pondělí 30. dubna 2007

Asi jsem měla být Lev

V pátek jsem byla u kadeřnice. Docela jsem se tam těšila, ale současně jsem se bála, jaké to bude. Zda mi vytvoří účes, jaký si přeji, nebo se jí to nepovede. Nervozita stoupala, a když jsem se blížila ke kadeřnickému salonu, bylo to už na mně i trochu vidět.

Na štěstí jsem v zelenině, kam jsem si předtím došla, potkala kámošku, tak jsme trošku pokecaly a ona řekla, že tam půjde se mnou. Byla jsem ráda, že mě tam aspoň někdo doprovodí, ale ona tam se mnou zůstala celou dobu. Nakonec mi to dost pomohlo.

Nejdřív jsme čekali, až bude hotová slečna přede mnou. Kromě toho, že jsme si povídaly o klukách, jsem jen tak na rychlo listovala vedle ležícími časopisy, abych mohla ukázat obrázek, jak bych si svůj budoucí účes představovala. Obrázků ukazujících to, po čem jsem toužila, bylo hned několik, dva jsem si pro jistotu nechala otevřené.

Představovala jsem si nějakou šetrnou úpravu, která mým vlasům nebude nijak zvlášť škodit. Nemám ve zvyku si je barvit, lakovat, tužit, nebo jim jinak dopřávat chemie, takže jsem se trošku bála, co mi bude chtít dělat, aby z mých dlouhých rovných vlasů vytvořila vlnité. Moje představa byla asi takováto:

Proti stříhání jsem zásadně protestovala, po čtrnáctidenní úvaze jsem si to rozmyslela a souhlasila jsem s tím, že to asi trošku bude chtít. Tak kolem pěti centimetrů... aby to ty vlasy unesly. Dobře možná těch deset by se ještě s velkým sebezapřením nechalo.

Ale dlouhé vlasy už mám pěkných pár let, jsem na ně zvyklá a líbí se mi to tak. Nechci, aby mě stříhala.

Ovšem představy kadeřnice byly zřejmě jiné. Ačkoliv obrázek, který jsem jí ukázala představoval dívku s ještě vlnitějšími vlasy, výsledek dopadl docela jinak. Místo šetrnějšího způsobu, kdy se jakýsi roztok ředí vodou, použila kromě melíru ten nejbrutálnější zásah - trvalou.

Už jsem pár lidí po trvalé viděla. Vypadají jako ovečky nebo jako já, když si dám natáčky a spím na nich. Prostě hromada kudrdlinek všude kolem. Trošku jsem se děsila, že by to mohlo dopadnout i tak. Na kudrnatý háro taky moc zvyklá nejsem. Ale co, říkala jsem si, s tím se dá vždycky něco udělat, maximálně bych si udělala culík a tam se to srovná. Mám jemný a poslušný vlasy, s tímhle problém nebude.

Domluvily jsme se, že mi teda ostříhá těch pět centimetrů, původně ukazovala i míň, ale tak tohle jsem jí dovolila, těch pět to chce, aby se zarovnaly polámané konečky. Jo? A jak myslíte, že to dopadlo?

Je to jen kresba, ale vlasy mám přibližně takovéhle. Délku porovnejte s obrázkem výše a zjistíte, že kratší jsou ne o pět ale přibližně o dvacet centimetrů.

Když jsem se dívala do zrcadla a viděla, jak kolem mě běhá s nůžkama a stříhá a stříhá, propadala jsem slušnému zoufalství. Ke konci už jsem to fakt nevydržela a řekla jí, že kratší už to opravdu nechci. Souhlasila a dodala, že už to jen zastříhává. V duchu jsem přísahala, že ke kadeřnici nikdy víc, ani za nic na světě. Byla jsem spokojená tak, jak to bylo, chtěla jsem to jen malinko vylepšit, ne úplně zmatlat!

Vlasy se mi netočily skoro vůbec, smrděly po roztoku, který mi do nich nakapala a nechala ho tam čtvrt hodiny, aby se točily, a navíc mi tam dala asi tři druhy vosků, laků a tužidel, takže jsem měla vlasy tvrdé jak bodliny a můj první dojem byl, že vypadám jak čarodějnice, což v tuto dobu není zrovna vhodné.

Po zaplacení mě kámoška ujistila, že to vypadá dobře a v pohodě. Dokonce si služby této kadeřnice pochvalovala. Já bych mohla pochválit maximálně dvě: hezky se s ní kecalo a ten kokosovej vosk voněl pěkně, když se snažil přebít smrad z předešlého zákroku.

Z cesty přes náměstí jsem měla nepříjemný pocit. Byla jsem nervózní z velké změny a měla pocit, že se po mně všichni dívají. Cítila jsem se jako v jiném světě, někde, kam napatřím, připadala jsem si divná. Mít šátek, tak si ho snad přes tu hlavu dám. Vzpomněla jsem si, že prý vypadám moc dobře ve všem, když se v tom cítím svá. Okamžitě mě napadlo, jak teď musím vypadat strašně. Cítila jsem se hrozně nesvá.

Zalezla jsem do prvního otevřeného obchůdku, abych se trošku uklidnila a nebyla všem na očích. Uvědomila jsem si, že se trochu třesu. Bylo to papírnictví, jeden z typů obchodů, který mám nejraději. Jenže dneska jsem nebyla schopná věnovat pozornost ani pohledům, ani dopisákům, ani těm nejroztomilejším malejm ptákovinkám, které mají u pokladny. Koupila jsem si sešit na angličtinu a než jsem odcházela s trouškou studu jsem se zeptala prodavačky na něco v tom smyslu, jestli vypadám normálně. Řekla že jo, jen že to vypadá trochu mokré. Prohodily jsme jen pár vět, ale výrazně mi to pomohlo. Pro jistotu jsem cestou navštívila cukrárnu a koupila si malý zákusek – čokoláda prý uklidňuje.

Stejně mi cestou bylo do pláče. Ani už přesně nevím proč. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Bylo mi strašně líto, že mám (i když to není vidět) poškozené vlasy úplně po celé délce a vlastně to bylo k ničemu, vůbec není vidět, že by se mi nějak točily. Vyčítala jsem si, že jsem tam vůbec lezla a dokonce jsem váhala, zda jet za svým přítelem. Bála jsem se, co tomu řekne, a na jeho názoru záleželo víc, než na jakémkoliv jiném. Co když se to nebude líbit ani jemu?

Doma mi to naštěstí zhodnotili jako dobrý, takže jsem se s tím trošku srovnala, ale stejně byla moje nespokojenost jasně znát při sebemenší narážce na délku vlasů. Táta se mi smál, když jednou z prvních věcí, kterou jsem pronesla, bylo: To bude trvat, než to doroste. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že z toho bylo tak jasně vidět, jak jsem nespokojená a že jediné co chci, je mít zase dlouhé vlasy.

A proč bych teda měla být Lev, jak jsem napsala v titulku článku? Říká se, že znamení Lva si na své hřívě moc zakládá. Většina Lvů má krásné husté vlasy a nesnáší stříhání. Znám dva Lvíky a tohle myslím mohou potvrdit. Když jsou Lvi malí a stříhají je, většinou brečí. Já k tomu neměla daleko ani teď.

A přítel? Tomu se ta věc, kterou mám teď na hlavě líbí. Ačkoliv absolutně nechápu proč. Ale jsem tomu velmi ráda, protože dneska už se začínám cítit, jako že to je moje a ne nějaký cizí odporný parazit, u kterého člověk čeká, až se ho zbaví.

čtvrtek 26. dubna 2007

Perfektní den

Nedávno jsem měla prezentaci z mého nejoblíbenějšího předmětu - Manažerská etiketa. Měli jsme pět minut povídat na libovolné téma, přitom jsme byli natáčeni na kameru, abychom pak mohli zhodnotit všechny svoje chyby.

Myslím, že kdyby se tato prezentace konala zítra, mluvila bych o dnešku - jednom z nejbáječnějších dní poslední doby. Asi bych si to ani moc nemusela připravovat, protože bych to ještě měla v živé paměti, ale možná bych se rozplývala víc, než je při takových (mělo to připomínat odborné, až na to téma) prezentacích vhodné.

A co se dneska stalo tak výjimečného? Den začal už krásným ránem, kdy jsem spala tak dlouho, jak jen to bylo možné (tedy do půl sedmé), abych stihla první cviko. Učili jsme se dělat mapy. No fantazie! Samozřejmě, že ta mapa nevypadá tak, jak by správná mapě měla podle kartografie vypadat, ale kdybyste se na ni podívali, sotva byste na ní našli sebemenší chybičku. Vypadalo to opravdu brutálně!!! Co na tom, že moje zásluhy jsou pramalé, protože jsem postupovala přesně podle návodu, který nám dala učitelka? Za čtrnáct dní si takovou mapu budeme vytvářet my sami:-) z podkladů, které jsme získali při používání již zmiňované GPS. Ale v co doufám nejvíc je to, že se mi podaří vytvořit mapičku s mým oblíbeným místečkem.

Druhá hodina byl právě onen oblíbený předmět. Učitel se „pro jistotu“ optal, jestli už jsme po jídle a začal nám vykládat, jak se máme správně chovat u stolu. Mimo jiné se zmínil i o tom, že se mu v restauraci, kde byl se známou, stalo, že číšník dal jídelní lístek nejprve jemu a až poté dámě, což je samozřejmě špatně. Nicméně pro kámošku a mě byla tato hodina vcelku provokativní, protože jsme se ani jedna ráno nestihly nasnídat. Při odchodu Míša utrousila: „Mám žízeň a hlad!“ Pošeptala jsem jí: „Mám žízeň, hlad a angličtinu, to je kombinace!“

Pro nezasvěcené musím poznamenat, že anglinu skutečně nenávidím. Ale abych to uvedla na pravou míru, tak proti jazyku toho zas tolik nemám až na to, že je v něm hrozný bordel a každý si to může říkat, jak to cítí, a jak se mu chce, spíš nemám ráda učitelku.

Ale když má člověk dobrý den, má dobrou i angličtinu. Učitelka byla sice asi tak příjemná jako obvykle, ale tentokrát mě to nemohlo rozházet. Proč to bylo jiné? Vědomí, že tahle hodina je poslední mě hřálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát! Příště si napíšem písemku a pak už mě čeká „jen“ zkouška. To je skvělý!

Po angličtině mě čekal takovej trošku nudnější, ale zato pohodovej předmět. Zajímavé bylo, že jsme se před ním sešli jen tří. Nedalo nám to a začalo nám vrtat hlavou, jak je to tedy s tím terénním cvičením, které jsme měli slíbené? Mrkli jsme na net a zjistili, že se cvičení nekoná a my máme volno na přečtení jakési sáhodlouhé publikace.

Hned jsem napsala miláčkovi, že už mám čas teď a jestli má chuť a čas, že se můžem sejít. Štěstí mi přálo, a tak měl obojí. Protože už se blížila druhá hodina odpolední a já za celý den „snědla“ hrneček čokolády z automatu, navrhla jsem, že bychom mohli zajít na oběd, ale že platím, tím se počáteční nadšení z dobrého nápadu změnilo v mírné bručení a slabý protest. Každému, kdo mě zná, je už předem jasné, že za sebe moc často kluky platit nenechám. To jde spíš o maličkosti, nebo když jsem na tom s penězma fakt bídně. Ne že bych teď nebyla, ale prostě jsem jednou dostala chuť udělat něco jinýho, než si pořád jen ukládat penízky do prasátka na dovolenou.

V restauraci, kterou jsme si vyhlídli a chtěli ji navštívit až příští týden, až budeme trochu více při penězích, byl supermilej číšník, který nám nabídl posezení jak vevnitř, tak i v zahrádce. Hospůdka vypadala tak trošku jako bludiště, a tak jsme se tam pro jistotu nechali dovést. Když mi řekl pořád rovně, a já viděla, že hned vedle mě je cedulka ukazující rovně na WC, byla jsem značně rozpačitá, ale šla jsem dál, jak mi řekl.

Usadil nás ke stolu a zeptal se, co chceme na pití. Za chviličku byl zpátky jak s kofolou, tak i s jídelním lístkem. A co myslíte, že udělal? No samozřejmě, že ho nejprve dal mému příteli a až potom mně. Tento malý prohřešek proti etiketě jsme mu samozřejmě zcela velkoryse odpustili, protože byl milý, sympatický a pití nám už dal správně. Navíc neměl nejmenší námitky proti snížení množství pepře v omáčce, kterou jsme si k jídlu objednali. Trochu mě zaskočila otázka na závěr, než jsme odcházeli, když se zeptal, jestli nám to aspoň trošku chutnalo. Troufám si tvrdit, že něco takhle výborného jsem už aspoň dva měsíce nejedla.

V průběhu odpoledne jsem dostala tři malé dárečky. Čajík, který jsem si tu tak pochvalovala minulý týden, výbornou malinovou zmrzlinu a moc krásnou fialku. K té se váže, alespoň pro mě, docela vtipný rozhovor začínající mou poznámkou, že mě nějak začalo bavit utrácet a nakupovat. Reakce byla: „To tebe pořád.“ Můj dotčený pohled byl naprosto ignorován, protože se mi přítel zahleděl do květinářství a jakoby zasněně povídá: „Teď asi začalo lákat utrácení mě.“ Moc mě to rozesmálo a za chvilku jsem si domů nesla nááádhernou bílofialovou fialku. (Zrovna včera jsem si na jedněch stránkách všimla, že k mému znamení se údajně hodí fialky. To bylo překvápko!)

Krásný den končí odjezdem mé drahé polovičky a psaním článku na blog. Teď už mě zase čeká učení a musím si trošku máknout, protože po tomto odpočívacím týdnu bude ten příští zase opět mírně náročnější. Ale po dnešním odpočinku se cítím plná sil.

sobota 21. dubna 2007

Dží pí es

V pátek, hnedka po ránu, jsem vyrazila se školou na báječný výlet. Jeho cílem bylo, naučit se zacházet se GPS. Bylo nás 60 a přístrojů jsme měli jen 6, ale to vůbec nevadilo, protože jsme si je popůjčovali a stejně se mnoho spolužáků na výlet přihlásilo z jiného důvodu.

Sranda začala už na nádraží, kde jsme se nebyli schopni dohodnout, zda lístek stojí 46 nebo 84 Kč. Dva lidi se totiž šli zeptat na kasu a každý dostal jiné informace. Vzhledem k tomu, že 46 je téměř poloviční částka té, kterou jsme zjistili my, mám dojem, že onen jedinec nepostřehl, že to není zpáteční.

Další zajímavá situace nastala, když jsme se do vlaku málem nevešli. Půlku cesty jsme sice stáli, ale natlačení jsme tam nakonec byli všichni. Kromě vlaku jsme využili ještě jiný dopravní prostředek. Možná byste to nehádali, ale byla to loď. S tou jsme si také užili srandu, protože jednu řídila spolužačka. Napoprvé se jí ten rozjezd úplně nepovedl, tak k ní kapitán naší lodi skočil a vysvětlil jí to ještě jednou. Zbytek cesty probíhal poklidně.

Páteční večer jsme si užívali hodování prasátka grilovaného na ohni. Bylo naprosto fantastické, jen by ti kuchaři mohli pro příště trochu šetřit solí. Dělali jsme si legraci, že to udělali schválně, abychom si museli v nedaleké hospůdce koupit pití. Mně se ta slanost dařila mírnit okurkama, které měli také moc dobré.

Noc byla příjemná, i když nás strčili do chatky společně se dvěma klukama. Ale naštěstí to byli jakýsi dva rozumní týpci, kteří přišli buď střízliví a nebo alespoň nehluční.

Ráno bylo výtečné! Protože jsem šla spát brzy, vzbudila jsem se už kolem sedmé hodiny, kdy všichni ostatní ještě tvrdě spali. Mou pozornost najednou upoutal drobný růžový předmět na konci mé postele. Když jsem se podívala lépe, byla to kytička. Dostaly jsme ji se spolubydlící pro růžové sny.

středa 18. dubna 2007

Mám toho nad hlavu:)

Taky občas míváte pocit, že všechno to, co jste si naplánovali, nemůžete stihnout? Já ho mám na můj vkus nějak moc často.

Možná je to tím, že si všechno moc beru a snažím se mít všechno perfektní a taky mám hromadu zájmů. Ale jak to mám udělat, abych neměla chuť dělat něco, co mě baví a přitom mi to bere spoustu času?

S mým časem to je skoro stejné, jako když vás někdo pozve ke švédskému stolu. Je tam spousta lahůdek, ale vy si můžete vzít jen některé a přitom máte chuť na všechny. Nebo jako když máte chuť jen na dva zákusky, ale jeden z nich je zrovna šlehačkovej dort, a jak je známo, ten je dosti sytej, takže pak už se do vás nic jiného nevejde.

Teď, před písemkou a dvěma zítřejšími prezentacemi, mám největší chuť číst si knížku o Singapuru (Zaostřeno na Singapur od Jiřího Bubly) nebo psát deníček. A k mému údivu je pro mě skutečně problém dělat něco jiného.

Tak se zatím mějte, jdu na takovou malou návštěvu kosmetičky... to jsem teda zvědavá, co se mnou provede:).

úterý 17. dubna 2007

Takovej blbej pocit

Mám takovej blbej pocit, že se mi to zase jednou moc nepovedlo s anketou. :-( Chtěla jsem to trošku ošvindlovat a jednu jsem použila dvakrát, jen jsem tam změnila otázku. Ale jak tak koukám, výsledky z jedné se automaticky přenáší do druhé. Tak to je dost trapné, měla bych s tím něco udělat, tak snad dneska, teďkonc půjdu spát... zas až tolik energie opravdu nemám:-).

pondělí 16. dubna 2007

Vypnout

Tak nevím, jestli se mi podaří tento článek dát na net ještě dneska, protože právě v tuto chvíli, kdy začínám psát, je šest minut před půlnocí. ¨

Dneska jsem měla velmi náročný den. Začala jsem sice opravdově pracovat až v jedenáct, ale zato to bylo intenzivně až do večera do sedmi. Samá čísla a počítání a pořád jsem musela dávat pozor. Takže není divu, že když jsem chtěla jít večer ven, cítila jsem se mírně unavená a vůbec by mi nečinilo potíže usnout hned v osm, kdybych si lehla do postýlky. Ale to bych nebyla já ;-).

Návštěva čajovny se vyplatila. Dala jsem si něco fantastického. Samozřejmě nevím, jak se to jmenovalo, tuším, že to byla Dáta ... (jééé, no fakt mi to vypadlo), tak mi to prosím promiňte. Každopádně to chutnalo jako Yogi čaj. Byl to čajík s mlíkem a kořením a byl výbornej. Zpočátku se mi moc nepozdávalo, že je v tom dost mlíka, ale pak jsem v něm našla zázvor, který mi přinesl opravdové zahřátí a bylo mi moc fajn.

Teď je chvilka před půlnocí a já mám spoustu energie. No dobře, spoustu ne, ale asi víc než předtím. Tady je krásně vidět, jak je důležité občas (i v tom největším shonu) na chvilku vypnout a relaxovat. Zajímalo by mě, jak relaxujete vy. Kdyby se vám chtělo, pochlubte se, ráda se přiučím.

středa 11. dubna 2007

Když se mi nechce makat

Sedím u počítače, zoufale se snažím najít na netu něco na téma žádost o místo a to navíc anglicky a žužlám pendrek. Vtom mě napadne, že tohle slovo má víc významů – buď ten policejní a nebo ten lékořicovej, kterej mám já.

Víte, co je vlastně lékořice? Já ne, akorát vím, že čaj proti kašli, ve kterém je, chutná sladce, i když ho neosladím, to skoro žádná jiná rostlinka neumí, alespoň z těch co znám.

Stránka, kterou jsem o této rostlince našla, je výborná. Podává ucelený pohled na rostlinku (i s obrázkem), zmiňuje účinky proti kašli a navíc mě pobavila poznámkou: „většina z nás zná lékořici asi jen jako asfaltově černou hmotu z dětských cukrovinek…“, tak to by bylo asi vše o tom, jak se mi nechce nic dělat.

Nová stránka

Poslední dobou mám moc práce ve škole a také jsem se začala věnovat čtení a dalším aktivitám, takže nestíhám psát, ačkoliv by bylo o čem. Ale také se snažím používat svoje nově nabyté zkušenosti ze školy při tvorbě nové stránky. Ano, slyšíte dobře, pokouším se vyrobit si vlastní internetovou stránku.

Bohužel to není tak lehké, jak se původně zdálo. Nadšení se pomaličku vytrácí, když vidím, kolik dá práce udělat malilinkatou část funkční. A jak jsem kdysi někde četla - stránky se nikomu nedávají, dokud nejsou hotové. Nikdo není zvědavý na text: "stránka se připravuje".

A tak se snažím a snažím, ale pořád toho mám jen zoufale málo. Už se moc těším, až je zprovozním, celé, kompletní a (podle mého názoru) krásné. Teď mě napadá, co byste tam chtěli vidět a najít? Klidně mi to napište sem a nebo použijte anketu.

Výsledky anket

Všimla jsem si, že tu mám většinu anket už strašně dlouho, ale výsledky se mi líbí. Je vidět, že hlasovat vás baví rozhodně víc než psát komentáře. ;-)

Především mě potěšil výsledek ankety: "Může se člověk zamilovat do vůně?" Já si totiž myslím že ano, ale co je pro mě podstatné je to, že vás si to myslí 17 a těch, kteří s tímto tvrzením nesouhlasí není ani 5.

Když jsem se svých čtenářů (nebo alespoň návštěvníků) zeptala, zda se snaží být perfektní, polovina jich odpověděla že ano a druhá polovina že ne. Perfektní se až puntičkářsky snaží být většinou prvorození. Už si přesně nepamatuji proč, ale myslím, že to skutečně platí, alespoň většina "nejstarších", které znám, mi to potvrdila.

Velké části čekání zas tak moc nevadí, to je v dnešní době, kdy se člověk stále někam honí, docela nezvyk.

A co se týče draků, bylo rozhodnuto:

- umí chrlit oheň,
- mají křídla,

ale zda mají jednu nebo více hlav, o tom rozhodl 4. člověk, který se přiklonil k jedné hlavě.

úterý 10. dubna 2007

Velikonoční pondělí

Přiznám se vám, že letos jsem Velikonoce celkem zazdila. Nejdřív jsem byla s přítelem a pak se učila. Neudělala jsem ani jedno vajíčko, což mě trochu mrzí, ani nic neupekla. Na druhou stranu mám z prodlouženého víkendu opravdu dobrý pocit. Strávila jsem ho téměř podle svých představ a dokonale jsem si odpočinula.

Dám vám sem nějaké fotky (nebo jinam, pokud vymyslím lepší způsob), ale teď už opět letím na rande, tak se mějte. Snad to ještě zmáknu dneska.... mám totiž vážně pěkný:).