Myslím, že jsem trochu zanedbala psaní deníku, takže teď jde jen těžko určit, co jsem který den dělala. Snad mi trochu pomůže diář. Snažím se hlavně odpočívat, trochu jsem se už pomalu pustila do práce, abych se z toho pak nezcvokla. Kupodivu pletu mnohem míň, než když chodím do práce. Přitom těžko říct, co vlastně dělám. Někdy prokrastinuju prohrabáváním Pinterestu nebo Ravelry, ale to není moc často. Chvíli jsem malovala – mám teď nějaké obrázky na výstavě ve Světlé nad Sázavou, ale ani jsem si je tam nemohla sama umístit.
St 4. 5.
V noci opět ten samý scénář: usínám krásně a relativně rychle, pak se asi ve dvě vzbudím (posouvá se to stále o hodinu dřív) a nemůžu usnout. Pořád se mi něco honí hlavou: něco do práce, něco k pletení. Tak zkouším počítat ovečky. Skončím u nějakých padesáti nebo sedmdesáti. Sice to uklidní a nehoní se mi v hlavě nic dalšího, ale na spánek to taky nevypadá. S přibývajícími čísly to naopak bude vyžadovat větší a větší soustředění a o to blbější to bude.
Ve tři vstává manžel do práce. Kupodivu po jeho odchodu usnu docela dobře. Ale rozhodně to není tím. Naopak obvykle jako osvědčenou usínací metodu používám poslouchání jeho dechu, když spí. Tentokrát to taky zabíralo ale jen do takového klimbání, pořád jsem se nemohla přehoupnout do úplného spánku.
Sice doktor říkal, že to nic není, ale po pravdě je to dost frustrující. Nikdy jsem se spánkem problémy neměla a nerada bych si je nějakým nevhodným chováním vypěstovala.
Byla jsem na kontrole včera. Změřil mi tlak. Nižší jako vždycky. Na čísla jsem neviděla. Pak mě požádal, ať strčím prst do takového zvláštního stroje, co vypadal jako pouzdro na sluchátka. Trochu jsem váhala a abych zamaskovala své obavy, zeptala jsem se na, co to je. Ukazuje to množství kyslíku v krvi. Mám ho tam dost, takže se nedusím. Super. Ptal se, jestli jsem Covid negativní. Ano, byla jsem minulý týden na testu.
Koukl mi na jazyk a řekl, že na něm mám povlak. A že to byla streptokoková angína. Změřil mi teplotu a ejhle, krásných 37,2 °C mě upřímně překvapilo. Jindy jsem na sobě pozorovala i nižší rozdíl od normálu a teď jsem to vůbec netušila. Doporučil mi zůstat ještě týden doma, což jsem docela uvítala, protože s tím občasným spánkovým deficitem, i když jsem v posteli cca 9 hodin denně i víc, si práci úplně neumím představit. Navíc jsem hrozně moc unavená, jenom udělám trochu aktivity: třeba poskládám vyprané prádlo (a to ještě ani ne všechno). Navíc bych nerada hned chytla něco dalšího, když sedím v kanclu se spoustou dalších lidí a do práce jezdím autobusem.
Potřebuju ještě hodně spát a odpočívat.
V prvním článku z téhle domácí série jsem psala, co bych mohla dělat, když jsem tolik doma. Asi je čas na drobné zhodnocení:
O čtenářské výzvě pro letošní rok jsem psala zde. Jak už asi tušíte, pokud mě znáte dýl, nemám v úmyslu ji stoprocentně splnit. Jen se mi líbí ten nápad, a když občas najdu a přečtu knihu, která do ní zapadne, s chutí ji tam zařadím. V průběhu své nemoci jsem dočetla Život, na který metr nestačí od Karoliny Mikšíkové a taky jsem trochu pohnula s knihou Nedostižný komorník od P. G. Wodehouse. Takže budu mít rovnou dva body splněné: Kniha, jejíž název neobsahuje písmeno „a“ a Literatura faktu.
Myslela jsem si, že bych mohla trochu víc psát na blog, abyste tu měli zásobu článků, až se zase zaberu do práce, ale to tak nějak úplně nevyšlo. Trošku jsem toho napsala, ale rozhodně ne takové množství, jaké bych si představovala. Ale pořád na tom dělám. ;-)
Chtěla jsem pokročit s háčkováním čtverců na tu velkou deku, snad na postel. Tak to se mi podařilo. Psala jsem o tom v tomhle článku. A taky pletu krásný modrý svetr od Andrey Mowray: Daydreamer.
Předchozí díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Asi budu nemocná, Válím se doma díl první, druhý.
Žádné komentáře:
Okomentovat