Při úvahách o tom, jak prožívám svoje onemocnění Covidem mi došlo, že se mi zdá, že je jako mozkomor (typ postavy z Harryho Pottera, personifikovaná deprese).
Z fyzických příznaků mi zase až tak nic moc není. Jasně jeden den bolení svalů na nohách, jeden den příšerná bolest v lokti a asi dva dny celkem značné bolesti zad v oblasi beder. Zvýšená teplota, od určité chvíle ztráta čichu doprovázená rýmou s bodáním uvnitř hlavy při nádechu. Drobné pokašlávání. A nechutenství.
Ale dotíravý a nepříjemný smutek. Úvahy nad smyslem života směřující spíš k beznaději. Určitá odevzdanost. Pocit, že vás všichni opustili. … Možná je to průvodní jev karantény, ale nepřipadá mi, že bych to tak pociťovala i na jaře. … Těžko se to popisuje, ale je to taková tíha. Jako když víte nějaké strašné tajemství, třeba o zániku světa. Nebo jako když jste na všechno sami, třeba kdybyste píchli na silnici a při stopování vám nikdo nezastavil.
Místo čokolády, která prý pomáhá na mozkomory, jsem si naordinovala Lucifera, svůj oblíbený seriál. Nevím totiž, na které pohádky bych se měla dívat, a tohle je pro mě hodně podobné. Klidné a veselé. I když jsou tam vyšetřovány vraždy. A pak jsem si taky začala číst vtipy. A intenzivně pletu svetr Feel the Bern, o němž jsem psala tady. Zkrátka pro zlepšení nálady je třeba něco dělat!
P. S.: Taky pomáhá topení v kamnech. Ten ohníček na pohled a pocit tepla.
Předchozí díly:
- Otvíráš novou rubriku, zdravotní?
- Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!
- Co vás čeká, když vás někdo nahlásí
- První týden s Covidem
Pokračování deníku:
Žádné komentáře:
Okomentovat