Jsem těhotná, ne tlustá

Tak tenhle výrok vám nejspíš na začátku proletí hlavou. Zejména pokud jste se řadila do šťastnější části populace s dobře vymodelovanou postavou (rozuměj neuplácanou do tvaru soudečku a hrušky máslovky, i když i to může být náročné vymodelovat).

Jenže on v tom vlastně není žádný velký rozdíl!

Můžete si namlouvat to i ono, ale pokud během těhotenství opravdu pořádně přibíráte na váze – ne jako jedna známá, která prý nabrala jen 5 kilo! To byl i můj sen a představa. Nakonec jsem se dohrabala na příšerných 20 kilo navrch, což bych si nejradši nepřipouštěla, ani nesledovala. Ale váží si vás v každé těhotenské poradně. A asi by bylo poněkud malicherné nechtít to slyšet. Stejně se vidím v zrcadle a vstávání z postele, židle nebo gauče nevědomostí neuteču.

Takže pokud se vám podaří ručičku váhy vyšvihnout na další level, je dost pravděpodobné, že byste se mohli poohlédnout po nějakém tlouštíkovi v okolí a pochytit nějaké triky a vychytávky. Nebo na ně přijdete časem sami. Když se vám totiž nepodaří vstát z gauče normálně, začnete vymýšlet, jestli se překulit na bok, nebo se chytit rukama nejbližší židle, nebo potupně požádat někoho o pomoc – buď aby vás zvedl (vytáhl za ruku) nebo potlačil zadek, záda. 

Zrovna tak můžete pozorovat, že vám nepříjemně otékají nohy, o čemž jsem už psala zde. Sice to má jinou příčinu než nadváhu, ale stejně se musíte zamyslet nad tím, jestli je i nadále chcete ukazovat v krátkých sukních, nebo raději přejdete na trend maxišatů, i kdyby zrovna v kurzu nebyly. Z týchž důvodů budete nucena vypustit některé pěkné botičky, do kterých se bohužel nevejdete (v zimě je to s kozačkami určitě horší než v létě se sandály, ale když vás tlačí i žabky a jakékoliv pantofle, taky to není právě med). Obdobný problém můžete mít s předklonem a zavazováním tkaniček (viz můj článek Prestige na sucháč). A to ani nemluvím o tom, že pro vás začne platit starý vtip, kdy babička říká vnukovi: „Co je na zemi, to se nesbírá!“ Není sice moc vtipnej, ale sbírání věcí ležících na zemi se může ukázat jako činnost, které se velmi rychle vzdáte, protože s rostoucím břichem (u mě až v posledním trimestru) jednak nedosáhnete, kam byste chtěli, jednak se vám může zvedat žaludek a jednak se bojíte, že se už bez pomoci nezvednete. Kupodivu jogínská pozice v dřepu s roztaženýma kolenama od sebe a stáním na celých chodidlech mi potíže nedělá. – Ze zvědavosti googlíme, jestli je fakt jogínská, nebo jsme ji jen cvičili v rámci jógy. A fakt je. Jmenuje se krásně zapamatovatelně ;-) „upavesásana“. A kdybyste chtěli, můžete ji použít i k hubnutí. Indové v ní prý jedí, a protože tak má žaludek málo místa, zůstávají údajně štíhlí. [1] Já ji používám na dojení, protože odmítám být takový slaboch, abych si tam nosila stoličku jako někdo.

Další komplikace ale zažíváte na cestách, když se vám občas stane, že nevejdete tam, kam jste si mysleli, že se v klidu můžete vklínit. Ovšem to se vám snadno stane i na chodbě doma s manželem. Zpočátku může být vtipné, když ho podezříváte, že ten široký, co se plete a překáží je on. Ovšem ještě o něco horší to je, když se třeba nemůžete dostat do dřezu, abyste umyla nádobí. Nebo se šuplíkem bouchnete do břicha, které je výrazně blíž skříni, než jste si myslela. Naopak při jídle musíte sedět dál od stolu, než jste zvyklá. Dosáhnout potom doprostřed stolu může být celkem nečekaný problém.

Zdroje:

[1] Hájková, Kateřina: Poloha ve dřepu a sedu (Upavesasana). Jóga dnes, 31. 05. 2020, cit. 28. 7. 2025, https://www.jogadnes.cz/joga/poloha-ve-drepu-a-sedu-upavesana-3398/

Porod je jako svatba: to hlavní dobrodružství přijde po něm

Když začínám tenhle článek psát, nevím o šestinedělí v podstatě nic, tedy kromě toho, co nám řekli na předporodním kurzu – mám z toho zevrubné poznámky, které si chci ještě včas projít, taky mám v plánu přečíst nějakou odbornou literaturu, kterou mám doma vypůjčenou. Od holek (i z toho předporodního kurzu) vím akorát to, že se docela podceňuje. 

Trochu mi to připomíná svatbu. Všechny pohádky končí svatbou. To je ten cíl, do kterého žena směřuje, aby byla šťastná? V pubertě to tak vypadá. Leckterá tomu věří i potom. Jenže „to hlavní“ teprve přijde – budete manželé v dobrém i zlém, nebo se při první rozepři rozvedete?

Vypadá to, že s dítětem je to právě tak. Všichni se soustředí na to, aby neotěhotněli, pak aby otěhotněli. Potom přežít první trimestr a nikomu neříkat, že jsem těhotná, protože co kdyby to nedopadlo? Druhej trimestr má být v pohodě a máte si ho užít, dokud to jde. Jenže ten frnkne tak rychle jako líbánky. A najednou jsem velká tlustá koule s extra citlivým polštářem na břiše a chystáte se na porod. Nebo byste měla, ale vůbec se vám o něčem takovém nechce přemýšlet.

Ale ve výsledku je to pořád vlastně ještě sranda. Lidi vás pouštěj sednout, podávají vám věci upadlé na zem (má to svůj důvod, vážně je dost problém je zvednout, nekecám!), chodíte na spoustu prohlídek, testů, máte velkou lékařskou péči a slibují vám, že porod bude jako wellness (= teplo, koupání, voňavé olejíčky, procházky po pokoji...), ale tam na vás přece jen pořád bude někdo dohlížet, a když to nepůjde tak úplně dobře, vezmou nožík, šup šup a bude po problémech.

Zato v posledním tzv. čtvrtém trimestru (naštěstí je jen poloviční!) si se vším musíte poradit sama doma. A nejen, že budete mít na krku nového človíčka, který po vás chce bůhvíco (teď zrovna jíst, přebalit, svléknout nebo uspat?), ale taky se musíte nějak postarat o sebe, případně o domácnost a o manžela. Ale ani to nemusí být všechno, taky už můžete mít další děti, nebo kozy a jinou zvířecí droboť jako my.

Takže když mi kamarádka řekla, že by bylo dobrý si navařit předem, vzala jsem její radu vážně. A při první příležitosti udělala větší porci sekané a hned dvě krabičky dala do mrazáku. Psala jsem o ní v článku Jehněčí sekaná a další kulinářské experimenty.

Jehněčí libová sekaná připravená na šestinedělí

Proč Češi nechtějí děti?

Na CNN Prima News na mě vyskočilo pětiminutové videjko s tímhle názvem. Vzhledem k tomu, že jsem těhotná a dítě jsme chtěli, bavíme se o tom v obecné rovině s manželem relativně často. Nedávno jsem k tomuto tématu dokonce hovořila s kámoškou, která dítě naopak nechce a četla o tom zajímavou Příběh služebnice od Margaret Atwood, jestli si to dobře pamatuju.

Podle mě je to celkem jednoduché. Když to vezmu chladnou logikou a zvážím, co mi dítě může přinést a co mi naopak vezme, nedává moc smysl si děti pořizovat. Začněme tím, čeho je míň, tj. pozitivy na život rodičů nebo celkově:

• Dítě obohatí život o nový rozměr. Ukazujete mu věci a hrajete si s ním (hrady, pletení, knihy, filmy, zvířátka v zoo, vaření, moře...), které znáte a máte rádi.
• Doufáte, že se o vás na „stará kolena“ postará.
• Díky dítěti „po vás něco zbyde“.
• Máte potřebu se o někoho starat.
• Máte potřebu poslat své geny dál. Vytvořit novou bytost, která bude částečně po vás.
• Chcete, aby naše kultura nevymřela. Aby měl kdo vydělávat na naše důchody.

A jak vám dítě ovlivní život – možná negativa:

• stojí dost peněz: jídlo, oblečení, škola, koníčky, zajištění hlídání/tábory...,
• žere vám čas: výchova, pomoc s úkoly, doprava do školy..., pokud jste měli doteď málo času na sebe, budete ho mít ještě míň,
• omezí váš výkon: můžete chodit jen některé procházky, túry, hory, nebo si ho musíte dát do nosítka, či zajistit hlídání...,
• přináší nové problémy, které musíte řešit: zdravotní a již zmiňované: finanční, časové a vlastního rozvoje,
• v případě rozvodu/rozchodu/nového partnera se přidávají ještě problémy řešení všech výše uvedených (časových, finančních, výchovných, hlídacích a pod.) spolu s nespolupracující osobou (předpokládám, že rozvod nebyl jen papírový, ale že si už nerozumíte).

Kromě výše uvedených negativ mě napadají ještě další:

• V dnešním světě plném možností se nechcete vázat, ale chcete si užít. Můžete cestovat, profesionálně tančit, vést malý krámek s látkami a kurzy šití. Ano, to vše můžete pochopitelně dělat i s dítětem, ale bez něj je to jednodušší.
• I kvůli spoustě možností se chlapům nechce mít děti kdovíjak brzy. Aspoň taková je moje zkušenost, většina, co znám, o tom začne uvažovat až s blížícím se stářím (35–40 let). Ženy zase zvažují nestálost manželství a představa, že na dítě zůstanu sama není nikterak lákavá. On se totiž další chlap s dítětem na krku hledá trochu hůř.
• Osobně bych ještě přidala nejistotu práce a bydlení. Potkala jsem jednu starou babku, která tvrdila, že si dřív nejprve pořídili děti a pak řešili tyhle dvě položky. Sorry, ale to není můj styl. Nepořídím si dítě, když vím, že se o něj nedokážu postarat. A s tím souvisí i vyšší vzdělání. Dnes už asi není problém mít dítě při vysoké škole, spousta studentů totiž pracuje a je svým způsobem zajištěná. Když jsem dělala doktorát já, měla jsem příjem max. 7 000 Kč, což sice pokrylo moje bydlení, jídlo a nějaké koníčky, ale měsíčně mi zbývala tisícovka (na boty, nenadálé výdaje a pod.).
• Vidím tu i vliv kultury. Dneska není nic moc divného nemít a nechtít dítě, takže žádný stres, ne? Ne, že bych zrovna tohle chtěla měnit, ale pokud je normální počkat si do pětatřiceti místo rodit v osmnácti, chcete vypadat jako „socka“, nebo že jste měla „nehodu“? Taky jsem někde četla, že dnes pomaleji dozráváme, takže v osmnácti jste ještě takoví nevyvinutý děti. Těžko říct, co je na tom pravdy, zdroj si nepamatuju.

V uvedeném videu poukazují i na „změnu hodnot“. To bych si dovolila trochu polemizovat, protože pětadvacetileté holky, co znám, jsou už připravené. Děti by chtěly klidně teď a některé je už i mají. A to mluvím o vysokoškolsky vzdělaných. 

S uspokojením můžu konstatovat, že jsem přišla na stejné důvody, jako ve videu zmiňují. Co si budeme povídat, hladí mi to ego. Nad přístupy vlád, které nabízejí jednorázový bonus nebo zakazují potrat, ale jenom kroutím hlavou. To je jak ten Příběh služebnice – potřebujete lidem vyřešit jejich problém a oni pak do toho půjdou sami, nemůžete je nutit. Je to stejně jednoduché jako zdravý životní styl nebo sport. Když vás to bude bavit a bude vám to chutnat (a třeba to uvaří někdo jiný a nacpe vám to až na stůl), půjde to určitě mnohem líp, než když to bude pracné, otravné, nudné a ještě k tomu povinnost, děkuju pěkně.

Podle sexuologa Petra Weisse je prý u žen průměrný věk nad 31 let, což je celkem dost, když si vzpomenu na známého, který mi říkal, že musí mít brzy dítě, protože jeho žena je zdravotní sestra a trvala na tom, že to musí být do 28 let. Ale těžko říct, kolik o tom věděla a jestli se to neposunulo. Uff, tak on řekne, že jsou tyto ženy za zenitem své plodnosti, to zní fakt ostře. (Jenže to si mám v pětadvaceti nabrnknout padesátiletýho dědka, aby už chtěl mít děti?) Každopádně i nám říkali, že křivka některých nepříjemných duševních i tělesných onemocnění stoupá s přibývajícím věkem. Pojišťovna vám dokonce po čtyřicítce přestane přispívat, pokud máte problém otěhotnět. 

Řešení je za mě jednoduché – podívat se na příčiny. Co nás trápí a co by s tím šlo dělat.

• volný čas – Máme dost školek? Chůviček? Zařízení, kam lze dítě odložit, když jste nemocní a nemůžete se o něj postarat? Nebo chcete jet na dovolenou bez něj? Kolegové třeba dost problematicky řeší letní prázdniny – kam dát dítě na dva měsíce, aby se to nemuselo řešit tak, že jeden měsíc má dovolenou maminka a druhý tatínek (a maminka mu všechno navaří na obědy i večeře). Co babičky a dědečkové? My mladí máme děti pozdě, takže nám „hlídací generace“ umře, nebo na to nestačí. Pokud je fyzicky i psychicky fit, ještě není v důchodu a neustálé prodlužování odchodů do důchodu tomu vážně nepomáhá. Leckterý důchodce dnes pracuje, protože důchody jsou spíš k pláči, než aby se rodiče mohli věnovat vnoučatům a vyrazit s nimi bezstarostně na výlet. Výhodou v dnešní době je nepřeberné množství akcí pro pra/rodiče s dětmi. Mám pocit, že se skoro neděje nic jiného než dětské dny, kavárny pro děti, dílničky a podobně.
• jistota vztahu – Jak snížit rozvodovost je asi spíš otázka pro filozofy, psychology nebo sociology. Ale není to jen o tom, abychom byli úplná rodina, souvisí s tím i bydlení a peníze.
• bydlení 
• peníze

Dárkový koš s potravinami

Že věk není jenom číslo, ale fakticky stárnete, poznáte ve chvíli, kdy ostatní nemají tušení, co vám dát k narozeninám, protože už vlastně nic nepotřebujete, nebo je nutné, abyste si to vybrali sami.

A taky začnete dostávat koše s potravinami.

K tématu stárnutí jsem v březnu napsala článek Do kdy jste mladí? kdybyste se chtěli kouknout. A plánuju ještě další jeden až dva. Možná trochu optimističtější, pokud vám stáří přijde jako špatná věc. 

Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou

Chtěla jsem se pustit do psaní některého ze svých prázdninových či jiných seriálů, ale všimla jsem si, že k některému z mých článků, konkrétně ke Žlutému dětskému pokoji přibyl komentář. Zvědavě jsem ho otevřela, abych zjistila, že je to nějaký trapný spam. Zvědavě jsem si ho přečetla, protože byl dlouhý. A úplně mimo. Ještě že mám nastavené to moderování komentářů.

Učitelka na střední říkala, že jsem hloubavá a přemýšlivá. No, nemůžu si pomoct, ale už jsem asi i trochu stará. Od určitého věku nestojím o to, chodit pět let s chlapem, který si mě ještě nevzal za manželku. Taky si úplně neumím představit, že by mi po pěti letech vztahu jen tak řekl, že se mnou končí a já měsíce proplakala. Ano, teď s manželem a v těhotenství by to bylo jiné, ale že bych za ním posílala nejlepší kamarádku, aby to mezi námi srovnala? Copak to může v nějakém vesmíru fungovat? To je asi spíš o nás dvou, možná by něco mohl zjistit jeho nejlepší kamarád nebo matka, nebo někdo z jeho okolí, ale moji přátelé těžko. A taky si neumím představit, jak bych byla po měsících pláče šťastná, že se o mluvil a vrátil poté, co na něj někdo seslal kouzlo. Jestli někoho takhle chorobně milujete a tak málo si vážíte sebe, potřebujete spíš pomoc terapeuta-psychologa než kouzelníka. ;-)

Přeju hezký den, fungující vztahy a odvahu komunikovat o problémech.

Spam snadno nalezený v mnoha komentářích na netu:

Zdravím, nevím, kdo by tohle mohl potřebovat, ale jsem si jistá, že někdo najde pomoc jako já, a to díky pomoci Dr. Ajayiho. Mám přítele, se kterým chodím už 5 let. Jednoho rána se probudil a řekl mi, že vztah skončil. Měsíce jsem plakala. Byla jsem tak zmatená a zlomená srdcem. Poslala jsem svou sestru a nejlepší kamarádku Janu, aby za mě prosily, ale on trval na tom, že vztah skončil a že už mě má dost. Až do jednoho velmi šťastného dne, kdy jsem se dozvěděla o Dr. Ajayim, jsem si přečetla nějaké reference na jeho stránkách, a tak jsem se rozhodla to zkusit. Kontaktovala jsem ho a on mi řekl, co je třeba udělat, aby mohl seslat kouzlo. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli to mám udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Udělala jsem, co mi řekl Dr. Ajayi, kouzelník, a pak, necelých 7 dní ode dne, se ke mně jednoho večera domů objevil můj přítel, který mě bezdůvodně opustil, a prosil mě, abych se vrátila, dokonce přišel i se svým bratrem a prosil o odpuštění. Po tolika bolestech, které jsem přežila, se můj přítel vrátil. Jsem tak šťastná, a to vše díky Dr. Ajayimu. Můžete se na něj obrátit s jakoukoli kouzelnou prací. Věřím, že vám pomůže vyřešit vaše problémy ve VZTAHU.

Zblbneme z/s AI?

Poslední dobou se doma s AI (tzv. umělou inteligencí) dost kamarádíme a ptáme se jí na kde co. A tak mě jednou napadlo, jestli z toho můžeme zblbnout. Jako jestli budeme hloupější, když si pořád budeme všechno jen googlit a hledat místo toho, abychom se nad problémem sami zamysleli.

Zdroje [1] doporučují při psaní úvahy nejprve v jednom odstavečku vypsat všechna pro. O tom, že bychom mohli zhloupnout, zblbnout a podobně jsou přesvědčeni především odpůrci nebo neznalci nové technologie. Nicméně i moje zkušenosti s používáním kalkulačky ukazují, jak člověk rychle ztrácí schopnost počítat z hlavy, resp. ztrácí schopnost rychle počítat z hlavy. Pořád dokážu vynásobit čísla mezi sebou (ideálně, když si to můžu psát), ale leckdy je pohodlnější vyťukat to na kalkulačce. A viděla jsem i lidi, kteří si na kalkulačce sčítali jednociferná čísla nebo počítali, kolik je deset procent z nějakého základu.

Také se občas hovoří o určité nesamostatnosti dětí (generace Z, pejorativně sněhové vločky), za které všechno dělají rodiče (vodí je k doktorovi, řeší problémy na střední i vysoké škole atp.). Obdobný vliv by mohlo mít pokročilejší AI, které by za nás komunikovalo s úřady, vyplňovalo formuláře, poradilo nám, co z šatníku si máme který den vzít na sebe podle počasí, popřípadě uvařilo celé jídlo a uklidilo domácnost. Tak daleko ale zatím nejsme.

To jsem se ale zatím zamýšlela nad tím, jak bychom mohli zblbnout z toho, že pracujeme s AI místo toho, abychom samostatně přemýšleli. Druhou možností, která mě napadla, je, že zblbneme z AI, neboli necháme se zblbnout AI k tomu, abychom věřili věcem, která si vybájila, našla na nějakém pofiderním serveru a podobně. Když totiž googlím, pečlivě si kontroluji, odkud informace čerpám. Ale AI mi to všechno shrne do jednoho a já už si většinou jednotlivé zdroje nerozklikávám. Nicméně minule mi problémy s kůzlaty hledala na stránce o kočkách, kde jsem slovo koza vůbec nenašla. A samozřejmě to nebyla stránka s články od veterináře. 

Možná jste už také slyšeli o tom, že když se snažíte psát vědeckou práci s AI, tak si ráda vymýšlí zdroje, které vůbec neexistují, nebo jim podsouvá myšlenky, které v nich nejsou. Například jsme takhle viděli odkaz na článek v němž mělo být jakýchsi sedm parametrů, ale reálně v něm byly jen čtyři. Otázkou pak zůstává odkud jsou zbývající tři? 

A další nebezpečná věc spočívá v nadměrném užívání AI. Takže pokud internet zahltíme články z AI, kde si vymyslela zdroje, parametry a podobně, umístíme takové články na kvalitní servery a následně z takových článků budeme čerpat, budou se nám chyby tak krásně řetězit, že než se dobereme pravdy, může to pořádně dlouho trvat. A nejhorší na tom je, že se AI už daří vymýšlet poměrně věrohodné teorie. Pak už nám ale nepomůže ani googlení a pokud půjde o oblast, ve které nebudeme odborníci, tak ani přemýšlení, protože na spoustu věcí laik nemůže přijít. Snad se jen dá spoléhat na to, že odborné autority nebudou publikovat články s obsahem vytvořeným AI, který by nezkontrolovaly.

Kdybych se měla zamyslet nad tím, proč si myslím, že AI nepovede k tomu, že bychom zhloupli, uvedla bych následující body:

• Zdá se, že jsme nezhloupli ani z novin, televize, rádia nebo internetu – dostupnost nějakého zdroje informací nutně neznamená, že by poklesla naše inteligence. Naopak to vypadá, že bychom měli pečlivě probírat dostupné informace. Dokud jsme se totiž o tom, co je jedlé/možné/správné dozvídali jen od sousedů na vesnici, bylo to poměrně jednoduché. Ale teď se nám čím dál častěji a snadněji dostane dvou protichůdných rad a pak „babo raď“.
• Ani kalkulačka a počítač nevedly k tomu, že by lidé neuměli počítat z hlavy, nebo psát texty. Jsou jedinci, kterým korektury ve Wordu usnadňují život, a další, kteří tyto korektury následně opravují. 
• Ani digitální fotoaparáty a chytré telefony neznamenají, že už nad foceným objektem, clonou a časem nemusíme přemýšlet. Je to sice jednodušší, ale sama mám kolikrát tolik špatných fotografií, že bych potřebovala ještě chytřejší a výkonnější přístroj (nebo sochu kůzlete místo živého). tak jako se někteří lidé neorientovali v mapě a na turisťáku, koukají stejně zmateně na mapu v mobilu a většinou je lepší se kromě zeptání na cestu i sama podívat a najít si nějaké styčné body a správně zorientovat mapu. Můžete namítnout, že tohle všechno řeší navigace. Ano, do určité míry, ale občas se stane, že se odmítá smířit se skutečností, že nějaká silnice je uzavřená, ačkoliv ona to ve svých údajích nemá a pak už musíte zase kreativně vymýšlet, kudy se to dá objet.

Když tak nad tím přemýšlím kolem a kolem, myslím, že nás nečeká nic extra převratného. Ne, že bych brala AI na lehkou váhu, ale zkuste si sami odpovědět, jak moc změnil váš život chytrý telefon? Usnadnil vám cestování, práci z domova, dostupnost her a přátel i na cestách. Možná jste se na něm stali trochu závislými a trpíte FOMO (= úzkostí/strachem z propásnutí něčeho zajímavého nebo důležitého), ale stejně nad věcmi přemýšlíte. Možná, když si nevíte rady, co je to za rostlinku, ptáka, kam letí to letadlo na obloze, nebo kde se dají koupit takové pěkné boty, namíříte na ně telefon a už to víte. Stejně tak můžete rychle ukončit každou hádku o tom, zda satén je typ tkaniny nebo materiálu. (Je to ta první možnost.) Ale zdá se, že přemýšlet jsme nepřestali. A tak nevidím důvod, proč bychom měli přestat přemýšlet – nejlepší by bylo kriticky – i při používání AI.

Vhodné je to už na začátku. Zamyslete se nad tím, jak položíte svou otázku, abyste dostali co nejlepší odpověď. Například je zbytečné ptát se, jestli si mám připravit tašku do porodnice. Naštěstí AI není tak nanicovaté, aby mi odpovědělo prosté „ano“. Mnohem lepší bude zeptat se, v kolikátém týdnu si ji mám sbalit a co do ní dát pro sebe i pro miminko. A rovnou si to nechat vygenerovat v PDF jako odškrtávací seznam (to moc nevyšlo ;-)). A pak se na to podívat a dopsat věci, které si do porodnice potřebuju vzít já – třeba místo knihy by mohlo být vhodné nějaké jednoduché pletení. A taky si můžu seznam doplnit o info ze stránek porodnice, z knížek, které čtu, a podle doporučení od kamarádek (třeba sedací kruh a další věci si levněji koupíte jinde než právě v porodnici, kde už je potřebujete).

[1] Slohový útvar – Úvaha. Pravopisně.cz, https://www.pravopisne.cz/2019/01/slohovy-utvar-uvaha/, cit. 23. 5. 2025

Kotníkový ponožky jsou víc cool, než jsem si myslela

Jsem... oprava byla jsem odpůrce kotníkových ponožek. Nikdy jsem nechápala, proč takhle blbou věc lidi dobrovolně nosej. Ano, ten přínos, že mi nekoukají z bot, naprosto chápu, ale všechna ta ostatní negativa:

• pořád slejzají do bot, následně tlačí a dělají vám puchýře,
• nebo nedosahují až v k vršku boty, takže vás tlačí boty a odírají vám kůži,
• táhne vám na kotníky (i v parném dni je v metru zima a pociťuju nepříjemný rozdíl mezi tím, co je v botě a co je venku těsně nad ní),
• podezřívám je, že je má pračka radši, a proto mi už při prvním praní ukradla jednu šedivou (asi tak před čtrnácti dny). Myslím, že jsem ji ještě pořád nenašla.
• Celou zimu narážíte mezi svými ponožkami právě na ty kotníkové. A nedej bože, když si je ráno rozespalí opravdu oblečete a pak jak cvoci mrznete v kozačkách s kotníkovými ponožkami. – K tomuhle mám soukromý tip: nacpala jsem je do tubusu od Mixitu, které je mi líto vyhazovat, protože jsou krásné, tak jich mám pár schovaných. A od té doby mám klid. Na léto prostě vytáhnu tubus a mám zvlášť oddělené kotníkové ponožky. Jasně, že by šlo použít i nějakou zásuvku na spodní prádlo, ale nic takového nemám. O praktickém uspořádání ostatních = normálních ponožek teprve uvažuji. Nemáte nějaký tip?

Když mě ještě nějaký další důvod nenávisti napadne, doplním ho později. ;-) 

Teď jsem začala kotníkovky trochu víc nosit, protože skoro pořád chodím v šatech a na sandály a bosé nohy to ještě není. Samozřejmě se s nimi vztekám z výše uvedených důvodů. A to jsem si ještě nestěžovala na mizernou kvalitu těch mých nových z Rossmanna, které sice nekloužou, nicméně se na nich po jednom nošení udělala díra na palci (a ne, nemám ostré neostříhané nehty). A z druhého páru tu jednu sežrala pračka. A to stály prosím pěkně 69 či 84 Kč.

Ale abych jim dala taky jednu pochvalu. A ne zrovna malou a bezvýznamnou. 

Chtěla jsem vyrazit na zahradu nakrmit zvířátka. Sáhla jsem automaticky po tlustších teplých ponožkách s vánočními motivy, které mi věnoval manžel, protože mu byly krátké a úzké přes kotník. Prvně jsem si myslela, že se praním ještě víc smrskly a jsou mi taky úzké. Mám trochu vyšší nárt, takže jsem na drobné nepohodlí zvyklá. Ale teď mě v tomto směru rozčílily i ponožky od Stephena Westa: Painting triangles socks (více o nich zveřejním 16. 5. 2025 na svém blogu o tvorbě), které prý nemám moc utahovat, ale ani nechávat volné, ono to tak nějak samo pěkně vyjde... jo, velký kulový, sotva je obleču přes nárt. A najednou mi to došlo – s tím jak mi teď příšerně otékají kotníky (ano, váhám, jestli to mám vyfotit nebo ne, je to dokumentační a na blog to patří, ale je to hnusný, a když naše koza při prvním porodu přišla o kůzlata, fotky jsem taky nezveřejnila, protože to pro mě byl drastický zážitek)... takže s tím, jak mi teď otékají kotníky, to asi není chyba ponožek jako takových (ani slavného návrháře Stephena, kterému jsem kvůli tomu skoro napsala mail s výčitkou). A pak jsem dostala spásný nápad. I když je nesnáším, vezmu si kotníkové ponožky. Otoky jsou totiž  především nad nimi, tím pádem je v klidu obleču. Jestli to takhle půjde dál, možná bych si i nějaké měla uplést. Ale tajně doufám, že mi pomůže „superželezo“, které mi doktorka předepsala.

Jak si užít jaro bez dítěte?

Už nějakou chvíli tu máme jaro, tak si říkám, že se mrknu na svůj bucket list a vymyslím si nějaké plány pro letošek. Nechci to přehánět a dramatizovat, ale prý už to nikdy nebude stejné! Možná to s mimčem bude jenom lepší. Ale možná taky ne. 

Ono to v reálu nikdy není stejné jako dřív. Každý rok jsou jiné akce, Velikonoce v jinou dobu a různé věci se mění. Stačí se jenom projít po vlastním blogu a vidím, že ještě před pár lety mi připadaly normální jiné věci než teď. A že jsem si vážila jiných věcí. Strávit Velikonoce doma mi připadalo jako něco příšerného. Dneska si doma v klidu zevlím jeden víkend za druhým a stejně „nestíhám“ všechno pletení a malování, co bych chtěla. A to mi věřte, že chci vytáhnout ještě šicí stroj, kolovrátek a taky olejové barvy, co jsem dostala k Vánocům a pustit se do ještě velkolepějšího malování (na plátno). A taky do paličkování. Jak dlouho už mám ty kočky a řetěz rozdělané? No, hádám, že od té doby, co jsem z Brna. Takže přes deset let...

No, to jsem se trošku zamyslela nad tím, že očekávaný potomek nás upozorňuje na totéž, co si uvědomíme, třeba když se nás v okolí dotkne smrt. Že si máme užívat každého dne, protože nevíme, co bude potom. A i dnešní „špatný“ den, se může ukázat krásným, když mu dáme šanci. A nebo tím dobrým v porovnání s tím, co přijde. No nic, to je moje filozofie:

• užívej dne
• neodkládej požitek na zítřek
• a dej každému dni šanci, aby byl nejkrásnějším v tvém životě. Popř. se zeptej sama sebe, co by tomu dnešnímu dni mohlo pomoci.

V rámci jara jsem se pokusila pustit do úklidu záložek na počítači. To věčně odkládám. Vždycky objevím něco zajímavého, ale pak se mi to nechce zavřít, když to ještě nemám dočtené, doposlechnuté a nebo k tomu napsaný článek na blog. A tak se mi tu hromadí a hromadí nejrůznější materiál. Obvykle to jednou skončí tak, že vypnu počítač a on stránky neobnoví a já zase začínám s čistým štítem. A nebo jak jsem zmiňovala výše – i stránky se mohou změnit nebo zrušit a já se pak snažím doklikat někam, kde bylo něco úžasného, ale teď je tam jen reklama na jakési trubky.

Doufám, že i letos si něco zajímavého zasadíme. I když je těžké odhadnout, kolik budeme mít času na zalévání, energie na pletí a vůbec prostoru pro sklízení a případné zavařování.

Je čas přidat pohyb. Nejradši bych vyvenčila motorku. Vždycky když vidím nějakého motorkáře, zálibně se po něm dívám. Vloni jsem toho sice opět moc nenajezdila, ale letos  nenajezdím nic. Škoda. Snad aspoň pár výletíků se stihne, i když moje kondice je dost bídná. Zadýchávám se při trochu ostřejším tempu a první „túra“ z domova na autobus byla nekonečná a rozhodla jsem se, že už to víckrát neabsolvuji, protože mě kromě dýchání trápily i nohy, které mě dost bolely.

Socializujte se. To se řekne, ale jak, když se potřebuju co nejdřív nastěhovat a je toho doma tolik k řešení! Naučit se se spotřebiči, jako fakt dobře, ne že se při zapínání trouby i modlím, aby se zapnula. Stěhování se jeví trochu nekonečně. 

Pustit se do něčeho nového. Ha ha ha, to se řekne. Kde na to vzít čas? Ráda bych zkusila kurz orientálního tance pro těhotné z Kurzů pro radost, Projektové řízení na Seduo a možná bych se mohla dostat i k tomu šití bot, nebo snad nějaké malování... popřípadě napsat větvený příběh. Ale u všeho mám největší problém s časem. A teď taky dost často s únavou.

Nemáte nějaký velkodušnější nápad? Něco víc cool? A zároveň co může dělat těhotná. Už tenhle článek totiž smolím dlouho a nic moc jsem nevymyslela.

Jak být trapná (matka, babička, teta...)

Napadlo mě, že bych si mohla udělat seznam toho, co mi připadalo trapné, nebo co ostatní hodnotí jako trapné, když dělají, dělali jejich rodiče nebo známí.

Na první místo bych určitě zařadila štípání do tváří a uvítání „ty jsi ale vyrostla“. A to mě prosím nikdy nikdo neštípal, aspoň co si pamatuju. A ani neumím vysvětlit, proč mě pouhé konstatování faktu, že jsem vyrostla vytáčelo. Měli jste to taky tak? Nebo vám to dokonce činilo radost? Nebo mi to vadilo až ve chvíli, kdy jsem věděla, že jsem už určitě nevyrostla?

Dalším bodem určitě může být používání starých a již dlouho neplatných jmen a názvů. Osvědčený způsob, jak vypadat jako mimoň je říkat sousedům Kadlecovi, když se Kadlecová jmenovala paní za svobodna a teď už je čtyřicet let Nováková. A ještě lepší to je, když se o jejích dětech mluví jako o Kadlecových. Ostatně označování všech lidí v okolí pouze jmény za svobodna, i když se nám pamatují líp, je trochu mimo. A co teprve, když se zeptáte kamarádky, jak bylo vloni na dovolené v Jugoslávii?

Netvrdím, že musíte znát slovník generace alfa (narozená po roce 2010) a vědět, co je „skibidi retro mercedes“, „brainrot“, „mad lit“, „Ohio“, „Rizz“, „sigma“... ale nebejt úplnej mimoň taky není špatný. Kdyby vás ty významy přece jen zajímaly, můžete mrknout třeba na článek Skibidi ohio rizz! Porozumějte slangu svých dětí se slovníčkem generace alfa. 

Možná to dnešní mladá generace vidí jinak, ale mně připadají trapní rodiče zastávající se nebo doprovázející velké děti. Nepotřebuji, aby se mnou máma chodila v šestnácti k doktorovi, pokud tam dokážu dojít sama. A aby psala v mých dvaceti místo mě do školy, že jsem zmeškala termín zkoušky a nešlo by s tím něco udělat, to bych se opravdu cítila jako loser, pardon, chtěla jsem říct břídil. U nás se spíš razilo, že se musíte trochu „otrkat“.

Hybatel všeho

Zrovna nedávno jsem kamarádce psala do smsky, že jsem se konečně rozhoupala a objednala se k fyzioterapeutovi. Poprvé v životě. 

Nebylo to jednoduché. Odhodlávala jsem se k tomu už asi rok. Možný dýl. Občas mě totiž bolí záda, krk, šíje... tak různě. Většinou je to spíš v horní části a pochopitelně to souvisí s kancelářskou prací na počítači, případně nevhodným hrbením se u filmu, pletení a podobně.

Jenže nikdy to netrvá dost dlouho. Prostě mě jednoho dne bolí záda. Někdy je to tak na prd, že přijdu domů, nemám hlad, jenom se natáhnu a spím až do rána. V lepším případě to tím končí. V tom horším mě bolí krk ještě druhý den. Laicky bych řekla, že z toho mívám až migrény – bolí mě hlava, světlo je pro mě příliš světlé, zvuky jsou strašně hlučné, všechno mě rozčiluje, potřebuji ticho a klid. (Fyzioterapeut říká, že migrény jsou ze zablokovaných zad spíš výjimečné a zahrnují i zvracení, ale neřekl jednoznačně, že u mě to tak není.)

Někdy mám problémy s krkem a zády celý týden. Jenže... na nějaké obstřiky a tak mi to nikdy nepřipadalo. Prostě jsem se z toho snažila vyspat, protahovat si krk, masírovat (manžel to někdy umí úplně uvolnit a jindy to pomůže jen na chvilku), brát si takový nějaký ergonomický polštář...

Už asi tak před tím rokem jsem od kolegyně zjišťovala, kam chodí ona. Jenže to bylo někde po Praze a to já se vždycky ztratím a zabiju tím tak strašně času, že jsem se k tomu nikdy nedostala. 

A co si budeme povídat, taky to stojí majlant. Fyzioterapeut není na jedno sezeníčko, kdy vám řekne, jak si máte doma cvičit a nechá vás vlastnímu osudu. No, a když chce za hodinku třeba 1600 Kč a to to máte jakože s nějakou slevou, tak při představě deseti sezení se člověk celkem orosí. A rychle si hledá na youtubku cvičení na krk a doufá, že to pomůže. Občas jo.

Jenže teď čekám dítě. A jak čas plyne, začínám si jeho plynutí uvědomovat. Respektive si uvědomuju jaký je to fofr. Ještě že nejsem koza! To by bylo dítě za pět měsíců venku a to bych vůbec nic nestihla. Ale zase bych přišla o fůru otravných zážitků. No jo, holt je to něco za něco.

A jak tak koukám, jak ten čas letí, říkám si, že pak – rozuměj „s dítětem“ – budu mít asi málo času na různý „ptákovinky“, pochůzky atd. A tak mi došlo, že pokud se svých bolestí zad dokážu zbavit před porodem, bude to jednak skvělý, protože se zádama mají těhotné problémy (břicho jim mění rovnováhu), tahání dítěte může být taky pěkný sport (kámoška měla problémy se zádama až z toho)... a hlavně teď musím řešit, jak si vzít volno z práce, nebo kam nacpat doktora. Pak budu řešit, kam nacpat dítě a to je výrazně náročnější!

Postupně jsem tedy dospěla k rozhodnutí, že teď je ten nejlepší čas na všechno. Není to nic převratného, už dávno to mám napsané ve svém seznamu Velkých pravd (zde), ale je dobré si to čas od času připomínat v různých souvislostech. Někdy si totiž hloupě myslíme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď. Možná na té mateřské? Možná v důchodu? Ale ono se to vždycky nějak semele a máte ho právě tak akorát.

A skoro na všechno je ten nejlepší čas právě teď. Chcete se naučit malovat, zpívat, trénovat na maraton, nejsou žádné jiné limity než to, jestli chcete. Tímhle článkem vám chci taky ukázat, že nemyslím jen na dítě, ale i na spoustu dalších věcí. A taky na vás. A tak trochu doufám, že nebudu matka, která dokáže mluvit jen o nových vyřčených slovech a vypadlých zubech. Tak mi držte pěsti.

Do kdy jste mladí?

Minule jsem se trochu rozšoupla popisováním nekonečnosti rekonstrukce, tak si říkám, že by to chtělo dokončit ty články, o kterých jsem psala, že bych je pro vás chtěla připravit. Jdu na to, sepíšu je hned pěkně za tepla a budu je publikovat každé úterý, nebo nějak postupně, když do toho vleze nějaká aktualitka „na statku“. Třeba, jak doufám, čerstvě narozená kůzlátka ;-).

Jo, víte že dnešní mladí (asi okolo dvaceti let) považují mrkajícího smajlíka za pasivně agresivního? Asi jako když na vás v hospodě mrkne nějaký cizí člověk. No vidíte, a já to mám jako výraz hravosti, jako mrk mrk, těším se na kůzlátka. Jsou na začátku vždycky tak úžasně roztomilá, hebká a čistá. A neviňoučká. Pak začnou dělat skopičiny a štvát vás tunou věcí.

To mi ještě připomíná, jak jsme se onehdy na plese bavili, kdo je mladý. Do jaké věkové kategorie. „To je jednoduchý,“ řekla jsem. „Mladý mi připadá každý, kdo je tak cca stejně starý plus pět let.“

Spolustolovnice se zasmála, mrkla na svého manžela a říká: „Ty už jsi starej.“ Jasně, že je mezi nimi věkový rozdíl šest let. 

Do kdy si vy myslíte, že jste mladí? Nebo byli mladí?

Zeptala jsem se na to Copilota. Odpověděl: „To je zajímavá otázka! Vnímání mládí se může lišit podle kultury, společnosti a osobních názorů. Obecně se za mladého člověka považuje někdo ve věku od narození do přibližně 30 let. V některých kontextech, například v pracovním prostředí, může být za mladého považován i někdo do 35 nebo 40 let.“

Pustit se není lehké

Na instagramu jsem se proklikla na Flo (Jana Florentýna Zatloukalová), podle které občas vařím a taky odebírám její newsletter, který je opravdu inspirativní a baví mě. Někdy bych ji chtěla potkat osobně. Možná s ní i udělat rozhovor. To by byla paráda!

No nic, zpátky k mému článku. Na základě toho newsletteru jsem se chtěla podívat na její instagram, protože slibovala, že bude psát o půstu, kterým právě procházíme. Takový ten velký předvelikonoční. Týká se křesťanů, ale doporučuje se všem pod názvem velký jarní úklid.

A narazila jsem na příspěvek z Valentýna (tedy už trošku prošlý), který nebyl veselý jako obvykle: https://www.instagram.com/p/C3Unyp-s0rp/. Bylo to o tom, že jí bývalý manžel dělá naschvály, ačkoliv si slíbili, že se k sobě budou chovat slušně. A že je potřeba přestat doufat, že se to změní a smířit se s tím.

A já si uvědomila, že to mám vlastně stejně s bývalým přítelem. Byli jsme spolu fakt dlouho – můj nejdelší vztah. Ze srandy říkával, že je první, kdo to se mnou tak dlouho vydržel. Znali jsme se od patnácti let. Nejdřív jsme si psali dopisy, pak maily a časem (cca za deset let) jsme spolu začali chodit. Odešla jsem za ním do Prahy. Díky tomu se mi pak hezky stěhovalo za manželem a nemusela jsem měnit práci, takže mi vztah dal ledacos pěkného.

A právě kvůli tomu a jeho zvláštní inteligenci, kreativitě, originalitě a někdy i vtipu (občas to bylo na úkor ostatních a to nemám ráda, i když je to vtipné v určitou chvíli se mi to začalo hnusit) jsem mu stále dávala šanci, že se spolu po rozchodu budeme normálně bavit. Ostatně proč bychom nemohli být přátelé? Oběma nám prospěje, když nebudeme mít toho druhého doma. Ale z jeho strany to nějak nejde, snad ublížená ješitnost, snad nenávist, snad věří, že se mnou komunikuje normálně a přátelsky, ale mně se z jeho mailů zvedá žaludek, pokud nejsou pasivně agresivní, jsou přímo agresivní. Urážky, výčitky, vracení se k minulosti.

Dávání dalších a dalších šancí na zlepšení vztahu mi donedávna připadalo normální a správné, když jsme se znali tolik let. A taky jsem si myslela, že je úžasné mít ve svém okolí někoho extrémně chytrého, originálního atd. atd. až na to, že když dotyčný svůj um používá jen k tomu, aby mě srážel, ukazoval, že za všechno špatné v našem vztahu můžu já, ačkoliv mi kamarádky po rozchodu řekly „konečně“. 

A tak se to snažím pustit. Navzdory všem hezkým vzpomínkám. 

A odpustit navzdory všem špatným.

Heslo jara tedy je: pusťte se, nebo vás to odtáhne. Pochází z nějaké psychologické knížky, až ho najdu, povím vám to. ;-) Zatím se zkuste zamyslet nad tím, čeho byste se mohli pustit vy? Co se vás snaží stáhnout dolů? Špatným směrem. A co vám znemožňuje volně dýchat? Dalo by se toho pustit?

Každodenní šeď

šátek Powerlicious Hap

Už asi měsíc se chystám napsat článek o každodennosti. V Japonsku to prý frčí (nebo už možná zase ne), ale připadalo mi to jako zajímavé téma. Co se děje v mém běžném každodenním životě. Jak vypadá můj typický den?

Zkoušeli jste se někdy nad něčím podobným zamýšlet? Měli jste pocit, že jsou všechny vaše dny trapně stejné a život vám protéká mezi prsty? To se celkem snadno stane, když jste extrémně zavalení prací (a domů se chodíte jen najíst a vyspat), ale možná to tak je i v důchodu a na mateřské, pokud se zrovna netopíte každý den v novém problému.

Na tyhle nepříjemné pocity mě napadají dvě řešení: hledat stále něco nového, čímž jak víte, se dlouhodobě zajímám. O některých z těch věcí se můžete dočíst v mém průběžně psaném čtvrtečním seriálu. Samozřejmě to člověk může pojmout jako velkolepé obohacování, kdy navštěvuje různá divadla, kulturní akce, kroužky a podobně, ale dle mojí oblíbené knihy Tipy, triky a techniky pro trénink mozku (Snowdon Parlette) bohatě stačí, když použijete nové koření, nebo okořeníte jídlo jiným pro vás méně obvyklým kořením (Co třeba dát skořici na maso? Ve světě je to běžná věc. Nebo do jahodové marmelády přidat květy bezu – chutnalo to fantasticky, zkoušela jsem.), nebo jít do práce jinou cestou, udělat si culík nahoře místo dole, nebo uplést ve vlasech jiný cop (baví mě ten rybí, ale nudně si obvykle pletu jen ten klasický). 

Tři odstíny šedi

O tématu novosti a novinek bych mohla psát pořád, ale to není záměrem tohoto článku, tak se pojďme podívat na druhou možnost: analyzovat svůj život. Jen se podívejte jak a kde žijete. Co všechno se opakuje (a toužíte to zachovat) a co by se mohlo změnit. Jsou všechny vaše dny doopravdy stejné? Nebo jen věnujete málo pozornosti detailům?

Když cestou do práce zírám jen do svého pletení a nezvednu od něj oči (tak jako ostatní čumí do mobilů ;-)), těžko si můžu povšimnout, že venku kvetou stromy a příroda se už konečně probouzí, i když je pořád celkem chladno. Ženu-li se do kanclu, abych si už už mohla „pípnout“ přehlédnu kvetoucí magnólii s její opojnou vůní, kterou miluju. A tak dál. A tak dál. 

Zkrátka, když jsem si začala všímat, jak vypadá můj všední život, zjistila jsem, že málokteré dny jsou opravdu všední. A zrovna v těch prvních několika jsem zažila bonusová vzrušení, například jsem na Hradčanské potkala známou pletařku, kterou jsem už od Covidu neviděla. A v metru po eskalátorech běželi nejméně dva policajti s vytaženýma zbraněma kolem lidí a volali: „S dovolením. S dovolením.“ A já si připadala jako v nějaké kovbojce a vůbec mi to nebylo příjemné.

Ale abych skončila pozitivně, chtěla jsem vám na přiložených fotografiích ještě ukázat, jak může být i šedivá zajímavá. 

Mám se krásně

Po dlouhé době jsem se na chvilku potkala s bývalým kolegou. Myslela jsem si, že za půl hodiny může dost těžko vyplynout z naší rozmluvy něco extra zajímavého a inspirativního, jak se to dříve stávalo velmi často. Ale přesto vyplynulo. Začalo to už při příchodu jeho větou: „Jak se máš?“

Zcela přirozeně jsem odpověděla: „Krásně.“ A udělala na chvilku pauzu. 

Reagoval: „Tak zase můžeš jít.“ Nepochopila jsem, že to je narážka na to, že by rád nějakou obšírnější odpověď. Domnívala jsem se, že je stejně vystresovaný a uhnaných jako všichni ostatní takto před koncem roku a před Vánocemi (není zrovna výhodné, že je to téměř zároveň) a „závidí“ mi, že já jsem na tom jinak. Samozřejmě jsem si myslela, že se z jeho strany jedná o žert, protože je to laskavý a přející člověk, ale stejně jsem to hned vysvětlila.

Asi před týdnem mě napadlo, že chci být šťastnější a milejší. Navzdory všemu, co se děje. Takže ačkoliv se už mám krásně, dnešní den začal tím, že jsem posledních pár metrů dobíhala autobus a ačkoliv mě viděl (i jsem na něj mávala zářícím telefonem), zavřel spokojeně dveře a odjel. Chvíli jsem seděla a oddychovala na zastávce a klekla všemi slovy, která mi přišla na mysl. Naštěstí bylo brzy ráno a všichni, kteří by mě mohli slyšet, odjeli autobusem. Takže jsem si udělala zdravotní procházku 5 km v docela nevhodných botách (Ještě se divíte, proč nenosím ty hezké elegantní na vysokých podpatcích?)

V práci mi kolega řekl, že v jím zamluvené učebně jsou lidi. „V klidu je vyhoď,“ odvětila jsem, protože poslední dobou začínám mít s neohlášeně zabranými místnostmi docela zkušenosti, „ještě se kouknu do systému...“ Jenže ouha, oni si tu místnost zamluvili ty lidi a kolega ji dost nutně potřeboval. Měla mi to nahlásit jeho kolegyně. Tak si to musel jít s nimi sám domluvit, aby tam mohli být všichni. Snad to klaplo.

Ještě předtím a potom jsem řešila jiný problém: kolega dokončil kurz a měl mi z něj poslat certifikát, abych ho mohla zaevidovat. Jenže... zrovna tenhle dlouhatánský kurz žádné certifikáty nemá.

K tomu tu máme spoustu rozdělané práce, nedořešené dárky atd. atd. přes to všechno se mám krásně (i když někdy je to těžký). Kromě pár zásadních věcí, jako jsem zdravá, mám práci, mám bydlení, není v naší zemi válka, nemáme hlad, pes zase celkem normálně žere... se dá přece radovat i z maličkostí a taky trochu hledat ve všem něco dobrého. A tím, co nemůžeme změnit se netrápit.

Dalších pár dobrých důvodů k radosti:

• Dneska začíná víkééénd. 
• Je advent a blíží se Vánoce. Obojí je nádherná doba, kterou se snažím užívat si plnými doušky. A každý den dělat něco nového.
• Pětikilometrová ranní procházka je zdravá a hlavně jsem se vyhnula švagrové, která mi někdy s těmi svými řečmi přijde jak z kdovíjakého století. Jako by ženy byly od toho, aby jen vařily a uklízely. To mám mnohem rozumnější tchyni.
• Třeba dneska jsem si koupila v Lídlu donat s maličkými Marshmallow. Už to ani zdaleka nebylo tak dobré jako poprvé, kdy jsem se opičila po sousedovic holčičce. Zjevně je to na mě až moc sladká prasárna. Ale taky jsem koupila pomeranče – takže budeme žít zdravě a jíst ovoce a kurkumu, na kterou jsem moc zvědavá a musím si najít nějaký recept.
• A včera jsem manželovi koupila vánočku, abych ho překvapila a potěšila, protože má teď hrozně moc práce. A bude raději, když večer strávíme spolu, než když budu péct. Upeču ji třeba v příštím týdnu. Ráda bych ji vyzkoušela umotat podle Florentýny. V nejhorším z toho bude jenom nevzhledný mazanec. ;-)
• Koupila jsem si klubíčka na silvestrovské ponožky. – Tady trochu váhám, jestli je to důvod k radosti. Je to jako když si ne úplně vyléčený alkoholik dá skleničku, užije si to a zase začne chlastat. – Ale radost má. – A už žádné další nákupy. Jen...
• ... klubko ponožkovky jako dárek pro kamarádku. Ta zase bude překvapená. Ale co se dá dělat? Sama by si ho určitě nekoupila a líbit se jí snad bude.
• Taky jsem si na dnešní odpoledne naplánovala nákup dárku pro kolegyni z práce. V pondělí máme večírek, takže je nejvyšší čas. Včera (nebo dnes?) mi konečně došel e-mail s tím, co by si přála. Naštěstí nechala celkem velký prostor: něco na kreslení. Takže jsem se zeptala  v obchodě, co pořídit holce, která kreslí a maluje. Něco speciálního, zajímavého. No, skicovací linery mě přesvědčily, že pán má fantazii jako uzená makrela, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Myslím, že skicování se svého času věnovala, a když mezi fixy bude i štětec (a la brushpen), mohlo by se jí to znovu zalíbit. Samozřejmě k tomu vezmu i blok, aby se do toho mohla rovnou pustit. Mrkněte na můj blog o tvorbě, kreslím něčím podobným a zdaleka ne už jenom zentangly, i když pro mě pořád mají kouzlo. Najdete zde: kreslení fixem.

A teď tři věci, co by mohly potěšit v tomto adventním období vás:

• Pod tímhle odkazem si můžete stáhnout můj malovaný tentokrát nedatovaný diář na prosinec. Pro letošek jsem si vybrala vzor jmelí. Já osobně ho použiji v lednu, abych si prodloužila vánoční atmosféru a taky proto, že už prosincový diář mám dávno. Výjimečně jsem zkoušela tisk od konkurence a musím říct, že to je sice jednodušší jen přijít, vytisknout a v případě volnější chvilky dovybarvit, ale štve mě, že je tam málo místa.
• Ještě během víkendu publikuji Angeliky adventní bucket list, který je plný nejrůznějších radostí a můžete se jím inspirovat i vy během tohoto krásného období.
• Času není nazbyt, tak si dovolím doporučit extra rychlé pečení: Muffiny do každé rodiny od Florentýny. Recept najdete asi tak v polovině stránky, ale i článeček před tím stojí za zmínku, protože se v něm dozvíte, co všechno můžete směle nahrazovat a jak zužitkovat nejrůznější zbytky z ledničky či spíže. Testovala jsem 2x v různých obměnách a fakt funguje.

Bobřík nestěžování si

Tohohle bobříka jsem vymyslela, když už jsem nemohla poslouchat, jak si pořád stěžuju, že toho mám v práci moc. Sice to byla pravda (a je pořád), ale unavovalo to i mě samotnou. Přemítala jsem, co s tím udělám a řekla jsem si, že si zkusím jeden den nestěžovat. Nikomu, na nic a na nikoho. Ať se děje cokoliv.

Ukázalo se, že to nedokážu a ani se toho nemuselo zase tak moc stát. Prostě když už se člověk rozjede, postěžuje si rád. Asi chce, aby ho někdo politoval, nebo ho potěší, že může přijít se svou troškou do mlýna, když si stěžují i všichni ostatní. Všichni toho přece máme hodně. Možná je v tom i trocha pýchy, že zapadá. Tak jako jsme všichni znechuceni zdražováním, stěžujeme si všichni, že toho máme v práci moc a nestíháme.

Teď už se mi o tom nepíše tak docela snadno, protože už jsem se nad to povznesla. Podařilo se mi zorganizovat si pracovní i soukromé úkoly a vědět, do čeho se mám pustit jako první – ne jen co hoří, ale i co je důležité. Pro duševní zdraví mi navíc pomohl jeden neplánovaný den práce z domova, když jsem „odbouchala“ část prioritních úkolů, aniž bych se pořád nechávala vyrušovat dotazy, zda koupím mlíko do kuchyňky. Věřili byste, že mi Košík dovolil koupit jenom dva cukry? A to každý stojí 30 Kč/kg! Není to tak dávno (snad ještě letos), co jsem ho kupovala za 9 Kč (a ne, nevypadla mi jedna číslovka).

Bobříka jsem zařadila do páté skupiny, protože je tam ještě aktuálně místo. Kdybyste měli zájem, můžete si je všechny prohlídnout na níže přiložených odkazech. Ideální je samozřejmě i vyzkoušet. 

A kdybyste chtěli nějaký ten návod, jak lépe pracovat s časem, doporučuji štítek time management, kde se v brzké době objeví nové tipy. Aktuálně zahrnují 36 článků.

• Bobříci 1 – od Jaroslava Foglara
• Bobříci 2 – od Jaroslava Foglara
• Bobříci 3 – novodobější bobříci pro legraci
• Bobříci 4 – mnou vymyšlení bobříci
• Bobříci 5 – mnou vymyšlení bobříci

Nezpochybnitelný a přesto opomíjený přínos permakultury

Poslouchám úvodní přednášku RNDr. Mojmíra Vlašína (na youtube zde, ale kvalita nic moc, prostě nahraná přednáška). Hovoří o různých přínosech permakultury: pro planetu (lokální pěstování), pro lidi, pro zvířata, ale nějak mi tam chybí to, na co každý slyší. Proč nemluví o penězích? Já vím, není to takové ezo, přírodní a podobně, ale je to trhák. Stačí říct, že se bude zdražovat plyn a elektřina a všichni šílí. Hned se řeší, kde na to vzít, co by měl stát udělat atp. Jen menšina se zamyslí nad tím, zda by mohla zmenšit svou spotřebu: dávat si pozor, že zhasnu, svítit, až když je opravdu tma, topit na nějakou doporučenou hodnotu... ale u jednotlivců to ještě jde, horší je to v korporátech, tam se vesele svítí na chodbách, větrá se a přitom topí... no však to znáte. 

Každopádně pro mě jsou peníze motivací. A to docela silnou. Se zvyšujícími se cenami zeleniny se zahrádkaření stává atraktivnějším. Určitě nemám chuť si pěstovat brambory, mrkev nebo cibuli, když stojí dvacku za kilo. Ale třeba taková rajčata od 99,80 Kč do 279,6 Kč za kilo (28. 4. 2022 na Košíku) vypadají docela lákavě za tu trochu práce. 

Druhou, pro mě důležitou, předností je určitá samostatnost a nezávislost. Sice s naším pozemkem nemám představu, že bychom nemuseli zeleninu a ovoce kupovat, ale je fajn mít aspoň v některých druzích na výběr. A taky bych skoro řekla, že vlastní chutná líp. I si toho člověk víc váží.

Jasně, že mi jde taky o zdraví a ekologii: ideálně nestříkané plodiny, které neničí půdu a necestují přes půlku světa, ale zároveň mi to musí za tu práci stát. Ačkoliv si to nechci přiznat, svou roli jistě hraje i to, že je to IN. Dneska si můžete z práce domů vzít kosti pro kočky, říct, že zahradničíte, snažíte se o slow food a slow módu, kupujete bio a fandíte společensky odpovědným firmám. Naše domácnost sice jde až za hranici toho, co je „normální“ , ale to mě nijak netrápí.

Nepochopitelné jsou pro mě „matky“, co chtějí pro své děti jen to nejlepší. Už mi to začíná znít jako nadávka. Tajně doufám, že až budu mít jednou dítě, budu „normální“, nebo možná spíš nenormální, těžko soudit, co je a co není normální. Nemám žádnou statistiku toho, kolik žen (nebo celých rodin) přejde na bio, začne se zajímat o přírodu a vůbec o vše jen proto, že mají dítě a chtějí, aby vyrůstalo v hezkém světě. Vždycky na to koukám s vytaženým obočím. O vaše zdraví vám začne jít, až když máte dítě? Co jste probůh do té doby dělaly? No, nic. Možná je lepší, že to některým dojde později než nikdy. 

Pravidlo prvního dne

Vzpomínám si, že jsme se ve škole učili o právu první noci. Ale nikdo nám nic neřekl o pravidle prvního dne.

Právo první noci mělo ve středověku spočívat v tom, že se o svatební noci svých poddaných mohl pán jako první vyspat s nevěstou (pannou), teprve poté byl na řadě ženich. Ačkoliv je toto právo velmi známé a využité v mnoha uměleckých dílech, nebylo pořádně doloženo historiky a dost možná ani neexistovalo. Tedy alespoň v Evropě, kde bylo díky křesťanství uznáváno panenství jako nejvyšší čistota a monogamie jako jedna z předních hodnot. Kromě toho by si pán zbytečně vytvářel další a další nepřátele, což pro něho nebylo zvláště výhodné. Takže je dost možné, že se jedná spíš o smyšlenku. 

Na rozdíl od nás to v některých kmenech uplatňovali, protože tamější vládce měl přinést budoucím manželům štěstí a tímto způsobem je požehnat.

Ať už to s právem první noci bylo jakkoliv, u nás rozhodně funguje pravidlo prvního dne. Ověřila jsem si to hned včera. Jakmile dám na stůl nový ubrus (i starý a flekatý, jen čistě vypraný), hned první den na něj někdo něco kydne. 

Objevila jsem ještě doplňující pravidlo: Pokud manžela na nový ubrus upozorním, či zmíním, že granátové jablko, třešně či borůvky jsou rizikové, zaručeně to na stůl vybryndám já!

Návštěva kamarádky s dítětem

V sobotu jsem měla zajímavý a netradiční program. Byla jsem navštívit kamarádku, která má miminko. Teda pokud se tak ročnímu dítěti ještě říká. Trochu jsem v rodince nedávala pozor, a hlavně mě to nezajímalo. Nejhorší písemka, jakou jsem kdy zažila, co si pamatuji, byla z jednotlivých stádií těhotenství. Dodneška je mi úplně fuk, jestli má už miminko vidět nožičky, ručičky nebo pinďourka v druhém nebo třetím týdnu nebo měsíci. Přijde mi, že je mi tato informace úplně k ničemu. Navíc to jde snadno dohledat. A až to bude, tak to bude. Ale to jsem trochu odbočila. Stejně neužitečné mi připadá rozlišení na novorozence (do 6 týdnů), kojence (do 1 až 1,5 roku), batole (až 2,5 roku), předškolní věk (do 3 až 6 let) atd. Zdroj: Wikipedie mi ani výraz „mimino“ nenašel, tak pak se v tom vyznejte. 

Holčička se mi velmi líbila. Upřímně mě to překvapilo, protože jsem si myslela, že mi zajímavé připadají až děti, které samy chodí (a mluví a je s nimi sranda). Ale i batole lezoucí po čtyřech už není tak kulaté jako většina miminek v kočárkách, která neshledávám pěknými. Obecně na děti vážně nejsem, takže jsem zvědavá, jaké to bude, až budu mít jednou vlastní. 

Předpokládám, že se můj přístup k nim změní (nebo aspoň k vlastnímu) stejně, jako to bylo se psem. Teda doufám! Obecně se dá říct, že mi připadá dítě hodně podobné psovi, nebo pes dítěti. Novopečené matky to samozřejmě nechtějí slyšet a pár rozdílů se najde, ale taky dost podobností:

• Po obou musíte uklízet hovínka. Tím bych začala, protože je to nejmenší zábava. 
• Další taková trochu přítěž je, že se jim musíte věnovat. Vyžadují váš čas a hlavně pozornost. To sice může být otravné a pro nezúčastněné často nepochopitelné (celej den dítě za zadkem, žádný čas na čtení nebo šití, brrr), ale pro majitele je to leckdy slast. Dívat se, jak váš miláček sladce spinká (úplně stejně jako všichni ostatní, ale vám se to líbí jen u něj), fotit ho, mazlit se s ním a hrát si s ním. 

• 

  Zákaz vstupu dětem

  Pořád musíte dávat pozor, jestli nedělá něco, co nechcete. Dítě všechno ochutnává – zvědavost je známkou inteligence, aspoň si to myslím – osahává a shazuje na zem, leze někam, odkud může spadnout, no a pes taky občas žere, co nemá, nebo si vleze na místo, kde nechcete mít psí chlupy.
• Musíte ho vzít s sebou na dovolenou, nebo řešit, jestli se o něj někdo zvládne postarat, a taky jestli vám bez něj nebude smutno.
• Když už ho tedy berete s sebou na dovolenou nebo výlet, musíte na to myslet předem při plánování. Potřebujete spoustu věcí, na některá místa se nedostanete (někam nevyleze a někam by měly mít děti vstup zakázaný – třeba řvoucí na prohlídku zámku) a jinde zase budete zažívat další komplikace: teplo u moře. Když nad tím přemýšlím, bylo by fajn mít hotely a pláže, kde by byl kromě zákazu vstupu se psy i zákaz vstupu s dětmi. Mohlo by to vypadat třeba takhle nějak. Škoda, že mě to nenapadlo před pár dny, byl by to hezký apríl. :-)
  

Článek má být veselou úvahou, fejetonem, takže pokud jste nabyli dojmu, že si vaše děti chci dát na česneku, tak ne, nechci. Radši s rozmarýnem.

Úvaha o Rozruchovi a vánoční čeština

Včera jsem ve vánočním deníku (č. 2) psala o Rozruchovi, chlápkovi s takovou menší úchylkou na zeměpis. Leckdo se mu asi pošklebuje, ne každý s ním chce trávit delší čas, protože má sklony vyptávat se, jestli víte to nebo ono, ale když se nad tím zamyslíte, je to vlastně hrozně smutné, ne? Je to tak trochu jako se vším ostatním: buď to můžete brát z té špatné stránky (že je to trochu otravné), nebo z té lepší: máte před sebou neuvěřitelného odborníka na nějakou problematiku (i kdyby to byla sebevětší kravina) a můžete se zadarmo a snadno dozvědět hromadu úžasných věcí. Třeba, že existuje řeka zvaná Moravská Sázava. 

Dobře, tak tím jsem vás zrovna neohromila, zkusím to znovu. Co kdybyste se ho zeptali na váš rodný kraj? A on vám o něm s nadšením vyprávěl, co je tam za nejníže položenou vesnici, nejvyšší kopec, nejdelší řeku...? Nebylo by to přece jen zajímavé? Nebo by vám mohl navrhnout skoro celou vaši příští dovolenou v Čechách pro případ pokračování restrikcí s Covidem?

A to je jenom první pohled. První inspirace a zamyšlení. Když vyzkoušíte aktivní naslouchání, procvičíte si úžasnou dovednost, kterou využijete i doma (a manželka to jistě ocení), i v práci, když vám bude šéf zadávat úkol a vy ho hned napoprvé uděláte správně. Což mě přivádí k takové malé odbočce, že si mi zrovna nedávno jeden známý stěžoval, že mu řemeslníci v bytě udělali skoro všechno špatně. A když se divil, proč je sifon jinak, než má být, protože se mu tam pak nevejde šuflík, který už má objednaný. Proč prostě nerespektují pokyny architektky, které jim poslala e-mailem, dozvěděl se, že maily nečtou.

Druhý pohled je směrem na vás. Nejste taky trochu Rozruch? Nebo nechtěli byste být?

Přemýšlela jsem nad tím. A myslím, že já asi v něčem jsem. Možná taky občas cpu lidem téma, které mi připadá nesmírně zajímavé (jako zeměpis a mapy onomu pánovi) a možná je to ostatním úplně buřt. Možná chtějí zůstat blbí a nevzdělaní, podobně jako já v zeměpise. Teda, ne že bych chtěla zůstat blbá, ale připadá mi, že nezáleží na tom, jestli vím, kolik má ČR krajů a okresů, který je největší, kolik jich souvisí se Slovenskem (jsou to tři), kde pramení která řeka a kam teče. Můžu si to přece najít v mapách.

Jenže úplně stejně nedokážu pochopit, jak je někomu fuk čeština. Vždyť přece nemůžete jen tak říct na Mělníku nebo na Mělníce a nevědět, které z toho je správně? A tak mi udělal radost článek Vánoce bez pravopisných chyb aneb Píšete správně vánoční přání?

A tak mě napadlo, že tu taky udělám takový maličký přehled, i když už to nejspíš všechno víte z mých dřívějších článků:

• Vánoce (takhle a ne jinak asi od roku 1993!), stejně jako Velikonoce, je to název svátku,
• vánoční pozdrav, pohled, přání,... vždycky s malým,
• Štědrý den, Štědrý večer je to název,
• štědrovečerní,
• Ježíšek = malý Ježíš, Štědrý den, např. dárky mi přinesl Ježíšek,
• ježíšek = nadílka/vánoční dárek, asi bych nepoužívala, připadá mi to jenom matoucí,
• silvestr = pokud to není jméno muže, je to s malý písmenem! Je to divný, zvykám si na to každý rok znovu, ale je to tak. 
• Nový rok = pouze den 1. ledna, takže na vycházku jdu na Nový rok, ale přitom je 
• novoroční,
• nový rok přejete někomu celý příští rok,
• pečicí plech, přípravek, papír (krátké je to první, protože ta věc neumí péct sama, platí i pro jiná záludná slova, s dlouhým by bylo kdyby to byla babička pečící buchty, najdete zde).

Když objevíte nějaký další češtinářský špek, neváhejte mi ho napsat do komentářů. 

Jedenáct let jako by kamenem dohodil

Původní záměr nebyl hloubat nad tím, jak ty roky rychle letí... ale to asi není u nikoho, kdo nemá sebemrzkačské choutky. Jen jsem se dívala na statistiky blogu a přemýšlela, které články jsou nejnavštěvovanější. Proč asi?

Byl mezi nimi i tenhle Mentální mapa – Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? z roku 2010. Název mě pobavil. Ano, už vážně přes deset let hloubám nad tím, jak být šťastnější a hlavně jak se dostat z chvilek, kdy jsem smutná, nešťastná, nebo jenom „ne šťastná“. Už jsem k tomu přečetla nějakou tu literaturu, strávila spoustu času hloubáním a aktuálně studuju zdarma kurz na Courseře: A Life of Happiness and Fulfillment od Indian School of Business, jehož lektorem je Dr. Rajagopal Raghunathan, kterému potají říkám Rajesh Koothrappali ze seriálu Big bang theory, protože má vážně podobný přízvuk pro mě středoevropana se špatnou angličtinou.

Můj soubor o štěstí už nejspíš znáte (najdete ho zde). Já se na něj dívám opakovaně a velmi ráda, protože si vždy připomenu něco užitečného, na co jsem v rámci trápení se zapomněla.

A to vtipné? Přece že mi dělají radost pořád ty stejné věci. Kromě smyslů: jíst/pít něco dobrého, hladit kočku, cítit libou vůni, ale také soustředěnost, nebo jak se dnes říká všímavost (mindfulness) = být teď a tady, myslet na to, co právě dělám. A často taky to, že jsem vděčná za to, co mám, místo toho, abych se trápila tím, co nemám. Občas i víra v to, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

No uvidíme, co bude za dalších deset let...

Ještě by to chtělo nějakou radu na závěr, ne? Do svého bullet journalu jsem si na zadní stranu výrazně napsala: 

Jakou maličkost mohu udělat, 

abych se cítila o trochu líp?

A taky:

Máme pod kontrolou svou reakci na to,

co se nám přihodí.

I když nemáme kontrolu nad tím, co se nám přihodí.