Návrat z Francie a meruňky

Další zastávku děláme ve 4:30 a za kupóny kupujeme další čokoládu + 1,49 €. V šest hodin jsme v ČR a tankujeme asi tam, co minule. Potkáváme autobus Alpiny s cyklopřívěsem.

Zasadila jsem jednu z dovezených rostlinek, tu, co se jí ulomil klíček. Myslela jsem si, že napíši celý článek nazvaný Angeliky zahradničení, protože nic takového tu zatím nebylo. Ale ve výsledku není moc o čem psát. Sazenička byly brambory, vyrostly (do poloviny října) na velikost mrňavých brambůrek (viz foto) a já akorát objevila novou otázku: „Proč se říká zahradničení? Ničíte tím zahradu?“

Vlastnoručně vypěstované brambory z Francie

Odpoledne jsme vyrazili na meruňky ke kamarádovi. Byly jich dvě pořádné přepravky z Lídla.

Hrad Házmburk

Les Deux Alpes – pokračování

Tu kešku u golfového hřiště jsme nenašly. Měla být někde ve dřevě, ale nejspíš už je zrušená, poslední log byl relativně starý, snad z února nebo ze kdy. 

Zato stará lanovka nám spravila chuť. To byla keška v pravém slova smyslu. Dovedla nás na zajímavé místo, kam bychom jinak určitě nešly, protože by nás nenapadlo, že tam může být něco zajímavého! Ještě že tam byl fotohint, abychom ji rychle našly a mohly pospíchat do kempu. Času dnes bylo opravdu málo.

Domek z břidlice

Vnitřek kostela

Domeček

Ulička

A pár fotek z Vénosc: Strašáci

Kočka umělecky ztvárněná

Zastavujeme v obchodě, fotím krevety. Mňam, dala bych si. Koupím trochu moc alkoholu – víno a pivo – takže pak mám drobný problém nacpat to všechno pod sedačku a ještě se někam vejít nohama. Chvíli to řeším tureckým sedem, potom reorganizací.

Cestou fotím slunce zajímavě prosvítající skrz mraky.

Martin řekl, že bude promenáda v tričkách. Alpina prodává trička s vlastním potiskem, pokud mohu soudit z dobré bavlny, protože s nimi mám dobré zkušenosti, nosím je ráda. Nikola se zeptala: „A v plavkách nebo v čem?“ „Jen v tričkách,“ dodala jsem. Nikola povolila i ponožky, protože ty taky prodávají. Honza řekl, že ho napadlo, na čem by mohla být ta ponožka. V duchu jsem ocenila jeho kreativitu a pohotovost.

Jedeme přes Švýcarsko a konečně jsme našli benzínku. Hodinu nebyla. Je 18:20 a máme první pauzu – 20 minut. Předtím jsme v dálce viděli bouřku, všichni byli uchváceni bleskem. Teď jsem na dálnici zahlédla nápis: distance = security. Jedeme na Lausanne – Nord a Bern. 

Pouštějí nám film Malý Nicky. Je to ptákovina, ale aspoň s dobrým koncem.

Za WC se v Německu platí 0,70 € a vypadne vám lístek na 0,50 €, který můžete uplatnit jako slevu při nákupu. Nacházíme jeden navíc (někdo si ho nevzal), a tak máme prima slevu z 2,79 € na Harribo lékorky, které chutnají dokonce i mamce. Rozdělím se s Evou i Honzou, který je celý překvapený z toho, že mu řeknu, že nejlepší jsou ty hnědé karamelové a nabízím mu je.

Les Deux Alpes

Časový plán na dnešek byl: snídaně 7:30, vyklizené chatky (věci dát do autobusu) 8:30, odchod 9:00. Lanovkou z vesničky Vénosc pojedeme do horského střediska Les Deux Alpes, pro náročnější varianta B zahrnuje výstup na Pied Moutet (2339 m). Průvodkyně nám ji ani moc nedoporučuje, protože tam je velké převýšení, na konci lana a bude potřeba jít ostrým tempem. A navíc na to máme jen 3 hodiny, ne šest jak bylo psáno v propozicích. Ve 13 si máme dát v kempu sprchu a ve 14 je odjezd. Do autobusu si máme dát ručník a čisté voňavé oblečení na cestu.

Někdo se rýpavě zeptá: „A co přechodáři?“ 

Eva odpoví: „Přechodáři říkali, že půjdou do jezera. Pokud nepůjdou do jezera, půjdou k sýrům.“

Dneska je Francii státní svátek – dobytí Bastily. 

Ráno balíme. Do batohu jde vše nacpat docela dobře, až se divím, když si na nohy beru jen botasky namísto pohorek. 

Vtip od kuchařky: Jak to vidíš, Karle? Umyjeme ty děti, nebo si radši uděláme nový?

Jedeme kabinovou lanovkou s Davidem a Petrou do Les Deux Alpes. Do deníčku píšu tiskace: PŘEŽILA JSEM LANOVKU. Pokud to někoho zajímá, tak ano, bylo to hrozné! 

Nejdřív jsem se jenom soustředila na to, abych nastoupila. Když už člověk jednou v lanovce, nemůže vystoupit, takže odpadá masochistické sebepřesvědčování typu „ještě chvíli to vydrž“ jako na dentální hygieně, kdy vám vlastně nic (kromě hrdosti) nebrání se zvednout, říct, že to dál nechcete snášet a jednoduše odejít. Na druhou stranu právě ta nemožnost ovlivnit, co bude dál, je dost frustrující. Už přesně nevím, co jsem se snažila dělat, protože to píšu poněkud zpětně. Rozhodně jsem plánovala počítání (nádechů a výdechů, nebo jen tak do zblbnutí do deseti znovu a znovu), protože to už mám vyzkoušené z lezení po žebřících ve Slovenském krasu. Pomalé nádechy a výdechy taky trochu pomáhají a teoreticky i uvolnění svalů. O to se snažím u zubaře, ale tedy jsem se křečovitě držela sedačky bez ohledu na to, jak zbytečné mi toto moje počínání připadalo a moc mi nepřidalo ani to, že mě jeho iracionalita stejně uklidňovala. Přece jenom kdyby se kabinka hodlala utrhnout, moc mi nepomůže, že se držím sedačky pod sebou. Když jsem si uvědomila, že mě to uklidňuje, rozhodla jsem se, že nebudu hloubat nad tím, jak moc to dává smysl, a budu to dělat dál, i když z toho pekelně bolela záda, protože jsem se musela trochu hrbit, abych tam dosáhla.

Dívání do okolí po krajině bylo stejně odporné jako mít zavřené oči a vnímat každý záchvěv kabinky, takže jsem to tak nějak střídala. Na rozdíl od předloňského úspěchu s imaginací jsem se o ni tentokrát moc nepokoušela, protože jsem si byla vědoma toho, že jsem svou představivost moc netrénovala a začínat s tím zrovna ve stresu nepřinese kýžený výsledek. Aspoň jsem se snažila myslet na nějaké krásné výjevy či zážitky z nedávné doby. Trochu to pomáhalo.

Náš plán byl jasný – procourat městečko Les Deux Alpes, ulovit pár kešek a pak se pěšky vydat včas zpátky do kempu. 

Líbí se nám kostel.

Ale náměstí je takové podivné.

kostelíček La Chapelle Saint Claude

Vypadá to jako úplně obyčejný strom a někde poblíž by měla být keška. Vlezu pod něj, koukám kolem dokola... A co to nevidím, ve větvích je schovaný dřevěný bunkřík. Vylezu tam, hledám, šmátrám, zamatlám se od smůly, ale nic. Keška je totiž úplně jinde! Ale výhled odtamtud byl skvělý, a možná jsem tam ani ze silnice nebyla vidět. To by byla pozorovatelna pro děti. Skoro na náměstí.

Vypadalo to jako turecký med, ale ceny to mělo dost děsivé, tak jsem nakonec neochutnala.

Pokračování v dalším článku.

Lac de la Muzelle – pokračování

Ve skutečnosti jsme kolem žádných bunkrů nešly, byly to jen takové kamenné domečky.

Zaujaly mě zákazové značky, které jsem ještě u nás neviděla. A kamenný mužík.

Cestou zpátky vidíme a fotíme sviště, ale jsou to docela rychlý potvory.

Vypadají jako malinkatí hodně chlupatí medvídci.

Zpátky celkem ženeme, protože bychom nerady docházely za tmy.

Lac de la Muzelle

Na dnešek jsou plánované dvě varianty: procházka podél řeky s podíváním se na vodopád. V průvodci (informace před cestou) bylo psáno: Pohodová túra lesem a loukami z osady Champhorent úbočím po břehu peřejnaté řeky Venéon kolem mnoha vodopádů. Cesta na pět hodin, převýšení 200 metrů nahoru a 700 dolů. Varianta B bude exponovaná (jinými slovy pro mě nevhodná, když už to takhle označí i průvodkyně!) a půjde se z La Borard (?) na vrchol Tete de la Maye (2518 m n. m.). Převýšení by mělo být 900 metrů a stejnou cestou se půjde zpátky, případně se dá jít pěšky do Les Etages (?). Snídani máme naplánovanou na 7:45, odchod nám stačí v 8:40, jelikož v 8:57 jede spoj (místní autobus). Vše závisí na tom, jestli se nám ho podaří zajistit pro dostatečné množství lidí. Po této silnici totiž smí jezdit jenom malá vozidla a tento jediný bus. Odpoledne pak jede taky jenom jeden zpátky. Otázkou tedy je, co když se tam teď vejdeme a na cestu zpátky už ne? Alternativami jsou lanové centrum, vodopády, lanovka nahoru a velký okruh – prodloužený sobotní okruh.

A teď realita – do autobusu se vejde jenom 20 lidí. Dobrovolně se vzdáváme této cesty, protože bychom stejně šly jenom kolem řeky a to můžeme jít i tady. Vyrážíme tedy na včerejší túru B: do sedla Col du Vallon (2531 m) a pak k jezeru Lac de la Muzelle (2115 m n. m.). A pak. Karel to šel včera jako trasu B, my šli tu druhou část. Ukazuje nám to tedy na mapě a doporučuje podejít sníh.

Dnešní trasa má asi jenom pět kilometrů, ale zato 1150 metrů převýšení. Jdeme kolem vodopádů a krásnou přírodou. Ačkoliv Karel říkal, že nemám dělat hlouposti a držet se pohromadě, holky nám utekly, protože jsme s naším neustálým focením nejspíš příliš pomalé. Nijak zvlášť nám to nevadí.

Při ohlédnutí se zpět vidíme na kopcích ovečky. 

V jednu chvíli si připadáme málem jak u moře, ty kamenné zídky...

Na chatě si dáváme pivo malý Panache za 3,50 € a velký KRO 1664 za 5 €. Zaujalo mě Planche Apéro za 9 €, ale nevíme, co to je. Trochu zklamáním je, že tu mají IKEÁckou skleničku z Polska. Do chaty se smí jít jenom v přezůvkách, tak aspoň nakouknu a vyfotím provizorní nocování. Sedíme venku, kocháme se okolím a chvilku pletu bolerko v rámci Tour de Fleece. 

Každý den si označuji jinou barvou značkovače, kolik jsem toho upletla. 

S mamkou ještě chceme jít na ledovec. Nakonec jsme se rozhodly že ne, protože převýšení je 400 m, časově prý 1:15 hodiny a jsou čtyři odpoledne, takže odhadem za hodinu nahoře, další dolů a pak bychom měly 1–1,5 hodiny na sestup toho, co jsme sem šly čtyři hodiny (velice zvolna, ale stejně!).