sobota 29. prosince 2012

Sladké Vánoce

Řadím se k mlsalům, a tak si neumím představit, že bych na Vánoce nemohla ujídat z různého cukroví. Za nejdůležitější považuji mít medvědí pracny, vanilkové rohlíčky a také zbožňuji sněhové pusinky. Nebyly by to ovšem pravé Vánoce, kdyby nás sladkosti nestály trochu potu. Nejlépe totiž chutnají vlastnoručně vypracované dobrůtky.

Kromě těch, které se osvědčily vloni, musím pochopitelně zkusit také něco nového. Takže vám pak možná napíšu recept na tradiční pečivo, které se údajně pojídá ve Švédsku v době adventu.

pátek 28. prosince 2012

Jsem asi staromódní

Chtěla bych zažít časy, kdy maminky chystaly dcerám výbavu. Možná spíš než ty časy, by mě lákala ta výbava. Sice bych si jednou chtěla zařizovat domácnost sama, ale na druhou stranu by bylo fajn mít všechno po kupě dopředu a pěkně sladěné. Mám totiž sklony kupovat si věci ve stylu „každý pes jiná ves“. A takhle bych měla sadu talířů, se kterýma by ladila sada na odpolední čaj. Prádlo do ložnice bych měla ve všech možných barvách a vždy bych k povlečení na peřinu měla i polštářky… samozřejmě si představuji, že by všechno bylo kvalitní a krásně barevné a třeba i ručně ozdobené iniciály a hlavně by se mi to moc líbilo.

Jak mě napadlo zrovna tohle téma? Pořídila jsem si silikonovou pečicí formu Tupperware, nalila do ní těsto na bábovku a teď ji zvědavě okukuji, zda neshoří nebo něco podobného. I když si připadám směšně, nevadí mi to, protože jsem doma sama. Líbí se mi pořizovat si věci do domácnosti. Dává mi to pocit dospělosti a samostatnosti. Mít konečně něco svého. A zároveň vůči té věci cítím jistou zodpovědnost. Pokud se s ní něco stane, bude to zcela jistě moje vina. Už to nemůžu na někoho hodit. A tak mi představa vlastního oblečení a ručníků připadá podivně lákavá a vzrušující.

čtvrtek 27. prosince 2012

Sheldonovy Vánoce (s2 e11)

Penny: Ahoj. Sheldone, budete mít s Leonaredem nějaký vánoční stromek?
Sheldon: Ne, protože nedržíme starodávné pohanské Saturnálie.
Penny: Saturnálie?
Howard: Pojďte sem děti, je čas na oblíbený Sheldonův vánoční speciál.
Sheldon: V předkřesťanském období, když nadešel zimní slunovrat a rostliny odumřely, pohané přinesli do svých domovů zelené větve jehličnanů, což měl být magický čin, který měl ochránit základ života rostlin až do jara. Tento zvyk si později přisvojili severské národy a časem se z něj stalo to, čemu dnes říkáme vánoční stromek.
Howard: A tomuhle se, Charlie Brownew, říká nuda.

Pryč s negativními cíli (3)

Typickou chybou při sestavování cíle je jeho negativní formulace. Jak vám zní: Nebudu kouřit. Nebudu večer mlsat. Nebudu tolik pít. Nebudu utrácet. Nebudu se pořád mračit. … Nejspíš to souvisí i s českou povahou. Často používáme negativní výrazy i tam, kde nemusíme. Nevědomky si tak často přivoláváme negativní odpověď. Zkuste si v duchu odpovědět na následující otázky:

Nezajdem na pivo?
Nechceš mi pomoct?
Nepodnikneme něco?

A teď zkuste nemyslet na růžového slona. Jasně, je to už vážně hodně známý příklad, ale funguje. Vsadím se, že jste si představili růžového slona, ačkoliv jste za celý svůj život žádného takového neviděli. Je to proto, že mozek není schopen vnímat negativa. Takže ačkoliv používáte negativní formulaci, mozek si představuje to, co říkáte. Sugescí „Neni mi špatně, neni mi špatně“ si brzy přivoláte, že vám špatně bude. A co z toho plyne? Do začátku jen to, že si máte cíl formulovat pozitivně. Zkuste si přeformulovat již dříve zmíněné cíle v tomto článečku tak, aby byly pozitivní. Je to jednoduché. Můžete třeba říci, že budete méně kouřit, že přestanete kouřit. A druhý krok? Ten obtížnější, ale neméně důležitý… Začněte používat pozitivní věty i ve svém životě. Ptejte se: Pomůžeš mi? Zajdeme na pivo? Chceš si udělat výlet? Chtěla bys se mnou jít na rande? Nenabízejte odmítnutí jako první variantu! :-)

středa 26. prosince 2012

Vánoce

Stejně jako vloni,
už jsou tady zas
Vánoce už voní
všude je dost krás.

Tak vlastně proto Vánoce miluji. Voní jehličím, zapálenými svíčkami, čmoudícími františky, purpurou na plotně, kapříkem… a taky sladce cukrovím. Okna domů jsou nazdobená, výlohy jsou plné papírových i umělých sněhových vloček, na náměstích svítí ozdobené stromečky a lidi? Přemýšlí nad tím, čím by druhému udělali radost. Alespoň na chvilku nemyslí jen na sebe a snaží se v rozhovoru s druhými postřehnout drobný náznak něčeho, po čem dotyčná osůbka touží. Jaké tajné přání bychom jí mohli splnit?

Ovšem jsou i tací, kteří by Vánoce nejraději zrušili. Všude je spousta lidí a nakupování dárků je stresuje. Tolik práce s úklidem, pečením… Dovolím si jen dvě kritické poznámky ;-). Jednak je to jejich chyba, že nezvládají time management… nikdo jim nebrání naučit se plánovat a všechno si v klídku a pohodě zařídit během roku. P. S.: Taky to souvisí se známým zlodějem času – perfekcionismem. A zadruhé… všimli jste si, jak jsou „vánoční škarohlídi“ šťastní a spokojení během roku? Že ne? Není divu… mají spoustu shánění a stresu i v běžném roce, bohužel to se nemohou vymlouvat na Vánoce.

P. S.2: Fakt neznám jediného človíčka, který by byl během roku v pohodě a o Vánocích stresoval. Všichni vánoční stresaři, které znám, lomící rukama nad davy lidí, horami cukroví a nevím čím vším ještě jsou na tom během roku podobně. Stresují s každou hovadinou a také jsou neurotičtí.

pátek 21. prosince 2012

A jak to dopadlo s knižním klubem?

Ač mě to trochu překvapilo, bylo moje členství zrušeno. Za což jsem vůči dané společnosti pocítila jistou vděčnost. Připadá mi to hloupé, ale fungovalo to. Nejdřív mě naštvali, ale tím, že to zrušili si to zase vyžehlili, i když vlastně nejspíš nemuseli… těžko bych se s nimi mohla soudit, i tak by pravděpodobně vyhráli. Čistě z finančního pohledu: Kdybych si u nich musela pětkrát do roka něco koupit po dobu dvou let, tak i v případě nákupu záložky za desetikorunu (asi nehrozí), vydělali by na mně dvě stovky. Zatímco takhle jsem spokojená a možná si u nich opět něco koupím, ale těžko říct za kolik.

Na vánočních trzích jsem měla takovou fajn rejpavou náladu, takže jsem se trošku jedovatě jednoho dobrého kamaráda, u kterého vím, že si to mohu dovolit, zeptala: „Nečteš můj blog, co?“ Ani nemusel odpovídat, věděla jsem moc dobře že ne, ale počkala jsem si, až to řekne a pak dodala: „No, kdybys ho četl, tak víš o tom knižním klubu.“ Právě jsem ho totiž zachránila od podepsání členské smlouvy. Možná by byl šikovnější a obezřetnější než já, ale možná by na něj ta paní za pultem taky udělala nějakou lišárnu. Každopádně to zvládla docela v klidu, když jsem mu oznámila, že sice jako člen má slevu, ale taky povinnost si nakoupit. Prý: „Ale to můžete jen něco malého a ta karta je přenosná…“ Ani mě nepřekvapilo, že z toho zase hezky rychle vycouval. ;-)

čtvrtek 20. prosince 2012

Cíle a přání (2)

V minulém článku jsem si vymyslela úmyslně špatně cíl „Chtěla bych udělat státnice.“, abych vám na něm mohla ukázat nejčastější chyby, které se při tvorbě cílů vyskytují. V prvé řadě je v podmiňovacím způsobu. Proč to vadí? Zkuste doplnit podle svého uvážení věty: „Chtěla bych…“, „Přála bych si…“. Co z nich slyšíte? Něco, co by se vám líbilo, co by vás potěšilo. Já bych třeba chtěla procestovat celý svět, mít velký dům, jachtu, bazén, spoustu zvířátek, báječného manžela, porsche, park, knihkupectví… Dokáži vymyslet spoustu věcí, které bych chtěla a které by se mi líbily. Třeba šaty od Blanky Matragi. Když tvoříme takováhle přání a popouštíme uzdu své fantazii, nemusíme se zabývat realitou – co bych asi tak s těma šatama dělala, jestli by mě bavilo uklízet obrovský dům a k čemu by mi byl, když můžu být v jednu chvíli stejně jen v jedné místnosti… a taky se nemusíme snažit. Přát si můžeme věci, pro které nehodláme nic udělat. Vážně si nebudu na porsche šetřit… zase tak moc ho nechci a připadalo by mi to jako vyhozené peníze. Tolik jen za jedno auto? Ale je hezké. Takže kdyby se náhodou objevilo před mým domem a bylo moje, vůbec by mi to nevadilo, dokud bych za něj nemusela platit pojištění, shánět garáž, kupovat benzín atd. atd.

Cíle vás mají inspirovat k činnosti. Donutit vás něco dělat. Dosáhnout toho, čeho chcete. Takže si přeformulujte svoje cíle na závazky. (Udělám státnice.) Ale proč něco takového dělat? Povinností už mám dost, řeknete si. Dost možná, ale vaším cílem by mělo být něco, po čem toužíte, něco, co doopravdy chcete a uděláte pro to hodně, ne-li cokoliv. Tehdy je z přání cíl. A pokud za ním půjdete a dosáhnete jej, zažijete alespoň na chvíli, možná i na celý život, pocit úspěchu a štěstí. Přirozeně je to dobré pro vaši psychiku, i kdyby to nebylo takové, jak jste si představovali. Když totiž přijdou různá zlá období a budete si méně věřit, můžete se uklidňovat tím, co všechno se vám již povedlo. V této souvislosti si vzpomínám na krásný příběh z některé knihy Slepičí polévka pro duši, kde si stará paní na půdě vystavila všechny svoje diplomy a medaile, a když jí bylo doopravdy nejhůř, chodila se tam utěšit. Kdysi jsem se také pokoušela o seznam svých úspěchů, ale myslím, že skončil rozdělaný kdovíkde. Každopádně je to inspirace pro vás, že byste si něco takového mohli vyzkoušet.

sobota 15. prosince 2012

Dopis Ježíškovi

Podle zadání finančního limitu bylo třeba vymyslet pár jednoduchých dárků, tak aby jejich shánění nebylo stresující záležitostí. I když v tom osobně nic ke stresování nevidím…

Tady je pár věcí, které mi určitě udělají radost… i když samozřejmě to nejkrásnější je překvapení, kdy dárce uhodne, co by se mi líbilo a hodilo. Balíček, o kterém netuším, co asi tak může obsahovat. Něco, po čem toužím a přece si to sama nakoupím… Pravdou je, že se vzrůstajícím věkem a finančními možnostmi takových věcí ubývá. Ale přesto mohu napsat pár dárků, které mi udělaly nesmírnou radost, např. proto, že jsem vůbec netušila, že něco takového exituje: loupač na pomeranče od Tescomy, cvakátka na otevřené pytlíky, samoohřívací polštářky apod. Jejich finanční náročnost byla malá, ale jsou to vtipné a praktické dárky. Hmm, nebo když si vzpomenu na domácí likér… na ten teď ale nemám odvahu. Čím potěšit Angeliku: Nejlepší věci jsou samozřejmě ty, které sami vyrobíte. Začnu TOP 10, po čem toužím:
  • různá klubíčka zajímavé příze nejlépe 125 m/50 g (plán vytvořit patchworkovou deku ze všelijak barevných a různě exotických čtverců),
  • ilustrace do skript,
  • spíš menší kamenný hmoždíř na koření,
  • fialku – rozsazenou jen tak z domova, příp. nějakou jinou kytičku,
  • rostlinku rozmarýnu,
  • Pu-erhový koláček nebo cihlička,
  • ozdobnou děrovačku s kočičkou,
  • kleště na náušničky,
  • orchidej (třeba fialová, ale na tom nezáleží…) a hnojivo pro ni,
  • látkové kapesníčky Mileta.
Ostatní možné dárečky bez určení pořadí:
  • povídka z vlastní dílny,
  • povlak na polštářek,
  • medovina (obyčejná, mandlová…),
  • hrubší papíry na kreslení,
  • sušené bio meruňky,
  • atd. viz seznam vlevo :-)

pátek 14. prosince 2012

Zvláštnosti Sheldona

Když jsem psala minulý článek, dalo mi asi hodinku práce, než se mi podařilo najít citaci "o neužitečnosti" dárku, která se mi tolik líbila již při prvním zhlédnutí. Na druhou stranu do tohoto článku rozhodně patřila. 

Při hledání jsem mimo jiné narazila na Michálkův blog, kde jsem našla zajímavé přirovnání Sheldonova chování k autistickým lidem. Pokud by vás to zajímalo, stačí jen kliknout SEM. Vřele doporučuji, i když nevím, nakolik se v tom dotyčný vyzná.

Trable s vánočními dárky

Letos jsem trochu zaspala a zapomněla napsat dopis Ježíškovi, i když už jsem si porůznu poznamenala, co by se mi líbilo a udělalo mi radost. Teď jen najít, kam jsem to všechno napsala… ;-) S kamarádkama jsme se letos rozhodly sdělit si svoje přání a značně omezit finanční náročnost… i když jsme se i v minulých letech pohybovaly kolem sta korun, někomu to v současné době připadalo hodně… přeci jen je nás šest a nemáme jenom sebe, že?

Upřímně řečeno, ze stanovování horní hranice jsem byla dosti zklamaná. Jednak už jsem třeba měla určité plány… nebo některé věci nakoupené, takže teď ji nemohu dodržet, a jednak to na mě působilo dost omezovačně. Mně je třeba úplně jedno, jestli mi dáte dárek za padesát korun nebo za stovku. Cítila jsem se trochu podvedená, když mám chápat nedostatek financí na dárky, což pro mě není problém, a zároveň se smířit s tím, že pro partnera se najde několik tisíc na dárky. Jistěže u sebe nepředpokládám takovou důležitost, ale přece jen…

Zklamáním pro mě nebyl obsah, jako spíše způsob podání, ten na mě nakonec působil, že nám některé kamarádky vlastně dárky dávat nechtějí. Faktem je, že bychom je k tomu asi neměly nutit a dárky by si měli dávat lidé, kteří si je chtějí dávat. Finanční limit mi připadá nesmyslný… přece daruji něco, co darovat chci. Nezáleží na tom, jestli je to dražší nebo levnější než to, co mi dal ten druhý. I kdyby mi nedal nic. Já mu chtěla dát tohle, protože to se pro něj hodí, to by se mu mohlo líbit, hodit… Na druhou stranu, jak něco takového vysvětlit někomu, kdo to vnímá silně recipročně… podobně jako Sheldon.

Penny: Dobře, díky za vysvětlení, ale já mám pro vás s Leonardem pár hloupých sousedských dárků, takže je dám pod svůj stromek.
Sheldon: Počkej. Tys mi koupila dárek? Proč bys to dělala?
Penny: Nevím. Protože jsou Vánoce?
Sheldon: Ale Penny, chápu, že myslíš, že je to od tebe štědré, ale podstata dávání dárků je reciprocita. Ty mi nedáváš dárek, ty mi dáváš závazek.
Howard: Nic si z toho nedělej, Penny, je to klasická začátečnická chyba. Na moji první Chanuku s Sheldonem, na mě křičel osm nocí.
Penny: Ale to je jedno, nemusíš mi dávat nic na oplátku.
Sheldon: Samozřejmě, že musím. Podstatou toho zvyku je, že já teď musím jít a koupit ti dárek přiměřené hodnoty a reprezentující stejnou míru přátelství jako dárek, který jsi mi dala ty. Není divu, že v tomhle období je takový nárůst počtu sebevražd.
Penny: Tak víš co? Zapomeň na to. Nedám ti žádný dárek.
Sheldon: Už je pozdě, viděl jsem to. Na té cedulce s elfem je napsáno „Sheldon“. Kostky jsou vrženy. Prst osudu ukázal. Hannibal překročil Alpy.
Howard: Já vím, je to srandovní, když se to neděje nám.
Penny: Sheldone, opravdu hluboce se ti omlouvám.
Sheldon: Ne, to jsem si přivolal sám tím, že jsem tak skvělou a důležitou součástí tvého života. Budu potřebovat odvézt do obchoďáku.
Howard: Děje se to nám.

Spíše se přikláním k názoru Penny, kdy řekla přesně to, co cítím i já.

Penny: Sheldone, nevidím tvůj dárek.
Sheldon: To proto, že jsem žádný nepřinesl.
Penny: Proč ne?
Howard: Neptej se.
Sheldon: Celá ta zvyklost dávání dárků nedává smysl.
Howard: Příliš pozdě.
Sheldon: Řekněme, že půjdu ven a utratím za tebe 50 dolarů. Je to pracná činnost, protože si musím představit, co potřebuješ, zatímco ty víš, co potřebuješ. Tedy, mohl bych věci zjednodušit… prostě dát ti těch 50 dolarů přímo, ty bys mi pak mohla dát 50 dolarů na mé narozeniny, a tak dále, dokud jeden z nás nezemře, zanechávaje toho druhého starce o 50 dolarů bohatšího. … A já se tě ptám, stojí to za to?
Howard: Říkal jsem, ať se neptáš.
Penny: Sheldone, jsi jeho přítel. Přátelé dávají jeden druhému dárky.
Sheldon: Přijímám tvůj předpoklad, odmítám tvůj závěr.
Howard: Zkus mu říct, že to je ne nepovinná společenská konvence.
Penny: Cože?
Howard: Prostě to řekni.

Penny: Sheldone, dárek by neměl být něco, co někdo potřebuje, měl by být něco zábavného. Něco, co by si pro sebe nekoupil. … Vtip je v tom, že jedním ze způsobů, jak ukážeme, že nám na lidech záleží, je zapojit myšlení a fantazii do dárků, které jim dáváme.

čtvrtek 13. prosince 2012

Famózní zážitek

S jednou velice dobrou kamarádkou jsem zašla na čtvrtý díl Twilight ságy - Rozbřesk. Trochu mě zaskočila cena... 139 Kč na studenta. Asi už jsem dlouho nebyla v kině. Škoda, že tu už není Palace Cinemas, tam před Vánoci dělali týden s padesátikorunovým vstupným. To bylo skvělé!

Chvíli si říkám, proč na to jdu vlastně do kina, když v televizi je to zadarmo. A pak, když vidím Edwardovu tvář přes celé plátno, napadne mě jen: "Vau." Hudba zní ze všech stran, obraz je obrovský a detailní... jakou asi musí mít kameru, aby tohle natočili?!

A děj filmu? Vlastně to má docela dobrý spád podobně jako trojka. Bitva s Volturiovými je fakt drsná a s překvapivými zvraty...

Marně přemýšlím, kterou ze zvláštních schopností hrdinů bych chtěla mít. Všechny vypadají úchvatně. Zvlášť mě ohromuje možnost vytvořit štít. Když si vzpomenu na tu scénu, kdy proti sobě stojí Bella a Jane, pociťuji škodolibou radost. Už se nemohu dočkat, až si přečtu knihu :-).

Cíl (1)

Poslouchám Hárleje, svou oblíbenou písničku Celebrita z ubytovny. Text znám skoro nazpaměť. Představím si krásnou motorku a pak porsche (třeba 911) a hned mě napadne, jak jsem včera v hodině vykládala, že bych ho chtěla. A to mě zase přivedlo na to, že jsme se včera věnovali cílům. Vím, že už jsem toho o nich napsala spoustu, ale myslím že ne sem. A i kdyby, vždycky se hodí si to zopakovat. Jen abych nesklouzla k tomu, že z tohoto bločku vytvořím skripta. Tak teda, z nějakého výzkumu vyplynulo, že pouhá 3 % lidí si píší svoje cíle. Cíle, kterých chtějí dosáhnout. To ještě samo o sobě není tak zajímavé. Předpokládám, že vy si podobně jako většina ostatních cíle nepíšete. Určitě pro to máte i svůj důvod. Třeba je vám přeci jasné, čeho chcete dosáhnout. Je nesmysl si to psát, nebo vůbec plánovat, vždyť člověk nikdy neví, co bude. A nebo se chcete vyhnout nesplnění cíle… Důvodů proč lidé neplánují je bezpočet. Ale žádný není správný.

Zajímavé je, že ta 3 % lidí, kteří si své cíle psali, dosáhla stejného bohatství jako zbytek lidí ze zkoumaného vzorku. Pokud jsem vás navnadila… aspoň si to zkusit… vezměte si tužku a papír a něco si zkuste napsat. Včera v hodině mě překvapilo, jak mnoho lidí s tím mělo problém. Pro mě to je pravděpodobně velice jednoduché proto, že plánuji už dlouhou dobu a navíc je to mým koníčkem. Připadá mi směšně jednoduché, jak říkal náš učitel na střední škole, vymyslet nějaký cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Třeba bych chtěla udělat státnice.

Dobře, připouštím, to je spíš pseudocíl. Hned vysvětlím proč, jen vás ještě jednou požádám o sepsání některých svých cílů, kterých byste chtěli dosáhnout dnes, zítra, pozítří, tento týden… a nebo možná během života.

středa 12. prosince 2012

Time management aneb Jak si najít čas?

Jak už jsem se několikrát zmínila, opravdově se zajímám o time management, tedy řízení času, jak se nesprávně říká. Lepší překlad by byl o řízení sebe v čase. Zkoumám různé metody, jak to udělat, abychom MĚLI ČAS. A co víc. Abychom ho měli tehdy, když ho potřebujeme a na to, na co ho chceme. 

Jestli vás tohle téma zajímá, pak vás zvu na čtvrteční lekce věnované time managementu přímo zde na blogu. Každý týden si můžete něco nového přečíst a snad i vyzkoušet přímo na sobě. Budu ráda, když se pak se mnou podělíte o své zkušenosti.

Zkouška (státnice)

Po 26. listopadu 2012
Už se mi blíží jedna důležitá zkouška. Snažím se sama přesvědčit, že to bude v pohodě, ale moc se mi to nedaří. Jako by mi i něco vyššího chtělo říct, že je nejvyšší čas se učit, přestal mi jít internet. Jistě, můžu si za to sama, protože jsem překročila kvótu stahování (i když je mi to záhadou), ale to nic nemění na tom, že se mi to dosud nikdy nestalo.

A tak si dnes zodpovědně sedla a pustila se do učení či spíše pročítání materiálů. Učím se ekonomii a potichu si brblám: „Kulatá slepice ve vakuu…“ Dobře, uznávám, začínám být na Big Bang Theory opravdu závislá, ale když ono to tak pěkně sedí i na můj život. A ten vtip? Byl jeden farmář a ten měl slepice, které ale nechtěly snášet vejce, tak si zavolal fyzika na pomoc. A ten fyzik udělal nějaké výpočty a říká: „Mám řešení, ale bude fungovat jen na kulaté slepice ve vakuu.“

Stačí si vzít předpoklady neoklasické větve: Mezi poptávkou a nabídkou je neustálá rovnováha díky ceně zboží, která se zvyšuje, když je zboží nedostatek a klesá, když je ho přebytek. Všechny ceny jsou dokonale elastické. Na všech trzích existuje dokonalá konkurence, takže nejsou žádné monopoly, kartely a podobně, že? Třeba telefonních operátorů mám skutečně mnoho a je jedno kterého si vyberete? A taky předpokládáme, že neexistují transakční náklady, takže když si necháte udělat účes ve Francii, tak nejen, že bude mít stejnou cenu jako byste se nechali učesat u nás, ale navíc nic nezaplatíte za dopravu a možná se tam dokonce teleportujete. A modelům založeným na takovýchto předpokladech mám věřit?

úterý 11. prosince 2012

Prosinec jako vždycky

So 8. prosince 2012
Každoročně touto dobou, možná o trošku později, mám své crazy období. Ono teda není tak bláznivé, jak si představuji, ale vždycky dělám něco, co jindy ne. Začne to tím, že mě takové věci napadají a pak některé uskutečňuji a jiné si jen představuji. To obvykle stačí na zahnání nudy. Spíš než nudy myslím všednosti a vážnosti, ale ve své podstatě je to stejné. Možná ještě výstižnější. Je to taková ta duševní nuda, kdy se jen učíte nebo plníte další povinnosti a nemáte čas se kreativně vyřádit. Na vysoké škole je prosinec celkem hektický, ať už jste student, vyučující nebo doktorand. Přirozeně vnímám roli doktoranda jako nejnáročnější, neboť v sobě zahrnuje jak roli studenta, tak i vyučujícího. Na druhou stranu je třeba přiznat, že každý vnímá vlastní břímě jako to nejtěžší.

Před pár lety mě napadlo, jak efektivně využít zbytky všelijakých prapodivných laků na nehty, které za normálních okolností nenosím, protože zelená či modrá s třpytkama vypadají tak trochu divně. Tehdy jsem si každý nehet nalakovala jinou lesklou či třpytivou barvou, takže pak připomínaly vánoční ozdoby… Dnes by na tom nic crazy nebylo, protože už je celkem běžné používat lecjaké ujeté barvy včetně neonových a také si lakovat každý nehet jinak, ale tehdy to bylo celkem nezvyklé.

Jsem před státnicemi poněkud nervózní a nedaří se mi najít věci na místech, kde se nakonec přece jen záhadně objeví, pokud se tam podívá někdo jiný. Nechtěla bych být chlap a mít to takhle celý život, už teď se z toho můžu zcvoknout a nejhorší je, že ani důkladnější prohlídka prostoru, kde by se daná věc měla skrývat, nepomáhá. Včera byla venku docela velká zima, a protože jsem za žádnou cenu nemohla najít kabát a nechtěla jsem, aby se místo mě musel jít zase dívat někdo jiný – potřetí za den už mi to bylo opravdu trapné – rozhodla jsem se, že si vezmu kožich. Pracně jsem se do něj nasoukala… ukázalo se, že dva byť tenké svetry pod něj asi nepatří, nebo mi od patnácti narostla prsa. Bylo to krásně retro… nebo aspoň mám pocit, že ty huňaté kožichy, co v nich vypadáte jako medvěd, se už opravdu nějakou dobu nenosí. Dřív jsem ho nosila docela s chutí, i když teď si nedovedu představit, jak jsem na něj mohla narvat batoh do školy. Ale zřejmě to nějak šlo. Vzpomněla jsem si, že jsem v něm šla po městě na Mikuláše. 

Bylo to i trochu strategické, protože metlou to přes takovýhle kožich doopravdy nebolí. A taky se mě někteří ptali, jestli jsem taky čert.

Miluji Vánoce

Na Vánocích je skvělé snad úplně všechno. Zimou a sněhem počínaje… venku se dá bruslit, bobovat, lyžovat, běžkařit, jezdit na pekáči a nebo se koulovat, a protože už jsem velká, můžu si po příchodu domů dát čaj s rumem, grog, punč a nebo horkou medovinu. Ale i samotný čaj přijde vhod, třeba se zázvorem, pro zahřátí.

A pak je tu stromeček. Nejdřív se na něj jenom těším, a pak se objeví krásný a zelený. Na Štědrý den dopoledne ho ozdobíme baňkami, řetězy, hvězdou, třepením a dáme na něj svíčky a prskavky. Večer se budou slavnostně zapalovat. Už druhý den ráno, když přijdu do kuchyně, spokojeně začuchám. Vůně se rozlévá po celé místnosti a táhne se i do vedlejší. Tohle jsou Vánoce! Stromeček nám vydrží až do konce ledna. A jednou jsme si ho nechali až do začátku března. Byla to paráda! Pořád nám krásně voněl byt a člověk měl pořád co slavit, stále se cítil jaksi vánočně a spokojeně.


12. prosince 2012
Napadlo mě, že bych si mohla půjčit nějakou pěknou knihu o Vánocích. Abych si začala užívat tu atmosféru. Trochu mě zaskočilo, že jich v knihovně mají obrovské množství. Začalo to příběhy a povídkami, pokračovalo tradicemi, zvyky a obyčeji a nakonec se našlo také velké množství knih nabízejících návody na výrobu nejrůznějších vánočních dekorací. Málem jsem zapomněla na kuchařky plné nejrůznějších dobrůtek. Něco jsem si vybrala z každé oblasti a už se nemůžu dočkat, až knihovnu navštívím. :-)

pátek 7. prosince 2012

Čajový adventní kalendář

Po 3. prosince 2012
Prosinec je tady a s ním i čas otevřít první políčka adventního kalendáře. Protože jsem se o víkendu poflakovala v Orlických horách první dvě políčka jsou dosud nedotčená. Ale dnes jsem si s chutí a nemalým nadšením rozbalila Adventní sadu 24 druhů biočajů od Sonnentoru. Jak dlouho už jsem čekala, abych si ji konečně mohla načít?

Čaje téhle značky mám doopravdy ráda, zejména ty bylinkové bývají příjemně namíchané a chutné. Nejsem zrovna fanda pytlíkáčů, ale pravdou je, že jinak by se adventní kalendář asi dělal poněkud hůř. Sundala jsem igelit, přivoněla ke krabička a otevřela ji, jak jsem zvyklá z dřívějších dob z jiných krabiček s pytlíky.

Překvapeně jsem se však dívala na další „víčko“ krabičky s obrázkem srnečky, kolouška, zajíce, ježka, veverečky a trpaslíků schovaných za stromem. Nádherné ilustrace dotvořily náladu bílého textu, kolem kterého poletovaly sněhové vločky zdobící celou užší stranu krabičky. „Vánoce začínají v každém z nás. A co je opravdu důležité v tomto nejkrásnějším období v roce? Klid, pokoj v duši…“

Po odklopení druhého „víčka“ se uprostřed krabičky objevil malovaný vánoční stromeček ozdobený preclíky a svíčkami, který si prohlíží spokojené děti. „Vydejte se s s námi na cestu…“

Spodní část jde odklopit a pak už můžete vytahovat jeden sáček za druhým. Na každém najdete návod k přípravě, tzn. jak horkou vodu máte použít a jak dlouho nechat čaj louhovat. A na boku krabičky si můžete přečíst, co vám bylo pro tento den určeno k ochutnání a z čeho se to skládá.

Dnešní čaj byl příjemný ovocný, ale pro mě to byla taková tuctovka. Zrovna na ovocné si příliš nepotrpím.

čtvrtek 6. prosince 2012

Proč jedna věc stojí různě?

Vyrazili jsme na víkend do Kostelce nad Orlicí. Protože nevlastníme žádný dopravní prostředek – kolo v zimě vytahovat nebudu a už jsem ho nepoužila tak dlouho, že ho snad ani nepočítám – rozhodli jsme se pro vlak, neboť představuje větší komfort než autobus, pomineme-li Studenťáky, a také je snazší zjistit, odkud kam a kdy jede. I když mívá pravidelně nepravidelná zpoždění.

Z Brna to je do Kostelce nad Orlicí 152 kilometrů. Teda bylo, když jsme jeli poslední den v listopadu přes Svitavy, Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí, Choceň a Týniště nad Orlicí. Navíc jsme měli slevu pro dva, neboť to už je podle Českých drah skupina.

Když jsme ovšem jeli v neděli zpátky, byla vzdálenost o jeden kilometr menší a o dvě koruny levnější. Čím to asi tak mohlo být?

středa 5. prosince 2012

Proč?

Už před nějakou dobou mě napadlo vytvořit stále se rozrůstající minisérii článků o věcech, které mi nejsou jasné, nebo jim tak docela nerozumím. Momentální nápad mě přivádí k tomu, že by šlo o zvláštnosti z všedního života, nad kterými se můžete zamyslet nebo pousmát. Nic vážného, jen takové malé proč…

Ale možná přijde doba, kdy se objeví větší otázky a třeba je budu chtít zařadit pod stejný štítek. Uvidíme, co bude. :-)

sobota 1. prosince 2012

Sobotní toulání Prahou

Předchozím článkem jsem vlastně naznačila, co se odehrávalo v sobotu odpoledne. Když jsme ve tři hodiny vyšli z gymnázia, byla mi s úsměvem položena otázka, jak dlouho jsme tam asi tak byli. Zkusila jsem hádat docela dost, ale myslím, že čtyři hodiny ne. Po sdělení správné odpovědi jsem se lehce vyděsila a značně zastyděla. Ani jeden jsme od rána nejedli, teda ještě hůř, já vlastně jo, protože jsem cestou smlsla nějaké ty plněné crossany. Připadala jsem si docela sobecky, že jsem si toho nevšimla dřív. Hlad jsem sice taky měla, ale nadšení ho obvykle dokáže bez problémů přebít.

Ale zdálo se, že můj společník to bere naprosto v klidu. Kdyby mu to vadilo, řekl by nejspíš něco už dřív. Bylo to trochu jak jsem předpokládala – bavil se mým nadšením a nechtěl mi to kazit a navíc mu to připadalo zajímavé. Pravděpodobně ještě nikoho takového neviděl. A co mě potěšilo, zpětně mi pak prozradil, že si to náramně užil, protože moje nadšení bylo silně nakažlivé, takže si to vlastně užíval se mnou.

Hladoví jsme vstoupili do pizzérie, myslím, že opět na Malém náměstí. Troufla jsem si na celou pizzu a myslím, že jsem ji i snědla, i když ke konci to už byl tak trochu boj. Taky jsme provedli klasickou výměnu – ochutnávku – která mi naprosto vyhovovala, protože tak má člověk vlastně dvě pizzy. Nadšeně a zvědavě jsem si dala jednadvacetistupňové Svatováclavské pivo Doppelbock, které vypadalo a chutnalo spíš jako víno, takže jsem si ho parádně užila. Akorát jsem se trochu obávala, že bych mohla být ještě veselejší a upovídanější, i když ho byla jen třetinka.

Časový odhad trvání cesty na hlavní nádraží byl značně podhodnocen. Na svou omluvu mohu říci to, že jsem předpokládala, že místní bude mít lepší pojem o vzdálenostech a jako muž i lepší časový odhad. Zjevně jsem se spletla. V šest, kdy jsme měli být na hlavním nádraží, jsme byli teprve na Václaváku. Na jednu stranu mě rozčiloval jeho flegmatický přístup, neboť já si uvědomovala, že všichni čekají jen na mě a jdu pozdě, ačkoliv jsem tam mohla být první, zatímco oni vlak neposunou. Ale na druhou stranu jsem se na něj stejně nedokázala zlobit, protože jsme se viděli po tak dlouhé době, a tak báječně jsem si to tady užívala!

S holkama jsme si zavolaly a domluvily se, že všichni pojedeme na byt, kam už od včerejška snad trefím. Samotné se mi ale do metra moc nechtělo. Ne, že bych se v noci bála, ale je to metro… a já nejsem krtek a ačkoliv se na zemi orientuju docela dobře – racionálně nebo pomocí intuice, jak kdy, ale to je jedno – v podzemí jsem totálně ztracená a dezorientovaná. I když už se to možná trochu lepší. Každopádně metro a podchody jsou místy, kterým se vyhýbám, mám-li jinou možnost. (Obdobně raději chodím pěšky než jezdím tramvají, trolejbusem nebo autobusem. Pěšky se rychleji a snadněji vrátím zpátky a taky můžu ujít špatným směrem jen menší vzdálenost, než mi to dojde.) A taky se mi ještě nechtělo loučit. Bylo to najednou nějak narychlo. A tak vznikl nápad projít se zpátky k autu a nechat se následně před dům pohodlně dovézt.

A právě tehdy jsme si prohlédly Zlatou uličku v noci a zadarmo. A myslím, že to bylo doopravdy super. Ono celá ta procházka noční Prahou byla skvělá. V noci je všechno docela jiné. A místa, po kterých jsme šli, mi nepřipadala nebezpečná ani náhodou. Doma jsem ovšem dostala sprďana, neboť se o mě holky bály. Pravda, mohla jsem dát vědět, že přijdu trochu dýl, ale podle časových odhadů (opět špatných) mého přítele jsem usoudila, že to není třeba.

pátek 30. listopadu 2012

I když je bílý den, po Praze je lepší chodit…

Na tuhle větu jsem si náhodně vzpomněla, když jsem se pustila do psaní těchto článků. Pronesl ji jeden náš starý učitel na střední škole, když jsme se chystali na výlet do Prahy. Myslím, že jsem tehdy nejela, nebo už si na to nevzpomínám. Možná tušíte, k čemu chtěl nabádat středoškolské studentky. Ano, myslel tím, že bychom se tam nikde neměly toulat sami.

Ajo, už si vzpomínám. Jeli jsme do Prahy do multikina, protože jsme vyhráli v softbalu nějaké ty penízky. Prozřetelně jsem tehdy zvolila Medvědí bratry, nádherný kreslený animák, takže jsem pak vycházela v ještě lepší náladě, než v jaké jsem přišla a broukala si: Tell everybody I´m on my way, zatímco ti, kdo byli na Umučení Ježíše Krista nebo na tom druhém, na co už si nevzpomínám, se z kina vymotali lehce zelení, otrávení, zhnusení a nevím jací.

Pokud si dobře vzpomínám, tak stejně jako v kině, jsem i jinde chodila sama, protože víc než pražské hospody mě zajímala například knihkupectví. A mám takové tušení, že jsem v jednom z nich za pár korun koupila své nejlepší kamarádce knihu Netvor zvaný mladší sestra. Bylo to fantastické čtivo a myslím, že v jejím případě bohužel i popis reality. P. S.: ona je ta starší ;-).

Vrátím se zpátky k názvu, do kterého se mi už nehodí vůbec nic jiného, než co tenkrát prohlásil jeden náš vtipný spolužák. Učitelovo vážné: „I když je bílý den, po Praze je lepší chodit…“ doplnil: „… ozbrojen.“ Pokud si dobře vzpomínám, učitele to tenkrát z míry nevyvedlo a prohlásil, že to možná taky.

Každopádně tentokrát jsem se tímto problémem zabývat nemusela. S tímhle kamarádem jsem se cítila naprosto bezpečně, i když jsem se musela usmát tvrzení, že s ním mi nic nehrozí. Stačilo večer vidět tu bandu asi sportovních fanoušků (nebo neonacistů, z okna to nešlo poznat), která se vyvalila z hospody a kolem stály tři policejní dodávky plné ozbrojených policistů. Co by asi tak s něčím podobným chtěl udělat sám?

Ujišťování žen, že právě s vámi jsou v bezpečí, patří nepochybně k oblíbeným mužským tvrzením a nemá cenu jim odporovat. Pravdou také je, že s různými lidmi cítím odlišnou míru bezpečí. To závisí nejen na stavbě těla dotyčného, ale také sportovních a intelektuálních výkonech. V neposlední řadě to ovlivňuje mnou vnímaná míra, do jaké mu na mně záleží.

čtvrtek 29. listopadu 2012

Trhy s paličkováním (podzim 2012)

S kamarádem jdeme na podzimní krajkářské trhy. U vstupu sedí dva kluci, skoro jediní, které za celou dobu potkáme. ;-) Na základě vyprávění o Londýně, kde prý muži čekají před obchoďáky na své manželky, se kamarád ptá, jestli tam nemají šatnu pro odkládání pánů, za což si vyslouží mírně káravý pohled ode mě a smích od kluků.

Asi ho trochu zaskočím, když se rozhlédnu kolem a nesmlouvavě prohlásím, že to musíme vzít nějak postupně. Budova je tvarovaná do U, což znamená, že se trochu víc nachodíme, ale jinak to celkem ničemu nevadí. S úsměvem tvrdím, že použijeme pravidlo pravé ruky, které by mohl využít v jeskyních nebo podzemí či kdekoliv jinde v bludišti, kdy neví kudy kam, aby se neztratil, nebo aspoň nebloudil v kruhu. Pravidlo pravé (levé) ruky v tomto případě znamená, že podle zvolené ruky jdete pořád kupředu a držíte se při zdi. Když potkáte křižovatku, zahnete doprava, pokud to bude slepé, opět vylezete a půjdete dále doprava a tak pořád dál, až narazíte na východ… pokud to nebude příliš dlouhé podzemí a nedojdou vám zásoby pití. Tím, že půjdeme systematicky jednu místnost za druhou, zabráníme tomu, že bychom pak některé navštěvovali víckrát a nevěděli, kde jsme už byli a kde nikoliv. Zpočátku můj systém trochu pokulhával, protože bychom šli v protisměru ostatních, ale pak jsem si všimla, že v chodbě jsou místnosti vždy jen na jedné straně (vnější strana U), a tak jsme to dělali tak, že jsme se procpali na konec chodby a zpátky už šli s davem.

Raději jsem informovala předem, že asi budu značně nadšená, neboť jsem se na tuto událost již dlouho těšila a nikdy na žádné podobné nebyla. Navíc jsem si moc dobře vědoma toho, že na mě kumulace tvůrčích lidí působí silně pozitivně až euforicky. A tady jich bylo tolik…

Po několika prvních místnostech jsem si všimla zkoumajících pohledů mého analyticky zaměřeného kamaráda. Trochu mě zaskočilo, že nezkoumal různá dílka, nástroje a klubíčka jako já, ale mě. Když jsem se ho na to zeptala, nebo si všiml toho, že o tom vím. Přiznal se mi, že na mně žádné velké nadšení nevidí. Byla jsem z toho trošičku nervózní, protože pravdou bylo, že jsem cítila určité zklamání. Představovala jsem si, že to tam bude vypadat jako u mojí lektorky doma, nebo jako tehdy v Moravském Krumlově na výstavě. Prostě spousta nádherných obrázků z jemných nitek, a podvinky, různé druhy paliček, třeba i takové ty vykládané drahými kameny, které jsme viděli v muzeu v Prachaticích. A zatím to byla celkem slabota. Teda byly tam i různé jiné zajímavé věci, ale nějak to nebylo ono.

A pak se to najednou změnilo, nevím čím, proč, ani jak, ale objevilo se zkrátka něco, co mě rozzářilo a pak už to nebyl problém. Možná to bylo tím, že jsem vyrazila se zvídavým člověkem, kterého zajímalo, jak se to dělá, k čemu jsou různé nástroje. Jak to, že z pouhých nití vznikne obrázek? Čím se to tuží? Vzpomínám na to s úsměvem, protože to bylo příjemné a pohodové putování od stánku ke stánku. Mohla jsem se zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Sem tam rozprávět s prodavačkami, okukovat zboží, dlouze si vybírat i nakupovat. V tomto směru jsem si docela blahořečila, že jsem si vzala dostatek hotovosti pro všechny případy.

Zaujala mě obrovská spousta věcí. Různé příze – tenké na paličkování, různé ručně barvené na pletení, pletené plédy, ponča, šála s kapuco, některé podvinky (= podklady pro paličkování), z nichž nejpřitažlivějšími pro mě jsou dámy s deštníky a další podobné romantické výjevy z doby, kdy se chodilo v krajkovém, se slunečníky a pompadúrkami. Největší útratu jsem měla asi za náušnice, protože se mi moc líbily nezvyklé tvary. Některé jsem si vybrala sama a u jiných mě spíš přesvědčil nadšený výraz mého kamaráda a tvrzení, že se ke mně hodí. Společnými silami jsme usmlouvali slevu 30 % a já přislíbila, že slečně Ivetě Valentové udělám reklamu v Brně. Nebyla bych to já, kdyby zůstalo jen u slibu. Její náušničky jsem měla na sobě na kurzu komunikace, kde jsem se o ní zmínila a zde vám nabízím pohled na některé z mých úlovků. V případě, že byste měli zájem o skleněné figurky, vinuté perle nebo skleněnou bižuterii můžete se obrátit na slečnu obrátit na e-mailu ivvall@tiscali.cz.
 
Samozřejmě jsem si koupila také nějaké příze, levnější podvinky, materiály na síťování a pár dalších věciček. Líbily se mi především všelijaké vychytávky usnadňující práci, např. pletení volánkové šály na hrábích, které se ukázalo velice jednoduchým a možná i rychlejším než klasicky na jehlicích. Dokonce to jde i na prstech. Když jsme to pak doma zkoušeli, byla to opravdu zábava, ale celou šálu bych takhle dělat nechtěla.

Opět jsem zatoužila po patchworkové dece, kterou tam měli ze čtverečků stejně jako ji plánuji já. A přemýšlím, že místo náhodně seskupených barevných čtverců ji také udělám ze čtverce složeného ze čtyř čtverečků v pořadí zleva nahoře: a, b, zleva dole: b, a. Jedno písmenko znamená jednu látku. Takovýto čtverec je pak od ostatních stejně udělaných oddělen tlustou obrubou z jiné látky. Vypadalo to nádherně, což mi potvrdil i můj kamarád. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že by se mu něco podobného také líbilo. Že by první zakázka? ;-)

Musím vám popsat dvě věci, do kterých jsem se zakoukala: nůžky ve tvaru čápa nebo nějakého jiného ptáka, které vídám vyobrazené snad ve všech knihách věnovaných šití, háčkování nebo pletení. A ty jsem si také pořídila. Snad budou dobré. :-) Nebo spíš výborné, jak mi pak u jiného stánku říkala slečna, která je měla také, ale neprodávala je, vlastnila je jen pro osobní použití. A druhou věcí, která mě nadchla, a kterou si hodlám udělat, byl patchworkový stromeček. Nevím přesně jak je dělaný, pravděpodobně poskládaný z nějaké široké stuhy, ale to se na internetu vykoumá.

Poslední věcí, kterou bych ráda zmínila, je vzpomínka na větu, kterou s takovým lehce zasněným výrazem použil můj kamarád asi tak v polovině prohlídky. „Tak už vím, jak vypadá sedmé nebe.“ Podívala jsem se na něj s tázavým výrazem. Tušila jsem, že se mu tam celkem líbí, protože tam byla spousta zajímavých věcí, které nejspíš ještě nikdy neviděl a on je značně zvídavý. Doufala jsem, že to neprožívá jako moc velké utrpení a zdálo se, že se docela dobře baví přemítáním, jak by některé z těch věcí šly použít třeba u něj v oboru na něco úplně jiného, nebo jak by se daly vyrobit. Případně k čemu vlastně slouží. Ale, že by ho to až tak bavilo, mi přišlo značně nepravděpodobné. Ukázalo se, že poslední domněnka je správná. To já prý vypadám jako v sedmém nebi. Nevymlouvala jsem mu to. Byla jsem šťastná a spokojená, ale můžu být i ještě o trochu víc :-).

čtvrtek 22. listopadu 2012

Sobotní dopoledne

Probouzím se o půl osmé snad vzrušením z toho, co mě dnes čeká. Sama se divím, že nespím jako dudek, vždyť jsme včera šly spát relativně pozdě, protože jsme si povídaly a už pár dní jsem celkem unavená. No, jak ukázala Praha, výlety a nadšení, nebo možná i jenom samotná aktivita mě nabíjí. V Praze jsem víc chodila a míň spala, přesto jsem byla stále odpočatá. Snad proto, že jsem dělala něco, co mě baví. Nevím. Ne, že bych v Brně nějak strádala, ale rozhodně tam potřebuju víc spát.

Hned ráno si beru poznámkový blok a píšu si, že jsem se včera opravdu výtečně bavila díky své milé superpohostinné kamarádce, která o mně bohužel pravděpodobně nabyla dojmu, že toho šíleně moc sním – radila jsem jí, kolik toho koupit na dnešní večírek – a vypiju – 3 láhve vína pro 4 lidi jsou asi fakt dost. Ale když ono vypadalo tak dobře. :-ú Nakonec jsme byly rády, že jsme vzaly tu nejmenší půl litrovou rulandského šedého, protože bylo báječně slaďounké a všem nám moc chutnalo. Naproti tomu růžové Zweigeltrebe nás tolik nezaujalo, i když v láhvi vypadalo krásně. A samozřejmě nám jedna flaška zbyla nenačatá. Taky má pocit, že jsem vybíravá, což si myslím, že nejsem, jen mám své oblíbence a raději si koupím Choceňský jogurt, který je prostě mmmňam, než nějaký jiný, i když je třeba o něco levnější. Také mě překvapilo tvrzení, že žiju zdravě. O to se spíš – nyní velmi neúspěšně – občas pokouším. Poslední poznámka ke včerejšku byla: „Jo a pak jsme jely metrem, což bylo zajímavé a zvláštní jako vždycky. Dneska to bude taky určitě fajn :-).“ Dál už jsem se k psaní během víkendu nedostala, takže to evidentně bylo víc než fajn, i když je mi trochu líto chybějících poznámek, protože by si člověk aspoň pamatoval, co všechno viděl a navštívil.

První místo, které si z Prahy pamatuji je vyhlídka z Baby, která mě naprosto uchvátila. Je tam romantická zřícenina z 19. století a od ní můžete vidět značnou část Prahy. V tu dobu, kdy jsme tam byli se naše hlavní město halilo do mlhy jak do závoje. Dosud jsem žertovala a dívala se rošťácky kolem sebe, ale tahle scenérie s rozdvojenou řekou mi vzala dech. Na ostrůvku mezi rameny řeky byla čistička, která kupodivu vypadala docela hezky a připomínala několik bazénů. Kolem dokola byla spousta zeleně a přitom to bylo hned u Prahy! Sluníčko začínalo ohřívat mou černou bundu a já se kochala okolím. Vydržela bych tam stát snad hodinu.

U Pražského hradu jsem se vyfotila s čestnou stráží (jak trapné, pro mě i pro něj, ale dělají to tak všichni ;-)). Pak jsem se pokochala pohledem na chrám sv. Víta, který mi připomněl Notre Dame v Paříži. Miluju tyhle gotické památky. Vypadají tak vznešeně!

Když sklouzneme do Zlaté uličky, nestačím se divit. Za její prohlídku po nás chtějí 250 Kč! Sice nám nabízí, že nás pustí za stovku oba dohromady, ale my stejně nemáme čas, a tak jdeme pryč. Ukáže se, že to byl dobrý nápad, protože když se chci večer ještě trochu projít, jdeme opět tudy a nikdo tam není. Večer je to zkrátka přístupné zdarma. To ovšem turisté nemohou vědět…

Fotím si různé výhledy, neboť mě vše kolem fascinuje. Jak už jsem psala dříve - Prahu vůbec neznám, a protože jsem k ní dlouhou dobu měla odpor - který vlastně zmizel až o tomto víkendu, neměla jsem ani chuť zjišťovat, co v ní může být krásného nebo zajímavého.
Nějakým způsobem dojdeme až ke Karlovu Mostu. Kochám se Čertovkou a obdivuji portréty kreslířů na mostě. Častým obrazem je Robert Pattinson, hlavní postava Stmívání, a také další dvě známé – Bella a Jacob či spíše jejich představitelé. Častokrát také vidíme Angelinu Jolie. Fascinuje mě portrét jednoho muže, který mi je šíleně povědomý, ale nemohu si vzpomenout, kdo to asi tak je. I když se to nemá, musím si ho vyfotit. Večer ho ukážu kamarádkám, snad tu záhadu rozluštíme. Jinak bych nad tím musela pořád přemýšlet. Na rozluštění stačí kámošce pár vteřin – přece Keanu Reaves. Sama se divím, že jsem ho hned nepoznala, ale co se dá dělat. :-)

Vždycky jsem si myslela, že tenhle most je nechutně zaplněný turisty, že je skoro nemožné jej přejít. Ukazuje se, že to vůbec není pravda. Jistě, lidí je tu dost, ale skoro stejně jako kdekoliv jinde. Stejně jako v Paříži i tady sem tam visí nějaké ty zámky. Prý pro zamčení lásky.

Po dopolední procházce Prahou vyrážíme na mé krásné vysněné Podzimní krajkářské trhy. Gymnázium Jindřišská 36, které jsem si našla už včera. Trhy dnes začínaly v deset hodin a já měla obavy, že když přijdeme pozdě, nic na nás nezbyde.

Co vydrží chlap

Kámoš jde na nákup s námi a ukazuje nám, teda mně, koně visícího hlavou dolů umístěného v Lucerně. Nakupování s námi je jistě příšerné, i když jde jenom o potraviny. Plánujeme totiž zítra kolaudačku u té kamarádky a dnešní večeři. Jen nejsme schopné se shodnout, kolik toho asi tak sníme, když přijedou ještě dvě další holky.

Až v neděli zjistím, proč se mě kamarádka snažila přesvědčit, že nám to titěrné množství bude stačit. Předpokládala totiž, že nakoupí jenom na sobotní večer a nedělní oběd a večeři pořešíme operativně. Já zase předpokládala, že kolaudačka bude víc probíhat jako oslava nového příjemného bydlení, než toulky Prahou, i tak se ale nakonec ukázalo, že bylo fajn vzít toho víc a udělat si na neděli svačinu.

Možná by stačilo napsat, že je obdivuhodné, když se mnou někdo dokáže strávit čtyři bezstarostné dny. Pokud si řeknete – A co je na tom? Tak to mě neznáte, když jsem na výletě. Bezstarostnými dny myslím to, že nemohu pracovat, ani kdybych sebevíc chtěla, a tak se naplno věnuji zábavě a na práci totálně zapomenu, protože nemá smysl nad ní hloubat. A taky jsem dost daleko, abych na ni nemusela myslet. Protože takové chvíle jsou málo časté, jsem jako utržená ze řetězu. Chci všechno vidět – klasické památky, netradiční památky, pěkná místa, parky, muzea, galerie, čajovny…, všechno vyzkoušet, honem se chci věnovat všem těm skvělým věcem, které během hektických pracovních období zanedbávám: četba, křížovky, psaní na blog, ruční práce, pálení svíček, procházky, toulání přírodou a tak dál a tak dál. Sama na sobě vidím, jaký jsem janek, když někam vypadnu jen na pár dní. A tohle už bylo skoro jako dovolená. :-)

Ale to ještě nebylo všechno. Na tenhle prodloužený víkend jsem měla speciální plán – výstavu paličkování, na kterou jsem se těšila už v květnu, ale tehdy jsem se na ni nedostala, a obrazy malované pastelkama!

středa 21. listopadu 2012

Dobrá čajovna v Praze

Dobrou čajovnu jsem zahlédla na Václaváku. Sice bych raději navštívila nějakou jinou, protože tuhle znám z Brna, ale nakonec mi to nevadí.

Chvilku váhám, zda si dát Litchi čaj, čaj ovoněný osmanthem nebo Kabukichu, z níž se připravují tři nálevy. první se zalévá studenou vodou a nechá 5 minut, druhý vlažnou a třetí skoro vřelou. Poslední zvláštností je, že se čajové lístky pokapou sójovou omáčkou a snědí jako salát.

Zatímco čekám na kámoše, píšu tenhle článek a pohledy přátelům. Pak se chci ještě pustit do luštění malovaných křížovek, ale na to už nedojde. Setkání po mnoha letech je zpočátku trochu rozpačité, ale brzy mi připadá stejný jako tenkrát a tentýž člověk, se kterým si píšu. Ke zlepšení komunikace dopomůže kamarádka, která je dosti povídavá jako já a navíc tak trochu neřízená střela. :-) Podrobí ho pořádnému výslechu. Zpočátku překvapeně koukám a připadá mi to trochu neslušné, když ho přeruší málem v polovině věty o tom, co teď dělá, a navrhne takovým tím skoro direktivním způsobem, aby to vzal popořadě, pěkně od střední školy.

Oba jsme značně překvapení, ale ukáže se, že to funguje. A tato strukturovanost se mi nakonec také líbí, i když ji považuji tak trochu za neslušnou. Naštěstí mám přátele, kteří si z toho nic nedělají. Zvědavě poslouchám, co se ještě dozvím a pak – trochu pro odlehčení – škádlím kamarádku tím, že se snažím uhodnout její následující dotaz. Nakonec to není nic těžkého, stačí si představit, na co bych se zeptala já, kdybych toho věděla o trochu míň nebo kdyby mi to nebylo blbé. Takže parádní odpoledne, které ukončujeme jen proto, že musíme nakoupit.

Páteční odpoledne v Praze

Hlad mě zahnal do Subway, neboť mají podobné ceny jako stánky u Václaváku a aspoň se najím. Bageta je úžasná, i když si říkám, že zbytečně moc utrácím, protože jsem si včera doma mohla nachystat levnější svačinu. Trochu se zlobím na kámoše, se kterým jsme se domlouvali, že se sejdeme kolem jedné hodiny a on se zatím dosud neozval. Zvažuji, že toho využiji a porozhlédnu se po trzích paličkování sama. Aspoň ho s tím pak nebudu otravovat. S kamarádkou se máme vidět až ve čtvrt na šest, tak do té doby si to v klidu projdu.

Jenže najít Gymnázium na Jindřišské není tak snadné, jak se zdá, ani když máte přesnou adresu a mapu k tomu. Teď by se mi hodila GPS, jak mi říkal ten pán ráno v autobuse. Prošla jsem si Jindřišskou až k Václaváku a zase zpátky, ale to správné číslo nikdy nemůžu najít! Tak se někde zeptám, no. Na ulici nikoho zastavovat nebudu, nejspíš to budou turisté a nebudou vědět nic stejně jako já. Čínské bistro minu bez povšimnutí. Buď bych já nerozuměla jim, nebo oni mně, každopádně by výsledek vyšel nastejno. To chce někoho místního. Prázdná pobočka O2 se jeví jako dobrý cíl. Vychází mi to parádně a paní za pultíkem mi sama nahraje, když se ptá, jak mi může pomoci. Říkám jí, že mám netypickou otázku a poněkud méně suverénně, než jsem měla v úmyslu, se ptám na cestu. Paní (či slečna) je ale velice ochotná a hledá mi to na Googlu. Brzy mi ukazuje, že to je kousek odsud, hned za rohem. Paráda! Tam už jsem byla. Přímo před tou budovou. Stačilo jen popojít o pár kroků. Nevadí, tak jsem to aspoň našla.

Nyní je před budovou pořádná fronta, takže se mi tam ani nechce. Jednak tam bude narváno, a jednak už budu muset vyrazit pryč hned, jak se tam dostanu. Takže co teď? Ťapat se mi už nikde nechce… Jsem unavená a mám se sejít s kámošem, tak co můžu zvolit lepšího než nějakou Dobrou čajovnu?

úterý 20. listopadu 2012

Zpáteční pohled na zážitky z páteční Prahy

A to jsem nechtěla utrácet za kraviny. Ale knihy nejsou kravina, ne? 
 ***
Konečně jsem pochopila, proč tu tolik lidí chodí s deštníky, ačkoliv neprší. Jsou to průvodci a takhle jsou dobře vidět. Otázkou je, co dělají, když začne pršet?
***
V jedné menší uličce u Staroměstského náměstí stojí tmavší chlapík s jídelním lístkem a asi láká návštěvníky Prahy do nedaleké restaurace. Chci se mu elegantně vyhnout, ale nevyjde mi to. Překvapí mě, že mi nic nenabízí. … Asi s tím batůžkem, kabelkou a igelitkou nevypadám jako typický návštěvník jeho nóbl zaměstnavatele. Volá na mě: „Ahoj slečna. Jak se máš? Co děláš?“
„Studuju.“
Nevím, proč mu odpovídám, když mu do toho nic není.
„Kde?“ vyzvídá dál. Snad by si chtěl dát dostaveníčko, nebo nevím.
Nechtíc ho pěkně usadím: „V Brně.“ Poznamená, že to je daleko a nechá mě na pokoji. Ještě chvilku se tomu směji, protože mi to připomnělo Tunisko a jejich pozdravy s otázkami: „Ahoj, jak se máš? Dobře.“ A pak se mi divte, že nevím, co na to mám říct. :-)
***
Galerie Pastelka mě překvapila velikostí i cenami – malá, velké. Nadšeně jsem si koupila pár pohledů a pak přemítala, jestli jsem to trochu nepřehnala. Milá paní prodavačka se dost divila, že jsem kvůli výstavě přijela z Brna. Na rozdíl od účastníků včerejšího kurzu komunikace nepochopila žert, že umím nakreslit leda tak domeček jedním tahem. :-) Vlastně mě docela překvapilo, že nevěděla, co to je.



***
Zjistila jsem, že ve Starbucksu mají kafe. Nikdy dřív jsem ho neviděla a domnívala jsem se, že to je rychlé občerstvení podobné McDonalds. Zaujal mě jogurt s medem a vlašskými ořechy, který bych si docela ráda někdy udělala. Ovšem pravděpodobně se vejdu pod šedesát korun. Obdobně mě zaskočila cena u tvarohového dortíku velice podobného tomu, který jsem pekla o víkendu. Jeden takový kousíček stál devadesát korun. To jednoho hned povzbudí v dalším pečení.
***
V Galerii U Zlaté konvice obdivuji příjemně barevný obrázek s podivně pokroucenými pražskými domy, které vypadají jako když tančí, a na jejich střechách se povalují kočky. Ochotná galeristka mi ukazuje další výtvory malířky i jejího manžela. Nadchne mě „portrét“ kočičky z profilu. Vypadá tak úchvatně, že být to žena, řekli byste, že ji autor vyretušoval. Ale stojí čtyři stovky a tolik se mi dát nechce. Jen ze zvědavosti se ptám na cenu toho prvního obrazu ve formátu A3 nebo trochu většího. Deset tisíc mě trochu překvapí, ale znát to na mně asi není.

***
A samozřejmě jsem se byla podívat na orloj v akci :-).
 

Jak se štěstí vytrácí

I když jsem tušila, že by v tom Knižním klubu mohl být někde zakopaný pes a dlouze váhala, vypadalo to, že není. Dnes mi od nich volala nějaká paní, vyjádřila se kladně o tom, že jsem se u nich zapsala a zeptala se na nevím co. Když se ptala, jestli jsem se seznámila s podmínkami členství, popravdě jsem jí řekla, že vím jen to, co mi řekla tamta paní a jestli si to můžu ujasnit. Brzy se ukázalo, že mám jakousi slevu (cca 25 %) při každém nákupu, to teď není podstatné. Problém byl v tom, že se dost lišily informace o tom, co se stane v případě, že si z některého z katalogu, který by mi měl chodit domů 5 x ročně, nevyberu. Paní v obchodě mi tvrdila, že moje členství zanikne a já nebudu mít nárok na slevu. Což mi připadalo líto, ale rozhodně to nebylo nijak tragické. Naproti tomu paní v telefonu mi řekla, že dostanu nějaké upozornění, že jsem si nic neobjednala, nebo tak něco, a pokud tak neučiním (ani neřekla do kdy), zašlou mi na dobírku nejprodávanější titul z katalogu. Otázkou je, co kdybych to odmítla převzít? Ale i tak se mi to nelíbilo, a tak jsem se jí zeptala, jak mohu své členství zrušit.

Prý až po dvou letech a nebo do 14 dní. Což ještě splňuji. A prý to jde i po telefonu a ona to udělá. No, někdy jsem někde slyšela, že tyhle věci mají být písemně, a tak jim ještě raději doporučeně napíšu dopis. Ach jo, takový práce s takovou hovadinou.

pondělí 19. listopadu 2012

Václavák a dvojnásobné štěstí

Jak jsem si tak seděla a psala si poznámky k minulému článku, povšimla jsem si informačního centra. Třeba budou mít vizitky (myšleno turistické vizitky). Nemají, ale líbí se mi dva pohledy. Známky prý seženu na Václaváku. Fajn, tam mají i ty vizitky, ale stejně mají mít známky, když mají pohledy. Tohle je tak nelogické!

Na Václavském náměstí si všimnu Marks & Spencera, a protože mám chuť na kozí sýr, jdu se podívat dovnitř, jestli ho náhodou nemají. Nacházím spoustu zajímavých sladkostí, mlsání a všeho možného, ale sýry bohužel ne. Neodolám želatinovým bonbónkům, ale už brzy se ukazuje, že moc dobré nejsou. S radostí je tedy později přenechám kamarádce, které chutnají.

Zpátky se vracím po druhé straně náměstí a nadchne mě obrovské množství knih, takže zalezu do Luxoru. Hned si mě čapne nějaká ženská a co prý hledám, že by mi nabídla členství v Knižním klubu. Dneska bych měla padesátiprocentní slevu na jednu nebo tři knihy podle chuti. Nabízí mi všechno možné, ale nic pořádného, co bych doopravdy chtěla. Pak mě vede k jejich části budovy. Vybírám si jakousi knihu o štěstí a doufám, že to členství není žádný švindl. Při podpisu si pozorně čtu podmínky. Kdepak, nic co by mi vadilo. Škoda, že nemají Gretchen Rubinovou, tu bych si hned koupila.

Když stojím u pokladny, všimnu si, že mnou vybraná kniha má ohnutý roh obálky. Jdu si ji tedy vyměnit za jinou a na stejné poličce si všimnu Projektu štěstí od Gretchen. Mé srdce zaplesá. Vezmu si je obě! Teď mám dvě knihy o štěstí a připadám si dvojnásobně šťastná.

pátek 16. listopadu 2012

MBTI

Mapa Bez Tápání = Intuice

V devět třicet, přesně podle jízdního řádu, jsme byli v Praze na Florenci. Z autobusu jsem se nijak zvlášť nehrnula, neboť jsem neměla kam spěchat, celé dopoledne bylo jen moje. Nikdo na mě neměl čas, a tak jsem se mohla toulat, kde se mi chtělo. Zde jsem učinila svou první útratu – za záchod chtěli deset korun – ale aspoň byl čistý a hezký, i když se tam člověk nemohl zamknout.

Měla jsem s sebou tři zavazadla: malý batoh s hromadou nezbytných věcí, igelitku s voňavým polštářkem a kabelku na další toulání po městě. Bylo v ní to nejdůležitější, co jsem chtěla mít stále po ruce. Například mapu 1:20000 z roku 1992 a nápisem „nejnovější názvy ulic“.

Nevěděla jsem kudy kam, a tak jsem hned chtěla využít služeb mapy. Došla jsem k nějaké ulici a zjistila, že se jmenuje Prvního pluku. Fajn, to je pro začátek dobrý. Jen pro zjištění přesné polohy musím najít nějakou křižovatku a zjistit, jak se jmenuje ta druhá ulice. A zde nastala zrada, neboť v mapě nebyla Křižíkova ulice. Docela mě to naštvalo, a tak jsem sbalila mapu, mrskla ji do igelitky, abych se příště nemusela obtěžovat ani otevíráním kabelky, a vyrazila na základě intuice přímo rovně. Řídila jsem se tím, co jsem den předtím říkala jedné holčině na kurzu komunikace. Jak se mám řídit rozumem a objektivními informacemi, když jich není dostatek? Pokud nemám informace, ani směr, kterým leží centrum, a nikde není nikdo, koho bych se mohla zeptat, nezbývá mi, než dát na intuici a vydat se směrem, kde to centrum tuším.

Protože jsem zjistila, že jdu správně (jako už tolikrát na špatně značených turistických cestách), rozhodla jsem se i díky velkému množství času své intuici důvěřovat a jít prostě tam, kam mi radí. Ze zvědavosti jsem ještě jednou nahlédla do mapy a s překvapením zjistila, že jsem úspěšně došla na Staroměstské náměstí naprosto bez problémů. Následně jsem bez problémů našla i Malé náměstí, kde v čísle 11 sídlí Galerie Pastelka. Stylově otevírá až v jedenáct, a tak jsem se šla zatím projít někam dál.


P. S. V té mapě ta ulice je, jenže tak moc proloženě napsaná, že si člověk těch písmenek vůbec nevšimne.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Kurz komunikace

Minulý týden jsem navštívila první polovinu kurzu komunikace. Hned na začátku se ukázalo, že možná není dobrý nápad ptát se účastníků, co od kurzu očekávají. Jistě, je to přínosné a zajímavé, ale snadno se může stát, že každý očekává úplně něco jiného a nikdo neočekává to, s čím jste kurz uspořádali, neboť se nikdo neobtěžoval přečíst si sylabus. Bez mučení přiznávám, že já se mu také asi nevěnovala. Už nevím, ale mně je to víceméně jedno. Hlavní je, jak řekla jedna kolegyně „dozvědět se něco nového“.

Lektorka byla milá a sympatická a to i přesto, že nás přinutila mluvit před kamerou. Video mi pochopitelně, jak bývá obvyklé, připadalo strašné, i když předtím jsem z kamery strach ani moc neměla. Kamera mi nejspíš nevadí, protože nemluví, ani se hloupě netváří. Nedává najevo nezájem. Nedělá hluk a dá se snadno ignorovat. Obvykle jsem nervózní spíš z lidí.

Brzy se ukázalo, že se toho moc teoretického nedozvíme a budeme si spíše hrát. Nevadí, to je taky prima. I když jednou za čas bych uvítala kurz ve stylu přednášky, tedy „nalejvárny“, kdy se od chytrého a zkušeného pedagoga dozvím spoustu zajímavých, důležitých a prakticky využitelných věcí.

I když jsme si spíš hráli a na všechno přišli sami, což je pro změnu z pedagogického hlediska velmi dobré, líbil se mi test MBTI. Podle této typologie by se lidé měli pohybovat na následujících čtyřech škálách: extrovert x introvert, smyslový x intuitivní, analytický x pocitový, jednoznačnost x proměnlivost. Nevyšlo mi to sice úplně tak, jak bych si představovala, ale některé věci na mě parádně seděly. Například odpověď na otázku – Jak se rozhodujete? Odhadla jsem, že pocitově a přesně to mi také vyšlo.

Analytické rozhodování spočívá v tom, že si strukturujete informace podle logiky, začínáte pěkně od začátku, dodržujete pravidla, řád, řídíte se mozkem. Heslem je: přísnost, ale spravedlivost. Řekla bych, že tak trochu Sheldon – analýza a dost.

Naproti tomu pocitově se rozhodující lidé si strukturují informace podle citu a osobních hodnot. Nechají se obměkčit okolnostmi. Spíše chválí než kritizují, umí se vcítit. Jsou tolerantní a patří k nim šedesát procent žen, takže to není nijak překvapivé, že jsem mezi nimi. Zítra vám povím historku, která mi to jasně potvrdila.

Návrat ke štěstí

Opět jsem si v knihovně půjčila knihu Projekt štěstí a doufám, že tentokrát ji úspěšně dočtu. A taky že co nejdříve vymyslím listopadová předsevzetí. Ale tak, aby zvyšovala moje štěstí, ne, aby vytvářela nové povinnosti, které mě budou opět stresovat.

Stačilo přečíst si pár stránek a hned se do mě vlilo nadšení a radost ze života, které autorka v knize vyjádřila. Přála bych si umět taky takhle psát.

středa 14. listopadu 2012

Příjemná změna

Jak už jsem psala, vyrazila jsem do Prahy studenťáckým autobusem. Jsou opravdu velice pohodlné až luxusní. Skoro zbytečně. Počítám s určitým omezením a nepohodlím, jsem na to při cestování zvyklá.

V autobusech mi vždycky bývalo špatně, a proto jsem dávala přednost vlaku. Ne, že bych zvracela nebo tak něco, ale bolela mě hlava a bylo mi nevolno. Spolehlivě mi na to zabíral Kinedryl, jenže po něm jsem taková zblblá a ospalá. I v autě jsem se naučila usínat téměř hned poté, co nastoupím. Je to zaručený způsob, jak mi nebude špatně. A taky pak cesta rychleji ubíhá.

Když jsem dělala autoškolu, zjistila jsem, že při řízení mi špatně není a brzy jsem objevila, že pokud sedím vepředu, zvládnu bez prášku i větší vzdálenosti, i když postupem času se to zhoršuje.

Už vloni, když jsem jela se studenťákem do Paříže, mě překvapilo, že je mi zcela dobře. A postupně si zvykám na to, že mohu luštit sudoku, háčkovat a dokonce už i číst nebo psát. Už se blížíme do Prahy, tak budu končit.

Vyrážíme

Věci jsem si zabalila ve čtvrtek docela rychle díky svému báječnému univerzálnímu seznamu. Zapomněla jsem ovšem na ručník, který mi nepřipadal důležitý, ačkoliv tam někde je napsaný. Určitě bych také využila opravdové pyžamo, i když se musím pochválit, že kalhoty využitelné i na ven byly rozhodně praktičtější. Snad jsem si je jen měla lépe prohlédnout a nevzít místo nich jiné, které jsou trochu těsnější, a tudíž na spaní méně pohodlné. Ale člověk v nich aspoň vypadá líp než v těch prvních.

Z Brna jsem vyrážela v pátek ráno po šesté hodině. Ačkoliv jsem chtěla přijít na autobusák s předstihem, vyšlo mi to nakonec tak akorát, protože jsem si ještě na nádraží kupovala dvě makové housky. Hups, někdo tu zapomněl na svačinu, že?

Cesta se StudentAgency probíhala báječně: sedadla byla pohodlná, čokoláda očekávatelná, a vedle mě seděl starší slušně oblečený pán, se kterým jsem prohodila pár vět a pak se mohla dál věnovat luštění malovaných křížovek. Také jsem si prolistovala TopDívku, kterou jsem si vzala jen proto, abych si mohla připomenout dětství a ujistila se, že to vážně není čtení pro mě, i když musím přiznat, že mě zaujal článek nazvaný měsíční wellness program, o kterém jsem předpokládala, že bude obsahovat zaručené tipy, jak se stát za třicet dní neodolatelnou kráskou. Chyba lávky. Zabýval se menstruací! Marně jsem se snažila vzpomenout, v jaké asi tak budu fázi. Třeba ta sebevědomá? ;-)

Kromě toho jsem se také pustila do čtení Projektu štěstí, který se mi líbí čím dál víc. Během čtení té příjemné a pohodu přinášející knihy jsem sama měla chuť psát, a tak jsem vytvořila pár článků na blog. Samozřejmě, že jsem je po návratu nemohla najít.

středa 7. listopadu 2012

Velký výlet do Prahy

Už asi měsíc plánuji svůj velký výlet do Prahy. Abych řekla pravdu, nemám Prahu ráda. Vlastně ani nevím proč. Nějak to vzniklo. Možná mě naočkoval můj bývalý přítel, nebo za to může němčinářka ze střední školy, která nás nutila našprtat se hlavní památky německy, včetně cesty k nim. Nenáviděla jsem to a připadalo mi to zbytečné. Ne, že by se to nedalo naučit, ale děsně nerada dělám něco, co shledávám neužitečným. A čím víc jsem k tomu nucena, tím větší k tomu mám odpor.

V Praze jsem tedy nikdy moc nebyla a ani jsem po tom netoužila. Teď se ale vyskytla zajímavá příležitost – totiž zúčastnit se kurzu o komunikaci, který by pro mě mohl být skutečně přínosný. S trochou váhání jsem se přihlásila, když jsem zjistila, že se jej plánují zúčastnit i další kolegové. Mělo to být tenhle víkend a já už se opravdu těšila.

Když jsem si začala domlouvat, kde bych asi tak mohla nocovat, kurz byl najednou zrušen. Byla jsem dost zklamaná, a tak jsem se nakonec rozhodla, že tam i přesto pojedu, neboť jsem si vyhlédla akce na celý víkend a usmyslela si, co všechno by šlo podniknout.

Ukázalo se, že tou dobou se kamarádka stěhuje do nového, a tak bychom to mohly spojit s kolaudačkou. To by bylo báječné, řekla jsem si a nadšeně souhlasila. Bohužel se tento termín nehodí všem, a tak se tam nesejdeme celá naše parta.

V Praze bych navíc mohla potkat jednoho dlouholetého kamaráda, se kterým jsem se už nějakou dobu neviděla. Hned jsem mu tedy napsala – s dostatečným předstihem – jak mu to tento víkend vychází. Ukázalo se, že by mohl mít čas, a tak jsme se domluvili, že něco podnikneme.

Kromě toho už nějakou dobu toužím vidět galerii Pastelka, v níž je možno spatřit obrázky Marie Brožové, o které jsem tu už psala. Protože bych se s autorkou velice ráda setkala, neboť její dílo už nějakou dobu obdivuji, napsala jsem jí na e-mail, zda se v galerii náhodou nebude vyskytovat. V odpověď jsem se dozvěděla, že ZROVNA tou dobou ji bude možno vidět v galerii Harfa při příležitosti vystavení všech sta jejích obrazů, kdy od 9. 11. začíná veřejné kreslení. Vidět autorku v akci. Vau!

A na závěr jsem si při prohlížení časopisu o paličkování všimla, že právě v tomto termínu jsou v Gymnáziu na Jindřišské Podzimní krajkářské trhy. No nejsem já dítko štěstěny? Vážně se do Prahy těším a doufám, že všechno stihnu navštívit a také si přivezu nějaké pěkné suvenýry. Jen doufám, že odolám paličkovaným kloboukům a dalším věcem, jež by byly pro mou peněženku asi velkým zásahem.

úterý 6. listopadu 2012

Pastelkování

Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se přede mnou stránky www.pastelky.cz. A já se do nich beznadějně zakoukala. Vlastně celý ten projekt Obhajoba pastelky mě totálně nadchnul, aniž bych někdy něco z výtvorů Marie Brožové viděla naživo. Předpokládám, že nevíte o co jde, a tak mi dovolte, abych vás krátce seznámila s osobností, která se nebojí být sama sebou a udělat něco novátorského. (Zřejmě proto ji tolik obdivuji.)

V květnu 1975 se v Praze narodila holčička jménem Marie. Předpokládám, že jméno Brožová získala svatbou. Kreslila už od útlého dětství a ve třinácti letech vyvinula vlastní metodu kresby (tu se toužím naučit). V roce 2004 zahájila projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média, kterým chce dokázat (hádám, že už dokázala), že pastelky nejsou jen hračkou pro děti, ale lze je využít jako plnohodnotný výtvarný výrazový prostředek. Upřímně řečeno – mě pastelky nadchly možná ještě dříve, než jsem o tomto projektu slyšela. Problém je pouze v tom, že nemám odvahu a inspiraci, co kreslit. A když vidím dílo Marie Brožové, mohu jen žasnout s otevřenými ústy.

A jestli chcete vědět víc, mrkněte se na http://www.pastelky.cz/zamer-projektu-obhajoba-pastelky.

pondělí 5. listopadu 2012

BBT

Objevila jsem nový lék na špatnou náladu – seriál Big Bang Theory. Je to o čtyřech dost nadšených vědcích, z nichž nejšílenější je Sheldon. Je opravdu hodně chytrý, ale v běžném životě nepoužitelný. Nedokáže rozpoznat sarkasmus, ani další známé věci, jako je kravata na klice. Je úchylně pečlivý, a přestože by vám nejspíš lezl na nervy, je svým způsobem i roztomilý. Možná proto, že vždy říká pravdu, i když někdy není zrovna dvakrát vhodná. Příkladem může být jeho reakce na zasněný Leonardův výrok směřující k půvabné sousedce Penny „Naše děti budou chytré a krásné.“ Co na to Sheldon „Neřku-li imaginární.“

A druhým báječným výrokem, který mi prostě nemohl nezlepšit náladu, bylo komentování Sheldonova vloupání se do bytu k Penny a uklízení jí tam.
Leonard: „Co to děláš?“
Sheldon: „Uklízím.“
„Sheldone, tohle není tvůj domov.“
„Tohle není ničí domov. Tohle je vířící smršť entropie.“

Takže pokud se chcete zahnat špatnou podzimní náladu, nebo se jenom pěkně pobavit, vřele doporučuji!

pátek 2. listopadu 2012

Psaný cíl je závaznější

Naplno jsem se pustila do práce na skriptech. Do konce října už mi taky moc času nezbývá, že? Některé kapitoly spíše teprve začínám, jiné už dokončuji a dolaďuji. Právě jsem se pustila do time managementu, má oblíbená oblast. Kapitolka o cílech mě zaujala, jako bych ji snad ani nikdy nepsala. Teda, ne že by na tom nebylo ještě dost práce, ale rozhodně to není špatné… aspoň oproti jiným kapitolám. Když jsem objevila zmínku o tom, že by cíle měly být stanoveny písemně, hned jsem si vzpomněla na jeden menší cíl, který snad nikde zapsaný nemám . A to je chyba.

Pro větší závaznost cíle Bohoňková doporučuje, aby jej člověk zveřejnil. Protože pak je vám víc trapné, když jej nedosáhnete. Myslím si, že to u mě tak docela nefunguje, ale jen tak pro jistotu vám oznamuji, že do Vánoc ušiji svou první patchworkovou deku. :-)

čtvrtek 1. listopadu 2012

Listopadová předsevzetí

S listopadovými předsevzetími jsem si tak trochu nevěděla rady. Měla mi pomoci ukázat neomezené možnosti. Ale jak to udělat, aby člověk viděl to, co dříve nevnímal?

Říct si: „Nic není nemožné,“ nebo „Všechno se dá zvládnout“ je sice povzbuzující, ale není to příliš konkrétní. Co konkrétně bych tedy měla udělat?
  • Kup si to, po čem velmi toužíš. Neber tolik ohledy na peníze. Máš je proto, aby ti dělaly dobře.
  • Uvažuj o dalších možnostech. Vylez z krabice. Vždycky to nějak jde. (Naráží na příklady, které jsem viděla v hodinách kreativity. Rozstříhejte papír jak chcete tak, abyste jím prolezli. Nebo ten známý čtverec vytvořený devíti tečkami, kdy je všechny máte spojit čtyřmi přímkami a navíc jedním tahem.)
  • Získej svobodu a čas na to, co tě baví. Nenech se spoutat povinnostmi. V práci pracuj, jak nejlépe umíš. A ve volném čase užívej si zrovna tak, zapomeň na práci i jiné starosti. Buď tady a teď.
  • Uvědom si, že máš víc štěstí, než kolik si připouštíš. (Údajně totiž při hodnocení minulosti, přičítáme velkou váhu na našich minulých úspěších právě štěstí. Zatímco při pohledu do budoucnosti neočekáváme, že bychom opět dostali „tu jedinou otázku, kterou umíme“ a podobně.) Samozřejmě, že na štěstí se nedá spoléhat, ale když už nic jiného nezbývá, proč nedoufat, že to zase dopadne dobře jako už tolikrát.

Nikdy nevíš

Nedávno jsem se tak trochu nečekaně podívala na oslavu narozenin. Měly se hrát Aktivity a České filmy. Jedno lepší než druhé, pomyslela jsem si. Statečně jsem souhlasila s tím prvním. Tak co, v nejhorším budu vypadat trochu divně. Už asi u třetí hádanky, kterou jsem měla kreslit, jsem se dost zapotila. Jak byste nakreslili Knihu džunglí, když nesmíte použít text? Potřebujete, aby to váš spoluhráč uhodl a bylo mu to co nejdříve jasné, ale zároveň nechcete, aby to včas odhalili protihráči. Když se vám to nějakou dobu nedaří a už nevíte co kreslit, postačí vám ke štěstí, když to uhodne kdokoliv.

Když jsme kreslili všichni přibližně na stejné úrovni a také moje obrázky šly celkem rychle poznat, byla jsem hned spokojená. Hra mě začala opravdu bavit. I předvádění bylo mnohem méně hrozné, hlavně proto, že jsem si mohla vybrat ze dvou nebo tří věcí na kartičce, kterou chci předvádět nebo kreslit. Panovala příjemná atmosféra, a tak jsem se báječně bavila.

Nejradši bych si hned zahrála ještě jednou, ale to už byly v plánu České filmy. Smířená s tím, že tohle bude strašně trapné, jsem se pohodlně usadila a doufala, že získám alespoň jednu kartičku. Pro mou psychiku je nula vždycky mnohem horší než všechno ostatní – kdoví proč? Zpočátku praxe odpovídala předpokladům – herci, režiséři, kde se kdo narodil, koho si vzal… Co je mi po tom? A nejlepší filmy před rokem 89. To jsem ještě ani nebyla na světě. No, ne že bych věděla, kdo dabuje Harryho Pottera. A to jsem viděla všechny díly. Tyhle věci jdou jaksi mimo mě. Pokud mi takové informace někdo přímo nenaservíruje a mě nezaujmou, jsou mi fuk. A tak mě překvapilo, že se mi podařilo nasbírat skoro všechny kartičky, teď už nevím, abych nepřeháněla. Značnou roli v tom hrálo samozřejmě štěstí. Neboť často rozebíranou pohádkou byla má oblíbená Šíleně smutná princezna. Jak asi tak mohl prince přijet do vedlejšího království? Nebo hláška že tatíček nesnáší pohled na krev, a tak pořádá popravy… Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem si hru zahrála, i když bych to sama nikdy nenavrhla a určitě bych si ji ani nepořídila. Ukázalo se totiž, že toho možná vím víc, než si myslím. A tak bych jen ráda doplnila název tohoto článku Nikdy nevíš „jak to dopadne, a tak to běž zkusit“.

A ještě dvě moudrosti jsem si ověřila u aktivit: Zaprvé – nikdy se nesmíte vzdát, protože když se vzdáte, určitě cíle nedosáhnete.

Zadruhé nejlepších výsledků dosáhnete tehdy, když se plně soustředíte na to, co děláte, a vykašlete se na možné příznivé i negativní dopady všeho ostatního. Jste tady a teď, jak učí zen. (P. S.: Tohle se mi vyplatilo při hádání pantomimy, kdy jsem pak byla podezřívána, že jsem si to snad přečetla. I když jsme si ze zvědavosti dali páku, a také při šachách, kdy se mi nakonec podařilo zaplašit obavy z případné ostudy.)

středa 31. října 2012

Miluju první sníh

Venku je nádherně bílo. Jen takový lehký poprašek, nic převratného. Střechy jsou zakryté jenom zpola a na silnici už zůstaly jen malé bílé hromádky. Je chladno, ale ne sychravo. Ze žlutohnědých stromů už sníh opadal. Jaká krásná scenérie.

Miluji první sníh! Dívám se z okna a kochám se krajinou, která najednou nepůsobí tak smutně a bezútěšně. Naopak, s tou bílou pokrývkou vypadá docela vesele. Nechápu, jak mohou Číňané považovat bílou za barvu smutku. Vždyť je to taková nádhera! Trocha sněhu ve mně vyvolává vzpomínky na vůni jehličí, pečeného cukroví, dárečky a hlavně Vánoce a jejich pohodu. Studený podzim se mění v zimu. Vyndávám teplejší boty, kabát, a také rukavice, šálu a čepici. Teď už se nikdo nebude divit a já nemusím mrznout nebo jako jediná divná chodit v rukavicích. Když je sníh, mohu si obléknout spoustu vrstev a vyhrát si s laděním svetříků. Provětrání skříně a objevování na jaře uložených pokladů je někdy jako rozbalování nových dárečků.

Když napadne nový sníh, nemyslím na to, že budu mít rozmáchané boty a že budou chudinky trpět pod náporem soli. Že mi cesta na vlak zabere trochu víc času a na tramvaj už rozhodně nebudu moct utíkat. Když padá nový sníh, dívám se jak jeho vločky lítají a připadám si, jako bych sledovala nějaký zázrak.

úterý 30. října 2012

Hledá se kniha

Když něco nechce, puč to. Pchá, to je ale nesmysl, říkala jsem si vždycky. Teď začínám uvažovat nad tím, jestli na tom přece jen něco nebude. Ztratila se mi jedna moje super oblíbená kniha. Prohledala jsem všechny možné kouty, kam jsem ji mohla založit a nic. Matně si vzpomínám jen na to, že jsem ji někomu půjčila se slovy, že s vracením nemusí spěchat, protože už všechno z ní umím, a tak ji hned tak potřebovat nebudu.

Jenže teď ji potřebuji, protože jsem při pletení jednoho šátku objevila nějakou zákeřnost, se kterou se sice snažím vypořádat na základě rad z internetu, ale pořád si nejsem jistá, jestli je to správně nebo ne. A tahle kniha byla na vysvětlování fakt dobrá. A navíc jsem trochu nervózní z toho, že ji nemám. A taky jsem si trubka, jako ještě u pár dalších knih v práci, nepoznamenala, komu jsem je půjčila. Už jsem se poptala skoro u všech známých, kteří mě napadli a nic. Nejhorší je ten pocit, že to byl někdo, u koho mě překvapilo, že se chce věnovat ručním pracem. Někdo s kým se až tak moc nevídám.

pondělí 29. října 2012

Vzpomínky

Před šesti lety jsem seděla v kuchyni za stolem stejně jako dnes. Připadá mi to jako chvíle. Měla jsem zapálenou svíčku nebo aromalampu. Poslouchala Queeny, oblíbenou kapelu kluka, do kterého jsem tehdy byla šíleně zakoukaná. A občas to proložila nějakou svou oblíbenou písní. Třeba Štatistika švihnutých od Teamu, která mi dodávala energii a odvahu, jež mi rozhodně chyběla.

Byly Vánoce, nebo krátce po nich, či snad před nimi? Z okna jsem viděla na střechy domů zasypané sněhem. Venku bylo všechno bílé a uvnitř byla skoro pořád tma. Učila jsem se už ani nevím co, možná matematiku, nebo ekonomii… to je vlastně jedno. I kdyby to byla sociologie, ten hlavní pocit byl, že toho je moc. Nestíhám. Často tomu nerozumím a nejspíš to nemůžu zvládnout. Občas jsem brečela, když mě nikdo neviděl. Propadání sebelítosti je u mě docela častým jevem. Obvykle se z toho vyhrabu psaním. Nejvíc pomáhá deník, kam si člověk může pěkně vylíčit všechny svoje obavy. Jenže, když je toho moc, nechce se mi „zdržovat“ psaním deníku. Jako bych si už tolikrát neověřila, že když si tím dodám naději, půjde mi všechno snáz.

Připadá mi zvláštní, že přesně vím, jak jsem se tehdy cítila. Přestože teď jsem v podobné situaci, beru to už asi trochu jinak. Řekla bych, že trochu víc s klidem. Rychleji se dokážu vzpamatovat a pustit se do práce. Ale pořád mi ještě nedošlo, že psát deník by pro mě bylo výhodou a ne ztrátou času.

P. S.: Ta písnička zabírá pořád. Už jen ta melodie. Měla jsem ji tak naposlouchanou, že si s ní můžu podupávat, i když jsem ji už dlouho neslyšela.

pondělí 22. října 2012

Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem

„Proč jsem to neudělala dřív?“ říkám si nejméně posté, když sedím mezi hromadou papírů a knih a nevím, kde začít se svou prací. Kolikrát už se mi tohle stalo a v jakých různých situacích? Stejně se nejspíš člověk nikdy dostatečně nepoučí.

čtvrtek 18. října 2012

Asi budu metalačka

Jeden kamarád má spolubydlícího, který o sobě tvrdí, že je metalák. Nevím, jak se to pozná. Připadá mi normální a v pohodě. Má dlouhý vlasy a černý hadry, ale jinak je opravdu hodně sympatický. Když jsem u nich jednou byla na návštěvě, jako obvykle jim tam něco zrovna dunělo. Překvapilo mě, že se mi to líbí. A po chvilce jsem si všimla, že textu nejen rozumím, ale také si ho broukám. „To je Hárlej, že jo?“ říkám s jistotou. Odpověď je míň udivená, než bych čekala, ale nevadí. Tohle jsem poslouchala už v době, kdy on tahal kačera. Když pak poslouchá Kabáty, mám pocit, že pouští hudbu přesně pro mě.

Později, když si spolu povídáme, mě ujišťuje, že je jen jeden typ kartáče, kterým se dokáže učesat. Vlasy má asi opravdu delší než já. Ale sluší mu to. Obtížné shánění kartáče je ovšem nesmysl, neboť já si ho bez větších obtíží koupila normálně v drogérii. Sice byl trochu dražší, ale je opravdu příjemný na česání.

středa 17. října 2012

Nemožné je jen to, o co se nepokusíme

Jednoho dne jsme se s kamarádkou bavily o tom, že by mělo být zdraví prospěšné mít pod polštářem (či v kapse kalhot) pár čerstvých kaštanů. Dívala jsem se před svým bydlením, ale kaštany už zřejmě vysbíraly děti. Nenašla jsem vůbec nic. Ale ona mi říkala, že si je nasbírala právě tam.

Druhý den jsem si na to vzpomněla a rozhodla se, že si jich alespoň pár nasbírám. Jeden, druhý, třetí… těch je. Snad se mi jich podaří nasbírat alespoň deset! Díky důkladnému hledání jsem nakonec našla dokonce více, než jsem potřebovala.

Jen přemýšlím, čí citát to mám v názvu tohoto článku. Google neporadil.

sobota 6. října 2012

Říjnová předsevzetí a téma měsíce

Na říjen jsem nic moc složitého nevymýšlela. Za téma měsíce a zároveň i předsevzetí jsem si zvolila ZEN. S tím souvisí meditace a to, že se chci už konečně opravdu naučit zazen. Spíše než konkrétní úkoly jsem si poznamenala tři pravidla:
  • Každý den prožívej jako nový dar a vychutnávej si jej, jak jen dovedeš.
  • Jednoduchost. Hledej jednoduchá řešení, ale ne vždy je zvol.
  • Jak by sis přál umíraje, abys byl žil, můžeš žít již nyní. Konfucius


pátek 5. října 2012

Měsíc depresí

Už minimálně třetím rokem je pro mě říjen horší než jiné měsíce. Práce se samovolně namnoží, počasí se zhoršuje, dny se krátí… Každý rok se potýkám s tím, jak si udržet dobrou náladu, když mám pocit, že se na mě všechno sype. Termíny hoří a přede mnou je jen představa kratších a kratších dní vyplněných nekonečnou prací. Naštěstí tam někde v mlhavé dálce se rýsují Vánoce.

Jak toužím po zimě plné háčkování, pletení či vyšívání za dlouhých zimních večerů. Pití teplého kořeněného čaje, svařáku, chození bruslit, pečení vánočního cukroví, běžkování…

Když tak nad tím přemýšlím, asi jsem si nadělila dárek k výročí i pro sebe. Teď se přede mnou totiž rýsuje další fantastická věc, kterou si hodlám pořádně užít. Jen nad ní nepřemýšlet a nepředstavovat si to, ať pak člověk není zklamaný. Prostě jen další zajímavá věc, která prozáří šeď nudných, nebo spíš upracovaných podzimních dní.

středa 3. října 2012

Radost i zklamání z Krásné paní

Minulý týden jsem si pořídila kalendář Krásné paní, který jsem viděla u několika svých známých. Byla to pořádná drahota, ale prostě jsem ho musela vyzkoušet. Možná je tam víc zahradničení, než by se mi líbilo, ale uvidíme. Dnes jsem se od své kolegyně dozvěděla, že si jej pořídila také. A stejně jako já ještě neměla čas se do něj ani podívat. To mě navnadilo a hned když jsem přišla domů, otevřela jsem knížečku, která k němu patří.

Jaké však bylo moje zklamání a rozčarování, když jsem zběžně prolétla očima obsah. To si snad dělají legraci! Tajemství císařovniny krásy, Sissin kult vlasů, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sissiny vonné esence… Tohle všechno by bylo vážně opravdu super, neboť se o Sisi tak trochu zajímám a něco nového bych se o ní dozvěděla velice ráda. Ale co je moc, to je moc. Četla jsem o ní zatím jen jednu knihu – Tajemství císařovniny krásy od Jutty Wellmannové a právě jsem se chystala udělat si pár opisů zajímavých informací. Pro vlastní použití a s uvedením citace. A jaké že jsou názvy kapitol? Sisin kult vlasů. Sisina tajemství krásy: Péče o císařskou pleť, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sisiny vonné esence a tak dál, a tak dál. Možná se mýlím, ale podle všeho to vypadá na prachsprosté okopírování pouhé jediné knihy. Bez uvedení zdroje. A navíc s chybou! – Sisi se má správně historicky psát s pouhým jedním S.

Ach, tak nakonec je přeci jen na boku napsán zdroj. Stačí trochu hledat. No, teď tedy nevím, zda si mám některé informace opsat, nebo se spolehnout jen na to málo, co je v této knížečce. A věčná kontrola, co už mám a co ne, se mi také moc nelíbí. Aspoň mám pocit, že jsem moderní a IN, když už jsem si jednu z jejích voňavek sama udělala. :-)