sobota 31. května 2014

Moje dobrodružství

Minulý týden jsem tu psala, že jsem začala číst Hochy od Bobří řeky. A že jsem přemýšlela nad tím, jaká chci zažít dobrodružství a jaká jsem už zažila. Toho, co bych chtěla zažít, jsem moc nevymyslela, a když jsem se podívala na ta, která už jsem prožila, bylo mi jasné proč. Mnohdy k nim totiž došlo „náhodou“. Byla dílem okamžiku, neplánovala jsem si celý život, že se budu týden toulat deštivou Šumavou s batohem na zádech. Chtěli jsme jet na dovolenou, neměli peníze a chtěli vidět Boubínský prales. A tak to vzniklo. 

A na jaká další dobrodružství jsem si vzpomněla?
  • Šetřit. Zkoušet, co můžu mít zdarma nebo velmi levně.
  • Poznávací zájezd do Albánie. Dobrodružství to bylo, protože jsem vůbec nevěděla, co mě tam čeká, a musela jsem zvládnout dlouhé cestování autobusem a bez kinedrylu, protože jinak bych byla celou dobu jen ospalá a nic bych z toho neměla.
  • Let letadlem. Bojím se výšek a nemám ráda letadla. Ale tři týdny u moře a téměř zadarmo?
  • Kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou. Dobrodružství to bylo především napoprvé, kdy jsem vůbec neměla představu, jak moc může být náročné celý den kreslit. Taky šlo o překonání sebe sama a vnucený názor, že „já kreslit neumím a ani nikdy nebudu umět“. A taky jsem propadala zoufalství, když jsem byla unavená a nedařilo se mi zachytit některé tvary. Nebo když jsem byla pomalejší než ostatní. Napodruhé už jsem věděla, že dva nebo tři dny věnované kreslení jsou pořádná fuška, a tak si musím předem pořádně odpočinout, vzít si svačinu a dostatek jídla a pořádně spát. Jo a brát to s klidem.
  • Ujít pěšky 50 kilometrů za jediný den. Nevěděla jsem, co mám čekat, obvykle jsem chodila dvacet kilometrů a vždy záleží na náladě, botách, počasí, jídle, pití, oblečení a spoustě dalších faktorů. Někdo tvrdil, že to nezvládnu a já sama nejlíp věděla, že nejsem zrovna dvakrát rozchozená. Rychlost jsme měli dobrou, ale když se začalo stmívat, trochu se člověk bál, že se k tomu všemu ještě ztratí.
  • Vyrobit vlastní knihu vázanou v kůži. Nevěřila bych, kolik to dá práce. A že to přitom bude tak úžasné. Ne jen pro ten výsledek, ale i pro tu činnost samotnou. Jak vám dílko vzniká pod rukama. Jak příjemné je odborné vedení...
  • Volný pád v tunelu ve Skydive aréně! Bylo to jiný, než jsem čekala. Hezký i děsivý zároveň. Každopádně hodně nový.
Napadlo mě, že do tohoto seznamu třeba jednou za čas něco přidám. Původně byl publikován 10. března 2014. Dnes 12. května 2014 doplním další dobrodružství, která jsem si už dříve napsala. Co chci vyzkoušet? Zažít a je to svým způsobem dobrodružství?
  • Dojet k moři na motorce.
  • Navštívit běžně nepřístupné jeskyně v Moravském krasu.
  • Navštívit Singapur.
  • Uspořádat výstavu vlastních výrobků.
A teď, co jsem už zažila za dobrodružství.
  • Řídit Velorex.
  • Jet v kabině náklaďáku - autovleku.
  • Udělat si řidičák na motorku.
  • Udělat radikální jarní očistu.
  • Jít na (lymfatickou) masáž.
  • Navštívit kartářku.
  • Strávit noc v knihovně.
  • Učit na vysoké škole. Přednášet.
  • Pustit se do paličkování a chodit na kurz. Upaličkovat první obrázek.
  • Zkusit si uháčkovat dlouhé letní šaty.
  • Chodit na břišní tance.
  • Učit se šít - kurz v Moravské Třebové.
  • Vydat se do Prahy na CSR Akademii.
  • Být 25 hodin vzhůru. V kuse.
  • Zkusit celý den nejíst.
  • Napsat stostránková skripta.
  • Začít chodit do kurzu kreslení a rozhodnout se, že se to naučím.
  • Vybrat si na e-shopu látky a objednat si je tak, že mi přijdou v den mých narozenin (náhoda :-)). Dobrodružné je, co s nimi udělám.
  • Po osmi letech se přestěhovat k rodičům se všemi věcmi.
  • Potkat někoho, kdo mě naučí síťovat.
  • Vidět zblízka netopýra v Pekárně.
  • Stopovat.
  • Pořídit si Hradníka.
  • Psát blog a vytvářet "seriály" článků.
  • Zdolávat kopce na horách: Tatry, Roháče, Fatra, Pieniny...
  • Doplavat na nedaleký ostrov.
  • Luštit malované křížovky. Sama zjistit, jak na to.
  • Obarvit si vlasy henou.
  • Svézt se na motorce. 
  • Koupit si ve večerce pivo, i když nemám otvírák, protože chci tu novou retro etiketu od Kozla. Zeptat se, jestli ho nemá prodavačka a nechat si ho rovnou otevřít. A poté co mi venku pěkně vypění, utřít si ruce do vlasů a tak poprvé vyzkoušet doporučované pivní tužidlo, na které jsem dosud neměla odvahu a teď nemám jinou možnost.

čtvrtek 29. května 2014

O hlúpej žene (*****)

Hodinová slovenská pohádka z roku 1996 má na ČSFD 71 % a já ji také považuji za velmi zdařilou. Trvá 52 minut a skutečně mě zaujala. Byla natočena na motivy pohádky Pavla Dobšinského. Scénář napsal Ladislav Munk.

Hlavní postavou je Jurko (Ján Kroner), který se nechce ženit. „Mne ženy netreba, taká žena všade bola, všetko videla, všetkému rozumie, do všetkého vraví, ale osoh z toho žiaden. Veľa preje, veľa pre fintí. Na čo by mi bola.“ 


A tu se ho chlapi v hospodě ptají: „Jurko, a čo takú, čo len to spraví, čo jej povieš. A z majetku neodoberie, ale riadnu kôpku zlata pridá.“ Tisíc zlaťáků jako věno se hodí. Pěkná je, tak proč by si ji nevzal?

První varování přišlo krátce po svatbě, když se jí ptal: „Či si spokojná?“ 


A odpověď Betky (Zuzany Tlučkové) byla: „Ako ty povieš, muž môj.“ A brzy pochopil, jak to mysleli, když mu říkali: „Inak je pracovitá, len jej treba povedať.“ Dost možná vám hlavní hrdinka připadá povědomá – zahrála si totiž hlavní roli v seriálu Susedia. Tou dobou jí bylo 34 let a byla opravdu krásná. Dále hráli: Peter Bzdúch, František Desset, Oľga Solárová, Branislav Bystriansky, Vladimír Kostovič, Rasťo Rogel, Zuzana Vačková-Rogelová, Dušan Tarageľ.

„Ja len ako povieš, muž môj. Len to, čo povieš,“ říká plačtivě a dívá se na něho krásnýma očima. A když se směje a raduje, že udělala něco pro svého muže, je úžasně roztomilá. Snad ani zlobit by se na ni nedalo. 

„Len to?“ 
„Mmm. Veď ja všetku prácu zastanem, len povedať mi treba.

Fajn hláškou je i: „A teba doma nič nenaučili?“ 

„Ako že nie. Poslúchať.“

„Ak ho nenájdeme, budeme mať len hanbu a najdrahší hrnček na svete.“ 

„A to je zle?“ ptá se nevině.

Na závěr filmu se mu hospodská posmívá: „Počula som, že máš ženu, akú si si prial. Všade nebola, všetko nevie, do nikoho sa nestarie, len ako ty povieš.“

Ale naštěstí je to pohádka a poněkud Jurko je na svou ženu mírnější než onen horník z pohádky O hloupé havířce. Na konci mudrují: „Šťastie sa nedá kúpiť.“
„Ale ani rozum.“
„Ani láska.“
„A bez nich sa nedá.“
„Treba ich v ľuďoch hľadať a pritom občas človek i na iné natrafí.“
(Myšleno peníze, které ho původně ke svatbě přivedly, a nakonec našel mnohem větší poklad.)

A zde můžete pohádku vidět online: https://www.youtube.com/watch?v=UMjdDQQgFcQ

NP, CHKO, NPR, NPP a další

Národní parky (NP) máme v České republice čtyři: České Švýcarsko, Krkonošský národní park (KRNAP je nejstarší), Podyjí a Šumavu (je největší).

Moje články: štítek Krkonoše, štítek Šumava...

Chráněných krajinných oblastí (CHKO) máme 25. Nejstarší je Český kras, který byl jako CHKO vyhlášen 1955. Zároveň mu je přidělen status Geopark UNESCO. Ostatní podle abecedy jsou: Beskydy, Bílé Karpaty, Blaník, Blanský les, Broumovsko, České středohoří, Český les, Český ráj, Jeseníky, Jizerské hory, Kokořínsko, Křivoklátsko, Labské pískovce, Litovelské Pomoraví, Lužické hory, Moravský kras, Orlické hory, Pálava, Poodří, Slavkovský les, Šumava, Třeboňsko, Žďárské vrchy, Železné hory.

Národních přírodních rezervací (NPR) máme 124, takže vyjmenuji jen některé. V kraji Vysočina jich je devět: Dářko, Mohelenská hadcová step, Radostínské rašeliniště, Ranská bahna, Ransko, Staré Ransko, Velký Špičák, Zhejral, Žákova hora. A v Jihomoravském kraji jich je devatenáct: Býčí skála, Cahnov, Čertoryje, Děvín-Kotel-Soutěska, Habrůvecká bučina, Hádecká planinka, Jazevčí, Krumlovsko-rokytenské slepence, Křivé jezero, Lednické rybníky, Porážky, Pouzdřanská step-Kolby, Ranšpurk, Slanisko u Nesytu, Soutok, Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen, Větrníky, Vývěry Punkvy, Zahrady pod Hájem. Ve Středočeském kraji jsou to pak Čtvrtě, Drbákov - Albertovy skály, Karlštejn, Kněžičky, Koda, Libický luh, Pochválovská stráň, Týřov, Ve Studeném, Velká Pleš, Větrušické rokle, Voděradské bučiny, Vůznice, Žehuňský rybník. Úplný seznam můžete najít např. na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_n%C3%A1rodn%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_rezervac%C3%AD_v_%C4%8Cesku.

Národních přírodních památek (NPP) máme v České republice 115, opět vyberu jen ze tří pro mě nejzajímavějších krajů. Na Vysočině jsou jen tři: Hojkovské rašeliniště, Jankovský potok a Švařec. V Jihomoravském kraji je jich patnáct: Búrová, Býčí skála, Červený kopec, Dunajovické kopce, Jeskyně Pekárna, Kalendář věků, Kukle, Malhotky, Miroslavské kopce, Na Adamcích, Pastvisko u Lednice, Rendez-vous, Rudické propadání, Stránská skála, Váté písky. Ve Středočeském kraji jich je dvacet: Bílichovské údolí, Cikánský dolík, Černé rokle, Hadce u Želivky, Holý vrch, Hrabanovská černava, Kaňk, Klokočka, Klonk, Kopičácký rybník, Kotýz, Medník, Polabská černava, Radouč, Rečkov, Rybníček u Hořan, Slatinná louka u Velenky, V jezírkách, Zlatý kůň, Žehuňský rybník

Přírodní rezervace: Ve Středočeském kraji jich je 83, na Vysočině 72 (Byla jsem např. na Stvořidlech, rybníku Řeka, jestli je tím míněn ten, myslím, že v Údolí Doubravy také, Hroznětínské louce a olšině, kde krásně kvetou bledule) a v Jihomoravském kraji 96 (např. Babí lom, Růžový vrch, Sloupsko-šošůvské jeskyně, U Nového hradu, U Výpustku). Dohromady máme v Česku 825 přírodních rezervací.

Přírodní památky: Dohromady máme v České republice 1459 přírodních památek. Toto označení se používá pro přírodní výtvory, k nimž se váže určitá báje, pověst nebo historická událost. Užívá se jich také pro stará báňská díla, nebo pozůstatky lidské činnosti. V Praze jich je 67, z těch, které jsem navštívila, mohu jmenovat například Babu, Oboru Hvězda, Petřín, a možná i Údolí Kunratického potoka). Ve Středočeském kraji jich je 148 (znám jen Dobříšský zámek a Jánský potok, jestli jich ovšem není víc). Na Vysočině jich je 109 a já už nejspíš viděla Čertův hrádek, Čertův kámen, Dobrá Voda, Kamenný vrch. Celkem mě ale zaskočilo, že tam je psaný Špilberk, kdoví o co jde. V Jihomoravském kraji je 190 přírodních památek a já znám (nebo si to aspoň myslím) následující: Medlánecká skalka, Medlánecké kopce, Obřanská stráň, Velká Klajdovka, Vinohrady, Žebětín, Žebětínský rybník.

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chr%C3%A1n%C4%9Bn%C3%A1_krajinn%C3%A1_oblast_%C4%8Cesk%C3%BD_r%C3%A1j
http://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/chrob_find/index.php?frame=1&TYPVYSTUPU[]=drusop&h_np=1&h_kod=&h_nazev=&h_organ_oochp=&h_kraj=&h_okres=&h_orp=&h_povob=&h_obec=&h_ku=&h_submit=Vyhledat
http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_parky_v_%C4%8Cesku
http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%AD_pam%C3%A1tka
http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%AD_rezervace
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chr%C3%A1n%C4%9Bn%C3%A1_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%AD_pam%C3%A1tka

středa 28. května 2014

Svatý Jan pod Skalou

Když jsem byla naposledy v Praze, udělali jsme krátký motovýlet, protože bylo tak nádherné počasí, že by byl hřích ho promeškat. Byli jsme právě v Dejvicích a bylo krátce po poledni. Kvůli zvýšenému provozu ve městě jsme usoudili, že bude nejlepší vyrazit na západ. Jenže tam už není skoro nic, co by mělo turistickou vizitku a já tam ještě nebyla. Pak jsem si vzpomněla… vizitku Svatého Jana pod Skalou už sice mám, ale nebyla jsem tam, protože jsme tenkrát měli problémy s autem a já musela z dovolené kvůli škole odjet dřív. Cíl je tedy zvolen a můžeme vyrazit.

Svatý Jan pod Skalou je obec nacházející se necelých pět kilometrů od Berouna – z toho logicky vyplynulo, že jsme si tam pak zajeli na pozdní oběd. A Grizzlyho jako minule. :-) Mňam. Opět si odvezeme suvenýr, i když je to na tajňačku a já se o něm dozvím až doma. O to větší mám radost.

Ale teď zpět k méně přízemním věcem než je jídlo a pití: Svatý Jan pod Skalou se nachází mezi skalami u břehu potoka Loděnice, jehož malebným okolím se kochám už za jízdy. Nacházíme se v CHKO Český kras a okolní kopečky mě doslova fascinují stejně jako cestou do Příbrami.

Podle legendy se v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou v 9. století usadil křesťanský poustevník Ivan, kterého svým mlékem živila laň. Jenže tu mu na lovu zabil kníže Bořivoj, jenž měl po Ivanově smrti postavit kapličku ke cti Panny Marie a sv. Kříže, ale patronem měl být svatý Jan Křtitel. Do jeskyně, která je nyní uvnitř kláštera, se nepodíváme, protože má zrovna dnes zavřeno. Nevadí, z Prahy je to kousek… relativně – celkem jsme najeli 80 kilometrů.

V roce 1661 zde byl namísto starého kostela postaven velký raně barokní kostel sv. Jana Křtitele s bohatou vnitřní výzdobou. Projektoval jej italský stavitel Carlo Lurago. Bohužel je kostel postaven na měkkém a vlhkém podloží, takže sesedá a praská. Klášter byl různě nevhodně využíván k průmyslové výrobě (koželužna, přádelna, papírna), jako lázně a za komunistů sloužil jako tábor nucených prací a dokonce i věznice, později policejní škola pro výchovu nových příslušníků STB. Od roku 1985 jej jako archiv využívalo ministerstvo vnitra. V roce 1994 byl klášter navrácen církvi a byla zde zřízena Vyšší odborná pedagogická škola.

Vedle kostela vyvěrá silný Pramen svatého Ivana, ze kterého se s chutí napijeme, protože je nám v tomto nádherném dni v motorkářské výstroji poněkud teplo.

Mnohem hezčí než klášter se mi zdá novogotická kaple svatého Maxmiliána na hřbitově! Jejím stavitelem byl sám profesor Bernard Grueber (1806–1882) z Mnichova, jenž učil architekturu na Karlově univerzitě v Praze. Na stavbě se podílel kameník Jedlička.

Kapli i s rodinnou hrobkou nechal v letech 1847–1849 postavit JUDr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze. Toho času byl majitelem zrušeného svatojánského kláštera. 27. září 1852 byla kaple slavnostně vysvěcena. V roce 1974 ji značně poničila vichřice, a tak byla v 80. letech opravena nákladem obce a za přispění státu. Mnohé původní kamenné ozdobné prvky již bohužel nebyly obnoveny. Kaple je nyní majetkem obce Svatý Jan pod Skalou. Pořádají se v ní výstavy a jiné drobnější kulturní akce. V letech 1990–93 bylo opraveno kamenné přístupové schodiště.

Průčelí kaple tvoří gotický portikus, pod nímž vede vchod do dolní části kaple, v níž je krypta. V jejím čele je jednoduchý oltář s křížem a po stranách podstavce a výklenky pro rakve zesnulých. Gotická okna jsou zasklena barevnou mozaikou. Celý vnějšek kaple je naplněn gotickými ozdobami. Je plný kružeb fiál, křížových kytek a kamenných zábradlí. Vše je přísně souměrné a slohově čisté. Nad vchodem do hrobky je reliéf anděla smrti, který v ruce drží nápis: „Přijde hodina a nyní je, kdy mrtví uslyší hlas syna Božího.“

Jako první byla v rodinné hrobce uložena manželka Maxmiliána Walburka z Lacknerů, která zemřela v roce 1846, následně Maxmilián Berger (1884), potom druhá manželka Kateřina (1885) a nakonec i syn JUDr. Štěpán Emanuel Berger (1897). Vilém Berger (1898) je pochován pod dlažbou v zemi.

Další článek na toto téma:
Krásně zpracované povídání s fotkama má boss - http://www.fototuristika.cz/profile/profile/detail/10. O Svatém Janu pod Skalou píše zde: http://www.fototuristika.cz/tips/detail/694

O Grueberovi se můžete dočíst zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/62579/. Nebo zde: http://www.kohoutikriz.org/data/w_grueb.php.

Zdroje:
http://www.turistika.cz/mista/sv-jan-pod-skalou
http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Jan_pod_Skalou
http://www.spolek-praha-cachy.cz/vychazka-vraz-svaty-jan-pod-skalou.html
http://www.svatyjan.cz/turistika/kulturni-pamatky/-kaple-sv-maxmiliana/
http://foto.mapy.cz/201208-Svaty-Jan-pod-Skalou-kaple-sv-Maxmiliana

úterý 27. května 2014

Lidice

Ten‚ kdo nezná svou minulost‚ je odsouzen ji opakovat.

V neděli sice nebylo zrovna nejhezčí počasí, ale stejně jsem chtěla něco podniknout, když už jsem byla na víkend v Praze. A tak jsme vyrazili aspoň na minivýlet autem. Původně jsme mířili na hrad Okoř s tím, že se zastavíme v Lidicích, neboť jsem tam ještě nikdy nebyla. Přiznávám, že se mi tam moc nechtělo, takové ponuré místo a ještě k tomu když skoro celý víkend prší. To mi určitě zlepší náladu. Ale tak člověk by se asi měl vzdělávat, ve škole se tomuto období moc času nevěnovalo – snad jen někdy na konci devítky.

Mile mě překvapilo, jak nádherně to místo vypadalo. Vlevo od silnice hřbitov ale bez zdi, která by ho svírala. Náhrobky stály vlastně jen tak na louce. Naproti přes silnici mírný svah s pomníkem. Byla jsem překvapená a zároveň zaskočená vzezřením celého kopečku. Nádherně posekaný trávník sváděl k domněnce, že si to snad někdo vymyslel. Jak by se na takovémhle místě mohla stát tragédie?

Pak jsme ale vyšli k pomníku s dvaaosmdesáti bronzovýma sochama dětí, který zhotovila profesorka Marie Uchytilová ze své vlastní iniciativy. Příběh dětí je asi na celé tragédii nejhorší. Muži byli téměř ihned zastřeleni, i když také dost děsným způsobem – postupně tak, že byli ke zdi stavěni vedle mrtvých druhů. Nepředstavitelně strašné muselo být i to, když matkám brali jejich děti.

I když jsem znechucena tím, že se takhle chová tvor, který se považuje za nejchytřejšího, návštěva Lidic – včetně muzea zdarma, protože zrovna dnes je Mezinárodní den muzeí a galerií, mi zlepší náladu. Uvědomím si, jak nicotné a bezvýznamné jsou moje problémy a starosti a najednou jsem ohromně vděčná za to, co mám.

Zdroje:
http://www.lidice-memorial.cz/mchild_history_cz.aspx

Další zdroje:
Zde se můžete dočíst, jakou náhodou byly vybrány zrovna Lidice: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhlazen%C3%AD_Lidic. Až z toho mrazí.

A téměř na konci článku http://jardavala.blogspot.cz/2012/11/cestou-do-plzne-na-puchejr.html můžete vidět sádrový model sousoší dětí v Mariánské Týnici.

Jude Law jako Dr. Watson

Jude Law se narodil 29. prosince 1972 v Lewishamu ve Velké Británii. Oba jeho rodiče jsou učitelé a milují divadlo. Matka pojmenovala svého syna podle hitu Hey Jude od Beatles. Herecké kurzy navštěvoval od dvanácti let a od třinácti vystupoval s divadelním souborem National Youth Music Theatre, kde se spřátelil s hercem Jonny Lee Millerem. Byl nominován na Cenu Laurence Oliviera za roli ve hře Jeana Cocteaua Hrozní rodiče.

První nominaci na Oskara získal za roli Talentovaný pan Ripley, druhou za výkon ve filmu Návrat do Cold Mountain. Nyní jednačtyřicetiletý herec hrál například ve filmu Nepřítel před branami, A. I. Umělá inteligence, Na dotek, Prázdniny a také v Má mě rád, nemá mě rád, Shopping, Oscar Wilde, Gattaca, Bent, Hudba ze sousedního pokoje, eXistenZ, Road to Perdition, Zlatíčko, Na dotek, Letec, Řada nešťastných příhod, Dveře dokořán, Slídil, Moje borůvkové noci, Imaginárium dr. Parnasse, Hugo a jeho velký objev, Vedlejší účinky, Legendární parta, Anna Karenina… Také hrál v seriálu The Marshal (1993).

Pro nás je nejdůležitější, že hrál ve filmech o Sherlocku Holmesovi: The Casebook of Sherlock Holmes (1991, Případy Sherlocka Holmese) Jedná se o zfilmované povídky, z nichž každá trvá 51 minut. Na ČSFD má pořad 85 procent a je hodnocen jako 275. nejlepší seriál. V páté sérii seriálu Sherlock Holmes jsou následující povídky: Nezvěstná šlechtična, Záhada na Thorském mostě, Na starém zámku v Shoscombe, Záhada Boscombského údolí, Vznešený klient, Šplhající muž, Mistr mezi vyděrači, Poslední upír, Svobodný mládenec.

Jude Law hrál ve filmu Na starém zámku v Shoscombe (Casebook of Sherlock Holmes, The: Shoscombe Old Place), který má na ČSFD 87 procent. Film trvá 51 minut, takže si říkám, jestli to není jen jedna z povídek předchozího seriálu. Příběh pojednává o tom, jak se chce sir Robert vymanit z dluhů díky výhře v dostizích. Tak by mohl splatit dluhy a zbavit se nejotravnějšího ze svých věřitelů Samuela Brewera, ten ale zrovna v tuto dobu záhadně zmizel a zároveň byla v zámeckém kotli nalezena ohořelá lidská kost.

Kromě toho hrál doktora Watsona ve filmu Sherlock Holmes, který má na ČSFD 79 % a je 73. nejoblíbenějším filmem. Má 123 minut a byl natočen v roce 2009. O scénář se postarali Anthony Peckham, Simon Kinberg, Michael Robert Johnson a předlohou jim byl pochopitelně Sherlock Holmes z pera Arthura Conana Doyla. Film režíroval Guy Ritchie. Hudba je parádně akční, jako vždy když je od Hanse Zimmra. Dále ve filmu hrají: Robert Downey Jr. (Sherlock Holmes), Mark Strong (Blackwood), opravdu krásná Rachel McAdams (coby Irene Adler), Kelly Reilly (Mary Morstanová), Robert Maillet (Dredger), William Hope (ambasador Standish), Eddie Marsan (inspektor Lestrade), James Fox (sir Thomas Rotheram), Hans Matheson (lord Coward), Geraldine James (paní Hudsonová), William Houston (konstábl Clark), Sam Creed, Clive Russell (kapitán Tanner), Ned Dennehy (muž s růžemi), Jefferson Hall (mladý strážník), Oran Gurel (Reordan), David Garrick (McMurdo), Kylie Hutchinson (Maid), Andrew Brooke (kapitán osobní stráže) a další. Holmes v tomto příběhu odhaluje obrovské spiknutí zákeřného zločince Blackwooda.

Sherlock Holmes: Hra stínů je pokračováním předchozího. Ačkoliv má 74 %, je až 248. nejoblíbenějším filmem. Proti Sherlocku Holmesovi nyní stojí sám profesor Moriarty (Jared Harris). Rakouský korunní princ je nalezen mrtev. Vypadá to sice na sebevraždu, ale Sherlock má jiný názor. Všechno je součástí mnohem většího zlosynného plánu… Opět má 123 minut. Byl natočen v roce 2011. Scénář napsali Kieran Mulroney, Michele Mulroney. Film režíroval pochopitelně opět Guy Ritchie. Taktéž hudba je zase od Hanse Zimmra. Opět se zde objevuje Robert Downey Jr. coby Sherlock Holmes a Jude Law jako dr. Watson, Noomi Rapace (Sim, cikánská kartářka), Stephen Fry (Mycroft Holmes), Jared Harris (profesor James Moriarty), Kelly Reilly (Mary Watson), Rachel McAdams (Irene Adler), Eddie Marsan (inspektor Lestrade), Geraldine James (paní Hudsonová), Paul Anderson (plukovník Sebastian Moran), William Houston (konstábl Clark), Vladimír Furdík (Andrzej), Clive Russell (kapitán Tanner) a další.

Třetí část, jejíž scénář píše Drew Pearce, se chystá na rok 2016. Prozatím nese název Sherlock Holmes 3. Ve filmu tentokrát nebude ani Noomi Rapace, ani Rachel McAdams, ale nějaká nová ženská postava. Prý po vzoru Jamese Bonda.

Pro zvědavce: Jude je dle zdrojů vysoký 182 cm atletické postavy, má blond vlasy a zelené oči. V roce 2004 byl vyhlášen nejvíce sexy mužem. Jeho první manželkou byla od roku 1997 módní návrhářka Sadie Frostová, která s ním hrála v celovečerním filmu Prodej. Mají spolu syna Raffertyho (nar. 1997), dceru Iris (nar. 2000) a syna Rudyho (nar. 2002). Vztah skončil rozvodem 9. října 2003. V roce 2009 se Lawovi narodila druhá dcera – Sophia – kterou má s modelkou Samantou Burkeovou. Opakovaně měl vztah se Siennou Millerovu, dokonce si ji měl vzít v roce 2006, ale krátce před svatbou vyšla najevo jeho nevěra a ke sňatku nedošlo.

Zdroje:
TV magazín 20/14 Týden 17. 5. – 23. 5. v televizním světě
http://www.osobnosti.cz/jude-law.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jude_Law
http://www.csfd.cz/tvurce/53-jude-law/
http://www.csfd.cz/film/245712-na-starem-zamku-v-shoscombe/
http://www.csfd.cz/film/70900-casebook-of-sherlock-holmes-the/
http://www.csfd.cz/film/242855-sherlock-holmes/
http://www.csfd.cz/film/273969-sherlock-holmes-hra-stinu/
http://www.csfd.cz/film/321750-sherlock-holmes-3/zajimavosti/?type=film

pondělí 26. května 2014

Motivace novým dnem

Něco jedinečného každé ráno začíná. Život na tebe volá: „Jsem nový den a tohoto nového rána ti daruji sebe. Jsem nepopsaný list a napjatě očekávám nový příběh, který na mne napíšeš, nebo obraz, který na mne namaluješ. Jsem tvůj hudební nástroj a toužím po melodii, kterou na mne zahraješ. Jsem hlas, který ti daruji, a těším se na píseň, kterou mnou zazpíváš. Radostně na tebe volám: „Udělej ze mne něco! Udělej ze mne něco krásného! Udělej ze mne to nejkrásnější, čeho jsi schopen! Ale nenech mne nevědomě, bez života a bez lásky minout. Neboť já jsem jen dnes, zítra už nebudu. Žij mě teď!“

BETZ, Robert Theodor. Chceš být „normální“, nebo šťastný?: Start do nového života a k novým láskám. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, 167 s. ISBN 978-80-7357-966-1. (úvod knihy, str. 13)

Jarní krajkářské trhy v Praze 2014

Zase jsem vyrazila na krajkářské trhy do Prahy. Doufala jsem, že si tam stejně jako na podzim koupím pár krásných levných a zajímavých klubíček, ale nebylo tomu tak. I když jsem si všechny místnosti v základní škole na náměstí Curierových prošla dvakrát, nikde nic. Byla jsem z toho poněkud zklamaná, ale náladu mi zlepšilo povídání o kolovrátku a předení. Když se člověk dívá kolem sebe, potká tolik zajímavých a úžasných lidí!

Což mi připomíná, že jsem teď slyšela o třech skupinách lidí a o tom, jak získávají energii. První jsou hromadiči. Všeho potřebují hodně. Ani jim zase tak moc nezáleží na kvalitě, podstatné je mít toho dost a dost. Neradi se dělí. Všechno chtějí mít pro sebe, zvláště jídlo. Druzí jsou závislí na partnerovi. Neustále potřebují dokazovat lásku. Můžeme si představit, že mají prázdný kalíšek svojí energie, chodí za partnerem a loudí: „Dolej mi, dolej mi.“ A pak je třetí skupina, ta sice taky chodí a loudí, ale loudí od všech, tj. baví se s každým. To budu asi já. Škoda, že nevím, odkud tato teorie pochází, ráda bych se o ní dozvěděla více. Tak jestli máte někdo tip. :-)


Taky jsem se byla podívat na výstavě paličkované krajky na VOŠ a SUŠ TŘ (Vyšší odborná škola textilních řemesel a střední umělecká škola textilních řemesel... fakt děsnej název!). Škoda, že tam neměli vystavené takové věci, jaké mají ve své internetové galerii. 

Jinak byly trhy moc fajn. Udělala jsem i pár fotek kouzelných věcí. Zvláště mě fascinují Polky! Češky jsou šikovné a paličkují různé ozdoby do vlasů, dečky, límečky, brožičky, ale co dovedou Polky… vždycky je to obrovské dílo, nebo ozdůbka plná spousty malilinkatých našitých korálků. Dílo, se kterým by se nikdo normální nedělal, a když už určitě by ho neprodával. A bonusem je, že nemají problém s fotografováním. Asi vědí, že mě to ani nenapadne dělat!

Jenom mi teď nechce karta vydat fotky, tak uvidíme, jestli vůbec budou. :-(

neděle 25. května 2014

Berounský medvěd

Cestou ze Svaté Hory jsme to vzali přes Beroun. Ani už přesně nevím proč, myslím, že to vycházelo z toho, že jsme se někde trochu sekli a minuli Neumětely, kde jsme chtěli vidět Šemíkův údajný hrob.

Nevadí, aspoň nakoukneme do rodinného pivovaru Berounský medvěd, který je u nádraží. Manželé Mayerovi tradici vaření piva v Berouně obnovili po dvaceti letech. Pivo je zde vyráběno spodním kvašením z tradičních surovin. Mají vlastní sladovnu v nedaleké obci Suchomasty. Jejich pivo je nefiltrované, kvasnicové s bohatým obsahem vitamínu B. Dáváme si jídlo, a protože objednávku vyřizuji já, překvapím číšníka, který nám přinesl pivo a limonádu. Kdepak, mariánská lázeňská limonáda IN SANO není pro mě, i když je dobrá. Já si dala to silné 18° pivo Grizzly, které je polotmavé a stojí třicet korun za půllitr. Číšník se přizná, že tohle nečekal. Je výborné a přes protesty si beru jednu litrovou flašku s sebou do kufříku – nějak ho tam natlačím. ;-)
 
Jak je vidět, sbírat se dá celkem cokoliv... tady sbírají stará auta a jiná vozítka. 

Zdroje:
http://www.berounskymedved.com/


Předešlé články:

Poutní místo Svatá Hora

V neděli vyrážíme z Příbrami už dopoledne. Chceme ujet dešti, ale předtím bychom se ještě rádi podívali na Svatou Horu, protože to je jedno z nejznámějších poutních míst v Čechách. Parkoviště je pro motorku zdarma, což s povděkem vítáme.

Cestou k bazilice Nanebevzetí Panny Marie obdivujeme pětadvacet metrů vysoký Svatováclavský dub, který je silný 516 centimetrů (údaje na naučné ceduli jsou 18 metrů a obvod 582 centimetrů) a nachází se skoro až nahoře na kopci. Je jedním z nejstarších stromů v České republice. Odhaduje se, že je stár 400 let. Dlouhá léta býval na jeho kmeni zavěšen obraz svatého Václava, podle něhož je nyní pojmenován.

O Svaté Hoře se vypráví pověst, že tu rytíře Malovce pronásledovali lapkové. Viděl, že jim neunikne, a tak se skryl do hustých větví dubu. Prosil o pomoc s tím, že bude-li zachráněn, nechá zde postavit kapli Panny Marie. A tak se i stalo.
Svatá Hora je jedním z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst bývalého Rakousko-Uherska. Zdejší barokní komplex patří k nejcennějším českým stavbám raného baroka. Tyčí přímo nad Příbramí, s níž je spojen krytým schodištěm, které se bohužel nyní opravuje. Svatohorské schody jsou z roku 1658 a v roce 1727 byly upraveny K. I. Dientzenhoferem.

Poutní kostel Panny Marie je obklopen čtvercovým ambitem s rohovými kaplemi a bývalou rezidencí Jezuitů. Původní gotický kostel ze 14. století byl zbarokizován po roce 1658 Carlem Luragem. Celkem je zde 13 kaplí, z toho čtyři velké nárožní se zvonicemi. Svatá Hora má svou zvonkohru s osmi zvonky. Nejvýznamnější památkou je stříbrný raně barokní a rokokový hlavní oltář budovaný postupně v letech 1684–1775. V jeho středu je zasklená stříbrná skříň s lidovou gotickou soškou Madony z 15. století.

Deset týdnů po Velikonocích se sem koná nejslavnější pouť, tzv. Korunovace.

Zdroje:
mapa Brdy a Rokycansko (34)
naučná cedule o Svatováclavském dubu
http://www.hrady.cz/index.php?OID=1914


Předešlé články:

sobota 24. května 2014

Na motorce do Jerusaléma

Ježdění na motorce mě začalo docela brzy bavit, a tak jsem navrhla, že bychom mohli vyrazit do Jerusaléma. Usoudili jsme, že nejlepší na to bude sobota 10. května. Pořádně jsme se oblékli a hurá…

Jeruzalém je jak dle rozlohy, tak i počtu obyvatel největším městem Izraele. Ten jej spolu s Palestinou považuje za svoje hlavní město. Většina států však za hlavní město Izraele považuje Tel Aviv-Jaffa. Historie města Jeruzaléma sahá až do 4. tisíciletí př. n. l. a činí z něj jedno z nejstarších měst světa. Je svatým místem judaismu a islámu, také je duchovním centrem židovského národa. Jeruzalém najdete zhruba ve výšce 760 m nad moře ve střední části Judských hor, které zahrnují Olivový vrch (východ) a vrch Skopus (severovýchod).

Naproti tomu Jerusalém (Jerusalem) najdete 3,5 km na jihovýchod od centra Příbrami. Je považován za příbramské část spolu s Jesenicemi a patří do katastrálního území Háje u Příbramě. Protéká jím Jerusalémský potok a uvnitř osady se nachází bezejmenný rybník. Nachází se zde 40 domů a žije asi stovka obyvatel.


Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jeruzal%C3%A9m#Kultura_a_vzd.C4.9Bl.C3.A1n.C3.AD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jerusalem_%28P%C5%99%C3%ADbram%29 


Předešlé články:

Hořovice

Jak už jsem psala, z Žebráku jsme vyrazili do města Hořovice, v němž se nachází rovnou dva zámky. Hořovice se staly městem roku 1322, tehdy byl hradbami opevněn pouze střed města a zámek s kostelem sv. Jiljí stáli před nimi. Ondřej Huler byl odpůrcem husitů, a proto nechal tvrz (pozdější hrad) důkladně opevnit. V Hořovicích se nachází dva zámky: Starý barokní zámek vznikl přestavbou původně pozdně gotického hradu a v současnosti slouží jako sídlo policie a nedaleko stojící Nový zámek, který má půdorys ve tvaru písmene H. Za budovou je anglický park a před zámkem kašna z konce 17. století a socha Obětovaného od F. Bílka.
 
Barokní státní zámek Hořovice se nachází na půlce cesty mezi Prahou a Plzní. Postaven byl na počátku 18. století, ale dnešní podobu získal až ve 20. letech 20. století.

Na náměstí jsme se optali dívčin na lavičce, kde najdeme zámky, a taky dobrou restauraci. Nechtělo se mi totiž jít do Hotelu Zelený strom na náměstí. Tři hvězdičky a náměstí jsou totiž předzvěstí vyšších cen. A taky že jo, ale jídlo bylo výborné a užili jsme si ho. K jídlu jsem si dala Honzovo medové polotmavé. Byla to jedenáctka od Berounského medvěda (více v článku Berounský medvěd). A bylo opravdu dobré. Po jídle jsme si prohlédli zámky a zjistili, že ten Nový je už taky bohužel zavřený. Proto jsme se rozhodli vypustit zámek Zbiroh, na který jsem ještě chtěla jet. Podle fotografií je velice hezký, ale jaksi už nemělo smysl tam jet. Podíváme se tam jindy a možná i dovnitř.

Zdroje:
mapa Brdy a Rokycansko (34) 

Předešlé články:

pátek 23. května 2014

Kráľ Drozdia brada (****)

V návaznosti na nedávný článek Žebrák jsem se rozhodla uveřenit tuto recenzi přednostně. :-)

Tuto pohádku můžete zhlédnout ve dvou provedeních. Německá verze z roku 2008 je hodinová a má na ČSFD 43 %, zato československá z roku 1984 má 94 minut a 65 %. Že by čím delší, tím lepší?

Mladý král Michal (Lukáš Vaculík) se dívá na kočovné herecké vystoupení o princezně, jíž není žádný ženich dost dobrý a všechny je zesměšňuje, což je mimochodem nejlegračnější částí filmu, a královna nevěří tomu, že někdo takový skutečně existuje. Ale v sousedním království krále Matouše žije princezna Anna (modelka Adriana Tarábková, kterou můžete znát z Básníků jako „Jeskyňku“) a ta je přesně taková. Král Michal se ji rozhodne potrestat a poučit, to ovšem netuší, že se do ní zamiluje. A když je princezna trucovitá, určí si trest sama. Raději než jeho, vezme si žebráka. To už toho má ale král Matouš dost: „Princeznu dám prvnímu žebrákovi, který překročí hradní bránu.“ Ráno napjatě očekávají, kdo překročí padací most, ale za bránou jako vymeteno. Ale ještě den předtím jich tam byla spousta. A rádcové se svěřují: „Veličenstvo, prešli sme krížom krážom celu krajinu, ale po žobrákoch nikde ani stopy.“ O takovou popularitu bych věru nestála! Nakonec se přece jen jeden najde, ale aj ten se snaží utéct.

Podle stejnojmenné pohádky bratří Grimmů napsali scénář Tibor Vichta, Miloš Ruppeldt a Miloslav Luther. Ze známých herců zde hraje například Marián Labuda starší. Kromě jiného se natáčelo i na velikém Oravském hradě, na němž se točila také Princezna a žobrák, Král sokolů a první černobílá verze filmu Dracula z roku 1922.

A ještě taková malá zajímavost – mladý král se jmenuje Michal, nikoliv Jan jak uvádí na ČSFD. Film získal několik cen, například na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Oravsk%C3%BD_hrad
http://kultura.sme.sk/c/5636714/kral-drozdia-brada.html

Žebrák, který mě okouzlil

Z Točníku je to na starší Žebrák co by kamenem dohodil (samozřejmě ne jen rukou – prý je to 500 metrů, jen nevím, jestli vzdušnou čarou nebo po silnici…), a tak jsme tam vyrazili pěšky. A cestou si vyfotili auto plné plyšáků.

Žebrák je zřícenina gotického hradu v obci Točník na jižním okraji Křivoklátských lesů. Ze tří stran je obtékán Stroupinským potokem. Na východní straně byl v křemencovém valu na obranu proražen příkop. Součástí obranného systému byla i soustava rybníků, která zanikla v 19. století. Dominantou hradu je vysoká okrouhlá věž (bergfrit), dnes využívaná jako rozhledna. Přístupná je ze starého hradního paláce po padacím můstku, který se mi moc nelíbil. Brr, chození ve výškách nemám ráda.

Ale vezměme to od počátku. Hrad své jméno získal podle skalního žebra, na němž stojí. Byl vybudován v druhé polovině 13. století Oldřichem Zajícem z Valdeka poblíž důležité obchodní stezky z Prahy do Bavorska. Jeho jednotlivé části byly za sebou lineárně stavěny tak, jak to vyžadoval terén. Vpředu je menší okrouhlá věž, za ní malé vstupní nádvoří, velká okrouhlá věž obehnaná plášťovou zdí s uličkou (Pravděpodobně to tedy byl nejstarší šlechtický hrad se dvěma okrouhlými věžemi.) a na závěr dvouprostorový palác krále Václava IV. a rozsáhlé opevnění v předhradí. Nad východním hradním příkopem stojí zbytky hradní kaple sv. Apolináře a sv. Markéty.

Od roku 1336 byl majetkem Lucemburků. Velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV., který zde často pobýval. Po požáru v roce 1395 dal Václav IV. vystavět na nedalekém kopci nový hrad Točník, reprezentativnější sídlo pro vladaře, a význam Žebráku postupně klesal. V roce 1425 byl Žebrák neúspěšně obléhán husity. Koncem 15. století byla provedena oprava a posílení opevnění hradu. Pozdějšími majiteli byli Krajířové z Krajku a ti jej pravděpodobně pobořili, aby měli stavební materiál na úpravu Točníku. V roce 1532 hrad vyhořel.
V roce 1552 byl Žebrák popisován jako pustý. V v 80. letech 20. století proběhla rozsáhlá rekonstrukce hradu, tehdy byla zachráněna a zpřístupněna hlavní kruhová věž.

Díky romantismu byl v 19. století často vyhledáván a zobrazován malíři. Z té doby je nejznámější kresbou ta od Karla Hynka Máchy.

Zřícenina hradu Žebrák je přístupná v letní turistické sezóně od dubna do září. Z města Žebrák sem vede modrá turistická značka. Vstupné je příjemných třicet korun, ale my neplatíme nic, protože tu nikdo zrovna není. A to je dobře, protože si vážně nejsem jistá, že na tu věž dokážu vylézt. A hrozně nerada platím, když se nakonec neodhodlám ani do prvního patra. Dřevěné „průhledné“ schodiště mi vůbec nedělá dobře. V jednom okamžiku se hodně bojím, ale když ho překonám, je to už docela v pohodě. A cestou dolů zrovna tak. Výhled je odtamtud famózní. Akorát v paláci má být model hradu, zbytky pískovcového točitého schodiště a my neviděli ani žádný palác. To nás asi hlad hnal dál. Do Hořovic.

Ale předtím ještě musíme udělat zastávku ve stejnojmenném městě, které se nachází nedaleko. První písemná zmínka o něm je z roku 1280. Václav IV. je 7. ledna 1396 povýšil na královské komorní město. V roce 1412 se zde konalo „hádání“ Jana Husa s významnými teology. Město bylo vypáleno husity, poničeno dalším požárem a průtahy vojsk. V roce 1994 byl Žebráku navrácen statut města.

K významným rodákům patří národní buditelé Šebestián Hněvkovský a bratři Nejedlí a tzv. malíř Indie Jaroslav Hněvkovský, který bývá nazýván slovanským Gogeinem.

Prý vypadám poměrně vtipně, když si s helmou na hlavě prohlížím barokní hřbitovní kostel sv. Rocha, který se nachází na severozápadním okraji města směrem k Točníku. A také jsem – pořád s helmou na hlavě – nakoukla na hřbitov, kde se nachází několik litinových empírových náhrobků, které byly vyrobeny v komárovských železárnách. Hřbitovní brána by snad měla být z roku 1613, ale nevím, jestli je tím myšlena ta hlavní, nebo nějaká postranní, protože v mapě píší, že je „poblíž“.



 
Litinový náhrobek pana Nejedlého

Zdroje:
http://www.tocnik.com/?Zebrak%3APovesti – Pověsti o Žebráku
mapa Brdy a Rokycansko (34)
http://www.hrady.cz/index.php?OID=336
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDebr%C3%A1k_%28hrad%29
http://hrady.dejiny.cz/zebrak/index.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDebr%C3%A1k_%28okres_Beroun%29

Předešlé články:

čtvrtek 22. května 2014

Hrad Točník

V sobotu jsme vyrazili ulovit taky nějaké hrady. Přiznám se, že jsem se na to moc těšila. V okolí jsem si jich vyhledala asi šest, ale nakonec jsem byla nucena slevit na dva, protože ty ostatní jsou vážně buď moc daleko, nebo se k nim – jako v případě Valdeku – možná ani nedá dostat. To jsou ty zatracené Brdy!

Vyrazili jsme na motorce. Bylo nádherné slunečné počasí a já si jízdu parádně užívala. Kochala jsem se krajinou a nejvíc mě pobavila srnka, která na nás překvapeně zírala, když jsme předjížděli bandu cyklistů. Ten její výraz byl tak úžasně vtipnej. Škoda, že jsem si ji nemohla vyfotit. Kdybychom zastavili, určitě by se vyplašila, protože byla poměrně blízko silnice.

Kvůli objížďce jsme museli jet přes příbramské letiště (ICAO kód letiště LKPM), které se nachází šest kilometrů severovýchodně od Příbrami v Suchodole a Dlouhé Lhotě s přesahem do Skalky. Je to civilní letiště s denním provozem s vzletovou a přistávací dráhou dlouhou 1,45 km. Má především rekreační a sportovní využití. Zrovna odtamtud nějaké malé letadlo vzlétalo.

Dojeli jsme až do vsi Točník, zaparkovali někomu před barákem, optali se, jestli jim to nevadí, a vyrazili na hrad. Bylo to celkem daleko, ale šlo se kolem ohrádky s ovečkami a moje kozačky nejsou na chůzi zase tak strašné, jak jsem si myslela.
 
Trochu nás překvapilo vstupné 70 korun. Ne, že by to bylo zase tak moc, ale přece jen je to zřícenina. A ještě chtěli dvacku za pana sokolníka. Ten byl úžasnej. Uměl udělat parádní show, takže jsme se hezky zasmáli, když dal jedné paní rukavici a řekl jí, ať na sovu pálenou volá: „Syčáku“. Sovy totiž nedělají žádné húúú húú, ale prskají, syčí a vydávají všelijaké další zvuky, a tak je právě tato pojmenovaná Syčák. Sovička moc nereagovala, i když paní měla na rukavici kus masa, a tak jí chlapík povídá: „Musíte zavolat pořádně. Jako doma.“ V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že jsem nebyla na jejím místě, protože bych se jisto jistě červenala. Ale stejně jsem si tu hlášku oblíbila a teď občas ze srandy volám na přítele: „Syčáku,“ s takovým tím srandovním naléhavým podtónem.

Ale teď už k hradu. Točník byl založen králem Václavem IV. Důvodem bylo to, že nedaleký Žebrák v roce 1395 vyhořel a ani po rekonstrukcích by nepředstavoval dostatečně reprezentativní královské sídlo. Točník měl zaujmout svou monumentálností, proto byly potlačeny některé obranné prvky, např. mu chybí obranná věž.

Po upálení mistra Jana Husa si Václav IV. nechal si postavit Nový Hrádek u Kunratic a zdržoval se převážně tam. Po smrti Václava IV. byl Točník zastavován různým šlechtickým rodům. 2. května roku 1425 tu Kolowratové úspěšně přestáli třídenní obléhání hradu téměř osmitisícovou armádou husitů. Ti pak znechuceně odtáhli a vypálili nedaleká městečka Žebrák a Hořovice a táhli dál na Plzeň. V 15. století je určitou dobu vlastnil Jiří z Poděbrad a později Vladislav Jagellonský, Ludvík Jagellonský (ve zdroji je chyba a místo N je psáno V u obou jmen) jej prodává pánům z Vartemberka, kteří na hradě provádí nejvýznamnější přestavbu. V roce 1534 jej však mění za Rohozec (dnešní Hrubý Rohozec) s Volfem Krajířem z Krajku na Bystřici. Krajířové hledají na obou hradech bájný poklad a tím značně poškozují hrad Žebrák. V 16. století se hrad dostává do vlastnictví Lobkowiczů. Když jim je hrad zabaven, stává se majetkem Rudolfa II. Ten je posledním králem, který hrad navštívil. Hrad byl údajně obyvatelný i v 17. století. Roku 1674 zde bydlel pouze hlídač. Později se z Točníka stalo státní vězení a až do roku 1865 byl majetkem české komory. Hrad Točník byl státním majetkem až do r. 1865, kdy jej získal podnikatel H. B. Strousberg, jenž svůj zámek ve Zbirohu nákladně přestavěl, ale Točník ponechal jeho osudu. Ani další majitelé – z rodu Colloredo-Mansfeldů neměli o hrad zájem a nakonec ho Josef Colloredo-Mansfeld při první pozemkové reformě, spolu s hradem Žebrákem za 8 000 Kčs (náležely k němu pivovarské sklepy), prodal za 2 000 Kčs Klubu československých turistů. Ten provedl udržovací práce a vybetonoval podlahy obou paláců. Od roku 1953 patří oba hrady státu. V roce 2004 byla otevřena malá expozice typologie hradní architektury v prostorách bývalé sakristie. Pokouší se na modelech Vladimíra Pasáka a Filipa Růžičky názorně ukázat, že hrad Točník představuje nový hradní typ, který vznikl v době Václava IV. Hrad je celoročně přístupný, tzn. i v zimě. Patří mezi naše nejrozsáhlejší a nejpůsobivější hradní zříceniny. Romantická zřícenina lákala v devatenáctém století malíře, básníky i spisovatele, např. Boženu Němcovou, Karla Hynka Máchu, který si hrad nakreslil.

Na hradě se nachází Královský a Purkrabský palác, ten sloužil pro přijímání oficiálních hostů. Královský palác byl oddělen od ostatního hradního provozu a měl být v případě potřeby posledním útočištěm krále a jeho nejužší družiny. S vnějškem je spojen jen několika výpadními brankami. V roce 1733 byla v sále královského paláce založena poutní kaple sv. Bartoloměje. V Purkrabském paláci se nachází replika středověkého jeřábu na lidský pohon. Ten byl vyroben proto, aby mohl být opraven krov Královského paláce točnického hradu, neboť kvůli stísněnosti hradních nádvoří se do hradu dnešní jeřáby nedostanou. „Pronájem jediného možného šestinápravového jeřábu z Rakouska, který by přenášel trámy přes hradní příkop až do krovu by pak stál více než oprava samotná. Zdvihací stroje z přelomu 14. a 15. století byly poháněny lidskou silou, což se i v dnešní době jeví jako nejekonomičtější i nejekologičtější řešení. Základem takových strojů jsou hnací kola, uvnitř kterých chodí jedna či více osob. Jde o vrátky umístěné na zemi nebo přímo o jeřáby instalované během stavby a postupně stěhované směrem nahoru.“ Počátkem 90. let 20. století byl hradní palác zastřešen. 

Více informací o jeřábu viz články ze zdrojů. Uvedu snad jen, že k „nejzajímavějším technickým parametrům patří možnost otáčení stožáru o 360 stupňů, možnost změny vyložení ramene, možnost zavěšení klece na fasádu včetně jejího posunu spolu s růstem stavby a další ve středověku nadstandardní funkce. Zajímavá je rovněž symetrie stroje, která umožňovala kompenzaci trvalých deformací extrémně namáhaných dřevěných prvků jejich otočením.“

V hradním příkopu je možno vidět medvědy Agátu a Marina, pokud se zrovna neschovávají před sluníčkem jako to dělali, když jsme tam byli my.

P. S. 11. a 12. července 2014 můžete na Točníku vidět Horkýže Slíže, Portless, Sto zvířat (v pátek) a v sobotu Abraxas, Divokýho Billa, Mandrage, Mira Žbirku, Tomáše Klusa, UDG, Visací zámek, Vypsanou fixu a některé další. 

Zdroje:
mapa Brdy a Rokycansko (34) 
http://www.hrady.cz/index.php?OID=308
http://www.tocnik.com/?Tocnik%3AHistorie
http://www.ceskehrady.cz/cs/vstupenky/

Předešlé články:

O hloupé havířce (***)

Tento snímek je natočen na motivy stejnojmenné pohádky od Jana Drdy. O scénář a režii se postarala Vlasta Janečková. Hlavní postavou je havíř Honza Kleperád z Klocandy (Petr Štěpánek) a jeho žena Barbora (Naďa Konvalinková), o nichž si v hospodě chlapi vypráví. „Ona vám byla tak strašně hloupá, že si o nich ve dvaceti okolních vesnicích povídali.“

Na ČSFD má 52 minutová pohádka z roku 1990 šestašedesát procent. Zpočátku mi je hlavní hrdinky líto: Proč si z ní z chudinky dělají lidi legraci? A bít ji za to, že je hloupá opravdu nemá smysl. Jednou, když zase provede nějakou šílenost, se Honza vypraví do světa zjistit, jestli existují ještě hloupější ženské, nebo má tu nejhloupější zrovna on. A co vám neobjeví! Asi tak od půlky přestanu hlupáky litovat a docela dobře se bavím. – Jde o statkářku, kterou pěkně viděsí coby čert: „Milá kmotra, pozor! Tam u nás dole má každej svůj oučet. všechno se tam zaznamenává černou křídou. Každej hříšek. A drby se píšou zvlášť tlustě.“

Pučálkovou hrála Blažena Holišová, Andulu Romana Sittová, pekaře Milan Stehlík a pekařku Luba Skořepová, Nařenu Barbora Hrzánová, perníkářku Libuše Havelková, jarmarečnici Alena Kreuzmannová, plátenici Ivana Vondrovicová a další.

středa 21. května 2014

Hornické muzeum Příbram (2/2)

Důl císaře Františka neboli Ševčínský důl byl založen roku 1813 a právě tam se jdeme podívat jako do prvního. Je to celkem náročné, protože pořádná prohlídka – okruh A, nebo který jsme si to vlastně vybrali, to by mohli mít trochu lépe vysvětlené – trvá dvě hodiny a to nás průvodkyně na můj vkus až moc popohání, abychom to vůbec stihli. Muzeum bylo založeno roku 1886. Nejprve lezeme na šachetní věž Ševčínského dolu z roku 1879, která by mohla být navržena mezi technické památky UNESCO. Potom jdeme do vedlejší budovy – strojovny, kde se nachází dvoustupňový ležatý kompresor pocházející z Brna. Vyráběl stlačený vzduch a dokázal nasát až dvě stě kubíků vzduchu.
 
Na elektrickém modýlku nám průvodkyně ukazuje, jak důmyslně měli udělané průduchy s padacím mostkem, aby šel dovnitř vzduch a zároveň tam mohl jezdit vozík. Taky vidíme štufnverk, což je doma vyráběná řekněme ozdůbka sestavená z různých druhů kamenů a kamínků (křemen, slída, stříbro i polodrahokamy…). Připomíná práci v dole, protože se na ni připevňují panáčci s hornickým náčiním. Někdy to bylo hotové umělecké dílo.
 
Potom jdeme přes ulici do budovy, kde si v rychlosti prohlédneme pár šutříků. Kromě stříbra se v dolech později začal dobývat také galenit, antimonit, sfalerit, jenž je bohatý na zinek, argentit a později uran, ten najdeme v smolně černé rudě, proto se jí říkalo smolka (pozor, taky je to výkal novorozence) nebo také uraninit. Název vznikl z toho, že když tam byla smolka, nebylo tam stříbro, což byla smůla. Jako poděkování za osvobození bylo rozhodnuto, že SSSR od nás bude dostávat uran zdarma. Zajímavý je arzen, který vytváří povrch koule. 

A na závěr se jdeme podívat do muzea řemesel, kde mě fascinují korálkové ozdoby. Byli tu ševci, barvíři, perníkáři, bečváři, punčocháři, kloboučníkáři i rozárníci, to byli malé děti, které vyráběli růžence. Žena malovali na sklo, z olova nebo železa dělaly cvočky do bot a to i pro armádu. Vojna tehdy trvala 12 let. Šily rukavice, protože na Dobříši byla rukavičkárna, vyráběly se loutky a hračky, betlémy z lipového dřeva (Chudí si dělali chlebáčky z žitné mouky a klihu a ti vydrželi i sto let.), svíčky, protože každá poutnice jdoucí na Svatou Horu, kam jsme se vypravili v neděli, si chtěla zapálit svíčku, olověné prstýnky (jako podklad se používala břidlice) a zámky. A pak si venku dáme lehký zdravý oběd – tuňáka z konzervy, ředkvičku, little gam salátek a kedlub. A po menším přemýšlení vyrazíme k dolu Vojtěch, od něhož jezdí vláček, ale pěšky je to jen kousíček. Bohužel už je zavřeno a tak se vydáme ještě dál k dolu Anna. (O obou jsem vám tu vyprávěla už včera, doly jsou seřazeny v mém popisu podle doby zakládání, tudíž jejich pořadí neodpovídá době návštěvy.) Akorát jsme se nepodívali do hornické chalupy.

Důl Marie byl založen roku 1822 a celkem měl 33 pater. Jeho hloubka činila 1 165 metrů. K tragické události zde došlo 31. května 1892. Kvůli požáru výdřevy se kouřovými plyny otrávilo 319 horníků, což tehdy byla největší důlní katastrofa. Příčinou byl údajně odhozený žhavý knot z kahanu, který dopadl na dřevo natřené proti plísním. Kouř se šířil do Ševčínského, Mariánského, Vojtěšského i Prokopského dolu. Uchráněn naštěstí zůstal Annenský důl, takže tam mohly být prováděny záchranné práce. „Mnozí z varovaných horníků nevěřili výstrahám a zůstali klidně při práci, namítajíce, že přece skály nehoří! … Ze 161 horníků, kteří sjeli na mariánském důlním oddělení na odpolední směnu, přišlo jich 100 o život.“ Záchranné práce musely být zastaveny, když horníci omdlévali po otravě plyny již při vstupu do klece. „Mrtvoly byly vyváženy až do 9. června, jedna mrtvola pak byla nalezena na vyrovnávací hranici mariánského lezného stroje na 18. patře až 22. září. Z 517 zachráněných lidí bylo báňskými lékaři a vyškolenými jimi mužstvem přivedeno 69 umělým dýcháním opětně k životu, z nichž pouze jeden za 9 dní zemřel za zánět plic, ten se stal tudíž 319. obětí katastrofy.“ „Jako zázrakem zachránil se na 25. patře lamač Soukup, který tam s kamarádem pracoval as 20 m nad překopem, kam se kysličník uhličitý mohl dostati pouze difusí. Pracovali klidně až do 7. hodiny večerní. Když pak oba slézali po práci k překopu, padl kamarád Soukupův, jakmile vstoupil na překop, ihned omámen k zemi, kde ležely již mrtvoly. Soukup se zachránil tím, že se vrátil na své pracoviště, kde upadl v dlouhý, 11 hodin trvající spánek. Druhého dne šťastně vyvázl ševčinským dolem.“ Pořádně pracovat se začalo až v červenci. Horníkům byla po dobu, kdy nemohli pracovat, placena plná mzda. Existuje značné množství děl, která o této tragédii hovoří. Jejich seznam je v dokumentu - http://www.spolek-prokop-pribram.cz/dulnik/Katastrofa1892-6.pdf 

Také zemřelo 9 koní. Po hornících zůstalo 285 vdov a 960 sirotků. Protože věděli, že se už odtamtud nedostanou, psali ještě dopisy na rozloučenou. Kromě vyznání lásky k ženě a dětem tam uváděli, co komu dluží a žádali po ženě, aby to zaplatila. Tomáš Garrigue Masaryk udělal sbírku právě pro ty vdovy a sirotky.
 
Důl Prokop byl založen roku 1832.
 
Drkolnovský důl. Nic moc zajímavého jsem k němu nenašla.

Cestou zpět jsme šli přes příbramské nádraží a to byla krásná příležitost vyfotit si místní vláček. A taky jsem celý den provokovala, kde je to slibované špatné počasí. ;-) Zprávám se prostě nesmí věřit. Turista si z deště nic nedělá a vyrazí na výlet. Někdy je to zkouška vytrvalosti - obvykle to špatné počasí vzdá dřív než já. ;-))

Předešlé články:
Příbram - vážně blbě položené město! 
Hornické muzeum Příbram  (1/2)

Zdroje k oběma článkům (1 i 2):
vlastní poznámky při prohlídce
mapa Brdy a Rokycansko (34)
http://www.pribram.eu/volny-cas/muzea-a-galerie/hornicke-muzeum.html
http://www.hornictvi.info/cteni/Pribram2/31.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFl_Marie

úterý 20. května 2014

Vojna a… Bytíz

Mezi místa, o jejichž návštěvě jsem uvažovala, patřil památník Vojna, který bývalým vězeňským zařízením z období komunistické diktatury. Ale průvodkyně nám v Ševčínském dole řekla, že teď tam filmují, takže nemá cenu tam chodit.

Vojna a Bytíz byly tábory na nucené práce (TNP). Po skončení druhé světové války byl v letech 1947–1949 německými válečnými zajatci vybudován tábor zvaný Vojna podle nedalekého vrchu. Zajatci měli těžit uranovou rudu. Vězni sem byli umisťováni od poloviny roku 1949 a postupně se stal největším táborem nucené práce v oblasti těžby uranu v Československu. V roce 1951 měl 761 věznů. „V důsledku amnestie v roce 1960 a s ohledem na další provozní důvody byl NPT-U Vojna k 1. 6. 1961 zrušen. Zbylí vězni byli z části převedeni do nedalekého NPT-Z Bytíz,“ který vznikl v roce 1953 poblíž stejnojmenné osady. Toto vězeňské zařízení funguje doposud, avšak v jiných podmínkách.“ Z Bytíze se nezachovalo téměř nic. Dá se tam navštívit místnost pro výslechy, korekci, ubikace pro vězně, marodka atd.


Předešlé články:
Příbram - vážně blbě položené město! 
Hornické muzeum Příbram  (1/2)
Hornické muzeum Příbram  (2/2)

 Zdroje:
http://www.bojovniciprotitotalite.cz/pages/show/44
http://www.zlociny-komunismu.cz/Koncentracni-tabor-Bytiz-I_-II.html
http://www.vscr.cz/veznice-pribram-91/zakladni-informace-1097/historie-veznice-pribram-bytiz-5988