Druhý týden s Covidem

I když by se dalo říct, že mám lehký skoro-bezpříznakový průběh Covidu, víkend je super. Opravdu si odpočinu. Celodenní zírání do počítače je mnohem namáhavější, když se jedná o práci, než když si píšu blog. Nebo když do počítače zírat vůbec nemusím. Ale přiznám se, že je těžké se od něj odtrhnout. 

Je to smutný, jsem doma druhý týden a sotva pozoruji zlepšení. 

Ve čtvrtek 18. února jsem si poznamenala, že mě někdy při nádechu píchá v pravé nosní dírce nahoře u kořene nosu a následně i v hlavě. Je to vážně hodně nepříjemné.

V pátek a o víkendu jsem si připadala slabá a unavená. V neděli mě navíc bolela hlava. Teplotu už si ani neměřím. Vím, že ji nemám. Přítele už jeho doktor uschopnil a hned v pondělí by měl jít do práce. Oba jsme byli během víkendu takoví skleslí. V podstatě bez příčiny jsme byli oba hodně smutní. Děsně mě to štvalo. A moc jsem nevěděla, co s tím. Snažila jsem se plést, protože mě to baví a uklidňuje. Číst, abych nekoukala do počítače, protože to mě unavuje, a sem tam si pustit seriál Lucifer, protože se u toho vždycky dost směju. Ale o týden později už ho mám dokoukaný. Tak nevím. Jestli ještě budu smutná, snad si ho pustím znovu.

I v pondělí mi bylo blbě. Byla jsem unavená, bolela mě hlava, neměla jsem chuť k jídlu a přemýšlela jsem, jestli nepožádám přítele, aby si vzal volno, že se o mě musí starat.

V úterý mě potěšilo topení v kamnech. Sice je to věčné přikládání trochu otrava, ale je senzační, jak snadno a rychle může člověk ovlivnit výslednou teplotu v místnosti. Aktuálně v kuchyni. Přišli jsme navíc na zlepšovák v podobě zavřených dveří do ložnice. Ano, je to trochu nepraktické vyhřívat jenom jednu místnost, na druhou stranu to znamená, že to jde celkem rychle. A navíc ložnici nepotřebuju mít tolik teplou. A přes den už vůbec ne.

Ve středu mi zase bylo líp. Zdá se, že se to střídá ob den. Blbý je, že mi na bolest hlavy nepomáhá ani ta „kouzelná“ mastička, která jindy funguje. Siddhalepa, Ayurvedic balm. Je to něco jako tygří mast, ale připadá mi to účinnější. Pomalu ji i začínám cítit, což je fajn, vzhledem k tomu, že jsem minulý týden přišla o čich a bála se, kdy (a zda) se vrátí. Za normálních okolností by si člověk skoro mohl myslet, že ho nepotřebuje, ale když jsem pak viděla přítele dělat míchaný vajíčka, kterak ke každému poctivě čichl, než ho dal na pánev, musela jsem se smát a připomenout mu, že nic necítí.

Skoro celý čtvrtek mě zase bolela hlava. Ne, že bych nemohla pracovat, ale bála jsem se, abych neudělala nějaké chyby v důležitých dokumentech.

V pátek mi bylo celkem fajn. Za celou tu dobu jsem poprvý vařila. A chutnalo mi. Doteď jsme jedli ohřívané zbytky nebo studenou kuchyni. Upekla jsem v troubě kuře s citrony a bramborami s rozmarýnem, viz můj recept zde.

Předchozí díly: 

• Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 
• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!
• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 
• První týden s Covidem 
• Covid je jak mozkomor
• následující díl Třetí týden s Covidem

Covid je jak mozkomor

Při úvahách o tom, jak prožívám svoje onemocnění Covidem mi došlo, že se mi zdá, že je jako mozkomor (typ postavy z Harryho Pottera, personifikovaná deprese). 

Z fyzických příznaků mi zase až tak nic moc není. Jasně jeden den bolení svalů na nohách, jeden den příšerná bolest v lokti a asi dva dny celkem značné bolesti zad v oblasi beder. Zvýšená teplota, od určité chvíle ztráta čichu doprovázená rýmou s bodáním uvnitř hlavy při nádechu. Drobné pokašlávání. A nechutenství.

Ale dotíravý a nepříjemný smutek. Úvahy nad smyslem života směřující spíš k beznaději. Určitá odevzdanost. Pocit, že vás všichni opustili. … Možná je to průvodní jev karantény, ale nepřipadá mi, že bych to tak pociťovala i na jaře. … Těžko se to popisuje, ale je to taková tíha. Jako když víte nějaké strašné tajemství, třeba o zániku světa. Nebo jako když jste na všechno sami, třeba kdybyste píchli na silnici a při stopování vám nikdo nezastavil. 

Místo čokolády, která prý pomáhá na mozkomory, jsem si naordinovala Lucifera, svůj oblíbený seriál. Nevím totiž, na které pohádky bych se měla dívat, a tohle je pro mě hodně podobné. Klidné a veselé. I když jsou tam vyšetřovány vraždy. A pak jsem si taky začala číst vtipy. A intenzivně pletu svetr Feel the Bern, o němž jsem psala tady. Zkrátka pro zlepšení nálady je třeba něco dělat!

P. S.: Taky pomáhá topení v kamnech. Ten ohníček na pohled a pocit tepla. 

Předchozí díly: 

• Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 
• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!
• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 
• První týden s Covidem 

Pokračování deníku:

• Druhý týden s Covidem

První týden s Covidem

Jak už jsem psala, že se se mnou něco děje, jsem si všimla v sobotu 13. února 2021, kdy mi byla podezřele zima a po změření teploty jsem měla 37,9°C. Za normálních okolností bych řekla, že se nic neděje, ale takhle bylo jasné, že to není samosebou. Navíc přítel taky neměl vysoké horečky, jen takhle zvýšenou teplotu. Večer jsme šli spát v osm a ráno vstávali taky v osm. To jsem měla 36,9°C.

Některý z těchto dní, pravděpodobně v neděli, jsem měla velice zvláštní pocit v nohou. Jako bych je necítila. Jako by byly slabé a nemohly mě unést. Mohla jsem chodit normálně, ale svaly jsem měla jak necitlivé. Navíc se mi zdálo, že mám nohy příšerně hubené, jako by to byly jen kosti potažené kůží. Uklidňovala jsem se, že to přejde, že to jen Covid oblbuje můj mozek. Naštěstí to opravdu přešlo, zažila jsem to jen ten jeden den. A stačilo mi to.

Hned od začátku jsme se snažili s přítelem dostatečně pít. Zastávám názor, že když je člověk nemocný a nemá hlad, není důvod nutit ho jíst. On skoro dva dny nejedl a já celý první týden jím tak třetinu běžné porce. Na druhou stranu nemám v podstatě žádný pohyb. Ale přiznám se, že ani neležím. Nejdřív jsem usilovala o to, aby byl přítel v posteli nebo na gauči, ale když si neustále stěžoval, že ho nesnesitelně bolí záda v bederní oblasti, polevila jsem, že si může sedět v křesle. Ostatně: proč by měl vlastně nemocný nutně ležet?

Navíc jsem se jednu nebo dvě noci taky děsně špatně vyspala a taky mě bolela bedra, takže jsem lépe chápala, že celodenní ležení opravdu nepřipadá v úvahu. Myslím, že to byl taky projev nemoci, protože po pár dnech (možná třech čtyřech u přítele) to zmizelo. A ačkoliv na záda necvičím ani protahovací cviky, nebolí mě.

Na Valentýna jsem navíc měla citlivou kůži a všechno mě škrábalo a kousalo. Četla jsem si knihu a odpočívala. Den by se příjemně vlekl, kdyby mi bylo dobře, takhle jsem jenom tak přežívala. A čekala, zda se můj stav zhorší nebo ne.

V pondělí 15. února mě pro změnu začal bolet levý loket. Jako bych se uhodila do brňavky. Měla jsem s tím problém v některých úhlech, takže jsem se skoro nezvládla svléknout. Možná jsem kvůli tomu byla trochu protivná, ale moc to nešlo ovlivnit. Objevila se u nás rýma. Googlila jsem si, co by asi tak mohlo být dobré na rýmu. Jenže jak poznat plky od skutečně účinných věcí?

• Hodně pít (voda a citronem),
• aromaolejíčky (eukalyptus),
• teplé vlněné ponožky (lednové Rye od Tincanknits, o nichž jsem psala zde),
• vitamín C,
• kloktejte slanou vodou a vstříkněte si ji i do nosu,
• spěte co nejdéle,
• hlíva ústřičná obsahuje glukany, které prý aktivují imunitní systém.

Zdroje:
https://www.mojezdravi.cz/zdravy-zivotni-styl/jak-rychle-vylecit-rymu-osm-rad-od-nasich-babicek-ktere-vam-pomohou-3920.html
https://www.zeny.cz/lifestyle/co-jist-pri-chripce-potraviny-ktere-vas-rychle-postavi-na-nohy-3598.html

Na úterý 16. 2. jsem se objednala na 10:15 do Ústřední vojenské nemocnice na test. Hygienička mi řekla, že před testem nemám půl hodiny jíst, pít, kouřit a čistit si zuby. S sebou jsem si měla vzít kartičku pojištěnce a občanku.

Venku ještě byl sníh, ale už začal polevovat. U ÚVN jsou postaveny stany, do nichž vejdete rovnou bránou. Za chvilku vás vezmou dovnitř (žádné fronty), dívčině u počítače dáte kartičku (už nevím, kterou z těch dvou chtěla), ona si tam něco naťuká a předá vám formulář a ampulku. Pak si vás zavolá sestra z vedlejší části stanu, kde se sdružují dvě tyhle předkanceláře. Já tam zrovna měla takovou super paní, která chlácholila kloučka, že u ní to nikoho nebolí. Odcházel s pláčem, ale to mě nerozhodilo. Jeden lékař z Německa, kterého jsem viděla v pondělí, říkal, že chodí na testy každý druhý den, tak to snad jednou taky přežiju, i kdyby to bylo hrozné. 

Zdravotní sestřička mi ukázala tyčinku – super, taková malinká, to se do nosu vejde jako nic, vzpomínám si na ty odporné výtěry, co nám dělávala obvoďačka! Udělá šup šup do jedné dírky, šup šup do druhé, já pčíknu do respirátoru FFP2 a zasměju se. „Vidíte a Vy se smějete,“ říká sestřička s určitým pocitem zadostiučinění. 

Bodejť by ne, jsem ráda, že se kolem toho dělá zbytečné divadlo a ve skutečnosti to vůbec nic není. Sestřička hned pohotově odpoví, že když jsou teď divadla zavřená, dělá se aspoň z tohohle. A tak si dodám odvahy a zeptám se jí, co mám dělat s tím loktem a jestli se může můj stav zhoršit, když nadále trávím čas s Covid-pozitivním.

Snaží se mě uklidnit, že to třeba ani nemám. Jenže to podle mě není možné – když to má i přítelova mamka, s níž byl mnohem míň v kontaktu, a která doteď nemá příznaky, zatímco já je mám – bolest svalů v neděli, aktuálně ten loket, rýma… aspoň že čich nám zůstal. 

Z vedlejšího předsálí se coby odpověď na mou otázku ozve, že jo, že budu mít dvojnásobný Covidy. Není to moc profesionální, ale pobaví mě to. Sestřička je mladá a možná se v práci nudí. Ta, co mi dělala test je zkušenější a vidí, že mám strach, tak mě hned konejší, že ne, že se nemusím bát, že se to u každého projevuje jinak. A že jestli přítele bolí hlava a má teploty, může to tak mít i nadále, ale já budu mít nejspíš jiné projevy a ty už tedy třeba i mám. Není to tak, že se k těm mým musí přidat jeho bolest hlavy. Každý na to reagujeme jinak. 

Důležité je být v klidu, nestřídat teplo a zimu (a kdo bude krmit zvířátka?), mít teplo, čaj a pohádky a žádnou fyzickou aktivitu. 

To poslední bylo tak napůl odpověď na mou otázku, zda musíme ležet.

Večer v 19:22 mi přišla sms, že jsem pozitivní a odkaz na web ÚVN: https://www.uvn.cz/cs/informace-pro-pacienty-uvn/koronavisrus-covid-19/6136-informace-pro-testovane-na-covid-19. Vlastně jsem už ani nebyla překvapená. Skoro jsem si oddechla: skončilo to dilema a obavy, zda to chytím, nebo nechytím, co mám dělat, jak se chránit, když je člověk vlastně bezradný.

Co si s přítelem pochvalujeme, je rychlost a příjemnost hygieny a trasování, příjemné lidi a rychlost odběru. Žádné fronty jako v televizi. A informace na webových stránkách, na které mi poslali odkazy, jsou taky přehledně uspořádané. 

Byl výsledek vašeho testu pozitivní? Postupujte podle následujících pokynů:

• Zůstaňte v domácí izolaci, informujte bezodkladně telefonicky vašeho praktického lékaře a postupujte podle jeho instrukcí.
• Dodržujte pravidla zamezující dalšímu šíření onemocnění.
• Seznamte známé, se kterými jste přišli do kontaktu v několika posledních dnech s výsledkem testování.
• Zachovejte klid.

Tak jsem hned napsala doktorovi a vyplnila sebereportovací dotazník: https://covidlab.cz/?page=rozcestnik, což urychluje práci hygieně.

Jinak mi dnes bylo dobře, tzn. bez teploty, jenom jsem měla rýmu a škrábání v krku. Samozřejmě jsem dostala strach, jestli se mi neobjeví kašel a problémy s dýcháním (jeden známý je v nemocnici s oboustranným zápalem plic na Covid).

Středa 17. února. Můj stav se nijak významně nemění. Teploty v podstatě nemám. Ale dnes nám dojde, že jsme přišli o čich. Kvůli rýmě, nebo spíš ucpanému nosu, jsme si nejdřív ani nevšimli. Bylo to takové plíživé, pozvolné. Říkala jsem si, že mi asi vyčichl mátový čaj v krabičce, ale možná už není loňský, tak co. Že přítel trochu vypotřeboval tu mastičku na bolest hlavy? Možná ji nechal déle otevřenou, i když… zarazilo mě, že jsem to z něj minule cítila přes celou místnost, stejně jako tea tree oil a teď to jen tak slabě voní, když si čuchám přímo k lahvičce, ale když jsem o čich nepřišla dosud, nenapadlo mě to. 

Sice se mi zdálo zvláštní, že ještě před pár dny citronový a pomerančový olej z aromalampičky na kamnech voněl tak silně, že jsem ho musela sundat a teď nic, i když docela intenzivně topíme, ale možná se prostě jen tou přílišnou teplotou spálil a tak se nestihl rozvonět. A tak jsem to dala příteli jako slepý test. Co ti dávám čuchat. Vůbec netušil. Nevadí, ten eukalyptus je tak jasný a nápadný, že… Jenže já si s ním omylem potřísnila ruce a necítila jsem nic. A tak jsme očichali voňavku, ocet a bylo jasno.

No, bylo nám divné, že máme oba rýmu, když prý není příznakem Covidu. Že bychom se oba nezávisle na sobě nachladili, když skoro nechodíme ven? Z té divné rýmy mě hodně štípe v nose a někdy to postupuje až do hlavy. Je to hnusné, taková píchavá bolest.

Pracuji z domova. Docela to jde, ajťáci mi pomohli všechno rozchodit či doinstalovat. Jeden kolega mi včera volal a říkal, že už měl Covid dvakrát a s celou rodinou: nejdřív v září a teď v lednu znovu. Ještě bych ráda dodala, že bylo milé, jak nám pár lidí nabídlo pomoc: že nám dovezou nákup nebo jídlo. On sice člověk moc nejí, ale čtrnáct dní bychom vystačili dost těžko. Hlavně tu v tuto chvíli nemáme pitnou vodu. A rýže, těstoviny i fazole se bez vody taky neudělají.

Jak už jsem říkala, snažíme se hodně pít – i ta rýma jistě dost vysušuje sliznice – ale bylinkové čaje a vodu s citronem už nemůžu ani vidět. Naštěstí jsem tu měla velkou sklenici rakytníkové šťávy od Kamila. Je boží!

Bereme vitamín C (ať už si o jeho užitečnosti myslím cokoliv), D a glukany. Taky jsme dostali jablíčka, pomeranče a citrony. Přičemž ještě než jsem onemocněla jsem si donesla vlastní síťku zlevněných biocitronů z Lídla, takže jsme je dávali do vlažného čaje (vitamín C zabíjí teplo) a taky jsem udělala dvě lahve limoncella (o nichž jsem psala zde) a zbytek naložila do soli (jen doufám, že se nezkazí). Však já psala, že ho možná budu moci načít na konci února na oslavu.

Předchozí díly: 

• Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 
• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!
• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 

Pokračování deníku:

• Covid je jak mozkomor
• Druhý týden s Covidem

Mejzí

Maličká Mazikeen

Jo, tahle kočka si zaslouží svůj vlastní článek už dlouho. Ale pořád jsem se nedostala k tomu ho napsat. Obecně mi asi články o kočkách moc nejdou, protože k nim toho mám tolik co říct a tolik fotek. A nikdy si nemůžu vybrat, co z toho zveřejním – abych vás nezahltila – a přitom vás o nic nechci ochudit.

Mejzí je mojí největší láskou. To asi trochu kecám, protože miluju všechny naše kočičky. Ale Mejzí to se mnou nejlíp umí. 

Asi tak v říjnu 2020 se u nás na zahradě objevila tři koťata. Nejdřív jsme je viděli jen sem tam – chodila krást našim kočkám jídlo z misky pod meruňkou. A pak si dodávala víc a víc odvahy, takže jsme je začali vídat častěji. A došla nám hrozná pravda: nemají mámu. A už jsou naše, protože bydlí ve skrýši pod starým domkem pro slepice. Začali jsme jim tedy dávat jídlo a řešit, zda by je nikdo nechtěl. V období Covidu, když člověk nikam nechodí, moc dobře nejde udat koťátka. I když jsou nádherná. No, možná každý netouží po černé kočce. Ale já nikdy takovou neměla. A naši malí se mi moc líbili. Pracovně jsem je pojmenovala: Bertík (Čertíka už má sousedka), Šedivák, protože měl lehce šedivé bříško, a kočka byla prostě kočka. Oproti ostatním dvěma byla taková kulatější a klidnější. Později jsem zjistila, že asi byla začervená. 

Některé ze tří černých koťátek si hraje s klackem, v pozadí Franta

Párkrát jsem koťátka viděla někde spinkat s Felixem. Trochu jsem se ho snažila přesvědčit, že je pro něj výhodné být starší bráška, když ho ti tři malí budou hřát. A jim se to samozřejmě šiklo ještě víc. 

Asi v listopadu se den po sobě ztratili Bertík a Šedivák. Byla jsem smutná a měla strach, že zmizí i kočka, ale ta se držela víc doma. A zůstala s námi. Takže bylo potřeba jí vymyslet jméno. Jednou cestou do práce jsem si vzpomněla na Mazikeen, krásnou černošku démonku ze seriálu Lucifer, a měla jsem jasno. Jí tam sice říkají Maze, ale pro mě bude lepší Mejzí. Černá, elegantní kráska se zelenýma očima. A je chytrá. Umí to se mnou. Hned nastavuje hlavičku, že chce pohladit a brzy začne příst. Skoro při každé příležitosti a jejím očím nejde odolat.

Takhle nějak se myslím kočky malují, když kráčí po zdech

Mejzí má speciální trik, jak si chránit žrádlo před svýma většíma nevlastníma bráškama: vleze si do misky a chrání ho tělem. Dřív jí to parádně vycházelo, ale teď se s ní sem tam Franta snaží přetlačovat, a to pak samozřejmě vyhraje vzhledem k tomu, že Mejzí má asi kilo šedesát. 

Vážila jsem ji před kastrací. Aby pan doktor věděl, jak velkou dávku uspávacího prostředku jí má dát. Potom jsme ji měli na noc doma. Bylo zajímavé, jak to snášela jinak než Macík. Ta mi přišla že se víc motala. Mejzí nejdřív zvracela – asi předtím jedla, i když jsem jí už oběd nedala. Ale byla jí zima, broučkovi malýmu, tak si sedla pod kamna, nebo hodně blízko k nim. Trochu jsem panikařila, aby se nespálila, když je taková omámená, tak jsme je s přítelem celá osahali, abychom se ujistili, že je v bezpečí. A když jsem pak byla v práci, malá už vylezla na gauč, takže ji přítel zavřel do klece, kterou jsme pro ten účel přinesli do kuchyně. Měl v ní vodu, nějaký textil na spinkání, noviny na záchůdek. Baštit nesmí až do druhého dne, aby jí nebylo zle. 

Mejzí s Frantou (srovnejte velikost)

Mejzi s Františkem

Taky jsem si ji vzala na klín a mazlila, abychom se víc spřátelily, tohle je ideální příležitost, když ji mám uvnitř. Ale myslím, že Mejzi už dávno ví, že jsem její miláček, krmička a ochránce. A hlazení má ráda. 

Jedinou Mejzinou nevýhodou je, že se vážně špatně fotí: černá je ve tmě příliš tmavá a na slunci vlastně taky.

Co vás čeká, když vás někdo nahlásí

To bylo tak – přítel se na šichtě potkal s někým, kdo byl Covid-pozitivní, a tak ho hned šoupli do karantény. No, hned, asi až třetí den, celkem brzy poté, kdy se dozvěděli, že jim jeden zaměstnanec onemocněl. 

Přítel šel na testy ve čtvrtek – je potřeba, aby to bylo asi tak pátý den od vašeho setkání, aby se dalo zjistit, jestli jste taky pozitivní. Ráno tam šel a večer už měl výsledek, že je pozitivní. Výsledek přijde smskou, pak vám přijde ještě jedna s nějakým kódem k samoreportování a další sms pro případ, že byste používali e-roušku. A pak vám volá hygiena. Té byste měli říct své rizikové kontakty, tedy osoby, s nimiž jste se viděli bez roušky na více než patnáct minut a blíže než dva metry. Ideální je, když si připravíte i jejich telefony. Případně můžete tyto osoby sami kontaktovat, ať zůstanou v karanténě, že jste pozitivní.

Téměř bezprostředně poté, co přítel domluvil s hygienou mi přišla smska, že jsem přišla do významného kontaktu s nakaženým Covid-19. A ať kontaktuji praktického lékaře pro další instrukce. To už jsem se snažila ráno neúspěšně telefonicky, tak jsem aspoň vyplnila elektronickou žádanku. Teď čekám. V SMS ještě bylo, že se mám podívat sem: https://covid.gov.cz/situace/onemocneni-obecne-o-opatrenich/byl-jsem-identifikovan-jako-rizikovy-kontakt.

Hygienik sdělil příteli, že mám 15.-17. 2., tedy 5. až 7. den od kontaktu absolvovat PCR test. Jenže druhému rizikovému kontaktu (přítelově mamce) pro změnu volali, že má jít na test už dnes. Asi si také nejsou jistí, od kdy se počítá těch pět dní – jestli od pozitivního výsledku, nebo od doby, kdy může být dotyčný nakažený.

Na webu jsem se dočetla, že mi nejspíš ještě zavolají... „Pokud jste se o rizikovém kontaktu dozvěděli SMS zprávou z trasovacího centra nebo od pozitivně testované osoby, odeberte se do domácí karantény a vyčkejte na telefonát od trasovacího centra. Pokud vám do 48 hodin nezavolá trasovací centrum, informujte svého praktického lékaře a požádejte o vystavení eNeschopenky a eŽádanky na PCR test.“

„Jestliže bude výsledek negativní, dodržujte nařízenou dobu karantény, stále je možné, že u vás onemocnění propukne. Z povahy onemocnění covidem-19 vyplývá, že první dny po kontaktu s nakaženým nemusíte mít příznaky nemoci a ani test u vás onemocnění ještě neodhalí. Zůstaňte proto nadále v domácí karanténě. O výsledku testu informujte svého praktického lékaře. Ten s vámi probere datum ukončení karantény a může vám také vypsat eNeschopenku. Telefonicky o své situaci informujte také svého zaměstnavatele. Pokud se u vás během karantény projeví příznaky onemocnění, informujte praktického lékaře, pravděpodobně vás opětovně pošle na PCR test. Pokud bude i tentokrát negativní, pravděpodobně trpíte jiným onemocněním, poraďte se s praktickým lékařem. 

Pokud bude výsledek pozitivní, zůstaňte nadále v izolaci (již nejde o domácí karanténu) a přečtěte si, co to pro vás znamená.“

Když mi pak volal hygienik, mimochodem všichni byli opravdu milí a ochotní odpovídat na otázky – jako jak se mám na test dostat?

Hygienik po mně chtěl aktuální adrestu (kde setrvám v karanténě), trvalé bydliště a rodné číslo. Řekl, že mě smí na test dovézt Covid-pozitivní přítel, pokud nebude vystupovat z auta a bude mu dostatečně dobře na to, aby mohl řídit. Na konkrétní čas se mám objednat sama přes online formulář, a protože se od svého přítele-spolubydlícího nemohu izolovat, mám karanténu 15 dní místo deseti, tedy až do 26. 2. Kdybych totiž byla negativní, mohu se po celou tuto dobu nakazit.

Hygienik po mně chtěl aktuální adrestu (kde setrvám v karanténě), trvalé bydliště a rodné číslo. Řekl, že mě smí na test dovézt Covid-pozitivní přítel, pokud nebude vystupovat z auta a bude mu dostatečně dobře na to, aby mohl řídit.

Předchozí díly: 

• Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 
• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!

Pokračování deníku:

• První týden s Covidem 
• Covid je jak mozkomor
• Druhý týden s Covidem

Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!

Jak poznamenal jeden kolega v práci – není otázkou, zda chytíte koronavirus, ale kdy. Začínám docela věřit, že měl bohužel pravdu. Ano, dovedu si představit, že ho nechytnete, pokud se budete opravdu důsledně stranit lidí – snad by se měl víc přenášet kapénkami (tedy tím, že vás někdo „poprská“), než na věcech.

Potíž je, když s vámi sdílí domácnost někdo, kdo chodí do práce, do školky, nebo nějak jinak mezi lidi. Mám známou, která nechodí skoro nikam, i s kamarádkami si jenom telefonuje, ale navštěvují ji děti, které chodí do práce, kde bohužel potkávají lidi. A už to má taky. Jeden kolega mi říkal o sestřenici, která donesla Covid z práce a její mamka na to umřela. Dotyčná si to pochopitelně vyčítá.

A to je právě jedna z filozofických otázek, kterou Covid otevírá. Za co mohu já? Kam sahá vina jednotlivce? Mohla ona paní nechodit do práce? Nebo nenavštěvovat maminku? A co vlastně bude lepší? Radši mě naši rok neuvidí, nebo přijmou to riziko? Jak může člověk zodpovědně přijmout riziko, když vlastně ani neví, jaké ve skutečnosti je? Neumře přece každý, kdo se s Covidem potká. A druhá věc, jsem ochotná tohle riziko akceptovat já?

Než jsem to chytla, nijak zvlášť jsem nad tím neuvažovala – přišlo mi jisté, že to nechytím. Vždyť už skoro rok jezdím do práce každý den autobusem a metrem – buď to není tak nakažlivé, nebo toho není ve společnosti tolik. Jenže ten přenos v rámci domácnosti, to je jiná. Psala jsem o něm už zde, když to vypadalo, že by Prymula mohl přijít s nápadem, jak to doma nechytit. Celkem pochopitelně s ničím takovým nepřišel. Myslím, že jediný způsob, jak to doma nechytit, by byl zjistit to včas. 

K mým pokusům o prevenci patřilo větrání, vytření aromaolejíčkem eukalyptu, který by snad měl mít dezinfekční účinky, a ovoňování vzduchu dalšími doporučovanými oleji: citron, pomeranč, skořice, levandule atd. Co se týče toho, zda to má nějaký efekt, nemohu sloužit, protože nevím, od kdy přesně jsem to již měla. Také se doporučuje užívání vitamínu D. V tom ještě pokračuji. Čistě pro případ, že by to pomáhalo zvládnout nemoc.

Předchozí díl: Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 

Pokračování deníku:

• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 
• První týden s Covidem 
• Covid je jak mozkomor
• Druhý týden s Covidem

Otvíráš novou rubriku, zdravotní?

Takhle nějak se mě ptal přítel někdy před týdnem. Pobavilo mě to, i když jsme moc důvodu k radosti neměli. Jeho test na koronavirus byl pozitivní.)

Přemýšlela jsem, jestli je to dobrý nápad a nakonec jsem si řekla proč ne. Měla bych psát i o tomhle tématu. I když je to samozřejmě s jistým (a to značným) zpožděním.

Začalo to přítelovým příchodem z práce sedmého února. Předpokládáme. Na směně s ním byl někdo pozitivní, a tak ho umístili do karantény. Jako už dvakrát nebo třikrát. Karanténa je pro něj sama o sobě docela v pohodě. Nesmí sice z domu, nakupovat a tak, ale nic zase tak hrozného se neděje. Strach mám já. Vždycky si říkám: „Co kdyby byl pozitivní? Já to měla od něj a někoho v práci nakazila.“ Ale zjevně si s tím dělám zbytečně moc starostí a jsem přehnaně ohleduplná. V autobusech běžně potkávám lidi, co mají roušku na půl žerdi. V metru se to kupodivu moc neděje.

Dva dny to bylo dobrý, a pak ho celou středu bolela hlava. Přičítal to tomu, že málo pil a celkově jsme tomu nevěnovali žádnou větší pozornost. I špatně spal. Na čtvrtek měl naplánovaný test v Ústřední vojenské nemocnici (dále jen ÚVN). Vlastně nás ani nenapadlo, vůbec jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo být jinak. Až večer, když mu přišla sms, že je pozitivní, zůstali jsme jako opaření.

Nálada klesla na bod mrazu. Co mám teď dělat?

Na internetu je spousta chytrých rad, jak se starat o někoho, kdo je pozitivní, ve společné domácnosti. Jak se izolovat. Ale tak nějak zapomněli zmínit, jestli to má ještě smysl, když to začnete dělat až po pěti dnech. Rychlým přehlédnutím domácnosti – aktuálně dva použitelné pokoje (ložnice a kuchyně) se stejně ukázalo, že to není reálné. A moje sobotní zvýšená teplota potvrdila, že by to stejně bylo zbytečné. Byla mi zima a měla jsem 37,9°C. To byly moje první příznaky.

Pokračování deníku:

• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý! 
• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 
• První týden s Covidem 
• Covid je jak mozkomor
• Druhý týden s Covidem

Domácí řádění

Abych pořád nepsala jen o zvířátkách, i když o nich píšu nejraději, už nějakou dobu se odhodlávám k článkům o naší „ostávačce“, jak se tu říká budově, ve které se bydlí. Nalezla jsem tento výraz v jakýchsi starých senátních listech (zde: https://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/1vo/stena/278schuz/S278003.htm) a článku zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/podpera-dobromil-20110106-0.

Z radiátorů se nám možná ztrácí voda, protože jsme je jednu dobu často dopouštěli, když přestaly hřát a odvzdušnění nepomáhalo. Ale teď se zdá, že je celkem klid. Dost možná za to může výměna trubky v kuchyni. 

Původní stav

Ale možná je to taky tím, že tak úplně nejedeme na radiátory. Topíme si v nových kamínkách, o kterých jsem vám taky vlastně ještě nepsala. Nebo ano?

Takže rozebrání části podlahy v kuchyni byla první část. Pak jsme přišli s nápadem (možná jsem viníkem já), že bychom si mohli zařídit obývák z dřívější ložnice. A rozhodně by to chtělo vymalovat (to jsem určitě viníkem já). Přece se nebudeme sem tam stěhovat s nábytkem (nechápu, jak to může nějaké ženské bavit, já bych to chtěla pokud možno na furt) sem tam do pokoje, kde jsou rohy ošklivě šedivé. A taky jsem trvala na tom, že je potřeba stěny oškrábat. Ano, vím, že se to nikdy nedělalo, ale to neznamená, že to není potřeba. 

Já tomu sice vůbec nerozumím, ale mám puntičkářského kolegu (DAP), který trval na tom, že je to nezbytné. A je to přesně ten typ kolegy, co když něco tvrdí, mívá obvykle pravdu. Takže oškrábat je jediná možnost. No, zmiňoval něco v tom smyslu, že je to očistec. ... Naštěstí jsem to nedělala já. ... Možná o to víc jsem se cítila provinile.

Oškrábaná půlka pokoje (fotky z listopadu)

Oškrábaná půlka pokoje (fotky z listopadu)

167. narozeniny Sherlocka Holmese

Ačkoliv letos byla situace poněkud komplikovanější, přesto jste mohli strávit narozeniny Sherlocka Holmese sledováním přednášky Městské knihovny v Praze. Jak je to online, trvá mi déle, než se k tomu dostanu, proto zveřejňuji až nyní. Najdete ji na FB zde: https://www.facebook.com/129283087111746/videos/3844159468937783. Neopominutelnou výhodou je možnost sledování z pohodlí domova: dáte si k tomu čajík, vínečko, nebo něco, co by si dal i SH. Jednalo se o 8. ročník (nebo 7. když jsem v roce 2019 psala o pátém ročníku zde) oslavy narozenin, ale jednalo se o 167. narozeniny, nikoliv 166. Tedy pokud dobře počítám. Sherlock Holmes se narodil 6. 1. 1854, psala jsem o tom zde.

Vloni měl sir Arthur Conan Doyle výročí 90 let od smrti, proto si paní Zora Duchoňová připravila přednášku o jeho životě. Doylovým prvním románem bylo Zamotané klubko, které ovšem vyšlo pod názvem Studie v šarlatové. Původně s jinak pojmenovaným hrdinou Sheridan Hope, budoucím Sherlockem Holmesem.

V roce 1893 už měl Doyle svého hrdiny opravdu dost a napadlo ho na dovolené u Reichenbašských vodopádů, že tady by mohl mít opravdu dobrý konec. The Strand Magazine ho za to asi moc nepochválil, protože prý zrušilo předplatné 20000 abonentů.

Doylovou první manželkou byla Louisa Hawkinsová, která zemřela na tuberkulózu. Ještě za jejího života se seznámil se svou druhou ženou Jean Leckieová. Po smrti Louisi se z depresí dostával prací na obhajobě George Edalji odsouzeného na základě nepřípustných důkazů. Zkontaktovatl Scotland yard, aby poukázal na nesrovnalosti ve vyšetřovacích postupech. Díky Doylovi vznikl v Anglii do té doby neexistující odvolací soud. Na svatbě s druhou manželkou měl 250 lidí. Zemřel 7. 7. 1930. Kompletní kánon Sherlocka holmese najdete na webu knihovny v elektronické podobě.

Jako druhý vystoupil Juan Zamora a představil Společnost Agathy Christie. Bylo to velice zajímavé povídání. Spolednost Agathy Christie jsou stejní správní úchyláci jako my Holmesologové. Potom Ivana Birtová vyprávěla o namluvených knihách v přednášce Vraždy do uší, Kdo nečte, poslouchá. Následovala přednáška o známém herci Holmese, Jeremy Brettovi od Radany Králové na téma Jak se stát Holmesem. Na závěr bylo hodinové divadlo Golem Záhada z Prahy skupiny Fuente Ovejuna.

Kozí sebranka

Už jsem zmiňovala, že kozy nemají rády sníh? 

Jestli ne, tak nemají. Opravdu NEMAJÍ. 

Jestli jo, stejně se to hodí zopakovat. Zima je celkově příliš nebaví. Což je ale myslím celkem jasné vzhledem k tomu, že hlavním smyslem života kozy je žrát. Buď žrádlo ke žraní, nebo věci, které ke žraní nejsou, ale dá se jejich sežráním někdo pěkně vytočit. 

Teď (o víkendu) kupříkladu okusují vloni natřený holubník. Zřejmě jako pomstu za to, že je nutím být denně hodinu venku. Občas vyměknu a je z toho jen půlhodinka. Včera se ale pustily do prádla na šňůře, takže dnes budu skutečně neoblomná. Konec konců je to i pro jejich dobro!

Přitom mají srst huňatou jak hrom, tak nevím, co vyvádí. A navíc se musí uvnitř chlívku nudit, i když je docela velký. A trkání tam taky nemůže být taková zábava jako venku.

Jo, to byla pohoda na podzim, když se dalo vylézt na zeď a přemýšlet, jestli u sousedů není tráva zelenější. 

Naše stará známá trojka: dvě Lízy po stranách, Baloun uprostřed

Hnědá Líza se šplhání nebojí

Ale o Hektora jsme měli trochu strach, přece jen to byl „městský“ kozel

No a Baloun, to je můj oblíbený zvědavý prevít

Teď už můžeme tvrdit, že napadl sníh

Vloni touhle dobou – pokud můj deník nekecá – naše kozy spásaly čerstvou trávu. Dnes je to dost těžko představitelné vzhledem k tomu, že venku leží deset centimetrů čerstvého sněhu!

Do určité chvíle jsem se z něj opět radovala. Ostatně jako vždycky. Celá krajina dostane se sněhem takový slavnostní nádech. Vypadá jako pocukrovaná. A taková něžnější. Ale... silničáři jsou pořád nejmenší lidi na světě. Napadne pár centimetrů sněhu a už je není vidět. 

Smutné je, že mi tenhle starý vtip stále připadá vtipný. Jasně že vím, že to není nic jednoduchého udržovat všechny silnice sjízdné. Ale vzhledem k předpovědím počasí, moderní technice a tomu, že sníh je jen párkrát do roka, tak bych čekala, že to budou líp zvládat. No, ale to jsem já, holka z Vysočiny. Tam jsme si na silničáře nikdy moc nestěžovali. Taky bylo skoro pořád posypáno (štěrkem, ne solí) a vyhrabáno. Pak jsme si před domem vždy chtěli dělat z hromady sněhu iglú, ale čůrali na něj psi.

Tentokrát byla cesta do práce poněkud delší a nervy žeroucí. Na autobus jsem dorazila včas, bohužel nejel. Říkala jsem si, že asi má chvilku zpoždění, a tak jsem nechala ujet jiný, který jede delší cestou, takže bych do práce přišla o něco později. Ha ha ha. Kdybych věděla, že na ten samý (s delší cestou) budu čekat ještě hodinu, protože ten můj (který už měl mezi tím jet třikrát či víckrát) prostě nejede a nikdo se nám to ani neobtěžuje říct. 

Venku bylo -7,5°C, takže ani v pohorkách, běžných textilních kalhotech, tílku, tričku, svetru s rolákem (aspoň na ten krk), kabátě a čepici to nebylo nic moc. Na cestu domů už jsem si pak vzala vlastní upletený svetr Vintersol, což bylo jiný žrádlo, a šátek Daybreak, který v sobě má jen malý podíl vlny, ale i tak to bylo příjemné. Ještě někde vyštrachat rukavičky. Zajímavé je, že se všude pletou než přijde zima. A taky až skončí.

Zároveň jsem si blahořečila, že jsem si sukni vzala do batohu a ne na sebe, jak jsem původně plánovala. Někdy se i ta lenost hodí! A taky, že jsem si ráno nemyla vlasy. Jednak by pod tou čepicí a kapucou stejně dostaly na frak, a jednak bych asi pořádně promrzla. I takhle mě dost zábly nohy a litovala jsem, že jsem si nevzala tlusté ponožky. A to mám i vlastní upletené.

Říkala jsem si, že je škoda, že se nemůžu mrknout na nějaké svoje články na blogu, třeba Jak se zahřát 1 a 2, protože bych tam třeba našla něco, co by šlo použít. Takhle jsem se snažila hýbat prsty u nohou, které mě hrozně zábly, dělat dřepy (to bych řekla, že docela dobře pomáhalo) a taky jsem se schovala do zastávky tak, aby na mě pokud možno z žádné strany nemohlo foukat, i když nefoukalo.

No a s tímhle počasím mě napadlo, že by bylo ideální, navzdory tomu, kolik mám v plánu článků, dokončit ty vánoční deníky, viz zde.

Otázky 5

• Co je pro notebook lepší? Být v nabíječce, nebo běžet na baterku?

nové otázky 26. 4. 2022

• Žerou potravinoví moli vlnu? Nebo naopak ti textilní mouku?
• Jak malovat akvarelovýma pastelkama?

Felix

Naše kotě. Teď už skoro roční. A taky poslední, protože na podzim jsme nechali Macíka (kočka) vykastrovat. Psala jsem o tom tady.

Felix je stejně jako František (o něm více zde) synem kočky jménem Macík. František se narodil v roce 2019 a Felix vloni. Říkala jsem si, že bude pěkné, když budou mít oba jméno od F. U čistokrevných zvířátek se to taky dělá, ale musí být myslím z jednoho vrhu.

Než jsem se dostala k napsání článku, trochu mi vyrostl. Ale fotky jdou použít i tak. Začátek byl náročný. Nejprve hledání koťátek, viz moje haiku:

Naše kočka už 

projde bránou na žrádlo.

Hledej koťátka!

Koťátka jsem našla, resp. kočka mi je ukázala. V chlívku u koz. Ptáte se, jak mi je mohla ukázat? No, po kočičím způsobu. Udělala pár kroků směrem k chlívku, pak se na mě otočila a významně se podívala, možná i mňoukla. Zase udělala pár kroků, podívala se na chlívek, pak na mě...

A ano, to vedle je kozí bobek. Tak takhle malinká byla. Vypadala jako dvě pruhovaná divoká prasátka. Chodila jsem se na ně opatrně dívat, abych kočku nevyplašila. Ale žádný stres, evidentně jsem jí nevadila. 

Asi po dvou dnech od objevu koťátek jsem ráno zjistila, že jedno možná nežije. Připadalo mi, že nedýchá, což nešlo z výšky a potmě dost dobře poznat, ale když po něm to druhé bez ostychu šlapalo a tohle se neprobudilo, nezavrtělo, ani nezakňouralo, šla jsem to obrečet domů. Když jsem se vrátila, ležela tam z něj už jenom hlavička. Předpokládám, že kočka snědla zbytek. Brr, příroda je na měšťáka někdy moc drsná.

Ale život šel dál. Na začátku května jsem si dodala odvahy a vzala si kotě do ruky! Naprosto boží. Je heboučké a hned začne mňoukat, to přiběhne kočka a kontroluje, co s ním dělám. Tuhle metodu jsem pak aplikovala na přivolání kočky do chlívku před tím, než tam zaženu a zavřu kozy. Kočka by se tam pak nedostala a kotě by muselo být celou noc samo.

Macík byla super máma! Hezky se o malýho broučka starala. Akorát jednou potřebovala moji pomoc. To, když si udělali výlet ke stodole, a slepice začalo náramně zajímat, co je to tam za tvorečka, a jestli by se nedal sezobnout. 

Kdo nemá moc zkušeností se slepicemi (jako třeba já, holka z menšího města), tak by si řekl, že to je v pohodě, ale slepice jakmile do něčeho klovnout a začne tomu téct krev, třeba i jiné slepici, tak ji uklovou k smrti, jsou to totiž masožravci (teda oficiálně všežravci), ale tohle je nějak tajemně láká.

Kočička výhružně stáhla uši, syčela... ale zvědavé slepice se slézaly do kroužku a čím dál víc si troufaly přibližovat. Byla jsem zvědavá, jak to kočka vyřeší, ale zdraví mrňouska pro mě bylo přednější, takže jsem ho nakonec vzala do náruče, rozehnala slepice a ukázala kočičce, ať mě následuje ze slepičího dvorku pryč, kde jsem jí koťátko zase vrátila. Připadalo mi, že se na mě dívala vděčně.

Felix byl s těma svýma modrýma očima naprosto k sežrání. Sladký mourovatý kotě. Pak na něj přišla taková trochu zlobící léta, kdy začal kousat a škrábat a hrozně si se mnou chtěl hrát. Chyběl mu bráška, tak se to dalo čekat. 

Jednou jsem ho našla, jak sladce spinká s maminkou. Takoví milounce přitulení k sobě na zahradě v trávě. A pak jsem si všimla, že na mě kočka kouká ze dvora. Úplně ve mně hrklo, když mi došlo, že Felix spinká přitulený k Frantovi. U nás se vždycky říkalo, že dospělí kocouři, zabíjejí (a snad i žerou) mláďátka, aby neměli konkurenci. Nezbylo než doufat, že kočka ví, co dělá. No, Franta to evidentně jako konkurenci nebral, dokonce si spolu brzy začali hrát. 

Zpočátku jsem myslela, že Felixe někomu darujeme, ale byl tak sladkej a byl Covid-19, takže se nikam moc nechodilo. A já si ho samozřejmě zamilovala. Koťátko takhle od malička jsem nikdy neměla.

Pak měl jednu dobu takovou hranatější hlavu a ne moc krásný výraz, ale stejně to byl můj brouček.

Teď za mnou běhá jako pejsek. O víkendu mi vlezl oknem do domu, kam kočky běžně nebereme. Protože jsem větrala oknem v ložnici a nechtěla jsem, aby se mi schoval třeba pod postel, vzala jsem ho do kuchyně a nechala ho tam šmejdit. Dost mě překvapilo, když šel radši se mnou zase ven, než aby zůstal doma v teple sám.

Abyste měli něco aktuálnějšího, tak zveřejňuji fotku z devátého ledna letošního roku. Zima není právě ideální na focení koček, moc si totiž na sníh nepotrpí, ale takhle aspoň víte, jak Felix vyrostl. Zatím je docela drobek. Hlavně proti Frantovi. Ale v jídle je největší divoch: hrozně se vrhá na lidské jídlo (zbytky masa, olej, máslo, cokoliv), vrčí a všechny ostatní bije, sotva se trochu přiblíží.