pondělí 27. března 2017

Z meditačního deníku 1

Před týdnem jsem vás v článku Měsíc pozorování myšlenek nabádala k tomu, ať si denně vyzkoušíte pětiminutovou meditaci. Tedy pokud se tak dá nazvat to, že sedíte a sledujete (se zavřenýma očima), co se vám honí hlavou.

Pro mě to bylo celkem těžké – i když se jednalo o pouhých pět minut – protože mě frustrovalo, že si nemohu poznamenat to, co mě napadne, a připadalo mi nevhodné se na to soustředit a udržovat to v mysli po celou dobu, než zazvoní budík a budu moci otevřít oči. Pak bych totiž nesledovala svoje myšlenky, to, co se mi honí hlavou, ale pouze se soustředila na tu jednu jedinou, i když možná i to by mělo smysl.

Ze zvědavosti jsem si začala psát meditační deník. Jenom tak na obyčejný bílý papír, který pak vložím do svého deníkového šanonu (úžasná věc – proč jsem takhle nepsala deníky dříve?) jako další mírně samostatné knihy (třeba Knihu ocenění – o té opět za týden). Kurzívou jsou uvedeny doslovné citace.

1. den, 1. března 2017
Nekonečných pět minut bylo nakonec dvanáct! Neměla jsem nastavenej budík a bála se, že otevřu oči dřív. Utěšovala jsem se, že se příjemně vyhřívám na sluníčku, nic se mi neděje, tak pěkně seď!

Hlavou se mi honily myšlenky na tisíc věcí – od prostudování nové kuchařky na RAW jídlo (= syrové), kterou jsem včera neprostudovala, ačkoli jsem to měla v úmyslu, přes věci pracovní – ... – až po pletení a přemýšlení, co mám právě nahozeno na jehlicích číslo tři, které bych ráda využila k pletení šátku Ble. Je na nich Stephenův podzimní KAL Buildings Blocks Shawl, (viz např. článek Stephenův Mystery KAL – poklad za 20 Kč i s fotkou) který mě moc nebaví, protože je dost rutinní a nekonečný.

... Myslela jsem i na to, že bych mohla denně cíleně přemýšlet nad disertací, ale jednak nevím, jestli je to dovoleno – myšlenky by se měly sledovat, ne ovládat, a jednak mi to nešlo, protože mě nic nenapadalo. A samozřejmě jsem byla frustrovaná, že si u toho nemohu psát a měla obavy, že zapomenu to, co mě napadne. 

Naopak se osvědčilo narovnat si tělo, vypnout prsa, stáhnout dozadu ramena, uvolnit obličejové svaly... Představovat si = vizualizovat, jak mi slunce vyhlazuje obličej --> nikdy nebudu mít žádné vrásky, a zpevňují se mi svaly kolem páteře. Jak je mi krásně teploučko.

Naproti tomu snaha počítat do šedesáti za každou minutu skončila zoufalstvím u třicítky! Zdálo se to nekonečné!!! Ještě jsem si tak dovedla představit, že bych stejným způsobem počítala pletená oka. To by mi pak šlo „meditování“ mnohem lépe. A někdy se u toho myšlenky taky dost volně prohánějí. A pak jsem si vzpomněla na Dickensovo dílo, o kterém jsem četla v Holmesově učednici. Ženská tam plete a nějak to souvisí s vraždama. Chci si to přečíst. Google napovídá, že se jedná o Příběh dvou měst s paní Defarge. Doma zkontroluju a napíšu si do seznamu knih k přečtení. Dokonce to bude patřit i do Literárního vzdělávání.

pondělí 20. března 2017

Měsíc pozorování myšlenek

Nezáleží na tom, jak moc mě znáte nebo neznáte, pokud nejste na mém blogu poprvé, musím vám být jasné, že já a meditace rozhodně nejdeme dohromady. Přátelé či známí mě popisují jako hyperaktivní (aniž by znali přesný význam toho slova), divoženku, živel a podobně. Prostě stále spousta energie, usměvavá, neposedná... Na druhou stranu umím být i trpělivá, o to nejde, ale jen tak sedět a dokola blekotat „Óóóóóóóómmm,“ to opravdu není pro mě. Ale meditace není jenom o tom...

Definitivně mě ke zkoušení meditovat přivedl Pavel Moric. Jak překvapivé, když stále chodím na jeho přednášky, koukám na denní tréninky a tak dále. O přínosech motivace dnes už nikdo nepochybuje. Kromě duševního zdraví, by měla být schopná „vylaďovat“ i krevní tlak a další věci, se kterými si moderní medicína moc neví rady = dostanete prášky a ty budete brát do smrti, ale o tom tu teď psát nechci. Zatím chci psát jenom o své zkušenosti...

Byl to pátý denní trénink. Poznamenala jsem si na pět minut denně se zastavte. Seďte rovně, se zavřenýma očima. Můžete mít nutkavý pocity, myšlenky. Přínos? Pět minut budete pánem svého těla. Stanete se pozorovatelem své mysli a budete objevovat, co všechno vyrábí, co všechno vám v té hlavě pořád kecá... To mi připomíná, jak nám někdo na jedné přednášce, možná to byl Karel Červený, říkal, že máme v hlavě Huga. To je ten prevít, co vám říká všechny ty hnusné věci o tom, že něco nedokážete, že jste oškliví, že na to nemáte, že (bla bla bla)... a že ho máte zahnat pozitivníma myšlenkama, ale k tomu zase jindy. (Nějak nevím, jestli tyhle články patří ještě sem, nebo už na Angeliku čarodějku – jsou to metody a nápady, které by mohly pomoci, ale na druhou stranu nejsou nijak obtížně měřitelné, myslím... Uvidíme časem.)

Denně se vám v hlavě vyklube údajně čtyřicet až šedesát tisíc myšlenek – zajímal by mě zdroj, odkud všichni to číslo berou – ale zatím tomu klidně věřme, protože podstatné není číslo, nýbrž to, že si většiny svých myšlenek doopravdy neuvědomujeme. Něco nám proletí hlavou v podstatě pokaždé, když se na někoho podíváme. Ale nejsou to myšlenky vycházející z pozorování typu: ta dáma v červených šatech má klobouk, ale rovnou hodnotící soudy: ten klobouk je ale ošklivě křiklavě červený, ta má určitě nějakou vadu, že tak šmajdá, proboha, od kdy se nosí takhle nemoderní klobouky, nebo jé ten je krásný, to by mi ten můj nikdy nekoupil... Kdysi jsem se zkoušela jenom dívat a nehodnotit a nebylo to nic lehkého, hned člověk říká: hezké, ošklivé, voňavé, páchnoucí... a už to jede.

Netradičnost této meditace spočívá v tom, že pozorujete svoje myšlenky, obvykle je  totiž vypuzujete z hlavy a snažíte se v ní mít prázdno. Než vám povím, na co jsem myslela, a jaké to bylo, můžete si to zatím zkusit sami. Máte na to týden... Tak ať to jde. :-)

čtvrtek 16. března 2017

Laurie R. Kingová: Holmesova učednice (****)

Dostala se mi do rukou pořádně tlustá kniha (412 stránek) z pera Laurie R. Kingové nazvaná Holmesova učednice aneb Královna v ohrožení, v originále (přece jen se teď učím anglicky tak musím trénovat na každém kroku) The Beekeeper's Apprentice Or On the Segregation of the Queen, vydaná v New Yorku v roce 2005, ale přeložená (Alžbětou Lexovou) a vydaná v nakladatelství Argo až v roce 2016. Pro zvědavce ISBN je 978-80-257-1807-0. Ale to není všechno. Největší peckou je, že spisovatelka už o Marry Russelové, která se setkala v roce 1915 se Sherlockem Holmsem, jemuž bylo teprve padesát a ne šedesát, jak uvádí dr. Watson ve svých spisech, napsala knih rovnou několik. Nejnovější vyjde 13. června 2017 a bude mít název Lockdown: A Novel of Suspense Hardcover.

Blog Marry Russel najdete zde: http://maryrussellholmes.com/. Podle názvu Marry Russel Holmes soudím, že si ji Sherlock buď vzal, nebo adoptoval, vzhledem k tomu, že když se poznali, bylo jí teprve patnáct! Ale byla chytrá a emancipovaná... popravdě, tohle jsme my ženy tak trochu v příbězích o Holmesovi potřebovaly! Ženu, která se mu vyrovná intelektem a bystrým mozkem, všímavostí a důvtipem.

Než se budu věnovat obsahu knihy (označeno třemi hvězdičkami z obou stran pro ty, kteří by chtěli číst sami, aby nebyli zklamáni vyzrazeným dějem), musím si postěžovat na obvyklý nešvar v mnoha knihách a to uvádění v záhlaví jména autorky a název knihy. Tato praktika mě nesmírně rozčiluje, protože se jedná o zcela nadbytečný text, který nic neříká a navíc je umístěn tak provokativně, že si jej čtenář s otravnou pravidelností čte stále znovu a znovu. Záhlaví má sloužit pro orientaci, tedy název díla a jméno spisovatele v něm má opodstatnění pouze v případě, kdy se kniha skládá z více děl od více autorů.

***
Začátek knihy je řekněme holmesovsky klasický – autorka připouští, že se nejedná o její dílo, ale o rukopisy jisté M. R. H., které vydala pod svým jménem z čiré spisovatelské frustrace, že zrovna nic vlastního napsaného neměla. A které jí přišly v podezřelé truhle. Pro neholmesology jen vysvětlím, že se jedná o typický způsob v „nových“ knihách mimo kánon od Doyla.

Četla bych stále a stále. Hrdinka má příjemně lidskou povahu. Rozhodně není dokonalost sama – je příliš hubená, vysoká, nosí brýle... taky trochu držkatá a nesnáší svou tetu, která se ji snaží oškubat o dědictví po rodičích.


A jeden poznatek z pracovního týdne: Den dokáže být neuvěřitelně dlouhý a čas se nepříjemně vleče, když máte rozečtenou detektivku a nevíte, co bude dál.


Za týden kniha přečtená a už bych chtěla další... bohužel zatím česky není a určité drobné výtky bych vůči autorčině textu měla...


A teď už k tomu obsahu: Marry Russelová se narodila 2. ledna 1900 v bohaté americké rodině. Tak trochu vlastní vinou je sirotek. Když se v autě pošťuchovala se svým geniálním bratrem, její otec se na ně otočil, ať toho nechají, a střetl se s protijedoucím vozidlem. Jejich auto se roztočilo, ji to vymrštilo okýnkem ven a auto spadlo z útesu a vybouchlo. Nic z nich nezbylo. Ona se zpočátku chtěla zabít, ale psycholožka jí řekla, že tím by světu neprospěla, a tak se snaží nahradit svého geniálního bratra mimo jiné i studiem na Oxfordu a pak také u Sherlocka Holmese, kterého náhodou objeví při procházkách po Sussexu, kde žije u tety.


V knize jsou popsány tři případy. První se týká uloupené kasičky z obchodu, druhý únosu malého děvčátka a třetí největší představuje útok přímo na Sherlocka Holmese a Marry Russelovou. Řekla bych, že tomu něco chybí, takový větší emocionální náboj, zděšení ze skutečností, které vyvstaly... celkově se mi příběhy líbily, ale čekala jsem nějaké propojení mezi krádežičkou, únosem holčičky a osobním útokem dcery Moriartyho, která je učitelkou matematiky Marry.

Holmes pohlédl na mě, Mycroft na něj a já s uspokojením sledovala provázek ve svých dlaních jako Madame Defargeová své pletací jehlice. ... Madam Defargeová je záporná postava z Příběhu dvou měst od Charlese Dickense, jež si pletením připomíná jména lidí, kteří mají být zabiti (pozn. překl.). (str. 232)

Je-li sama, byť opatřena hojnou potravou a v temperatuře nejpříznivější, hyne v několika dnech ne hladem nebo zimou, nýbrž samotou. (str. 315 o královně včel)

A co mě opravdu zaujalo byl Cockneyský rýmovaný slang: Slang cockney se neustáloe vyvíjí a denně vznikají nové vazby. Jeho princip je prostý - k určitému slovu se najde dvojice vzájemně souvisejících slov, která se s vybraným slovem rýmují. Může se jednat o ustálené slovní spojení či klidně i jméno celebrity. A aby cockneyövé nežádoucí posluchače ještě víced zmátli, často z páru vynechávají právě to slovo, které se s původním pojmem rýmovalo. Šifra se dále může komplikovat tím, že původní slovo nejdříve mluvčí nahradí slangovým výrazem a tomu teprve potom přiřadí rým. Holmes obdržel text: Levák vzkazuje, že do města dorazili šviháci, co maj plný trepky, a kuličky cvrnká štěně. Šviháci se rýmuje s cizáci, trepky, tedy jiným slovem pantofle, znamenají, že mají plné šrajtofle. A jejich šéf je štěně – ke štěněti patří fena, tedy žena. (str. 323)
***

A pro zájemce uvádím jmenný seznam všech knih o Marry Russelové:
  1. The Beekeeper’s Apprentice (v češtině: Holmesova učednice aneb Královna v ohrožení), doslovný překlad by ovšem byl Včelařův učeň,
  2. A Monstrous Regiment of Women (v češtině: Hrůzná vláda žen),
  3. A Letter of Mary (v češtině:Případ Máří Magdaleny),
  4. The Moor (v češtině: Přízrak na blatech),
  5. O Jerusalem,
  6. Justice Hall,
  7. The Game,
  8. Locked Rooms,
  9. The Language of Bees,
  10. The God of the Hive,
  11. Beekeeping for Beginners,
  12. Pirate King,
  13. Garment of Shadows,
  14. The Mary Russell Companion,
  15. Mary's Christmas,
  16. Dreaming Spies,
  17. The Marriage of Mary Russell,
  18. The Murder of Mary Russell,
  19. And other stories of suspense,
  20. Lockdown: A Novel of Suspense Hardcover.
A ještě Echoes of Sherlock Holmes : Stories Inspired by the Holmes Canon.


                                      neděle 12. března 2017

                                      Kde brát čas?

                                      Přiznávám, že by to po dlouhé době chtělo zase článek. Aspoň malý a aspoň jeden týdně. Já vím. Ale kde na ně brát čas? 

                                      Můžete říct, že když jsem tolik posedlá pletením – v poslední době fakt jo, a mám toho tolik rozdělaného... ale i dopleteného, musím mít čas i na psaní. Ale není to tak snadné, plést totiž můžu cestou na zastávku, na jezdících schodech, ve metru, při čekání na tramvaj, v tramvaji a pak ještě případně cestou do práce. Ale to už většinou nedělám, maximálně nějaké to dokončení řady, abych si mohla snadno poznamenat, kde jsem skončila. 

                                      Když pak večer přijdu z práce poté, co jsem se věnovala disertaci, i když si zapnu počítač, většinou už ze mě nic rozumného nevypadne. Škoda, mám toho plnou hlavu, co bych vám chtěla sdělit. A tak to zkouším aspoň takto, o víkendu.