Na základě nápadu Reného (vážně je ten tvar jména takhle správně, ověřovala jsem) Nekudy jsem si začala poznamenávat Neuvěřitelné příběhy, které se opravdu staly, najdete je ve stejnojmenném článku. A teď bych ráda připojila jeden vlastní.
Představte si dovolenkovou idylu: dovolenou mám už den před odjezdem do Chorvatska, takže si v klidu zabalíme, zkontrolujeme, že jsme nic nezapomněli, píšu si blog, ráda bych i něco ušila, ale na to už není čas. Prostě pohodička. V den odjezdu sice plánujeme vyrazit ve dvě, ale o půl čtvrté to není zase taková hrůza. Byli jsme u mamky na obědě a trochu se zapovídali, no. Dělám si legraci, že vody máme na ten den cesty dost a dost (3 nebo 4 litry plus Pepsi, Kofolu a dva energeťáky pro řidiče) a jídla jakbysmet: lovečák, tvrdý sýr, čedar (nějaký dvanáctiletý z Kauflandu, kde byl v akci, a bude senzační!), chleba, kukuřičné barevné kuličky, dvoje kukuřičné chipsy (tortilly), troje běžné chipsy k filmům na polední klid, dvě či tři čokolády (pro mého mlsala), Jojo Marshmallow a zmrzlinky hlavně pro mě.
Přes Jílové u Prahy a Týnec na Sázavou jsme neomylně mířili k Českým Budějovicím. Přítel někde totiž vykoumal, že je lepší do Chorvatska necestovat po D1 na Brno. Pak jsme pokračovali přes Velešín, u kterého jsem zpozorněla. Tam je přece sídlo Jihostroje, a. s. a jeho dceřinou společností je JAWA Moto spol. s r. o. A jawiček jsme dřív měli pár doma (s bývalým přítelem).
Asi někde u Netřebice nás zaskočila zavřená silnice. Bez objížďky. Prostě jenom slepá. Naštěstí to dnes už s chytrým telefonem není takový problém. Objeli jsme to v pohodě bočními silničkami, kde z nás byli domorodci úplně paf, protože nás tam nečekali.
Zastavili jsme v Dolním Dvořišti, že si koupíme dálniční známku do Rakouska. Ukázalo se, že mají i slovinskou, a tak zatímco jsem studovala, kam nalepit tu rakouskou, šel přítel ještě pro tu druhou. To je pořád cavyků: nahoru doleva, dolů doprava, doleva nahoru nebo dolů to je jedno... Každá země to má jinak a známky po nalepení nejdou pochopitelně strhnout, takže je vhodné radši si to pořádně přečíst. Jak tak na ni koukám, všimnu si, že je dnešek procvaknutý. Doma jsme to počítali, v Rakousku je to v pohodě, tam platí známka na deset dní a my máme pobyt na 8 dní a 7 nocí (bohužel nám to na víc nevyšlo), zatímco Slovinci jsou pěkně vyčůraný potvory, který mají na sedm dní a pak na měsíc (dvě sedmidenní stojí stejně jako měsíční). K cenám se ještě vrátím později, to pro tuto chvíli není podstatné.
Takže jak si to tak prohlížím, spokojeně se uvelebuji na sedačce a najednou si všimnu, že je procvaknuté datum 23. 7. „To snad neni možný!“ zhrozím se. Možná to řeknu i nahlas. Ta ženská (nevím, kde jsem vzala předsudek, že na benzínce nemůže prodávat muž) neví, kolikátého je dneska. Mohlo by mi to být fuk, kdyby nám to nevycházelo přesně. Vyrážíme o den dřív, abychom byli na místě ráno v den ubytování, a při odjezdu to zase nejspíš pojedeme přes noc a je tedy možné, že se budeme vracet přesně v ten desátý den. Ach jo. Jsem naštvaná a smutná zároveň. Nechce se mi jít se dohadovat a reklamovat dálniční známku. Mám dovolenou, chci ji strávit v klidu a pohodě. Ale taky si nehodlám kvůli něčí neschopnosti kupovat dvě. Jenže, co ona s ní bude dělat? Bude ji muset zaplatit sama? Najednou mám po náladě. Dovedu si dost dobře představit, že by se mi to taky stalo. Dělá to každý den a prodává jich hodně.
Když se přítel radostně vrátil, že nemusíme nikde ve Slovinsku zastavovat – mají tam to omezení kvůli koronaviru (považují nás za hrozbu): povolen průjezd, pokud se vejdete do 12 hodin –, zeptala jsem se ho (asi spíš proto, že mě jiný úvod nenapadl a nechtěla jsem hned začínat stížností ohledně neschopných prodavaček): „Lásko, kolikátého je?“
Už jsem byla trochu na vážkách, protože na účtence bylo stejné datum 23. 7. 2020, ale tak mají špatně nastavenou tiskárnu. To je toho. Sice je to divný, ale když vím, co dělají kolikrát počítače mně... „Nevím. Musel bych se podívat na mobil.“ Přisedl si ke mně do auta, vyndal telefon a naprosto bezelstně mi řekl to, co už mi začínalo být jasné, ale pořád jsem si to nechtěla připustit. A hlavně jsem tomu nechtěla uvěřit.
Bylo mi jasný, že ještě pořád neví, co je špatně. Ani se mi to nechtělo říkat, protože měl skvělou náladu. Cítila jsem se, jako bych měla malým dětem říct, že letos Vánoce nebudou.
V čem je problém? Že máme ubytování až od 25. 7., oznámení o vstupu do země (Chorvati ho v tuto dobu vyžadovali) máme na 24. 7. (i to by mohl být problém, i když se to na webu při zadávání nijak nebránilo) a teď je ještě o den míň!
