Jednou z prvních věcí, kterou si musíte při plánování svatby ujasnit, je, zda chcete mít sňatek v kostele (církevní) nebo civilní (lze i v odsvěceném kostele a na různých vybraných místech).
Rozhodně jsem chtěla civilní, protože jsem ateistka, která možná věří v něco vyššího, co odměňuje dobré lidi (za jejich života), protože se považuji za hodnou (dobrou) a zdá se mi, že mám v životě spoustu štěstí a že jím víceméně šťastně proplouvám (nebo jenom nejsem skuhra jako někteří ostatní, to jde těžko posoudit takhle zevnitř). Přišlo by mi divný a blbý slibovat někomu lásku před Bohem, ve kterého nevěřím. Navíc když jsem někde na netu našla, co všechno potřebujeme pro církevní sňatek oproti civilnímu, rozhodli jsme se pro něj oba. Manžel asi hlavně proto, že mě nechtěl do ničeho nutit.
Jenže když jsme pak viděli nabídku míst k svatbě v nějakém rozumném okolí, smutně jsme museli konstatovat, že „tu nic není“. Nechci se vdávat v trapné obřadní síni někde na úřadě, kde jedinou rozumnou výzdobu tvoří kytka, kterou jsem přinesla. Nebo v altánku, kde máme jen pár minut na to, abychom se rychle vzali a vyfotili, protože po nás jdou hned další. Variantou, o které jsme tenkrát nevěděli, by bylo vzít se v místě hostiny. Myslím, že bychom to kvůli jednoduchosti zvolili, kdybychom to věděli. Ale naštěstí tomu tak nebylo.
Šli jsme tedy na kázání pana faráře, abychom zjistili, jestli se mi zamlouvá. Pár farářů se mi už líbilo: mluvili zajímavě a byli to takoví charismatičtí lidé. Ale podobně jako u vysokoškolských pedagogů jsem se párkrát při mši příšerně nudila. A nejvíc jsem šílela z toho, když byla celá v podstatě v polštině.
Hned na první nebo druhý pokus to klaplo. Domluvili jsme se na prvním setkání, okouknutí kostela při mši a na tom, že můžeme absolvovat předmanželskou přípravu. Můžeme! Nadchlo mě, že nás nenutil. Na tu jsem se ale těšila, takže jsme se k ní hned přihlásili. Bylo senzační, že ji šlo absolvovat online.
A tak to najednou bylo. Zpětně jsem vděčná za to, že nikde v okolí nebylo žádné pořádné místo. Sňatek v kostele měl ohromné kouzlo, řečnění pana faráře bylo skvělé – ne neplakala jsem, protože jsem věděla, o čem to bude, ale mělo to takovou hloubku! Část toho jsme si sami zvolili. A fotky z kostela jsou taky skvělé. Nemluvilo se o ničem, s čím bych nesouhlasila. A věřící část rodiny může být taky spokojená. Ideálka.
Žádné komentáře:
Okomentovat