Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 7. července 2026

Výlet do Úžic do Resortu Svět

Úžice se nacházejí poblíž Kralup nad Vltavou. Kromě toho, že jsou zajímavé z češtinářského hlediska – jsou v množném čísle, takže se jedná o podstatné jméno pomnožné (jako prázdniny nebo Velikonoce či Vánoce), které nemá jednotné číslo. Podle toho se skloňují, ale není to nic složitého, bez obav (a dívání do Internetové jazykové příručky) bych zvládla napsat, že nás do Úžic vytáhla tchyně, protože tam nedávno byla na zájezdu s důchodci a moc se jí tam líbilo.

Resort Svět je takový volně (a zdarma) přístupný park v Úžicích, kde si můžete s dětmi zahrát minigolf, projít se po napodobeninách významných památek z celého světa, relaxovat pohledem na vodu, dát si gáblík v restauraci (dali jsme si burgera, mrkněte na deník v článku Tour de Fleece 2026 (TDF 2026), druhý týden 6.–12. 7. 2026) nebo skvělou zmrzku LaPanna gelato u stánku. Zapomenout bychom neměli ani na to, že mají k vidění zvířátka (klokany, minikozy atd.).


Nádherné prostředí, i když je zataženo

I ta fabrika za areálem tomu dodává takové romantické kouzlo

Stojící Buddha Taiwan

Brána Torii, Japonsko

Enkaj, masajská chýše ze severní Tanzanie a jihozápadní Keni

Socha Ganéši, hinduistické božstvo se sloní hlavou, je považován za odstraňovatele překážek a patrona nových začátků [2]

Socha Svobody, Amerika

Rotunda, ČR

Uvnitř je nádherně vymalovaná

Klokan Bennetův, černá samička Belly právě kojí, Skipi se jako znavený otec válí vedle

Nějak jsem přehlédla lamy a to jsme do jejich výběhu koukali jak husa do láhve. 

Nejvíc mě překvapily stavby z láhví. Vůbec bych nevěřila, že něco takového ve světě existuje, i když vím, že jedni sousedi měli skleník z velkých sklenic. Ale že na Ostrově prince Edwarda (PEI) v Kanadě mají tři Domky z lahví (The Bottle Houses): Dům se šesti štíty (Six-Gabled House) spotřebovala přes dvanáct tisíc lahví spojených cementem, Hospůdka (The Tavern) a Kaple (The Chapel). Autorem a stavitelem je Édouard Arsenault, bývalý strážce majáku a rybář. S nápadem začal v roce 1979 poté, co mu dcera poslala pohlednici se skleněným zámkem na ostrově Vancouver. Za den je možné udělat maximálně dvě řady, protože láhve jsou kluzké a další vrstvy by nedržely. [2]

Stavby z lahví a la Kanada

Zdroje:

[1] Úžice, Internetová jazyková příručka, Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=%C3%BA%C5%BEice, cit. 17. 7. 2026

[2] naučná cedule poblíž staveb z lahví

neděle 27. dubna 2025

Výlet 1: Z Kralup do Nelahozevsi

Jak jsem tak včera přemítala nad tím, Jak si užít jaro bez dítěte... napadlo mě, že bychom mohli vyrazit na výlet. Jenže už jsme tak dlouho nikde nebyli, já jsem trochu kulovitá a vůbec nemám fyzičku. Onehdy jsem měla problém dojít na autobus – připomínám, že je to 2,5 kilometru (i když z kopce) a že v šest ráno není člověk tak úplně nejlíp naladěný. Ale stejně. Dvakrát jsem v životě ušla Havlíčkobrodskou 50, tj. opravdických padesát kilometrů v jediném dni, resp. během 24 hodin (jednou jsme se ztratili a trochu se to protáhlo).

Manžel tedy pro jistotu vybral cestu kolem řeky po červené turistické značce. Autem jsme dojeli do Kralup nad Vltavou, vyložili pejska, nechali ho vykakat a uklidili po něm hovínko – ano, vždy to neomylně stihne snad do dvou minut po vystoupení z auta! – a vyrazili po červené turistické značce kolem Vltavy. Byla to moc krásná pěšinka s příjemnými výhledy, ale trošku jsme záviděli lidem na protějším břehu řeky, kteří tam měli na procházení daleko víc prostoru, zatímco my se tu každou chvíli vyhýbali s cyklisty. 

Zato se ale můžeme pochlubit, že jsme ušli 2,5 kilometru (a pak to samé zpátky) Stezkou středozemím (Via Czechia). Taky jste si vzpomněli na Terryho Pratchetta? S ním to bohužel nemá nic společného. Stezka středozemím propojuje nejsevernější a nejjižnější body ČR a měří 573 km.

Aby toho nebylo málo, tak přesně tohle (= z Kralup do Nelahozevsi) je zároveň Dvořákova naučná stezka, která končí u jeho rodného domu. Cestou se jde kolem Nelahozevských tunelů pod dráhou (a s dráhou) a kolem pískovcové Lobečské skály. Bohužel jsem si zapomněla foťák, takže dech beroucí Nelahozevský zámek z 16. století jsme si užili jen na místě a zvenku, protože pes není fanouškem prohlídek. A my zase moc nechceme, aby se nám kolem něj motali lidi.

Když jsme viděli ceny v nedaleké malebné restauraci (kolem tří stovek), usoudili jsme, že máme chuť na vepřové s cibulí u našich oblíbených Vietnamců (snad jsem tu národnost trefila) a stavili se v Žalově v Roztokách. Navíc mám ráda to jejich dřevěné prkýnko s kovovou plotýnkou, na které vám jídlo přinesou. Se psem jsme si mohli sednout venku, a protože bylo krásně teplo, užili jsme si romantický oběd/večeři. Zcela výjimečně jsem si k tomu dala kofolu, která jinak není pro těhotné vhodná (kontroluju si příjem kofeinu v čaji, a čokoládě s kakaem se taky vyhýbám). Bezpečná dávka se liší, doc. Pařízek (2015, str. 301) uvádí do 300 g kofeinu denně, někdo jiný ještě o stovku míň. V půllitru kofoly by mělo být cca 75 g kofeinu, v podstatě stejné množství jako v Coca-Cole. (zdroj 2)

A pak už jsme zase jeli domů, sbalit věci od tchyně a odvézt je k nám, tam je roztřídit a naskládat do skříní. Po výletě se mi to hned dělalo veseleji.

Zdroje:
[1] PAŘÍZEK, Antonín. Kniha o těhotenství, porodu a dítěti. 1. díl, Těhotenství. 5. vydání. Praha: Galén, [2015]. ISBN 978-80-7492-214-5.
[2] Kofein čistý, 50 g. Fichema. https://fichema.cz/kofein/971-kofein-ist-pharma-50-g-8592861045037.html, cit. 10. 5. 2025

čtvrtek 31. října 2024

Upozornění na nové články napsané a publikované v průběhu října a listopadu 2024

Jen taková malá upoutávečka na pár nových článků, které jsem napsala v poslední době... tak aby vám neunikly. ;-)

Angeliky vánoční deník (2023), 6. část

Studený podzim a burčákové období

Letošní (2024) dovolená v Chorvatsku:

Tematicky stále aktuální, ale původně psané (a proto i zařazené články k loňským Františkovým Lázním 2023):

A samozřejmě jsem upravila i Rozcestník článků o dovolené ve Františkových Lázních 2023. Některé články teď budou vysoce aktuální vzhledem k tomu, že jsem v těch samých lázních strávila letošní skoro celý říjen. Ale nebojte, budu na ně možná sem tam odkazovat. I když pro představu o Frantovkách či Františkách by pro vás bylo nejlepší projít si loňský i letošní pobyt. Jsou totiž značně odlišné.

Normální blogovací články deníkového typu:

pondělí 28. října 2024

Rozcestník článků o dovolené ve Františkových Lázních 2024

Tvorba rozcestníků mi dává smysl. Jak to vidíte vy?

Mám pocit, že když si pak chci vyhledat nějakou dovolenou nebo procedury a nevím přesně, jak by se to mohlo jmenovat, pod jakým článkem by se to mohlo skrývat, stačí najít příslušný rozcestník, nebo rozcestník rozcestníků a tam už se dopídím, jak se jmenoval ten zajímavý hrad, kterému nemůžu přijít na jméno a vyrazili jsme na něj z některých lázní...

  • Mentální cvičení v lázních – věděli jste, že lázně jsou jedno velké bludiště?






  • Ranní sprinty na procedury

neděle 13. října 2024

Rozcestník článků k lázním

V lázních už jsem byla několikrát a jelikož miluju seznamy a přehledy, vytvořila jsem tento speciální článek. Jako vždy, kurzivou jsou odkazy, které vás hodí na příslušný článek.

2024 Františkovy Lázně #2

Fakt jsem nečekala, že pojedu letos už podruhé do lázní. Ale taky to bylo trochu jinak. Sice jsem platila dost peněz, ale jela jsem „na křížek“, jak se tu říká. Tedy na pojišťovnu a ze zdravotních důvodů. Takže žádné výlety moc nečekejte, ale to neznamená, že by nebyly zážitky a nebylo o čem psát.



Pletu velikánský mohérový pléd Powerlicious Hap od Raina K. A maluju podle online kurzů.

2024 Karlovy Vary #2

Pletu Comfort Fade Cardigan od Andrea Mowry a v rámci klubu Sock Knitters Anonymous ponožky String Theory od Anita Grahn.

2023 Františkovy Lázně #1

Chtěla jsem jet do lázní na čtrnáct dní, ale první týden jsem chytla Covid (už podruhé) a musela strávit týden v posteli. Psala jsem o tom v článku Předlázeňské stonáníZbavte mě té rýmy někdo!, což je populárně naučný článek o tom, co máte dělat, když máte rýmu, abyste byli co nejdřív fit.

2022 Teplice

Pletla jsem ponožky s ovečkama. Hodně jsem kreslila Inktober (viz zde), protože manžel byl v druhé části pobytu nemocný, takže jsem taky stihla napsat spoustu článků, i samostatný rozcestník s popisky k jednotlivým článkům jsem vytvořila (zde).

2021 Karlovy Vary #1

To snad není možný! Fakt jsem nepsala o svých prvních lázních v životě?!

Pletla jsem šedo-modré ponožky Laurelhurst od Star Athena na příšerných tenkých bambusových jehlicích od Vlniky.

sobota 24. srpna 2024

Kamencové jezero v Chomutově

Tchyně nás vylákala na výlet do Chomutova ke Kamencovému jezeru. Byli tam s tchánem na dovolené a chtěla nám to tam ukázat, protože se jí tam náramně líbilo. Prý lepší než moře. Vyprávěla, jak si tam spokojeně leželi ve stínku, koupali se, chodili do jídelny na plněné knedlíky uzeným a jinou českou kuchyni, ke sváče nebo večeři si dali u stánku langoš a taky si zašli na kafíčko. Pláž nebyla přecpaná a na kůži ji neškrábala sůl. Nic z toho pro mě není nijak zvlášť významné, ale hlavní je, že si to užili. 

Ale zvědavá jsem byla. Od nás je to asi tak hodinka cesty, takže proč nevyrazit, když na sobotu hlásili snad 34 °C?

Vyrazili jsme až kolem desáté, protože jsme nejdřív museli nakrmit všechna zvířátka a různě pustit a pozavírat pejsky. Hlídáme totiž švagrové jejich loveckého hyperaktivního mrťafu Argouše (správně Argo), takže se teď na střídačku pouští tři psi, protože se mezi sebou moc nekámoší. Cesta ubíhala báječně – byl relativně malý provoz a žádné velké objížďky nebo rozkopaná silnice. Pochvalovala jsem si navigaci a vzpomínala, jak mamka musela navigovat s mapou. Brrr. Některé lidské vynálezy fakt významně usnadňují a zpohodlňují život. (Někdy si to myslím i o robotickém vysavači, ale jindy mám pocit, že bych to sama vyluxovala rychleji a že mu dělám služku a tahám ho zpod skříně, kam se zapasoval, vymotávám mu vlasy a šňůrky, které si namotal na kartáče a pak ho čistím. Ale to jsem odbočila. Zajímalo by mě, jestli to máte taky tak.)

Vstupné bylo jenom pade, parkování zdarma – ale až na druhém parkovišti, protože první bylo totálně plné. Spousta lidí byla i uvnitř. Když se tchánovi zasekly matračky v turniketu poté, co s ním chvilku bojoval, začali jsme si dělat legraci, že u jezera ve skutečnosti vůbec nebyli a strávili dovolenou na pokoji koukáním na televizi. Jinak by přece měli po deseti dnech umět projít turniketem. A když tu byli o dvou srpnových víkendech, tak že je zrovna dneska překvapí kvantum lidí a plná pláž. To se prý předtím nikdy nestalo. A k dovršení toho všeho byla zavřená jídelna u pláže, kde si tak rádi dávali oběd.

Nic z toho nás ovšem netrápilo, protože nebyl problém najít si místo ve stínku. Sice jsme asi měli zvolit košatější strom, abychom se v pravidelných časech nemuseli posouvat zároveň se stínem, ale na stráni daleko od obou pláží nám bylo dobře. A ještě lepší to bylo, když vypadli opodál vegetící Němci s cigaretami. To už jsme si pak opravdu mohli nerušeně číst Nezkrotnou Angeliku (4. díl), plést žluté ponožky Sunberry (návod zdarma zde) a pospávat.

První vlezení do vody bylo nejnáročnější. Skoro jsem měla pocit, že to není v mých silách, protože voda byla příšerně ledová. Že by se manžel spletl a vzal nás omylem k ledovému plesu někde v horách? Kdepak, měli bychom být jen necelých čtyři sta metrů nad mořem. 

Při sestupování ze schůdků jsem si představovala, že jsem kamarád, od něhož jsem vloni obdržela péefko s vysekanou dírou do ledu. Myslím, že to muselo studit nějak podobně. Každopádně jsem po pár tempech prohlásila, že letošní otužování už mám za sebou a není třeba se tomu dále věnovat. Abychom nezmrzli, rozhodli jsme se jezero přeplavat na druhou písčitou pláž. Po nějaké chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem si kupodivu zvykla a plavání bylo v pohodě. Ani jsem neměla problémy s tím, že by voda málo nadnášela (oproti moři). Nebyla jsem schopná odhadnout, jak dlouho už jsem se nekoupala v rybníku (nebo v Čechách).

Druhé a třetí koupání už bylo zvládnutelnější. Tentokrát jsme plavali jen k jednomu nebo druhému molu, případně k tomu uprostřed, na které jsme vylezli díky žebříku. Nechtělo se nám totiž na písčitou pláž, před kterou je na dně jezera slizké bahýnko.

V polovině dne jsme se stavili na langoš, jehož cena mě poněkud zaskočila (stovka za jeden). Těšila jsem se na něj, protože už jsem dlouho žádný neměla. A známá, která je dělá a chválí si je celá rodina, je má takové tlusté a buchtovaté. Mě nejvíc potěší ten vypečený teňoulinký a křupavoučký. Ani bych na něm nemusela mít kečup a sýr. Stačila by mi pořádná dávka česneku. Ale ne tak, aby mi to spálilo celou pusu. Ten tady byl dobrý, pochutnala jsem si. Ale druhý jsem za ty prachy určitě nechtěla, když jsem si všimla, že v jiném kiosku dělají burgery, buď mini v meníčku s hranolkama za sto pade, nebo pořádnej za sto osmdesát. Příjemně mě překvapil, že opravdu byl pořádný a chutný. Maso v něm sice bylo tenké a dost vypečené, ale zato tam byla dvě. Také tam bylo něco tekutého, nějaká zeleninka a dobrá bulka. Takže žádná sekaná v housce ;-). Nebo jak říká tchán: karbanátek.

Žádné fotky bohužel nemám, ale ono ani moc nebylo co fotit. Prostě rybník se stromy kolem dokola. Ani pocitově mi to nepřišlo jiné než rybník. Za návštěvu stojí kvůli své čistotě a potenciálním léčivým účinkům. A taky má dost velkou rozlohu, takže se tam vejde strašně moc lidí a vy si stejně bez obtíží najdete nějaké klidné zákoutí. Jinak rozdíl na pohled nepoznáte. Ale podle Wikipedie [1] je jedinečné a je to světový unikát. Vyschlé kamencové jezero v Kalifornii nepočítám.

Toto antropogenní (= obtížně vypustitelné vzniklé dílem člověka) jezero vzniklo v letech 1813–1815 zatopením prostoru po těžbě kamencových břidlic nebo vyhořením uhelné sloje. Existuje také názor, že jezero vzniklo přirozenou cestou, byť určitý vliv člověka nevylučuje. [1]

Existence kamencové vody zřejmě souvisí s výskytem uhelné sloje s vysokým obsahem pyritu severně od jezera. Zvětráváním pyritu se uvolňuje kyselina sírová, která rozpouští jíly za vzniku iontů (např. Na+ a K+). Z nich nezávisle vzniká síran hlinitý a síran draselný a teprve jejich smícháním vznikne kamencová voda. Voda v jezeře obsahuje disociovaný kamenec. V závislosti na ročním období a intenzitě srážek voda obsahuje ve zvýšeném množství sírany (400 mg/l), chloridy (40 mg/l), železo (5 mg/l) a hliník (1 mg/l). Příležitostně se zvyšuje množství amoniaku. Průměrná hodnota pH se pohybuje okolo 3. Rozpuštěné látky a kyselost vody omezují výskyt organismů, a proto se jezero někdy označuje jako Mrtvé moře. Přestože se v jezeře nevyskytují ryby ani jiné vyšší organismy, bylo v něm odchyceno asi třicet druhů vodních mikroorganismů a zástupců hmyzu. [1]

Lázně Kamencová huť, vystavěné v těsné blízkosti jezera, léčily katary horních cest dýchacích, ženské nemoci, dnu, anemii, revmatismus, nemoci ledvin a akné. Původní lázeňská budova dnes slouží jako administrativní centrum Zooparku Chomutov. [1]

[1] Kamencové jezero, Wikipedie, 14. 7. 2023, cit. 24. 8. 2024, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamencov%C3%A9_jezero

pátek 2. srpna 2024

První den zpátky doma v ČR

Návrat z dovolené mi připomíná dětství:

  1. Ještě ve Slovinsku trčíme v koloně snad hodinu a půl. Je to takové hloupé popojíždění, kdy si ani nemůžete odskočit na záchod, protože buď jedete rychlostí 7–14 km/hod nebo chvilinku stojíte, ale tak malou, že byste to nestihli. Odbočit na parkoviště je nemyslitelné jednak proto, že se přes pruh plný kamionů nedostanete, a jednak proto, že tu zrovna žádná nejsou. Naštěstí jsem zvyklá pitný režim během cesty zanedbávat právě z podobných důvodů.
  2. V Rakousku ukrutně prší. Divím se, že je v tom manžel ochotný řídit. Já nevidím vůbec nic – oslňují mě světla protijedoucích aut, silnice se strašně klikatí a je plná vody, ideální prostředí pro aquaplaning.
  3. Doma hlásí bouřky a po chvilce dusna se opravdu výrazně ochladí a přijde déšť.
  4. Vybalování mě baví skoro stejně jako balení na dovolenou – tedy vůbec. I když jsem na sebe pyšná, že jsem si výjimečně vzala vhodné množství oblečení, které jsem unosila, ale ne zase tolik, aby ho bylo potřeba hodit do prádla. Dost věcí jsem na sobě měla jen na snídani a pak hned šup šup do plavek.
  5. A samozřejmě se mi vůbec nechce jít v pondělí do práce. Stejně jako se mi v dětství po prázdninách nechtělo do školy. 

Naštěstí stres z návratu z dovolené zmírňují následující tři dny volna – i když dnešek netrávím úplně ukázkově tím, co bych si přála – a taky rajská s naším bio kozím masem, kterou dělala tchyně.

čtvrtek 1. srpna 2024

Jeskyně Kačna jama a nevšední setkání

V minulém článku Lipica (Slovinsko) – návštěva slavného hřebčína jsem zmiňovala, že jsou v okolí Lipice na Slovinsku krasové jeskyně. A tak manžel jednu větší a zajímavější vybral na mapě tak, aby byla nedaleko silnice a mohli jsme se tam zajet podívat. Ne tedy nic známého, slavného se vstupným, ale v lese s turistickou značkou volně přístupnou. 

Vyrazili jsme jen tak nalehko (v sandálkách a tričku), jak jsme byli v autě. Ani mobil jsem si nebrala. Mělo to být kousek. A taky bylo. Jak z parkoviště do obchodu. Šli jsme po pěkně vyšlapané cestě. Akorát jeskyně nebyla ve skále, jak bychom čekali, ale asi někde v propasti. Kousek jsem nakoukla, ale když už se muselo lézt po špruslích (podle UJC CAS může být i šprušlích), tak jsem to vzdala a jen pozorovala manžela zdálky. Pro jistotu jsem si nechala klíčky od auta, aby mu náhodou do propasti, na jejíž dno nebylo vidět, nevypadly.

Trochu jsem se lekla, když manžel vyplašil sovu a ona prolítla listím a zašustila. Po chvíli se mi zdálo, že se do větví trochu zamotala a šustí tam pořád. Ale pak mi připadalo, že to jsou spíš kroky. Na zavolání: „Haló,“ nikdo neodpověděl. Rozhled jsem neměla vůbec žádný, protože všude kolem bylo různé roští. Manžel někde v propasti, no paráda. Už jsem si představovala, jak mi někdo šlohne klíče od auta.

Požádala jsem manžela co nejsebejistějším hlasem: „Nechceš jít už ke mně?“ a šla blíž k propasti a připravovala se na případný sestup. Naštěstí se šouravé kroky nepřibližovaly a manžel už přišel ke mně. Hned jsem se cítila líp. I když jsem se celou dobu snažila uklidňovat, že tady žádný úchyl/zloděj nebude, protože by tu musel čekat kdovíjak dlouho, než mu sem někdo vhodný zabloudí. Třeba jsou to jen nějací turisti zvědavci jako my. Navíc nám nemuseli rozumět a pochopit, že voláme na ně. 

A taky jsem si opakovala, že člověk musí být racionální a zachovat chladnou hlavu. Znáte to, strach má velké oči. Sotva jsem si to řekla, zaujal mě pohyb na protějším svahu. Krémově bílý až skoro žlutý tvor se tam šoural v listí. Nebylo ho skrz větve a listí vidět, ale hned jsem si podle barvy řekla, že to je ovečka. Manžel si také oddychl.

Tvoreček se trochu posunul, neobratně se otočil v příkrém svahu plném listí a začal se valit nahoru do kopce jakoby lehce směrem od nás. „Asi je to medvěd,“ změnila jsem názor na základě způsobu pohybu, odhadnuté velikosti na tu vzdálenost a nemotorné chůze. Manžel ho neviděl. Rychle jsme se dohodli, že půjdeme směrem k autu, i když to zároveň znamenalo směrem k medvědovi. Já bych zvažovala i setrvání na místě a případný útěch/slez do propasti, ale to bychom tam taky mohli být ještě dneska.

Cestou jsme si povídali a snažili se dělat hluk, jak se říká, že se má. No, povídali. Nevím, jak byste se cítili v takové situaci vy, ale ze mě vypadlo leda přiškrceným hlasem něco jako: „Medvědi lidi nežerou... za chvíli tam budeme... doufám, že jdeš pryč.“ Nejradši bych běžela úplně potichu. Nejlepší pocit byl, když jsem konečně zapadla do auta a zabouchla za sebou dveře a z toho strašidelného místa jsme odjeli.

Možná jsme místo Kačna jama (překlad je hadí jeskyně) měli navštívit spíš Divača jama, která je větší a má krápníky normální vstupné.

Pak jsme uvízli v koloně na dálnici, ale ani nám to moc nevadilo. Ještě tak hodinu dvě jsme rozebírali, co jsme měli správně udělat. Jak se měl člověk na případné setkání připravit předem? Co dělat v tu chvíli? (Asi by bylo dobré mít u sebe mobil, ne jen klíč.) A kdyby nás medvěd napadl, co dělat potom? Neměli jsme ani batoh, ani svačinu, kterou bychom mu mohli hodit a třeba tak odlákat jeho pozornost. Pomohlo by slézt po špruslích o kus níž do propasti? Nebo už po nich umí lézt taky? Dalo by se zavolat z té propasti? A komu? Hasičům? Že jsme v propasti a nahoře nad námi chodí medvěd? No, asi na 112, jiné číslo v cizině stejně neznám a navíc se potřebuju domluvit. A co kdyby medvěd jednoho z nás zranil?

Doma jsme o svém zážitku začali pochybovat. Třeba to opravdu byla ovečka. Jenže manžel, bývalý myslivec, mi odporoval: Co by dělala sama a v lese? A já si navíc byla jistá, že na tu vzdálenost by nemohla být tak velká. A nemotorná? Mají Slovinci tlusté ovce, co sotva lezou?

Hned první nahození do Googlu mi hodilo: Možná jste netušili, že ve slovinských lesích můžete potkat medvěda hnědého. Slovinsko se těší poměrně velké populaci medvědů, kteří žijí zejména ve smíšených lesích středního a jižního Slovinska a na Krasu. Medvěd hnědý je přísně chráněný a lidé zde ctí jeho přítomnost ve svých lesích. [1] Kouknu na Mapy.cz. Věřili byste tomu, že jsme byli právě v té oblasti Krasu?

A jestli je vám líto, že jsme se nedostali dovnitř do jeskyně, tak tady jsou dva zdroje plné fotografií z letošního roku. Zdá se, že  vstup je jen pro horolezce. ;-)

Kačna jama – slovinské dobrodružství hluboko pod zemí

Expedice-neexpedice Kačna Jama 2024

Zdroj:
[1] Bernardová, Eliška: Slovinsko pod korunami stromů – čtvrtá nejlesnatější země Evropy. Ojevuj Slovinsko. 13. října 2021, cit. 23. 11. 2024, https://www.objevuj-slovinsko.cz/slovinske-lesy/

Lipica (Slovinsko) – návštěva slavného hřebčína

Slovinci si právem stěžují, že přes jejich zemi jen projíždíme k moři do Chorvatska. Oni to zrovna s mořem moc nevyhráli. 

No, řekli jsme si, že už jsme tam několikrát chtěli vyrazit a nikdy to nevyšlo, tak dneska se tam podíváme. Zastavíme se v Lipici a prohlídneme si slavné koně Lipicány. Protože v tématu koní jsem naprostý začátečník, dovolím si zkopírovat z Wikipedie [1] kousíček toho, co si pamatuji z prohlídky v angličtině: Počátky chovu těchto koní sahají do 16. století a do slovinské vesnice Lipica, podle níž nese celé plemeno své jméno. Rok po založení hřebčína v Kladrubech rozhodl císař Rudolf II. roku 1580 o založení dalšího chovatelského centra v Lipici nedaleko Terstu u Jadranu.K vesnici jako takové doplním, že jsme vyzkoumali, že se jmenuje podle lípy, což je slovinský národní strom (stejně jako náš).

Lipicáni jsou zajímaví tím, že jsou bílí. Ale jejich hlavní předností je mimořádná učenlivost. Plemeno Lipicánů bylo vyšlechtěno křížením koní z oblasti Krasu spolu se španělskými, arabskými a neapolskými koňmi. ... Zajímavostí je, že hříbata mají tmavou barvu, zbělají až kolem 7. až 10. roku. Koně tohoto plemena se dožívají až 30 let.

Lipicáni při jídle

Koník na procházce

V areálu se můžete (za poplatek) svézt kočárem

V areálu najdete historické i nové stáje, cvičební arénu, jízdárnu, hospodářské budovy, ale také kostel z 16. století zasvěcený sv. Antonínovi – patronovi stád. Celé panství obklopují bujné listnaté lesy a rozsáhlé bílé ohrady sloužící jako výběhy pro koně. [2]

Velký rozvoj zažil hřebčín v první polovině 18. století za císaře Karla VI. Plemeno Lipicánů bylo nicméně vyšlechtěno až za vlády Marie Terezie. Habsburkům hřebčín patřil až do roku 1918, poté připadl Itálii. V roce 1943 byli všichni koně ustájeni dokonce u nás, konkrétně na Šumavě v Houstoni.

Pro veřejnost se hřebčín otevřel v 60. letech, nicméně potýkal se s problémy, které pozdější rozpad Jugoslávie ještě umocnil. Od roku 1996, kdy se stal hřebčín veřejnou institucí, došlo k mnoha opravám. Dnes se tu chová cca 400 koní. [2]

Ve stáji
Tohle je údajně nejstarší a nejcennější stáj Velbanca s klenutým stropem, která byla postavena roku 1703. 
Stájové stání

V hřebčíně Lipica si můžete prohlédnout stáje a prostory chovu. Prohlídku můžete absolvovat ve slovinštině, němčině, angličtině a italštině. 

Můžete si zaplatit jízdu na koni, v bryčce a nebo si užít třičtvrtěhodinovou ukázku Klasické jezdecké školy, která se koná od dubna do října každé úterý, pátek a neděli. Smůla, byli jsme tu ve špatný den. A také se můžete podívat na drezuru, kde vám předvedou krok, klus a cval.

Otravná byla akorát ženská, které tam brečelo dítě (snad ještě mimino) a ona ho nevzala pryč, ačkoliv tím rušilo celý výklad.



Pamatujete na zmínku o kostele svatého Antonína v areálu hřebčína? Tak to je on.

Kostel sv. Antonína zvenku

A uvnitř





Na procházce po areálu obdivujeme krásného Lipicána...

... srandovně se hrabe v zemi a něco tam vykusuje
Pak přijdeme k poníkům, na kterých se mohou vozit děti.





Slibované muzeum kočárů znamená, že za sklem budovy mají asi sedm kočárů. Takže nejdou ani moc vyfotit, ani si moc prohlédnout.

Stylová kašna

A ještě pár fotek bílých koní...




V průvodci na netu píší, že v okolí najdeme řadu krásných jeskyní. Něco podobného nám řekl i mladý pár, který se nám snažil poradit s placením parkovného pomocí aplikace. Peklo! Vůbec nám to s tím nešlo. Ale oni byli úžasně milí. Ještě jednou děkujeme. Jo, a byli to Češi, což nám dost usnadnilo komunikaci. Naštěstí jsme našli parkovací automat, s kterým jsme se v pohodě dorozuměli. No a o té jeskyni si povíme zase příště.

Zdroje textu: 
[1] Lipicán, Wikipedie, 29. 7. 2024, cit. 5. 11. 2024, https://cs.wikipedia.org/wiki/Lipic%C3%A1n
[2] Hřebčín Lipica, Objevuj Slovinsko, stáří článku min. prosince 2019, cit. 5. 11. 2024, https://www.objevuj-slovinsko.cz/lipica/

pondělí 29. července 2024

Autotour po vesničkách na Krku (2)

Hezký náhrobek
Další zastávkou byla Dubašnica, kostel sv. Apolinara. Připadá mi velmi zajímavé, jak tady mají jiné svaté, než máme my.

V období 1451–1463 byla tato oblast osidlována z iniciativy posledního Krčského kněze Ivana VII Frankapana a nazývána Dubašnica podle dubu, který v této oblasti hojně rostl. Na konci 15. století se kostel sv. Apolinara stal farním kostelem pro nově příchozí populaci a byl rozšířen. Roku 1586 zanesl kostel do mapy Karti Riječkog zaljeva slavný chorvatských augustiniánský kartograf Ivan Klobučarić, který se sice narodil v Rijece, ale kořeny měl právě zde v Dubašnici. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Apolinarovi, kostel má dalších šest menších.

Máme smůlu, věž se právě opravuje, takže je kolem ní všude lešení a nemůžeme si ji vyfotit.

Před odchodem manžel začichá ovce. Že by tady opravdu někde byli? Nakukuji mezi keře, ale kde nic tu nic. Až pak si všimnu, že tam přeci jen nějaké bílé fleky jsou. Ale nejdou ani vyfotit, ani pohladit.

Najdete ovečku za přírodním plotem?

Aspoň si vyfotím ještěrku.

Chorvatská ještěrka, myslíte, že se něčím liší od naší?

A pak zmerčím krávu s telátkem. Jdeme se na ně podívat, ale kravička se tváří nepřátelsky a kolem není pořádný plot, tak se ji rozhodneme radši nerušit, aby si to zbytečně nevyložila jako provokaci.



Jedeme do Poratu. Název je mi povědomý, tak si říkám, že to tam určitě bude pěkné. Ale jsme spíš zklamáni. Františkánský klášter (Franjevački samostan Porat) není přístupný pro veřejnost, minimálně ne teď. Můžeme jen nakouknout na dvůr. Klášter je postaven v goticko-renesančním stylu kolem kostela sv. Magdaleny. Je tu pár zajímavých sloupů a různých historických zbytků.




Je celkem s podivem, že nás tu nic neuchvátilo, když si uvědomíme, že Porat je rybářská vesnice, která se začala rozvíjet v patnáctém století kolem kláštera sv. Magdaleny a během benátské nadvlády byla přístavem, odkud se zboží vozilo do Venice, Trieste a Rijeky. Hlavním vývozním artiklem bylo palivové dřeví, ale také zemědělské produkty jako olivový olej. Během rozvoje Malinske a lepším transportním možnostem ztratil Porat svou roli jako přístav, ale rybaří se zde nadále.

A tak z Poratu odjíždíme k nějaké zřícenině (v mapě označené jako Bodulski metar ve vsi Soline na druhé straně ostrova), která nás už definitivně utvrdí v tom, že to, co my považujeme za zříceninu se diametrálně liší od toho, čemu tak říkají tady. Ty jejich vážně nestojí za návštěvu. (Zato takový opuštěný a zřícený Haludovo Palace Hotel na severu Malinske by mohl být zajímavý, ale ten jsem našla v mapě až v říjnu při psaní blogu. Jó, kdyby byl větší čas na přípravu dovolené, to by bylo.) Tohle je Bodulska mjera za drva, kde se skladovalo (a možná i přeměřovalo) palivové dříví, které se pak loděmi vozilo do Crikvenice, Rijeky a jinam po okolí.

Vypadá to tam na super plážičku, i skákací hrad tam mají, ale my už jedeme domů. 

Škoda, že se nestihneme zastavit v ústí řeky, kde se lidé cachtají na mělčině. Výlet po vesničkách na Krku tedy nedoporučujeme. Pro zajímavost by stačily čtyři.

Sláva nazdar výletu...