úterý 30. června 2015

Češtinářské nesmysly

Kolikrát slyšíte různé věty, které pokud se nad nimi zamyslíte, poněkud postrádají logiku. Aneb jak říká jeden můj známý: „Kulhají na jednu nohu.“ (Ono jde kulhat na obě?)
  • Jablka oloupeme a vyjádříme. 
  • V současnosti lze pozorovat globální charakter lokálních problémů a zároveň mnohé lokální problémy jsou ovlivněny celkovým globálním vývojem. 
  • Vstupné je zdarma. (Buď „vstup je zdarma“, nebo vstupné je nula korun, což ovšem zní taky hloupě.) 
  • Revize a nová formulace vzorů smluv s rodiči dětí, které používáme. (Ty děti???) 
  • Nakonec perníkový dort dokončíme. (Opakování základu slov v jedné větě nebo několika po sobě jdoucích.)
Nevhodné užití slova:
  • moderní... Když něco pojmenujete jako moderní, za pár let už to velmi pravděpodobně nebude. 
  • hrozně... Je-li něco hrozně daleko, pak je to v pořádku, ale nemůžete být hrozně šťastní... Mimochodem kvůli podobným podivným užití slov nenávidíme Angličany a u nás tohle mate i Čechy, zejména v psané komunikaci.
Neexistující slova:
  • nejoptimálnější – optimální = nejlepší, nejde být ještě lepší,
  • nejuniverzálnější – je-li něco univerzálního, tedy k všestrannému použití, nemůže to být ještě univerzálnější nebo všestrannější,
  • nejobjektivnější – totéž co výše,
  • naprosto nezbytné... Něco může být nezbytného nebo nemusí, nemůže to být nezbytnější a nejnezbytnější... Prý je to přijatelné leda v písničce Hanky Zagorové.
  • nejaktuálnější – buď je něco aktuální nebo není. Nemůže to být ještě aktuálnější a nejaktuálnější.
  • jednak a druhak, nebo dokonce výraz dvak,
  • ...
Vtipné hlášky:
  • Můžu mít dotaz? (Už ho máte. A můžu mít ještě jeden? Ano, i ten už jste vyčerpal.)
Zbytečná dualita:
  • Město leží po obou stranách silnice a je rozděleno na dvě části... Jedna silnice, pokud se nebude nějak točit dokolečka, nedokáže město rozdělit na víc částí.
Zvláštní slova po rozdělení: 
  • kni-hovna,
  • zahrad-ničení,
  • před-stavitel, 
  • pravdě-podobně,
  • ...
Jestli máte nějaké další nápady, piště klidně do komentářů, ať se pobaví více čtenářů... Moje sbírka je zatím malá.
Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.forbes.cz/9-slov-ktera-byste-meli-vypustit-ze-sveho-slovniku-abyste-zneli-chytreji/

pondělí 29. června 2015

Jste tady místní? (a další vražedné věty)

Děsivá věta, která by se možná dala zařadit mezi „sebevražedné“ (další na konci tohoto článku). Ačkoliv nejspíš vybičuje vaše soustředění na maximum, už předem vám říká, že bude následovat nějaká těžká otázka, protože třeba náměstí, kostel nebo zámek byste mohli znát i jako návštěvníci.

Kdepak, tohle bude nějaká chuťovka, třeba znáte ty cyklisty Macháčkovy?

Občas po zákeřném úvodu následuje lehká otázka, neboť si dotyčný zrovna zvolil oblast vašeho zájmu, či podcenil váš orientační smysl nebo selský rozum vůbec. Ale jindy byste nejradši lživě odpověděli: „Kdepak, já tudy jenom procházím!“

Obecně se za sebevražedné (diskontující) věty považují ty, které snižují hodnotu toho, co bude následovat, nebo vaši jako odborníka. Opravdové sebevražedné věty pro začátek rozhovoru, přednášky apod.:
  • „Třeba se pletu, ale…“ 
  • „Možná je to hloupý nápad, ale…“
  • „Téhle oblasti příliš nerozumím, ale...“
  • „Přednášení není moje silná stránka...“
Lektorka prezentačních dovedností nám k tomu kdysi řekla, že pokud přednášet neumíte, téma je nezajímavé apod., pak na to posluchači přijdou sami, ale třeba také ne, rozhodně jim to nemusíte říkat předem, protože jinak okamžitě vypnou pozornost a možná přijdou i o to, co by je zajímalo.

Sebevražedné věty pro vaši kariéru z článku ve Forbes:
  • „To není fér.“ Měli byste se téhle větě vyhnout proto, abyste působili proaktivně, ne jako někdo, kdo si stěžuje, nebo ještě hůř – pasivně fňuká.
  • „To není můj problém.“ Tomuto se vyhněte, když vás někdo o něco požádá. Lhostejný, nezúčastněný a vypočítavý přístup začne rychle omezovat váš kariérní postup.
  • „To není moje práce.“ 
  • „Za tohle mě neplatí.“
    „To si ze mě děláte legraci. Za tohle nejsem placený.“ Místo toho řekněte: Rád pomůžu. Teď pracuji na problému A, B a C. Který z nich mám odsunout, abych se mohl věnovat tomuhle? (Už vidím, jak mi na to vedoucí odpoví, ať si to k tomu přidám. ;-))
  • „Myslím, že…“ lépe prý zní „Věřím… Vím… Jsem přesvědčen, že...“
  • „Bez problému.“ Když vám někdo poděkuje, zdvořilá a slušná odpověď je: Rádo se stalo. Já to používám i místo „není zač“, které jsem kritizovala v jednom ze svých článků o štěstí, protože to toho druhého uvádí v omyl, že opravdu nemá důvod vám poděkovat a možná by příště ani nemusel. Vždyť jste mu to sami řekli.
  • „Pokusím se.“ Poukazuje na značnou pravděpodobnost, že to tak nedopadne. Raději nahraďte „udělám to“. Mno, já bych byla raději opatrnější a neslibovala hned hory, doly, zlatý les.
  • „Je to blbec.“ Nadávky poukazují na nezralost. A ještě bych k tomu doplnila, že jsem se někde dočetla, že vás ostatní vnímají podle toho, co říkáte, tedy pokud o komkoliv říkáte, že je hloupý, ošklivý, líný atp. myslí si to i o vás. Nebo si aspoň v duchu řeknou: „No jo, hlavně že ty seš tak úžasně chytrej, krásnej a pilnej!“ Skutečnou stížnost na něco nebo na někoho sdělte s taktem, po zralém uvážení a neutrálně.
  • „Je líná.“ 
  • „Moje práce je nanic.“ 
  • „Nenávidím tuhle firmu.“
  • „Vždycky jsme to dělali takhle.“ Trendem jsou inovace a kreativita, ne to, co se dělalo vždycky. Rada Jacquelyne Smith zní řekněte raději: Wow, to je zajímavá myšlenka, jak by to mohlo fungovat? Nebo: Je to jiný přístup. Pojďme probrat pro a proti.
  • „To nejde.“ Ukazuje na pesimismus. Raději se s někým pobavte o možnostech. Určitě nějakou najdete.
  • „S tím nedokážu nic udělat.“
  • „Měli byste…“ nebo „Mohli byste…“ – Dělá pocit viny.
  • „Hoši.“ – Příliš slangové vyjádření, lepší je tým apod.
  • „Nezdá se ti?“ nebo „Souhlasíš?“ Hodí se pouze v případě, že opravdu potřebujete souhlas, jinak tím vyjadřujete nejistotu.
  • „Na to teď nemám čas.“ nebo „Mám toho moc.“ Raději řekněte, kdy budete mít čas, navrhněte termín schůzky. 
A ještě pár slov, kterých byste se měli vyvarovat:
  • ALE... už jsem tu o něm psala v článku Lednová předsevzetí
  • UPŘÍMNĚ... O tom jsem už někde četla. Sice to sem tam používám, ale snažím se toho vyvarovat. Když totiž řeknete, že něco myslíte upřímně, vyznívá to hned jako byste všechno předtím mysleli neupřímně. A to asi není žádoucí. Jenže stejný efekt má i „popravdě“. Tak nevím, jak jinak bych řekla, že následující sdělení je důvěrné. Třeba píšu: „Upřímně řečeno výstava traktorů mě fakt nelákala.“ Ale nemůžu přece napsat: „Důvěrně/osobně řečeno výstava traktorů mě fakt nelákala.“ Takže se snažím ani takovéto rady nebrat příliš vážně, ale je asi dobré dát si na to pozor při projevu se zákazníkem, nadřízeným apod. Prostě v případech, kdy nechcete, aby cokoliv poškodilo vaši reputaci.
  • HROZNĚ... Je málo konkrétní. Když je něco hrozně vysoký, napište jak moc vysoká.
  • SKVĚLÝ... To už je skoro trochu rýpavá poznámka, ale pravdivá. Slovo skvělý se vážně objevuje až příliš často a přitom „je synonymem pro úžasný, báječný, vynikající, jedinečný, obdivuhodný, nádherný, senzační, skvostný, okázalý, honosný. Novinka: pokud je skvělé všechno, není skvělé nic.“
  • VŽDYCKY + NIKDY Dvojice zakázaných slůvek, protože v sobě zahrnují nevyřčenou výčitku... možná skoro vyřčenou. Nejhorší obvinění jsou právě ta, kdy druhému řeknete, že vždycky nezasune židli u stolu, nevysype koš, zapomene na vaše narozeniny... Navíc rozehráváte hádku o to, že třeba jednou nezapomněl. Vždycky a nikdy zní příliš absolutně a svádí ke hledání výjimek a navíc staví pisatele do domýšlivé pozice.
  • PROSTĚ má význam „jednoduše, přirozeně, obyčejně“, jinak je to slovní vata stejně jako „vlastně“ a další. Raději se jich vyvarujte, chcete-li znít profesionálně.
  • KAŽDOPÁDNĚ... také působí jako vata.
  • SNAD/ASI vyjadřuje nejistotu. Pokud něco píšete, zjistěte si další informace. (Jo, to zase vymyslel někdo velice chytrý. Podle mě jsou oblasti, u kterých můžete jenom doufat, že to snad zabere.)
  • VĚC je příliš obecný výraz.

čtvrtek 25. června 2015

10 skvělých motivujících citátů

  • Nejlepší den je... dnešek.
  • Jedinou překážkou mezi tebou a tvým cílem je ten blábol, kterým si odůvodňuješ, proč to nejde.
  • Chcete šetřit energii a dosáhnout cíle dříve, neodbočujte pokud možno ze zvolené cesty.
  • Neúspěch ukazuje na nedostatek úsilí.
  • Všechny vaše sny se mohou splnit, jen když budete mít odvahu jít za nimi. Walt Disney
  • Možná jsi zklamaný, když neuspěješ, ale jsi odsouzen k záhubě, když se nepokusíš. Beverly Sills
  • Život začíná každé ráno s probuzením. George Burns
  • Malé činy, které člověk uskuteční, jsou lepší než velké, které plánuje.
  • Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada. Einstein
  • Předtím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopeni blbci.
Co považují za nejlepší motivační citáty ostatní?
  1. Dnes je zítřek, kterého jste se včera obávali. Nebáli jste se zbytečně? Příště se nebojte...  
  2. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
  3. Charakter je schopnost realizovat hodnotná rozhodnutí i poté, co odezněly emoce, které k rozhodnutí vedly.
  4. Se svým vývojem můžete být spokojeni, pokud každá chyba, kterou uděláte, je nová.
  5. Jediná nemožná cesta je ta, na kterou se nikdy nevydáte. 
  6. Život není o tom čekat, až bouřka přejde, je dobré naučit se tančit v dešti. 
  7. Je lepší se zeptat a být hloupý pět minut, než se nezeptat vůbec a být hloupý celý život. 
  8. To co děláme ve srovnání s tím, co bychom mohli udělat, je tak nicotné, jako bychom chtěli srovnávat vlny na hladině oceánu s jeho nezměrnou hloubkou.
  9. Každé dobrodružství začíná okamžikem, každá cesta začíná krokem, každý sen začíná snílkem, všechno je možné, pokud máte odvahu. 
  10. Smiř se s minulostí, žij přítomností a sni o budoucnosti. Svět je jako zrcadlo. Díváš-li se do něj s úsměvem, usmívá se na tebe.
Zdroje:
http://motivacnicitaty.blogspot.cz/
http://www.citatyo.cz/citatyo/citaty-o-motivaci-motivacni
http://www.danla.estranky.cz/clanky/citaty/motivacni-citaty-i_.html
http://www.motivacni-citaty.cz/
http://silamyslenky.webgarden.cz/rubriky/motivacni-citaty 
http://motivacni.blog.cz/0911/nejlepsi-motivacni-citaty-vyber

pondělí 22. června 2015

Kašpárkohraní

Dopoledne mám čas sama pro sebe, a tak se chvilku toulám po Andělu. Kámoška se mylně domnívá, že nákupy jsou to pravé ořechové. Radši bych si prohlížela Prahu, zejména zahrady, nejspíš jedině tam se člověk v těchhle vedrech úplně neumoří. 

Nejprve se zastavím v knihkupectví, a když tam vidím hry, rovnou si zjistím, kolik stojí Duch (300,-) a Mnoho monster (550,-), abych si je mohla poznamenat do seznamu k svátku. Taky okukuji hru Patchwork, nad kterou už delší dobu přemýšlím. Ale ráda bych si ji nejdřív zahrála než ji sobě, nebo šicí kámošce koupím.

Něco malého si pořídím v Yves Rocher, takže dostanu plážovou tašku a pak už šupajdím na tramvaj. Chvíli mi trvá, než najdu zastávku dvanáctky, přece jen to v Praze ještě moc neznám. 

Naštěstí z Letenského náměstí jde i nějaká ženská se dvěma malýma dětma, tak se k ní hned přifařím a ona mě na tu akci dovede. Ještě že tak! Ze zastávky vypadaly Letenské sady opuštěně. Když ovšem přijdu blíž, je hned jasné, že tomu tak není. Ale ani tu není takový řev, jak bych čekala. Nejprve projdu uličku s jídlem a hned mě honí mlsná, když vidím všechny ty steaky, špízy, bramborové spirálky, gyrosy a kebaby…

Chvíli se koukám, jak se všichni nadšeně „sprchují“ pod hasičskou hadicí, ale nejlepší podívaná je, jak se jeden klučík čvachtá v louži bláta i poté, co všichni ostatní odejdou. Na závěr si začne po holých nohách patlat bahno… Jeho matka jen stojí ve stínu keře a udiveně kroutí hlavou, jako by si říkala: „Po kom to má?!“. Zato dítě je spokojené a evidentně si vystačí samo. 

Škoda, že v šest mi jede vlak, protože to tu bude vystupovat Tomáš Klus, což je asi tak nejzajímavější akce dneška. I když musím přiznat, že být tu dýl, zatoužila bych po uměleckém napatlání tělovými barvami. Malý holky nosí překrásné malované motivy na tváři.


neděle 21. června 2015

Muzejní noc v Praze: sci-fyzika na matfyzu a technické muzeum

Když přejde nejhorší slejvák, ukončíme schovávání pod stříškou kostela sv. Michala na Petříně, o němž jsem psala minule v článku Dřevěný kostel v centru Prahy aneb Karpatský chrám svatého archanděla Michaela a vyrazíme zpátky do města. Závisláci nás pak táhnou na kafe do McDonalda. Odmítám podporovat tenhle fastfoodový řetězec a dám si pouze meruňku, kterou jsem dostala od kamarádky. McDonald mě dráždí hromadou zbytečných odpadů, které vyprodukuje ke každému jídlu, vysokými cenami a placenými záchody. Navíc mu mám tak trochu neprávem za zlé, že byl ve Francii jedinou rozumně drahou možností stravy. A pochopitelně mě rozčiluje jeho společenská odpovědnost firem, kterou u něj tak nějak opravdu nemůžu najít!

Podobně jako já se nad tímto kostelem pozastavoval Jiří Šebek. Když ho totiž vidíte krásně nafocený, vážně nemůžete uvěřit, že to není z nějaké divočiny v zapadlé vesničce kdesi v horách, nebo ze skanzenu. Takovouhle zvláštnůstku najít v Praze?

Optický hranol
Večer se od nás někteří odpojí a my ostatní vyrážíme na Muzejní noc v Praze. Ačkoliv jsou naše plány smělé a víme, že máme k dispozici celou noc (reálně asi jen do jedné hodiny), jsme už příliš unavení na to, abychom zvládli víc jak dvě místa. První je Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy v Praze, kde se chceme podívat na sci-fyziku. Lákadlo se jim povedlo: „Skoro neuvěřitelné pokusy ukazují fyziku jinak, než jak ji znáte ze školy. Naučíme vás levitovat jako Harry Potter, prozradíme návod na neviditelnost a mnohé další triky. Sci-fyzika přitom nejsou žádné čáry.“ Horší je to s realizací. Možná jsme jenom špatně hledali, ale vzhledem k tomu, že na chodbě stály asi čtyři stánky s pokusy a několik počítačů na vyzkoušení čehosi, co jsem už úspěšně zapomněla, protože to pro mě neznělo zajímavě ani tam, k tomu nebyla nikde možnost. Což je trochu škoda, protože vzbudit velká očekávání a pak je nenaplnit, je podle mě dost špatné. To už je lepší vzbudit menší očekávání a ta pak překonat.

Vlevo ladicí kondenzátor, vpravo reostat
Každopádně pokusy byly fajn a jeden chlapík je uměl opravdu dobře komentovat. Sice tam u něj bylo děsně narváno, ale moc se mi to líbilo. Ukazoval například takovou zvláštní polymerovou hmotu, která obsahuje hrozně moc vody, a tak když ji vhodíte do sklenky s vodou, není tam vidět. Bomba! Ale už jsem to viděla v show Jana Krause, kde vystupoval Tomáš Tyc. A ten je, co se týče fyziky, naprosto nepřekonatelný. No jo, musím „si“ zalichotit. Zase jednou „máme“ v Brně něco lepšího než v Praze.

Na Malostranském náměstí se v budově univerzity podíváme s průvodcem Jakubem do jejích trezorů. V roce 1628 nechal budovu postavit Albrecht z Valdštejna za pomoci katolických zdrojů, šlechty a zdrojů zabavených protestantům. Rotunda svého času sloužila bance. Je opravdu hezké, tak technicky, ale je. Ta druhá, která je vzadu v budově, potřebuje opravit podlahu. V současné době se na ni hledají prostředky. Od 60. let je budova ve správě matematicko-fyzikální fakulty. Trezory se stavěly tři roky. Od dveří už dnes nejsou klíče, a tak je nezavírají, protože je nikdo neumí otevřít. Dole v trezorech byl uschován zlatý národní poklad, v současné době jsou tam uloženy spisy a pár vystavených exponátů.

3D tiskárna
Druhým bodem návštěvy je Národní technické muzeum, kde jsem byla relativně nedávno, takže si spíš prohlížím jen stánky, které tu běžně nejsou a pak autíčka, která jsme minule zapomněli. A ještě hledáme motorku s kočičkama. Ale máme smůlu nemají ji tady. Stejně jako minule jsem po celém dni děsně uťapkaná, a tak mám chuť spíš sedět a odpočívat. Navíc jsem si na ty tři dny do Prahy vzala nové sandály, takže to byla taková trochu zatěžkávací zkouška. Ale kupodivu dobrý. 

Ze stánků se mi nejvíc líbí 3D tiskárna z ČVUT, dobrovický cukrovar (ženské povídám, že už jsem na návštěvě byla a že se mi tam opravdu líbilo) a robůtci z „lega“: malý segwayi, který vozí láhev s vodou, robůtek skládající Rubikovu kostku a hlavně štír, který umí „bodnout“.

Příjemné jsou autobusy, které jezdí zdarma jako svoz od muzeí nebo k nim.
Štír


Segway


Modrý lev, maskot ČVUT













sobota 20. června 2015

Dřevěný kostel v centru Prahy aneb Karpatský chrám svatého archanděla Michaela

Sousoší v parku pod Petřínem
Cílem krátké procházky je kostel svatého Michala ve stráni pod Petřínem. Už jsem tu kdysi byla, a když zapátrám ve fotkách, zjistím, že to bylo vloni v únoru, když jsem byla podruhé na CSR Akademii. Tohle jsou moje fotky z té doby, protože tentokrát nám parádně pršelo a pod stříšku kostelíka jsme doslova dobíhaly. Zde se hodí připomenout, že jsme všichni pěkný lemry a na to, jak jsme mladí, máme houby a ne kondičku!

Celodřevěný pravoslavný kostel sv. Michala se nachází v zahradě Kinských na jihovýchodním svahu Petřína. Byl sem dovezen z Podkarpatské Rusi roku 1929. Stal se součástí sbírek Národopisného muzea.

Chrám byl původně postaven v obci Velké Loučky u Mukačeva na Ukrajině a to v druhé polovině sedmnáctého století. Roubený objekt se šindelovými střechami je více než čtrnáct metrů dlouhý a přibližně osm metrů široký. Nejvyšší kostelní věž vysoká přes sedmnáct metrů stojí nad prostorem vyhrazeným pro ženy, a proto se mu lidově říká „babinec“. Všechny tři věže jsou polychromovány třemi barvami, bílou, zelenou a červenou, jako symboly pro víru, naději a lásku. Kostel byl postaven v bojkovském stavebním slohu s prvky lidového baroka. „Charakteristickým znakem bojkovského slohu je rozdělení chrámového půdorysu na tři přibližně čtvercové části, nad kterými se zdvíhají tři roubené věže.“ (opsáno z cedule u vstupu) Kostel je ze dřeva úplně celý, tedy včetně hřebů a klínů.

Fontánová kašna
Dá se říct, že tento kostel je „stěhovavý“, protože se stěhoval hned několikrát, poprvé ze vsi Velké Loučky přestěhoval v roce 1793 do bohatší obce Medvedovce. To jsem ještě neslyšela, že by někdo pro peníze prodal kostel. Ve vesničce Medvedovce u Mukačeva byl kostel rozebrán, díly očíslovány, naloženy na čtyři železniční vagony a poslány do Prahy jako dar Rusínů tehdy i jejich hlavnímu městu.

Už víte, proč je Praha stověžatá?
Kostel od roku 2008 využívá Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku. Každou neděli a pondělí se zde pořádají liturgie. Pokud se chcete podívat dovnitř, můžete se na prohlídce domluvit s duchovním správcem petřínského kostela Andrejem Joanem Danciu (777 329 275... aktuální k únoru 2015).


A pokud už předem víte, že se tam hned tak nedostanete, zkuste alespoň malou náplast v podobě virtuální prohlídky zde: http://stovezata.praha.eu/kostel-sv-michala-v-kinskeho-zahrade.html.


Zajímavý strom


Jezírko téměř u kostela
Zdroje:
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Pravoslavny-kostel-sv--Michala-v-zahrade-Kinskych-.aspx
http://www.jirisebek.cz/ostatni/co-byste-v-praze-nehledali.html

 To je on v celé své kráse!

pátek 19. června 2015

Speed mentoring pro začínající novinářky

Asi jsem zrovna někde něco lovila do disertačky, když jsem našla pozvánku na Speed mentoring pro začínající novinářky.

„Zajímají tě profesní zkušenosti úspěšných českých novinářek? Chtěla by ses jich zeptat, jak se jim podařilo uspět, cestovat, jak zvládají sladit práci a rodinu, jaké to je vést úspěšný časopis nebo se prosadit na sociálních sítích? Načerpej zkušenosti od českých předních novinářek a setkej se s nimi osobně v rámci Kongresu žen 2015!“

Znělo to zajímavě, a tak jsem se zkusila přihlásit. Odkaz jsem poslala jedné svojí dobré kamarádce, která dřív taky hezky psala. Trochu jsem měla strach, že vezmou ji a mě ne a že mi to bude líto, ale člověk musí dělat dobré věci a zamlčet to, by dobré nebylo. Do 12. června bylo třeba vyplnit formulář, poslat motivační dopis i životopis a vybíralo se pouhých 12 lidí, kteří se na Kongres žen podívají. Byla jsem z toho strašně nervózní a nechtěla jsem to zakřiknout, a tak jsem ani moc lidem neříkala, že jsem se na něco takového přihlásila. Taky ne všichni mě v psaní podporují... vlastně jen docela málo lidí z mého okolí. Většina má k mému blogování neutrální vztah, ale jsou i tací, co ho kritizují jako ztrátu času nebo něco, co mi nepřináší žádný užitek (= peníze). Myslím, že by bylo super moci psát a vydělávat si tím. Neříkám, že by to měla být jediná moje obživa, ale myslím, že by mě to náramně bavilo. Píšu totiž skutečně velice ráda.

Když mi 15. června přišel e-mail o tom, že jsem byla vybrána mezi těch 12, málem jsem skákala radostí! Samozřejmě, že nevím, z kolika přihlášených se vybíralo. A jestli to ostatní jenom „zkusili“, nebo opravdu o to setkání měli zájem. Mohlo se hlásit 400 lidí, nebo třeba taky 8. Ale možná lepší nevědět, takhle si připadám výjimečná a hned je to větší motivace pro pracovní pohovory. Už mě jednou vybrali, tak by mohli i jinde mít zájem, že?

2. ročník Kongresu žen je na téma „Ženy a média“ se uskuteční zítra 20. června v Národním domě na Vinohradech na náměstí Míru v Praze. Kongres žen je neziskovou a nevýdělečnou iniciativou organizací, institucí a osobností z neziskového, akademického, uměleckého, veřejného i soukromého sektoru. Kongres žen podporuje řada významných osobností – žen i mužů. K výzvě Kongresu žen, jako platformy otevírající diskuzi na téma postavení žen v České republice se připojily osobnosti, které dosáhly značného úspěchu a pomohly posunout tuto společnost o kousek dál. A kdo jsou tváře Kongresu žen? Daniela Drtinová, moderátorka DVTV, Pavlína Louženská, marketingová ředitelka H1.cz, zakladatelka #HolkyzMarketingu, Lenka Tréglová, editorka a novinářka, šéfredaktorka My89.cz, Petra Kubálková, konzultantka a genderová expertka. Druhý ročník Kongresu žen se uskuteční pod záštitou České ženské lobby, s podporou Nadace Open Society Fund Praha, z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Hlavní program:
  • Postavení žen v českém mediálním prostoru,
  • Média napříč Evropou,
  • Zobrazování političek v médiích, 
  • 90 – 60 – 90 aneb Kdo utváří obraz o ženách?,
  • Obraz romských žen v médiích,
  • Chybí ženy ve vedení českých médií?
Které ženské osobnosti mediálního světa kromě dříve zmíněných se zde letos objeví?
  • Daiva Červokienė (novinářka, Litva),
  • Petra Fundová (ředitelka a jednatelka vydavatelství Burda),
  • Pavlína Kvapilová (nezávislá mediální analytička),
    Nele Laos (novinářka, Femisteerium, Estonsko), 

  • Dóra Ónody-Molnár (redaktorka Népszabadság, Maďarsko), 
  • Petra Procházková (reportérka, Lidové noviny), 
  • Paulina Reiter (šéfredaktorka ženského magazínu deníku Gazeta Wyborcza, Polsko), 
  • Kateřina Šafaříková (Lidové noviny), 
  • Tereza Zavadilová (šéfredaktorka E15), 
  • Kamila Zlatušková (kreativní producentka, Česká televize).
Vidět budete moci také premiéra Bohuslava Sobotku a ministra lidských práv a rovných příležitostí Jiřího Dientsbiera.

Doprovodný program
Na náměstí Míru bude zóna blogerek a spisovatelek. Nejprve se budete moci dozvědět, jak začít s blogováním. A poté se budou české spisovatelky zamýšlet nad tím, jaké to je být českou autorkou, podělí se o to, kde hledají inspiraci a v čem je síla ženského psaní. Účast už přislíbily spisovatelky Barbora Baronová nebo Radka Denemarková, za blogerky pak Bára Šťastná (Šťastný blog), Božena Půbalová (Veganotic) nebo Markéta Jinochová (By Myyna). Když jsem zjistila, že tam bude Bára Šťastná, hned jsem si běžela bloček na autogramy. Po tomhle už dlouho toužím. Sami víte, jak často tu píšu o Šťastném blogu. Co mě na něm zaujalo, s čím souhlasím, co mám jinak...

Multikulturní festival Hlasy žen představí na náměstí Míru zajímavé kapely a interpretky z Latinské Ameriky, Afriky a České republiky. K dispozici bude občerstvení z Mexika, Kolumbie, Konga, Vietnamu nebo Francie. Tak to musím něco moc dobrého ochutnat. A nejlépe k tomu získat i recept ;-). 

Pokud vás zajímají děsivá čísla v postavení žen, stačí se podívat sem na hezky udělané grafíky.

Vloni se kongresu zúčastnilo 900 lidí, bylo věnováno 228 hodin osobnímu koučinku, proběhlo 11 workshopů a panelových diskuzí a bylo pohlídáno 60 dětí. Loňským tématem bylo Ženy a trh práce.

P. S.: Kdo se podivoval nad tím, jak píši náměstí Míru, tak je to skutečně takto správně. Pokud bych chtěla psát velké i písmeno N, pak by se muselo jednat o zastávku metra nebo tramvaje nazvanou Náměstí Míru. Spousta lidí to píše špatně!

Zdroje:
informační e-mail
http://kongreszen.cz/mesic-zen-v-mediich-tz/

Koupání v Hostivaři

Po návštěvě bunkru si sedneme do stínku do parku na schody a skromně posvačíme ze svých zásob. Tedy jak kdo, někdo si vzal chleby se sýrem, klobásou, mrkví, řapíkatým celerem, pórkem a banán jako dezert.

A pak se vyrazíme koupat do Hostivaře. Sháníme ještě skupinku dalších přátel, která na bunkr nebyla zvědavá a koupe se už od rána. Nebo jen relaxují u vody. Na placenou pláž se nám nechce, protože to vypadá, že by mohlo brzy pršet. A taky že jo. Ještě dřív než najdeme chybějící dva členy naší party, už krápe. Projdeme kolem slušného stanového doupěte nějakého chlapíka, mlsně pokukujeme, co to asi tak vaří v pánvi (snad prý rizoto), a ti rychlejší hned hupsnou do vody. My ženy trochu váháme, kde se převléknout. Než zalezeme do křoví, objeví se první blesky. Tak to ne, za bouřky se koupat nebudu. Nerada bych byla zabita bleskem do vody.

Více o blescích (až do technických detailů) se dozvíte zde. Ačkoliv si neumím reálně představit, že bych krajinou koulela šedesátimetrovou kouli, a tak zjistila, kam nejpravděpodobněji udeří blesk, článek Co kdyby... 16 - Téma dne: Blesky se mi opravdu líbí (viz dřívější odkaz).

A pro ty, kteří se mi posmívali, že jsem nakonec do vody nevlezla...
  • Jak nebezpečné doopravdy je plavat za bouřky v bazénu?Poměrně hodně. Voda je vodivá, ale to není největší problém - největším problémem je to, že když plavete, vyčnívá vaše hlava z rozsáhlé rovné plochy. Ale i úder blesku do vody poblíž by nebyl ničím dobrým. Oněch 20 tisíc ampérů by se rozptýlilo do vody - především po hladině - ale jak intenzivní elektrický šok byste v jaké vzdálenosti zasáhlo, to se velice špatně odhaduje.Odhaduji, že by vám hrozilo nemalé nebezpečí kdekoliv ve vzdálenosti minimálně patnácti metrů - a ve sladké vodě ještě dále, protože by si proud velice ochotně zkrátil cestu vodou přes vaše tělo.
  • Spíš vás zabije blesk, než terorista. (Také zajímavý článek Máme daleko větší šanci zabití bleskem než teroristou) Kdovíjak spočítaná pravděpodobnost je ale velmi malá: 1 : 5,5 miliónu pro blesk a 1 : 20 miliónům pro teroristy.
  • Zabije blesk ryby? V jednom článku jsem se dočetla, že ano, ale jenom v malém okruhu od místa, do kterého udeřil. Ve větším okruhu budou třeba omráčené a dál už jim nebude nic. Stejně by to nejspíš dopadlo s člověkem. (Více zde.) Rada pro přežití: potopit se hlouběji.
Více se mi toho najít nepodařilo, což je myslím škoda, protože by bylo určitě zajímavé vědět, jaká je pravděpodobnost, že blesk uhodí do vody, když jsou kolem stromy. A jak daleko od ní stát, abychom byli v bezpečí.

Před odjezdem jsme ještě nakrmili labuťky a šlo se. 


čtvrtek 18. června 2015

Bunkr Folimanka

O víkendu jsem v Praze s přáteli navštívila jednu zajímavost – kryt civilní ochrany Folimanka v Praze 2, v ulici Pod Karlovem.

Byl vybudován na přelomu 50. a 60. let minulého století jako jeden z největších krytů v Praze, mělo se v něm být schopno ukrýt až 1300 lidí. Když mi o něm kamarádka řekla, čekala jsem něco mnohem menšího a upřesňující informace jsem nehledala. Důvěřovala jsem, že k návštěvě vybere něco zajímavého. Takového obra jsem ale opravdu nečekala. Dvě 125 metrů dlouhé chodby jsou propojeny kratšími, rozloha krytu je 1332 metrů čtverečních. Množství a délka podzemních chodeb je opravdu fascinující. A trochu frustrující zároveň. Představa, že bych se měla skrývat nějaký čas v takové kobce spolu se spoustou dalších lidí mě naplňuje velice nepříjemnými pocity. Tím spíš kvůli příčině. Jak smutné, že si lidé musí proti dalším lidem stavět takové věci. Jak krásně by se nám mohlo žít, kdybychom nebyli tak neuvěřitelně pitomí a pořád proti sobě nebojovali. Naprosto zbytečně. Člověk nemá žádného skutečného nepřítele... snad kromě některých nemocí a sem tam přírodních jevů (sopky, tsunami, hurikány), kdybychom všichni zapracovali na tomhle, mohli bychom mít ráj na zemi.

Zajímavostí má bunkr hned několik. Třeba to, že by měl být plně funkční i těch uplynulých 50–60 letech. Můžete čekat, že uvidíte pancéřové dveře, toalety, sprchy jako ve vězení, dostatečné osvětlení, vlastní studny a okysličování přetlakem. Navíc tu údajně najdete i topení, no nevím, mně byla zima i v mikině. Pravda, měla jsem kraťasy a po tom vedru venku se nebylo asi čemu divit, že jsem z toho teplotního šoku nebyla právě nadšená. V případě nebezpečí by lidé seděli na lavičkách umístěných podél zdí. Předpokládalo se, že zásoby lidem umožní přežít 72 hodin.

Část krytu funguje jako výstavní prostor. Od května je zde výstava Popel Popeleční středy. Prohlédnout si můžete fotografie Stanislava Maršála a texty vzpomínek na poledne 14. února 1945, na podivné bombardování Prahy americkými letadly. Dodnes není jasné, zda se opravdu mohl velitel B-17 zmílit a letět o trochu špatný stupeň, aby výsledná vzdálenost mohla být celých 120 kilometrů oddělujících Prahu a Drážďany, které byly cílem. Jestli mu mohl selhat kompas a být tak špatná viditelnost, že shodili 152 tun bomb na dosud nezničené město oproti značně poničenému... Mohli se Američané skutečně snažit poškodit náš průmysl? Nebo ublížit lidem bombardováním obytných čtvrtí? Nebo se jen snažili nad jakýmkoliv „německým“ městem zbavit zbytečné zátěže? Nebo mířili na seřaďovací nádraží (Smíchov a Vršovice)? To jsou spíš otázky pro historiky nebo filozofy (hodil by se i Sherlock Holmes), každopádně názory lidí, kteří přežili tuto tragédii byly různé.

Někteří cítili i po té spoustě let zášť, když už pro nic jiného, tak proto, že se za tento „omyl“ (uvádí se až 701 mrtvých a 1184 zraněných) nikdy nikdo neomluvil, jiní byli rádi, že díky „štěstí“ či „osudu“ byli zrovna uhelné prázdniny, když spadla bomba do školky, kde měli být, že se nemocná matka výjimečně šla naobědvat ke stolu, místo aby ležela v posteli, kterou prolétla (až do nižšího patra) bomba, jež naštěstí nevybuchla. Epicentrem zásahu byla právě Praha 2, v níž se nachází tento bunkr. Smutné bylo, že varování z náletu přišla pozdě a navíc byli lidé zvyklí se na přelétající letadla chodit dívat, protože tady se nebombardovalo. Ke vší smůle byly některé kryty nedostačující, např. ten na Karlově náměstí a sto lidí v něm našlo smrt stejně jako by byli třeba venku. Symbolem náletu byl zničený Emauzský klášter, který byl opraven až v šedesátých letech minulého století. Ještě letos se chystá radnice Prahy 2 umístit na budovu nemocnice na Karlově náměstí pamětní desku tvořenou ze střepin bomb.

V 80. letech se prý v bunkru chvíli pěstovali žampiony.

V Praze se nachází téměř 800 krytů, které mají různé vlastníky, od ministerstva, přes město Praha až po soukromé podniky. Srovnatelných s Folimankou je na území Prahy deset krytů, do největšího v Bryksově ulici v Praze 4 by se vešlo 2800 lidí. Většina z krytů už ale není v provozu.

Bunkr je pro veřejnost otevřen od září 2014. Pokud toužíte po návštěvě, příležitost budete mít každý měsíc jen jednou. A to konkrétně v sobotu od 9 do 15 v těchto termínech: 18. července, 15. srpna, 19. září, 17. října, 14. listopadu, 19. prosince. Vstup je zdarma a prohlížet si jej můžete, jak dlouho chcete, neboť zde není žádný průvodce.

Zdroje:
http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/bunkr-na-folimance-se-otevre-verejnosti-bude-v-nem-i-vystava-20140910.html
http://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/mestske_casti/praha_2/bunkr_folimanka_je_pro_verejnost_otevren.html
http://praha.idnes.cz/prohlidka-bunkru-civilni-ochrany-na-folimance-f4k-/praha-zpravy.aspx?c=A140401_104049_praha-zpravy_bur
http://www.novinky.cz/domaci/361819-americky-nalet-na-prahu-priblizuji-fotografie-a-vzpominky.html

Seznamy

Někde jsem viděla blog o někom, kdo je posedlý psaním seznamů. Máme něco společného... a tak mě napadlo, že bych sem tam – ne zrovna jako ten člověk – mohla publikovat nějaký svůj seznámek, protože mě jejich vytváření neskutečně baví. 

P. S.1: Asi mě to bavilo vždycky, protože jsem byla zvědavá, jak se to mění... a tak mám poznamenané oblíbené filmu už před deseti lety nebo kdoví kdy.

P. S.2: A víte, co? Možná to udělám. Čtvrtek bude dnem seznamů... každý čtvrtek se tu objeví nový seznam tak dlouho, jak dlouho mě to bude bavit. ;-))

P. S.3: Při té příležitosti můžete psát do komentářů, jak jste na tom vy. Ráda si přečtu, koho/co z mého seznamu máte či nemáte rádi, nebo kdo/co patří na ten váš.

úterý 16. června 2015

Nintendo aneb Sport pohodlně doma

Je to vážně legrace, i když si tak trochu připadám jako Sheldon s Leonardem v Big Bang Theory, když tímto způsobem sportují. My si s přáteli zahrajeme nejdřív bowling. Učím se s tím vůbec poprvé, ale není to znát. Držíte ovladač a v pravou chvíli pustíte tlačítko a zároveň s ním se pustí imaginární koule. Oproti skutečnosti hraju dobře, ačkoliv stejně skončím poslední. Ale jen o fous. Zajímavé je, že stejně jako v reálu má moje koule sklony skákat místo aby se kutálela, ale aspoň nevymetám rigoly po stranách, jako by to byl můj cíl.

Větší sranda je s kámoškou, které to opravdu nejde. Ne, že by neuměla mířit, ono se jí nedaří ani házet. Nakonec jí všichni radí, jak to dělají, ale stejně nic. Vtip je v tom, že měla špatně nastavený profil a ona jako jediná má to tlačítko držet pořád. Chudák, byla z toho už pořádně nervózní, že jí to vůbec nešlo hodit. Ale nakonec je snad třetí. A to ještě jen o pár bodů.

Protože jsme zvědaví, chceme si vyzkoušet vyhýbání se překážkám nebo šerm. Jedna kamarádka šermuje s normálním mečem, tak je do toho celá žhavá, ale první level ji trochu otráví… soupeř/počítač se vůbec nebránil. Ovšem v druhém levelu už se mu ji podaří zabít, protože je trochu těžké se zároveň krýt i šermovat s plastovým ovladačem v ruce místo meče. Vyhýbání překážkám je tak trochu divné. Shodneme se na tom, že v nás vzbuzuje nepříjemné pocity, když máme probíhat mezi houpajícími se koulemi a přes posuvné mostky, navíc v pozadí jsou mraky, takže to budí zdání, že jste opravdu strašně vysoko. Majitel hry a nejzdatnější z nás projde až někam do třetího levelu. Jedna z holek říká, že jejím cílem je dostat se za první kouli. Když vidím, jak to vypadá, odvážně prohlašuji, že si k tomu přidám ještě můstek, že cíle mají být vysoké. Chvilku to trvá a pak se všichni začnou smát. Běhání se ovládá na speciální podložce, takže to svým způsobem maličko sport je – když dupkám, postavička běží vpřed. Ale je to trochu jiné, než jak bych si to představovala. Proběhnu pod první koulí, jen tak tak se zastavím na okraji posuvného můstku, který mi právě ujel. Pochopitelně s vyděšeným komentářem: „Zastav, zastav, no tak... Uf!“ Přeběhnu můstek, nadšeně povyskočím a jen pro tu srandu zvolám: „Juchů, jsem v cíli.“ Jenže jak jsem poskočila, udělala to i moje postavička a rozprskla se přímo o tu druhou pohyblivou kouli před sebou. Ups. Sakra! Neuvědomila jsem si, že nesmím hýbat nohama!

Když si to zkusím o chvilku později znovu, dopadne to stejně, akorát se mi pod tou koulí nepodaří proběhnout… Mimochodem ta kámoška opravdu skončila za první koulí. A jako bonus nám ten nejlepší prozradí, že pod koulema je vidět stín, kterého jsme si žádná z nás nevšimly, a ten nám ukazuje nebezpečnou zónu, ve které není radno stát.

Ještě chceme vyzkoušet hula hoop nebo-li obruče, které se kroutí kolem těla. Ačkoliv v reálu je to se mnou bída, ve hře mi to jde výborně. Mám z toho radost a opravdu mě to baví. I když určitě musí být sranda mě sledovat. Podobně jako jsem se bavila, když jsme jako první zkoušeli létat z ostrůvku na ostrůvek s takovým ptáčkem. Princip je v tom, že máváte rukama a stojíte na té podložce. Naopak na nohy a vychýlení rovnováhy je zaměřeno brázdění vody ve vzduchové bublině, která při najetí na ostrou skálu praskne. A když náhodou jedete „pomalu ale jistě“, dohoní vás včely a bublinu vám píchnou.

sobota 13. června 2015

13. června: Světový den pletení

Světový týden pletení na veřejném prostranství (World Wide Knit in Public Day (WWKIP)). Svátek se obvykle slaví 2. červnovou sobotu. Heslem je skrz společné pletení za lepší život.

Vloni jsem o tomto dni psala v článku Pletení v Lužáneckém parku (WWKIP). I letos se do této akce zapojily Vlněné sestry  s pletením v Lužáneckém parku v Brně a nově (ale neregistrovaně) Městská knihovna v Lounech.

Světový/mezinárodní den pletení na veřejnosti vznikl v roce 2005 z iniciativy Danielle Landes. Úmyslem bylo užít si společnosti, protože pletení je poměrně osamělá činnost. Možná si myslíte, že lidé, kteří rádi pletou, jsou rádi sami, bez společnosti druhých. Ale to jste ještě nikdy nebyla na kurzu pletení. Je to fantazie, něco jako když se dřív dralo peří. Lidé sedí, povídají si, smějí se, ukazují si svoje výtvory, chválí se a jsou na sami na sebe hrdí a na druhé milí a příjemní. Podporují druhé v jejich snaze. Skoro bych řekla, že by to mohl být zajímavý teambuilding pro různé organizace.

Setkání pletařek vás má vytáhnout na čerstvý vzduch, ukázat veřejnosti, že pletení je stále IN, že plést se dá ve vlaku, na zastávce, ve škole při čekání na přednášku, nebo třeba na mateřské... A že to může být společná činnost, činnost, která sbližuje, podobně, jako když si spisovatelé ukazují a vyměňují svoje postřehy.

Světový den pletení je jedinečný tím, že je to největší celosvětová pletařská akce na světe. Každá místní akce je organizována dobrovolníky nebo skupinou dobrovolníků. děla jí to, protože chtějí, nikoliv z povinnosti. Přicházejí s novými nápady, kde se to může konat a co můžou dělat. Takže až půjdete na některou z těch místních akcí, nezapomeňte poděkovat svým hostitelům a třeba i přispět k programu.

Pro zajímavost pár čísel: 
  • v roce 2005 bylo 25 místních akcí na celém světě, 
  • v roce 2006 jich bylo 70
  • v roce 2007 už skoro 200,
  • v roce 2008 se nahlásilo 800 akcí,
  • v roce 2009 bylo 751 akcí.
  • Novější čísla bohužel nemám. A jenom chci připomenout, že některé akce nahlášené dost možná nejsou.
A kolik akcí je zaregistrovaných v ostatních evropských zemích? Tři v Rakousku, 18 v Německu, 6 v Belgii, 4 v Norsku, 4 v Polsku, 10 v Irsku, 3 v Chorvatsku, dokonce 20 ve Švédsku, 23 v Dánsku, 29 ve Španělsku a to se podržte 34 v Itálii. Překvapuje mě, kde všude lidi pletou.

Škoda, že toho u nás není více. Zrovna jedu na víkend do Prahy! Ale dneska budu určitě plést ve vlaku. Na moje pletení se můžete naladit ZDE a jsou tam i popsané vzory zdarma nebo s odkazy. ;-) Tak HAPPY KNITTING = šťastné pletení!

Zapojení bych doporučila především velkým městům ve spolupráci s galanteriemi, které by mohly svými stánky „obsadit“ parky a přilákat nové zákazníky, poučit je ve výběru přízí a podobně. Největší potenciál má ale překvapivě jedna obec v okrese Kladno. Starostou je Jaroslav Kolbek a pověřenou obcí Unhošť, což je také zajímavý název. Ale Pletený Újezd je ten nejlepší název ladící s takovýmto dnem. Dokonce se mu hovorově říká Pleteňák.

Zdroje:
http://moje.dama.cz/blog.php?blog=11777
http://www.wwkipday.com/about/

pátek 12. června 2015

Červnové akce

ČERVEN
  • 6. 6. Pytláckými roklemi Říčany: turistický pochod.
  • 13. 6. Světový den pletení: Ve 14 hodin se můžete přidat k Vlněným sestrám v Lužáneckém parku v Brně. V loňském roce jsem o něm psala v článku Pletení v Lužáneckém parku (WWKIP). Pletení bude probíhat od dvou do šesti formou pikniku. Kdyby pršelo, přijďte do kavárny U Tří ocásků. Nebo dnes (12. 6. až do 18 hodin) můžete přijít na dvorek Městské knihovny Louny a vyzkoušet si Guerilla knitting (o něm jsem více psala zde). O dni pletení jako takovém v samostatném článku zítra. ;-))
  • 20. 6. Mělnický hrozen: turistický pochod. Osobně by mě nejvíc zajímaly bylinky v Miroslavi nebo houby v Soběslavi. A kozí farma v Petrovicích. (více zde)
 ČERVENEC
  • 18. 7. Den krkonošských řemesel našich předků: Dům pod Jasanem, Trutnov. Návštěvníci si mohou zkusit výrobu vlněné příze, šperků, košíku z vrbového proutí, drátovaných drobností, s hrnčířem si vytočit keramický hrnek, tkát na nejrůznějších tkalcovských stavech...

čtvrtek 11. června 2015

Borotín (Starý zámek)

Aby těch hradů za jeden víkend v Táboře nebylo málo, vyrážíme hned v sobotu po pochodu Husitským krajem (můj článek zde) ještě na Borotín (Starý zámek), který je sice v Hradníku jen za 1 bod, ale rozhodně je zajímavý a líbí se mi víc než třeba Lichnice, která je taková až dost umělá.

V okrese Tábor v Jihočeském kraji se nachází městys Borotín se stejnojmennou zříceninou hradu. K pamětihodnostem obce patří kostel Nanebevzetí Páně, výklenková kaplička, socha svatého Jana Nepomuckého a zemědělský dvůr čp. 120, který by také potřeboval opravit, i když možná rovnou postavit znovu. Z Borotína pocházel Jan Evangelista Kypta (1813–1868), český učitel a hudební skladatel. Zřícenina hradu Borotín se nachází nedaleko městečka Chotoviny, kam by stálo za to se vypravit ještě jednou, protože nabízí muzeu historický vozidel a motocyklů.

Jak se můžete dočíst v některých průvodcích, je Borotín opravdu romantickou zříceninou, neboť se rozkládá nad hladinou dvou rybníků Babince a Zámeckého rybníka v lesnaté krajině. Někdy se o Borotíně hovoří jako o Starém zámku. Zřícenina je volně přístupná a zdarma, což je výhoda především když se vracíte z nějakého výletu. Je považována za jednu z nejromantičtějších v Čechách.

Zakladatelem obce byl rod zemanů Vítkovců, kteří se původně psali z Borotína a později z Landštejna. Kolem roku 1356 postavil vladyka Mikuláš z Borotína (někde uváděn jako Mikuláš Borota) na místě tvrz. Jeho vnuk, Vítek z Landštejna, ji přestavěl na gotický hrad. Jeho potomci, Jan z Landštejna a Heřman z Landštejna, se stali stoupenci učení Jana Husa. Proto byla ves Borotín s mohutným a opevněným hradem od roku 1422 baštou husitů. Heřman byl na pražském sněmu v roce 1423 zvolen do sboru zemských správců.

V roce 1426 se stal jeho nástupce Mikuláš jedním z vedoucích husitských hejtmanů, ale roku 1434 přešel do katolického tábora. Za tuto údajnou zradu oblehlo hrad husitské vojsko pod vedením Prokopa Holého, ale počáteční prudké zteči hrad odolal a na delší obléhání neměli Táborští ve svízelné politické situaci ani pomyšlení. Od Borotína odtáhli ku Praze a do středních Čech, kde byla o několik dní později, 30. května, u Lipan vybojována jedna z rozhodných bitev, předznamenávající konec polních vojsk. Ve vítězné armádě se nacházel i Mikuláše z Borotína, který hrad před rokem 1446 svému spolubojovníku od Lipan Janu Malovcovi z Pacova. Ovšem obec Borotín tenkrát husité vydrancovali, pobořili a vypálili.

Hrad byl vypálen počátkem 17. století císařskými vojsky, protože se jeho vlastníci – páni z Milhostic –  účastnili protihabsburského povstání a poté již nebyl obnoven.

V držení obce a hradu Borotín se vystřídala celá řada šlechtických rodů: Malovcové z Pacova, páni z Milhostic. Zaujala mě především tři jména: Adam Šťastný z Kvasejovic (1618), Polyxena z Lobkovic (1623) a Jan Nádherný z Prahy, dostal šlechtický přídomek „z Borutína“ (1829). Posledním majitelem panství z tohoto průmyslnického rodu byl v polovině 20. století Konstantin svobodný pán Nádherný z Borutína. Po roce 1948 se svými potomky emigroval, potomci žijí v Rakousku a Kanadě.

Borotín navštívil v roce 1828 a rok poté známý milovník středověkých ruin a jejich zšeřelého a osamělého kouzla Karel Hynek Mácha. K toulkám na tajemná a bizarní místa jej inspirovali spisovatelé Anne Radcliffová a Christian Heinrich de Spiess. Měl rád strašidelné historky a vyhledával hluboké lesy, vysoké rozeklané skály, zříceniny, hřbitovy a hrobky, pranýře, hladomorny a popraviště. V okolí Prahy, kde žil, navštívil všechny hrady a zříceniny. Do Borotína došel z Měšetic (15 km pěšky).

Po roce 1840 byla část hradu zbořena a kámen jako u mnoha jiných využit ke stavebním účelům. Proto se dochovaly jenom části malé i velké věže, zbytky starého paláce a zřícenina nového paláce (z 16. století) s bránou. Původně byl hrad bergfritovou dispozicí obohacenou o druhou věž, jaká byla v první polovině 14. století mezi šlechtickými stavebníky obvyklá.

V letech 1980-82 byla zřícenina hradu poněkud necitlivě zajištěna, a tak zbytečně zaniklo mnoho pozůstatků svědčících o složitém vývoji památky.

A na závěr mi dovolte zmínit pověst o pramáti rodu Borotínů (Berta Vítkovcová z Borotína). Berta se těžce prohřešila proti cti rodu (byla nymfomankou – to se v pověstech vážně jen tak nevidí!) a následkem toho jí stihla kletba: Po své smrti musela nahá bloudit hradem a jeho okolím tak dlouho, dokud nevymře její poslední potomek. Světoznámý rakouský divadelní dramatik, Franz Grillparzer (1791–1872), použil tuto legendu pro svoji divadelní inscenaci ve Vídni pod názvem Pramáti (Die Ahnfrau). Naštěstí pro Bertu (smůla pro rod) vymřeli Vítkovci z Landštejna spolu s Mikulášem z Landštejna (v legendě a v divadelní inscenaci vystupuje jako „Jaromír z Borotína“ – tedy osoba historicky neexistující), který byl údajně omylem zavražděn v lese nedaleko Bejšova v roce 1460.

Zdroje:
http://www.taborcz.eu/vismo/o_utvar.asp?id_org=16470&id_u=1514
http://hrady.dejiny.cz/borotin/
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Zricenina-hradu-Borotin---prava-hradni-romantika.aspx
http://www.hrady.cz/?OID=106
http://cs.wikipedia.org/wiki/Borot%C3%ADn_%28okres_T%C3%A1bor%29

středa 10. června 2015

Jó, třešně zrály

Zrajou třešně! A pokud se vám jich podařilo nasbírat (načesat, natrhat... ?) tolik, jako mně, můžete si upéct třeba lahodný třešňový chlebíček. Jeho hlavní výhodou – vedle zpracování úrody (klidně i jiného ovoce) – je jeho lehkost a svěžest. Je tak jemný a nadýchaný, že jsme ho ve třech lidech hned druhý den snědli! A to jsme se při snídani museli mírnit a „cpát“ houskou.

Mnou vyzkoušený recept najdete zde. Z poloviny třešní jsem se pokusila udělat třešňový likér, výsledek zjistím za tři týdny a recept je tady.

Tábor – pokračování

Žižkovo náměstí
V Táboře se ještě podíváme do podzemí, které bylo vytvořeno jako atrakce pro turisty spojením sklepů. Máme si vzít helmu, abychom si neublížili, když se praštíme do hlavy, neboť jsou tu nízké stropy. Děláme si srandu, že budeme počítat, kolikrát uslyšíme nějaké to buch. Část podzemí nějakou dobu sloužila jako vězení pro klevetící nebo líné ženy. Mladý průvodce nám vykládá, že když tohle říká, muži mu hned navrhují, že by tuto tradici bylo třeba obnovit. Také nám vysvětluje, že vězení bylo až poslední řešení, protože to byla pro toho muže ostuda, když se tam dostala jeho žena. Mimochodem vážně si nemyslím, že by ženě, která neumí vařit, nějak pomohlo vězení a muž pak měl chutnější jídlo. Pomůže si leda tím, že zatímco bude ve vězení, nebude mít žádné.

Sklepy pro uschovávání potravin byly stavěny pod starým městem v 15. a 16. století. Nachází se až v hloubce 16 metrů. Stavba trvala sto let. Odhaduje se, že kdyby se propojily úplně všechny sklepy bylo by dosaženo délky čtrnácti kilometrů. Stávající podzemí má „pouhých“ 500 metrů. Bylo zbudováno až po druhé světové válce (1947) na popud architekta Vojtěcha Kraupnera a ztratit se v něm nemůžete, protože všechny chodbičky jsou slepé. Je tu stálá teplota 7–8 °C. Sklepy sloužily také jako místo pro schování se před případným požárem. To si tam pak s sebou brali i dobytek. Vstup je ze staré radnice na Žižkově náměstí a vylezete v domě č. p. 6. Základní vstupné je 60 korun.

Můžete přijít i na speciální kostýmovanou prohlídku, nejbližší termíny jsou vždy od 12:45:
  • 4., 11., 18. a 25. července,
  • 1., 8., 15., 22. a 29. srpna.
Hloubení sklepů bylo údajně poměrně snadné, protože táborský syenit je žula bez obsahu křemíku, takže je měkčí.

Ještě se dovídáme, že jedním z prvních kamenných domů v Táboře byla dnešní restaurace U Zlatého lva. Od roku 1437 byl Tábor královským městem a smělo se v něm vařit pivo. Prý se mu říkalo Žižkův hněv, protože bylo projímavé. V domě č. p. 223 z roku 1559 můžete vidět zazděnou dělovou kouli jako památku na dobývání Švédy v roce 1648.


Před výletem na hrad, o kterém vám povím příště, si zajdeme na kafe a zákusek do cukrárny. Původně jsme pomýšleli na zmrzlinu, ale tenhle tunel vypadal tak lákavě...
Tunel s vaječným likérem a zmrzlinou (?)
A chutnal ještě lépe! Piškot kolem svěží chladné náplně se jen rozplýval na jazyku a spodní patro bylo skutečně čokoládové.

Večer se ještě zastavíme v táborském bistru ve Stárkově domě v Pražské ulici a dáme si cyder a chotovinské pivo, které je vcelku dobré. Minipivovar Mayzus Chotoviny vyrábí nepasterizovaný „plzeňsky“ hořký Chotovinský ležák (12 °). Ještě předtím si ale dám cyder, opravdu s Y! Pro ty, co se s tímto nápojem snad ještě nesetkali se snad sluší dodat, že cider (cidre, cyder) je jablečné „víno“ vyráběné řízeným kvašením jablečného moštu. Obvykle se píše cider a je populární především v západní Evropě. Johannes Cyder je malá společnost, která v roce 2014 začala dodávat točený cyder do dvou pražských kaváren a speciálky Ciderie. Jejich cyder je suchý (na rozdíl od přeslazených nápojů tohoto typu, které mi ovšem chutnají více, i když si je právě pro velký obsah cukru dávám jen zcela výjimečně). Vyrábí se z českých jablek lisovaných přímo ve výrobě a je prost ochucovadel i barviv. Točený Johanes Cyder je ve stálé nabídce zdejšího Bistra Stárkův dům a také si ho můžete koupit v Praze. Jinde ho prý nekoupíte.

Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.husitskemuzeum.cz/view.php?nazevclanku=stredoveke-podzemi&cisloclanku=2010020003
http://www.husitskemuzeum.cz/view.php?nazevclanku=muzejni-kostymovana-prohlidka&cisloclanku=2012010001