Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)

Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.

Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům¹. Dopadlo to úplně stejně. 

Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.

Jak tohle někdo může číst?

Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.

Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:

To co se hromadí 
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...

nebo

Nesmyslným směstnáváním

v olejnatých volných zlomech

táhnoucích své změkčilosti

k polštářovým zastoupením

vzniká stálá alokace

rozprašujících se dusidel

...

Chvíli jsem doufala, že tučně zvýrazněná slova dají dohromady nějaké heslo: třeba „Kdo to přečetl celé, má u mě flašku!“ ale nic.

¹Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.

Dítě x kůzlata 1:0

Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.

Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to. 

Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.

To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.

Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. Odkazy jsou na moje články.

• Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)
• Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)
• poezie císařovny Sisi¹ (*) v díle Gabrielle Praschlová-Bichlerová: Císařovna Alžběta Mýtus a pravda (** = hodnocení knihy)
• Radkin Honzák, Denisa Vostrá: Haiku – cesta ze stresu

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

¹Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.

Moderování komentářů na blogu

Kdo jste si někdy zkusil vložit komentář k mému článku na blogu, víte, že je mám moderované. Není to proto, že bych chtěla poslouchat jenom chválu (stejně ji nikdo nepíše, ale to není nic divného, prý dobré pochválíme tak třikrát, zatímco o špatném řekneme deseti lidem, což moc nedává smysl, protože nepotřebujete slyšet výčet špatných knih, restaurací a filmů. Abyste si je nedejbože zapamatovali a ještě se na ně šli podívat do kina!), ale hlavně chci moderovat spam. Různé blbiny s odkazy, které mi tam někdo (možná roboti s dobrou češtinou) vkládá. 

O jednom takovém jsem psala v článku Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou. Teď mi někdo přidal další o tom, jak se žena pohádala s manželem a on odešel a nikdy se nevrátil, až to urovnal nějaký doktor a jsou zase zázračně spolu „a odvtedy je to krásne.“ Což je trošku zvláštní, když se nikdy nevrátil, ale nevadí. Ten hlavní fór vidím v tom, že tenhle příspěvek někdo vloží k mé recenzi na knihu 101 způsobů jak mučit manžela, kterou jsem ohodnotila jako vtipnou čtyřmi hvězdičkami. A dokonce přidala pár vlastních tipů. No, myslím, že z toho je hezky vidět, že tou dobou jsem nebyla moc šťastná ve vztahu. Ale teď jsem se pobavila. Hlavně zeleninovým jídlem a hláškou, že na klubíky (nákupy příze) se chlapi neberou, protože by nám do toho kecali.

P. S.: Jé, dneska je pátek třináctého! Něco si přejte. :-)

Židovská kuchyně na mém stole

Letos to na žádné velké cestování opět nevypadá. Malá je ještě pořád malá. Tak mě napadlo, že si aspoň zacestuju v kuchyni. Inspirovala mě k tomu četba knihy Golem a Sára – Záhadné vraždy v pražském ghettu (***), kterou napsal Vladimír Kavčiak. Je to o židovském ghettu a já se rozhodla začít židovskými recepty. Pak bych postupně mohla přejít na jakoukoliv zemi, o které bychom zrovna četli – Martin ze Stvolna (od Vondrušky) je právě ve Francii, ale ještě v minulé knize byl v Německu, pak v Benátkách a taky v Čechách. 

Další inspirací k témuž činu pro mě byla kniha Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně (*****) od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, ve které jsem objevila recept na bagely, které jsem už dávno chtěla vyzkoušet. Domnívala jsem se, že to je americká věc jako donuty, ale bylo k tomu napsáno, že se jedná o židovský pokrm. A tak jsem si řekla, že tahle shoda náhod se mi náramně hodí a vypadá jako koincidence. Navíc mi ještě ke všemu docházel chleba a nákup jsme plánovali až za pár dní. Těšila jsem se, že si zase vyzkouším něco nového.

Přemýšlím, jak to pojmout. Určitě nemám v úmyslu studovat náboženská pravidla kašrut, protože zase tolik volného času nemám. Takže bych se ráda podívala jen na pár základních a známých jídel, která půjdou uvařit v našich podmínkách. AI tvrdí, že se židovská kuchyně dělí na aškenázskou (evropskou) a sefardskou (středomořskou) a řídí se pravidly košer. Ani těmi se nemám v úmyslu zabývat. Dále říká, že mezi typická jídla patří:

• husí či kuřecí polévka s macesovými knedlíčky [3], „velmi silný slepičí vývar se zeleninou, který je obohacen o knedlíčky z mletého macesu, vajec a sádla.“ [1] „Složitější kuřecí polévka je sephardim s orzo nebo rýží, také polévka ashkenazim s nudlemi.“ [2] „polévka kubba připravená z bulguru nebo čočková polévka s masem a koriandrem. Polévka harira  je kořeněná polévka z jehněčího nebo kuřecího masa. v Jeruzalémě se často podává polévka z bílých fazolí v rajčatové omáčce.“ [2] 
• maca/matzo [3] = křehký nekvašený chléb používaný zejména o svátku Pesach, [1]
• knedlíčky (knaidly) v polévce, [3]
• falafel = „smažené kuličky z cizrnové kaše, podávané v chlebové placce pita s hranolky, salátem, nakládanou zeleninou, sezamovou omáčkou tahina (tchina), ostrými omáčkami nebo kečupem“ [4], [2]
• cizrnový hummus [3] = „kaše z cizrny s přísadami cibule, různých bylin a česneku. Jako příloha se podávají olivy a do kaše se kápne několik kapek olivového oleje. Hummus se nabírá na placku a je vhodným předkrmem nebo i přílohou k hlavnímu jídlu“ [4]
• mashi = plněné baklažány [4]
• šoulet = zapečené kroupy s fazolemi a husím nebo hovězím masem, někde [1] se uvádí i hrách, „Jeho příprava je sice časově náročná a vaše kuchyně bude vonět jako česnekové doupě, ale výsledek vás naprosto uchvátí.“ [1]
• husa, [1]
• kebab „Kuřecí a krůtí maso se připravuje na mnoho způsobů, od jednoduchého pečeného kuřecího masa až po komplikované pokrmy s omáčkami – datlový sirup nebo rajčatová omáčka. Známé jsou kuřecí kuličky z mletého masa (albondigas) v rajčatové omáčce nebo kufta z mletého masa, bylin a koření, vařená s rajčatovou omáčkou, datlovým sirupem, sirupem z granátového jablka nebo tamarindovým sirupem se zeleninou nebo fazolemi. Obalovaný krůtí řízek podávaný s těstovinami je velmi oblíbeným jídlem. Židé maso rádi grilují doma i venku, nazývá se pak mangal nebo al ha-esh (v ohni). Připravují tak kebab, taouk, merguez a šašlik.“ [2]
• šašlik [2] = druh kebabu [4] Rozdíl mezi kebabem, šašlikem a švarmou nechť si čtenář případně zjistí sám, pro mě už je to detail mimo tento článek.
• švarma/šavarma/šaurma = slabé plátky skopového či kuřecího masa hutně napěchované na otočnou vertikální tyč a rožněné otáčením kolem ohně [4]
• pita = chlebová placka
• ryby, např. gefilte fiš = plněné rybí koule (často kapr), „Připravují se celé, grilované nebo smažené často pouze s čerstvě vymačkanou citronovou šťávou. Oblíbený je pstruh (forel), gilthead seabream (denisse ) a mnoho dalších ryb. Ryby se často dusí v omáčce, například pokrm hraime, kdy je ryba v omáčce s feferonkou a jiným kořením. Ryba kufta se vaří v rajčatové nebo jogurtové omáčce. Tilapie je ryba zapečená s omáčkou tahini a přelitá olivovým olejem, koriandrem, mátou, bazalkou a piniovými oříšky. Pevné bílé ryby, jako je kapr, jsou rozemlety a tvarovány do bochníků nebo kuliček a vařené v rybím vývaru.“ [2]
• rýže „Rýži konzumují Židé od jednoduché dušené bílé až po slavnostní – složitě připravenou s mnoha ingrediencemi. Rýže se často vaří s kořením a podává s mandlemi a piniovými oříšky. Oblíbená je zelená rýže, která obsahuje různé čerstvě nasekané bylinky. Rýžové mísy často obsahují i tenké smažené nudle nebo čočku (mujadara). Orez shu'it se připravuje z bílých fazolí vařených s rajčaty a podává se s rýži.“ [2] „Mujadara (často psáno jako mujaddara nebo mejadra) je tradiční blízkovýchodní jídlo, které je velmi oblíbené jak v arabské, tak v židovské kuchyni, zejména u komunit sefardských a mizrachských Židů. Základní suroviny: Jídlo se skládá ze čočky (často hnědé nebo zelené), rýže (někdy bulguru) a velkého množství karamelizované cibule. Charakteristika: Je to syté, levné a nutričně bohaté vegetariánské jídlo, které je přirozeně veganské. Chuť a koření: Často se ochucuje římským kmínem, koriandrem nebo směsí koření allspice (nové koření). Podávání: Mujadara se obvykle podává s jogurtem, salátem nebo pita chlebem. Kulturní význam: V židovské kultuře se připravuje po celý rok, ale je oblíbená například během půstů. [1]
• „Kuskus se připravuje z krupice, která se pasíruje přes síto a vaří v aromatickém nálevu ve speciální parní nádobě zvané couscoussière. Na dušeném kuskusu se pak podává kuřecí nebo jehněčí maso. Kuskus se také míchá se zeleninou vařenou v polévce ochucené šafránem nebo kurkumou.“ [2] [3]
• „Těstoviny Putim, nazývané izraelský kuskus, vznikly jako náhrada rýže a byly připravovány z pšenice. Proto měly původně tvar rýžových zrn. Dnes mají tvar perel, smyček, hvězd nebo srdcí. Podobně jako ostatní těstoviny jsou dochuceny kořením, bylinkami a omáčkami. Další oblíbenou těstovinou je bulgur. Je to druh sušené popraskané pšenice, který se používá stejně jako rýže.“ [2]
• omáčky „Izraelci mají v oblibě nejrůznější pikantní omáčky a koření. Podávají se především ke grilovanému masu, ale i k mnoha dalším pokrmům. Známá je červená a velmi ostrá omáčka skhug malawach chilli z chilli papriček. Omáčky harissa a filfel chuma jsou vyrobené z česneku a chilli. Amba je nakládaná mangová omáčka.“ [2]
• káva „Mezi židovskou komunitou je pití kávy kulturní záležitostí. Káva se připravuje jako instantní (nes), ledová, latte (hafuḥ), italské espresso nebo turecká káva, která se někdy ochucuje kardamomem (hel).“ [2] „orientální Židé často servírují hořkou tureckou kávu s přídavkem kardamonu. Arabové servírují většinou tmavý sladký čaj ve skle, někdy s přídavkem máty. Židé si spíše potrpí na čaj s citronem nebo s obdobou sušeného mléka vyrobeného na rostlinné bázi (parve), aby vyhověli požadavku košer po masitém jídle. Běžně jsou k dostání ovocné šťávy, kromě citrusových džusů jsou tradičními palestinskými drinky datlová a mandlová šťáva.“ [4]
• čaj „Čaj je také velmi oblíbený a konzumovaný doma i v kavárnách. Židé jej připravují mnoha způsoby, od obyčejného černého čaje v ruském a tureckém stylu s cukrem, po čaj s citronem nebo mlékem, také s mátou (nana).“ [2]
• limonáda „Limonána, vyrobená z čerstvě vymačkaných citronů a máty, byla vynalezena v Izraeli počátkem 90. let. Rimonana je vyrobená z džusu z granátového jablka a máty.“ [2]
• alkohol – arak „Arak je alkoholický (40–63%) nápoj s anýzem; je čirý, bezbarvý a neslazený. Často se podává smíchaný s ledem a vodou, která promění likér v mléčně bílou barvu. S grapefruitovým džusem se nazývá Arak eškolijot (Arak grapefruit). Nejrůznější pálenky a likéry se produkují po celé zemi.“ [2]
• kreplach = taštičky plněné masem,
• latkes = bramborové placky, tradiční na Chanuku, dle [1] připomínají bramboráky, neboť se jedná o smažené placky z nastrouhaných brambor, „Tradiční latkes se nejčastěji konzumují se zakysanou smetanou a sladkými džemy.“ [1]
• challa/chalá = sváteční pletýnka, „Podávají se vždy dva bochníky. Je upečen ze sladkého těsta, které u nás není příliš běžné a je proto pro některé lidi zprvu oříšek, najít k němu cestu.“ [1] [3]
• čokoládová babka = sladké kynuté pečivo,
• rugelach = malé rohlíčky s ořechovou nebo džemovou náplní.

Jakási Štěpánka [1] na svých stránkách tvrdí, že židovská kuchyně „kombinuje sladké a slané prvky a vytváří nový chuťový požitek. Dominují zde vůně česneku a koření a pochutnáte si jistě i na sladkém pečivu a notné dávce medu, který židovská kuchyně často používá.“ Na Wikipedii [2] se píše, že „největší komunita Židů žije v Izraeli, a proto je židovská kuchyně téměř identická s kuchyní izraelskou. … Židovská kuchyně nemá všeobecně uznávané národní jídlo. … V Izraeli se za tradiční jídlo považují smažené a kořeně kuličky z mleté cizrny – falafel.“

Zdroje:
[1] Štěpánka. Kavárna pro chvíle pohody a inspiraci 4home.cz. Vůně kultur – tradiční židovská kuchyně, 2. 8. 2020. cit. 6. 3. 2026. https://kavarna.4home.cz/clanky/recepty/vune-kultur-tradicni-zidovska-kuchyne/
[2] Židovská kuchyně. Wikipedie. 6. 11. 2025, cit. 6. 3. 2026, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B
[3] Židovská kuchyně. Apetit online. cit. 6. 3. 2026, https://www.apetitonline.cz/stitek/zidovska-kuchyne
[4] Izraelská kuchyně. Wikipedie. 4. 11. 2025, cit. 6. 3. 2026, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B

Blafání o všem a o ničem

Už strašně dlouho jsem nepsala blog a cítím se kvůli tomu notně frustrovaná. Mateřská je někdy procházka růžovou zahradou s kochačkou, jaké všechny barvy růží se dají vymyslet a příroda je dokáže vypěstovat, a jindy máte pocit, že se snažíte holýma rukama prodrat k zámku s Šípkovou Růženkou. (P. S.: Nemám v plánu rozlišovat mateřskou a rodičovskou, protože nejsem sociálka a stejně by to nebylo přesné označení, protože po mateřské jsem si vybrala v práci dovolenou a pak teprve nastoupila na rodičovskou. Mimochodem, je s tím taky zábavná administrativa. Díky bohu, že už dnes jde skoro všechno dělat online.)

Vždycky když delší dobu nepíšu, cítím takový nepříjemný přetlak myšlenek a nápadů, že pak nevím, kde začít a špatně se mi píše, protože se to všechno tlačí ven jak z přecpaného šatníku. Což mi připomíná, že bych ho taky ráda přebrala. Ne, že bych měla sílu na to se s něčím rozloučit, to je vždycky jenom minimum kousků, ale mohla bych dát bokem věci, které teď nebudu nějakou dobu nosit, protože nechodím do práce a celkově mezi lidi. Víc by mi prospělo, kdyby jednu skříň zabíraly věci na doma a na vycházky. Případně praktické oblečení na výlety do města. Abychom si rozuměli, většina mého oblečení je praktická, protože nemám ráda něco, co mě omezuje (úzké sukně, ve kterých se musí cupitat), ale teď praktičnost musí zahrnovat i pohodlné kojení, popřípadě vyprání, kdyby mě miminko poblinkalo.

Jedním z článků, který pro vás připravuji, je o vaření, protože to se teď stává víc a víc nedílnou součástí mého života. Kupodivu mi to ani nijak zvlášť nevadí. Nechci být otravná, ale částečně za to vděčím Florentýně a jejím článkům na blogu, který už bohužel nepíše, a taky jejím třem knihám (snídaně, večeře, merendy, k těm se někdy vrátím samostatně, doufám). A teď jsem si navíc půjčila Hovory s řezníkem. Taky jsem zamilovaná do knihy Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, protože recepty v ní uvedené krásně fungují. Těsto se chová tak, jak autoři píší, a upeče se taky za stanovený čas. Skoro vždycky jde snadno uplácat rukama bez nějaké velké námahy. Ačkoliv ho nikdy nehňácám deset minut, jak uvádějí, všechny chleby jsou vydařené a chutné. Snad jen trochu malé, obvykle půlkilové. A další můj „nový“ kamarád a zdroj inspirace v této oblasti je AI. Už mi poradil dva skvělé recepty, o které bych se ráda podělila, protože jsem byla nesmírně spokojená. Jasně, není to úplně vaření pro začátečníky, je dobré, když máte nějaké základy, ale zároveň mu snadno můžu zadat suroviny, ze kterých chci udělat oběd (kokos, krevety, mascarpone a pomeranče) nebo si ověřit, jestli kus libového vepřového masa je vhodný pro přípravu steaků. Měla jsem takový neurčitý pocit, že není. A taky že ne. Prý by to bylo vysušené.

Ještě se musím vrátit k té první poznámce o růžích. Nějak jsem to na podzim nezvládla se sazenicemi krokusů a tulipánů, tak jsem se teď rychle ptala AI, jestli je má ještě smysl sázet. Prý pokud nejsou plesnivé nebo měkké, mohlo by z toho ještě něco být. Tak jsem si to taky naplánovala na dnešek. Ale když už jsem přemýšlela, že vyrazím ven s malou v nosítku (to by se to sázelo jedna báseň! – ironie), došlo mi, že bude mít zase za chvilku hlad (ještě pořád jí víceméně co dvě hodiny), takže jsem šla nejdřív kojit. Pak mi zavolal kamarád a po hodinovém rozhovoru – jak to mohlo být tak dlouho, vždyť jsme si sotva stačili říct novinky – mi pro změnu volal manžel, jak dopadl u doktora a co má koupit. 

Pak jsem dostala chuť upéct zase nějaký chleba. Asi je to moje nová závislost, nebo nevím. Proč pociťuju drobnou provinilost, když si připravím kvásek? Je to jako bych nahodila sedmi stý osmdesátý čtvrtý projekt, zatímco mi jich předešlých sedm set osmdesát tři nedokončených straší ve skříni. Máte to taky tak? Myslím nepochopitelný pocit provinilosti, i když děláte něco bohulibého?

No, jak jsem říkala, přemýšlela jsem o tom, které články začít psát nejdřív. Asi to vezmu tentokrát podle bullet journalu a čtvrtečního speciálu „něco nového“. Pak bych taky ráda posunula seriál „na statku“, protože sice se nic moc nového neděje (jedna velká novinka), ale o spoustě věcí jsem ještě nepsala a chtěla bych to napravit.

A teď už jdu konečně zasadit ty tulipány a krokusy. Jsem zvědavá, jestli z toho něco bude. Manžel mi zatím pohlídá malou.

Půl roku stará novinka

Minule jsem si trošku poskuhrala, tak to chci rychle napravit. Ne, že bych neměla právo mít špatnou náladu a trochu si postěžovat, ale na druhou stranu si zasloužíte vědět taky o těch super věcech, ne?

Jednou ze super věcí, o které jsem měla napsat už strašlivě dávno, je pitná voda. Musím to ještě jednou zopakovat: máme pitnou vodu!

Pokud jste jako většina ostatních obyvatel téhle země, nejspíš vám na tom nepřipadne nic divného. Prostě otočíte kohoutkem, naberete vodu do sklenice a napijete se. Nebo ji natočíte do rychlovarné konvice a uděláte si čaj, kafe, horkou čokoládu, nebo různé zimní dobrůtky typu grog, punč...

Jenže v některých oblastech (na chalupách) ještě pořád pitná voda samozřejmostí není. Jsou tam jen studny. A tak to bylo i u nás. Byli jsme asi poslední v obci, kdo ještě neměl zavedenou pitnou vodu. Většinou jsme ji vozili z práce či od tchyně v petlahvích a barelech (asi taky nic moc zdravého). Ta naše ze studny byla dle testů špatná. Jako šlo by koupit nějaký filtr... asi za deset tisíc, ale k tomu ještě něco dalšího a mělo by se to pravidelně testovat (snad co dva měsíce? A ty testy stojí asi dva tisíce.). Prostě vlastní voda ze studny se nevyplatí ani náhodou! Aspoň ne nám. A i tak by byl pravděpodobně problém s její tvrdostí, která by trápila naše spotřebiče.

Vodu jsme měli přivedenou k baráku a stačilo jen otočit kohoutkem a nějak propojit, abychom ji měli i v domě. Chvíli jsme dokonce uvažovali, že si pro pitnou vodu budeme chodit do sklepa. Ale to se samozřejmě změnilo s příchodem miminka. A i já měla najednou obavy, jestli se v šestinedělí budu chtít koupat v potenciálně špatné vodě.

No, můžu vám říct, že takový adrenalin jsem nečekala! A nejspíš byste to nečekali ani vy, kdybyste měli vodovodní přípojku v domě. Nejdřív jsme museli vyplnit žádost, že se v naší lokalitě (rozuměj obci) nacházejí vodovodní sítě. Pak podat nějakou žádost o přivedení přípojky (vždyť už jsme ji měli v domě) a pak si to jít teprve někam vyřídit osobně. K tomu ještě další potvrzení o tom, jak hodláme platit, jestli měsíčně, inkasem a tak... 

Nakonec bylo dobře, že jsem po porodu zůstala o pár dní dýl v porodnici, protože pitnou vodu jsme měli až tak od druhého dne, kdy jsem se vrátila domů. 

Možná bych o tom mohla napsat fejeton! ... Zkusila jsem o to požádat AI. A musím říct, že jsem fakt zklamaná. Pobavilo mě to natolik (i když s tou nadsázkou to někde přehnala), že nemám chuť se o psaní něčeho podobného snažit sama. To nepřekonám. ... Na druhou stranu jsem ze zvědavosti kromě klasické verze, kterou mi naservírovala jako první, požádala o poetičtější a to byly spíš nudné bláboly. Žádný fejeton.