čtvrtek 23. července 2020

Co budeme dělat?

Můj způsob řešení problémů je písemný. Mám ráda grafické znázornění situace a jednotlivých možností. Písemná forma mi dává určitou jistotu, že nezabřednu do detailů a budu se zabývat opravdovými možnostmi a místo točení v kruhu a patlání se v něčem, bude výsledek racionální a rychlý. Navíc se mi zdá tento způsob efektivní, protože je přehledný i pro ostatní zúčastněné.

A v téhle situaci (jedeme na dovolenou, aniž bychom si uvědomili, že je dnes 23. 7. a my máme ubytování od 25. 7.) je to i skvělý způsob psaní poznámek do deníku pro budoucí zpracování. Zejména by mohlo být zajímavé zachytit emoce, ale k tomu jsem se nějak nedostala a šlo by je jen těžko vyjádřit slovy.

Když jsme si tedy uvědomili, že se stalo něco poměrně zvláštního pro takové dva opatrné a pečlivé lidi jako jsme my, seděli jsme chvíli smutně, zklamaně či překvapeně v autě a zírali před sebe nebo na sebe.

„Co budeme dělat? uvažovali jsme. Jak se to mohlo stát?

Druhou otázkou jsme se brzy přestali zabývat, i když mi ještě dlouho rezonovala v hlavě. Na odpověď nepřijdu. Stále je to pro mě příliš nepochopitelné. Nejspíš jsme počítali s tím, že musíme vyrazit o den dřív a na ohlášení cesty jsme měli 24. 7., tak jsme vyrazili o ten den dřív. No prostě vtipný. Ale co teď? Sami od sebe bychom takhle na blind nevyrazili, ale teď máme o den dovolené navíc, tak co s ním uděláme? Jak si ho co nejlépe užijeme?

Nebýt Covidu, nemusíme tohle vůbec řešit. Prostě bychom přijeli dřív, zeptali se, zda nás ubytují, nebo si sehnali ubytování jinde. Či přespali v autě. Jenže takhle nám hrozilo, že nás nevpustí do země dřív než toho 24. Navíc nemuseli ani tehdy, pokud by chtěli vpouštět na základě ubytování, i když to nedává žádný smysl, ostatně jako většina protikoronavirových opatření (viz můj článek Koronavirové nesmysly).

Nakonec jsme se rozhodli trochu zariskovat a pomalu vyrazit k hranicím. Tak, abychom tam byli krátce po půlnoci ve správné datum 24. 7. V pohodě jsme se tedy (jako správní Češi) navečeřeli v autě na parkovišti ještě v Čechách.

Fakt dobrej džouk

Na základě nápadu Reného (vážně je ten tvar jména takhle správně, ověřovala jsem) Nekudy jsem si začala poznamenávat Neuvěřitelné příběhy, které se opravdu staly, najdete je ve stejnojmenném článku. A teď bych ráda připojila jeden vlastní.

Představte si dovolenkovou idylu: dovolenou mám už den před odjezdem do Chorvatska, takže si v klidu zabalíme, zkontrolujeme, že jsme nic nezapomněli, píšu si blog, ráda bych i něco ušila, ale na to už není čas. Prostě pohodička. V den odjezdu sice plánujeme vyrazit ve dvě, ale o půl čtvrté to není zase taková hrůza. Byli jsme u mamky na obědě a trochu se zapovídali, no. Dělám si legraci, že vody máme na ten den cesty dost a dost (3 nebo 4 litry plus Pepsi, Kofolu a dva energeťáky pro řidiče) a jídla jakbysmet: lovečák, tvrdý sýr, čedar (nějaký dvanáctiletý z Kauflandu, kde byl v akci, a bude senzační!), chleba, kukuřičné barevné kuličky, dvoje kukuřičné chipsy (tortilly), troje běžné chipsy k filmům na polední klid, dvě či tři čokolády (pro mého mlsala), Jojo Marshmallow a zmrzlinky hlavně pro mě.

Přes Jílové u Prahy a Týnec na Sázavou jsme neomylně mířili k Českým Budějovicím. Přítel někde totiž vykoumal, že je lepší do Chorvatska necestovat po D1 na Brno. Pak jsme pokračovali přes Velešín, u kterého jsem zpozorněla. Tam je přece sídlo Jihostroje, a. s. a jeho dceřinou společností je JAWA Moto spol. s r. o. A jawiček jsme dřív měli pár doma (s bývalým přítelem).

Asi někde u Netřebice nás zaskočila zavřená silnice. Bez objížďky. Prostě jenom slepá. Naštěstí to dnes už s chytrým telefonem není takový problém. Objeli jsme to v pohodě bočními silničkami, kde z nás byli domorodci úplně paf, protože nás tam nečekali.

Zastavili jsme v Dolním Dvořišti, že si koupíme dálniční známku do Rakouska. Ukázalo se, že mají i slovinskou, a tak zatímco jsem studovala, kam nalepit tu rakouskou, šel přítel ještě pro tu druhou. To je pořád cavyků: nahoru doleva, dolů doprava, doleva nahoru nebo dolů to je jedno... Každá země to má jinak a známky po nalepení nejdou pochopitelně strhnout, takže je vhodné radši si to pořádně přečíst. Jak tak na ni koukám, všimnu si, že je dnešek procvaknutý. Doma jsme to počítali, v Rakousku je to v pohodě, tam platí známka na deset dní a my máme pobyt na 8 dní a 7 nocí (bohužel nám to na víc nevyšlo), zatímco Slovinci jsou pěkně vyčůraný potvory, který mají na sedm dní a pak na měsíc (dvě sedmidenní stojí stejně jako měsíční). K cenám se ještě vrátím později, to pro tuto chvíli není podstatné.

Takže jak si to tak prohlížím, spokojeně se uvelebuji na sedačce a najednou si všimnu, že je procvaknuté datum 23. 7. „To snad neni možný!“ zhrozím se. Možná to řeknu i nahlas. Ta ženská (nevím, kde jsem vzala předsudek, že na benzínce nemůže prodávat muž) neví, kolikátého je dneska. Mohlo by mi to být fuk, kdyby nám to nevycházelo přesně. Vyrážíme o den dřív, abychom byli na místě ráno v den ubytování, a při odjezdu to zase nejspíš pojedeme přes noc a je tedy možné, že se budeme vracet přesně v ten desátý den. Ach jo. Jsem naštvaná a smutná zároveň. Nechce se mi jít se dohadovat a reklamovat dálniční známku. Mám dovolenou, chci ji strávit v klidu a pohodě. Ale taky si nehodlám kvůli něčí neschopnosti kupovat dvě. Jenže, co ona s ní bude dělat? Bude ji muset zaplatit sama? Najednou mám po náladě. Dovedu si dost dobře představit, že by se mi to taky stalo. Dělá to každý den a prodává jich hodně.

Když se přítel radostně vrátil, že nemusíme nikde ve Slovinsku zastavovat – mají tam to omezení kvůli koronaviru (považují nás za hrozbu): povolen průjezd, pokud se vejdete do 12 hodin –, zeptala jsem se ho (asi spíš proto, že mě jiný úvod nenapadl a nechtěla jsem hned začínat stížností ohledně neschopných prodavaček): „Lásko, kolikátého je?“

Už jsem byla trochu na vážkách, protože na účtence bylo stejné datum 23. 7. 2020, ale tak mají špatně nastavenou tiskárnu. To je toho. Sice je to divný, ale když vím, co dělají kolikrát počítače mně... „Nevím. Musel bych se podívat na mobil.“ Přisedl si ke mně do auta, vyndal telefon a naprosto bezelstně mi řekl to, co už mi začínalo být jasné, ale pořád jsem si to nechtěla připustit. A hlavně jsem tomu nechtěla uvěřit.

Bylo mi jasný, že ještě pořád neví, co je špatně. Ani se mi to nechtělo říkat, protože měl skvělou náladu. Cítila jsem se, jako bych měla malým dětem říct, že letos Vánoce nebudou.

V čem je problém? Že máme ubytování až od 25. 7., oznámení o vstupu do země (Chorvati ho v tuto dobu vyžadovali) máme na 24. 7. (i to by mohl být problém, i když se to na webu při zadávání nijak nebránilo) a teď je ještě o den míň! 

Mám svý plány...

... zdaj se krásný. Vždycky když mě napadne tenhle začátek věty (v nadpisu), doplním si automaticky pokračování z písničky Životní od Support Lesbiens. Původně jsem chtěla jenom napsat na Facebook otázku: Taky si balíte na týdenní dovolenou oblečení v množství na tři týdny? 

Protože mi přišlo vážně absurdní, kolik jsem si toho nanosila na gauč v kuchyni, že si z toho vyberu a zkompletuji garderobu na týdenní dovolenou v Chorvatsku. Ale jak jsem to tak procházela, zjistila jsem, že množství vůbec neodpovídá tomu, co tam plánujeme dělat – totiž koupat se a válet u moře, kdežto já se tam chystám jak na císařský dvůr, kde dvakrát nesmím vyjít ve stejném oblečení, tedy pokud počítáme, že tam budu celých osm dní a máme zaplacenou polopenzi, potřebuji šestnáct kusů oděvu, nebo raději rovnou dvacet čtyři, abych i k moři nebo večer odcházela v něčem jiném. Ovšem takto jsou šestery šaty a dvě sukně vlastně moc.

Týden u moře jsme měli v plánu už od loňska. Vlastně jsme chtěli jet na delší dobu, protože už vloni jsme se shodli, že týden je málo. Jenže přítel nedostal víc dovolené, takže nám nezbylo, než se smířit s osmi dny. Vlastně i to bylo více, než jsme v tuto chvíli mohli čekat.

Však víte, všichni plaší s koroňáčem. 

Podle mě celkem nesmyslně, protože v Chorvatsku bylo denně méně nakažených než v ČR, takže čistě teoreticky mám výrazně větší pravděpodobnost, že něco chytnu v práci nebo cestou do ní (zvlášť, když jezdím MHD a pracuji v Praze), než v nějakém zapadákově v Chorvatsku. A to Sveti Filip i Jakov se svými 1 700 obyvateli určitě je. (zdroj počtu obyvatel: https://www.chorvatsko.cz/svdal/svfilip.html, též Wikipedie to uvádí jako počty z roku 2001 https://cs.wikipedia.org/wiki/Sveti_Filip_i_Jakov).

středa 22. července 2020

Poznámky k dojení kozy

Nejde to úplně snadno. Chce to trochu síly. V případě pevných struků i dost síly.

Ale jde to snáz, než byste čekali, když jste to nikdy předtím nedělali.

Koze se to nelíbí. 

Ale drží. 

Celkem. 

Jak kdy. 

Osvědčil se obojek kolem krku. Já ji držím, přítel dojí. Je zkušenější. 

Malá hnědá je u toho celkem hodná. Moc se nevrtí. Akorát mi stoupla na nohu. Nijak zvlášť to nebolí, spíš se asi člověk lekne. A taky je celkem těžká. Kocour to nesl o poznání hůř. Mňoukal-vyl, až stydla krev v žilách.

Zkouším Earl Grey s kozím mlékem, protože na sýr ho máme málo. Liší se jen nepatrně. Ale trochu přece.

úterý 21. července 2020

Flóra v červenci

Stromky s výhledem do krajiny
O mých pěstitelských pokusech už jsem vás informovala v mnoha článcích (a ještě více bych jich bývala napsala, kdyby se mi k tomu podařilo dostat). Teď je na čase probrat to pěkně postupně, abyste v tom měli přehled. Doufám, že pak nebudu v září skuhrat, že nemám o čem psát. 

Slibovala jsem vám aktualizace, tak tady je máte. :-) Váhala jsem, zda seřadit miničlánečky podle abecedy, nebo přilehlosti k domu, nakonec jsem zvolila první variantu, i když je to možná úchylnější. ... Když jsem začala, přišlo mi to vtipné, že podle abecedy řadím ty tři rostlinky, co mám, a teď po dopsání se nestačím divit, kolik toho je!

Česnek
Ta jediná rostlinka česneku mi chcípla. Nevím proč, takže o tom toho moc napsat nemůžu. Možná jsem ji málo zalévala, možná ji utiskovaly ředkvičky, až ji umořily.

Dřín
Dřín
Stromeček, který mě zlákal, už ani přesně nevím čím. Teď se mu nedaří moc dobře. Zdá se, že něco žere jeho listy. Ale broučky ani larvy jsem na rostlince nenašla. Možná potřebuje jinou půdu. Jak se pozná zásaditá? ... Trocha googlení a už mám jednu z odpovědí na Otázky 4. Podle jitrocele, který se hojně vyskytuje na prostoru za stodolou (nyní se tam vyskytují i hraboši, též hojně), lze soudit, že máme kyselou půdu, což dřínu asi zrovna nesvědčí. Nicméně pochybuji, že mu půda ožírá listy. Poznámky k pěstování dřínu najdete v odkazech u hesla Moruše v tomto článku.









Dýně
Dýně milují kompost
Rostlinky mám asi všeho všudy čtyři. První je společně s rajčaty zavřená ve výběhu pro psa, ostatní (nepočítám je, protože jsem je vysela příliš blízko k sobě) jsou za stodolou na hromádce domácího hnoje/kompostu (složení ani stáří neznám, datuji „z doby před mým příchodem“). Za stodolou se mají dýně senzačně. Vyhodily spoustu květů a z některých jsou už i plody.
Květ dýně











Fíkovník
Na přání partnera jsme pořídili fíkovník, i když to není zrovna z nejlevnějších rostlin. Dělá nám radost a má už malé fíčíčky. Asi šest. Doufáme, že budou na podzim zralé a sladké (a budeme je moci sníst) a taky že se k nim nedostanou kozy. Poznámky k pěstování fíkovníku najdete v odkazech u hesla Moruše v tomto článku. 

Jahodník

Kvetoucí jahodník
Na malém prostoru záhonku (předešlé články k tomuto tématu najdete v tomto článku u hesla Maliny) se nachází i jedna rostlinka jahodníku. Jedná se o měsíční jahodník, který by měl plodit každý měsíc, snad od května do září. Plodů je maličko, připomínají velikostí lesní jahody, ale jsou chutné. Nicméně mě trápí, že listy (stejně jako u dřínu) vypadají čím dál bídněji. Asi je něco žere. Otázkou je co a kdy. A co s tím.

Josta
Josta
Kříženec černého rybízu a angreštu letos poprvé plodil. Patří ke stromečkům z podzimu, o nichž jsem už dříve napsala dva články, odkazy na ně najdete u hesla Moruše v tomto článku. Plody jsou černé a relativně kyselé. Hodně šťavnaté. A měli jsme z nich ohromnou radost.













Maliník s úrodou


Maliny
Tři maliníky mám zasazené pod meruňkou hned vedle místa zryté půdy, kterému vzletně říkám záhonek, psala jsem o něm zde a zde. Na to, že jsem ho zasadila letos (snad v březnu), mají pěknou úrodu – přibližně deset malin.


















Obsypaná meruňka
Meruňky
Rostou nám na zahradě bez mého přičinění. Ale baštit se dají taky. ;-)













Měsíček
V mojí minizahrádce (předešlé články k tomuto tématu najdete v tomto článku u hesla Maliny) u meruňky se rovněž nacházely rostlinky měsíčku. Píši v minulém čísle, ačkoliv se tam stále nacházejí, nicméně květy jsem již využila na čaje a pár se jich i přes plot podařilo sežrat kozám. Původně jsem měla v plánu vyrábět si i měsíčkovou mast, ale letos jsem se k tomu nedostala. P. S.: V jednu chvíli jsem si nebyla jistá, co jsem si to vysela na záhonek (myslím, že některá starší semínka nebyla popsaná, takže mě napadlo, že to je salát, protože ten jsem jednu dobu měla taky). Listy měsíčku jsou ale hořké a ne moc chutné. Dost mě pak překvapilo, že zde je doporučují konzumovat.







Moruše
Moruše
Stromky moruše máme v podstatě asi tři. Začalo to nevině. Pořídili jsme ji vloni na podzim, protože na ni měl chuť přítel a jeho mamka a já mám ráda tyhle plody taky (znám je jen sušené a kupuji je od kolegy). Jenže stromek do jara nepřežil (viz články Naše stromečky z března a Jarní stromečky z dubna), a tak jsme tvrdohlavě koupili ještě jeden a vysadili ho na stejné místo. Nezemřel totiž kvůli špatné půdě nebo péči, ale ožrala ho zvěř, či mu ublížil nějaký člověk (možná náhodou). Jenže ani nové rostlince se nedařilo nejlépe, protože ještě po Velikonocích přišly mrazy. Vypadalo to, že také zahyne. Světe div se, když vypadala opravdu nejhůř, z kořínků klacíku vedle (bývalý stromek z podzimu) vyrazily nové ministromečky. Možná dva nebo tři. Neměli jsme to srdce je ničit. A tak teď čekáme, jak se povede třem nebo čtyřem stromkům v takové blízkosti. Třeba se jejich kmeny nějak elegantně propletou.

Papriky
Všehovšudy mám snad jen dvě nebo tři rostlinky paprik. Ale to mi nevadí, hlavně aby z nich něco bylo.

Rajčata
V článku Rajčatová zahrádka jste si mohli poprvé přečíst, že jsem se pustila do pěstování rajčat. Ale v malém. Od sousedky a také od kolegyně z práce jsem dostala pár sazeniček, a tak jsme pohledali přebytečné, třebas i naprasklé kýbly (ještě že přítel není tak důsledný ve vyhazování úplně všeho), udělali pár dalších děr (pro tip jak na to doporučuji uvedený článek), smíchali domácí kompost s hlínou, přidali sazeničky a zavřeli do výběhu pro psa, aby byly rostlinky chráněny před kozami. I tak se jim podařilo pár větviček přes pletivo uždíbnout.

Rakytníky

Z ohryzaného pahýlku budoucí stromeček
Na podzim jsem dostala dva stromky: samičku a samečka rakytníku, abych tu měla něco svého. Do jara nevydržel ani jeden, a tak jsme tvrdohlavě koupili znovu oba nové. Jenže pak jsme si všimli, že na místě samečka raší z uschlého ohryzaného pahýlku rostlinka. Na místě samičky, kterou jsem vyhodila (Co s uschlým klackem?), nemohlo rašit nic. Trochu jsem toho litovala, protože se vzpamatoval jak sameček, tak moruše. Ale co se dalo dělat, vysadili jsme tedy samičku na stejné místo a o kousek dál druhého (nového) samečka, což je trochu smutné, protože na jednoho samečka může být i více samiček (a ty plodí). Dokud byly stromky v domácí péči, vedlo se jim skvěle, viz články Naše stromečky z března a Jarní stromečky z dubna, ale teď se venku tváří spíš přichcíple. Nejlíp vypadá starý obrozený sameček. Tak doufáme, že příští rok už budou všechny stromečky pěkné.





Rýmovník
O téhle rostlince (plectranthus amboinicus) z rodu hluchavkovitých jsem tu zatím nepsala. Také jsem ji ven zkusila vysadit poměrně nedávno. Uvádí se, že je to pokojovka a doma se jí daří tak, že by ji člověk měl pomalu začít likvidovat jako plevel. Nicméně by měla být užitečná při boji s rýmou a drobným hmyzem, který by údajně měla odpuzovat. No, mně se zdá, že ten s ní problém nemá, ale proti rýmě mi opravdu pomáhá. Netuším, jestli se jí rychleji zbavím, každopádně se mi lépe dýchá, když si k rostlince přivoním. Ani se špagety s citrony nechutnala špatně. Kolegyně mi též říkala, že by měla jít použít k naložení masa jako koření.

Ředkvičky
Snaha o vypěstování ředkvičkových lusků
Z loňských semínek jsem na jaře zasadila pár ředkviček na svůj záhonek (předešlé články k mému záhonku najdete v tomto článku u hesla Maliny). Vzešly krásně. Akorát jsem je dala příliš blízko k sobě, a tak vyrostly jenom maličké. Proto jsem z nich vyzkoušela udělat ředkvičkové lusky, jak radil jeden Čech. Je to jednoduché: jenom necháte ředkvičky přerůst. Bylo to super, akorát vyrostly jenom moc malé. Chutnají jako ředkvičky, jen míň pálí. Pěstování ředkvičkových lusků bylo úspěšné jenom tak napůl, protože některé byly dost dřevnaté a skoro všechny hrozně mrňavé.











Sléz
Slézové listy
Konečně vykvetl sléz. Na záhonku (předešlé články k tomuto tématu najdete v tomto článku u hesla Maliny) jsem měla zasazených několik semínek a vzešlo jich jenom pár. Možná jsem některé omylem hned na jaře vyplela, protože jsem si nebyla jistá, jak vypadají. Nebo je mohl ze stejného důvodu zahlušit plevel. Nicméně před dovolenou to vypadalo, že krásně pokvete, akorát listy byly obsypané mšicemi (nebo jinými parazity). Zkusila jsem z loňska osvědčenou metodu: mydlinkovou vodou důkladně postříkat.

úterý 14. července 2020

Novinky v našem kurníku

V článku Drůbež na statku jsem si stěžovala, že o slepicích není moc co psát, že kozy jsou zajímavější – víc toho podnikaj, ničí, zlobí... Asi jsem si to přivolala. Minulý týden jsem publikovala článek o perličkách a teď přemýšlím, jak napsat všechny novinky do jednoho článku, abych celý červenec nepsala jen o drůbeži, když jsem vám slibovala průběžnou aktualizaci toho, co mi kde vyrostlo, co se změnilo a tak.

Možná to tedy trochu zkrátím... 

Bod 1: nové slepičky
13. června 2020 jsme si přivezly pět nových hnědých slepiček z neziskovky Slepice v nouzi (jejich web zde: https://www.slepicevnouzi.cz/). Slepičky tedy pochází z vajíčkových velkochovů. Nechápu, proč je vyřazují, když pořád pěkně snášejí. Vypadají ale tak žalostně, že vám je do pláče: bojí se a mají málo peří. Ale máte hezký pocit z toho, že jste jim dali trávu, slunce, svobodu... A co jsme s překvapením pozorovali, moc se nebáli nás, lidí. Klidně přijde na půl metru a člověk by na ni snad i mohl sáhnout. 

Samozřejmě jsme řešili, co s nimi uděláme. Nabízely se v podstatě dvě možnosti: samostatný kurník – máme tři – nebo je přišoupnout k těm ostatním do hlavního kurníku (dříve holubník), protože ten se bude ráno sám se světlem otvírat a večer zavírat. Eliminuje se tím zbytečné běhání venku (v létě ještě v deset nechtějí slepice zalézt, protože je vidět) a taky možnost zapomenout je zavřít a ráno je najít třeba nějakým predátorem zabité. 

I přes obavy z toho, že je budou ty staré bílé klovat, jsme se rozhodli risknout druhou variantu – nechceme být otroky práce na statku. Ale možná to nebyla tak dobrá volba...

Bod 2: přeslepičkováno v kurníku
Karla s jeho třemi slepicemi jsme donutili začít chodit spávat také do velkého kurníku. (Předtím jsme je museli zavírat zvlášť.) Jenže najednou tam bylo slepic trochu moc. Perličky se odstěhovaly na střechu a začaly spávat tam. Byli jsme naštvaní a nechápali proč, když pár nocí tam spaly se všemi. Až pak jsme si všimli, že po nás něco leze...

Bod 3: máme čmelíky
Trocha googlení nás ujistila, že se jedná právě o tyhle roztoče. Začali jsme zjišťovat, jak se jich zbavit. Tipů je spousta, popíšu ty základní, časem možná doplním, co nám fungovalo. (Zdroje najdete na konci článku, ať tu nepřekáží.)
  • Hlavní je čistota: pravidelně (ale jak často???) uklízet kurník. [1][3] Měli byste mít kurník, který se dobře čistí, je tam málo místa pro skrýše čmelíků a ideálně se tam dá použít plamen. Vhodné je zamezit přístupu divoce žijících ptáků a hlodavců. (Myslím, že o to se kočky celkem zodpovědně starají.) Vhodné jsou vyjímatelné hřady. [2]
  • Někdo používá plamen. Vnitřek kurníku můžete opálit, nebo ho spálit celý. Čmelíky zabije teplota nad 45 °C, podobnou službu udělá parní čistič nebo vařící voda. [1] Hřady můžete vypálit loučí, postříkat lihem a zapálit, prý shoří rychleji, než chytne dřevo. [2] (Ale fakt nevím, jak to použít u nás a taky na to nemáme odvahu. Mohl by chytnout jak kurník, tak nedaleká stodola.) Spálit se má i podestýlka, to jsme udělali. Hubit se dá i teplotou pod -20° C. 
  • Ideální jsou hladké zdi, aby si ty potvory neměly kam zalézt. [2] (Taky bezva, když máme dřevěný kurník s milionem skulinek, prasklinek a podobně.) „Čmelíci se schovávají ve spárách a prasklinách, čím členitější je vnitřní prostor a čím víc takových skrýší tam jen, tím je ničení čmelíků obtížnější. Zatmelení spár, vybílení zděných kurníků nebo holubníků, to vše čmelíkům znepříjemní život. Pokud má kurník tolik spár, třeba mezery mezi prkny, nebo se čmelíci dostali do izolace zateplených dřevěných kurníků, je na místě zvažovat spálení takové stavby.“ [1]
  • Dřevěný kurník můžete vybílit vápnem [2], nebo [1] natřít směsí sody a křemeliny (oxid křemičitý), ta škůdce při dotyku dehydruje a oni hynou. „Křemelina na zdech či na hřadech mu znemožní přelézt v noci na drůbež. Křemelinu je možné také smíchat s hoblinami a použít ji jako podestýlku.“ Stejně jde použít lněný nebo minerální olej, „kterým se natřou spáry, hnízda, hřady a jiné skrýše čmelíků. Čmelíci se na neschnoucí olejovou vrstvu přilepí.“ [1] Křemelina se dá použít i přímo na ptáky. Při zamoření je ale třeba ji stejně jako práškovou síru vetřít do peří. Používá se také Acariflash, přírodní repelent na principu esenciálních olejů.
  • Slepice by se měly popelit (v popelu ze dřeva), pro posílení obranyschopnosti se vyplatí přidávat křemelinu, práškovou síru nebo kaolin. [1]
  • Slepice by se měly pravidelně prohlížet a nové by měly projít karanténou, aby čmelíky nezavlekli. Což je možná ta chyba, kterou jsme udělali a zmiňovala jsem ji v bodě jedna.
  • Údajně čmelíky odpuzuje fenykl, list z ořešáku, vratič (možná pozor na sežrání slepicemi), šalvěj, meduňka, máta, muškáty... snad i levandule. [3][4]
  • Bývají rezistentní vůči insekticidům [1], takže se asi úplně nevyplatí do toho nacpat spoustu peněz. Z doporučované chemie se jedná o Neostomosan (vyzkoušeli jsme společně s BioKILLem, ale byla to dost velká spotřeba, zejména u toho druhého, protože se používá neředěný, a ty mrchy tam jsou pořád.) Obvykle se vystříkává kurník, nedoporučuje se dávat to na slepice, ale dle diskusí jim to leckdo dává pod křídla. Zdroj [1] uvádí, že čmelíka lze vyhubit bez jakéhokoliv ošetření ptactva. U insekticidů je třeba mít dobrý rozprašovač (se značným tlakem), protože čmelíky zabije jenom tehdy, když se dostane přípravek přímo na ně. Postřik i fumigace (zaplynování) je třeba za několik dní zopakovat, protože nepůsobí na vajíčka. „Nejčastěji se používají Bio kill, Neostomosan nebo Čmelíkostop, to jsou pyrethoidy, přičemž Čmelíkostop by měl mít nejdelší dobu reziduálního účinku. Zároveň ale proti pyrethroidům jsou čmelíci rezistentní často.  V úvahu ale přichází jakýkoliv postřik, který zabíjí hmyz a roztoče, včetně zemědělské chemie. Je vždy potřeba před opětovným nastěhováním ptáků kurník pořádně vyvětrat.“ [1] Žádný z přípravků by se neměl používat v přítomnosti zvířat (výjimkou je poměrně toxický ByeMite, který je na předpis). 
  • Na zvířata se používá Arpalit, již zmíněný Bio-Kill nebo pyrethroidy v pudrech. Pak by se 7 dní neměla konzumovat vejce a maso alespoň 28 dní. Funkční, ale dost špatné kvůli době, kdy smíte používat vajíčka, jsou ivermektin, moxidektin a fipronil. O celoevropské aféře s fipronilem z roku 2017 se dočtete např. zde, nebo tady, další si jistě dokážete vygooglit. Relativní novinkou je fluralaner, který existuje jako roztok do pitné vody, Exzolt. Pak není třeba žádná ochranná lhůta na vejce. [1] 
  • Problém je i poživatelnost masa a vajíček kvůli použití insekticidů. [1] A to nemluvím o tom, že chemii (myslím tu „zlou“ a zbytnou) se snažím ze své domácnosti vyloučit jednak kvůli našemu zdraví (včetně zvířat), také kvůli ekologii a přírodě (už jenom výroba je značně neekologická, použití a dopady na půdu, vodu, mikroorganismy, dosud nezjištěné následky apod., spousta obalů na chemické přípravky) a také kvůli penězům (není to zrovna levné, že?).¨

Dokonce to vypadá, že by v konečném důsledku mohli čmelíci i za úmrtí slepic, viz smutná diskuse zde.

Bod 4: Karel už je sám
Karel
Protože staré slepice už nenesly a Karel pak kloval ty mladší bílé a v kurníku bylo moc plno, rozhodlo se, že budou popraveny. Protestovala jsem, že se mě nikdo neptal, ale vlastně to bylo jedno. Jde jenom o ten pocit, že můžete rozhodovat/ovlivňovat, co se u vás na statku děje. Takže ego. ;-)

Každopádně mě potěšilo, že jsem byla příčinou toho, že ze slepic bude polévka. Váhalo se totiž, zda se prostě jen tak nezlikvidují. Staré slepice už nemají maso nic moc, oškubávání také není právě zážitek a kuchání apod. taky ne. A co má dělat hospodyňka s uvařeným jídlem, které nikdo nebude chtít jíst?

Nabídla jsem se, že udělám polévku. Babička to tak ze starých slepci myslím dělala. Určitě jsme je nevyhazovali, když už jsme se s nimi krmili. A taky by mi to bylo líto. Pořád všichni chtějí maso a pak se toho našeho v podstatě bio jen tak vzdáme?

Zdá se ale, že to Karel špatně nese. Kvoká a prochází se po dvoře sám. Už se ho sice snažila sbalit jedna mladá hnědá slečna, ale asi se teď zaobírá sám sebou a nechápe, že mu utekly hned tři slepice najednou a nepřijdou ani na zavolání. Je nám ho líto, ale když jsem se včera nabízela, že pomůžu se svlékáním kůže s peřím (aby se nemuselo škubat) a kucháním, nepodařilo se mi ani správně ulomit kloub, protože jsem zlomila nohu. A jak byla slepice teplá, dělalo se mi z toho zle. Nakonec jsem si dala za cíl se jenom nepoblinkat. Zvládla jsem to. 

Někde jsem četla, že se má slepice nechat 24 hodin odpočinout v lednici, tak čekám, než se pustím do polévky. Objevila jsem ale pár zajímavých receptů, které bych ráda vyzkoušela v budoucnu, až si k tomu nakoupím zbývající suroviny. 

Prozkoumané zdroje pro boj s čmelíky:

úterý 7. července 2020

Perličky zlobí

Už jsem několikrát zmiňovala, že perličky jsou vcelku hezká stvoření s tělíčkem jako ragbyový míč a supí hlavou. Dokonce existuje i perlička supí, která vypadá opravdu jako sup (tou hlavou). Donedávna chodily perličky samy spát do bývalého holubníku, který nyní slouží jako kurník pro bílé slepičky. Jenže pak jsme tam nahnali kohouta Karla a jeho tři hnědé (přestárlé) kráčmery a už se jim tam nějak nechce. 

Nevím, čím to je, možná proto, že jim tam přijde přelidněno. Nebo se na rozdíl od slepic mají chuť pást ještě po deváté hodině a to už se jim kurník sám automaticky zavře, protože už je příliš tma. Špatné je už samo o sobě to, že nocují venku. Něco by je totiž mohlo ulovit. Možná spí na holubníku, tak tam se snad hned tak něco nedostane, ale jestli si zalezou jen tak někam na zem... Nebo kdyby si aspoň zjednaly stráž od koček, to by pak asi byla jiná...

Jenže je tu ještě druhá věc. Jak jsou venku, tak v devět večer a někdy i později příšerně řvou. A před pár dny řvaly i ráno. Sotva se rozednělo. A můžu vám říct, že o půl páté vážně nemám chuť vstávat.