pátek 24. ledna 2020

Mám nový mobil

Ačkoliv se to zdálo skoro neskutečné, už jsem si opravdu koupila nový telefon. Odhodlávala jsem se k tomu děsnou dobu – snad od listopadu – a dopadlo to v podstatě tak, jak to mohlo být už před měsícem: nechala jsem si poradit a vzala téměř první, na který jsem přišla.

Můj malý telefonek Nokia mi sloužil docela hezkou řádku let. Asi pět, odhaduji. Původně jsem ho nechtěla, protože se mi s mým prvním Siemensem loučilo dost těžko a byl pořád funkční, ačkoliv sloužil spíš jako pevná linka (tzn. moc dlouho nevydržel, a tak se občas vybil a nebyla jsem dostupná třeba i několik dní, než mi začalo být divné, že mi nikdo nevolá a nepíše). 

Ale stalo se a já tenkrát dostala k narozeninám nový mobil. Ideální dárek pro ženu romantické povahy. (Sarkasmus.)

Soužití s ním bylo báječné. Stále ho stačilo nabíjet jen jednou za čas, třeba i za pět dní. Akorát poslední dobou mi přišlo, že některé lidi někdy moc dobře neslyším, ale pořád jsem to přikládala spíš špatnému signálu. Protože jsem moc nepromazávala smsky, občas se mi stalo, že mi ty nové neměly kam přijít a nejdřív jsem musela odstranit ty staré. Možná že tohle bylo příčinou toho, že se se mnou jednoho dne rozhodl přestat bavit o obsahu mých zpráv – přestal je zobrazovat, a když jsem se na ně snažila dostat, buď zůstal podezřele blikat, nebo se rovnou celý vypnul. 

Nějakou dobu jsem doufala, že se to zlepší. Zkoušla klasické ajťácké triky: vypnout a zapnout, vyndat SIMku a podobně. Nakonec jsem zašla do servisu a tam mi řekli, že s tím nic nesvedou. Že si musím koupit nový. 

Mezitím mi kamarádka půjčila svou starou nepoužívanou Nokii. Byla černorůžová a fakticky elegantní. Pořád jsem koumala, jestli půjdu do chytrého telefonu, nebo zůstanu u svého tlačítkového. Už jsem se tu o tom zmiňovala. Na jednu stranu by se mi chytrý telefon hodil na vyhledávání spojů, byly by v něm mapy a tak podobně. Taky internet, takže bych mohla psát blog – aspoň takový štěky – kdykoliv by se mi chtělo, třeba každý den v autobuse cestou z práce. To znělo lákavě. Taky jsou tam kešky! 

Na druhou stranu nutno přiznat, že jsem spíš příležitostný keškolovec, o čemž svědčí i ubohých tři sta sedmdesát jedna nalovených kešek za skoro sedm let, co to dělám. A ne, argument, že když budu mít chytrý telefon, budu víc chodit lovit, neobstojí. Taky mamince častěji nevolám (jak mi kdysi tvrdil operátor), i když mám volání zdarma. To tenkrát byla docela dobrá story, utrácela jsem za mobil asi třicet korun a chlapík se mě snažil přesvědčit, že s jeho desetkrát (doslova) dražším tarifem to budu mít lepší. Když už mu došly argumenty, tvrdil mi aspoň, že bych měla neomezené volání a mohla mámě volat každý den. A já mu odpověděla, že to bych nemohla, protože mamka nemá telefon. Nafoukl se jak ropucha a odkráčel pryč. Snad ani nepozdravil. Ale mamka ho tou dobou vážně neměla!

Dilema zda chytrý nebo hloupý jsem řešila se spoustou přátel a s nejasným závěrem, takže jsem rozhodnutí pořád odkládala a říkala si, co kdyby se mi ten chytrý fakt hodil? Nakonec to rozsekl přítel tím, že mě ujistil, že nový telefon už asi nebude tak kvalitní, aby mi vydržel pět nebo deset let, takže si klidně za dva roky můžu pořídit ten chytrý, budu-li konečně chtít. 

Pak už zbývalo jenom vybrat ten správný obyčejný telefonek. Kamarád mi poslal odkaz na článek s recenzemi tlačítkových telefonů. Tak jsem si ho přečetla a ještě se chvíli odhodlávala jít do obchodu. Jako nejlepší byl celkově hodnocen Nokia 230 Dual SIM. Srovnávání cen také není mojí nejoblíbenější záležitostí. A protože telefon mám spíš pro případnou potřebu ohrožení, zavolání pomoci (či odvozu domů), objednání k lékaři a podobně, i těch šest stovek se mi za něj nechtělo dávat. Byl tam i Alcatel za čtyři stovky, ale prodavačka mi doporučila model Nokia 110 Dual SIM. 

sobota 18. ledna 2020

Angelika na statku: kozy 2

Dneska jsem byla pouštět kozy z chlívku. Jestli se tedy obydlí pro kozy říká chlívek. I když tam měli krásně teplo, byly samozřejmě ohromně rády, že mě vidí. Přinesla jsem jim sice opražená a osolená, ale pořád dýňová semínka, u nichž jsem měla podezření, že už je napadli moli. A hlavně, která mi stejně moc nechutnala, protože byla neloupaná a tvrdá. A kozy sůl milují. 

A taky zbyteček z včerejší dýňové polévky – tedy pro změnu opět dýňová semínka a štopku.

Fotka v bídné kvalitě, ale je na ní ještě ta bílá, kterou už nemáme
Zjistila jsem, že dávat jim něco do kýble je blbý nápad. Jednak tam zkusí narvat hlavu obě naráz (a třetí přemýšlí, jak by se tam dostala taky), a jednak to kvůli tomu vylijí, nebo kýbl rozbijí, či ho nebudou moci sundat z hlavy. Takže příště zase všechno pěkně dostanou z kolečka, které je na tohle ideální, protože se k němu dostanou všechny a kromě té agresivní se ani nepošťuchují a spokojeně žerou. 

Přítel mě upozornil, že jsou kozy celkem čistotný, takže to, co vykydly na zem, už asi žrát nebudou vzhledem k tomu, že tam je sláma, do které chodí i kálet. No, o těch pár semínek mi ani tak nejde, jenom jsou to trubky. 

A když tak nad tím přemýšlím, tak by se teoreticky ta jedna mohla chtít příští týden pářit. U koz se tomu říká, že se prskají, což mi pořád připadá jako děsně směšný výraz. A mají to tak jednou za tři týdny. No a my kvůli ní jeli na Nový rok domů dříve, tak teď by snad mohla mít chuť, když si to tehdy rozmyslela, a mohli bychom mít kůzlátka (a mléko). Kozí miluju!

středa 8. ledna 2020

Podnikání není pro každého

Příchod do práce je po Vánocích překvapivý. Jako obvykle. Člověk je z toho celý nesvůj, že má najednou osm hodin sedět a něco psát, promýšlet, zařizovat a plánovat. Na druhou stranu (pominu-li ranní vstávání) je to i svým způsobem uklidňující. Ta pravidelnost (stejný začátek i konec). A rozmanitost (různé záležitosti k řešení). Když zrovna není žádný průšvih, nebo nějaký extra časový press, uvědomuji si, že mě moje práce ještě pořád baví, i když jsem poslední dobou měla spíš slabší chvilky. 

Trochu mě k tomu přivedl online webinář Stáni Stiborové (dříve Mrázkové). Mělo to být o tom, jak si splnit svůj velký sen v roce 2020. Nebylo to špatné, i když si neumím představit, že by za to někdo dobrovolně platil... Byl to takový základ time managementu. Hezky a příjemně podaný (milá decentně nalíčená blondýnka), ale opravdu jen základ. Asi jsem čekala nějaký brutálnější návod, nápad, inspiraci, než že si máte vybrat jenom jeden cíl, protože když se jich snažíte stihnout dvacet najednou, tříštíte pozornost a ve skutečnosti se vám stejně nejspíš nepovede splnit ani jeden. 

Zaujalo mě, že ale začnete tím, že si cílů napíšete pět a pak je mezi sebou porovnáváte podle toho, jak jsou pro vás důležité tak dlouho, až vám zbude jenom ten jeden. A ten by ve vás logicky měl vyvolávat silné emoce. Buď nadšení, protože se těšíte na jeho naplnění, nebo strach, protože máte strach, že je nereálné toho dosáhnout. 

A pak už je to klasika – cíl by měl být konkrétní. Já bych rovnou doporučila pravidlo SMART. Zdá se, že o něm autorka neví, ale v podstatě částečně vyjmenovává jednotlivé body. Psala jsem o něm zde: Pravidlo SMART. Ještě vám doporučí zjistit, z čeho máte strach, to je asi ta nová přidaná hodnota, řekla bych. Naučit se, že strach máte, ale neschovávat se před ním, nesnažit se ho zlikvidovat, spíš ho brát jako existující a udělat danou věc jemu navzdory. I když asi ne vždy je to rozumné. A pak už je to jenom o tom naporcovat svého slona.

A já pak začala přemýšlet, kromě svého velkého přání pro tenhle rok (povím vám o něm za rok, když se mi ho podaří splnit), o tom, že asi nejsem typ, který by chtěl podnikat. Jasně, zní to všechno lákavě:
  • časová svoboda: mít volno, kdy chcete (můžete jít na koncert, do knihovny, divadla, jet za přáteli – haha, volno máte vy, oni třeba ne, takže ve výsledku vám to stejně může být k ničemu),
  • finanční svoboda
  • ... asi ještě něco dalšího.
Jenže zároveň s tím přichází velká zodpovědnost – dokopat se udělat práci včas, stres z toho, že třeba neprodáte ten vámi vyrobený produkt, nebo to bude děsný šunt, nebo nebude dostatek lidí tak bohatých, aby si mohli kupovat takovéhle věci... A taky je otázka, co budete dělat, až se vám v podnikání přestane dařit. Nebo budete úspěšní odteď až do smrti, nebo do důchodu? Našetříte dost na dobu, když už nebudete mít tak skvělé podnikatelské plány? A co když pak budete chtít zase začít normálně pracovat, ale ten přechod ze svobody (lenosti a trochu nafoukanosti, že vám nemá kdo co říkat) do podřízené pozice by mohl být problém.

Možná jsem jenom málo ambiciózní, ale říkám si, že by mě podnikání nelákalo. Nebo mám v sobě někde zakuklených tolik strachů, co všechno by mohlo nevyjít?

pondělí 6. ledna 2020

Poslední poklona Sherlocka Holmese

Bruce-Partingtonovy dokumenty
Viděla jsem film. Sherlocka Holmese hraje Jeremy Brett a Dr. Watsona Edward Hardwicke.

Sherlock: Stojí tu, že přijde můj bratr Mycroft.
Watson: Co by ne.
Sherlock: Co by ne? To je jako byste potkal tramvaj na lesní stezce. Mycroft má své cesty, po kterých chodí.

Kvůli chlapíkovi jménem Cadogan West navštíví Sherlocka jeho bratr. Mrtvý měl u sebe 7 dokumentů z 10 velice důležitých pro sestavení nebezpečné ponorky. West byl nalezen na kolejích a předpokládá se, že vypadl z vlaku. 

Podezřelým je i správce zodpovídající za dokumenty. Když se k němu Sherlock vypraví, je tento už po smrti. Zemřel ráno. Jaká to náhoda, že?


neděle 5. ledna 2020

Agatha Christie: Vánoční tragédie

Slečna Marplová tvrdí, že na panu Sandersovi hned poznala, že má v úmyslu svou ženu zavraždit, ačkoliv se k ní choval zvláště pozorně.

... Tradičně překombinované a dokonalá slečna Marplová, která všechno vždycky ví nejlíp.

Jinak zajímavý příběh, i když řekněme, že je trochu zcestné, že by se někdo vláčel po požárním schodišti s mrtvolou, kterou by aranžoval v pokoji, kam by pak přivedl svědky, aby to vypadalo, že někdo zabil jeho ženu, se kterou by se ve skutečnosti o chvilku později setkal, přivedl ji po onom požárním schodišti do téhož pokoje a tam ji doopravdy zabil. A odnesl tu první mrtvolu...

Lze si poslechnout zde

sobota 4. ledna 2020

Návrat Sherlocka Holmese

Opatské sídlo 
Inspektor Hopkins poslal pro Sherlocka Holmese, protože si neví rady s případem mrtvého sira Justase. Zmizelo jenom několik stříbrných táců a přitom to vypadá, že to byli ti samí zloději, kteří před čtrnácti dny kradli někde poblíž. Zranili lady a inspektorovi se to zdá jasné.

Lady Mary Brickenstolová si stěžuje na manželství se sirem Justasem, který byl alkoholikem. Lady viděla tři muže v přízemí u křídlových dveří. Jeden ze tří mužů ji praštil, svázal a dal jí roubík. Pak přišel manžel, kterého některý z nich uhodil do hlavy pohrabáčem. Její chůva Tereza vypovídá shodně.

Holmsovi je ovšem jasné, že to je trochu jinak. Křídlové dveře vedou do zahrady, tělo leželo u krbu. ... Holmes hned upozorňuje na podivné věci. Lupiči obvykle nekradou poblíž původního místa. K další loupeži dochází až poté, co uloupenou kořist utratí. Nespokojí se jen tak s něčím, když mohou vzít i další drahocenné věci. Nenechají naživu člověka, který je může identifikovat. 

Tři muži měli pít ze tří skleniček, ale kal se usadil jen v jedné. – Ale jedna sklenička obsahuje kal z těch dvou, z nichž někdo pil. Zdá se, že lady a její chůva lhaly. Navíc by se jim oběma nejspíš vražda sira Justase zamlouvala. Kdysi totiž v opilosti polil benzínem a zapálil manželčina psa a její chůvu nějak surově uhodil.

Přijeli v červnu 1895. Na lodi byl jeden zvlášť schopný důstojník. Náramný fešák: plavé kníry, modré oči, pěkná postava... určitě si musel Mary Frazeové všimnout. 

Ukradené stříbro bylo nalezeno na dně rybníka. Hopkinsnovi to prozradil Holmes.

Realiata? Na základě lodních uzlů, kterými byla přivázaná lady ke křeslu Holmes správně usoudil, že ji přivázal nějaký námořník. S tím se mohla setkat jedině na lodi, když přijela na nové panství. Jelikož kryje vraha, pravděpodobně se jednalo o někoho mladého a hezkého. Viděla se s ním dvakrát během manželství a on jí teď jenom přišel říct, že odjíždí a měl o ni strach, protože se do ní během plavby zamiloval, a zjistil, že ji lord týrá (bodal jí jehlicí na klobouky do ruky). Lord vešel do pokoje a uhodil lady holí do obličeje. Když se pak strhla bitka mezi oběma muži, námořník ho omylem zabil. Chůva pak vymyslela celou historku, včetně přelévání vína mezi skleničkami. 

Holmes udělil námořníkovi svobodu s tím, že se má za rok pro svou vyvolenou vrátit.

Druhá skvrna 
„Všude samé papíry, kdo to kdy viděl? Pořád jen papíry. To je najednou spěchu, taková hrůza,“ brblá si paní Hudsonová.

Zmizel jakýsi tajný dokument. Vážení občané ukrývající tento dokument se neobrátili na policii, protože očekávají, že ten, kdo jej zcizil, s ním chce seznámit veřejnost, což by mohlo vést k problémům v celé Evropě. A obrátit se na policii znamená celou kauzu zveřejnit.

Manželka toho pana Travelry Hopa, který u sebe měl dokument, ho vzala a dala panu Lucasovi, kterého následně zabila a dopis vzala. Otázkou je proč.

Lucas si nechal zavolat manželku pana Hopa a vydíral ji nějakým dopisem z jejího mládí ještě před svatbou. Chtěl ho vyměnit za tajný dokument, který měl u sebe pan Hope. Vymyslela si historku o tom, že jde do divadla, a ukradla dopis v modré obálce. Ráno si uvědomila, že vyměnila jeden problém za jiný. A tak se tam vrátila, přesvědčila hlídkujícího policistu (Lucase opravdu zavraždila jeho francouzská manželka), že se tam chce podívat, pak předstírala, že omdlela a dopis sebrala ze schránky pod kobercem, o které věděla jen ona. Holmes jí přislíbil, že dopis nenápadně vrátí. 

Oběma pánům řekl, že záhadu má skoro rozřešenou, i když dopis ještě nemá. Tvrdil jim, že je přesvědčený, že nikdy neopustil dům a požádal pana Hopa, aby se do schránky podíval. Když pak procházel papíry, nenápadně mu dopis pod ně vhodil.

Ve filmu hraje Sherlocka Holmese Jeremy Brett a Dr. Watsona Edward Hardwicke.

středa 1. ledna 2020

Angeliky základní diář

Pokud jste si už zvykli na moje malované diáře, mám pro vás jeden velice základní na příští rok k vytištění. Fialově jsou vyznačeny státní svátky. Najdete ho pod tímto odkazem a můžete si ho vytisknout kdykoliv v průběhu roku. Pokračuje až do února 2021.