Maličkosti, které jsem vyzkoušela (1)

Zjistila jsem, že některé nové věci, které vyzkouším, mají jen malý dopad a výsledek se dá popsat několika málo slovy. Nezaslouží si sice samostatný článek (slovy Babiše: sorry jako), ale aspoň zmínku bych jim ráda věnovala. Takže všem malým opuštěným bezvýznamným chudinkám patří pár odrážek. Vyzkoušela jsem:

• řepovou polévku v restauraci: Závěrem lze říci, že mi nechutnala, protože pořád byla moc sladká po řepě. A domnívám se, že to jen tak něčím nejde přerazit, aniž by se stala hnusnou.
• rajčatovou polévku v restauraci: Byla vynikající a dokonale nakyslá. Hned jsem zatoužila uvařit si ji doma také. Příležitost se naskytla, když jsme doma měli větší zásobu rajčat, která nám nijak zvlášť nejela. Sice v receptu výslovně stálo, že mám použít kvalitní, červená, na slunci uzrálá rajčata, jenže já měla jen tyhle ubohé chudinky, co chutí připomínaly spíš brambory. Tak jsem je osolila, posypala nějakým kořením do polévky a dala na chvilku péct do trouby rozkrojením vzhůru. Pak jsem je rozmixovala a podle chuti dosolila. Bylo to tak skvělé, že jsem příště přidala protlak, nebo kečup a pak jsem si na další pokusy zakoupila i loupaná rajčata nebo nějakou omáčku v konzervě. Těším se, až ji budu dělat příště. 
• Do pračky jsem k pracímu prášku, ale do jiné zásuvky, kam patří, přidala tekutý škrob do prádla. Někde jsem četla, že by se pak mělo míň špinit prádlo, naše babičky ho prý dávaly k praní prostěradel, ručníků atp. Naškrobené prádlo se prý tolik nešpiní a vydrží déle čisté. Nevím, zkoušela jsem poprvé a pochybuji, že rozdíl poznám. Ale když už ho tu mám, ráda bych ho zpracovala a uvolnila si na poličce místo. Prý se také lépe žehlí. 
• Na uložto jsem objevila studentské filmy z Multifestu. Protože každý zabral jen pár minut, využila jsem jejich sledování k pletení a jako pauzy mezi psaním článků na blog, praním prádla, přípravou oběda a podobně. Ze všech zhlédnutých se mi vlastně líbily jen dva: především Obsazeno a případně i Lodičky. Výhodou je, že je můžete vidět online a ani je nemusíte stahovat. Trochu drsnější byl film Sorry.
• V Lídlu jsem si koupila Karamelovou pomazánku se soleným máslem z Bretaně v rámci Francouzského týdne (a navíc jsme do Bretaně měli jet na dovolenou). Je to značka Duc De Coeur. A složení je: 58,8 % cukr, zakysaná smetana Creme fraîche, glukózový sirup, 2,9 % solené máslo (máslo, 0,08 % mořská sůl „Guérande“ chráněné zeměpisné označení). Trochu mě rozčiluje, že sice to je vyrobeno ve Francie, ale „původ mléka a cukru: EU“. Jako by byl takový problém používat lokální suroviny! Osobně mě pomazánka moc nenadchla. Samotná pro mě byla příliš slaná, ale třeba s vaflemi (též z Lídlu) k snídani byla super.

Česnekový záhonek

Záhonek 

V článku Zahradnická otázka umístění řádků jsem psala o tom, že bychom letos rádi vypěstovali česnek jarní. Zasadili jsme ho záhonek za stodolou, takže není zcela pod naší kontrolou a teoreticky by jej mohli sklízet i náhodní kolemjdoucí. Jenže i tak je to bezpečnější, než že ho sklidí kozy, které mají přístup téměř po celém dvoře. 

Výhodou bylo, že jsme se do sázení pustili s manželem oba. I tak to hodnou chvíli zabralo. A hlavně, on si dal záležet s kolíčkováním a vyměřováním řádků, já bych to nejspíš nějak riskla a sázela tak trochu náhodně. On ten česnek stejně nepozná, jestli je od vedlejšího dvanáct nebo třináct centimetrů. 

Česnekový řádek

Jenže to by pak nebyl takhle krásně zarovnaný v řádcích! Jednak to nádherně vypadá, a jednak je to velice výhodné při pletí. Když víte, že jste mimo řádek, víte, že to není česnek, i kdybyste si nebyli tak docela jistý. Ale on vypadá relativně dost odlišně od jiných travin v okolí, takže to není problém poznat. 

Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Zatím to vypadá velice slibně. 

Veterinář nás varoval, že když pěstoval česneky on, vycházely mu tak akorát velké jako ty stroužky, které sázel. 

P. S.1: Údaje z etikety: Jedná se o česnek flavor nepaličák. Pozdní odrůda nepaličáku pro jarní výsadbu, výrazná chuť, 10–12 středně velkých stroužků, vysoké výnosy, ověřená odrůda, 105 Kč.

P. S.2: Holky říkaly, že bych si měla dát pozor na to, že čerstvý česnek chutná výrazně odlišně od sušeného a taky má jinou strukturu. Takže by bylo dobré si ho nějak vyvázat a usušit např. na špejchaře, než přijdou mrazy, aby neměl problém jako dýně vloni!

Válím se doma (2)

Jak už víte, jsem nemocná, mám antibiotika a docela mě to štve, protože jsme měli jet na dovolenou. A já už se měsíc těšila. 

Ale poté, co jsem si vydatně poplakala, jsem dospěla k závěru, že s tím musím něco udělat, protože pouhé smutnění mi nepomůže. A tak jsem začala vytvářet seznam, co by se tak asi dalo dělat, kdyby mi bylo tak nějak dobře. Najdete ho v mém předešlém článku se stejným názvem akorát jedničkou v závorce. Lepší mě totiž nenapadl a taky to je takový můj malý protest proti tomu přiznat si, že jsem nemocná chudinka. Takhle to zní víc frajersky. Ha ha. Asi začínám chytat vtipnost od Karoliny Mikšíkové. Čtu totiž její knihu Život, na který metr nestačí a docela se mi líbí. Baví mě hlavně články o statku, na kterém žije, a příkořích, která jí tropí jejich zvířátka. Znám to totiž velmi dobře. Zrovna dneska (neděle) se Princí urputně dožaduje přístupu domů, ačkoliv včera tu ležela na zemi, čumákem ke dveřím a střídavě předstírala, že má domácí vězení a vůbec tu se mnou nechce být, a podávala pacinku či se tulila, jako že je největší plyšák na světě. 

So 23. 4. 

V noci se mi zdálo, že jsem si zapomněla vzít antibiotika a že jsem se vzbudila, až když svítalo. Probudila jsem se, venku byla tma a já si nebyla jistá, jestli jsem je o půlnoci měla a zaspala to, nebo ne. Každopádně mi připadalo, že už jsem celkem vyspaná a že od půl desáté do půlnoci bych si tak neodpočinula, zvlášť když jsem nemohla usnout. Koukla jsem se na budík a na prášky. Jasně, fakt jsem si nevzala! Byly čtyři hodiny ráno, což jsem si tak i nějak tipla, protože venku zpívali ptáci, i když jsem myslela, že začínají až v pět s rozbřeskem. 

Problém s budíkem spočíval v tom, že jsem si ho chtěla nastavit na 24:00, což můj mobil neumožňuje. Končí 23:59. Zpětně mě napadlo, že jsem si měla raději nastavit tento čas, protože u 00:00 není úplně jasné, o kterém dni se mluví. 

Všimla jsem si, že mi ještě v noci přišly dvě sms. Přemítala jsem, od koho asi jsou, ale nepodívala jsem se. Došlo mi to až ráno. Výsledky PCR testu! Jsem negativní. Jupí. Nebo ne?

Tak proč nemám čich, i když nemám plný nos?

Původně jsem si myslela, že už je mi dost dobře a mohla bych trénovat angličtinu, ale nějak jsem z toho byla brzy unavená a přešlá. Možná mě i nakrknul celý ten koncept „všechno je skvělý, pojďte k nám, jsme nejlepší“, prostě takový to marketingový bla bla bla tlačený ze všech stran. To už mám radši Broňu. I když je to takový bláznivý podivín, aspoň se netváří jako kdovíjaký machírek, co ví naprosto přesně, jak se učit, protože si tou zkušeností přece prošel. A ví, jaký chyby dělá 95 % z nás (asi udělal fakt velký výzkum, že má tak velký procento a ještě si tím je jistej).

Ne 24. 4. 

Dokoukala jsem film Císařův pekař (**), který mě taky moc nenadchl, protože je to fakt dost propaganda a rozčiluje mě, že císař se bojí své milenky, která má vesměs pravdu a nic nerozumného po něm nechce. Pekař, který má být asi vzorem pro všechny lidi, je spíš takový břichatý chytrolín. Slibuje kdeco a pak to náhodou vyjde a golem, který bere energii jen tak z ničeho, jim připoutaný slouží k pečení chleba. Prostě taková ptákovina. A první film Pekařův císař(**) taky nebyl o nic lepší. No, ale k tomu háčkování to jako kulisa ještě šlo. Spíš je fajn, že je to celkem pěkně natočené.

Při koukání jsem doháčkovala první část obou čtverců (tmavě modrého a cihlového) na Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys. Teď už se budu moci pustit do těch šedivých trojúhelníků nad každou stranou. To bude strašná spotřeba! Ještě jsem si přibrala z loňska rozdělaný zelený a fialový čtverec. Takže mě čeká 12 trojúhelníků. Super! (Ironicky samozřejmě.) Sice je to zábava, ale vadí mi, že se pořád musím dívat na návod. Nebo tedy háčkovat několikrát tu stejnou řadu na různých čtvercích za použití hned několika klubíček.

Celý den prší a pes chce domů. Jenže má mokré a špinavé tlapky a zbytek těla taky.

Předchozí díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Asi budu nemocná, Válím se doma díl první, následující pak tady: díl třetí. 

Válím se doma (1)

Předchozí díl deníkového záznamu Asi budu nemocná najdete po kliknutí.

Čt 21. 4., ztráta čichu

Ráno jsem si uvědomila, že necítím. Nejdřív vůbec nic, později jen malinko z toho, jak jsou různé věci aromatické. Napsala jsem doktorovi a objednala se na zítra na PCR test na Covid. Do výsledku testu mám zůstat v karanténě. Haha, vždyť jsem na antibiotikách, neschopence a bez vycházek. Jak víc v karanténě můžu být?

Začala jsem přemýšlet, co bych mohla dělat, kdyby mi bylo dobře a nechtěla bych přímo pracovat. Jsem na neschopence, tak bych vlastně neměla, ne? Navíc bych si tím nerada přitížila. Když toho má člověk moc a zařizování z domova tomu docela nahrává, není to zrovna odpočinkový stav.

Zrovna tak jsem ale musela přehodnotit některé své aktivity, třeba šití nebo pletení na stroji není moc vhodné, protože bych u toho neseděla nebo neležela. Sice nevím, proč se nutně musí odpočívat v této poloze, ale pro jistotu ji preferuji.

Nakonec jsem dala dohromady 44 nápadů toho, jak využít čas a nebýt nešťastná z toho, že nemůžu ven. Pár jich uvádím:

• Udělat zálohu věcí v počítači. A předtím tam uklidit v souborech.
• Zredukovat (vypít) svoje gigantické množství čajů.
• Poslouchat nějaké zajímavé audio/videokurzy, třeba i ten o šití bot, nebo ten o psaní od René Nekudy.
• Projít různé papíry v krabicích a vytřídit je.
• Koukat na filmy, které mám uložené v počítači, nebo na youtubu v Přehrát později.
• Poslouchat hudbu.
• Přečíst nějakou půjčenou beletrii, kterou bych ideálně mohla zařadit do Čtenářské výzvy 2022, například Pařížskou švadlenu.
• Přečíst knihu Život, na který metr nestačí a pak ji vrátit kolegyni.
• Přečíst nějaké naučné knihy např. o šití (Nekonečný střih), nebo o permakulturní zahradě.
• Mohla bych dopsat blog a taky deník v počítači.
• Co takhle pokročit s těmi čtverci na tu velkou deku? 21. 4. je ideální den k nahození dalších dvou čtverců. Nebo bych mohla každý den nahodit jeden? Aby mi víc přibývaly dny, kdy jsem něco nahodila? Ale to mi přijde podlé a nudné.
• Plést složité vzory, např. Stephenův šátek Texture Time (říkám mu Winter is coming) nebo Alhambra memories, nebo ten šátek Flying Foxtail Wrap či Doodlera (oba též od Stephena Westa).
• Plést březnové ponožky pro SKA: Gladys – Stihla bych je do konce dubna?
• Plést dubnové ponožky pro SKA: Hot Gloves – Stačí je stihnout do konce května, ale bylo by fajn mít je už do konce dubna a v květnu plést ty květnové, takový byl i můj původní záměr.
• Plést vetry Andrey Mowray: Daydreamer.
• Naučit se kreslit manga podle příručky, nebo ty kočky místo vlasů.
• Ozvat se přátelům: telefonicky či mailem… 
• Prostudovat knihy o time managementu – příprava na moje školení na konci května, např. Bullet journal pěkně celý znovu od začátku, nebo Petr Ludwig: Konec prokrastinace.
• Broňova videa k angličtině.
• Vybrat fotky na vyvolání do prvního alba i do svatebního.

Pá 22. 4., PCR test a pohádka pro dobrou náladu

Vstávám opět po deváté, přičemž jsem si v šest vzala prášek díky budíku. Ještě že jich i v mém tlačítkovém telefonu jde nastavit rovnou pět! Čas mi ubýhá úplně jinak než jindy. Chvílemi hrozně rychle a někdy se celkem příjemně vleče. Jindy se pro změnu vleče dost nepříjemně.

Zase se mi zhoršila rýma, tak jsem si začala lít do nosu sůl z konvičky, která je k tomu určená. Nevím, jestli to pomůže, ale aspoň chvíli po tom se mi líp smrká. 

I když si myslím, že jsem se vrátila k normálu, protože mám chuť na snídani (včera jsem nejedla vůbec, až večeři), ukáže se, že nesním ani kousek mazance, natož pak jogurt s marmeládou, který jsem si připravila. Nevadí, dojím to k obědu!

Pustím si Alenku v říši divů a háčkuju deku Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys (můžete mrknout na článek Cihlový a tmavě modrý čtverec na Tvorbě). Rovnou dva čtverce najednou, abych pořád tolik nemusela sledovat návod. Je to užitečné. Myslím, že to šetří čas. Jednou se kouknete, jak se to dělá a pak to zopakujete hned na dvou čtvercích. Horší to bude s těmi trojúhelníky, které se pak přiháčkovávají ke každé straně čtverce. Ty nemůžu dělat najednou, protože bych potřebovala mít rozdělaných osm šedých klubíček zároveň. :-( 

Zarezervovala jsem si PCR test na čtvrtou hodinu odpoledne, aby mě tam manžel mohl hodit. Nevýhoda toho, když nebydlíte v Praze a nemůžete se samostatně snadno pohybovat metrem nebo tramvají a taky když nemáte vlastní auto. Pomalý týpek ve stánku na odběry mi připomínal bývalého přítele, což mě už samo o sobě moc nepotěšilo. Tempo mi bylo celkem jedno, nikam jsem nespěchala. Ale namíchlo mě, že jsem z jeho řeči vyrozuměla, že mi PCR test hodil na pojišťovnu, protože to neuměl správně zakliknout v počítači, i když jsem měla žádanku od lékaře. Ani mi nejde o to, že mi pojišťovna zaplatí jen jeden test v měsíci, do konce dubna už asi další potřebovat pravděpodobně nebudu, ale spíš to, že mi vlastně přímo neřekl, že to udělal. A navíc je to trochu jako kdyby lékař v počítači zaklikl operaci ledviny místo oka, protože to se mu zrovna zakliknout nedařilo. 

P. S.: Málem bych zapomněla na tu pohádku! Dokoukávali jsme Fantastická zvířata a kde je najít (****). Byla výborná a já se opravdu bavila. Legrace i dobrodružství, ideální film, který mě úplně pohltil. I na ČSFD má 73 %, tak to se zase jednou shodneme. Další díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Válím se doma díl druhý, třetí. 

Kde brát recepty?

Vaříte z hlavy? Co dům dal? Nebo vycházíte z receptů? A jaký je váš postup? Vymyslíte si (tý)den předem jídelníček, pak podle toho nakoupíte a navaříte? Nebo vás baví listovat rozličnými kuchařkami a vybírat, co uděláte v neděli k obědu? Nebo máte svoji vlastní (sestavenou) kuchařku?

Já to mám tak porůznu. Většinou vařím, co dům dal a to mě nebaví. S výjimkou případů, kdy si vyhledám nový recept k vyzkoušení. To jsem třeba našla rajčatovou polévku, do které jsem se úplně zamilovala, takže jakmile se mi doma objeví rajčata, už si říkám, že bude polévka od Florentýny (recept zde). Celkově jsem poslední dobou dost na polévky. Zajímalo by mě, jestli opravdu poskytují nějakou extra přidanou hodnotu, nebo spíš jen člověka zaplácnou a nesní tolik druhého (dražšího) jídla.

Občas v obchodě potkám nějakou kuriozitu, koupím ji a pak vymýšlím, co s ní udělám. Někdy se mi doma vyskytne náhodou: od kamarádky jsem dostala kokosovou mouku (a musím říct, že v kynuté buchtě spíš zanikla, takže najdu jiný recept, který by dal vyniknout její chuti a vůni), a po porážce beránka (tímto oznamuji, že se naše stádo letos zmenšilo o první kus) jsem mimo jiné dostala skopová varlata a žebra. (Spravedlivě se dělíme s tchyní. Občas je to spíš výhodnější pro nás, protože pošleme maso a dostaneme hotové jídlo.)

Listování v papírových kuchařkách mě baví. Hlavně kvůli krásně nafoceným jídlům. Občas tam něco vykoukám, nakoupím suroviny a pak to uvařím. 

Kde hledáte recepty? Máte nějaké svoje uspořádané? Vytištěné, nebo elektronicky?

Můj nejoblíbenější zdroj je Apetit online. Časopis, jehož mám i několik dílů v papírové podobě a ráda se v nich prohrabuji a vybírám si, co bych mohla příště uvařit či upéct. Mám ráda, že mi dílka podle těchto receptů obvykle dobře vychází. Na rozdíl třeba od lákavých receptů v časopise Albert, kde mi často nevyšla ani doba pečení, ani výsledná textura těsta. Miluju například dýňovou polévku s vanilkou, 

Dobrý dojem na mě svými články udělala Jana Florentýna Zatloukalová, autorka Kuchařky pro dceru (vyšlo i jako kniha). Připadá mi, že má takový lidský přístup, počítající s tím, že nemáme rádi zbytky, zároveň ale chce nabízet jídlo prvotřídní kvality. Tedy ne pudink z pytlíku, jak nás naučil komunismus. Já si ho sice dělám, ale přijde mi fajn vědět, jak to má být správně. Ráda bych si zkusila třeba týden jejího vaření zde.

Občas kouknu na kitchenette. Blogerka Markéta Pavleje (Šimrová) zde má úžasné fotky připravovaných jídel.

Dřív jsem myslela i na Ditu P., ale nějak jsem k ní nezískala sympatie, i když teď mi udělala radost receptem na palačinky s citronem. Když o nich mluvil Ivánek (skorotchán), mysleli jsme si, že si vymýšlí, protože je srandista, i když je velký gurmán a znalec nejrůznějších delikates či úchylností, především z jeho milované Francie.

Ačkoliv jsem podle něj nejspíš ještě nic nedělala, pan Cuketka na mě taky všude možně kouká. 

Známá je taky maškrtnica, Juliana Fischerová. Ráda bych vyzkoušela kokosové crinkles, pistáciové rohlíčky a švédský chléb Limpa.

Občas nabízejí své recepty různí prodejci potravin, nebo koření, např. Koření od Antonína, Sonnentor (bylinky, koření a čaje), takže najdete využití na to, co u nich zakoupíte. 

Nejedu podle žádných youtuberů, nebo influencerů, protože ve mně samozvaní odborníci nebudí moc respektu. Ale zároveň se nějakým pokusům nebráním. Třeba Kuchařku ze Svatojánu Evy Francové plánuji vyzkoušet už několik let.

Z domácích kuchařek, kromě typicky českých „směsných“, tedy s recepty na vše možné, vlastním jednu věnovanou těstovinám a jednu nějakým překvapivým úchylnostem (koupeno kdysi v levných knihách). Kuchařku podle pěti elementů vycházející z principů tradiční čínské medicíny, která podle Klubu skeptiků Sisyfos neexistuje (viz článek zde) mám z doby, kdy jsem se domnívala, že by to mohla být lepší alternativa k našemu zdravotnictví, které nás cpe bílýma, růžovými a nevím jakýma syntetickýma pilulkama. A pak ještě jednu o syrové stravě, kterou jsem pořídila pro kámošku veganku v době, kdy mi ještě nebylo jasné, že to není to samé.

Asi budu nemocná

St 20. 4. 2022, přiznání si skutečnosti

I když se mi nechce, musím si přiznat, že mi není dobře a potřebuji neschopenku, protože nedokážu pracovat ani z domova. Včera jsem se o to pokoušela a dneska už chci moct jenom spát a odpočívat. Jsem stráááášně utahaná. I zvednout ruku dá hroznou práci. Poprosím manžela, jestli by mě vzal k doktorovi. Jenže jsem se špatně podívala a dopoledne je tam jenom sestra. Naštěstí mi i ona může vystavit neschopenku. 

Taky mi zašťourá v krku, v nose a píchne mě do prstu. Mám zvýšené CRP (hodnota 1,19), což nevím co je, pokud se nejedná o projekt ministerstva např. proti plagiátorství, na kterém jsem se podílela, taky mám vyšší hladinu něčeho dalšího (hodnota 1,6), což naznačuje streptokoka (hodnota má být 1), a doktor musí posoudit, jestli je to na antibiotika. Antigenní test na Covid mám negativní.

Cestou domů je mi nepopsatelně zle. Hlavně tak nějak slabo. Ani ne na zvracení, spíš možná trochu na omdlení. Cítím se hrozně slabá. Ale šíleně slabá. Což mě aspoň utvrzuje v tom, že nejsem blázen, když jdu k doktorovi jen s rýmou, protože nic dalšího pozorovatelného mi není a manžel mi říká, že vypadám normálně. Já mám pocit, že vypadám jako zombii a že ruce za chvíli potáhnu po zemi, jak je náročné chodit a cokoliv dělat. A úplně nejhorší je myslet. Tak jsem to měla i za Covidu. Když jsem se snažila nějak soustředit, nebo duchaplně odpovídat na nějaké složitější otázky, bolela mě z toho hlava a dělalo se mi nevolno.

Celý den jsem polehávala a zdálo se mi, že už snad ani nemám teplotu. I předtím skoro nestála za řeč, maximum, na které se vyšplhala, bylo asi 37,1°C. Pořád jsem odpočívala a odpočívala a odpočívala – nedalo se koukat na film, číst, ani nic jiného – až jsem nakonec usnula. A zrovna v době, kdy už by se hodilo pomalu se připravovat k doktorovi. Sestra mě totiž objednala na 15:45. A já se vzbudila v 16. To byla najednou panika. Div, že jsem nejela rovnou v pyžamu! 

Naštěstí jim to nevadilo, nikdo další tam nebyl. Doktor se mě ptal na příznaky, poslechl si mě (jo, na průduškách mám čisto, jupí!), pak se podíval na ty testy a napsal mi antibiotika Ospen (penicilin). Prý to mám tak do 4. 5. minimálně. Jen jsem zkusila nadhodit, jestli to nemůže být dřív lepší, protože máme zamluvený zájezd do prvního. Řekl, že to je na mně, jestli pojedu, ale on by to nedělal, pokud si nechci přivodit nějaké komplikace a potíže. 

A tak jsem hned další den ráno zájezd do Bretaně, na který už jsem se měsíc těšila, zrušila. A do deníku si napsala: „Ráno jsem brečela. To je tak asi jediný, co můžu se současnou situací dělat!“

***

Ukázalo se, že nemocná fakt jsem, takže z toho nakonec vznikly články Válím se doma první, druhý, třetí. Dostanete se na ně po kliknutí.

Pes nám dělá příkop kolem domu

Možná jsem ještě nestihla zmínit, že už nepoužíváme žumpu. Vesnice rozhodla o modernizaci, takže se odpad z toalety a kuchyně odvádí do bioplynky, kde se dále zpracovává. Připojit se nám bylo nakázáno obcí do určitého data. Samozřejmě se nám to nelíbilo, protože jsme měli pocit, že by nám do toho nikdo neměl mluvit. Kdo by taky chtěl být závislý na nějakém podnikatelském subjektu? 

Ale pak jsme usoudili, že kromě toho otravného hrabání na dvoře, to bude vcelku pohodlné: můžeme produkovat odpadu, kolik je libo. Tak jako ostatní lidi. Někdy mi to přijde škoda. Jak bych přála žumpu té své kolegyni (ne, že bych ji neměla ráda), která pere utěrky po každém použití a utírá s nimi i stůl, skříň, případně zem, když na ni něco kápne. Nulový smysl pro ekologii by takové plýtvaly naučil. Někdy by stačilo i zdražení vody, ale není to jenom o tom. Je to o celkovém způsobu myšlení.

Připojením na centrální odpad nám tedy vznikly starosti s hloubením kanalizace a trubky v domě. Naštěstí jsme to měli komu svěřit, i když samozřejmě za úplatu. Ovšem díru do sklepa, kterou dělníci udělali, jsme si už museli zazdít sami. Manžel to udělal asi tak někdy před měsícem, když konečně přestalo mrznout, aby mu malta ztuhla. Byla to pořádná dřina. 

O zahrabání se víceméně postaral pes, který z nepochopitelného důvodu prodlužuje díru kolem domu směrem doprava.

Tohle je zase na jiném místě

Velký pátek 2022

Hrdý majitel nové díry

Myslela jsem, že nafotím takové normální jarní ráno na statku. Manžel po snídani odjel do práce a já šla krmit zvířata. 

Hned u domu jsem si všimla malého provinilce tvářícího se, že odvedl kus práce a jeho nové díry u domu. Nechápu, co je to za nový zvyk kopat na dvoře. Včera mohla vyhrabat díru pro zasazení rakytníku. Nebo vykopat ten bez, co jsme chtěli odstranit z naší skorozahrádky za stodolou. Ale to né!

Ke kopáčským dovednostem našeho psa se  ještě vrátím ve speciálním článku ve čtvrtek.

Celé stádo načuhuje ven z chlívka

Pro kozy jsem nabrala jádro a dala jim ho do starého pekáče, který na to mají určený. Do kolečka jsem nachystala seno. Ony už vyčuhovaly z chlívka, protože vrchní část dveří měly otevřenou. Základ je vždycky stejný: nejdřív nachystat jídlo a pak až pustit zvířata, protože jinak vám všechno vysypou.

Jelikož u vrátek na zadní (rozuměj kozí) dvůr stál pes, šla zvířata pěkně jedno za druhým, držela se ve stádu (i Percy věděl, kde je jeho místo) a tvářila se vážně. Musela jsem se smát, protože nebýt psa, braly by to úprkem, stejně jak se tomu stalo hned za brankou, kde už mají pocit, že to je v pohodě a můžou se chovat svobodně. Vepředu se snaží nevyvolat šarvátku. Považuji to za rozumné, protože úlohou psa, kterou si sám zvolil, je hlídat řádný průchod přes přední dvůr a zamezit zbytečnému courání a kradení sušeného či uskladněného chleba. 

Proč fotím kozí zadky?

Snaha krásně nafotit žeroucí kozy tak úplně nevyšla. Připomíná to trochu focení v zoo: sbírka kozích zadků!

Ještě drobná vzpomínka: ve středu 13. 4. 2022 jsme provedli plošné odčervení. Jméno přípravku si nepamatuji, ale dával se zvířátkům z injekce přímo do tlamy. Což bylo fajn, protože injekce nemám ráda, ale zároveň jsme na to byli raději dva, aby nám to ty mršky nevybryndaly. Ale možná jim to i chutnalo, protože se zdálo, že se to nesnaží vyplivnout. Jedinou výjimkou byl prcek Percy, který ještě pije mámy mlíko a snaží se opičit a žvýkat tvrdý chleba, seno a možná už i trávu. Důvodem pro odčervení byl průjem hnědé kozy, které se přestalo nalévat vemínko. Vzhledem k tomu, že ještě není takové množství zelené trávy a pořád jsou na seně, důvodem mohou být jedině paraziti. Byla jsem docela ráda, že máme jen pět zvířátek, protože jsou všechna děsně zvědavá a nejvíc se pletou, když zrovna potřebujete chytit jiné.

Ale abyste nepřišli zkrátka, ukážu vám i fotky prcka, který se postaral o to, aby bylo ráno poněkud záživnější. Žádná klidná dovolená!

Malá bezejmenná loňská kozička

A co se stalo? 

Nic menšího než strašlivý mírně plačtivý řev. Podle hlasu Percyho sice ještě nepoznám, ale bylo mi jasné, že nikdo jiný by takhle neřval. 

Ono se to možná nezdá, ale zvířátka jsou jako lidi. Když řvou, něco se jim děje. Dokonce i pes zpozorněl a byl by býval rád šel se mnou, ale na to jsem neměla náladu a ani čas. Když jsem přiběhla ke kolečku, kozle leželo na zádech, jednu přední nožičku divně vyvrácenou, zastrčenou u rantlu kolečka, pronikavě mečelo a házelo sebou. 

Malej nezbeda Percy

No, hrozně jsem se lekla, že ji má snad zlomenou. V první chvíli jsem nevěděla co dělat, jak se tak mrskalo, tak jsem ho trochu opatrně nadzdvihla a opatrně hejbala nožičkou, až ji samo vysmeklo. Odnesla jsem si ho stranou, abych ho mohla prohlédnout. Byla jsem pěkně v nervu, takže jsem mu jednu plácla za ucho, vynadala mu, jako by mi rozumělo, že to má z toho, že musí všude celý den hopkat, a pak ho postrkovala před sebou, abych se ujistila, že v pořádku chodí. A na závěr jsem se s ním s úlevou pomazlila. Ani si nechci představovat, jak by to dopadlo, kdyby tu takhle bylo celý den samo. Zdálo se, že stará koza mu neumí pomoci (ani se nijak nesnažila) a ono by se nebylo schopné samo zvednou z pozice na zádech. 

O Percyho příchodu k nám si můžete přečíst zde.

Sázecí Zelený čtvrtek 2022

K Velikonocům vám doporučím dva své články: Pašijový týden přehledně shrnuje, jak se který den nazývá a čím je zajímavý a Velikonoce – obsah je logicky rozcestníkem k tomuto tématu.

Letošní Velikonoce totiž vůbec nevnímám jako Velikonoce a hodlám si je užít spíš jako volno, ne nějaké křesťanské svátky, když ani nejsem věřící. Původní plán byl vyrazit někam na dovolenou na celých pět dní (v práci dostáváme volno i ve čtvrtek). Ale manžel musel z pátka na sobotu do práce, takže se nám to dost rozhodilo. 

Všimněte si těch odnoží dole ;-)

Nevadí, řekla jsem si s neutuchajícím optimismem. Tak si první dva tři dny užiju doma a pak pojedeme na další dva tři dny na výlet. 

Myslela jsem, že budu kreslit – ještě v dubnu chci vystavit pár svých dílek na výstavě ve Světlé nad Sázavou – plést svetr Daydreamer, ponožky Hot Goth, nebo psát blog, deník a trochu kultivovat domácnost (probíhající rekonstrukce). Určitě v plánu nebylo celý den sázet rostlinky. Ale je to Zelený čtvrtek, tak se to vlastně hodilo.

Začalo to tak trochu nevinně: požádala jsem manžela, jestli bychom mohli zajet do zahradnictví a koupit rakytník samičku. Zdá se být totiž zcela zbytečné vyčkávat, zda ten suchý klacek, který tam stojí už dva roky, nakonec přece jen neobrazí. A mít dva samečky je taky k ničemu. Příhodu dvou samečků asi znáte, ne?

Když jsem se přistěhovala na statek, dostala jsem darem rakytník: samičku a samečka. Abych tu měla něco svého! A protože můj přítel věděl, že po rakytníku toužím. Sázelo se na podzim, ale na jaře na tom byl sameček tak špatně, že jsem myslela, že uhynul. Koupili jsme tedy nového samečka. Ale když jsme ho chtěli jít zasadit, překvapeně jsme zjistili, že se ten původní vzchopil a obrazil. A tak nám zůstali dva. A pro změnu uschla samička.

Česnek medvědí

V prvním zahradnictví, které jsem považovala za lepší, ale rakytník neměli, takže jsme museli ještě do jiného. Při té příležitosti jsem hned omrkla i další rostlinky, které tam měli. Hned jsem se zakoukala do nějakého minikiwi (aktinidie význačná) a samozřejmě jsem obdivovala i pár kytiček: ráda bych si pořídila především tulipány, hyacinty, možná modřenec, narcisky a určitě levanduli.

Ale protože se snažíme především o jedlou zahrádku a místa je stále málo (většina zahrady je k dispozici kozám), sáhla jsem místo květin po jahodníku – tentokrát jsem vybrala žluté měsíční jahody, medvědím česneku a semínkách máty. A něco dalšího.

Libeček

Odpoledne jsme pak všechno zasázeli. Rakytník hlavně manžel, protože je v rytí výrazně lepší než já. Jahodník jsem šoupla k tomu druhému, ale ne příliš blízko, kdyby se chtěly rozrůstat. Před meduňku, kterou jsem před nedávnem objevila na záhonku z loňska (tak se vážně chytla, jen je příliš podobná hluchavkám), jsem umístila semínka máty (chyba lávky, měla by být spíš ve stínu) a za ni semínka řeřichy z dřívějška. Rostlinku koriandru jsem zatím vzala dovnitř, protože nám paní prodavačka říkala, že je citlivá na mráz a ten by ještě o víkendu mohl být.

Meduňka

K večeru jsme se stavili na kus řeči k sousedovi a trochu se to zvrtlo a my mu pomohli zasadit česnek, který vyrýpal z půdy, protože tam již rostl poněkud nadivoko a všechen pohromadě. Za odměnu jsem si odnesla rostlinku libečku. Tak doufám, že se mu u mě bude dařit.

Máme chlapečka

Pyšná hnědá Líza se svým mladým v pozadí

Možná si vzpomínáte na loňský článek Budeme mít holčičku (můžete si osvěžit paměť zde). Tak letos nezbývá, než doplnit, že už máme chlapečka. :-)

Chundelatý Percy má svěšená ouška po tátovi

A jakýho krásnýho. Však je taky zaslouženej!

Čerstvě narozený malý Percy

S první kozou to opět nedopadlo, jak jste se mohli postupně dočíst v článcích Koza v očekávání a Jak to dopadlo s kozou. Jenže takový je holt život na statku. A vlastně život jako takový. Jednou jste dole a jindy nahoře. Myslím, že jsme si na to, my lidi v západní kultuře, dost odvykli. Jsme zvyklí být vlastně pořád jenom nahoře. A když si myslíme, že jsme dole, ve skutečnosti je to jako bychom z velehor slezli do našich Krkonoš. Žádné ďolíky nebo propasti, kdepak, jenom trochu nižší nadmořská výška. V tomhle je život na statku trochu jiná liga. Vůbec se s váma nepárá. Jeden den se těšíte na kůzlátko a sháníte mu náhradní mlíčko, protože koza-máma nemá nalité vemínko a druhý den zjistíte, že kozle bylo jen jedno a k tomu je už den mrtvý. Takže se žádná sláva nekoná a zbývaj jen oči pro pláč. A jindy zas vyrážíte do práce jako obvykle a přijde manžel, že v chlívku je kozle.

Percy spinká s mámou s obrovským vemenem

Tak tam běžíme. Kozlátko je krásně suché, ale stejně se mu musí zkrátit a vydezinfikovat pupeční šnůra, která mu pak sama odumře. Ještě ho přistrkáváme k vemínku, aby se napilo. Ale je to problém jako vždycky. Když ho tlačím silou, vzpírá se, a pak hledá na břiše. Kozlata bývají totiž příliš velká a nemají cecíky přímo u tlamičky, jak by se čekalo. Ideální je, když si klekne, pak to má akorát tak na výšku.

Protože je to chlapeček, pojmenujeme ho Percy podle Červeného bedrníka (= hlavní hrdina stejnojmenného seriálu, který jsme si oblíbili).

následující den:

Dvě hodiny jsem krmila, protože jsem u toho přistrkávala malýho Percyho k druhému struku. Zdá se, že umí pít pouze z pravého a ten levý okázale ignoruje. Myslíme si, že to je fajn. Mohli bychom z jednoho dojit a z druhého by sál on. Nicméně obavy o jeho zdraví mě přinutí přistrkávat ho i k tomu druhému.

Aprílová procházka za studánkami

Pěkný pes u domu se zahradou

Včera jsme měly dámskou jízdu v kavárně a dnes jsme vyrazili na aprílovou procházku. Počasí bylo stejně bláznivé jako včera. Chvíli svítilo sluníčko, chvíli sněžilo, jen ty kroupy a déšť se nekonaly, naštěstí. 

Nejdřív jsem okukovala pejska. Mohl by to být středoasiat jako naše holčička? Kupírované uši by tomu nasvědčovaly a mohutnost taky.

Výletík byl jen kratičký, nějakých 7 km, lesem, kde byly krásné barvy, které se na foťáku nedařilo zachytit. I pole byla krásně zelená. Prostě takové jarní venčení. Zakončené třemi studánkami v lese.

Možná alabai (středoasijský pastevecký)

Procházka lesem

První studánka v lese (v reálu s mnohem hezčími barvami)

Druhá studánka (vysvěcena v prosinci 2020)

Třetí studánka

Pohled do krajiny

Motýlí dům (Papilonia)

Nejvíce motýlků bylo modrých: Morpho peleides 

V Praze se Motýlí dům (Papilonia) nachází krásně v centru: Na Příkopě 854/14, v první patře budovy hračkářství Hamleys, které na mě moc dobrý dojem neudělalo. S holkama jsme se sice shodly, že být děti, tak jsme zde nadšené – vypadá to tam jak v Sám doma, nebo nějakém jiném americkém filmu. Prostě příšerně komerční a hlučné hračkářství.

Papilio palinurus

V Motýlím domě: je to jen jedna větší místnost, na jejíž prohlídku vám bohatě stačí půl hodiny, ale my tam byly snad dvě, protože jsme si to chtěly opravdu užít a pořádně fotit, když jsou motýlci tak klidní a hodně posedávají. Výhodou je, že patří ke zvířatům, která se nebojí člověka. Klima je vlhké (80 %, doma máme obvykle mezi 40 % až 50 %, správně je prý až 60 %) a teplé (28 °C), takže jako v tropické džungli, kde se tito motýli přirozeně vyskytují. Tomu odpovídají i rostliny: různé zelené plazivky, ale třeba taky orchideje. Motýly si můžete prohlížet z bezprostřední blízkosti a bez dalších poplatků dle libosti fotografovat, jen byste tím neměli omezovat další návštěvníky.

Pravděpodobně Idea leuconoe

Motýli mají rádi pestré barvy lidského oblečení, ideální je sytě žluté tričko (zrovna takové jsem náhodou na sobě měla). Díky tomu si na mě občas sedli. Ještě bych se mohla navonět ovocným parfémem (na svých stránkách to doporučují).

Motýli jsou důležitými opylovači. Pyl přenáší na svých nohou, kde mají umístěny chuťové receptory.

Samec Cethosia cyane

Mimo jiné je v expozici i líheň, takže teoreticky můžete vidět, jak se na světě objevil nový motýl. Moje fotky líhně najdete ve spodní části článku.

O životě motýla si krásně můžete přečíst tady: https://www.papilonia.cz/zivotmotyla/, nebo níže:

Samička klade na listy banánovníku či citrusů malé světlé kuličky (vajíčka). Vypadá to jako by se zadečkem jemně dotýkala listů. Vajíčka se kladou na listy, které budou baštit budoucí housenky. „Ve vajíčku tráví budoucí housenka podle druhu týden až sedm měsíců.“ Záleží to na druhu motýla. Představte si, kdybyste byla těhotná 9 měsíců nebo 21 let!

„Po vylíhnutí jsou housenky velké jen několik milimetrů a začínají se překotně krmit. Vyrostou totiž až 300x. Pokud by člověk rostl jako housenky motýlů, dosáhl by v dospělosti bez problémů do poloviny Eiffelovy věže. Před predátory housenky chrání tzv. mimikry – napodobují barvou a tvarem list, větvičku nebo i ptačí trus. Některé mají ochranné trny, či jsou dokonce jedovaté.“ Housenky jsou malé a na listech se relativně obtížně hledají!

Papilio memnon

Poté, co housenky přestanou žrát, utvoří kolem sebe kuklu. „Uvnitř dojde k jedné z nejúžasnějších proměn ve zvířecí říši. Nejprve jsou uvolněny enzymy, které rozpustí těla housenek do kašovité hmoty. Působení enzymů přečkají pouze základní buňky orgánů budoucího motýla. Právě kolem nich vznikne z kašovité hmoty nové a formou naprosto odlišné tělo. V každém motýlím domě Papilonia dochází ke zrození 30 až 80 motýlů denně.“ Kukly, ze kterých se brzy vylíhne motýl, jsou průhledné. „Po vylíhnutí z kukly nemá ještě motýl vyhráno. Nejprve musí osušit křídla, což se části z nich nikdy nepodaří. Pokud ano, má dospělý motýl jediný úkol – spářit se a dát vzniknout dalšímu pokolení. Protože dospělý jedinec žije většinou jen 2–4 týdny, nezbývá mu věru času nazbyt.“

Návštěvou Papilonie prý pomáháte přírodě, protože se „účastní mezinárodního programu pod záštitou IABES na podporu motýlích farem v chudých oblastech světa, aby jejich činnost neustávala a naopak jejich počet do budoucna narůstal.“

Další Papilonie najdete v Brně, Lipně a Karlových Varech. Škoda, že jsme se tam nekoukli, když jsme tam na podzim byli.

Zdroj: https://www.papilonia.cz/co-je-papilonia/

Caligo memnon 

Líheň motýlků

Kukly různých tvarů

Kukly ve tvaru listu

Zlaté kukly v druhé řadě

Vylíhlý motýlek suší křídla

Jak to dopadlo s kozou

Koza Líza je ta vzadu

Jak už víte, máme obě kozy březí. O víkendu 26.–27. 3. 2022 jsme netrpělivě očekávali příchod kozlátek od Lízy zvané pepř-sůl. Na fotografii ji vidíte vzadu. Vpředu je vlevo burský kozlík Hektor, vpravo beránek.

O tom, jak jsme kvůli ní nejeli na výlet si můžete přečíst v článku Koza v očekávání.

Ve zkratce to je o tom, že jsme celou sobotu čekali, jestli bude koza rodit, nebo spíš kdy. Manžel škrábal zdi, aby je mohl nechat nahodit zedníkem a vypadaly krásně, a já natřela lavičku – jupí, už bude krásně a budu se vyhřívat na sluníčku, dneska jsem třeba byla jenom v kraťasech a tričku a nebyla mi zima – a taky jsem si dodala odvahy a natřela okno do předsíně. Docela jsem se bála. Ale byla jsem na sebe pyšná. A naštvaná na toho brouka, co nám v okně udělal díry jak nehet na malíčku. Pak mějte rádi broučky!

Ale zpět ke koze. Neděle byla pro mě nepříjemná tím, že manžel měl pohotovost – mohl být kdykoliv zavolaný do práce. U nich se tomu říká hotovost, ale to je celkem jedno. Podstatné je, že jsem mohla u kozího porodu zůstat sama, což jsem rozhodně nechtěla. Když tedy ráno nebylo žádné kůzle na světě, zkusil do ní manžel opět sáhnout. 

Informoval mě, že je koza pořád málo otevřená (čili teď nerodí) a že nahmatal hlavičku kůzlátka. Dokonce mu sáhl do tlamičky. Už už bych se začala rozplývat, kdyby mi neřekl, že se mu zdá divné, že kozle nesálo, takže si myslí, že bude mrtvé. Ach jo.

Ještě poznamenám, že manžel má na tyhle věci vzdělání zootechnika a taky má zkušenosti s ovečkama a krávama z farmy, kde pět let působil. Takže na rozdíl ode mě není vykulený měšťák, co se přestěhoval na vesnici a neví si rady. Jenže vytáhnout kozle ze zavřené kozy si netroufal a raději zavolal veterináři. Ten řekl, že dorazí za hodinu a půl. Což se mi zdálo strašné, protože mi to přišlo hrozně dlouho. Jako kdybych měla „rodit“ další hodinu a půl jen proto, že tu není lékař? A koza to nesnášela zrovna dobře: třásla se a snažila se tlačit, ale nic z toho nebylo. Ale zároveň jsem byla ráda, že přijede. Myslím, že není obvyklé, že by někdo k porodům kozy jezdil a zvlášť takhle v neděli. 

Manžel mě uklidňoval, že „koza s tím stejně nic nevymyslí“, což měl bohužel pravdu. Když dorazil veterinář, chtěla jsem být k ruce, kdyby něco potřeboval, ale vystačil si úplně sám. Sáhl do kozy, vytáhl kůzle po hrudník a řekl, že dál to nejde a že si jde pro nůž. 

Nebyla jsem si jistá, jestli chce rozříznout kozu, protože o císařském řezu se ráno po telefonu mluvilo, nebo nějak naříznout kůzle, protože už bylo mrtvé a lezla z něj srst. Podle toho se prý dá odhadovat, že je mrtvé jeden den. Tak proč proboha nerodila včera?!

A když se vrátil, stal se zázrak a kozle se mu podařilo vytáhnout, asi ty svěrače povolily nebo co. Byla jsem moc ráda!

Ještě koze prohmatal břicho a řekl, že žádné další tam není.

Byli jsme v šoku. Jak není? Tak ona jich vloni měla pět a letos se zmohla jen na jedno? A ještě k tomu mrtvé? Smutek a zklamání. Barevně by bylo krásné. Bílé po tatínkovi. Dostali jsme dvě injekce pro kozu, resp. jednu dostala hned – jen malinko zamečela – a další v úterý, tedy za dva dny. Jednalo se o nějaká antibiotika (měla je i vloni), aby se zotavila a nedostala sepsi nebo co.

Ještě dva dny byla koza celá hotová, třásla se a vůbec byla taková chudinka. A jak se jí čistila děloha, pouštěla různé slizké nechuťárny. S lítostí jsme museli konstatovat, že ji letos porazíme. 

Další špatný porod nechceme riskovat, v sedmi letech taky není nejmladší (prý se můžou dožívat až čtrnácti) a je nemyslitelné, že bychom ji chovali jen jako maskota a ještě nějak odděleně od Hektora, aby nezabřezla. Navíc je otázkou času, kdy by nějakému nevydařenému porodu podlehla.

Ale nebude to jednoduché. Patří k manželovým prvním kozám, spolu s hnědou Lízou, a taky ji měl nejraději, protože je nejchytřejší. Snad jen ona si umí tlamou otevřít vrátka na kozí zahrádku, když nejsou zakolíčkovaná.

P. S.: Doufám, že jste nečekali příběh s dobrým koncem – i když tak napůl byl, protože kozu se podařilo zachránit – když se to jmenuje Jak to dopadlo s kozou místo nějakého veselejšího Máme kozlátko apod.