Něco nového 5 (v září)

Po 23. 9. Vypáral se mi šátek Sudden Bliss od Kristina Vilimaite. Byla jsem pořádně naštvaná, protože jsem ho pro vás nestihla ani vyfotit. A hlavně proto, že nahodit zpátky brioche mi tentokrát přišlo jako nadlidský úkol. Asi to bude tím, že pletu z krajkové příze, takže to je takové příšerně tenoučké. Později se ukázalo, že vlastně bylo super, že se to stalo, protože jsem ho mohla nahodit ještě jednou a lépe. Teď mám i ten začátek opravdu krásný – brioche je asi lépe plést trochu volněji.

Út 24. 9. Vyrazila jsem na aikido, i když se mi moc nechtělo. Hodina s jo (tyčí) byla celkem vtipná, protože mi to vůbec nešlo a ještě ke všemu jsem cvičila se stejným šmudlou, jako jsem byla sama. Vůbec mi nedošlo, že se nestřídají nohy a cvičí se jenom na jednu stranu, takže pak mi to nevycházelo. Druhá hodina už bylo běžné cvičení a na třetí jsem nešla, protože už jsem byla celkem unavená (a hladová).

St 25. 9. Koupila jsem si focacciu, něco mezi chlebem a pizzou, s vajíčkem a rajčaty. Kupodivu to byla velice chutná večeře. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem se ji kdysi pokoušela péct (výsledek už si nepamatuji – myslím, že trochu nuda. Setkání s bývalým přítelem a dělení věcí bylo trochu dramatické, i když mírumilovné.

Čt 26. 9. Dostala jsem od kolegyně doma pěstované zelené papriky s tím, že by mi měly „dojít“. Pochází z těch sazeniček, které jsem jí darovala v létě. 

Na kurzu šití jsem pracovala s overlockem. Dodělávaly jsme ucha k jednoduché tašce přes rameno.

Seděla jsem skoro hodinu před domem na batohu, protože jsem si zapomněla klíče, a pletla si. Kupodivu to bylo celkem příjemné. Koupila jsem si na doporučení prodavačky křenové chipsy. A byly vážně dobré, i když křen jinak nejím. (Jedla jsem je při čekání na klíče.)

So 28. 9. Vyrazila jsem na pouť, ale najednou jsem se dozvěděla, že bychom mohli jet na kešku. Fungl novou! Teoreticky bychom mohli být mezi prvními třemi zalogovanými (blázny). Takže fofrem do auta. Na oběd nebyl čas, protože by nám ji někdo mohl vyfouknout. A hurá do lesa. Cestou na kopec jsme viděli paní s košíkem. Že by rostly houby? No, nebyl čas se zdržovat. Ale pak se před námi objevily: první, druhá, třetí... malé pevné se světlými kloboučky, ale i větší – vhodné na řízky. Odlovení bylo lehce komplikované v tom, že nám sice kolem projíždějící cyklista prozradil, že první už nebudeme, ale že tam po něm ještě nikdo nebyl. Nicméně se v keši nacházela různá CVG kolečka a ta pro první tři lovce jsme tam nenašli, takže to bylo takové trochu zvláštní. Nicméně v logbooku nikdo další nebyl. Takže teď netrpělivě sledujeme webovku, jestli si někdo další kešku zaloguje. Cestou zpět jsme se dali do sbírání hub. Opakuji sbírání, nikoliv hledání, protože toho nebylo třeba. Tašku, kterou jsme měli s sebou, jsme naplnili raz dva a ještě smutně přihazovali další kousky, které nám bylo líto tam nechat. A večer byly ty řízky. Recept najdete na mém blogu o vaření zde.

Něco nového 4 (v září)

Po 16. 9. Poprvé v životě jsem si fotila selfie (ani nevím, jak se to píše). A udělala jsem to proto, že jsem si chtěla vyfotit malé kotě, kocourka, ale nebylo jak, protože buď byl ve tmě nebo v mojí náruči.

Něco nového 3 (v září)

Po 9. 9. Kamarád mě pozval na oslavu 10. výročí Národní technické knihovny v Dejvicích, s nímž byl spojen i koncert Tata Bojs. Musím přiznat, že mě zaujaly zvláštní kresby rumunského výtvarníka Dana Perjovschi, které jsou v Hale služeb na stěnách. A vtipné bylo, jak řekl, že pokud si myslíme, že by je zvládlo nakreslit kterékoliv malé dítě, máme pravdu, ale že my (dospělí) toho schopni nejsme.

Út 10. 9. Na tradičním pletařském setkání (na němž jsem už dva měsíce nebyla) v kavárně Pointa na Hradčanské jsem si pořídila dvě zbrusu nová klubka: Susurro od Malabriga. Nechutně krásná, lesklá a hebká. Složení? 50 % hedvábná moruše (Mulberry silk), 25 % merino vlna a 25 % len. Je to jednonitka tloušťky DK / Sport. Prý se ke mně hodí odstín Bobby Blue, tak jsem si ho vzala. A taky Chrysocolla, který se ke mně prý vůbec nehodí, a taky se nehodí k Tigers Eye, ale mně společně připadala klubíčka dokonalá. Možná z nich bude svetřík, ale to ještě budu muset nějaké dokoupit, protože jedno klubko má jenom 297 metrů. Doporučené jsou jehlice 3,75 až 4,5 a vzorek 21 až 28 ok na 10 cm. 

St 11. 9. Byla jsem na aikidu, což je dost zvláštní, protože ve středu nechodím. A tak mě překvapilo, že měl hodinu Bohouš. Šla jsem nakonec jenom na jednu, protože jsem se ještě necítila tak docela fit po tom víkendu (padesátce), ale i tak to bylo zajímavé. Má samozřejmě jiný styl než Ondra. Několikrát nám připomněl, že chceme-li se rychleji posouvat vpřed (rozuměj víc toho umět), musíme cvičit pomaleji. A ještě pomaleji. Dělali jsme Yokomen uchi, který budu mít příště na zkouškách. Jak ikkyo, tak irimi nage.

Čt 12. 9. Na druhé hodině šití se ukázalo, že šití velice jednoduché tašky je složitější, než člověk předpokládal. Je potřeba koupit dostatečně velký kus látky, vymyslet si rozměry 37 cm x 41 cm, pak přidat něco na záševky (2 cm po stranách a 6 cm na výšku). Vystřihnout obdélník ve správném směru po látce a správně velký. Najít na odstřižku správnou délku rovného stehu i entlu. Oentlovat všechny okraje obdélníku, založit vrchní část (těch 6 sm), sešít okraje tak, aby vrchní části padly krásně k sobě, pořádně prošít spoje nahoře u okraje – lze čtyřikrát přejet sem a tam a přitom se otáčet kolem jehly, aby člověk nemusel couvat. A uši budeme dělat příště. Každopádně to bylo velice poučné. Aby člověk věděl, že sice šití jde rychleji než pletení, ale taky to není za pět minut, když to má vypadat pěkně. Na večer jsem si koupila červený burčák a byl dokonale sladký. 

Pá 13. 9. Pátek třináctého mi obvykle nosí štěstí, dnes se ale asi nic mimořádného nepřihodilo. Ochutnala jsem nivu s medem. Prý to tak jedí Francouzi. Vypadalo to divně a trochu děsivě. Ale ve výsledku to bylo docela dobrý. Med trochu zjemní chuť nivy. Vyrazila jsem na dnešní trénink aikida s Philippem Gouttardem (plánuji samostatný článek). Už jsem na něm byla vloni... aha, tak dokonce to bylo letos v lednu. Zmínila jsem to v článku Lednový deník 2019. Nahodila jsem šátek Sudden Bliss od Kristina Vilimaite (psala jsem o něm zde).

So 14. 9. Vyrazila jsem s přítelem na 30. ročník Krajkářských dnů v Annabergeru (plánuji samostatný článek). Zjistila jsem hned několik věcí: 

• občas se chytrý mobil vážně hodí (třeba jako navigace a stejně tak by se dalo jet podle ukazatelů, protože z Prahy je to snadná cesta),
• občas vám nepomůže (když si doma dostatečně nepřipravíte, kde najdete nějaký obchod s klubíčky, nebo muzeum, takže se nakonec stejně musíte zeptat),
• některý lidi odmítají mluvit jinak, i když jim evidentně nerozumíte,
• Němci jsou příliš slušní: až když na mě divně zírají a ptám se – vlastně úplně zbytečně, když mi to paní při vstupu dovolila – jestli můžu fotit, řeknou mi, že ne. Nechápu, proč to neřeknou rovnou, klidně taky slušně: prosím nefotit. Nebo se dá ukázat na cedulku, kterou tam někteří mají a já ji přehlédla.
• Ve dvou je výstava vždycky lepší. Zvlášť když ten druhý tomu rozumí, nebo se o to zajímá. A tak jsem mu dávala hádat, jaký je rozdíl mezi polohodem a plátnem a podobně. Těšila jsem se na strom z listů – upaličkovaných různými lidmi – byl opravdu pěkný! Navíc bych nejspíš přehlédla celá dvě patra, kdyby tam nebyl!
• I když si nic nekoupím, může být výlet báječný.

Ne 15. 9. Pro změnu jsme vyrazili do Litoměřic na výstavu Zahrada Čech 2019. Bylo to super. Něco jsme si i koupili. (Jako obvykle plánuji samostatný článek.)

Aktualizace blogu – plán na 37. víkend

V článku Mám svý plány jsem vám ukázala svůj diář, abych aspoň něco publikovala, když už jste o mně tak dlouho neslyšeli. A teď, když mám dvě hodinky času opět dumám nad tím, jak psát blog (viz můj článek zde). Některá témata se holt nemění ani když se pro něco rozhodnete. 

Blog má být aktuální, aspoň někdo to tak tvrdí, tak mě napadlo, že sem hodím jenom takový miničláneček o tom, jak to se mnou vypadá na víkend či pár následujících dní. Dneska plánuji jít na aikido seminář francouzského lektora Philippe Gouttarda, který má 7. dan, což je dost, protože jich existuje deset (podle Wikipedie). Trénink bude na dvě hodiny, gi (= oblečení), tričko i ručník mám, průkazku taky – na další, tedy v mém případě 3. kyu, potřebuji absolvovat alespoň 3 semináře. Tohle bude první z nich. Baví mě, když si čtu, že další zkoušky mohu dělat nejdříve 4 měsíce po získání minulého kyu, akorát bych za tu dobu musela absolvovat 80 hodin (ha ha ha) a taky se to všechno naučit (ještě víc ha ha ha). Na trojce je toho docela dost v suwari waza (tedy v kleče na zemi a to není zrovna snadný boj) a taky dvě techniky v hanmi hantači waza, což znamená, že útočník stojí a já budu klečet a musím ho taky dostat na zem. Vidím to tak nejdřív na březen 2020. Ale semináře bych do té doby mohla absolvovat docela v pohodě, protože příští týden je Mikiko Sugawara (žena! cvičící aikido a s 6. danem, to zní dobře – feminizace v Japonsku?) a pak v listopadu Švéd Stefan Stenudd šihan (7. dan, 15. až 17. 11. 2019)  a Francouz Joel Roche (6. dan, 22. až 24. 11. 2019), který vloni nebyl kvůli stávce francouzských dopravců.

V sobotu bych ráda jela do Německa na 30. ročník Krajkářských dnů v Annabergeru, který se uskuteční v muzeu Erlebnis (muzeum sousedící s Erzhammerem). Trhy jsou tam od pátku 12–18 hod., po celý víkend 10–18 hod. Annaberg-Buchholz je historické hornické město na úpatí Krušných hor 10 km severně od českých Vejprt. Kromě této výstavy uvažuji o návštěvě obchodu Andrea Sieber Patchwork - Handarbeit a také Volker Böttcher, v obou by mohli mít nějaká zajímavá klubíčka. Samozřejmě ráda navštívím i jiné místní krámky. A vzhledem k příležitosti je dost možné, že oba obchůdky budou vystavovat přímo na krajkářských dnech, alespoň v ČR je to příležitost i pro prodejce přízí. Přitažlivá mi připadá též výstava Mantilly ze Španělska, která se koná od 10. 3. do 22. 12. 2019. Podniknout by se dalo ještě pár dalších věcí, jako navštívit zříceninu Schreckenberg (dneska je tam rozhledna), nebo rozhlednu a zvířecí oboru na Pöhlbergu, nebo třicet metrů vysoké čedičové sloupy na Scheibenbergu.

A na neděli mám v plánu návštěvu Litoměřic a jejich výstavu Zahrada Čech 2019. Nikdy jsem nic podobného neviděla a možná tak trochu začnu se zahradničením. Letos jsem se pustila do guerrilla gardeningu, o němž jsem poprvé v teoretické rovině psala zde, a začala jsem napůl nedobrovolně pěstovat papriky a dýně, v kanceláři pak (pro změnu s nadšením a ochotně) chilli papričku habanero (už mám druhou – zatím pouze zelenou), a teď jsem k mému velkému údivu (a potěšení) dostala dvě rostlinky rakytníku.

Nebo tu mám druhou variantu: výstava Smrtonosné pasti v Botanické zahradě hlavního města Prahy. Potrvá do 22. 9. 2019 a je ve skleníku Fata Morgana. Možná bych měla doplnit, že se jedná o výstavu masožravých rostlinek, o nichž jsme se zrovna nedávno bavili s jedním kamarádem, respektive nezávisle na sobě se dvěma. Jeden mi říkal, že má doma rosnatku a druhý, že z ní jde dělat likér rosolka. Druhou variantou je, že bych na tuto výstavu šla v úterý nebo ve čtvrtek příštího týdne. Jenže na to bude málo času, když je to v pracovní den a navíc by o víkendu měly být komentované prohlídky. 

Něco nového 2 (v září)

Můj projekt „každý den něco nového“ znáte už z mnoha mých dřívějších článků: miluju nové věci. Mám vytvořenou samostatnou stránku Zkusila jsem něco nového, kam se snažím zveřejňovat, co jsem který rok vyzkoušela nového (myšleno něco většího). Akorát občas zapomínám, že tuhle stránku mám. A myslím, že mnoho z vás o ní taky neví. Hezkým příkladem byl Angeliky vánoční deník – díly 1, 2, 3, 4, 5 – po týdnech vždy samostatný článek. Další pokus jsem uskutečnila letos v červenci, ale taky před rokem. 

Ne 1. 9. Pustila jsem se do šití. Vážně! Po tom, co už čtrnáct dní mluvím o tom, že budu šít. Chvíli jsem si i myslela a plánovala, že budu šít každý den. Ha ha ha. Tak jsem včera konečně uklidila na stole (rozuměj shrnula směs papírů a tužek do krabice k pozdějšímu přebrání), postavila na něj šicí stroj, za drobné asistence mechanika naolejovala snad všude, kde je třeba (ještě že většinu, bohužel jsem myslela že všechna, místa mám poznačená kapkou růžového laku na nehty), ustřihla kousek látky a podle knihy Láska na první steh zkusila ušít čelenku. Myslím, že mi sluší – čekám, kdo mi ji v pondělí v práci pochválí (snad si aspoň někdo všimne). O detailech budu informovat na blogu o tvorbě (viz článek Brigitina čelenka... brzy dopíšu).

Po 2. 9. Je dost pod mrakem a včera i v noci dost pršelo. Nad Prahou lítaly zuřivé blesky. Obloha byla růžová. Bylo to fascinující a zároveň trochu depresivní. Léto už nejspíš opravdu skončilo. Jak to, že tak rychle? Na snídani jsem si koupila čokoládový croissant (čti kroasán) a uvařila si k němu luxusní Keemun Mao Feng Imperial, který má údajně aroma hořké čokolády a květinové tóny. Na tyhle definice a popisy moc nejsem. Podstatné je, že chutná naprosto dokonale! … Další novinkou pro mě byl nákup věcí do domácnosti (ručníky, utěrky a povlečení). Nějaké povlečení plánuji brzy sama našít, když seženu buď levné látky, nebo tak úchvatné, po jakém budu toužit. Třeba bych ráda jedno vánoční, jedno jarní, něco ujetého na léto…

Út 3. 9. Jela jsem přívozem ze Sedlce v Praze. S přítelem jsme si udělali výlet do Bohnic – poprvé jsem si prohlédla bohnickou léčebnu (jenom zvenku!) a bylo to pro mě děsivější než nedaleký hřbitov. Další novou věcí pro mě byl pokus o grafické ztvárnění textu – citátu – s využitím zentanglu.

St 4. 9. Snažila jsem se vytvořit kreslený vtip. 

Čt 5. 9. První hodina šití. Dostala jsem jako dárek kurz šití pro začátečníky v Rebelion ateliéru v Praze na náměstí I. P. Pavlova 3. Máme milou lektorku Hanu a dostali jsme celkem podrobný rozpis toho, co se bude kterou hodinu šít a co si máme donést. První hodina spočívala v seznámení se strojem a šití přes papír. Těšila jsem se, až budu zase moci šít.

Pá 6. 9. Výstava Šílený hedvábník. Před časem jsem k narozeninám dostala vstupenku na výstavu do Uměleckoprůmyslového musea v Praze na výstavu: Šílený hedvábník. Zika & Lída Ascher: Textil a móda, která se konala od 15. 2. do 15. 9. 2019. Bylo to velice zajímavé. Manželé Ascherovi vyráběli látky s použitím obrazů nejrůznějších umělců, které sami oslovovali. I životní příběh těchto dvou lidí mě zaujal. 

So 7. 9. Havlíčkobrodská padesátka. Co dodávat. Když už jsem jednou ušla túru dlouhou padesát kilometrů, zajímalo mě, jestli to zvládnu znovu. Nebyla to jenom náhoda? 50. ročník Havlíčkobrodské padesátky se zdál být extrémně lákavý. Ráda bych její průběh zpracovala do samostatného článku, protože to rozhodně stálo za to. A nakonec jsem zjistila, že jsem ještě větší drsňák, než jsem si myslela. Nebo cvok.

Ne 8. 9. Po včerejší túře jsem si dala odpočinkový den. Trocha spánku, návštěva cukrárny a hledání sochy, která nejspíš neexistuje. Nějak jsem si zafixovala vzhled sochy ženy/anděla a snažila jsem se ji hledat v parku, kde prý nikdy nic takového nestálo. Tak nevím, kde jsem na to přišla. Každopádně jsem si po dlouhé době oživila hraní dámy a žravé dámy. Zjistila jsem, že mě to baví pořád stejně hodně. A taky mi to celkem dobře jde. ;-))

Nově publikované články

Dny otevřených ateliérů (DOA 2018)

• aktualizovala jsem rozcestníkový článek Dny otevřených ateliérů (DOA) o následující lidi s vlastními samostatnými články a pár dalších detailů, doporučuji pro přehled navštívit jako první
• Alice Trojanová (140), modistická dílna s výrobou klobouků
• Výrobce hudebních nástrojů Tomáš Dufek (119), výroba didgeridoo, šamanských bubnů a další zvláštních hudebních nástrojů, také  zahrnuje seznámení s vibračně akustickou kolébkou

Mám svý plány

… zdaj se krásný.

Tentokrát se s vámi podělím o svůj diář. Protože na víc se nezmůžu. Nevím, jak je to možný, ale vůbec nestíhám psát. A že by bylo co! Dokonce i fotky jsou. Prostě se pořád něco děje. Tak to mám ráda. Jenom pak není čas o tom psát. Což mě mrzí. Jenže čeho se vzdát, aby člověk mohl psát? A není lepší žít, než psát?

Tolik k filozofickému okénku, jdu si pustit Support Lesbiens a písničku Životní, ve které se mimo jiné zpívá:

Život je jak vánočka co chutná ti a voní

Přesně podle toho co nasypeš si do ní

A tak si sypu aktivity, zážitky a kuriozity a doufám, že mi to odpustíte a budete se ještě chvíli těšit, kdy vám o tom všem napíšu. A já doufám, že to bude brzy, protože psát o tom je skoro stejně tak dobrý, jako to zažívat.