radványi), zbohatlící (Tibor Vokoun, Ivan Petrovický, Imrich Boráras) další Eva Andělová, Lucia Gažiová, Henrieta Jančišinová, Ľudo Baroš, Robert Baroš.

Na ČSFD má pohádka jenom 45 %, což moc nechápu, ale už jsem se sama přesvědčila, že to hodně ovlivňuje, co jiného vidím před tím než píšu recenzi. Po naprosté volovině se i docela dobrá pohádka může dostat na čtyři hvězdičky a naopak po něčem výtečném, může i dobrá pohádka poněkud upadnout.

Doba ledová 4: Země v pohybu (****)

Z minulého dílu už známe Broskvičku, mamuťátko, které vyrostlo do puberty. Veverka Scrat vytvoří z pradávné Pangey současné kontinenty svým vtloukáním žaludu na nevhodném místě a následném roztočení zemského jádra. Rozdělení kontinentů ovlivní i naše známé. Slabší pohlaví zůstane na pevnině a mamut Many, lenochod Sid a tygr Diego jsou unášeni kamsi do neznáma. Na cestě domů je čekají různá dobrodružství. Mimo jiné i setkání s piráty. Kromě snahy o záchranu vlastního života se musí potýkat i s podivínskou Sidovou babičkou, která stále hledá a volá svého imaginárního mazlíčka Šmudlinku a celkově je dost divná… a proto ve filmu dělá nejvíc legrace.

středa 17. prosince 2014

Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů (***)

Myslíte si, že dinosauři už vyhynuli? Tak tenhle americký animáček vyrobený ve studiích firmy Blue Sky Studios vás přesvědčí, že tomu tak být nemusí. Film byl v roce 2002 vydaný společností 20th Century Fox v režii Carlose Saldanhy a Chrise Wedge. Scénář napsal Michael J. Wilson. V roce 2009 byl tento snímek v ČR s největšími tržbami a druhým nejnavštěvovanějším, takže si troufám říci, že ho zná ledaskdo.

O co jde tentokrát? Ellie a Manny čekají miminko a každý to zvládá nějak jinak. Manny nerví, protože chce být dobrým tátou, Diego má strach, že při pohodlném rodinném životě ztrácí své lovecké schopnosti. Sidovi připadá, že by si měl taky založit vlastní rodinu. Manny ho příliš neuklidní, když mu řekne: „Jednou taky budeš mít svoji rodinu. Potkáš bezva holku bez jakýchkoliv vyšších nároků, bez jiných možností nebo možná bez čichu…“ A to by nebyl Sid, aby něco neproved'. A to něco jsou mláďátka tyrannosaura, která si osvojí a začne je vychovávat, jejich pravá máma na to má ovšem trochu jiný názor, a tak si spolu se svými dětmi odnese i lenochoda. Naši přátelé ho jdou zachránit kamsi do jiného světa. Tam se seznámí s lasičákem Buckminsterem, řečeného Buck [bak]. Ten jim nabídne pomoc, ale má pár svých pravidel. Zaprvé – Buck má vždycky pravdu,…, „pravidlo číslo tři – ten, kdo prdí, pude jako poslední,“ na to jeden z bratrů vačičáků smutně svěsí uši a courá se dozadu.

Vtipné taky je, když se tihle dva nepříliš inteligentní vačičáci nadýchají jakéhosi plynu a pak se rozhodnou, že budou zpívat jako čipmankové ve filmu Alvin a chipmunkové. Slova jsem nepochytila, ale melodie je stejná… a k tomu zrovna moje oblíbená. Vtipná je poznámka Ellie: „Zase to zůstane na ženskou…“, nebo Mannyho komentář Sidova chování: „Nevím, co děláš, ale dobrý nápad to nejni.“

V tomto díle se můžete setkat také s velkým albínským baryonyxem Rudlou. Kromě veverky Scratta se tu najde i veverčice Scratte a bojují spolu o žalud.

Na ČSFD má 73 %.

úterý 16. prosince 2014

Dobrý skutek

Na blogu Sanino jsem našla zajímavý článeček o dobrém skutku. Přemýšlela jsem, že by dobrý skutek mohl být i hezkým dárkem na Vánoce, asi to radši u nikoho známého nebudu riskovat, protože jsme přece jen trochu materiálně zaměření, ale napadlo mě darovat třeba poukázku o tom, že ten dotyčný má je adoptivním rodičem nějakého zvířátka v zoo.

O dobrých skutcích jsem vám tu už psala například ve spojitosti s knihou Hoši od Bobří řeky, v článku Blíží se Vánoce, je čas udělat dobrý skutek. Udělat sto dobrých skutků není tak jednoduché, jak dokládá následující článeček ocitovaný z již zmíněného blogu.

Mladý ženatý muž, se svěřoval zpovědníkovi:
"Víte otče, nejsem si úplně jistý, jestli jsem splnil pokání, které mi bylo uloženo při poslední zpovědi. Měl jsem vykonat nějaký dobrý skutek. Říkal jsem si, že to je pohoda, to zvládnu. A pln odhodlání jsem hned cestou domů pustil v šalině sednout jednu paní. A pak jsem se zastyděl. Tohle má být automatické, ne? Rozhodl jsem se toto nepočítat za splnění. Doma jsem umyl nádobí. A pak mi došlo, že když jsem přišel, bylo doma perfektně uklizeno a nádobí tam bylo pouze od mé večeře. Proč by je tedy měla mýt moje žena? A tak jsem se rozhodl druhý den zapojit do velkého sobotního úklidu. K údivu manželky jsem vynesl kusové koberce ven na klepadlo a dal jim co proto. Byl jsem na sebe hrdý. Konečně mám dobrý skutek. Koberce jsem zase uložil na jejich místa a při odpolední kávě jsem při stejné činnosti sledoval souseda. Uvědomil jsem si, že ač soused nežije náboženským životem, dělá toto každou sobotu. Byl jsem zdrcen. Pokoušel jsem se najít něco, co by se dalo za dobrý skutek považovat, ale nenašel jsem vůbec nic."


O dobrých skutcích jsem psala např. v článcích:
Když jsem se podívala na webu, co se třeba dá udělat za dobrý skutek, dozvěděla jsem se pár zajímavých tipů:
  • Buďte chápaví – věnujte pozornost starostem druhých, a ačkoliv vám připadají malé a zbytečné, chovejte se, jako by byly vaše a byly pro vás důležité. Zkuste více naslouchat.
  • Buďte k druhým milí a příjemní. Požádejte hezky, poděkujte… Pracujte na tom, abyste byli šťastní a chovejte se hezky k druhým.
  • Zavolejte nebo jen tak napište svým známým, i když jsou třeba na řadě oni. Ozvěte se jim, i když zrovna nic nepotřebujete, nebo spíš právě proto, že od nich právě teď nic nepotřebujete.
  • Usmějte se na druhé lidi, když po nich něco chcete, nebo když se vám omlouvají, že na vás šlápli v metru. A usmějte se i na sebe do zrcadla a řekněte si, že vypadáte hezky.
  • Povídejte si se starými lidmi. Dělá jim to dobře a třeba vás k něčemu inspirují. V nejhorším případě vám svou litanií o různých nemocech připomenou, že se máte radovat, protože jich máte jen pár.
  • Věnujte nějaké granule útulku. Nebo doneste kaštany do lesa. Případně potěšte někoho maličkým dárkem – balíčkem domácích sušenek, buchtama (prostě jich uděláte na neděli víc a pár schováte pro kolegyni v práci), nebo kytičkou ze zahrádky…
Máte nějaké tipy vy?
 
Zdroje inspirace:
http://www.kamoska.cz/kultura-a-spolecnost/10-moznosti-jak-udelat-dobry-skutek.html
http://zena.centrum.cz/volny-cas/clanek.phtml?id=802643

Balení dárků (vánoční speciál)

Balením dárků se zabývám už od prváku na vysoké škole. Je to věc ošemetná a značně náročná = představující dilema. Obal dělá dárek, že jo?

Takže je to houby překvapení, když dám někomu nezabalený šampon, plyšáka a po-dobně, jako to dělala moje spolubydlící Ivča. Na druhou stranu měla pravdu v tom, že jsme značně spotřební a konzumní společnost a ještě každoročně zvyšujeme množství odpadů tím, že zabalíme a rozbalíme obrovské množství dárků.

Ozdobné taštičky považuji za dobrý nápad. Jenomže je do nich hned vidět a člověk přijde o tu krásu rozbalování balíčku. To už mám raději krabičky, do kterých přece jen vidět není, dá se do nich snadno zabalit i hodně bláznivý tvar typu hrneček, nůžky apod.

Už pár let přemýšlím o speciálních znovupoužitelných obalech ve tvaru různých tex-tilních pytlíků. Obdarovaný si je může nechat, když se mu budou líbit a hodit (vzhled kabelky, psaníčka apod.), nebo je použít v příštím roce znovu. Výhodou by byla snadná skladnost, na rozdíl od hromady krabic, nevýhodou je, že si musím najít čas na jejich vytvoření.

Doba ledová

Všechny postavy animované série jsou pravěká nebo fantazijní zvířata. V pohádce vystupuje:
  • mamut Manfred zvaný „Manny“, mluví ho Ray Romano,
  • mamutice Ellie, mluví ji Queen Latifah,
  • mamuťátko Broskvička, mluví ji Keke Palmer,
  • lenochod Sid, mluví ho John Leguizamo,
  • tygr Diego, mluví ho Denis Leary,
  • tygřice Shira, mluví ji Jennifer Lopez,
  • lenochodí Bábi, mluví ji Wanda Sykes,
  • orangutan Střevo, mluví ho Peter Dinklage,
  • Soto, mluví ho Goran Visnjic,
  • Zeke, mluví ho Jack Black,
  • Oscar, mluví ho Diedrich Bader,
  • Lenny, mluví ho Alan Tudyk,
  • zubatá uřvaný veverčák Scratt, mluví ho Chris Wedge,
  • zubatá uřvaná veverčice Scratte, mluví ji Karen Disher,
  • vačičák Crash, mluví ho Josh Peck,
  • vačičák Eddie, mluví ho Seann William Scott,
  • lasičák Buckminsterem řečený Buck, mluví ho Simon Pegg,
  • rypouš sloní Flynn, mluví ho Nick Frost,
  • krtkoježek Louis, mluví ho Josh Gad,
  • mamut Ethan, mluví ho Aubrey Drake Graham,
  • jezevec Gupta, mluví ho Kunal Nayyar,
  • zajíc Squint, mluví ho Aziz Ansari,
  • a další.
Scénář je od Michaela J. Wilsona. Film má několik na sobě nezávislých dílů:
  • Doba ledová 1 (84 % na ČSFD, 2002, 78 min),
  • Doba ledová 2: Obleva  (67 % na ČSFD, 2006, 86 min),
  • Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů (73 % na ČSFD, 2009, 90 min),
  • Doba ledová 4: Země v pohybu (66 % na ČSFD, 2012, 84 min),
  • bonus Doba ledová: Mamutí Vánoce (65 % na ČSFD, 2011, 24 min). Bohužel jsem tento krátký snímek o tom, jak zachránit Vánoce neviděla.

Čína – Nový rok (vánoční speciál)

V Číně neznají ani Ježíška ani Santa Clause, zato bujaře slaví Nový rok, jenže ten je trochu jiný než náš. Čína, Japonsko, Taiwan a Korea se totiž místo slunce řídí měsícem, čínský kalendář je jedním z nejstarších datovacích systémů na světě. Má 12 měsíců, které mají 29 nebo 30 dní. Podle legendy si Buddha pozval všechna zvířata, dorazilo jich přesně dvanáct – krysa, kráva, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, slepice, pes, vepř – a Buddha podle nich v tomto pořadí pojmenoval jednotlivé roky. Ještě je každému zvířeti-znamení přiřazen určitý prvek. Takže například 31. ledna 2014 až 18. února 2015 je rok Dřevěného Koně, daný rok by měl mít „náladu“ jako toto znamení. Více můžete zjistit v čínském horoskopu, např. na mém blogu Angelika čarodějka, až se k tomuto tématu dostanu. Následující období bude rok Dřevěné Kozy – od 19. února 2015 do 7. února roku 2016. Bude to klidnější období, neboť Koza je v čínské mytologii je symbolem mateřství, klidu, pokoje a harmonie. Tento rok je nejpříznivějším obdobím pro početí a porod dítěte. „Rok Kozy by se měl nést ve znamení mírumilovnosti a klidu. Není třeba tvrdě a namáhavě pracovat, spíše nechat věci plynout v bezpečném sepětí s časem. Na druhou stranu jistá tvrdohlavost Kozy zaručuje, že konflikty dříve vzniklé se pravděpodobně neskončí. Koza totiž symbolizuje i jakousi zatvrzelost a neochotu ke kompromisům.“ V tomto roce by se mělo dařit zejména vědě (především v chemii a lékařství) a uměleckým dílům.

Chcete-li potěšit, přečtěte si další řádky: „S příchodem roku Kozy dojde u mnoha zástupců znamení zvěrokruhu k mnohým pozitivním změnám. Z Kozy vyzařuje vždy spokojenost a pohoda. Bez ohledu na možná nebezpečí je Koza ve svém nitru šťastná a její dobrá nálada ovlivní celý čínský rok, který je v jejím znamení. Nastávající doba slibuje mnohá překvapení, příchod zajímavých možností a příležitostí k prožití nového. Dřevěná Koza přinese mnoho inovativních nápadů v podnikání, pro ty, kteří se touží posunout kupředu, bude tento rok ideálním pomyslným můstkem k pohybu vpřed a k vítězství.… Rok Kozy je skvělým obdobím pro výtvarníky, literární tvůrce a skladatele, mnozí z nich budou mít možnost získat v následujícím roce věhlas a uznání.“ (Více si můžete přečíst na stránce: http://www.spektrumzdravi.cz/cinsky-horoskop-na-rok-2015-rok-drevene-kozy.)

Začátek Čínského nového roku může připadnout na jakékoli datum mezi 21. lednem a 21. únorem. Je každoročně svátkem uznávaným a hojně oslavovaným. A také je podobný našim Vánocům, proto o něm píšu zde. Rozdíl je například v tom, že je to spíše společenská událost, kdežto my se snažíme slavit Vánoce v klidu a kruhu rodiny. Na začátku roku se zapalují svíčky a lampióny, pořádají ohňostroje a odpalují petardy. Po celých městech se konají divadelní představení, tančí se a podává se tradiční obalovaná a opékaná zelenina, grilovaný chřest naložený v česneku a mnoho druhů grilovaného masa například ve tvaru kuliček.

Jednou z tradic je, že se během prvních pěti dní nesmí uklízet, především zametat podlaha, protože s prachem byste z domu vynesli i štěstí a bohatství. Uklízí se nože a nůžky, abyste si nepřestřihli niť štěstí. A v každém domě hoří 24 hodin denně svíčky a vonné tyčinky, aby měli jeho obyvatelé dlouhý život.

Z jiného zdroje jsem se dozvěděla, že dříve byly Vánoce v Číně zakázané, ale teď se tam dostává americký Santa Claus v podobě malého panáčka Sengtana Laozena, nebo v podobě vánočního starce – Dun Che Lao Ren. Přáníčka si posílají především podnikatelé mezi sebou, nebo zákazníkům. V bohatších rodinách se nakupují dárky a objednávají se slavnostní večeře v restauracích, kde se za ně zaplatí až polovina běžného měsíčního platu. Také se před Vánoci, které vlastně neslaví, bláznivě nakupuje jako u nás. Prostě konzum. „Na otázku, kdo to je Ježíš a proč se slaví Vánoce, odpovědělo ve veřejném průzkumu nechápavě 60 procent dotázaných Číňanů. Význam a pozadí Vánoc neznali ani mnozí vládní představitelé, vedoucí podniků a profesoři. Objevovaly se názory, že vánoční svátky slaví na Západě jen bohatí lidé. Jistý respondent uvedl, že Vánoce považuje za veselý a exotický festival západního světa.“ Ale proč ne? Kdo u nás – v jedné z nejateističtějších zemí v Evropě – slaví Vánoce kvůli Ježíškovi?

V prosinci se v Číně slaví Dong Zhi (Zimní slunovrat). Je to druhý nejdůležitější svátek v čínském kalendáři. Jeho čas přichází v nejdelší noci roku. Je dnem, kdy je sluneční svit nejslabší a den nejkratší.“ Vychází z víry v energie jin a jang – v tento den dochází k oslabování jinu, což je důvodem k optimismu. „Lidé se oblékají do nových šatů a navštěvují s dárky příbuzné. Také je příležitostí k oslavám, smíchu a pití až hluboko do noci.“

Zdroje:
http://www.fiftyfifty.cz/V-Cine-se-na-vanoce-nesmi-uklizet-7327423.php
http://www.spektrumzdravi.cz/cinsky-horoskop-na-rok-2015-rok-drevene-kozy
http://cina.sletenkou.cz/cina-svatky-festivaly.html

pondělí 15. prosince 2014

Vánoční vtipy pro hezký začátek týdne + písnička

Chcete zhubnout? Udělejte si kapra po skotsku!
Jak?
Maso pečlivě oberte a prodejte.


Maminka vaří a synek křičí: „Mami, hoří nám stromeček.“
„Neříká se hoří, ale svítí,“ odpoví matka.
Za chvíli synek zase: „Mami, už nám svítí i záclony.“

neděle 14. prosince 2014

Je těžké být ženou ;-))

Když jsi tlustá máš zhubnout.
Když jsi hubená
není tě za co chytit.
Když jsi mladá
máš mít praxi.
Když máš praxi
máš být mladá.
Když se oblečeš pohodlně
neberou tě vážně.
Když se oblečeš vyzývavě
jsi štětka.
Když jsi škaredá
máš smůlu, nejsi reprezentativní.
Když jsi pěkná
tak asi budeš hloupá!
Když jsi pěkná a máš postavení
musela jsi si ho "odležet".
Když pracuješ přesčas
jsi špatná matka, zanedbáváš rodinu.
Když nepracuješ přesčas
jsi neperspektivní a nebereš práci vážně.
Když jsi měla v posteli mnoho mužů
jsi lehká děva.
Když jsi v posteli mnoho mužů neměla
jsi nemocná, frigidní a nebo lesba.
Takže se tedy ptám, která je to ta normální žena, která nemá problém s touto společností?

(Zdroj: přeposílací mail od kamarádky)

sobota 13. prosince 2014

Auto podle ksichtu

Někde jsem slyšela, že si auto vybíráme podle toho, jaký má výraz. Když se „usmívá“ a tváří se přátelsky, slouží k balení ženských, když má „zlý“ výraz, chlapi se jím předvádí mezi sebou. Těžko říct, co je na tom pravdy, ale je fakt, že mám ráda auta s hezkým čumáčkem.

Chtěla jsem tomu přijít na kloub, ale Google mi moc neporadil. Našla jsem jenom článek „Auto si vybíráme podle svého obličeje, tvrdí studie“, kupodivu je z letošního září.

Vědci z vídeňské univerzity prý zjistili (docela by mě zajímalo, co to dělali za výzkum!!!), že přední část vámi zvoleného auta vypadá velmi pravděpodobně jako váš obličej. Vloni jste mohli narazit na podobnou studii Japonce Sadahika Nakadžimy, který pro změnu tvrdí, že si vybíráme psy se stejným výrazem tváře. A toto tvrzení bylo základem pro výzkum Stefana Stiegara a Martina Voracka.

„To, že předek automobilů vnímáme jako lidský obličej, není pro vědce žádným překvapením. Například antropoložka Sonja Windhagerová ve svém výzkumu dokázala, že pokud se podíváme na auto zepředu, v mysli si představujeme, že na nás zírá tvář. Čelní sklo v nás prý evokuje čelo, světlomety oči, boční zrcátka uši, mřížku chladiče vnímáme podobně jako nos.“ … Já teda vnímám mřížku chladiče jako ústa – podle toho poznám, jestli se auto směje nebo nikoliv. Nebo se dokonce směje zle, jako by provedlo něco špatného.

U nás se přídavným lištám u světlometů říká mračítka, auto díky nim získává přísnější vzhled a přidávají mu na ostrosti. V oblibě je mají především mladí tuneři.

Kromě toho prý autům přiřazujeme určité charakterové vlastnosti, podle výše zmiňované Sonji vnímáme například VW brouk jako veselé auto, Hondu Civic jako neurotické a BMW 6 má dominantní, ale zlý vzhled.

P. S.: Pro motorky to platí taky.

Zdroje:
http://auto.idnes.cz/auto-si-vybirame-podle-sveho-obliceje-dwx-/automoto.aspx?c=A140917_140221_automoto_hig

pátek 12. prosince 2014

Jarošův mlýn

Na Bílém potoce 89 ve Veverské Bítýšce stojí Jarošův mlýn, který je našim dnešním cílem (30. listopadu 2014). Vstáváme docela brzy a vyrážíme si ještě koupit svačinku do blízkého Alberta. Když vycházíme, zrovna nám to jede – vyběhnem, naskočíme a radujeme se, jak jsme šikovné. Nějaká babča na nás divně kouká a vrtí hlavou.

V půlce cesty se If koukne do svých zevrubných poznámek a plácne se dlaní do čela. Koukám, co blbne, vždyť přestup máme až za dýl. A tu z ní vypadne, že místo padesátkou jedeme dvacet šestkou a k tomu na opačnou stranu. A sakra! Tam, co budeme přestupovat, na nás čeká Kamil – v tu chvíli mi nedojde, že na zastávce, ale myslím, si, že přistoupí cestou, takže si nebude moci ověřit, zda jsme či nejsme vevnitř. Mobil se mi vybil už včera a nabíječku jsem si nevzala, takže menší problém. Hups!

Z dvacet šestky vyběhneme a mažeme na jedničku. Ta nám naštěstí jede velice vhodně, a tak se na zastávce objevíme včas, vysmáté a spokojené. Kamil nás hned prokoukne a ptá se, co jsme provedli. Při líčení vynecháme, že to dnes není první vtipná věc. Ráno jsme totiž zhlédly kousíček Výměny manželek, což je naprosto trapná reality show, kdy si dvě rodiny vymění ženy na deset dní. Prvních pět dní se dodržují zvyky rodiny, do které žena přišla, a druhých pět dní se může pokusit zavést svoje vlastní. Ženské jsou neschopné blbky a chlapi jsou obvykle také spíš budižkničemové, kterým se stále nic nelíbí. Jasně, musí ze sebe takové dělat, aby bylo na co koukat – ale kdo se probůh na něco takového dívá dlouhodobě a dobrovolně? Ty lidi musí mít úplně vymytý mozek. No prostě za těch deset dní se jedné z těch dvou trubek povedlo asi pět věcí, které se vám snad nestanou nikdy v životě – nechala v pračce prádlo asi tři dny a ty další si už nepamatuju. Jen vím, že se chlubila tím, že jí dítě snědlo všechno jídlo, což normálně u mámy nedělá, tak jsem sarkasticky poznamenala, že asi už mělo hlad, když dostalo oběd ve tři odpoledne místo ve dvanáct. A právě tak jsme si my spletly trolejbus s autobusem, ještě k tomu na opačnou stranu – If jím jezdí každý den do práce, tak je to trochu zvyk – a ještě předtím vlítla do sprchy spolubydlícímu. Takže dneska máme o zábavu postaráno, myslím si.

Naštěstí zbytek dne je v pohodě a žádné další blázniviny se nám už nepovedou. V pohodě dojedeme do Bítýšky, projdeme kolem vonící pizérie a děláme si srandu, že ji navštívíme, vyžereme a těm, co půjdou až ve 14 tudma na procházku – víme o nich díky facebooku – napíšeme, že už tam nic nemají, ale že nám to moc chutnalo.

Jarošův mlýn je docela blízko, nikde však nevidíme žádnou ceduli, tak váhavě zazvoníme. Vynoří se jakýsi pán a aniž by po nás žádal vstupné (nebo se představil) pustí se do výkladu. Bylo trochu divné psát si poznámky, když jsme tam byli jenom tři a pán se s námi bavil, ale nakonec jsem si jich přece jenom pár udělala, abych měla o čem psát.

Přemýšlela jsem, jestli jsem se o tomhle mlýně nedozvěděla na blogu Veber a fakt jo. Našla jsem si onen článek – můžete se na něj podívat tady. Pobavilo mě, když jsem si přečetla, že jí prohlídka připomínala zkoušení ve škole, taky jsem z toho měla podobný pocit. Rozdíl byl v tom, že jsem docela dost věcí věděla a to mi dělalo dobře na ego.

Ještě venku jsme se dozvěděli, že erb mlýna pochází z roku 1116, kdy vznikl mlynářský cech. Kníže Vladislav jím údajně vyznamenal mlynáře Jiřího z Doupova za jeho udatný boj proti Uhrům. Mlynář přišel v boji o tři prsty a jak chtěl ruku podat knížeti, otřel si ji o bílou suknici, proto jsou v erbu tři červené čáry. Vtipně se nás průvodce ptá, co dostal ničema, který zavinil celou bitvu. Nevíme. „Čtyři koně,“ odpoví sám. „Kam jeli?“ V duchu si říkám, že to je fakt divná otázka, jak to mám vědět?

Ale Kamil ví: „Každý jiným směrem.“

Pak už jdeme dovnitř. Při poznávačce jednotlivých druhů obilí spoléhám na If. Na škole měla biologii a tyhle věci brali i na výšce. Nezklame, ale stejně se snažím zapamatovat nápovědu: ječmen má fousy, to je tatínek (ten ječmen), pšenice je menší, to je maminka, a žito je děťátko, ale jak ho poznám si už nepamatuji.
Jednotlivé druhy obilí (zdroj: Střední škola společného stravování)
 Zato poznám krásnou trojhrannou pohanku.

Průvodce nám postupně ukazuje různé druhy mouky, škrobu, cukru a o všem nám vypráví. Dozvídáme se, že Balabánova ozdůbka s jeho logem na chlebu je ze škrobu, takže je jedlá. Nadšeně to vykládám o tři dny později, když na takový chléb narazím v Praze.

Překvapilo mě, že jsme se dozvěděli o lubu. Prvně jsem to chtěla využít do zimní soutěže, ale hned v druhém odkazu jsem objevila, co to znamená mít něco za lubem. Ve mlýně jsem se dozvěděla, že lub je obednění mlecích kamenů nebo obvodový dřevěný kruh u síta, také to může být část hudebního nástroje (podle wikislovníku). A proč se říká „mít něco za lubem“? Protože mlynářovi za tím obedněním vždycky zbyla trocha mouky, i když zákazníkovi zdánlivě všechnu odevzdal. Význam se přenesl a nyní to znamená i „mít kromě obvyklého jednání ještě jiný, tajný úmysl“.



Nahlédnutí do historie: Již v roce 1635 stál na místě, kde se právě nacházíme, mlýnek. V roce 1937 byly objekty mlýna spolu s pozemky zakoupeny manžely Blankou a Maxmiliánem Jarošovými. Po demolici nefunkčních budov byla zahájena výstavba nového čtyřpodlažního vodního mlýna. Za čtyřicet let státního vlastnictví nebyly prováděny potřebné úpravy ani údržba. V roce 1991 byl mlýn vrácen Blance Jarošové. V roce 2002 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR Jarošův vodní mlýn se strojním a unikátním dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku. Představuje totiž typickou stavbu z první poloviny 20. století.

Ze strojního zařízení je zajímavá 16,5 metru dlouhá transmise s různě velkými koly, díky nimž mohou stroje běžet jinou rychlostí.

Samotný mlýn vám raději popisovat nebudu, protože bych se nerada dopustila nějakých nepřesností a kromě toho si myslím, že takovéhle místo je potřeba navštívit. Všechno si poslechnout, optat se na to, co vás zajímá... a odpočinout si od práce a počítačů, navštívit minulost jinde než jenom na zámku nebo na hradě.

Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.jarosuvmlyn.cz/historie.html
http://www.ssss.cz/files/kpucebnice/p/pv/1/druhyobilovi.htm
http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/etymologicky-puvod-slova-lub

čtvrtek 11. prosince 2014

Zlatý copánek (**)

Scénář pohádky napsala Štěpánka Haničincová a Dagmar Měsková. O režii se postarala Svatava Simonová. Snímek je z roku 1988 a trvá necelých čtyřicet minut. Hlavní postavou je hodná Anuška (Eva Horká), které dobrá víla Jasna mající na starosti den (Marta Vančurová) nadělila zlatý copánek na ochranu před svou zlou sestrou Noarou mající na starosti noc (Regina Rázlová). Copánek se dá stříhat a dají se z něho příst zlaté nitě, což je celkem výhodné pro chudou rodinu. A také zajímavé pro královnu (Milena Dvorská), která si dívku pozve na hrad a chce, aby jí vyšívala. Jenže to netuší, že se do krásné dívky zakouká princ Jaromír (Jan Šťastný).

Potud to bylo fajn, ale od této chvíle už pohádka trochu skřípe – zlá víla se chce šťastnému páru (královna jim sňatek nepovolí, tak jaképak štěstí) pomstít za to, že jsou šťastni. Dokud se mstila jako víla nepozvaná ke křtu jako v šípkové Růžence, dávalo to smysl, teď už mi trochu uniká. A pak celé to její zakletí a možnost vysvobození jsou nanejvýš pofidérní. Ale budiš. Takže za tu druhou část, kdy už ani Anuška není tak uvěřitelná, dávám jen dvě hvězdičky. Zajímavé, že ať už si člověk určí libovolně bodovanou škálu, vždycky by potřeboval nějaký mezistupeň.

K další postavám patřil otec Anušky (Jan Teplý), její matka (Jaroslava Obermaierová), dvorní lékař (Jiří Holý), komoří (Rudolf Vodrážka), posel (Bohuslav Kalva) a babička (Alena Kreuzmannová).

Na ČSFD má pohádka 51 %, ale jediný z komentářů patří Jezince.Jezince a jeho závěr je: „Ze všech postav mi jako nejsympatičtější vychází Anuščin narozeninový chodský koláč.“

Vánoční rukodělky 2014

Do Brna jsem vyrazila v 7:45 a sraz s Jíťou jsem měla asi tak v 10, kdy jsem se tam měla objevit. Předtím jsem si ještě stihla koupit čtyři lístky na MHD, abych to pak měla s dopravou jednodušší, ačkoliv skoro všude se dají docela snadno koupit v automatech, které po Praze postrádám, sice je tam pro změnu mají v trafikách, ale ty bývají hlavně po ránu zavřené.

Vyrazily jsme do Oblé ulice, nakoupily a pak šly do mateřské školy. Nejdřív jsem trochu váhala, které dveře jsou ty správné, ale nakonec jsem to trefila. Poté, co jsme zazvonily, vzala Jíťa za dveře a zjistily jsme, že je otevřeno. No co, stane se.

Žádné velké vítání se nekonalo, ačkoliv jsem se s většinou už asi rok neviděla, protože všichni byli zabraní do své práce. Tvoří se tu už od včerejšího odpoledne – někdo dělá svíčky (Krtek), jiní (Dračice, Žába, Verča a další) a zbylí vitráže spolu s Buďou. Já se nejvíc těšila na Kamila (a samozřejmě Jíťu, kterou jsem vzala s sebou).

Budeme tvořit svíčky, juchů! Já si jich tentokrát udělám jenom pár, protože už jsem se vyřádila někdy 4. října nebo kdy. No, ten můj pár se nakonec trochu rozroste, ale pořád je to únosné, snad jen kilo (nebo dvě) vosku. Vždycky mám velkou spotřebu.

Krtkovi se moc nelíbí, že jsem si na minulé rukodělky soukromničila, jenže abychom my dvě vyráběly svíčky spolu, to by asi neklaplo. Na to nemá vybavení ani Kamil! Jsme totiž megalomanky. Ale ono je to i praktické. Když už se pustíte do výroby svíček, je rozhodně lepší vyrobit jich spíš víc než míň.

Vysvětlování co a jak dělat nechám na Kamilovi, protože má mnohem víc zkušeností a je lepší lektor. Navíc já vždycky na něco zapomenu a pak jen kňourám: "Kamile, co s tím?" A on, protože je zvyklej pracovat i s dětma, mi vždycky poradí a ještě častěji pomůže. Proto už bych svíčky bez Kamila snad ani dělat nechtěla.
   
Kromě svíček na adventní věnec – viz článek Adventní věnec 2014 – plánuji udělat už jen pár nějakých svíček, co se zrovna namanou. Pochopitelně se opět nechám zlákat svíčkovými muffinkami. A pak také vyzkouším odlévání do jiných silikonových forem ve tvaru květů. Jednu svíčku si navoním esencí mandlové mléko a také chodím okukovat, co tvoří ostatní. 


Jíťa si ještě krásně nazdobí adventní věneček a pak se s námi rozloučí, protože jí je děsná zima. Zdržím se až do konce a pomáhám s úklidem + v duchu nadávám na ty, co tu zanechali takový chlívek z jehličí.

středa 10. prosince 2014

Kočičí adventní půst

Naše kočka je enormně zvědavá. Dělám si srandu, že je po mně. Všechno chce vidět, všemu rozumět, dívá se do skříní, sleduje, když pletu... a šmejdí. Všude, kde se dá. I tam, kde se nedá. Zvláště miluje ložnici, protože tam nesmí. Stačí chvilka nepozornosti, pootevřené dveře a šup, už je tam. Někdy se protáhne i mezi nohama, ale to je značně riskantní manévr, a tak si ho obvykle odpustí.

Nejprve se schová pod postel, protože moc dobře ví, co by bylo, kdyby to neudělala. Musela by zase pěkně zpátky na chodbu. Takhle se dá předpokládat, že nás přestane bavit na ni volat a lákat ji ven ťukáním na konzervu a vzdáme to. Ona si udělá svoje, a když se za půl hodiny vrátíme, najdeme ji ležet na posteli, nebo ještě někde lozit po skříni. Obvykle už je odchyt snazší.

Včera večer se asi někomu nenápadně vetřela do jiného pokoje a já ji našla až dnes v poledne. Po prvním ohledání jsem nezpozorovala žádné škody, ani žádné bonusy, tak si říkám, že buď má vážně velkou výdrž, nebo budu muset hledat lépe... i za skříní, kam se nedá dostat.

A co ten půst? Protože jsme včera chystali těsto na vánoční cukroví a ona někam zmizela, byla Míca bez večeře a bez snídaně dneska taky. 

Aspoň bude na Vánoce hezky štíhlá. Jen nevím, co jí Ježíšek nadělí, protože když jí tuhle přinesl nějaké speciální granulky s rybami a ještě jedny jiné, jenom pokrčila nos a odmítla je žrát.

Adventní večer v knihovně – procházka po zvycích a záhadných postavách

Do Havlíčkova Brodu vyrážím na poslední chvíli, takže si sice vezmu bloček na poznámky, ale zapomenu, že potřebuji také propisku. Je pět večer, nikde už ji nekoupím. Možná jsem se měla zastavit v Kauflandu. Potřebuji si něco půjčit z dětské knihovny, takže musím pohnout, protože mi v šest zavřou. Spíš cvičně nakouknu do drogerie, jasně, nemají ji ani tady. Na Smetaňáku by něco mohli mít… Kdepak, už vytírají a zavírají, ale ještě mají mít půl hodiny otevřeno, tak se aspoň slušně optám z rohožky, abych jim tam nenašlapala. Aha, tak nemají, ale jsou to moc milé paní a propisku mi darují. Nadšeně je zvu na adventní večer v knihovně k oslavě jejího 120. výročí.

V dětské knihovně provedu obvyklou operaci: vrátit – půjčit a v dospělácké se na mě knihovník mrkne a pronese s úsměvem: „Uplynul měsíc.“ Jasně, už jsem tu zase na ten jejich báječný večer. Asi sem pak přestanu chodit, protože to dojíždění je blbé a celkem to leze do peněz a bylo by výhodnější chodit do knihovny ve městě, kde bydlím, jen mi asi bude trochu smutno, protože tyhle lidi už nějakých pět let vídám, a tak mám naprosto mylný pocit, že je znám.


Lucie
Na přednášce je překvapivě málo lidí a přitom je paní Beránková super. A to jsem se obávala, že by to mohla být trochu nuda, že by to vzala příliš vědecky a tak. Ale je to naopak moc pěkné.

Advent je doba chladu a zimy, ale také čekání na narození Ježíška. Výraz pochází z latinského slova adventus, což znamená příchod světla. Dříve advent trval osm týdnů a bylo to období kajícnosti, odříkání a rozjímání.

Předkřesťanské zvyky bývaly hlučné, lidé se převlékali jako dnes na masopust. Zima byla představována bílou mlčenlivou bytostí. Maškary zaháněly zimu hlučně. Tehdy se oslavoval slunovrat (ten je 21. prosince), křesťané vytvořili oslavu narození Ježíška, protože se jim svátek nedařilo potlačit.


Je třeba dát si pozor na pranostiky. Ty, které pocházejí z 15. století, jsou značně nepřesné (o deset dní) kvůli změně kalendáře – tehdy slunovrat vycházel na svatou Lucii, jak jsem psala v loňském článku z 13. prosince.

Také je třeba vzít v potaz, že: 
"O Vánocích bývá sníh 
jen na Ladových obrázcích."

Podíváme-li se do kalendáře, můžeme jednotlivé zvyky vzít pěkně postupně:
  • 11. listopadu svatý Martin uzavírá podzim a představuje začátek zimy. Přivezl sníh (to už dnes neplatí). K pranostikám patří: „Na sv. Martina husa nejlíp zpívá… ano, na pekáči.“ Tehdy odcházela čeleď z domu a dostávala martinské rohlíčky (kynuté těsto ve tvaru podkov, šlo o obřadní pečivo, tzn. peklo se jenom tehdy) a stehno husy.
  • 22. listopadu svatá Cecilie: Protože během adventu nesměly být zábavy a jiné radovánky jako třeba svatby, byla poslední taneční zábava právě na svatou Cecilii. Provádělo se děkování muzikantům (podobně tomu bylo na svatou Kateřinu 25. 11.). Bylo zakázáno pracovat se vším, co mělo tvar kola, protože svatá Cecilie byla na tomto nástroji mučena. Zvláštností Cecilské zábavy bylo, že během ní byla jen jediná pánská volenka, jinak si tanečníka vybíraly ženy.
  • 30. listopadu svatý Ondřej: Údajně jde o jednu z nejtemnějších nocí, během níž lze nahlédnout do minulosti nebo budoucnosti, například v plaménku svíčky. Ze zvyků se například dochovalo posílání svíček po vodě, ale možná nevíte, že se klepalo na kurník střevícem. Když se ozvala slepice, příští rok se zase nevdám. Za hlavu se házel střevíc, pokud směřoval špičkou ke dveřím, vdám se. Zvířata, stromy i studánky dostávaly jídlo jako poděkování a zároveň prosbu o úrodu v příštím roce. Nejpilnější přadlenka dostala vrkoč – kolovrátky se z půdy směly sundat až po vánočních svátcích.
  • 4. prosince svatá Barbora: Pouze svobodné dívky si nařežou třešňové větvičky, které by měly do Štědrého dne rozkvést. V tomhle mám trochu zmatek, protože kolik dní po Štědrém dni rozkvetou, ten měsíc se vdám, jenže mají rozkvést před Štědrým dnem, ne? Pobaví mě, když asi padesátiletá přednášející přizná, že má nějakou divnou pozdní třešeň: „Mně nikdy nerozkvete, ale to už je jedno.“ Rozkvétání větviček se dělalo ještě před příchodem křesťanství proto, že si lidé chtěli do domu z té uspané přírody přinést něco čerstvého a zářivého, co by připomínalo jaro a život. Bíle oblečené „Barborky“ měly obličej natřený sádlem a posypaný moukou a přes tvář závoj, případně rozpuštěné vlasy, což bylo v té době neobvyklé, neboť se vlasy nosily spletené do copů nebo vrkočů. Chodily po vsi a kontrolovaly, jestli jsou děti hodné. Pokud byly, dostaly dárky: jablíčko, ořechy nebo nějaké pečivo. 
  • Mikuláš
    Čertice
  • 5. prosince svatý Mikuláš: Dříve byly pořádány velké hlučné průvody, které připomínaly dnešní masopust. Mikuláš se jmenoval jeden biskup ve 4. století. Ten prý obdaroval jakéhosi starce, který chtěl poslat své tři dcery do nevěstince, aby vydělaly peníze, které on dlužil a nemohl splatit. Mikuláš mu na okně nechal tolik peněz, že dívkám zbylo ještě na věno. Z tohoto důvodu chodí tato postava oblékaná jako biskup. Mikuláš je patronem dětí a žáků. Když mu při průvodu řekly děti modlitbu, dostaly dárky (ovoce, oříšky, perníčky…), jinak je pokáral. První mikulášské hry jsou doloženy ve 13. století v Evropě, u nás až ve 14. století. Tehdy je pořádali klášterní žáci. Později byly zakazovány mikulášské průvody na koních, tak se začal dělat kůň jako maska. V čele průvodu šla kapela, pak husaři, smrtka, kominík, bába s nůší, žid s nůší, cikánská rodina, vojáci, slaměník, dragoun… Většina masek byli převlečení muži. Děti dostávaly upečené pečivo (kynuté, vizovické – není jedlé, jen na hraní, perník, ten pochází ze 14. století z Německa. Vyráběli ho perníkáři. Těsto odpočívalo i rok ve sklepě, než se zpracovávalo. Vtlačovalo se do dřevěných forem, což bylo značně pracné. Zdobení perníčků je relativně nové – až z 19. století.), ořechy, fíky, sušené ovoce – z toho se vyráběli panáčci. Všechno mělo určitou symboliku, např. jedno jablko zapíchnuté nad jiným symbolizovalo ráj. Bílá barva znamenala smrt, což ještě pořád platí například v Číně, Vietnamu a Indii, křesťané ji začali označovat jako barvu čistoty a neposkvrněnosti. Zelená a červená znamenají život. Symbolické je i kynuté těsto, neboť nabývá, což může představovat zvětšení množství, tj. úrodu. Děti si s ním nejprve hrály a pak ho snědly. V nejchudších rodinách dostávaly rohlík, i tak to byl pro ně svátek, protože bílé pečivo bylo něčím méně obvyklým.

Známá trojice
  •  6. prosince Ženský Mikuláš byl někde nazýván „chození s matičkou“. Bíle zahalené postavy chodily vesnicí po sv. Mikuláši a kontrolovaly, jestli se děti modlí. Opět dostávaly dárky.
    svatý Ambrož
  • 7. prosince svatý Ambrož: Byl bíle oděný a lákal děti na cukrovinky a následně je honil a vyhrožoval jim, že jim rozřeže břicho. Zřejmě proto, že o adventu nesmí mlsat (ale když jim to předtím dával Mikuláš, tak to nevadilo?), dneska by se to hodilo, aby se děti nebavily s cizími lidmi, kteří je lákají na sladké.













Lucie
  • 13. prosince svatá Lucie: Jméno vychází z latinského lux, což znamená světlo. Do 6. století na tento den připadal zimní slunovrat. Byl to ženský svátek, protože šlo o poslední den, kdy se smělo příst. (A nebylo to náhodou na Ondřeje?) Lucky měly vlasy zakryté plachetkou, chodily po obydlích a kontrolovaly, zda se nepřede a jestli se dodržuje půst. Kosinkou (křídlem husy) vymetaly kouty a zjišťovaly, jestli tam hospodyně má dobře uklizeno. S Luckami chodily Perchty (Peruchty), které měly na hlavě králičí kůži, tváře mívaly vyřezané z řepy. Ruce měly zakrvácené. V 17. století se učitelé zasloužili o to, aby byl tento způsob strašení dětí jakožto přehnaný zakázán. Na Moravě chodil s Luckami Žber. Svatá Lucie chrání před čarodějnicemi. Věřilo se, že čáry škodí dobytku. Údajně se v tento den otevírala země – předkové prý chodí do světa živých.


Celá skupina knihovníků
Advent trval 40 dní – možná nevíte, že poslední adventní neděle může být i na Štědrý den, čili nejdříve může začínat 16. listopadu. Během adventu nesměli být lidé hluční a nesměli se hádat. Také nesměli pít (myšleno alkohol), kouřit a mít sex. Zato měli konat dobro, dávat dary a držet půst. (Možná by to prospělo i naší společnosti.) Byla to doba modliteb a rozjímání. I dnes by měl být půst před oslavami, už kvůli zdraví, a také si pak jídlo více užijete. Dříve se lidé postili i proto, že tak ušetřili drahocenné potraviny, když nebylo jisté, kdy zima skončí. Postili se spíše dospělí než děti. A jak to vypadalo? Nejedlo se maso, leda ryba, mastilo se oleji místo máslem a sádlem, jedlo se hodně luštěnin.

Adventní věnec a svícen jsou relativně novinkou, neboť tyto zvyky pocházejí z 19. století, u nás se objevily až ve 20. století. Adventní věnec vznikl v roce 1838 v Hamburku, kde v místním sirotčinci vyvěsil kněz před dveře nazeleno natřený dřevěný kruh, do něhož každý den dával svíčku a byla u něj kasička na příspěvky pro ty děti. Později se začaly dělat zelené věnce a svíčky se do nich dávaly jen na neděle. Svíčky by správně měly být fialové – jako má kněz roucho. Je to liturgická barva. V třetím týdnu je povoleno růžové roucho, může být užito i čtvrtou postní neděli, a jsou povoleny taneční zábavy. Je to tzv. radostné roucho, na znamení odlehčení půstu. Stejně tak může být i v adventním věnci třetí svíce růžová. Prý se ale špatné shání. Žádný problém, usmívám se, zítra si ji vyrobím přesně podle potřeby.

Adventní kalendář je mladší než věnec-svícen. Pochází z roku 1908 z Mnichova, kde jeden tiskař zhotovil Ježíškovu zem: na jednom archu byly obrázky a na druhém modlitby – cílem bylo jejich opakování. Kalendář měl dětem zkrátit dobu čekání na Ježíška. Za Hitlera byly adventní kalendáře zakázány, v r. 1942 byl vytvořen adventní kalendář s vojáky z bojišť. Po druhé světové válce se začaly kalendáře zase používat a dostaly se i do Ameriky. U nás se objevily po roce 1989.

Ozdobené perníčky
Na závěr přednášky nás knihovnice upozorní, že další setkání bude až v lednu. Při pohledu do kalendáře je mi to jasné – přece nebudou celý den na druhý svátek vánoční trčet v knihovně, stejně by moc lidí nepřišlo. Toho 16. ledna bude poslední večer s knihovnou.

Ještě si dojdu dolů do knihovny vyrobit nějakou pěknou kartičku na dárky díky ozdobné děrovačce a nazdobím si pár perníčků – normálně to nikdy nedělám, protože mi to přijde jako ztráta času a ani mě to moc nebaví, ale když stejně musím čekat, až pojede vlak, docela pěkně si to užiju.

P. S.: Pokud vás zaujalo vyprávění o adventu, další se bude konat v pondělí 15. prosince od 9:30 do 10:30 hod. na adrese: Sociální služby města HB – Domov pro seniory, Reynkova 3643, Havlíčkův Brod.