První letošní dvacítka toho, co mi dělá radost

• Pomazlit se s malou (= dítě).
• Když jde dítě spát už v devět. Jak se to pěkně posouvá! Dřív byl standart, že chodila v pět a já z toho byla celá pryč, když se o něco zpozdila.
• To samé platí pro pletení. I chvilka nerušeného pletení lícovým žerzejem je velice příjemná. A to jsem byla zvyklá plést i dvě hodiny denně cestou z práce a ráno do ní v autobuse a v metru.
• Dát si ráno šálek černého cejlonského čaje. Třebas pytlíkový Assam od Sonnentoru.
• Návštěva zahradnictví a nákup kytiček.
• Konzultování s AI, jak mám uspořádat svůj nový jihovýchodní záhonek od skromných suchomilných rostlin až po na živiny náročný mangold.
• Nechat si koupit hortenzie!!! A ještě k tomu z regálu Zachraň mě! Takže z toho mám dvojí dobrý pocit – ušetření a záchrana kytiček.
• Když přijde teplé počasí.
• Když skončí ta úmorná vedra a přijde ochlazení.
• Vydatný déšť, který nám naplní sudy na zalévání. A dramatická bouřka.
• Větrák postavený v okně, který udělá kuchyň snesitelnějším místem.
• Koupání v kamencovém jezeře v Chomutově. S báječně teplou vodou.
• Vlastní odvaha zeptat se, jestli ve stánku (u toho jezera v Chomutově) náhodou nedělají i burger, ačkoliv ho nemají napsaný. Protože na sýr v housce, hranolky nebo hot dog nemám chuť. A ano, dělají, protože jim právě přivezly suroviny. A je stejně dobrý jako před dvěma roky!
• Když malá usne a já můžu psát na blog.
• Nebo se probírat nápady na Pinterestu a snít, jak to všechno ještě v tomhle životě stihnu uplést, ušít, upaličkovat a možná si i zavyšívat…
• Vzít si z knihobudky starou, ale přesto vtipnou knihu a užívat si čtení v autobuse. I když se mi už zase dělá trochu špatně, jak jsem vypadla ze cviku.
• Každý týden vyrazit na výlet. Alespoň něco malého, jako nákup v zahradnictví s tchyni a tchánem. A malou samozřejmě.
• „Opušťák“ – vyrazit na pracovní večírek bez dítěte!
• Skvěle sladěné barvy Malabriga mechity na mém nově rozpleteném svetru Separate ways od Joji Locatelli, ačkoliv vypadají jinak, když se z nich plete, než když se klubíčka jen prostě přiloží k sobě.
• Nové přátelství se sousedkou. Chodím k nim sekat trávu pro kozy a tím se víc socializuji. A taky obdivuju jejich zahrádku a spoustu stromů. I různých zajímavých druhů. Taky bychom si rádi pořídili višeň plstnatou.

A co dělá radost vám?

Plyšáci jsou pro rodiče, ne pro děti

Od různých známých jsme pro dítě dostali spoustu a spoustu hraček. Jak občas říká cynicky manžel – každý si doma hezky uklidil. 

Některé věci jsou super a malá si s nimi hraje – kroužky nasazené na kuželu zodpovědně sundává. Zatím je ještě moc malá na to, aby je dávala zpátky, ale i tak. Nebo s nimi buší o sebe. Stejně tak z podivného slona-koule, kterému jde točit chobotem a on přitom cvaká, radostně vyndává různé tvary a opět s nimi buší o sebe. Dovnitř je správnými otvory zatím házím jenom já.

Usínáčka – něco jako látkový kapesník s přišitou hlavičkou – s oblibou vyhazuje před spaním z postýlky. Já jí ho mám házet zpátky nebo podávat. Když dělám blbosti, jako například že leze dovnitř do postýlky skrz mříže, nebo jí dává pusinky na obě tváře, chichotá se tomu. Obvykle se při postávání na okraji postýlky unaví a brzy usne. Rozumějte tak za půl hodinu usilovného házení a podávání. Ale lze podávat i jiné hračky, plyšáky a ona je vyhazuje taky. Například růžový jednorožčí polštářek.

Když byla malá, měla ráda takového modrého medvídka a ptáka s barevnýma křídlama. Ale teď už jsou pro ni příliš statičtí a nezajímají ji. Stejně tak neprojevila sebemenší zájem o plyšového medvěda, který by snad měl sloužit jako sedátko. Ten bohužel nebyl darovaný z druhé ruky, ale koupený přímo pro ni. Tak uvidíme, jestli ji časem nezaujme víc. Kdy se asi tak začnou děti zajímat o plyšáky? A proč vlastně?

Sedátko – plyšový medvídek

Zase nejde internet, tak píšu do šuplíku podle štítků

Zase nám nejde internet. Nebo teda na přeskáčku jde a nejde. Mám spoustu poznámek v bullet journalu o tématech, o kterých bych chtěla psát na blog. Nějaké ty fotky ve foťáku z posledních dobrodružství a zážitky z obyčejných věcí, které se s kočárkem a dítětem mohou jevit velmi neobyčejné, když je děláte prvně. Asi jsem opravdu přehnaně zodpovědná, jak řekla moje doktorka. Od ní to ale zní tak trochu jako by mi dala metál. Sama odhalila problém v mojí léčbě a navrhla satisfakci.

Ale navzdory tomu, že nevím, co psát dřív, mám chuť pustit se do článků podle štítků, které mám označené a které třeba nejsou tak často využívané. Třeba AI. Nenapsala jsem zatím jak s AI vařím – dělala jsem hlavně „neznámé maso z mrazáku“, nebo zahradničím – co mají rády které rostliny (slunce x stín, zálivku x sucho, hnůj, ostatní přátelské rostliny, zvládání mrazu). Taky jsme s AI řešili, jak dostat mastnostu z důležitého papíru pro úřady. Přišlo sice se spoustou nápadů, ale nic z toho nezabralo. Takže to bylo pro změnu fiasko. Před časem jsem s AI konzultovala, jak co nejrychleji a efektně namalovat nové obrazy na výstavu, ušít si něco nového, nebo uspořádat svoje klubíčka. K čemuž jsem si nakonec koupila kurz od Stephena Westa Stashbuster. Ale ten je i o mixování přízí, snad i barev, zahrnuje dva vzory a tak. Abyste si nemysleli, že jsem tak prdlá, že si koupím kurz jenom o tom, že mám roztřídit klubíčka do krabice podle barev. Nebo podle tloušťky (krajka = lace, fingering, sport atd.)? Nebo podle typu (pratelné v pračce či ne)? Vidíte, vlastně to není vůbec jednoduché. Jo, a taky jsem s AI řešila, jak se pozná, že jsem mistr v pletení nebo šití a co bych si měla dát jako metu, pokud se chci v těchto oblastech rozvíjet. Přineslo to celkem nečekané věci. Rozhodně to není jenom uplést si svetr a ušít kalhoty. Dá se jít mnohem dál. ;-) Možná se k tomu jednou dostanu.

Seriál Angelika na statku je teď trochu opomíjený. A to jsem si původně plánovala, že každé úterý publikuju článek. Témata už sice prořídla, protože mi spousta věcí připadá normálních a tak mě o nich nenapadne psát. Ale na druhou stranu stále se toho děje dost a dost. I když bych nerada sklouzla jenom k negativizmu ve stylu: na statku je pořád spousta práce a už mě to štve.

Obdobně sobotní speciál „dítě“ by si zasloužil pár pokračování. Jak poznamenala sousedka, pokaždé, když nás vidí, máme něco nového. A to se vidíme tak dvakrát týdně. Jednou si malá stoupla vedle kočárku. Jindy vydávala zvuky připomínající lva. A naposledy se zvedla a po čtyřech skoko-chůzí vyrazila k převislým keřovým višním a suveréně si je začala trhat. Ovšem nenapadlo ji, že by je měla strčit do pusy, jen je rozpatlávala. Tak je sežral jejich pes.

Koukám, že se z toho stal spíš článek o aktuálním dění. Tak jdu pokračovat v tomto duchu. Na filmy teď v podstatě nekoukáme, jelikož dítě je s námi vzhůru velmi dlouho, takže si stihneme akorát tak hodinku číst. Nevím, jak to dělají ostatní, ale nám se uspávání zrovna moc nevyplatí. Bez ohledu na to, zda uspáváme (ani vlastně pořádně nevím jak), podaří se nám ji dostat do postele zhruba ve stejnou dobu, jako když ji vezmeme s sebou do obýváku na zem a necháme ji batolit se kolem, sundávat kroužky z kužele, bouchat s nimi do stolu (ano, toho krásného, co jsem vám ještě nevyfotila!) a snažit se utéct do kuchyně. Když to vyjde, jde na kutě v devět. Uspávám kojením a funguje to. Čteme teď druhý díl Steina a Barbariče = Juraj Červenák: Krev prvorozených. Je to detektivka zasazená do historie, v podstatě do doby kata Jana Mydláře, který už se tam taky objevil, a o němž jsme četli asi před rokem celou trilogii. Poslední díl byl celkem slabý. V tomhle díle se taky objevuje rabi Löw, což je zábavné, protože mimo jiné i o něm jsme pro změnu letost četli knížku Golem a Sára – Záhadné vraždy v pražském ghettu (***). Možná měla dostat jen dvě hvězdičky, pokud nutně nechci dát této pět. Což asi vzhledem k tomu srovnání dám. I když bych ji nepotřebovala číst víckrát, ono to u detektivek není tak zábavné, pokud nestíháte rychle zapomínat. Jak vidíte, Židé nás stále pronásledují, takže si plánuju, že se zase vrátím k článku Židovská kuchyně na mém stole a něco dalšího si uvaříme.

K pletení se brzy dostanu na blogu věnovaném tvorbě. Nezapomeňte se tam občas mrknout. ;-) Právě začíná Tour de Fleece. „Závod“ věnovaný předení, příp. pletení. Já se letos rozhodla zařadit všechna textilní řemesla dle chuti a nálady. Tedy i šití, háčkování případně paličkování. Ale ne všechna jako že všechno musím vyzkoušet, nebo se to mu věnovat, ale jako že stačí, když se každý den budu věnovat aspoň chvilku kterémukoliv z nich. S miminkem člověk nemůže mít velká očekávání. Ani od sebe.

Když tak koukám na ty svoje štítky v deníku, říkám si, že by bylo zajímavé sepsat těch 1000 věcí, co mi dělají radost v roce 2026. Asi by byly jiné než dřív. Mimochodem, nikdy se mi jich nepodařilo sepsat ani sto, protože jsem si vždycky zapomněla poznamenat nějaká další. Tak jsem jich hned na fleku sepsala dvacet. Uvidíme, do kolikátky se letos dostanu. ;-) Ta tisícovka by se měla podařit, kdybyste si to dali jako předsevzetí a každý den ve svém životě našli tři krásné věci, které vám udělaly radost. Myslím, že se to doporučuje zapisovat i lidem s depresí a podobně. Mělo by to mít prokázané pozitivní účinky.

A jak tedy ukončit tenhle článek? Nic lepšího, než že vám slíbím ten článek s tím, co mi letos dělá radost (první dvacítka) na neděli, protože ta je věnovaná tématu štěstí.

Červencová víla a předsevzetí

Nedávno jsem psala o tom, že mám chuť klofat, jak říká táta, články podle svých štítků v deníku. Tak teď jsem se rozhodla vrátit se ke kořenům a psát podle fotek. Mám totiž tak trochu pocit, že to jsou nejnavštěvovanější články. I když máte málo času, aspoň na fotky si ho snadno najdete. Číst článek je už pro fajnšmekry, kteří to v dnešní uspěchané době ještě nezapomněli. ;-)

Jako první vám chci ukázat červencovou vílu ze sedmiletého deníku a přidat pár předsevzetí na červenec.

Červenec bych ráda víc zasvětila textilní tvorbě a každý den bych chtěla něco plést nebo šít. Ideálně nezačínat nové projekty a strávit léto ve společnosti Joji Locatelli. Ušít si něco na sebe. 

S tím souvisí i to, že bych každý den chtěla zažít něco nového, zajímavého. Zkrátka udělat si prázdniny víc jako v dětství. Čas plyne pomalu, pokud zažíváte nové věci, nebo se víc soustředíte na to, co dělat. A taky bych to chtěla fotografovat. Zkrátka udělat si prázdninový deník na blogu podobně jako dělám ten vánoční. S tím si dám možná letos pohov, protože kolem Vánoc je toho s mimi míň co dělat. Uvidíme.

Ráda bych přestala stagnovat svou hru na ukulele a každý den se mu aspoň chvíli věnovala. Chtěla bych se naučit hrát podle not. I když mi to zatím připadá nehorázně těžké, ne-li nemožné.

Přečíst Červenáka Krev prvorozených a tu další (Ohnivé znamení). Samostatně přečíst další knihu Angeliky – Angelika a její láska.

Zhlédnout jeden dobrý film. Třeba Obsluhoval jsem anglického krále.

Dokončit kurz Bullet journal od Knitsonik a Stashbusting od Stephena Westa. Když to vyjde, pak i Stranded colorwork od Knitsonik. Mám ho už hříšně dlouho. Ale s tím věčně padajícím internetem to nebude jednoduché.

Dosud prázdné stránky, ačkoliv mám knihu tak dlouho...

Velký nákup

Manžel dostal skvělý nápad, že spolu vyrazíme do Prahy a tam se rozdělíme. On pojede na kontrolu k doktorovi (má to tak cca na dvě hodiny včetně cesty MHD) a já zatím nakoupím. Díky tomu nikde nebudeme ztrácet čas a ušetříme i za benzín ježděním sem a tam. Přišlo mi to jako dobrý nápad až do chvíle, kdy jsem se ráno probudila s malou vedle sebe (občas ji tam nechám dopsat, když vstane v pět nebo v šest, u sebe už by nejspíš neusnula) a došlo mi, že ji budu mít v kočárku. A jak budu nakupovat? Kam dám nákup? Do spodku kočárku mi to tedy přijde fakt divné a hlavně by se mi tam extra velký nákup rozhodně nevešel, když tam musím mít ještě přebalování.

Že budu jednou rukou tlačit kočárek a druhou vozík, tak na to taky zapomeňte. Jde to blbě i s elektrickou sekačkou na trávu, která je lehká a můžu si s ní kličkovat po zahradě podle libosti. Terén je sice nerovnější, ale zároveň se mi do cesty nepletou regály a lidi. Nemohla jsem přijít na to, jak to dělají ostatní, tak jsem se tradičně zeptala AI. Navrhlo mi tři možnosti: vlastní tašku zavěšenou na rukojeť kočárku s upozorněním, že by se mi taky mohl převrátit, ano, o tom jsem už slyšela. Takovou tašku nemám a ani si ji neplánuju pořídit. Plastový pojízdný košík, který můžu táhnout za sebou, mi přišel jako snesitelný až na to, že si nejsem jistá, jestli ho v Kauflandu mají. A samozřejmě bych vypadala jako soumar. Ale nejvíc mě zaujalo, že „V hypermarketech můžete nacvaknout autosedačku (vajíčko) přímo na klasický kovový nákupní vozík.“ Fakt? Malá se ještě do vajíčka vejde, takže bych nemusela brát golfáč. No, ale věřte AI. Při doptávání jsem zjistila (dle zdrojů, na které odkazovalo), že sice existují speciální vozíky, které pořídil Kaufland, ale pro handicapované lidi, takže tyto nákupní košíky jdou připnout k těm jejich. Jestli je něco pro matky, to je otázka. Zajímavý je, jak si člověk pořád rozšiřuje obzory a dostává se z komfortní zóny tak obyčejnýma věcma jako je nákup.

Možná si říkáte, jak je možný, že tohle ještě nevím. No, doteď jsme chodili na nákupy s manželem spolu, já měla košík a on kočárek nebo naopak, případně zůstal s malou v autě. Nebo dostal nákupní seznam. A taky jsem si jednou objednala nákup online, jak mi AI taky poradilo. Což oceňuji, protože ještě před otěhotněním mě tahle možnost vůbec nenapadla. Dokonce jsem si myslela, že k nám (na konec světa) nikdo nejezdí. 

Byla jsem připravená na obě varianty: dítě vezmu v autosedačce-vajíčku a dám do speciálního košíku, jestli pochopím jeho zajištění, nebo vezmu kočárek a plastový košík do ruky. Pak jsem zahlídla ženskou s malým chlapečkem se zajímavýma zelenohnědýma očima, který seděl v košíku tak, jak jsem to vídávala dřív. Tak jsem si dodala odvahy a šla se jí zeptat (už jsem vám říkala, jak často teď oslovuju cizí lidi?;-) A jak se s nimi pod jakoukoliv záminkou dám do řeči a mohla bych s nima blafat hodinu?). Nejdřív jsem se optala, kolik mu je – skoro dva, takže je starší, no vypadal větší hned na první pohled – ale říkala, že pokud už malá sedí, tak v tom problém nevidí. Prý je tam málo místa na nožičky, takže při troše hlídání se mi v košíku nepostaví (a nevypadne). Přišlo mi skvělé, když říkala, že mu hned u vstupu koupí (používá tu aplikaci  Scan and Go , zda nazvanou K-scan) borůvky a dá mu je na zobání a pak může nerušeně nakupovat. Ha, tolik k mojí nedávné diskusi s jednou známou, když jsem prohlašovala, že jsem odpůrce toho, aby děti jedly nezaplacené zboží a ona zase říkala, že je problém je jinak zabavit.

Protože se malá tvářila jako bubák, usoudila jsem, že se jí bude chtít spát, tak jsem ji nechala v tom vajíčku, i když jsem z toho měla trochu divný pocit, protože bylo tak v úrovni mojí hlavy a celé mi to přišlo značně nestabilní, dokud v košíku nemám žádný nákup. Ukázalo se, že usne, až když se ujistí, že jsem jí koupila dost ovoce a zeleniny různých druhů. Nechyběly banány a mrkev.

Zbytek nákupu proběhl úplně stejně v klidu. Jenom jsem trochu znervózněla, když jsem měla najet na jezdicí pás. Aby se to přece jen nesmeklo. Košík už jsem měla tou dobou děsně těžký a špatně ovladatelný, ale to byl skoro od začátku, protože samo o sobě vajíčko má velkou hmotnost, natož s dítětem.

Poslední překvapení představoval telefonát od manžela, že už je hotový a že nám brzy budou končit dvě hodiny parkování zdarma. Fakt jsem se tolik zdržela jenom nakupováním jídla?! Vlastně se není co divit. Připadala jsem si jak babička mojí babičky, co vyrazila z vesnice do města o sto let později. Regály praskaly ve švech pod spoustou hořčic, kečupů, sojovek, bedny byly plné cizokrajného ovoce (papája, pithaya, citronový meloun…), na ledu ležely čerstvé ryby jako duhový pstruh, losos, o kus dál byl uzený kapr nebo tolstolobi… leckteré ceny tomu samozřejmě odpovídaly, ale stejně jsem z toho byla úplně hotová. A pak ty slevy! Kam se na mě hrabou důchodci. Lipánek za 8,40 korun? Smetana za 19,90 korun? A banány za 22,90 Kč za kilo?

Nákup mě vyšel na tři tisíce (včetně růžičky za 39,90 korun), tak doufám, že z něj nějakou dobu vydržíme. Doma jsem pak měla problém to všechno nacpat do lednice. Špajz je kvůli vysoké teplotě přes 27°C na zeleninu také téměř nepoužitelný.

Třešňová bublanina – blíží se léto

Moje oblíbené lehké letní/večerní jídlo je omeleta z trouby dle Florentýny. Potřebujete na ni mrkev, vejce, polohrubou mouku, mléko, špetku soli a sýr na posypání. Teď mě napadlo, že by se hodilo použít třeba i římský kmín, který s mrkví ladí úplně výborně. Ale už je trochu pozdě. Do krémové mrkvové polévky (taky dle Flo) ho používám. 

Omeleta z trouby

Když jsem doma sama, vařím si občas nějaká lehčí jídla, která by manžela třeba neoslovila. ;-) Zrovna v pátek to byla povařená brokolice, která se namáčí do sojové omáčky s citronovou šťávou a zázvorem (dle mého bývalého přítele Franty). Ale zázvor nemám, tak tam možná šoupnu trochu česneku, aby to mělo grády. Každopádně mě příjemně překvapilo, když jsem to u něj ochutnala, že jen rychle uvařená, snad možná spíš blanšírovaná brokolice je překvapivě chutná. Jednou nám ji ve škole dávali syrovou místo kedlubny a taky to šlo.

V rámci testování Florentininých (hrozný slovo, nevím, jestli je to takhle správně ;-)) kuchařek jsem si honem běžela natrhat třešně a udělala bublaninu. Popravdě mě moc nenadchla, protože mi připomíná nějakou sladkou omeletu, kterou jsem podle ní dělala. Ale zato má úžasné výživné hodnoty: jenom minimum mouky a hromadu vajec. Na tenhle plech jich padlo osm! Což je super, protože zrovna máme lehce nadbytek. Směňujeme kozí mléko za vejce a všem teď slepičky dost nesou. A my máme každý den dva litry kozího mléka. To taky nejde jen tak vypít! :-) A ještě musím dodat, že mě fakt překvapilo, že se třešně dávají na bublaninu i s peckou. Vždycky jsem to kritizovala (i u plněných knedlíků), protože mám ráda, když můžu jídlo jen tak jíst a ne se v něm přehrabovat kvůli rybím kostem nebo peckám. Ale u třešní je to prý potřeba pro chuť. No jo, tak budeme věřit povolanějším.

Třešňová bublanina

A taky jsem dělala (dle Flo) hranolky. Byly super, jenom se to muselo fakt ohulit, protože se dá jen těžko odhadnout, kdy má olej teplotu 180°C. Můj zavařovací teploměr na takové hodnoty totiž opravdu nedosáhne.

A co teprve vepřová panenka pro přátele z trouby. Ta taky byla eňoňuno. Hezky jsem si ji naložila, zapla troubu a pak zběsile běžela nastartovat počítač a zoufale konzultovala s AI, co mám dělat. (Poslední dobou s ním vařím docela často! A musím dodat, že vždy úspěšně.) Nějak jsem totiž pozapomněla na to, že jsem tenhle recept nevyzkoušela již dříve, i přesto, že mi panenka v mrazáku dlouhodobě překáží, protože je v něm jeden malý, ale zato dost podstatný háček. Florentýna nejdřív hodně vyhřeje troubu, pak v ní maso chvíli nechá a pak ji vypne. Ono tam během dalších dvaceti minut dojde, než trouba vychladne. Jenže moje trouba se sama začne ochlazovat. Nevím proč a nevím jak to vypnout. AI mi hned hrdě říká, že to je bezpečnostní prvek a vypnout to nejde. Sakra! Tak mu honem popisuju situaci a žádám o radu. Doporučí mi pečení na 60°C po dobu dvaceti či třiceti minut. A jídlo je famózní. 

Naposledy jsem AI požádala o radu, když jsem z mrazáku vytáhla krkovici a ukázalo se, že to není kus, ale plátky. Tentokrát jsem ale udělala chybu, že jsem ho poslechla a usmažila je jednotlivě na pánvičce. Druhou nabízenou variantou s pečením v troubě bych asi získala jemnější a hlavně vypečenější maso. Prostě metoda Low & Slow je můj momentální favorit pro všechny druhy masa. = Péct dlouho a pomalu zakryté v troubě pro maximální šťavnatost.

Kreslený kalendář

Prohrabávám se fotkama a snažím se publikovat něco zajímavého a pěkného na instagramu (https://www.instagram.com/angelikytvorba/). Problém není CO publikovat, ale spíš čas, kdy se k tomu dostat, protože když už mám čas, tvořím. A pak není čas o tom psát na blog, fotit to, postovat na instáč a taky na facebook. :-) Ale sem tam se to snažím všechno skloubit, abych potěšila své čtenáře či pozorovatele (fanoušky? nebo jak je nazvat na sociálních sítích) a hlavně své budoucí já, které články svého dřívějšího já miluje!

Jestli máte rádi moje malované diáře, tak jsem si pro vás připravila hned tři, abyste si je mohli vytisknout do zásoby.

A kdyby vám nevyhovoval připravený formát, k dispozici jsou i prázdné šablony, abyste si třeba mohli udělat prázdniny v jednom stylu, nebo třeba celý rok. 

Nečeká vás nový nedělní speciál o deskovkách

Jak jste si mohli všimnout, nedělní povídání o poezii jsem dost nestíhala, pořád mám doma pár knih s básničkami, které jsem ještě nezpracovala do podoby článků. A některé si ani nepřečetla. Stejně tak jsem měla doma spoustu her, deskovek, které jsem si plánovala zahrát s manželem, když měl v práci víc volna ze zdravotních důvodů. Ale ukázalo se, že problémy s očima dostatečně komplikují hraní deskovek. Pak byly nějaké další záležitosti... a co vám budu povídat –  všechny složitější hry jsme si nezvládli ani jednou zahrát. Se svěšenýma ouškama musím přiznat, že pokud je třeba víc jak hodinu nastudovávat pravidla, k hraní už se nedostaneme. Poslední hru (ještě převázanou provázkem, protože jsme ji ani nestihli rozbalit) jsem vracela ve čtvrtek. Ale je mi líto neukázat vám článek, který jsem si připravovala jako úvod. :-) Concordia, Terra Mystica, Settlers zrod impéria a možná i ty Architekti Západního království jsou spíš pro víc pokročilé hráče, ne jen o level výš než Člověče, nezlob se!

Jestli vás bavilo nedělní povídání o poezii, tak jsem si pro vás připravila něco podobného, tentokrát o deskovkových hrách. Samozřejmě můžete na internetu najít spoustu recenzí, doporučení, rad a obsahů. Ale kdybyste náhodou zjistili, že máte podobný vkus jako já, můžou se vám hodit moje recenze nebo postřehy. Pokusím se je popsat tak, aby to pro vás bylo zajímavé i v době, kdy můžete hodit řeč s AI a zjistit, co vám doporučí ona.

V zimě jsme s manželem trochu víc hráli, takže mám o čem psát. Fotky a poznámky jsem si dělala průběžně, protože takto zpětně byste z toho už moc neměli. Asi jako když mám v konceptech z roku 2017 článek s názvem „Deskové hry: Dobble, Duel a Švábí salát“, ale nic víc k němu nemám napsaného. Matně tuším, že se jednalo o silvestrovské hraní, Dobble mě bavil, protože je na rychlost a postřeh a nejspíš mi i šel. Švábí salát si pamatuju, že byla taky sranda, mimo jiné i proto, že jsme všichni z nějakého nepochopitelného důvodu říkali salátu zelí, což bylo špatně a platilo se za to kartičkou.

Tak, abych to jenom nerozkecávala. Když už jsem zmínila tu umělou inteligenci, tak se vám rovnou přiznám, že jsem s ní hodila řeč ohledně her, které bychom si mohli s manželem zahrát. Doporučila mi TOP 5 her, pro dva hráče.

Ještě mi dovolte takovou malou vsuvku, možná to tak nějak i začalo. Dvě tři hry jsem měla z knihovny půjčené doma, ale pořád jsme se k nim moc nemohli dostat. Pak jsme si jednou zahráli Architekty západního království a pak zase dlouho nic. Ale pak jsem šla do knihovny na Letenském náměstí a v růžku jsem zahlédla nějaké hry. Rychle jsem na ně mrkla a vytáhla dvě nebo tři pro dva hráče. Hodila jsem ještě nějaký dotaz na obsluhu. Pohotový, milý a sympatický knihovník se zeptal, kolik je tomu druhému hráči, čímž mě trochu zaskočil, protože si tak nějak u sebe pořád pamatuju věk, který mi byl před více než deseti lety, tak jsem rychle řekla, že tolik co mně, neboť se jedná o manžela. Knihovník trochu znejistěl a řekl mi, že tohle je dětská část knihovny, takže to budou spíš jednodušší hry. „Super, přímo pro nás,“ pochvalovala jsem si. Momentálně s prckem nemáme čas na dlouhé studování pravidel. Musíme mít něco, co se dá snadno zahrát i po náročnějším dni během dvou hodinek večer (ideálně včetně seznámení s pravidly). „Dítě je na to ještě malý,“ dodala jsem trochu s povzdechem. Jak říkám, milý knihovník, se hned nabídl, že pokud už umí rozeznat barvy, tvary, nebo jednoduché počty... (už ani nevím, co vyjmenovával, prostě něco tohoto typu), tak by pro nás hru měl a ještě se zeptal, kolik je dítěti. „Půl roku,“ zkazila jsem veškerou další možnou pomoc. ... No, ale ty hry pro nás vůbec nevypadaly špatně.

S AI jsem tedy hodila řeč, co by mi doporučil pro dva hráče, které bavilo 7 divů světa: Duel. Výsledky byly dost na pováženou!

• Patchwork – to jako vážně? Už jsem si ho jednou někde půjčila. Nebo hrála na nějakém deskoherním večírku a bylo to o ničem. Měla jsem pocit, že je to prostě Tetris. A ten nesnáším. Takže sorry, ale jak by taková blboučká hra mohla připomínat 7 divů světa? AI píše „Geniálně jednoduchá, ale hluboká logická hra. Šijete deku z kousků látky ve stylu Tetrisu a snažíte se získat co nejvíce knoflíků (peněz). Je to rychlé (15-20 min), napínavé a vizuálně moc hezké. Ideální i pro návštěvy a nehráče.“ Jenže já, která mám ráda šití, patchwork mě láká už kdovíjak dlouho, tak místo krásných barev a kouzlení s látkami budu hrát logickou hru a skládat tetris? No fuj! Když budu chtít hrát logickou hru, vezmu si Logic nebo šachy a taky očekávám, že se to podle toho bude jmenovat. Takže za mě velká nespokojenost, ale když si to půjčíte s tím, že víte, do čeho jdete, budete mít možná jiný názor.
• Azul: Vitráže Sintry (nebo klasický Azul) – „Sbíráte barevné dlaždice z lomeného skla a snažíte se je poskládat do své "vitráže". Je to abstraktní strategie, která vypadá nádherně na stole a nutí vás přemýšlet několik tahů dopředu. Skvělé pro návštěvy, snadno se vysvětluje.“ K tomu se ještě vrátím, ale se 7 divy to taky nemá nic společného.
• Targi – AI: „Trochu složitější než předchozí tipy, ale vynikající "worker placement" (umísťování dělníků) hra zasazená do pouště. Bojujete o zdroje a snažíte se získat nejvíce bodů. Je to čistá, suchá strategie s vysokou znovuhratelností. Skvělé pro pravidelného herního parťáka.“ V knihovně nemají, takže nemám otestováno.
• Carcassonne – super hra, baví nás, ale podobnost nevidím. Asi nás víc baví ve dvou, protože jinak to hrozně dlouho trvá a čeká se, až ostatní zahrají.
• Jaipur – „Rychlá karetní hra, kde jste obchodníci v Indii. Sbíráte sady velbloudů a zboží a snažíte se je výhodně prodat. Je to svižné, zábavné a ideální jako "rychlovka" na závěr večera nebo když nemáte moc času.“

Sice se AI moc neumělo trefit do podobného stylu hry, každá mi připadá značně odlišná, ale líbí se mi jeho závěrečné doporučení:

• pro pravidelného parťáka bych doporučil Targi nebo Azul,
• pro návštěvy nebo rychlé hry Patchwork nebo Jaipur.

Další zadání jsem upravila podle manžela, který vzpomínal na hraní Settlerů (počítačová hra). Můj dotaz tedy logicky zněl: „Bylo by něco podobného jako Settleři deskovka?“

AI: „Ano, existuje spousta skvělých budovatelských her, které sdílejí podobné mechanismy jako legendární počítačová série The Settlers (správa zdrojů, rozšiřování území, budování efektivní "mašinérie"). Zde jsou ty nejlepší deskovky, které vám připomenou pocit ze Settlers:“

• Concordia: Mnoho fanoušků Catanu a budovatelských her považuje Concordii za jeho přirozeného a elegantnějšího nástupce. Budujete obchodní síť po mapě starověkého Říma, sbíráte suroviny a efektivně plánujete tahy pomocí karet. Je to čistá, suchá ekonomická strategie s minimem náhody a vysokou znovuhratelností.
• Architekti Západního království: Skvělá hra s mechanismem umisťování dělníků (worker placement), kde těžíte suroviny, stavíte budovy a nakonec i monumenty. Hra nabízí zajímavý systém morálky a je velmi oceňovaná pro svou plynulost a strategickou hloubku. 
• Terra Mystica: Pokud hledáte něco s minimem náhody a důrazem na engine building (budování efektivního systému, který vám generuje zdroje) a terénní úpravy, Terra Mystica je špička. Každá frakce hraje jinak a musíte chytře přizpůsobovat krajinu svým potřebám, podobně jako v pozdějších Settlers hrách.
• Anno 1800: Desková hra Oficiální desková adaptace populární PC série Anno 1800 je přímou volbou. Hra se zaměřuje na rozvoj průmyslu, obchod a uspokojování potřeb populace (od rolníků po aristokraty). Je to komplexní, ale velmi uspokojivý zážitek. 
• Carcassonne – tady bych s tím snad i souhlasila, je to budovatelská hra.
• Catan (Osadníci z Katanu): Přestože jste se ptala na něco "podobného jako Settlers", původní Catan je logickým výchozím bodem. Jde o sbírání a výměnu surovin (obchodování je klíčové) a stavbu cest a osad. Je to hra, která definovala žánr a baví rodiny po celém světě. 

Za tipy jsem ráda, některé určitě vyzkouším, ale co vidím jako hlavní nedostatek?

Že jsem o týden později vyrazila do téže knihovny a jen tak ze zvědavosti nakoukla do poličky s hrami a tam... byla hra pro jednoho až čtyři hráče nazvaná Settlers zrod impéria. Neměl mi tuhle doporučit mezi prvními?!

Takže nevěřte bezmezně AI, ale nechte se inspirovat. :-)

Rozlučková oslava s maminama

Už podruhé jsem někam vyrazila bez dítěte. Bylo to hustý. A trochu divný.

I když normálně nikam moc nejezdíme – v Praze jsem byla všehovšudy tak maximálně desetkrát, stejně hned přemýšlím, kde je výtah, abych se dostala z metra nebo do něj. Jestli mám mávat na autobus, aby mi zastavil. A kterýma dveřma mám s kočárkem (který s sebou nemám) nastoupit.

Vyrážím asi tak ve tři po nakojení a doufám, že to manžel s tchyní zvládnou. Právě „nám rostou zuby“, jak se říká. Dřív bych se pošklebovala, že ne nám, ale dítěti. Jenže s tím je takový práce, řvaní a všeho, že je to ve skutečnosti skoro takový jako by nám rostly všem. Sice jsou to jen tři hrozný dny kvůli jednomu zubu, ale pak se hned začne klubat další. Jen pro pořádek – dva prostřední spodní už jsou venku, ty často rostou první – a teď lezou jeden až dva horní naproti nim.

V Praze mě nepříjemně překvapil smog. Jak se říká, že je ten vzdušný (klasický smog) a taky světelný (že v noci nevidíte hvězdy, protože města moc září), tak já měla pocit lidského smogu. V autobuse to ještě bylo dobrý, ale když jsem vlezla do metra, vysloveně se mi dělalo špatně. Taky by to mohlo být z hladu, nebo proto, že jsem si v autobuse chvíli neuváženě četla. Ale i kdyby... ten pocit přehnaného množství lidí na 1 m² bych měla stejně.

Nejdřív jsem zašla do Ústřední knihovny, abych si půjčila Olivera Twista od Dickense, chtěli jsme si spravit chuť po nepovedené poslední knize o Martinovi ze Stvolna od Vondrušky. Ale kupodivu mají jenom komiks. 

Tak jsem honem zajela do práce, abych přišla na oslavu dvou těhotných kolegyň jenom s drobným zpožděním. Měly připravené báječné občerstvení a příjemný program s hádáním pohlaví miminek – jedné řekl gynekolog, že to bude holka, a pak se jí na dalším ultrazvuku doktorka ptala, jestli to chtějí vědět, oni řekli, že klidně, že už to vědí, a ona jim na to řekla, že ten pindík je v téhle poloze jasně vidět. Kolegynin manžel to komentoval, že to je tedy zvrat.

Překvapilo mě, jak odlišné mají těhotenství od toho mého. Je vidět, jak je to u každého hodně individuální. I když ten pocit, že jste vajíčko, hroch nebo já nevím co, máme asi všechny. A taky pocity bezmocnosti nebo neschopnosti, i když ne všichni kvůli tomu musíme být těhotní.

Bez chytrého telefonu jsem si Kahoot zahrát nemohla, ale stejně jsem skoro nic neznala. Jo, to si každý myslí, že současné nebo dávno minulé maminky vědí, ale velký kulový. Ani jsem nikdy neslyšela o klystýru pro miminka. Ani nemám pocit, že by to bylo potřeba. Ve výsledku jsme neměli odvahu použít ani trubičky na uvolňování prdíků. Copak já vím, jestli malou právě bolí bříško? A jestli je to kvůli prdíkům? To jí mám jen tak nazdařbůh, když pláče, cpát do zadečku hadičku?

Ani v cenách nosítek, nočníků a „přístavby na záchod“ bych si nevedla lépe. My máme kromě kočárku skoro všechno zdarma od různých známých.

Extra mě bavilo čekání na rozkrojení dortu, abychom se dozvěděli pohlaví dětiček. A samozřejmě se těším na fotky z porodnice, ale to bude až někdy na začátku srpna a začátku září. Do té doby přeju holkám pěkné léto, bez přílišných veder a pevné nervy na poslední trimestr, šestinedělí i potom. Aspoň z mé vlastní zkušenosti vás snadno rozdráždí cokoliv a byť byste si mysleli, že už je konec, s nevyžádanýma radama to teprve začne! Jenže člověk si nějak nemůže pomoct, aby těhulce neřekl: „Hlavně ber všechno v klidu.“ „Starej se taky o sebe. Udělej si občas radost.“ „Neber si dítě na noc do postele, nebo ho z ní už nedostaneš.“ „Dudlíky jsou v pohodě, pokud je chce.“ ... a už to jede. Za chvíli je z vás přesně ta radící teta, kterou jste se nikdy nechtěla stát! ;-)

Tulipánová fotostory

Kromě jiných kytek mám moc ráda tulipány. Moje babička je taky mívala na zahrádce. Žluté, červené a hlavně černé (= tmavě fialové), ty se mi líbily ze všech nejvíc. Možná taky proto, že se o nich mluvilo jako o velké vzácnosti, kterou jí dovezl (asi) děda z Holandska. A taky je nikdo jiný neměl. Ne, že bych měla nějaký velký přehled o tom, co má kdo na zahrádce, ale ten pocit té unikátnosti jim ještě víc dodával na kráse.

Protože mi bylo líto, že se mi ztratily ty darované z Kulaťáku (= Vítězné náměstí v Dejvicích v Praze)... nebo je sežraly myši!... koupila jsem si vlastní. Trochu mě překvapilo, že jsou vlastně docela drahé, rozuměj: nejde to sníst, takže je to jen na ozdobu a to ještě na krátkou chvíli. Ale i tak jsem si řekla, že venku něco krásného musím mít. Koupila jsem si takové zvláštní růžové střapaté a žíhané.

Zasazeno v květináčích

Už se má k světu

Bonusová hádanka: najděte na snímku kočku, nebo dvě!

Konečně je pořádně zalito

Jsem zvědavá, jaký bude další vývoj s rostlinkami a trávou. Jak minulý týden v úterý pěkně zapršelo... Nevím, jak u vás, ale u nás byla pořádná bouřka: hromy a blesky. A ve středu se pes dokonce cpal domů, jak nemá rád bouřku. Miminku to kupodivu vůbec nevadilo. Ani hluk, ani světlo. 

Tráva je trochu zválená a z tulipánu mi zbyl jenom stonek. :-( Skleníček/plasťáček se mi samovolně zaklapl, takže jsem musela hrášky pod ním zalít. Teď mi došlo, že jsem vám o svém záhonku za kozím chlívkem ještě nevyprávěla. Jdu to honem napravit.

Měla jsem ho v plánu dlouhodobě, ale nějak pořád nezvládám a nestíhám většinu aktivit mimo dítěte. A to mu teprve začínám vařit, doteď jsem jela ně kupované přesnídávky. No nic, stihla jsem záhonek jakžtakž vyplít, zamulčovat hnojem a znovu vyplít. Pak se u nás stavila mamka a hned se nám ho podařilo osadit asi devíti rostlinkami mangoldu (ještě se neklubou, potvory), jedním řádkem cizrny (jsou to starší semínka, tak nevím, jestli z nich něco bude), třemi řádky hrášku (mňam, ten mám moc ráda a malé bude třeba taky chutnat) a třemi rostlinkami dýně (taky zatím nejsou vidět). A to je všechno.

Ještě jsem si všimla, že o kus vedle roste meduňka, též z doby po babičce. Príma, musím na ni myslet a nechám jí tam prostor. Vedle růže pod meruňkou se jí totiž moc nedaří. Na druhou stranu vyrostla si tam sama dobrovolně, já ji tam nikdy nesázela, takže si nemá na co stěžovat.

Když bude prostor (a nebude pršet), chtěla bych vyfotit a ukázat vám manželův nový přírůstek: granátové jablko. Ty loňské zimolezy a muchovníky najdete v článku zde. Pořád vypadají víceméně stejně.

Modřenec a další kytky na zahradě

Strašně to letí! – Připadám si jako důchodce, když to taky říkám. Ale za chvíli už budu rok na mateřský a mám pocit, že jsem nic nestihla, vůbec si to neužila a dítě mi šíleně rychle roste před očima. Než se dostanu k tomu napsat článek „Blíží se sezóna kopřiv“, už je čas je sklízet na špenát.

Tak vám aspoň rychle ukážu modřence, které ještě rostou na zahrádce po babičce.

Modřence

Abych neměla o každé rostlince samostatný článek, rozhodla jsem se, že sem přifařím i rebarboru, byť mě lákalo věnovat jí víc prostoru. Najednou bleskově vyrazila, a protože jsem měla strach, že nezvládne nízké teploty, dala jsem přes ni přenosné pařeniště a to se splašila ještě víc. Dokonce ho nadzdvihla. Tak budu muset honem rychle vymyslet, co s ní udělám. Mám takové blbé tušení, že kojící matky ji nemohou jíst.

Rebarbora se cpe ven horem i...

... spodem. Takhle ji to proti přízemním mrazíkům neochrání

Ale protože jsem tenhle článek začala psát poněkud dřív, nyní můžu v klidu říct, že rebarbora už je v mrazáku. Plánuju z ní udělat jahodovo-rebarborové muffiny a možná taky v troubě pečený kompot. A tím bych zase otestovala další dva recepty od Florentýny. Už jsem zmínila, že mám v plánu projít celé kuchařky a všechno vyzkoušet? Píšu si k tomu poznámky, co mi chutná, nebo jak to vylepšit, jak dlouho to trvá a podobně. Ale o tom zase jindy v jiném článku ;-)

Robert Kubánek: Rozladění

Vydalo nakladatelství Mladá fronta roku 2007 jako svou 6675. publikaci. Vydání první, stran 96. Ilustroval Martin Škarda, vytiskl Europrint, a. s., Praha. ISBN 978-80-204-1589-9.

Tak jsem se konečně dočkala! Tahle malinká a útlounká knížečka mě zaujala. Baví mě a líbí se mi. Uff, už jsem myslela, že to s tou poezií snad budu muset zabalit! Robert Kubánek má nápadité zajímavé, někdy dost drzé či sprosté verše. Ale vážně vážně je má velmi často úžasně melodické. A to se mi líbí. Nejde jen o rýmy na konci, tak nějak to celkově sedí. Ale netvrdím, že všechno chápu. Někdy stačí, když to hezky zní a člověk má pak takový pocit krásna.

Vytkla bych snad jen dvě věci. Zaprvé nepochopitelný názvy některých básní či případné XXX, kdyby tam nebylo nic, zlobit se nebudu. A název typu Sonet pro J. S. M. taky není nic moc. A zadruhý tu příšernou vazbu knihy, která se rozpadá v rukách.

Dítě a město
Nezbavíš se jí 
Bude snad
už v každý zemi
v každý prázdný flašce
… Praha
(to hovno
do kterýhos šláp
a máš ho pořád na podrážce)

XXX

Ta tvoje manýra

mě vážně nasírá...

Chceš něco říct?

Tak rychle k věci

Protože po dvou

po třech deci

už nemluvíš

už máš jen kecy

Chrám lásky

To má být všechno?

Tyhle čtyři stěny

pach potu

výčitek

horečka z nenávisti?

...

Směle klenutý oblouk nicoty

Nádhera

co se nedá

s ničím srovnat

...

leda

se zemí

Úspěšné úterní po/velikonoční vaření

S dneškem jsem nadmíru spokojená!

Upekla jsem hlavičku, uvařila šmigrustovku, zavzpomínala na dětství s povinnými sběry bylin, chvíli háčkovala a četla poezii, dala péct do trouby první várku letošních jogurtů – o tom, jak je dělám, jsem psala zde. A dokonce jsem si stihla zahrát na ukulele. 

Tak to byl stručný úvod pro ty, co nemají víc času číst detaily. ;-) Pro ostatní tu je i zbytek článku. Na začátku dubna jsem psala o tom, že bych chtěla vyzkoušet nějaké nové velikonoční recepty. České. Protože pořád zkouším různé zahraniční věci. A tak nějak celkově k nám lezou burgery, sushi, Halloween, Valentýn... a vlastně už ani nevíme, jaké jsou naše české tradice a jídla. Takhle to tedy říkal manžel. Já se hned ohradila, že jak kdo, protože českých tradic, zvyků, pověr a všeho možného k Velikonocům je plný můj blog! :-) A z roku ... mám krásně zpracovaný článek ohledně tradičních velikonočních jídel. Ovšem je pravda, že zkušenosti s jejich přípravou mi ve valné většině chybí. Rozhodla jsem se to napravit. V průběhu Velikonoc už jsem leccos vyzkoušela, ale zbývaly ještě tři recepty, na které jsem měla zálusk. Na Boží milosti zatím nedošlo, protože se oba snažíme nejíst sladké, resp. já se snažím, manžel ho nejí.

Na hlavičku/nádivku podle Florentýny (recept u ní na blogu) je vhodné si maso uvařit den předem. Kdybych se lépe podívala, věděla bych, že i rohlíky se mají nakrájet a dát sušit den předem. No, já je měla trochu starší, a tak se to zvládlo, i když jsem je rozkrájela až dnes ráno. Vytáhla jsem tedy uzené maso z mrazáku, pozvolna ho nechala v předcházejících dnech rozmrznout v lednici a posléze i na lince a včera ho uvařila s cibulí a bobkovým listem. 

Dopoledne jsem si při sběru všemožného zeleného listí vzpomněla na školní léta, kdy se měl nosit sběr. Snad v tom byly i nějaké soutěže, aby se zapojila celá rodina. Kdo to pamatujete, možná vám to bude připadat z dnešního pohledu taky pěkně ujeté. Kam vůbec všechny ty sušené sedmikrásky a pomerančové kůry šly?

První míchání směsi na hlavičku: rohlíky, maso a zelený

Co vám budu povídat, bylo to hrozný. Florentýna trvala na 200 gramech, ale já se s plnou miskou stejně dostala jenom na 140 gramů. Pokud nebudu proradně potají počítat i tu misku. Teďka byly Velikonoce moc brzy. Ještě není zeleného plevele, který umím bezpečně určit, dostatek. Kopřivy jsou malinký, maliník jsem nechtěla moc očesat, šalvěj bych neměla jíst, když kojím... jitrocel se nějak schovává a pampelišky mají velké a ošklivé listy, které budou jistě hořké. Ze sedmikrásek nikdy žádnou pořádnou váhu nenadělám, navíc to jsou květy, tak to pak ani nebude moc zelené.

Druhé míchání: přidávám bílkový sníh

Hlavička je povedená. Ochutnala jsem ji ještě zatepla. A je fakt, že se k ní hodí brambory, protože je tam spousta masa, tak by bylo zvrhlý jíst ji jen tak jako hlavní jídlo. Navíc by se moc rychle snědla vzhledem k tomu, kolik s ní bylo práce.

Na základě Florentininy rady jsem si plánovala pečení nádivky zároveň se šmigrustovkou, velikonoční polévkou, ve které se vaří uzené maso, které se může následně využít i do té nádivky, máte-li ho hodně. „Dvě rány jednou mouchou“, jak se u nás říká.

Tahle polévka stejně jako hlavička rozhodně není pro slabší povahy a žaludky. Příprava vám zabere trochu času (recept opět u Flo) a tuku v ní je habakuk, i když ho z vypečené klobásky slijete bokem. Do polévky se totiž kromě uzeného přidává jedna smetana na litr polévky. To jsem trochu ošidila, protože mám dvojnásobné množství, ale použila jsem jen jednu smetanu s rozmíchanou moukou na zahuštění. Polévka je sice řidší, ale s dvěma smetanama bych k ní už musela jíst nevím co, i takhle jsem si k ní vzala chleba a to dělám jen velice zřídka.

Ale chuťově jsem spokojená, ne-li přímo nadšená. Osobně bych tuhle polévku viděla spíš na první část zimy, nebo leden, zkrátka když jsou venku třeskuté mrazy a i já si s chutí zakrojím špek. Nějaké to těžké, hutné, prasecké jídlo, které vás pořádně zahřeje. Teď už se cítím spíš na zeleninové saláty, třeba takový fenyklový – z bulvy – (opět dle Flo) je překvapivou lahůdkou i pro ty, kteří se fenyklovým semínkům vyhýbají jako čert kříži. Kdybyste na něj měli chuť, tak jde jen o to smíchat nakrájený fenykl s olivovým olejem, citronovou šťávou a solí. Já nedám dopustit na biocitrony naložené v soli, takže míchám rovnou s nimi.

Polévka šmigrustovka

Malá byla dneska enormně klidná, takže jsem si chvíli mohla háčkovat s chvíli jsem se snažila nahlas číst poezii (může jí to prospívat?), abych doplnila svůj nedělní seriál, myslím, že mi trochu zaostává.

S manželem jsme se domluvili, že si nechám včerejší mlíko a přidám k němu to z dnešního dojení a z těch třech litrů (půllitr jsem použila na vaření viz výše) udělám jogurty. Recept už jsem zmiňovala, tak k tomu není snad co dodat. Kromě toho, že se mi konečně vyplatilo, že mám v kuchyni jednu poličku plnou prázdných sklenic, které tu zbytečně překážejí.

Velkou radost mi udělalo to, že jsem konečně zase po spoustě dní vzala do ruky ukulele a dokonce dvakrát na něj dnes trénovala. Jednak vybrnkávání palcem proti ukazováčku a prostředníčku, a jednak opakovala základní akordy.

P. S.: A vykvetly mi dva tulipány a možná se ještě další chystají! :-)

Oslavte se mnou dvacetiny blogu

Dneska je velký a neuvěřitelný den!

Víte, co se stalo před dvaceti lety?

Publikovala jsem první článek na blogu! Hustý, co?

Za tu dobu se toho změnilo docela dost:

• nastavení příspěvků a blogu začalo používat češtinu,
• od Blogeru ho odkoupil Google,
• začala jsem přidávat víc fotek,
• začala jsem používat štítky,
• vytvořila jsem pravidelné seriály, které se snažím psát cílevědoměji a pečlivě,
• možná se kvůli tomu míň věnuju úvahovým článkům,
• ...

A ráda bych to nějak oslavila!

Třeba novým tričkem Elena od Junko Okamoto.

Hobby výstava 2026 – pozvánka

Opět se se svými výtvory chystám na Hobby výstavu do Velkých Přílep. 13. ročník se uskuteční v sobotu 25. dubna 2026, tradičně od 10 do 15 hodin, abychom se vyhnuli Velikonocům a květnovým svátkům. Je to na sále Restaurace u Korychů ve Velkých Přílepech, tj. kousek za Prahou, kdybyste se chtěli přijít podívat.

*

Velikonoční vaření

Když jsem přemýšlela o tom, že bych ráda vyzkoušela různé kuchyně, zmínil manžel, že by rád, kdybych na Velikonoce uvařila něco tradičního. Že to se pořád zkouší (ne jen u nás doma, ale celkově) různé francouzské lahůdky, německé klobásky, sushi, italské vánoční sušenky a vánočky a na českou klasiku si ani nikdo nevzpomene a dost možná ani nevíme, co to ta česká klasika je/byla.

Hned jsem oponovala, že velikonoční jídlo může krásně a přehledně s nejrůznějšími recepty najít u mě na blogu v článku Velikonoční jídla: sbírka receptů, jenom je bohužel z velké části nemám vyzkoušené. Nicméně je to vždy od nějakého „lepšího“ autora, ne jen od náhodné posluchačky rádia nebo přispěvatelky. ;-)

Konečně, je to taky příležitost si něco nového vyzkoušet.

Začala jsem tím, že jsem v úterý upekla Jidáše, abych je měla připravené na Škaredou středu (o ní jsem psala tady). Receptů je plný internet. Myslím, že jsem kdysi dělala ty od Florentýny, ale přišly mi trochu suché a nudné, takové postní, jak asi mají být. Možná jsem taky moc šetřila medem. Takže jsem letos sáhla po Maršálkových nekynutých tvarohových (recept zde). Manžel byl spokojený, já byla zpočátku trochu zklamaná, že jsou takové tuhé a hutné a taky jsem je musela péct o pár minut dýl.

Jidášky podle Maršálka

Myslela jsem, že upeču beránka (sladkého ve formě, jinak jedeme výhradně na domácí kozí maso), ale nemohla jsem ji najít. Sice už jsme rok přestěhovaní doma, ale forma nikde není. Bývávala ve skleníku (= prosklená skříň na vystavení hrnečků a pod.), ale ten se přestěhoval do kůlny. Nějaké staré nádobí ještě zůstalo ve staré skříni a do nové kuchyně už se asi vracet nebude. Na špejchaře jsem ještě objevila zapomenutou formu na „bábovku“ ve tvaru ryby, ale jinak tam už asi nic použitelného není. Možná by to mohlo být v krabicích, které jsme tehdy odvezli na půdu k tchyni. Zkusím se po ní podívat, až půjdeme příště na oběd, jestli nezapomenu. Ale stejně asi nebudu mít čas na pečení, plánuju totiž i jiné věci.

V mé oblíbené knížce o pečení chleba jsem narazila na velikonoční koláč Ciambella mandorlata, takže jsem ho s chutí udělala ještě dva týdny před Velikonocemi, protože šlo o nečeský recept a chtěla jsem šetřit velikonočním časem na naši kuchyni. Byl výtečný. 

Velikonoční věnec s ořechy Ciambella mandorlata

Zkoušela jsem i pučálku, ale asi jsem ji špatně nakličovala v neuzavřené míse. Ve výsledku to vonělo i chutnalo spíš divně. Zkusím to určitě znovu ale s mnohem menším množstvím, abych zase nepodarovala kozu.

Ještě mám v plánu čočku, hlavičku (nádivku), něco z nerozdaných vajec (možná tu šmigrustovku, ale to bych musela sehnat uzená žebra nebo jiné uzené maso) a snad i něco zeleného (pesto z medvědího česneku?). Ze sladkého si dělám zálusk na usmažení Božích milostí a upečení mazance opět dle Maršálka.

Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)

Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.

Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům¹. Dopadlo to úplně stejně. 

Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.

Jak tohle někdo může číst?

Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.

Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:

To co se hromadí 
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...

nebo

Nesmyslným směstnáváním

v olejnatých volných zlomech

táhnoucích své změkčilosti

k polštářovým zastoupením

vzniká stálá alokace

rozprašujících se dusidel

...

Chvíli jsem doufala, že tučně zvýrazněná slova dají dohromady nějaké heslo: třeba „Kdo to přečetl celé, má u mě flašku!“ ale nic.

¹Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.

Dítě x kůzlata 1:0

Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.

Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to. 

Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.

To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.

Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. Odkazy jsou na moje články.

• Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)
• Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)
• poezie císařovny Sisi¹ (*) v díle Gabrielle Praschlová-Bichlerová: Císařovna Alžběta Mýtus a pravda (** = hodnocení knihy)
• Radkin Honzák, Denisa Vostrá: Haiku – cesta ze stresu
• Robert Kubánek: Rozladění (****)

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

¹Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.

Moderování komentářů na blogu

Kdo jste si někdy zkusil vložit komentář k mému článku na blogu, víte, že je mám moderované. Není to proto, že bych chtěla poslouchat jenom chválu (stejně ji nikdo nepíše, ale to není nic divného, prý dobré pochválíme tak třikrát, zatímco o špatném řekneme deseti lidem, což moc nedává smysl, protože nepotřebujete slyšet výčet špatných knih, restaurací a filmů. Abyste si je nedejbože zapamatovali a ještě se na ně šli podívat do kina!), ale hlavně chci moderovat spam. Různé blbiny s odkazy, které mi tam někdo (možná roboti s dobrou češtinou) vkládá. 

O jednom takovém jsem psala v článku Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou. Teď mi někdo přidal další o tom, jak se žena pohádala s manželem a on odešel a nikdy se nevrátil, až to urovnal nějaký doktor a jsou zase zázračně spolu „a odvtedy je to krásne.“ Což je trošku zvláštní, když se nikdy nevrátil, ale nevadí. Ten hlavní fór vidím v tom, že tenhle příspěvek někdo vloží k mé recenzi na knihu 101 způsobů jak mučit manžela, kterou jsem ohodnotila jako vtipnou čtyřmi hvězdičkami. A dokonce přidala pár vlastních tipů. No, myslím, že z toho je hezky vidět, že tou dobou jsem nebyla moc šťastná ve vztahu. Ale teď jsem se pobavila. Hlavně zeleninovým jídlem a hláškou, že na klubíky (nákupy příze) se chlapi neberou, protože by nám do toho kecali.

P. S.: Jé, dneska je pátek třináctého! Něco si přejte. :-)

Židovská kuchyně na mém stole

Letos to na žádné velké cestování opět nevypadá. Malá je ještě pořád malá. Tak mě napadlo, že si aspoň zacestuju v kuchyni. Inspirovala mě k tomu četba knihy Golem a Sára – Záhadné vraždy v pražském ghettu (***), kterou napsal Vladimír Kavčiak. Je to o židovském ghettu a já se rozhodla začít židovskými recepty. Pak bych postupně mohla přejít na jakoukoliv zemi, o které bychom zrovna četli – Martin ze Stvolna (od Vondrušky) je právě ve Francii, ale ještě v minulé knize byl v Německu, pak v Benátkách a taky v Čechách. 

Další inspirací k témuž činu pro mě byla kniha Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně (*****) od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, ve které jsem objevila recept na bagely, které jsem už dávno chtěla vyzkoušet. Domnívala jsem se, že to je americká věc jako donuty, ale bylo k tomu napsáno, že se jedná o židovský pokrm. A tak jsem si řekla, že tahle shoda náhod se mi náramně hodí a vypadá jako koincidence. Navíc mi ještě ke všemu docházel chleba a nákup jsme plánovali až za pár dní. Těšila jsem se, že si zase vyzkouším něco nového.

Přemýšlím, jak to pojmout. Určitě nemám v úmyslu studovat náboženská pravidla kašrut, protože zase tolik volného času nemám. Takže bych se ráda podívala jen na pár základních a známých jídel, která půjdou uvařit v našich podmínkách. AI tvrdí, že se židovská kuchyně dělí na aškenázskou (evropskou) a sefardskou (středomořskou) a řídí se pravidly košer. Ani těmi se nemám v úmyslu zabývat. Dále říká, že mezi typická jídla patří:

• husí či kuřecí polévka s macesovými knedlíčky [3], „velmi silný slepičí vývar se zeleninou, který je obohacen o knedlíčky z mletého macesu, vajec a sádla.“ [1] „Složitější kuřecí polévka je sephardim s orzo nebo rýží, také polévka ashkenazim s nudlemi.“ [2] „polévka kubba připravená z bulguru nebo čočková polévka s masem a koriandrem. Polévka harira  je kořeněná polévka z jehněčího nebo kuřecího masa. v Jeruzalémě se často podává polévka z bílých fazolí v rajčatové omáčce.“ [2] 
• maca/matzo [3] = křehký nekvašený chléb používaný zejména o svátku Pesach, [1]
• knedlíčky (knaidly) v polévce, [3]
• falafel = „smažené kuličky z cizrnové kaše, podávané v chlebové placce pita s hranolky, salátem, nakládanou zeleninou, sezamovou omáčkou tahina (tchina), ostrými omáčkami nebo kečupem“ [4], [2]
• cizrnový hummus [3] = „kaše z cizrny s přísadami cibule, různých bylin a česneku. Jako příloha se podávají olivy a do kaše se kápne několik kapek olivového oleje. Hummus se nabírá na placku a je vhodným předkrmem nebo i přílohou k hlavnímu jídlu“ [4]
• mashi = plněné baklažány [4]
• šoulet = zapečené kroupy s fazolemi a husím nebo hovězím masem, někde [1] se uvádí i hrách, „Jeho příprava je sice časově náročná a vaše kuchyně bude vonět jako česnekové doupě, ale výsledek vás naprosto uchvátí.“ [1]
• husa, [1]
• kebab „Kuřecí a krůtí maso se připravuje na mnoho způsobů, od jednoduchého pečeného kuřecího masa až po komplikované pokrmy s omáčkami – datlový sirup nebo rajčatová omáčka. Známé jsou kuřecí kuličky z mletého masa (albondigas) v rajčatové omáčce nebo kufta z mletého masa, bylin a koření, vařená s rajčatovou omáčkou, datlovým sirupem, sirupem z granátového jablka nebo tamarindovým sirupem se zeleninou nebo fazolemi. Obalovaný krůtí řízek podávaný s těstovinami je velmi oblíbeným jídlem. Židé maso rádi grilují doma i venku, nazývá se pak mangal nebo al ha-esh (v ohni). Připravují tak kebab, taouk, merguez a šašlik.“ [2]
• šašlik [2] = druh kebabu [4] Rozdíl mezi kebabem, šašlikem a švarmou nechť si čtenář případně zjistí sám, pro mě už je to detail mimo tento článek.
• švarma/šavarma/šaurma = slabé plátky skopového či kuřecího masa hutně napěchované na otočnou vertikální tyč a rožněné otáčením kolem ohně [4]
• pita = chlebová placka
• ryby, např. gefilte fiš = plněné rybí koule (často kapr), „Připravují se celé, grilované nebo smažené často pouze s čerstvě vymačkanou citronovou šťávou. Oblíbený je pstruh (forel), gilthead seabream (denisse ) a mnoho dalších ryb. Ryby se často dusí v omáčce, například pokrm hraime, kdy je ryba v omáčce s feferonkou a jiným kořením. Ryba kufta se vaří v rajčatové nebo jogurtové omáčce. Tilapie je ryba zapečená s omáčkou tahini a přelitá olivovým olejem, koriandrem, mátou, bazalkou a piniovými oříšky. Pevné bílé ryby, jako je kapr, jsou rozemlety a tvarovány do bochníků nebo kuliček a vařené v rybím vývaru.“ [2]
• rýže „Rýži konzumují Židé od jednoduché dušené bílé až po slavnostní – složitě připravenou s mnoha ingrediencemi. Rýže se často vaří s kořením a podává s mandlemi a piniovými oříšky. Oblíbená je zelená rýže, která obsahuje různé čerstvě nasekané bylinky. Rýžové mísy často obsahují i tenké smažené nudle nebo čočku (mujadara). Orez shu'it se připravuje z bílých fazolí vařených s rajčaty a podává se s rýži.“ [2] „Mujadara (často psáno jako mujaddara nebo mejadra) je tradiční blízkovýchodní jídlo, které je velmi oblíbené jak v arabské, tak v židovské kuchyni, zejména u komunit sefardských a mizrachských Židů. Základní suroviny: Jídlo se skládá ze čočky (často hnědé nebo zelené), rýže (někdy bulguru) a velkého množství karamelizované cibule. Charakteristika: Je to syté, levné a nutričně bohaté vegetariánské jídlo, které je přirozeně veganské. Chuť a koření: Často se ochucuje římským kmínem, koriandrem nebo směsí koření allspice (nové koření). Podávání: Mujadara se obvykle podává s jogurtem, salátem nebo pita chlebem. Kulturní význam: V židovské kultuře se připravuje po celý rok, ale je oblíbená například během půstů. [1]
• „Kuskus se připravuje z krupice, která se pasíruje přes síto a vaří v aromatickém nálevu ve speciální parní nádobě zvané couscoussière. Na dušeném kuskusu se pak podává kuřecí nebo jehněčí maso. Kuskus se také míchá se zeleninou vařenou v polévce ochucené šafránem nebo kurkumou.“ [2] [3]
• „Těstoviny Putim, nazývané izraelský kuskus, vznikly jako náhrada rýže a byly připravovány z pšenice. Proto měly původně tvar rýžových zrn. Dnes mají tvar perel, smyček, hvězd nebo srdcí. Podobně jako ostatní těstoviny jsou dochuceny kořením, bylinkami a omáčkami. Další oblíbenou těstovinou je bulgur. Je to druh sušené popraskané pšenice, který se používá stejně jako rýže.“ [2]
• omáčky „Izraelci mají v oblibě nejrůznější pikantní omáčky a koření. Podávají se především ke grilovanému masu, ale i k mnoha dalším pokrmům. Známá je červená a velmi ostrá omáčka skhug malawach chilli z chilli papriček. Omáčky harissa a filfel chuma jsou vyrobené z česneku a chilli. Amba je nakládaná mangová omáčka.“ [2]
• káva „Mezi židovskou komunitou je pití kávy kulturní záležitostí. Káva se připravuje jako instantní (nes), ledová, latte (hafuḥ), italské espresso nebo turecká káva, která se někdy ochucuje kardamomem (hel).“ [2] „orientální Židé často servírují hořkou tureckou kávu s přídavkem kardamonu. Arabové servírují většinou tmavý sladký čaj ve skle, někdy s přídavkem máty. Židé si spíše potrpí na čaj s citronem nebo s obdobou sušeného mléka vyrobeného na rostlinné bázi (parve), aby vyhověli požadavku košer po masitém jídle. Běžně jsou k dostání ovocné šťávy, kromě citrusových džusů jsou tradičními palestinskými drinky datlová a mandlová šťáva.“ [4]
• čaj „Čaj je také velmi oblíbený a konzumovaný doma i v kavárnách. Židé jej připravují mnoha způsoby, od obyčejného černého čaje v ruském a tureckém stylu s cukrem, po čaj s citronem nebo mlékem, také s mátou (nana).“ [2]
• limonáda „Limonána, vyrobená z čerstvě vymačkaných citronů a máty, byla vynalezena v Izraeli počátkem 90. let. Rimonana je vyrobená z džusu z granátového jablka a máty.“ [2]
• alkohol – arak „Arak je alkoholický (40–63%) nápoj s anýzem; je čirý, bezbarvý a neslazený. Často se podává smíchaný s ledem a vodou, která promění likér v mléčně bílou barvu. S grapefruitovým džusem se nazývá Arak eškolijot (Arak grapefruit). Nejrůznější pálenky a likéry se produkují po celé zemi.“ [2]
• kreplach = taštičky plněné masem,
• latkes = bramborové placky, tradiční na Chanuku, dle [1] připomínají bramboráky, neboť se jedná o smažené placky z nastrouhaných brambor, „Tradiční latkes se nejčastěji konzumují se zakysanou smetanou a sladkými džemy.“ [1]
• challa/chalá = sváteční pletýnka, „Podávají se vždy dva bochníky. Je upečen ze sladkého těsta, které u nás není příliš běžné a je proto pro některé lidi zprvu oříšek, najít k němu cestu.“ [1] [3]
• čokoládová babka = sladké kynuté pečivo,
• rugelach = malé rohlíčky s ořechovou nebo džemovou náplní.

Jakási Štěpánka [1] na svých stránkách tvrdí, že židovská kuchyně „kombinuje sladké a slané prvky a vytváří nový chuťový požitek. Dominují zde vůně česneku a koření a pochutnáte si jistě i na sladkém pečivu a notné dávce medu, který židovská kuchyně často používá.“ Na Wikipedii [2] se píše, že „největší komunita Židů žije v Izraeli, a proto je židovská kuchyně téměř identická s kuchyní izraelskou. … Židovská kuchyně nemá všeobecně uznávané národní jídlo. … V Izraeli se za tradiční jídlo považují smažené a kořeně kuličky z mleté cizrny – falafel.“

Zdroje:
[1] Štěpánka. Kavárna pro chvíle pohody a inspiraci 4home.cz. Vůně kultur – tradiční židovská kuchyně, 2. 8. 2020. cit. 6. 3. 2026. https://kavarna.4home.cz/clanky/recepty/vune-kultur-tradicni-zidovska-kuchyne/
[2] Židovská kuchyně. Wikipedie. 6. 11. 2025, cit. 6. 3. 2026, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B
[3] Židovská kuchyně. Apetit online. cit. 6. 3. 2026, https://www.apetitonline.cz/stitek/zidovska-kuchyne
[4] Izraelská kuchyně. Wikipedie. 4. 11. 2025, cit. 6. 3. 2026, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B