pátek 21. září 2012

Zářijová předsevzetí

Na září jsem si vymyslela boj s leností. Problém trochu byl vymyslet, v čem přesně by měl spočívat. Jako předsevzetí jsem si tedy zvolila následující:
  • Narovnat se. Člověk se beztak hrbí jen proto, že je líný na sobě pracovat.
  • Dokončit sekundární výzkum disertační práce.
  • Vybrat jednu knihu z Literárního vzdělávání a přečíst si ji. Zatím byl zvolen Durrell (ano jistě, psal na Korfu) a Čapek, tak uvidíme, jak to s nimi dopadne.
  • Projít dva tisíce anglických slov.
  • Pročíst materiály ke státnicím.
  • Napsat 10 povídek.
  • Nakreslit portrét a 10 manga obrázků.
  • Žasnout. Nad čímkoliv a kdykoliv.

pondělí 17. září 2012

Červencová a srpnová předsevzetí

Popravdě řečeno jsem o prázdninách na svoje předsevzetí tak trochu zapomněla. Nicméně v prvním měsíci většího volna jsem se snažila dotahovat věci do konce, zejména co se týče mých velkých projektů. Takže prázdniny měly být o píli, řešení problémů, vytrvalosti a trpělivosti. Zkrátka o procvičování dovedností, u kterých mám ještě značné mezery. Nedokážu to přesně kvantifikovat, ale myslím, že jsem se rozhodně zlepšila, neboť jak se říká, trénink dělá mistra.

sobota 15. září 2012

Červnová předsevzetí

Co se týče zveřejňování předsevzetí, tak jsem trošku zaspala, že? Ale u sebe v bločku úkolníčku je napsaná mám. Jak je plním, to už je ovšem jiná kapitola.

Jako ústřední téma šestého měsíce jsem zvolila vzdělávání. Důvod byl prostý – je to období zkoušek a stejně se mu budu muset věnovat nejvíc, ať chci nebo nechci. Ze svých dílčích cílů jsem nesplnila ani jediný, snad možná ten první.

  • Napsat základ 4 kapitol do skript.
  • Napsat vědecký článek do Act.
  • Přeměnit předsevzetí na SMART a zkoumat výsledky. Co mě dělá šťastnější? A z čeho se stalo pouhé plnění úkolů? + Povídání o tom, co jsem dělala.
  • Prostudovat si statistické metody.
  • Přečíst si 5 článků v Acta karviniensa a zjistit, co je pro ně typické.

čtvrtek 13. září 2012

Trochu náročnější cesta

Všem nám bylo jasné, že pojedeme autobusem, neboť pak zaplatíme přibližně šest tisíc za jednoho. Za obětované čtyři dny na cestě ušetříme za každého dalších šest tisíc. Zbytečné peníze nemám, k přátelům letadel se neřadím a dva dny v autobuse určitě přežiju, řekla jsem si. Díky očekávání toho nejhoršího: děsná nuda, bolavej zadek, vedro, hlad a žízeň, jsem si cestu téměř užívala, protože jsem se dostatečně připravila jak věcmi materiálními, tak i nervama. Počítala jsem s tím, že mě tohle všechno potká a navíc se budu nudit. Skutečnost ovšem byla jiná. Přesezená jsem trochu byla, ale seděla jsem s fajn povídavou paní, a tak jsem se vůbec nenudila. Místo toho jsem se dozvěděla spoustu zajímavého a taky si trochu pokecala.

Naše cesta začala už v úterý 7. srpna, kdy jsme se museli dopravit do Brna, abychom mohli brzy ráno ve středu nastoupit do autobusu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Ve středu vstávám ve tři čtvrtě na pět a moc se mi nechce. Autobus Hellasu, cestovky se kterou jedeme, má vyjíždět v šest dvacet z bývalého autobusového nádraží naproti hotelu Grand. Má zpoždění a s nakládáním zavazadel jsou celkem zbytečné zmatky. Budou nás vysazovat různě, tak si chtějí udělat v bagáži pořádek, aby to pak nemuseli vytahovat někde zezadu, ale to by to musel mít na starosti jen jeden člověk a dobře si to promyslet, takhle se totiž docela nadřou.

Autobus je dvoupatrový. Sedím nahoře úplně vpředu. Zrovna tam jsem moc nechtěla, protože to považuji za nebezpečné místo, ale nakonec je to prima, neboť se celou cestu mohu báječně kochat výhledem. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Večer ve čtvrt na sedm před sebou vidíme vrch u Bělehradu. Nenáviděná položka v křížovkách, neboť si vždycky jen chvilku pamatuji, že se jmenuje Avala. Je to obyčejný kulatý kopec s vysílačem, nic zajímavého.

V autobuse je nás osmdesát jedna a na jedněch hranicích máme drobný problém s tím, že nějaký mladík odevzdal jak pas tak občanku, a oni byli trochu zmatení z toho, že je nás 81 a oni mají o doklad navíc. Tak ho řidič drobně sprdnul. Nervozita řidičů byla více než pochopitelná, neboť se od nich na hranicích očekávalo, že celníkům donesou pivo nebo cigarety. Alespoň tak mi to řekla moje spolucestující. Nejprve jsem jí nevěřila, ale když jsem pak viděla, jak to na srbských i makadonských hranicích opravdu tak bylo, cítila jsem značné pohoršení nejen kvůli tomu, že mi to připadá neetické – je to přece jejich práce – ale taky proto, že nás tam stejně vždy nechali alespoň hodinu čekat.

Ve čtvrtek v pět ráno přesedáme do autobusu k Řekovi, který nás doveze na trajekt. Plujeme jím z Igoumenítsy asi hodinu a půl. Tajně doufám, že pan Debil, který musí mít ke všemu připomínky a nejraději by dirigoval odjezdy z přestávek u benzínek a možná i řídil autobus, nepojede s námi. K mému překvapení se moje přání na posledních chvíli splní, neboť sice bydlíme ve stejném městě ale opravdu hodně daleko od sebe. Před trajektem v Kerkyře nás čeká štíhlá snědá tmavovláska Šárka, která nás rozděluje do dvou autobusů. Za hodinu bychom se měli dostat to Acharavi. Mezi tím nám vykládá o ostrově. Říká se mu smaragd Středomoří, protože je celoročně nádherně zelený, a to i přesto, že tu v létě téměř nikdy neprší. Její nadšení je nakažlivé a ostrov si za těch pár dní zamiluji. Ovšem, nemá na tom podíl jen ona. Z Acharavi pokračujeme do Almyros, těžko říct, co to vlastně je… Já mám pocit, že snad část Acharavi, která je takto pojmenovaná. Podle mapy to ale vypadá, že snad jen hotel poblíž kterého bydlíme a v průběhu našeho pobytu se přejmenuje. Různým druhům ubytování se tu místo apartmánů nebo bungalovů říká studia. My bydlíme ve studiu Liberty v pokoji s číslem jedna.

středa 12. září 2012

Klub cestovatelů

S bývalou kolegyní jsme si domluvily srazík s tím, že už jsme se dlouho neviděly. Má ve zvyku chodit pozdě, a tak jsem ani já nijak zvlášť nespěchala. Vzala jsem si s sebou knihu a v klidu zamířila do čajovny. Upřímně řečeno, možná to pro mě bylo lepší, než ti věčně perfektně na minutu přesní lidé, kteří jsou pak přirozeně nervózní, kde jste vy. Věděla jsem, že mě od Janči nečeká žádný sprďan, i kdybych přišla o pět minut později.

Dala jsem si nepálský čaj, které mám obecně ráda. Ani tentokrát nezklamal. Jen jsem se podivila nad lžičkou – přece si čaj nebudu sladit?

Když kamarádka dorazila, objednala si jasmínový čaj a podle všeho si ho taky vychutnala. Akorát čokoládu jsme nestihly. No, tak zajdeme zase někdy jindy :-).

Starý dvůr

K mým oblíbeným čajovnám rozhodně patří Starý dvůr na Mendlově náměstí v Brně. Z nějakého neznámého důvodu mi tato čajovna připadá jiná než ostatní. Taková víc domácí. Jako starý známý. Vždycky váhám, jestli je to „D“ velké nebo malé. Zdá se, že malé, alespoň tak to mají na vlastních stránkách.

Do čajovny jsme nedávno zavítaly s kamarádkou a pochutnaly si na yogi a medové orchideji, jejíž název v čajovém lístku zněl Phoenix mi can xiang. Byl to zvláštní oolong, který mi chutnal. Nic světoborného, co by mě ohromila, ale příjemná chuť, kterou mě bavilo popíjet snad tři hodiny ne-li déle.

Dobrý dojem udělala i milá a ochotná slečna čajovnice a sladký kuskus, který mi připomněl, že jsem ho tu už kdysi měla a od té doby si ho občas sama dělávám. Nadchly mě také vílí karty, které jsme si jen tak ze zvědavosti s kamarádkou vyložily. Dozvěděly jsme se, že bych se měla věnovat detoxikaci a udržet si nad povinnostmi nadhled a ona by se určitě měla vypravit do přírody.

Poslední dovolená

Už je to skoro měsíc, co jsem se vrátila z dovolené. Je to děsný, jak ten čas letí. A nejhorší je, že jsem tu o Korfu nenapsala ještě ani řádek. Rozhodla jsem se to dnes napravit, a chci napsat všechno hned.

Vlastně jsem do poslední chvíle nevěděla, kam přesně pojedu, neboť jsme zájezd vybírali jako last minute. A kdybychom nic dobrého nenašli, jeli bychom asi autem do Chorvatska. Vůbec by mi to nevadilo, protože Chorvatsko mám moc ráda. Za ta léta, co tam jezdíme, mám pocit, že už ho důvěrně znám a připadá mi to skoro jako bych jezdila na prázdniny k babičce. Chorvatům je i celkem dobře rozumět, na jejich veku místo chleba už jsem si taky zvykla… ale konec rozjímání a zpátky k dovolené.

Letos jsem tedy navštívila pro změnu Řecko. Korfu, jak mu říkají jenom cizinci, ale já se tohoto označení budu držet, aby se nám nepletlo s hlavním městem označovaným Corfu town nebo Kerkyra, jak mu říkají ostrované. Týž výraz používají pro celý ostrov. V mém pojetí tedy zachovám klasiku u hlavního města – Kerkyra – a naopak cizácký výraz pro ostrov – Korfu.

Údajně je to největší a nejsevernější řecký ostrov. Přitom to ale není žádný velikán, neboť na délku má devadesát kilometrů a v nejširším místě čtyřicet pět kilometrů. Leží na rozhraní Jónského a Jaderského moře a má více než sto tisíc obyvatel, přičemž asi třetina jich žije v hlavním městě.

pondělí 10. září 2012

Dobrá čajovna

Minulý týden jsem zavítala do Dobré čajovny a dala si své oblíbené matcha latté, zde nazývané „Vychlazené Kyoto Kinen“. Bylo brzké odpoledne. Hudba hrála potichu a v čajovně skoro nikdo nebyl. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pološero, klid, krásně psaný čajový lístek… I když jsem tam šla s tím, že budu pracovat (či studovat), nakonec jsem neodolala a pustila se do psaní básní.

Čaj jsem vypila až příliš rychle a nic dalšího jsem si už dávat nechtěla. Ještě mě napadlo, že si ho pořídím domů, abych si ho mohla udělat levněji a kdy se mi zachce. Mladý sympatický čajovník byl opravdu příjemný, ale vysvětlování přípravy mu moc nešlo. Nebo jsem byla trochu zabržděná já. Těžko říct, ale nakonec jsem se dozvěděla co a jak. Teď už zbývá to jenom vyzkoušet.