Šaty pro těhotnou na svatbu

Na letní slunovrat (21. 6. 2025) jsme byli pozváni na svatbu. 

Původně jsem si myslela, že si na ni ušiju šaty s vlčími máky, protože jsem v knížce Láska na první streč našla návod, kterak upravit šaty z úpletu tak, aby mi byly v době těhotenství, a co s nimi udělat potom, abych je mohla nadále nosit. Nadchlo mě, jak je to všestranné.

Jenže termín svatby se blížil (stejně jako porodu), doma bylo pořád dost práce, horko si taky vyžádalo svoji daň, a na úplet jsem tak úplně neměla odvahu. Taková pěkná látka, co kdybych ji zkazila? A tak jsem to odkládala stejně jako vloni zelené šaty. A pak už mi zbývalo jen čtrnáct dní a já si říkala, jestli to přece jen není bláznivina to takhle hrotit.

Nakonec jsem se rozhodla, že si raději vezmu svoje dlouhé bílé šaty na ramínka se zelenými kvítky, které sice vypadají letně, ale jsou reprezentativní a šití si nechám, až na to budu mít chuť, náladu a dostatek času.

Jednou mě cestou do práce zaujala cedule lákající na slevovou akci na šaty v Momentu 2 + 1 zdarma. Je to second handová neziskovka a už jsem si tam jednou dvakrát myslím něco vybrala. Určitě minimálně takové trochu námořnické pruhované šaty, které mi teď nejsou. Oblečení jim můžete i darovat, ale mají ho na prodej, takže chtějí jen pěkné kousky (web zde). Obdobně funguje i Sue Ryder, odkud mám pro změnu své oblíbené černé šaty s růžovými puntíky. Jen tak ze zvědavosti jsem nakoukla. Nepočítala jsem, že seženu něco pro těhuli, navíc něco, co bych pak mohla nosit i až „splasknu“. Ale nakonec se poštěstilo a vybrala jsem si dokonce troje šaty, i když jsem doufala tak v maximálně jedny. Ceny se trochu různily, ale byly do tří stovek, což je fakt paráda. Vyzkoušela jsem tedy asi desatery a do některých jsem se ani nevešla, protože svoje míry ještě nemám v oku. Nejkrásnější byly ty zeleno-fialové z výlohy, jenže na mě vypadaly tak nějak divně, takže z toho nic nebylo.

Vybrala jsem si ale dlouhé bílé šaty s výraznými květy a véčkovým výstřihem. Překvapilo mě, že ačkoliv jsou syntetické, nosí se úplně parádně. Ohromně mi sluší, i když na břiše jsou zrovna bílé, takže opravdu hezky vynikne, jak jsem kulaťoučká.

Jako druhé jsem vzala na milost pudrově růžové. Je to divné, fakt to není barva pro mě – jako že by se mi líbila, ale zdá se, že mi sluší. Vzadu mají žabičkování a na boku zip, takže ačkoliv si i prodavačka myslela, že se do nich nevejdu, podařilo se mi tam natlačit prsa, maličko vysunout pas pod ně a bříško se tam vejde snad i těsně před porodem, protože sukně je hodně nabíraná.

Růžové šaty na svatbu a zatím jen zpola oškrábané dveře

Třetí šaty jsou takové obyčejné „velké černé triko“ s bílými květy a dostatečným prostorem pro břicho. Vzala jsem je spíš do porodnice jako potenciální noční košili/triko nebo nevím co, protože se jeví velice pohodlně, k těm předešlým dvěma jsou zdarma a je dost možné, že až se zase zmenším ve všech směrech, budou mi slušet, protože si budu moci stáhnout šňůrku v pase, která je v tuhle chvíli naprosto k ničemu, protože se nachází v té nejširší části mého těla.

O průběhu svatby se detailněji rozepíšu v článku Lukášova svatba 2025.

Jaké máte léto?

Před čtrnácti dny jsem psala článek o začátku letních prázdnin (Vážně je to už tak dlouho?) – zde k nahlédnutí – a omylem jsem ho zveřejnila až nyní. Tak mě napadlo, že k němu udělám nějaké doplněníčko, povídání a tak. Času je málo, jak vidíte z mého zanedbávání psaní. To ale obvykle znamená, že se toho spousta děje, takže pak bych měla mít o čem psát, pokud to nestihnu zapomenout. ;-)

Mám se úžasně. Jsem ráda, že jednou můžu říct, že toho v práci nemám moc. Mám úkoly a agendy, které stíhám. Bez nepříjemných pocitů, že jsem nechala zaneřáděnou Asanu (skvělý systém na evidenci úkolů a jejich sdílení s kolegy, psala jsem o ní zde) a pracovní stůl papíry s úkoly odcházím domů včas na autobus. Pak nakrmím zvířátka a večery už zase pomalu začínáme trávit s manželem. Předsvatební šílenství je pryč. Svatba se vydařila – vzali se, nepršelo, ani jsme se neuvařili (bylo to venku), jídlo bylo fajn, kapela taky a navzdory tomu, že jsem si v podstatě vůbec nezatančila (dlažební kostky místo parketu jsou fakt debilní nápad), jsem se královsky bavila se spoustou úžasně milých a zajímavých lidí včetně pana faráře, z něhož jsem loudila rady pro šťastné manželství. Chtěli byste je slyšet? Teda číst. Tak tady jsou:

• Umět říct promiň.
• Poděkovat.
• Tolerovat vzájemnou odlišnost.
• Nebrat se jako samozřejmost.

Z drobností všedního dne stojí za zmínku, že si děláme kozí kefír. Líza dává tak 1,5 litru mléka denně. Dojíme jen jednou a to večer. K jídlu má buď trávu nebo trochu vojtěškového sena a buď obilí nebo nalámané suché pečivo. Zatímco jsem se vám teď nehlásila, porazili jsme Pepu, loňského kozlíka. Důvod je zřejmý – čtyři kůzlata a Melinda v jednom chlévě a Líza v druhém jsou na uživení až dost. Nemá smysl ho nechávat stárnout do zimy, když máme k dispozici další dva kozlíky, kteří by na podzim mohli mít dostatečnou velikost i věk, aby přiskočili obě kozy. Tak uvidíme.

Rekonstrukce se teď trochu zasekla na řešení kuchyně – stále nás napadá něco nového, co je potřeba doladit, vyřešit, upravit. Snad už jsme se teď konečně dostali do závěrečné fáze. Necháváme si ji dělat a nejspíš to tedy bude ještě na dlouho. Člověka neustále fascinuje, co všechno je možné – chytré trouby, pračky, sušičky, pojezdy ve skříních (šuflata místo poliček jsou taková praktická věc) – a pak taky ceny. I obyčejný hnusný úchytky mi připadají hrozně drahý. Ale asi to bude tím, že mám pořád pocit, že by zmrzlina měla stát tři koruny a ne třicet nebo dokonce padesát.

Ten krk mě teďka bolí fakt dlouho. Možná už týden. Ale myslím, že to je pro změnu z klimatizace, která mi na něj v práci přímo foukala. Začala jsem nosit šálu, protože to se jinak nedá.

Šaty jsem stihla dokončit (bude samostatný článek, který stojí za to už teď, kdy je ještě v mojí hlavě), ale žlutozlatý svetr Korokia ne. Karty už jsem poslala, dopis ještě ne a na dovolenou se už moc těším.

Svatební seriál – rozcestník

Zde najdete přehled jednotlivých dílů. A jak je mým zvykem, ty dosud nevydané jsou zeleně (ještě nezveřejněné články).

Rozlučka se svobodou se odehrála v parku Grébovka a při tancování salsy. Z alkoholu jsem měla jenom jednu zmrzlou jahodovou margaritu, ale byla super.

Zásnoubená Angelika

Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Civilní nebo církevní sňatek

Jak jsem házela i neházela kytku

Civilní nebo církevní sňatek

Jednou z prvních věcí, kterou si musíte při plánování svatby ujasnit, je, zda chcete mít sňatek v kostele (církevní) nebo civilní (lze i v odsvěceném kostele a na různých vybraných místech).

Rozhodně jsem chtěla civilní, protože jsem ateistka, která možná věří v něco vyššího, co odměňuje dobré lidi (za jejich života), protože se považuji za hodnou (dobrou) a zdá se mi, že mám v životě spoustu štěstí a že jím víceméně šťastně proplouvám (nebo jenom nejsem skuhra jako někteří ostatní, to jde těžko posoudit takhle zevnitř). Přišlo by mi divný a blbý slibovat někomu lásku před Bohem, ve kterého nevěřím. Navíc když jsem někde na netu našla, co všechno potřebujeme pro církevní sňatek oproti civilnímu, rozhodli jsme se pro něj oba. Manžel asi hlavně proto, že mě nechtěl do ničeho nutit.

Jenže když jsme pak viděli nabídku míst k svatbě v nějakém rozumném okolí, smutně jsme museli konstatovat, že „tu nic není“. Nechci se vdávat v trapné obřadní síni někde na úřadě, kde jedinou rozumnou výzdobu tvoří kytka, kterou jsem přinesla. Nebo v altánku, kde máme jen pár minut na to, abychom se rychle vzali a vyfotili, protože po nás jdou hned další. Variantou, o které jsme tenkrát nevěděli, by bylo vzít se v místě hostiny. Myslím, že bychom to kvůli jednoduchosti zvolili, kdybychom to věděli. Ale naštěstí tomu tak nebylo.

Šli jsme tedy na kázání pana faráře, abychom zjistili, jestli se mi zamlouvá. Pár farářů se mi už líbilo: mluvili zajímavě a byli to takoví charismatičtí lidé. Ale podobně jako u vysokoškolských pedagogů jsem se párkrát při mši příšerně nudila. A nejvíc jsem šílela z toho, když byla celá v podstatě v polštině.

Hned na první nebo druhý pokus to klaplo. Domluvili jsme se na prvním setkání, okouknutí kostela při mši a na tom, že můžeme absolvovat předmanželskou přípravu. Můžeme! Nadchlo mě, že nás nenutil. Na tu jsem se ale těšila, takže jsme se k ní hned přihlásili. Bylo senzační, že ji šlo absolvovat online.

A tak to najednou bylo. Zpětně jsem vděčná za to, že nikde v okolí nebylo žádné pořádné místo. Sňatek v kostele měl ohromné kouzlo, řečnění pana faráře bylo skvělé – ne neplakala jsem, protože jsem věděla, o čem to bude, ale mělo to takovou hloubku! Část toho jsme si sami zvolili. A fotky z kostela jsou taky skvělé. Nemluvilo se o ničem, s čím bych nesouhlasila. A věřící část rodiny může být taky spokojená. Ideálka.

Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Přemýšlela jsem, kterým článkem o svatebním šílenství začít a napadlo mě, že tímto. Ono by se toho dalo celkově napsat docela dost, ale nevím, kde začít. Takže je to úplně stejné jako s plánováním. Všechno souvisí se vším a točíte se v kruhu. Mohla bych si projít deníky, úkolníčky a poznámky a objevila bych spoustu zajímavého materiálu, který bych mohla zpracovat. A taky bych se k tomu nikdy nemusela dostat. 

Proto jsem se rozhodla začít tím nejjednodušším. Něčím, co napíšu jen tak z hlavy. Nemusím dohledávat žádné podklady, fotky, nic. Stačí se jenom zamyslet.

• Nestresovat. Kolem všeho se dělalo moc velký haló, všichni plašili (tchyně, švagrová a ve výsledku i já s manželem) a přitom všechno nakonec dopadlo dobře, i když jsme všechno dělali úplně jinak, než se má. Třeba místo i dort jsme si zamlouvali až docela pozdě. Jelikož za hlavní zdroj stresu považuji tchyni, která občas měla pocit, že je to asi její svatba, tak jsem už na začátku měla přijít s tím, že si to vymyslím, zorganizuji a pro ni to všechno bude překvapení. Takže by sice byla v šoku z toho, kdo kde jak sedí, ale nemusela by dva týdny (nebo měsíce?) předem rozdýchávat, že místo jednoho velkého účka budeme mít spoustu menších kulatých stolů. A vůbec všechny ty obavy, jestli bude dost kafe, dortů, jídla... To je přece na domluvě s firmou zajišťující občerstvení. Ona ani já nemáme nejmenší ponětí, kolik takový svatební host stláská během jednoho odpoledne masa. Nebo čím ho potěšit, je-li vegetarián.
• Chtít víc fotek z večírku a tance a pro tchyni i z oběda (její příbuzenstvo). Pravdou totiž je, že spousta fotek zahrnuje gratulující před kostelem, což je sice roztomilé, ale většinou z těch lidí stejně není moc vidět. S tím souvisí i další bod. Omluvou je, že na večírku moc fotit nešlo, protože jsme se hodně hýbali a byla tam dost tma (říkala jsem to celou dobu), takže udělat nerozmazané fotky bylo pravděpodobně dost obtížné. Navíc já stejně na fotkách s bleskem vypadám příšerně.
• Pořídit si – jmenovat organizátora, který by tomu šéfoval a řekl by, kdo kdy kam pojede a co bude dělat. Jak se tchyně se vším dost snažila pomáhat, organizovat, zařizovat – to abyste věděli, že jí neupírám zásluhy a jen pro info: mám ji ráda, i když si na ni právě v článcích o svatbě asi dost smlsnu (nebo to vynechám), tak právě jako organizátor se nakonec ukázala úplně na baterky. Neřekla nikomu vůbec nic. Možná někdy předem telefonicky pokecat, to mohla, ale že se pak půlka příbuzenstva sebere a místo v krásné nazdobené koloně, na které tolik trvala, odjedou na oběd předem snad o dvacet minut, a tudíž nejsou na žádných skupinových fotkách, to je trochu chybka.
• Stačilo by mnohem míň kytek a v kostele jen jedna, před ukradeným obrazem. S kytkama jsme se nechali unést myslím úplně zbytečně. Teda byly krásné, ale bylo jich zbytečně moc. Já si původně myslela, že na svatbě má být jen jedna kytice a to ta moje, nevěstina. A možná ještě něco do klopy ženichovi a svatebčanům. Ale pak se ukázalo, že na hostině taky něco bývá, kostel se obvykle taky trochu zdobí, obě maminky novomanželů mají svoji kytku a něco se šoupne i tatínkům a svědkům.
• Večer nemuselo pršet. Naštěstí jsme právě z tohoto důvodu plánovali večírek uvnitř. A taky proto, že nikdo nestojí o upozornění na hluk, komáry, střevíčky zapíchnuté v blátě a tak. Jinak já bych to klidně udělala u nás na statku. Ale jenom v menším množství svatebčanů. Což je ostatně taky otázka – mohlo jich být klidně míň (= hlavně ti moji), ale ten zbytek vlastně vůbec nevadil, i když to byli nudný patroni, jak jsem se od začátku bála. Na druhou stranu Doyle prý měl na své svatbě s druhou ženou Jean Leckieovou dvě stě padesát hostů. Jenže on se tou dobou nemusel obávat, že stát nařídí svatby v deseti patnácti lidech kvůli Covidu. V březnu 2020 dokonce platilo, že svatba byla možná pouze v rámci okresu, takže by ani moji rodiče možná nemohli přijet.
• Kdyby se přátelům s dětmi podařilo nechat prcky doma, mohli si to taky víc užít. Ale taky to nebyl problém. Čekala jsem nějaké nesnáze: uřvané neposlušné děti a rodiče divící se, proč by někomu mělo vadit, že řvou, to je přece normální. Oni si jen hrají. Tak nic takového se naštěstí nekonalo.

Myslím, že je vám tedy jasné, že moje svatba byla dokonalá. Nebo téměř dokonalá. Protože rozhodně bylo snazší popsat těch pár detailů, které by mohly být ještě lepší, než vypisovat všechno, co se povedlo. To jsem se rozhodla nechat do ostatních samostatných článků.

Sobotní svatební speciál

Teď mi došlo, že jsem ještě nezmínila, že vás čeká květnový sobotní speciál o mojí loňské svatbě. Konečně jsem se odhodlala něco o ní napsat – nějak pořád nestíhám, nebo se děje něco aktuálního a taky jsem se některým tématům vyhýbala. V čemž možná budu pokračovat. Nechte se překvapit. Na co se zatím můžete těšit?

• Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?
• Civilní nebo církevní sňatek
• Něco z předmanželské přípravy
• a nějaký další článek jako překvapení

Máte se na co těšit. A když mi to půjde pěkně od ruky, budu v červnu pokračovat vyprávěním o faráři, šatech s vlečkou, prstýnkách, botách, líčení a výslužce.

Svatební seriál – úvod

Říjen je neoblíbený a především smutný měsíc, proto jsem si pro vás připravila speciál o veselejším tématu – svatbě. Nicméně ne vždy bylo rozhodování a organizování právě pozitivní. Někdy se to neobešlo dokonce bez pláče, ale rozhodně je na co vzpomínat a výsledek byl skvělý. Těšit se můžete i na pár fotek či ilustrací. Mých pochopitelně.

Rozlučka se svobodou

Zpočátku jsem se o organizaci rozlučky pokoušela sama, ale měla jsem toho hodně v práci (však vidíte, jak nestíhám blog :-() a nějak se mi to nedařilo. Nechtěla jsem jít na procházku a pak si dát jahody s čokoládovou fontánou. To můžeme udělat i až nám bude osmdesát. Chtěla jsem něco trochu nezapomenutelného, něco nového, zajímavého.

Bride to be podvazek

Pak si vzala organizaci na starost moje svědkyně. V práci jí totiž řekli, že to patří k povinnostem svědka. No, to už jsem zapomněla. Před rokem, když mě přítel požádal o ruku, jsem si myslela, kolik si toho o svatbě a organizaci přečtu, než se pustím do plánování, a jak vás pěkně provedu všemi přípravami. A pak zase přišel Covid a lockdown a bylo toho tolik, že pořádně nešlo plánovat. Divím se, že se nikdo nechopil příležitosti a nevydal knihu (aspoň online), jak plánovat svatbu v době uzavření. To se to totiž machruje, jak máte navštívit jednotlivé hospody a ochutnat jejich jídlo, zamluvit fotografa a kapelu rok předem a několik měsíců dopředu zjistit víceméně finální počet svatebčanů, když vůbec nikdo neví, co za rok bude, jestli budeme moci vyjet mimo obec/okres, jaké testy či očkování budeme potřebovat, kolik lidí bude povolených... a v únoru v rámci Covidu mě napadlo i jestli tou dobou budeme na živu. 

Program se docela dost vyvíjel a domluvily jsme se, že záleží hlavně na mně a budu do něj zasahovat. Ne nijak razantně, ale před lety se mi líbila kámoščina rozlučka, takže jsem si říkala, že by bylo fajn taky zajít na jídlo – u toho se seznámit a pokecat – a taky si jít zatančit. Tenkrát jsme byly v Lucerně až do pěti do rána. Tak jsem schválně mrkla do historie a ono to bylo už v roce 2016 (zde je úvodní článek).

Na druhou stranu jsem nechtěla žádné podivné ujeté úkoly. Teda dárečky za ně by byly fajn – miluju dárečky – ale myslím, že v mém podání by ty úkoly taková sranda nebyly, to tenkrát vyšlo shodou okolností s kámoščinou povahou, která to brala vážně-nevážně, tedy snažila se je za každou cenu splnit a přitom se z toho nehroutila.

Nakonec jsme to udělaly tak, že jsme se ráno sešly na náměstí I. P. Pavlova a šly posedět, pokecat a počkat na ostatní do Grébovky (park v Praze). Schovávaly jsme se ve stínu a koukaly na jezírko. Byla to taková pěkná pohodička. Nakonec jsme místo sedmi byly jen čtyři, jedna totiž jela na neočekávanou dovolenou (Nelze mít za zlé, když se vloni podívala do Vietnamu jen na letiště, pak ji otočili a poslali zpět, protože měli strach z Covidu. Přitom ale její dlouho dopředu zamluvený let byl den před oficiální uzávěrkou, kterou naplánovali velice rychle na poslední chvíli), druhé zemřel strejda a třetí bylo špatně, takže doma zůstala ležet.

Paradoxně tedy dorazily holky s nejkomplikovanější situací: obě kojily a nechaly děti doma. Respektive manžel té jedné nás „pronásledoval“, a když miminko plakalo, předal ho k nakojení. Představuju si, že můj manžel bude taky tak obětavý. Bylo to moc super a bylo vidět, že i když nás skoro všechny pobolívala hlava (takové divné dusno bylo a asi se i měnil tlak), holky si náramně užívaly, že jsme si vyrazily z kopýtka. A to to nejlepší mělo teprve přijít.

Na oběd jsme šly do mexické restaurace Las Adelitas v Americké ulici. Daly jsme si jahodovou margaritu (ne pizzu, ale koktejl! :-)). Znám ji jen z doslechu od té kamarádky, která jela na dovolenou. Ta je totiž na rozdíl ode mě opravdická pražačka a pařmenka.

Jako pro Čecha je pro mě těžké zorientovat se v těch jejich mexických jídlech: tacos, nacos a quesadillas, když jsou to všechno tortilly s něčím, takže jsem vybrala jedno z toho a dala si ho ve verzi mix různých druhů. Bylo to fajn, ale asi jsem čekala víc. Nebo to bylo tím, že jsem se předtím trochu nacpala hroznovým vínem?

Každopádně z jedné ubohé margarity fresa jsme se trochu picly a musely jsme se smát, když se kolem producírovala jiná rozlučková skupinka. Nevěsta měla krátký závoj a balónek ve tvaru penisu a pořádně jim řvalo rádio. Ano, asi už jsme trochu staré, tohle by pro nás nebylo. Na nás moc nebylo poznat, že je něco jinak. Holky se sice domluvily, že budou laděny dofialova a já měla připravené bílé šaty, ale v tuto chvíli byly v batohu a já zářila svou kolovou neonovou sukní, kterou jsem došívala na poslední chvíli, protože jsem se s ní chtěla pochlubit hlavně kamarádce, která nakonec odřekla ze zdravotních důvodů. A k tomu jsem náhodou vzala tmavě fialové triko, protože v růžovém, které by k ní sice taky šlo, bych vypadala jak rybka neonka.

Během oběda jsem si konečně mohla rozbalit balíčky, které mi kolegyně dala ve středu a říkala, že mám s jejich rozbalením vydržet až do soboty. Na taštičce bylo připnuté srdíčko s nápisem Bride to be. Připnula jsem si ho na tričko a chodila s ním celý den. S růžovými brýlemi se stejným textem to moc nevyšlo. I když se přes ně dalo dobře koukat, byly obrovské a hrozně mi padaly. Takže jsme je využily jen na pár fotek. A pinetky do vlasů? Ty jsem využila i na svatbě, protože jsem k nim měla přidělané kytičky k šatům vyrobené přímo od švadlenky.

A pak už se šlo tančit! Domluvily jsme se, že zajdeme na lekci salsy. Měly jsme si vzít boty s podpatky, šaty a dobrou náladu. Tak boty s podpatky se nám podařily jen dvěma, ale ve výsledku to nebylo tak špatné tancovat bosé, aspoň holky říkaly. Já boty měla. Na bolest hlavy jsme zapomněly všechny, protože nás veselá a sexy lektorka strhla svým nadšením a aktivitou, že na nějaké pofňukávání nebyl čas. Všechna čest, protože myslím, že jsme se jí tam zrovna potkaly dost netypické účastnice. Jedna hezčí než druhá, pravda, jenže taky jedna víc plachá než druhá. Jedna si myslí, že má malá prsa, druhá nevzhledné nohy, třetí možná pochybuje o svém pozadí a čtvrtá snad úplně o všem. Podstatné je, že tanec v němž se při první části jakoby nabízíte a při druhé říkáte tělem „ale kdepak, nedám“, neodpovídal povaze ani jedné z nás. Takže poté, co jsme se aspoň jakž takž vyrovnaly s naší plachostí, nám to myslím začalo jít líp. A vlastně to byla i legrace. Většinu času jsme tančily sólo, což je fajn, protože to nikomu nekazíte a nikdo to nekazí vám, a pak taky chvilku v párech, což byla taky legrace. A já si tak zároveň vyzkoušela svatební boty. Tančilo se v nich dobře!

Pak jsme se ještě malinko prošly a vyrazily domů. 

A večer? Vzala jsem družičku k nám na statek a šly jsme (už skoro po tmě) hrabat seno, protože to vypadalo, že by mohlo zmoknout. 

Protože jsem s tím celý den počítala, ani mi to nevadilo. Vlastně jsem z toho měla dokonce srandu. Tohle na své rozlučce určitě nikdo z mých známých nedělal!